Zpráva o stavu

Doktorka.cz nabíhá na nový systém. Prosím omluvte dočasnou zhoršenou dostupnost služeb. Děkujeme!
524 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Zamilovaná do psychologa

10. Září 2018 - 0:07

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Ahoj, mám problém, který mne opravduje sužuje a neznám sice nikoho konkrétního, kdo by se k něčemu takovému přiznal, ale tuším, že v nejsem jediná. Před dvěma a půl lety jsem se kvůli dlouhotrvajícím problémům fyzicka zhroutila, ale po mnoha vyšetřeních s negativním výsledkem jsem byla odkázána k psychologovi nebo psychiatrovi. Byla mi diagnostikována genaralizovaná úzkostná porucha a sklon k depresím. Nebyla jsem léčena medikamentózně, ale psychoterapií.Během terapie se mnoho věcí opravdu podařilo řešit, "vedlejším produktem" ovšem bylo, že jsem se do svého terapeuta velmi silně zamilovala.Vše dokonce pokročilo tak daleko, že nejsem schopna ani milování s vlastním manželem a naprosto si zoufám. Chtěla bych podotknout, že terapeutovi jsem o svém vztahu sice řekla, ale on se vždy choval naprosto profesionálně, nikdy se mne ani nedotknal a nedával mi žádné naděje. Je to šílené, vím,že prožívám nešťastnou lásku se vším všudy a jasné, že žádné řešení neexistuje, mě ale potěší aspoň to, že se dozvím, že jsem nebyla jediná takto "postižená".Marie
24. Září 2006 - 16:52
Obrázek uživatele Návštěvník
lenka (anonym)
Ahoj Marie, docela dost dobře Tě chápu.Zažila jsem něco podobného.Co Ti poradit?Nejlepší řešení je ukončit s ním terapii a najít si terapeuta jiného.Stává se to hodně často, a někdo to hodnotí i tak, že je to úplně normální a psychiatři či psychologové s tím víceméně počítají.Jelikož tomu člověku se plně otevřeš, důvěřuješ mu, nalezneš u něj pochopení on Tě poslouchá a tedy není vůbec vyjímečné, že tohle se stane. Já to opravdu vyřešila tak, že jsem tam přestala chodit.Brečela jsem jako malá, nepochopená, zklamaná, ale muselo to tak být. Teď už je tomu skoro rok, chodím jinam, a přežila jsem to.. Netuším Maruško, jestli je má rada dobrá či vhodná pro Tebe, každý jsme jiný, ale moc řešení se nenabízí.Nebo taky ještě třeba pomocí toho dotyčného terapeuta to zkusit nějak překlenout.Víc si s ním o tom asi promluvit. Přeju hodně síly!
25. Září 2006 - 12:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Routa (anonym)
Tak mě se stalo něco podobného dokonce 2x.První psycholog se ale chopil šance a byl z toho sexík.Nebyla jsem jediná,koho takto "léčil" a léčí stále a ten druhý byl profesionál a říkal,že se to běžně stává.
25. Září 2006 - 16:08
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Ahoj Lenko, děkuji Ti za střízlivý pohled a radu. Také mám ten pocit, že jiná varianta než odejít prostě není. Myslím, že pokud s ním budu v kontaktu i z jeho dobré vůle, nebudu mít sílu to zvládnout. Problém je v tom, že mi to úplně rozbouralo vztah s manželem, který sice dřív také nebyl v pořádku, ale teď jsem naprosto přeorientovala svoje city na toho druhého.(Manžel to samozřejmě netuší). Člověk holt v životě ale zdaleka nemůže mít to, co by chtěl. Díky
25. Září 2006 - 17:14
Obrázek uživatele Návštěvník
lenka (anonym)
Není zač, jen jsem řekla, jak jsem to udělala já.Víš, já byla už skoro jako posedlá, nemohla jsem se dočkat každé další návštěvy a ona i ta terapie pak neměla žádný význam.A navíc to hodně zasahuje do vztahu, tak jako jsi ostatně sama napsala.A věř, že to přebolí, člověk asi nezapomene, to ne, ale vrátí se zpět "na zem", a i vztah s manželem se může zlepšit, přestože dokonalé to ani předtím nebylo.Je možné, že jak budeš smutná, že si budeš více všímat manžela a znova k němu nalezneš trošku cestičku. Tak jo, měj se hezky a zvládni to!
25. Září 2006 - 17:21
Obrázek uživatele Návštěvník
xXx (anonym)
Routo v prvy rade ten neprofesionalni kreten co te osoustal by mel bejt v prdeli zbavenej licence a ne psychologem. Urcite nejsi jedina a ten debil si s poradny dela mrdnik. Jenze v tomhle posranym narode kde je vsechno naruby jeste nekdo obvini spis tebe, Kulinsky se sam priznal ze vosahaval a soustal trinacti a patnactilety holky a verejnost misto neho odsuzuje "mlady kurvicky." No nic zensky, kdyz se vam to zamilovani stane tak to utnete, je to normalni vyvoj vztahu submisivniho a zranitelnyho pacienta vuci osobe ktery se otevrou jak tu uz vyborne popsalala Lenka. Jen ten clovek by mel bejt profesional a tomuhle zabranit misto aby zneuzil svyho postaveni vuci psychicky stradajici osobe, to je stejnej hnus jako kdyz gynekolog (mimo radnou prohlidku) osahava a drazdi svoje pacientky nebo ucitel przni zakyne.
26. Září 2006 - 4:54
Obrázek uživatele Návštěvník
lucijan (anonym)
ahoj marie, jo, to se stává snad všem pacientkám. mě se to stalo taky, zbláznila jsem se do svého psychiatra, taky jsme spolu chvíli žili, bylo to bouřlivý...dnes s odtupem pár let vidím, že mě trochu využil, normální zdravá ženská (což teď jsem) by se do takového nezakoukala, no určitě by v něm neviděla partnera pro život. od takových ruce pryč, jsou postižení svojí profesí...můžeš si užít bolestnej románek, ale víc bych od toho nečekala
28. Září 2006 - 19:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Fakt jsem moc ráda za vaše názory. Já si "bohužel" ani ten románek neužiju, je mi 33, mám dvě děti a fakt jsem vůbec nepředpokládala, že mne taková záležitost ještě vůbec potká. On je stejně starý jako já a také ženatý, neměl by mne proč chtít.Zaujala mne Lucijan se svojí poznámkou o bolestném románku, protože jsem zjistila, že být nešťastně zamilovaná opravdu přináší především obrovský pocit s názvem bolest...
29. Září 2006 - 14:56
Obrázek uživatele Návštěvník
nur (anonym)
Je to určitě naprosto pochopitelné. Vím, že tohle konstatování nepomůže, ale tady je opravdu nutné zapojit jenom rozum, což ty děláš, a tak si nemáš vůbec co vyčítat, i když třeba přemýšlíš, představuješ si a toužíš po všem možném. Jak už tu někdo napsal, je přirozené to cítit, rozhodně nic, co by byla jakýmkoliv způsobem tvoje chyba. Mně se tohle naštěstí nestalo, psychiatr si zachovával dost značný odstup (to není to správné slovo. občas jsem měla pocit, že dělá míň, než by měl)..občas mě napadlo, že to dělá právě proto, aby se nikomu nestalo to co tobě. Člověk uvěří čemokuliv raději než tomu, že nedostává něco, co by dostávat měl, něco, na co má právo a co zároveň nutně potřebuje. Myslím si, a nevím, proč se to tak běžně nedělá, že částečným řešením by bylo, kdyby ženy chodily jenom k doktorkám a muži naopak. Být na tvém místě tak nového psychologa hledám rozhodně ženu. Klidně s ní potom mluv i o tom, co píšeš tady. Fakt to není něco, co bys měla "tajit", co by byla tvoje chyba, která se neměla stát. Vyřeší se to jenom částečně, protože podle mě něco podobného může člověk cítít i k člověku stejného pohlaví. Možná ne podobného, ale velmi intenzivní pocit, že je ti ten člověk blízký a ze všeho nejradši bys ho zařadila do svého každodenního života :( To se stalo mně. Ale mně to spíš pomáhalo, představovala jsem si třeba, co by mi ta psycholožka v určité situaci řekla apod. Možná je to hloupé a dětinské, ale pokud to pomáhá, tak co? Nemyslím si, že mám důvod se za to stydět. Stejně jako ho nemáš ty.
29. Září 2006 - 15:33
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Moc děkuji Nur za Tvoji reakci a musím říct, že s mnoha věcmi se jednoznačně ztotožňuji. Také jsem přemýšlela o tom, zda by nebylo lepší terapii raději rozdělit na "mužskou" a "ženskou", ale to by asi neprošlo, mnoha lidem by to zavánělo nedemokratičností. Terapeuti jsou ale určitě ve výhodě - tím, že s něčím takovým tak trochu počítají jim pomáhá vytvořit si to správné stanovisko, ten potřebný odstup. Pacient tohle většinou nedokáže, už jen proto, že do terapie nejde kvůli tomu, že by chtěl zažít něco pikantního, ale protože řeší nějaký velký problém. Ve skutečném životě by se ale také svěřoval někomu, komu důvěřuje, s kým ho pojí přátelství. A to je právě ten problém, s terapeutem také navazuje vztah, ve kterém jsou prvky "přátelství" určitě obsaženy. Z literatury vím, že tento pozitivní vztah je dokonce předpokladem úspěšné terapie. Ale ne nadarmo se říká, že přátelství mezi mužem a ženou bez nějakého erotického náboje není skoro ani možné. A pak už tedy záleží jen na konkrétní situaci, vzájemné přitažlivosti a zodpovědném nebo nezodpovědném chování. U mně ale problém opravdu přerostl únosnou mez, mám dojem, že jsem nikdy žádného muže nechtěla tolik jako jeho, naprosto tím vyniká kontrast mezi problémovým manželstvím a tím co bych chtěla, ale co je vzhledem k okolnostem nerealizovatelné. Myslím, že jste se ale všechny shodly na jednom - setrvávat v takové situaci nelze, je to jenom masochismus. Najdu si někoho jiného a určitě to bude žena. Stejně by mne ale zajímal názor někoho z druhé strany, tedy psychiatra nebo psychologa. Chtěla bych vědět, jak doopravdy jsou či nejsou "vybaveni" k boji s vlastním pokušením a jak k němu přistupují.
29. Září 2006 - 21:11
Obrázek uživatele Návštěvník
nur (anonym)
Myslím, že na Tvoji otázku Ti tu spíš odpoví někdo, koho bude bavit se za psychologa vydávat, a ne skutečný psycholog. Přesto ať odpověď bude jakákoliv, na Tvojí situaci se tím nic nemění, ale to určitě víš. Ne proto, že pro Tvého konkrétní psychologa je jakýkoliv jiný než profesionální vztah přípustný/nepřípustný, ale proto, že by sis takovým hypotetickým vztahem mezi vámi dvěma jenom ublížila. Čistě teoreticky (možná jsem naivní, ale věřím, že jakýkoliv jiný vztah než doktor-pacient je výjimečnou, zcela ojedinělou odchylkou od normálu) pokud by mezi vámi vznikl sexuální vztah, co by to znamenalo? Zpochybnění celého jeho předchozího přístupu, který se vázal na řešení Tvého problému. Podle mě bys dříve či později musela cítit obrovský vztek, křivdu, bezmocnost. Popřel by tím všechno, do čeho ses zamilovala. A co je horší, všechno, co jste "společně" zvládli vyřešit, by bylo ztraceno a musela bys začínat úplně od začátku. Pokud by to byl plnohodnotný vtah (což mi už vyloženě připadá jako science-fiction), zklamala by ses v něm, protože teď si ho idealizuješ. Jaktože tak dobře zvládá svoji práci, jak píšeš? Myslíš, že by něčeho takového byl schopen ještě v soukromí? Těžko. Potřeboval by nejspíš hlavně klid, aby se z toho "vzpamatoval" a mohl každý den znovu a znovu pracovat dál tak dobře, jak píšeš. Zase by to bylo popření toho obrazu, který sis o něm vytvořila. A svoje problémy bys podobně jako v provním případě musela řešit s někým jiným od začátku. Vím, že je to chabá pomoc toto si říkat, ale: za půl roku, za rok, to bude jednoznačně lepší (pokud k němu přestaneš teď chodit). Za tři roky to už bude naprosto snesitelné, bude to jenom příjemná vzpomínka možná s trochu sentimentálním (ne v záporném slova smyslu) nádechem.
30. Září 2006 - 9:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Maruna (anonym)
Taky jsem si zažila tu "krásnou bolest" nešťastné lásky a polemizováním co by kdyby... Navíc to byl velice přitažlivý muž, jen když si vzpomenu na jeho oči, ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Tehdy jsem měla partnera, nebyla jsem spokojená, s Ním (psychiatrem) vylítla do oblak a vznášela se jak... Dnes se nad tím usmívám, trochu to bolí, protože vím, že je naprosto korektní a profesionální, ale to mě asi jako každou ženskou dráždí a láká... Mezi tím jsem ztratila svou vinou partnera, takže se v problémech motám sama, ráda se lituju a lebedím v problémech.
30. Září 2006 - 13:41
Obrázek uživatele Návštěvník
nur (anonym)
Taková malá odbočka od tématu: Měním teď kvůli okolnostem psychiatra. Dřív jsem chodila k doktorovi teď k doktorce. Jsem za tu změna hodně ráda. Muže tak nějak vnímám jako cizí element :o)- nedokázala jsem mluvit tak otevřeně, jak jsem chtěla, a taky jsem se před ním víc styděla než před doktorkou. Trochu mi to připadá, jako by i tady byl přítomný takovýten "diplomatický" způsob jednání, furt to musí mít nějakou formu. Občas se třeba povedl nějaký ten dvojsmysl a ten doktor se začal smát. Ale proč? Vždyť jsme dospělí lidé, mluvíme v určitém kontextu a neustále dávat najevo "ano, pochopil jsem, jako sociální bytost jsem po všech stránkách v pořádku"..to mi připadá strašně zbytečné, strašně zdlouhavé a únavné. Doufám, že tohle u té doktorky nezažiju a všechno půjde tak nějak "hladce" - aspoň v tomto směru..
30. Září 2006 - 14:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Woland (anonym)
Initmni vztahy s klienty jsou pro terapeuty jedno z nejvetsich no-no a tabu: nici to jak klienta, tak terapeuta samotneho. Zaroven terapeuticky vztah je krajne nevyrovnany a klienti se obcas zamilovavaji do terapeuta jen na zaklade te umele vytvorene vztahove situace. Vsem doporucuji film s Kate Winslett Holy Smoke, kde to takoveho "terapeuta" malem zabije.
30. Září 2006 - 16:11
Obrázek uživatele Návštěvník
Vian (anonym)
Prošla jsem tím.Bylo to hrozné i krásné.Ale nejdůležitější je,že jsme o tom mluvili a rozebírali pocity.Jde o přenos a ne o lásku.Dnes jsem velmi ráda,že terapeut je profesionál a navíc je,dle mne,opravdu dobrý odborník a dokázala jsem zůstat u něj a pracovat na sobě dál.Terapeutický vztah je totiž hodně specifický a neznám nikoho,kdo by jej mohl s nějakým jiným srovnat.Má pouze podoby,ať už lásky či přátelství.Ale ani jedním není.
30. Září 2006 - 18:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Veronika (anonym)
Ahoj, přečetla jsem si vaši diskuzi a měla bych alespoň tip na čtení třeba pro Marii, která píše, že by ráda znala náhled na tento problém ze strany terapeuta. V poslední době mne velmi zaujal román jednoho mladého slovenského psychiatra Roberta Kačeňáka, který se jmenuje "Bezvědomí". Člověk se tam dostane právě do prostředí, kam jinak nemá šanci proniknout, pokud není od "fochu". A otázka pokušení lékaře je tam také obsažena.Rozhodně ji můžu doporučit-vyšla letos, je psaná česky a mají ji ve všech větších knihkupectvích.
1. Říjen 2006 - 10:22
Obrázek uživatele Návštěvník
Vanda (anonym)
Marie, nevím, jestli je řešením hledat jako příští psychoterapeutku ženu - protože jde o přenosovou záležitost (a když navíc ve svém reálném partnerském vztahu vnímáš problémy), může se Ti stát, že se "zamiluješ" i do psychoterapeutka-ženy, a nevíc tak budeš prožívat úzkosti spojené s tím, co budeš považovat za lesbickou přitažlivost. Vím, o čem mluvím, zažila jsem takovou epizodu ve své psychoanalýze. Můžu Ti předat tuhle svou zkušenost, která je spojená s Tvou ochotou pokusit se podívat na celou záležitost jinak: za prvé, a to především, si VAŽ SVÉ - možná nově (se) objevené - SCHOPNOSTI MILOVAT. Nezabývej se v té fázi tím, DO KOHO ses zamilovala, koho miluješ - zabývej se tím, co Ti TEN POCIT přináší, jak se v tom prožitku cítíš, čím ta zamilovanost opravdu je: jako dospělí často prožíváme intenzívní rannou dětskou neerotickou blízkost JAKO sexuální přitažlivost, právě proto, že jsme dospělí. Jestli Tvůj psychoterapeut drží své hranice a nedává Ti erotickou naději, je to to nejlepší, co může pro Tebe a váš psychoterapeutický vztah udělat, protože jde právě proto, abys dokázala prožít sebe samu právě v takové situaci, která Ti připadá tak bezvýchodná, že se Ti zdá, že z ní musíš utéct. Pak si všimni, jak a v čem se bezvýchodnost a problematičnost vztahu k psychoteraputovi PODOBÁ bezvýchodnosti a problematičnosti vztahu k manželovi: třeba v tom, že - prakticky - se ani s jedním nemůžeš milovat... Zkus si začít klást otázky V TĚCH VZTAZÍCH, V NICHŽ JSI: není produktivní utéct ze vztahu k manželovi do vztahu k terapeutovi, ze vztahu k terapeutovi do vztahu k terapeutce, ze vztahu k terapeutce do vztahu zase někam jinam... tak bys jen opakovala to, co zřejmě ve vztazích opakovat nechceš. Prostě buď plně tam, kde jsi, protože Tvůj život se neodehrává nikde jinde, než v Tvé PŘÍTOMNOSTI. Přeji Ti hodně síly vydržet, stojí to za to.
18. Říjen 2006 - 9:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Pro Marii Neměň terapeuta! Vanda má pravdu. Tvoje terapie je na dobré cestě, máš v tom velké štěstí. Dostala ses nyní do situace, že něco OPRAVDOVĚ cítíš, prožíváš - a to je samo o sobě úžasné. Jde to PRÁVĚ PROTO, že tvůj terapeut je dobrý terapeut (chová se profesionálně). Vášnivý vztah k terapeutovi se objevuje obvykle v jednom ze dvou důvodů: 1. Poprvé v životě tě někdo doopravdy vnímá tak, jak potřebuješ. Dává ti pocítit, že lidská blízkost je možná. Je to jako prolomení hráze (s city). 2. Terapie se blíží k něčemu velmi ožehavému, čemuž se lze (z obav) vyhnout asi tak, jako se žena díky svému mnohoslibnému šarmu dokáže vyhnout pokutě za špatné parkování - od policajta=muže. Přemýšlej, který jsi případ. V prvním případě tě potkalo velké štěstí a terapie je rozhodně na dobré cestě. Ve druhém případě je průběh terapie ohrožen tvou neodvahou pustit se do něčeho bolavého. Pokud z terapie nyní odejdeš, ztratíš šanci vyřešit to, co vyřešit potřebuješ. Vytrvej! Tvůj terapeut jistě ví, o co jde a bude čekat, až budete chtít pokračovat dál. Moje žena ode mne před lety odešla proto, že se její terapeut byl (na rozdíl ode mne) jemný, citlivý, vnímavý, milý pozorný a já jsem se tou samou dobou proměnil v nedospělého arogantního hrubce, který sobecky prosazuje svou, atd. atd. Pokud se v něco takového proměňuje či již proměnil tvůj manžel, věz, že to není náhoda. Prostě to tak v terapii chodívá. Je na to rada: vydrž. Má bývalá žena nevydržela, z terapie odešla a tak jsem tou stvůrou pro ni zůstal už napořád.
17. Únor 2007 - 23:04
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Děkuji za poslední radu, podívala jsem se dnes po poměrně dlouhé době na Doktorku a viděla jsem nový příspěvek. Určitě je v tvé radě mnoho moudrého, ale já jsem bohužel také ta, která to nezvládla a nakonec jsem od svého terapeuta odešla. Nechodím ale nikam jinam a musím říct, že je to pro mne opravdu velice těžké, skončila jsem s terapií v polovině prosince a dodnes jsem se s faktem odloučení vůbec nedokázala vyrovnat. K manželovi se ale snažím chovat co nejlépe, patrně pod vlivem výčitek svědomí za lásku k jinému.Přemýšlela jsem také o tom, který z dvou tebou zmíněných bodů vypovídal o mém vztahu, ale nedokázala jsem se přesně rozhodnout, myslím, že to byla kombinace obého. Nevím, zda jsem udělala nebo neudělala správnou věc, protože můj momentální psychický stav se vyznačuje velikým steskem, smutkem a úzkostmi, ale chtěla jsem se zachovat odpovědně a "dospěle". Věděla jsem, že ho nikdy nebudu mít a zdálo se mi, že bych si kontaktem s ním jen víc rozdírala duši. Neumím si představit, že bych se na nějaké pozdější "oficiální" ukončení terapie mohla psychicky připravit tak, aby pro mne rozloučení bylo snazší než jak ho prožívám nyní. Ale i tak si myslím, že na tvém pohledu je jistě dost pravdy. Díky
18. Únor 2007 - 17:42
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Pro Marii Odhaduji, že tvé psychické problémy koření právě v tom, že sis jako dítě duši rozedřela. Teď v tvé terapii ono zranění ožilo, ale ještě ne celé. Ožilo DÍKY tomu, že jsi měla k dispozici dobrého terapeuta. Ano, nikdy ho nebudeš mít! Typická situace!!! Pokud by tvoje terapie pokračovala za tento kritický bod, nejspíš bys dopadla jako každá zdravá holka: která má ráda svého tátu, ten ji miluje, ale nespí s ní, nežárlí na její milence a drží jí palce. Každá dívka potřebuje být svůdná v očích svého otce a každou by poškodilo, kdyby se svést nechal a každý dobrý otec to ví. Kdyby terapie dál úspěšně pokračovala, dostala by ses do situace, kdy lze od terapeuta odejít právě tak dobře, jako od rodičů - tehdy, když začneš chtít žít VLASTNÍ život. Dobrý terapeut, stejně jako dobrý táta, z toho bude mít radost. A ty taky. Odešla jsi s tím, že se chceš zachovat odpovědně a dospěle. Stesk a úzkost ale vypovídají, že jsi rezignovala na svou vlastní opravdovost, city, spontánnost. Ta se v terapii drala na svět (odtud "rozdírání") a tys ji umlčela. Terapie je o tom, jak dokázat být opravdová a přitom neubližovat ostatním. V tom spočívá "dospělé" řešení. Utéct před opravdovostí, abys neubližovala, je dětské řešení. Nejspíš je pro tebe typické. Nyní v terapii jsi měla (a určitě ještě máš!) šanci překročit svůj stín z dětství, překonat toto nouzové dětské řešení. Nyní jsi dospělý člověk, který má daleko více možností, jak se s protiklady vyrovnat, nežli dítě. Tvůj terapeut tohle všechno určitě ví a pomůže ti. Děla tuhle práci právě proto, že ho to těší.
19. Únor 2007 - 15:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Vím, že osobnost člověka se skládá z mnoha částí, z nichž každá může být v jiném stádiu "dospělosti". A pravdou určitě může být i to, že člověk prostě někdy může utíkat sám před sebou, i když je to obrovská škoda a jen proto, že nemá odvahu se sám na sebe podívat a zkusit se pochopit.A vím také, že ke správnému sebeodhalení může terapie a vztah s terapeutem velmi dobře posloužit. Ale myslím, že v mém případě to nebylo tak jednoduché,můj odchod nebyl pouze útěkem před tímto "odhalením". Dokonce jsem to ani nechtěla udělat, ale přihodila se zvláštní věc. Nechci obtěžovat dlouhým psaním, zkusím být co nejstručnější. Přestože věděl o mých citech, měla jsem vždy pocit, že je tato věc jakousi "horkou bramborou", měla jsem dojem, že ani pro něho není vůbec snadné tyto záležitosti řešit. Někdy v létě jsem se tedy rozhodla, že se tomuto tématu budu raději vyhýbat, bylo přece jasné, že vztah mezi námi nikdy nebude mít jinou dimenzi, nemělo by tedy smysl to více rozebírat. Chtěla bych zdůraznit, že pokud bych se zamilovala do muže, s kterým bych nebyla v kontaktu založeném z velké části na nutnosti být upřímná, možná bych nikdy svoje city nedala najevo. Ale v terapii je velice těžké spojit otevřenost a upřímnost s tím, abych o takovém vztahu mlčela, to jsem nedokázala. Jednou jsem se ale náhodou zmínila o tom, že se mnou nějaký muž lehce flirtoval a bylo to celkem fajn. (mám celý život problémy i s otevřeným vztahem k mužům a můj otec myslím opravdu rozhodně nebyl z těch, kteří své dcery dokážou podpořit v tom, aby měly pocit, že je skvělé být ženou, apod.,ale to bylo na dlouho, nebudu se o tom zmiňovat). Zareagoval zvláštně - trochu zčervenal a zeptal se, jak to tedy teď mám se vztahem k němu. Já jsem se do toho naprosto zamotala a odpověděla pravdivě, že to je přece něco naprosto jiného, je to pro mě hluboké a silné. Pak byl konec sezení, ale pro mne to znamenalo přesně to prolomení "hráze" s city, celou noc jsem nespala a napsala mu mail, kde jsem naprosto upřímně a dlouze vypsala, jak to cítím a co pro mne znamená. Stručně, dobře, ale poněkud chladně mi odpověděl s tím, že si o tom promluvíme na sezení. Na něm se ale pak choval zcela jinak než kdykoliv předtím. Byl nervózní a vlastně i odměřenější než jak jsem ho znala. A sám od sebe poprvé řekl, že původní úzkosti už přece nemám, čeká nás tedy těžká závěrečná fáze - ukončování terapie. Vím, že na tom v podstatě asi nic zvláštního není, ale pro mne to bylo asi takové, jako bych dostala facku. Nebyla jsem téměř schopna slova, byla jsem naprosto zoufalá. Během následujících čtrnácti dní jsem se tedy rozhodla, že terapii na dalším sezení ukončím. Neutekla jsem tedy, napříště jsem mu všechno řekla osobně a bylo to velice emotivní a krásné, ale prostě dál už nešlo pokračovat a my jsme se tak domluvili.Snažila jsem se na to dívat z jiného pohledu - mnoho věcí, s kterými jsem do terapie přišla, se opravdu s jeho pomocí dařilo řešit, možná,že bolest a vztah k němu je jistá daň za to všechno. Je ale hodně vysoká.
19. Únor 2007 - 18:18
Obrázek uživatele Návštěvník
tjula tjula (anonym)
je vůbec možný se zamilovat do psychologa ? ... dyť jsou to z 90% idioti ... tohle musí být strašně zoufalý vlákno :) ...
19. Únor 2007 - 20:36
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Pro Marii Terapeut byl v rozpacích z tvých citů. Asi je bral trochu osobně. Pak o tom uvažoval a řekl si, že hlavní problémy s tebou už vyřešil, takže terapie by se už dala zvolna ukončit (dříve, nežli přeroste v nedobrý milostný vztah, nebo v tvojí zbytečně dlouhotrvající závislost na něm. Chtěl tvým citům realisticky čelit, ale postupoval přitom necitlivě a tím ti asi ublížil. Jeho začervenání a přímá otázka, jak je to s tvým vztahem k němu (dobře pochopil tvou narážku), nasvědčuje, že ho potěšil tvůj zájem o něj, ale že ho bohužel asi bral osobně (aspoň trochu), nikoli jako obvyklý průvodní jev nadějné terapie. Proto se vzhledem k tobě potřeboval jasně vymezit a udělal to přehnaným způsobem, čímž ti způsobil více bolesti, než bylo nutné. Já bych na jeho místě po tvé zmínce o příjemném flirtování plácnul asi něco takového jako "každého potěší, že je o něj zájem, viďte? Člověk má pak hned pocit, že žije..." Každý jde jenom tam, kam může. Provedl tě různými kraji, ale když jsi ho přivedla až k horám, uvědomil si, že není žádný horal, že nemá na hory ani trénink ani vybavení a tak ti nabídl změnu kursu: "už nepůjdeme dál, na jih, kam to táhne vás. Pojďme ještě chvíli spolu podhůřím na západ, uvidí se. Třeba cestou potkáte někoho, s kým do hor vyrazíte. Nebo třeba potkáte svého manžela, jak tam někde na vás čeká a budete chtít vyrazit s ním." Psychoanalytici podobnou situaci, do jaké ses v terapii dostala, dobře znají, očekávají a vítají jako příznak schopnosti navázat blízký vztah. V podstatě jediná a proto nejdůležitější instrukce na začátku psychoanalýzy zní: "Říkejte cokoli vám přijde na mysl, ať už je to významné nebo ne, ať už to dává smysl, nebo ne. Nic není tak trapné, aby se o tom nedalo mluvit." Ty jsi se po velkém váhání opatrně odhodlala být upřímná a opravdová a on tě za to vlastně potrestal, místo aby tvou odvahu v tomto kontextu pochopil a uvítal. Trénovaný psychoanalytik by se s tebou odvážil jít dál na jih, do hor a přes ně až k moři, se sebedůvěrou, že nezabloudí někam do bažin, nebo nespadne se skály v "šílenství ve dvou". Sebedůvěru získává psychoanalytik porozuměním, co je přenos (dětských citů do nynější situace), co je protipřenos ("je to hezká ženská, kdyby nebyla mojí klientkou, stála by za hřích"). Mezi základní pravidla pro psychoanalýzu patří: - nepoužívat pacienta k vlastnímu uspokojení jakýchkoli potřeb jiných, nežli opatrná radost, že je mu lépe, že se terapie daří - neudávat směr, být neutrální, neradit - neodkrývat ze sebe sama více, nežli odpovídá klientově potřebě cítit se reálně Dobrý psychoanalytik chápe, proč jsou tato pravidla pro terapii tak důležitá. Tvůj terapeut ale psychoanalytikem není. Dělal, co mohl, a dobře. Potřebovalas více. To není tvoje chyba.
20. Únor 2007 - 15:31
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Děkuji ti za tvé jasné a citlivé hodnocení situace. Vidím, že jsi schopen vhledu a střízlivé analýzy, tuším, že jsi možná terapeut i ty sám. Nebo tě vlastní dávná nepříznivá zkušenost s tvojí ženou přivedla k tomu, aby ses podobnými záležitostmi zabýval. Pak bych i chápala, že by se ti chtělo k mému problému vyjadřovat, přiznám se, že mne to vlastně zaujalo a překvapilo, zvlášť, když už moje téma zde nebylo dlouho aktivní. Myslím, že jsem některé prvky z tvého pohledu cítila také, na onom posledním sezení jsem vyjádřila svůj názor v tom smyslu, že sice možná měl ukončení terapie na mysli již delší dobu, ale možná ho také trochu zděsil fakt, že záležitost dospěla do takového rozsahu a proto se rozhodl i pod tímto vlivem. Také musím říci, že v jistém smyslu mi to opravdu ublížilo, jsem totiž člověk, který má obecně problémy s vytvářením důvěrných vztahů, nejsem nikdy schopna dostat se za určitou hranici. Během terapie jsem ale nabyla dojmu, že je to způsobeno strachem z nepřijetí, odmítnutí, strachem z konfrontace, při které bych mohla zjistit, že jsem vlastně
20. Únor 2007 - 21:57
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Pro Marii Google mě před pár dny nasměroval na tyto stránky. Překvapilo mne, kolik je zde diskusních témat a jak často a jak moc do nich lidé přispívají. Tvoje téma mne chytlo. Pročetl jsem jej a připsal svůj názor. Byl jsem si jistý, že se sem vrátíš. "Nedokážeš pracovat se svým vzhledem", pochybuješ, jestli vůbec krásná doopravdy jsi, když nikomu za lásku nestojíš... Pokud tvému otci vyrůstala doma kráska, mohl být vůči ní třeba stejně inhibovaný jako posléze terapeut. Incestní tabu je velice silné. Co se týče mezilidských vztahů, jsi asi dost bystrá. Možná jsi mezi svými rodiči působila jako nárazník. Možná to bylo i nějak úplně jinak, ale jak píšeš, bylo to nepříjemné. Aby ses z toho dostala, ráda jsi se odstěhovala za svým budoucím manželem. Tehdy jsi asi se svou krásou úspěšně "zapracovala" jako s platidlem za vysvobození z původní rodiny. Možná máš dodnes dojem, že trochu té lidské blízkosti si musíš vykupovat sexem. Řekové mají 5 významově se lišících slov pro lásku. Jedno pro smyslně erotickou, jiné pro éterickou, pro náklonnost, pro posedlost, pro spřízněnost. Zkrátka a dobře, žili v samozřejmosti toho, že k různým lidem lze v různých chvílích cítít různou lásku. Se svým terapeutem jsi určitě cítila vzájemnou spřízněnost, možná i jeho (vědomě odmítanou) náklonnost. Pokládáš ji za nutně erotickou vlivem své zkušenosti s tím, jak lidé reagují na krásnou ženu: především jako na erotický objekt. To ji sice může těšit, ale nemusí. Mladí muži moc "nemarní čas" přátelstvím s krásnou ženou, chtějí ji do postele. Točí se za jich za ní tolik, že ji to obtěžuje. Pak není divu, že radši vyzařuje: "nechte mne na pokoji". A najednou přijde do situace, kdy je pro ni nějaký důležitý. Snaží se ho získat, udržet. Nabídne to, o co ví, že je zájem: požitek ze svého těla (nemusí to být nutně hned v posteli, ale musí ta možnost být, nesmí být vyloučená). Na to tvůj terapeut (vědomě) nepřistoupil, tím ti znemožnil udržet si ho (vlastním přičiněním) pro sebe a proto se cítíš bezradná. Nevíš, co jiného vlastně můžeš nabídnout. Nejen jemu, samozřejmě. Na jiné lidi okolo sebe také nemá cenu se obracet: nejspíš by tě také chtěli jenom využít. Co jiného může nabídnout člověk bez sebevědomí, než možnost nechat se využít? Úlohou terapeuta v takové situaci je na vlastní osobě vyjevit, že obvykle je i spousta jiných možností, jak může být někdo zajímavý a přínosný a tím žádoucí, než zalíbení, sex. Kvůli svým osobním limitům to tvůj terapeut udělat nedokázal. Budu hádat dál. Ty ses starala o děti. Byla jsi na mateřské, manžel vás živil. Přicházel domů z práce znaven. Nemíval už energii získávat si tě, jako dříve, spíše měl chuť na neproblematický sex, aby se odreagoval. Postupně jste přestávali mít si co říci a v tobě vzrůstal pocit, že tě má jenom do postele. Začala jsi vůči němu být inertní a on to glosoval slovy, která ti tak utkvěla v hlavě (nejspíš proto, že cítíš, že vlastně nějak pravdivá jsou). Od té doby jsi víceméně uvězněná v manželství s člověkem, kterého si vážíš, ale který ti nedává, co potřebuješ: pocit vlastní ceny. O to hůř, že svoji rovnováhu jsi kdysi opřela o něj. Pak jsi ji začala ztrácet, zhroutila ses a následně jsi tuto svoji potřebu přesunula na terapeuta. Proto ji teď ztrácíš zas a je ti z toho všeho úzko.
22. Únor 2007 - 12:20
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Pro Marii Google mě před pár dny nasměroval na tyto stránky. Překvapilo mne, kolik je zde diskusních témat a jak často a jak moc do nich lidé přispívají. Tvoje téma mne chytlo. Pročetl jsem jej a připsal svůj názor. Byl jsem si jistý, že se sem vrátíš. "Nedokážeš pracovat se svým vzhledem", pochybuješ, jestli vůbec krásná doopravdy jsi, když nikomu za lásku nestojíš... Pokud tvému otci vyrůstala doma kráska, mohl být vůči ní třeba stejně inhibovaný jako posléze terapeut. Incestní tabu je velice silné. Co se týče mezilidských vztahů, jsi asi dost bystrá. Možná jsi mezi svými rodiči působila jako nárazník. Možná to bylo i nějak úplně jinak, ale jak píšeš, bylo to nepříjemné. Aby ses z toho dostala, ráda jsi se odstěhovala za svým budoucím manželem. Tehdy jsi asi se svou krásou úspěšně "zapracovala" jako s platidlem za vysvobození z původní rodiny. Možná máš dodnes dojem, že trochu té lidské blízkosti si musíš vykupovat sexem. Řekové mají 5 významově se lišících slov pro lásku. Jedno pro smyslně erotickou, jiné pro éterickou, pro náklonnost, pro posedlost, pro spřízněnost. Zkrátka a dobře, žili v samozřejmosti toho, že k různým lidem lze v různých chvílích cítít různou lásku. Se svým terapeutem jsi určitě cítila vzájemnou spřízněnost, možná i jeho (vědomě odmítanou) náklonnost. Pokládáš ji za nutně erotickou vlivem své zkušenosti s tím, jak lidé reagují na krásnou ženu: především jako na erotický objekt. To ji sice může těšit, ale nemusí. Mladí muži moc "nemarní čas" přátelstvím s krásnou ženou, chtějí ji do postele. Točí se za jich za ní tolik, že ji to obtěžuje. Pak není divu, že radši vyzařuje: "nechte mne na pokoji". A najednou přijde do situace, kdy je pro ni nějaký důležitý. Snaží se ho získat, udržet. Nabídne to, o co ví, že je zájem: požitek ze svého těla (nemusí to být nutně hned v posteli, ale musí ta možnost být, nesmí být vyloučená). Na to tvůj terapeut (vědomě) nepřistoupil, tím ti znemožnil udržet si ho (vlastním přičiněním) pro sebe a proto se cítíš bezradná. Nevíš, co jiného vlastně můžeš nabídnout. Nejen jemu, samozřejmě. Na jiné lidi okolo sebe také nemá cenu se obracet: nejspíš by tě také chtěli jenom využít. Co jiného může nabídnout člověk bez sebevědomí, než možnost nechat se využít? Úlohou terapeuta v takové situaci je na vlastní osobě vyjevit, že obvykle je i spousta jiných možností, jak může být někdo zajímavý a přínosný a tím žádoucí, než zalíbení, sex. Kvůli svým osobním limitům to tvůj terapeut udělat nedokázal. Budu hádat dál. Ty ses starala o děti. Byla jsi na mateřské, manžel vás živil. Přicházel domů z práce znaven. Nemíval už energii získávat si tě, jako dříve, spíše měl chuť na neproblematický sex, aby se odreagoval. Postupně jste přestávali mít si co říci a v tobě vzrůstal pocit, že tě má jenom do postele. Začala jsi vůči němu být inertní a on to glosoval slovy, která ti tak utkvěla v hlavě (nejspíš proto, že cítíš, že vlastně nějak pravdivá jsou). Od té doby jsi víceméně uvězněná v manželství s člověkem, kterého si vážíš, ale který ti nedává, co potřebuješ: pocit vlastní ceny. O to hůř, že svoji rovnováhu jsi kdysi opřela o něj. Pak jsi ji začala ztrácet, zhroutila ses a následně jsi tuto svoji potřebu přesunula na terapeuta. Proto ji teď ztrácíš zas a je ti z toho všeho úzko.
22. Únor 2007 - 12:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Nevím samozřejmě zcela jistě, zda tento způsob ukončení terapie ovlivnila i nějaká jeho zvláštní náklonnost k mé osobě, ze které se nechtěl nechat
22. Únor 2007 - 21:11
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Marie, bylo toho hodně, co jsem ti napsal, ale když jsem to chtěl poslat, zmizelo to. Mám připojení přes WiFi, funguje dost mizerně. Prosím, pošli mi nějaký svůj zavináč na tamnekde"volny.cz
23. Únor 2007 - 1:15
Obrázek uživatele Návštěvník
PP (anonym)
Marie, Tvůj terapeut se asi jednoduše lekl, jak velkou roli by v tvém životě měl hrát. Připadalo mu to nesprávné a proto hledal cestu, jak tomu zamezit. Nesprávné by to bylo - na konci terapie, ne uprostřed. Bohužel to dopadlo přesně tak, že se to ocitlo na konci terapie a ty se cítíš odmítnutá, opuštěná. Ne jako milenka, ale jako odstrčený člověk, možná i jako dítě, které vztáhne ruce k milovanému člověku a on ji odstrčí. Píšeš o vymlouvání se na své dětství. Moralizovat nemá cenu. K dětství patří i bezbrannost, závislost, což jsou stavy natolik nepříjemné, že každé zdravé dítě rádo dospěje - pokud k tomu má podmínky. A ty jsi je prostě měla špatné. To není výmluva, to je chápání podstaty. Dítě se stává dítětem svých rodičů tím, že se véceméně snaží splnit jejich představy o něm a tím si zajistit jejich lásku. Pokud jsou ty představy hodně rozporuplné, příliš idealizované, nebo ještě hůře chaotické, pak dítě nemá šanci do vzájemného vztahu účinně přispívat, aby si tak mohlo zasloužit lásku. A nemá kde se to naučit. Tahle nejistota a bezmoc snadno může vydržet celý život. Z toho, co píšeš mi vyplývá, že si tě terapeut vážil. Bylo mu určitě líto, že to takhle dopadlo. Od okamžiku, kdy udělal osudnou chybu a tys převzala kontrolu nad situací, už byl bezmocný. Myslelas asi Venuši Věstonickou. Dlouho jsem se díval na fotku té sošky. Je zpodobením těhotné ženy. Prý má na zádech otisk dětského prstíku. Ruce nemá možná proto, že byly modelovány zvlášť a přilepeny k již hotovému trupu, takže šlo o málo pevný spoj, který těch 25 tisíc let nevydržel. Musel bych si tu sošku pečlivě prohlédnout, ale o to nejde. Mám takovou představu, jak vznikla: vymodelovala ji holčička, jejíž máma byla (jak jinak tehdy) těhotná. Holčička ví, že s každým dalším miminkem, které se mámě narodí, bude mít svou mámu pro sebe méně a musí se s tím nějak vyrovnat, jinak by musela nenávidět svoje tělo za jeho schopnost rodit děti. Představuje si, jak uvnitř jejího těla v měkce vystlaném pokojíčku vyrůstá děťátko. Zdravá dospělá žena má tenhle pocit v sobě pořád, dává jí sílu. Moje známá mi vyprávěla, že když byla těhotná, cítíla se, jako by to, že dá život, ospravedlňovalo i její vlastní existenci. Že se cítila jakoby svatá. V jiném stavu, posvátném. Pokud matka nemůže být pro dceru posvátnou, pak dceřiny fantazie ovládnou běsi: žárlivost, touha vyrvat z matčina těla nenáviděné dítě a zabít jej a následné pocity viny a nenávisti vůči sobě. Ve školním věku tyto fantasie obvykle podlehnou zapomnění a proto ženu dospělou ovlivňují ze zákulisí. Nevědomé fantasie jsou tím, co řídí její citový život. Zhmotňují se, jako andělé či přízraky, v milostném vztahu, v mateřství. Ovládnout se nenechají, ale lze se k nim na dohled přiblížit, pozorovat je a vzít si něco z jejich fascinující síly. Prvním viditelným příznakem těhotenství je zmizení útlého pasu, na nějž je mužské oko tak citlivé. Muži jsou od přírody vybaveni, aby nemarnili své mužné síly s neplodnými ženami: je žádoucí oplodnit mladou, zdravou, netěhotnou, prostě "štíhlou a krásnou". Asi jenom muži, kteří jsou vděční své ženě za to, že jim dala milované děti, dokážou v ženách oceňovat matku a milovat ji, třeba i oplácanou a povislou, oproti estetickým ideálům nedokonalou. Tvůj otec to tak zjevně neměl, ke smůle vás všech, i jeho. Také nějak v nějakých podmínkách vyrostl a asi neměl to štěstí... Tvému terapeutovi připadala kresba těhotné ženy krásná. A promítl do ni svou i tvou bezmoc. A ještě něco dalšího, co si netroufám luštit.
23. Únor 2007 - 11:03
Obrázek uživatele Návštěvník
Kristýna (anonym)
Ahoj,stalo se mi to také,ale s trošku jiným koncem.Zamilovala jsem se do svého psychiatra,neřekla jsem mu to,ale cíleně jsem ho sváděla..Teď spolu chodíme,už asi půl roku.Porušili jsme (rsp.on porušil)etický kodex,ale jiné výčitky svědomí z toho nemám.Jen musím podotknout holky - v ordinaci je váš objekt touhy jiný než v soukromí.Jeho práce je zajímat se o váš stav.Ve svém soukromí je to ale uplně obyčejný člověk jako každý jiný,se svými bolestmi,smutky,různými rodinnými starostmi.."obyčejný"člověk, kterého neobyčejně miluji..Tina
7. Květen 2007 - 14:05
Obrázek uživatele Návštěvník
ccc (anonym)
Lidi, vzpamatujte se, vždyť psycholové a psychiatři jsou školení právě na to, aby rozuměli i těm, kterým nikdo jiný nerozumí... Vím, že to mnohdy zoufalého člověka svádí k domnění, že "on je jediný, kdo mi rozumí", a z toho pak rychle může "fell in love". Jenže to je jen jejich práce, jsou na to vyškolení!!! A takových klientů/pacientů mají desítky...
24. Červenec 2007 - 21:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Hloupá (anonym)
Pokud by byl někdo se ,,zamilovanou" zkušeností a byl by ochoten se semnou o tom povadit, napište mi prosím. ICQ 295 869 104
5. Prosinec 2007 - 16:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Ahojky "Hloupá" napiš sem, je to stále aktuální téma. Já bych si s tebou psala.
12. Prosinec 2007 - 10:06
Obrázek uživatele Návštěvník
kuk (anonym)
To co tady popisujete (zamilovat se do svého terapeuta) se nazývá přenos. Vidíte člověka, který vám skutečně rozumí, naslouchá vám. Jediným řešením je ukončit terapii a najít si jiného terapeuta. Dobrý psycholog svého postavení vůči klientovi nezneužije. Pokud s vámi naváže intimní vztah, věřte, že pravděpodobně nebudete jediná. Tihle lidé vědí moc dobře jak na lidi zapůsobit a co na koho platí. Pokud vás budou chtít někam "dostat" tak vás tam dostanou. Takovému způsobu se říká manipulace. Pozor na to!
12. Prosinec 2007 - 10:44
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Ale to by měl ukončit terapeut, protože je to proti lékařské etice. Jak jsem četla, v USA za toto jsou velmi tvrdé postihy lékařů, takže si to každý rozmyslí. Navíc každý rozumný lékař chrání i sebe, protože nikdy neví, jakému nařčení /třeba ze sexuálního obtěžování/ bude muset čelit. I když se to nakonec ukáže jako nepravda, rozhodně ho to poškodí. Takže milujte se, ale na léčení si najděte někoho jiného.
12. Prosinec 2007 - 11:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Kristýna (anonym)
v našem případě to naštěstí dopadlo dobře. Ale nikdo neví, že jsem přítelova bývalá pacientka...moji kartu zrušil a když se nás někdo zeptá jak jsme se poznali, odpovídáme shodně že na Vánočním večírku jedné farmaceutické firmy :-)) Můj MUDr. se stal mým partnerem a jsme už dlouho šťastní (bez sedativ:-)
13. Prosinec 2007 - 11:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Tak nevím, asi bych si tvého partnera jako psychologa nevybrala.
13. Prosinec 2007 - 12:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Kristyna (anonym)
...Je psychiatr...ne psycholog.
14. Prosinec 2007 - 10:15
Obrázek uživatele Návštěvník
cis (anonym)
Dík za opravu, ale tím spíš, když je psychiatr. Asi tak, je to tvoje a jeho věc, ale připadá mi divné, když lékař "zruší" kartu. To jako zlikvidoval? A co když budeš někdy ty záznamy potřebovat? Potom se budeš rozčilovat, že v tvé kartě nic není a kde to je? Neber to nijak osobně, jen mně to zajímá.
14. Prosinec 2007 - 11:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Lola (anonym)
Tak myslím, že je to celkem klasický případ. Hodně lidí se zakouká do svého lékaře či lékařky, ať už se jedná o psychitra, praktika, zubaře apod.. Je v tom určitá nadřazenost. Já mám pro doktory taky slabost, bohužel jsem zatím neměla to štěstí :-)
14. Prosinec 2007 - 12:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Krista (anonym)
Ahoj CIS, ano, kartu mi zrušil, asi skartoval, nevím. Ten záznam nebudu jistě nikdy potřebovat - na co by mi byla karta s psych. diagnozou. A kdybych měla v budoucnu nějaké problémy, můj partner mi buď pomůže sám, nebo odešle k nějakému jeho kolegovi známému, takže to neřeším. Vůbec jsem se nějak naučila řešit jen věci, které jsou aktuální. DOpředu už moc nekoukám, nakonec to může dopadnout všechno uplně jinak než si člověk kreslí.
15. Prosinec 2007 - 16:57
Obrázek uživatele Návštěvník
duse (anonym)
Ja mam taky tenhle "problem", mou psychiatrickou je vsak zena ve veku me matky. Necitim k ni sexualni pritazlivost, ale velice hluboce ji miluji a tenhle stav trva uz 10let. Ona je jedina zena v mem zivote, ktera me prijima bez vyhrad, svuj zajem o mne, svou pomoc, svoje rady a svou naklonnost nicim nepodminuje...Lecim se u ni s tezkou diagnozou, beru mnoho leku. Bohuzel je tu realna hrozba, ze pujde v blizke dobe do duchodu a ja nevim, co bude. Ja ted ziju hlavne pro navstevy u ni v ordinaci, nemuzu bez ni byt.. Ona me taky nebere jen jako svou pacientku, rikame si i dost osobni veci z rodinneho zivota atd. Ja ziji se svou matkou, s tou jsem vsak nikdy nemela duverny vztah a vim, ze v doktorce jsem se vzhledla jako v matce. Bohuzel, nemuzu to utnout, vzala bych si zivot. Stale s ni v duchu rozmlouvam, predstavuji si, jak spolu delame nakupy, nebo plaveme v bazenu, nebo me uci varit.. pokazde, kdyz se mi zdalo, ze mi nevenuje tolik pozornosti, kolik bych si predstavovala, i kdyz treba nechtene pro naval prace, tak se mi zhorsi muj psychicky stav, dusledkem ceho je jeji zvysena pozornost. To vsak jde primo proti cili terapie, proti uzdravovani. Chci taky rict, ze mam uz po 30ce a jsem dospela zena, k ni se vsak upinam stale vic. Intenzita lasky k ni se za tech 10 let nezmenila, spise narusta, protoze se stale hloubeji zname. Ja ji nerikam, jak hluboce jsem k ni vazana, myslim, ze to vi. Vim, ze mam oproti jinym pacientum u ni jiste privilegia, nezneuzivam vsak toho. Mam hruzu z jejiho odchodu, mivam nocni mury, jak ji nemuzu najit, jak beham, hledam, ale nikde neni, nebo se k ni nemuzu dostat pres dav lidi a tak podobne. Co muzu delat? Snit dal o ni a kdyz odejde, ukoncit to navzdycky? Sledovat okna jejiho bytu, hlidat vchod do domu, kde bydli, jestli se nahodou neukaze? Zpovzdali ji jakoby "chranit", aby se ji nic nestalo? Posilat ji dopisy? telefonovat se strachem, jestli neobtezuji v nevhodnou chvili? CO MUZU DELAT?
16. Prosinec 2007 - 16:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Eli (anonym)
duse a co kdyby jsi si s ní o tom promluvila? Jde zřejmě o určitý druh závislosti. Když si s ní o tom pohovoříš, možná, že by ti mnohé vysvětlila a hlavně ukázala cestu, jakou se budou vaše další vztahy ubírat, je přece psychiatr. Měla bys jí říct o svém strachu i nočních můrách. Navíc je možné, že se trápíš zbytečně, a když si to spolu vyjasníte, nakonec se ukáže, že se jí vzdávat nemusíš, třeba zůstanete přítelkyněmi i po jejím odchodu do důchodu, i když budeš mít jiného lékaře.
16. Prosinec 2007 - 19:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Citera (anonym)
Já jsem léta docházela ke své psychiatričce,byla na mě hodná, pomáhala mi, za ta léta jsem si ji hodně oblíbila.Ale během posledního půl roku se její chování vůči mě rapidně zhoršilo, bagatelizuje moje potíže, jedná se mnou velice odměřeně, až zlostně.Jsem z ní vždycky úplně vyřízená, pláču v ordinaci a ještě potom dlouho doma, nemůžu z toho spát.Nechápu, proč to dělá, kdybych neměla problémy, tak tam ani nejdu, ale potřebuji napsat léky a tak tam musím.Stalo se vám to někdy, že vás doktor, kterého máte ráda a u kterého hledáte pomoc a oporu, vydeptá na dřeň?Musím si najít rychle někoho jiného, nebo mě ta žena úplně zmaří.
16. Prosinec 2007 - 19:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Krista pro Duši (anonym)
Ahojky Duše, ve tvém případě se jedná o velice intenzivní přenos. Tvá MUDr. to měla řešit už v počátcích, teď už to půjde hůř, ale půjde, jsem o tom přesvědčena. Určitě bych byla pro, aby sis s ní o tomto promluvila. O těch nočních můrách, o tom že se bojíš jejího odchodu do důchodu...jestli se jí to stydíš říct, napiš jí to dopisem nebo mailem. Jsem si jistá, že její reakce bude směřována pouze ve tvůj prospěch, ve prospěch tvé terapie. Vždyť..nikde není napsáno, že až odejde do důchodu, vaše kontakty skončí. Hlavně se doktorce svěř, protože ani psychiatrička není jasnovidka a nemusí tušit co tě takto intenzivně trápí. Uvidíš že spolu najdete nějakou cestu. Držím palečky. Krista
17. Prosinec 2007 - 8:56
Obrázek uživatele Návštěvník
dana (anonym)
No, me se ted deje neco podobneho...ae je mi jasne, ze to je tim nastavenim vztahu. proste po dlouhe dobe chapavy muz, ktery ma jednu chybu - ze mu za tu chapavost platim:-) kazdopadne jsem mu to na rovinu rekla, s tim, ze po nem nechci, aby mi to vymlouval, coz je k nicemu :-), ale aby s tim pracoval tak, ze to bude mit pozitivni dopad. a reagoval uzasne, rozebirali jsme to, naprosto vecne, nerikal mi takovy ty kraviny, ze takovy neni a ze se v nem pletu, atd. terapie pokracuje dal a myslim, ze bude mnohem volnejsi, byla jsem hodne otevrena a on taky.
30. Leden 2008 - 17:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
dano, co když to z jeho strany byla profesionální otevřenost, tedy do určité míry, jako součást terapie. T.j. otevřenost, po které věděl, co může následovat. Na rozdíl od tebe, kde to bylo spontánní.
31. Leden 2008 - 15:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Hloupá (anonym)
Tina Ahoj. Nejde ani tak o zamilovanost jako o obdiv. Já tam chodím právě s tím, že chlapi nesnáším, nemůžu s nikým být. A s ním je sranda. Připadnu si prostě jak blázen, najednou je to pořád ,,a on si myslí to a říká tohle". Vím, že to skončí tím, že v něm budu vidět něco, co tam ani nevím a bude mě to trápit. A prej to jednou nevydržím a řeknu mu to. A bojím se, že tam jednou přestanu chodit a bude se mi stýskat i když v něm třeba budu mít náhražku ,,kamaráda". Svým způsobem ho mám ráda a změnilo to moje chování k němu.
3. Únor 2008 - 17:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Hloupá (anonym)
Nebojíš se, že to co se stalo s tebou se stane s jinou pacientkou?:)
3. Únor 2008 - 17:27
Obrázek uživatele Návštěvník
Krista (anonym)
Ahoj, nebojím..nevím proč, ale z tohoto strach nemám. I když stát se může cokoli - nejen ve vztahu bývalé pacientky s lékařem :) Jsme po dlouhé době oba fakt šťastní, takže mě takový věci ani nenapadají (snad to tak zůstane co nejdýl) . Papa Krista
3. Březen 2008 - 15:51

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama