24 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Terapie, léčba deprese versus partnerské vztahy

10. Září 2018 - 0:03

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Ahoj, je mi 25 je to právě rok, co jsem odešla z kliniky, kde mi doporučili jako vhodnou léčbu terapii. Trpím úzkostmi, strachem, mám malé sebevědomí a to vše se projevuje také jako deprese. Na terapii chodím už rok, moje terapeutka má ze mě ohromnou radost, jaké dělám pokroky, já vlastně také. Jenomže čím je to lepší se mnou, tím horší je to doma s mým přítelem. Byly doby, kdy jsem prostě nedokázala být sama se sebou, prostě si jen číst nebo dívat se na telku, potřebovala jsem někoho vedle sebe a to bylo asi pro mého přítele vyčerpávající, teď už je to lepší. Ten kdo to zná, ví, že terapie je těžká práce, spoustu času strávím přemýšlením a ujasňováním si věcí. Spousta věcí je už za mnou a nemusím se jimi už trápit. Jenomže cesta je dlouhá. Doma mám někdy pocit, že jsem nějak mimo. Náš vztah už není jako dřív (před nemocnicí, jak já říkám) ani fyzicky ani duchovně. Chápu, že můj přítel je z toho vyčerpaný. Já se strašně snažím být zase "normální", ale to mi zabírá tolik času (dělám to vlastně pro sebe i pro něj), že už mi na nějaký vztah chybí energie. Teď to vypadá, že se se mnou můj přítel chce rozejít a já vlastně nevím proč, já ho miluju, snažím se být víc samostatná. Máme spolu byt, kocoura, chtěli jsme se brát, spoustu jsme toho překonali, ale ta nemoc všechno pokazila. Někdy mám na ní pořádný vztek. Myslela jsem, že je to navždy. Mám pocit, že teď už mi zbývá jen kousek k cíli, ale on už asi nemůže. Nevím, co mám dělat.
14. Únor 2003 - 9:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Veronika (anonym)
Vis, ja Te hrozne obdivuji a je dobre, ze si dosla tak daleko s tou terapii. V kazdem pripade v ni pokracuj a nevzdavej se cilu na uspech, i na ukor vaseho vztahu. Vis,ja Ti moc dobre rozumim (muj problem je tu taky na odkazu Workoholismus) a vim,jak muze chybet podpora pritele. Ale taky si uvedomuju, ze i kdyz ho moc miluji, musim byt nejdriv vporadku ja. Vim, ze je to moc tezky a mozna mas pocit,ze se mi to lehce pise, ale ver mi, ze pokud Te Tvuj partner opusti jen kvuli te nemoci, neni to ten pravy. Vzdyt si treba predstav, ze by si onemocnela Ty nebo treba vase "pripadne" dite v daleke budoucnosti,az budes odkazana jen na rodinu a on by pak od Vas utekl s tim, ze to nemuze vydrzet, misto toho, aby s Vami zustal a podrzel Vas. Takoveho partnera bys preci nechtela.... tezko ale ted radit ,co mas delat. Je to jen a jen na Tobe. Neznam Tveho pritele, tak nemohu soudit, zda duvodem, proc chce zrejme odejit, neni i nejaka Tva chyba, ale pokud jses si jista, ze nic spatne nedelas a Tvuj partner te chce opustit "jen" kvuli te nemoci, nemela bys mu branit. Jak rikam, clovek by mel mit partnera,ktery pri nas bude stat, at se deje co se deje...
22. Únor 2003 - 8:10
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Jsem rada, ze jsi mi něco napsala. Teď už jsem zase o kousek dál. Svou situaci doma, jsem dost dlouho neřešila, ale jednou jsem to na terapii nadhodila a dostala jsem zvláštní odpověď. Často se prý lidé rozcházejí v nějaké těžké situaci, protože si myslí, že ji nemohou vyřešit s tím druhým, ale nejedná se o to, že by se ti dva nemilovali a nemohli problém vyřešit, ale nevědí co s tím a tak prý první, co je napadne, je rozchod. Je to jako na kolotoči, sedíš a toho druhého nemůžeš za jízdy chytit anebo on tebe, ale když se kolotoč zastaví, vy vystoupíte ruku v ruce. Je to vlastně o tom, že problém není v tom, že bychom se neměli rádi, nebo že nám na tom druhém něco vadí, jen je tu něco třetího, co se musí vyřešit a počkat, až se kolotoč zastaví. Jsem ráda, že jsem o tom s přítelem mluvila a že jsme oba jen nevěděli, jak na to. Jemu na mě nic nevadí, vlastně jen nevěděl, jak se ke mě v tak choulostivý situaci chovat. Celé jsme to probrali, řekli si co je pro nás nyní zmatené a jak to řešit. Není to ideální - jsme přece pořád na kolotoči, ale jsem ráda, že jedeme pořád spolu.
26. Únor 2003 - 20:21
Obrázek uživatele Návštěvník
sluníčko (anonym)
Ahoj Tino,rad ti sem napisu,protoze ja jsem momentalne na strane tveho partnera.Muj pritel ma deprese uz spoustu let a momentalne se neleci.Jsem spolu zatim kratce,ale uz ted mi semtam vrta hlavou,jak se mam k nemu chovat a jak se on bude chovat v budoucnu ke me.Vyhoda je,ze ja jsem taky "blazinek"(agorafobik jak vysitej),takze spoustu veci umim pochopit,ale prece jenom nevim, co bezi v hlave clovickovi s depresi.
27. Březen 2003 - 16:21
Obrázek uživatele Návštěvník
sluníčko (anonym)
Na zacatku vzkazu ma byt samozrejme.....rada.....:-)
27. Březen 2003 - 16:22
Obrázek uživatele Návštěvník
Renča (anonym)
Ahoj Tino!Ráda bych Ti poradila. Před rokem jsem byla v podobné situaci.Brala jsem prášky na deprese, chodila na terapie, byla jsem nezaměstnaná. Můj přítel ze začátku všechno zvládal bezvadně a moc mě pomáhal. Ale časem se náš vztah začal bortit. Moc jsem se trápila tím, proč to tak bylo. Teď už to vím. Já jsem svého přítele tak nějak nevědomky citově vydírala. Svou nemoc jsem postavila do středu našeho vztahu a přítel to začal pomalu nezvládat. Pořád jsem mu dávala najevo, jak jsem moc nemocná a jak ho strašně potřebuji. Takže souhlasím s tím co píšeš, že to Tvého přítele asi vyčerpává. Ze všeho jsem se dostala tím způsobem, že jsem na radu mého strýce lékaře přestala brát prášky, chodit na terapie, našla jsem si zaměstnání. A hlavně jsem změnila svůj způsob myšlení a pohledu na celou věc. Až s překvapením, jsem pozorovala jak rychle se můj stav lepšil. A lepšil se i vztah s přítelem. Přestala jsem o všem přemýšlet a začala jsem se věnovat spoustu dalším věcem (sport), které mi nedávají prostor pro přemýšlení a litování sama sebe. Ale lehké to nebylo, to mi věř a stále s tím bojuju každý den. Taky mám někdy občasnou depresi, ale dokážu se z ní rychle dostat, tím že jí nedám možnost, aby mě ovládala.
28. Březen 2003 - 14:44
Obrázek uživatele Návštěvník
T 2 (anonym)
Lze takovy problem vyresit i pres net? Jak dat tomu druhemu najevo podporu kdyz nejsem fyzicky s nim ?
28. Březen 2003 - 15:27
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Pro sluníčko a taky pro RenčuRenčo, moc děkuju za příspěvek. Taky jsem slyšela o spoustě lidí, kteří na ráz skončili s léky, terapií, léčbou...asi byli hodně silní a také byli hodně přesvědčeni o tom, že tak je to správné. Já to tak necítím. A myslím, že člověk má dělat skutečně jen to, o čem je opravdu přesvědčen. Také si myslím, že každá deprese pramení z něčeho jiného, každý jsme jiný. Můj problém není v sebelítosti, ale prostě jsem jen zažila moc špatných věcí v moc krátké době (moje teraputka řekla po první schůzce: "mluvíte o věcech, kteří jiní lidé zažijí až ve 30) a to mě dokonale vyčerpalo. Nechci zabíhat do detailů, není to podstatné, ale pokud má někdo zájem...Terapie mi moc pomáhá. Každý si neseme nějaký ten ranec zapomenutých věcí, které nás podvědomě trápí a myslím si, že skončit s terapií předčasně by mohlo uškodit. Ale každý jsme jiný a tak to zůstává.Milé sluníčko, moc dobře chápu, jak se asi cítíš, protože jsme o tom s mým přítelem mluvili a on mi o svých pocitech řekl. Sám se trápil tím, že mi nemůže nijak pomoci a to hodně moc. Moje odpověď na to byla: "Netrap se, na pomoc jsou tu přece jiní - má doktorka, moje terapeutka. Pomáháš mi tím, že jenom jsi vedle mě."Člověk, který trpí depresí, může také trpět úzkoztmi nebo strachem, což se projevuje tím, že nechce chodit ven mezi lidi. Proto by se neměl násilím nutit chodit někam, z čeho má strach nebo úzkost. Spíš by se měl nějak odreagovat, třeba zůstat doma a zahrát si nějakou hru, nebo dělat něco, co ho jako zdravého bavilo a dodávalo mu energii. Pokud je na tom ale hodně špatně, nemá náladu na nic a vypadá to, že tě vlastně ani nemá rád, chce být sám, a přitom nechce. To se musí léčit, jinak to skončí tím, že už ráno přestane vstávat z postele, nebude jíst, bude mu všechno jedno. Důležitý ale je pro tebe si uvědomit, že deprese se nedá nijak překonat vlastní vůlí, takže řeči typu: "Tak se dej konečně dohromady." nebo "Když se chce všecho jde", jsou na nic. Bude mu po nich ještě hůř, protože bude mít výčitky, že není schopen a to je to nejhorší. Pokud má tvůj přítel pocit, že tak jak se cítí už je pro něj neúnosné, měl by vyhledat pomoc. Také se ale může stát, že už ani na tohle nemá sílu. Tak to bylo se mnou, vše vyřizoval můj přítel, objednal mě k doktorce a zařídil další důležité věci. Já bych toho prostě tenkrát nebyla schopná, na všechno jsem říkala, že je mi to jedno. Jestli se tvůj přítel neléčí a myslíš si, že by měl, zkuste si o tom promluvit. Deprese je jenom nemocná duše. Není za co se stydět. Napiš jak jste na tom. Držím palce. Tina
5. Duben 2003 - 13:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Sluníčko, promiň, zapomněla jsem odpovědět na to, co se člověku s depresí honí hlavou. Je to těžká otázka, ale zkusím, jak to cítím já.Ztratila jsem smysl života, ano hodně lidí o tom mluví, ale já to myslím doslovně. Nemám před sebou žádný cíl, žádnou věc na kterou bych se mohla těšit. Nechápu proč jsem se narodila, proč musím "žít" pracovat, vdát se, mít rodinu, když stejně jednou umřu. Protože tak se to dělá? Protože tak to dělají jiní? Tak proč neumřít hned?, ptám se. Odpočítávám minuty svého života beze smyslu. Úplně jsem zapomněla na to, co jsem v životě dokázala, čeho jsem dosáhla. Vždycky jsem měla nějaký cíl, třeba jen malý a teď ho nemám. Nevím proč mám žít - s tímhle pocitem uléhám a vstávám, nic mě nebaví. Vše mi připadá divné i jiní lidé. Proč tu žijou, když stejně umřou?Tak to se honí v hlavě člověku s depresí. Skončí to tím, že se ráno probudí a zase se bude ptát, proč mám vlastně vstávat. Jednoho dne už nevstane, zůstane ležet a bude mu to jedno, bude čekat na smrt, která ho z toho zajetí týhle nemoci vysvobodí. On nemá problémy, nic ho netrápí, jeho problémem je deprese. Já jsem teď díky Bohu na tom docela dobře, i když jarní deprese útočí, ale když jsem na tom špatně, tohle se mi honí hlavou. Tina
5. Duben 2003 - 14:21
Obrázek uživatele Návštěvník
sluníčko (anonym)
Díky za odpověď.Jsem ráda,že si dá někdo práci a zkouší pomoci ostatním.Tině díky za vyčerpávající popis depresivní dušičky.Problém ale bude v tom, že takové pocity můj přítel nemá(už jsem o tom párkrát debatovali).Jeho trápí pocity tlaků v hlavě,nesoustředěnost,neschopnost se do něčeho se pustit-prostě vstát a jít něco dělat apod.(také kvúli tomu byl půl rok nezaměstnaný a teď zkouší-cca3 měsíce-znovu pracovat).Svojí lékařku má,chodí k ní praivdelně,ale odmíta brát antidepresiva a chodit na terapii( to všechno už vyzkoušel a dle jeho slov bez úspěchů).Jinak k smrti rád sportuje,tancuje.....opravdu to není nepohyblivý depkař.Ještě jednou díky za odpovědi a mějte se hezky depkaři(i když je ošklivo za oknem).
7. Duben 2003 - 15:33
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Ahoj Sluníčko, víš to co jsem psala o tom smyslu života je spíš taková podvědomá či nevědomá záležitost. Dokázala jsem to tak popsat jen díky terapii, která mě občas navede na pravé příčiny problémů. Ve skutečnosti je to stejné - nemám na nic náladu, nedokážu se soustředit, je mi všechno jedno (někdy). Třeba teď je sedm hodin, já celý den nic nejedla, hlad mám jako blázen a nejsem schopná se rozhodnout, co vlastně chci jíst, vlastně ani vařit se mi nechce, no co s tím... Víš pracuju soukromě, lekce angličtiny, ale mám jen 6 hodin týdně, protože nejsem schopná....ani nevim čeho, najít si něco dalšího? Takže jsem něco jako žena v domácnosti, alespoň tak to máme doma ujednáno. Přítel je strašně fajn, říká, že jednou se to spraví a já budu třeba pracovat víc, ale že teď ať dělám to co chci a nemám se do ničeho nutit. Vždy když přijde někdo s tím, že bych měla to či ono, jsem z toho zoufalá a vyčítám si, že nejsem jako jiní - ti "normální".A léky? To je kapitola sama pro sebe. Vyzkoušeli na mě skoro vše. Nejdřív ty nejmodernější a nejlepší léky. Po každé schůzce jsme dávku zvyšovali a do další schůzky mi bylo ještě hůř než předtím. Nevedlo to nikam. Pak mi nasadili něco úplně jiného, staršího - nabrala jsem 10 kilo, je ti jasné, že pro holku je to ještě další deprese navíc. Zas to nějak nebylo ono a tak přibyli další léky a pořád to není ono, ale já čekám.Zjistila jsem taky, že to co jíš taky hodně ovlivňuje psychiku. Začala jsem se držet makrobiotiky, poslouchat co tělo chce a tak. Pak se cítím mnohem klidněji. Ale každý jsme jiní a já si ani v nejmenším netroufám někomu něco radit. Jen člověk sám ví, co je pro něj nejlepší a měl by své podvědomí a intuici poslouchat.
7. Duben 2003 - 19:03
Obrázek uživatele Návštěvník
sluníčko (anonym)
Ahojky TinoTAk dlouho jsem hledala někoho jako ty na tomhle chatu a teď nějak nestíhám se ti věnovat:-)Můžeš mi prosím poradit,jak jsi dokázala změnit stravovací návyky?Můj přítel je také schopen celej den nejíst a pak se večer přecpat(sníst to, co já považuju za tři čtyři hodně vydatný večeře není problém).Jídlo je jeho jediný večení "hejbací" program,umejt se a vyčistit si zuby už je nad jeho síly.Co s tím????Jak mu mám v tomhle pomoct?A jde to vůbec?Měj se fajn a zkus užívat nádhernýho počasí.
16. Duben 2003 - 15:04
Obrázek uživatele Návštěvník
zdenka (anonym)
ahojte lidičky chodí sem někdo?
6. Červen 2008 - 16:37
Obrázek uživatele Návštěvník
depkař č.1 (anonym)
vidiš že nechodí ale ja si rad pohovořím s depkařem je mi mizerně tak třeba napiš co tě žere,zatim ahoj Zdenko...Michal
9. Červen 2008 - 22:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Chtěla jsem Vás všechny informovat o tom, že uzdravuji s úspěchem deprese a to během hodiny a půl vaše potíže zmizí.Tel.: 603 364 209, fyzioterapeutka.
19. Červen 2008 - 8:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Hanka (anonym)
Jsem moc ráda, že jsem objevila tyto stránky. Moc ráda bych si povykládala s lidmi, co jako já trpí depresí. Jak to řešíte, když je vám zle? Máte nějaké ověřené recepty,které vám pomáhají? Nevíte o nějaké terapii v Brně? Ráda si s vámi povykládám na tomto e-mailu: HanaPalacka"seznam.cz
11. Červenec 2008 - 13:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Radka (anonym)
Dobrý večer,může mi někdo poradit,jak bych mohla ulehčit průběhy deprese ze žárlivosti ?Problém je,že když nejsem se svým přítelem,představuji si jak je někde s jinou. Depresi sem jednou vyřešila rozřezáním nohy,doteď toho lituji...
17. Červenec 2008 - 22:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Není jiná možnost, než se s možností partnerovy nevěry smířit, vyrovnat se s ní. Pokud si představujete partnera jak je někde s jinou, pak jde především o negativní pocity zloby a vzteku, které při tom máte. A není možné, abyste si představila, že ho tak milujete mu to přejete? Že jste ve své lásce tak velkorysá, že jste mu to dovolila? Že jste pyšná na to, že máte tak krásného chlapa, po kterém ostatní ženy šílí, ale on se vrací jedině k VÁM, protože VY jste ta jediná nejkrásnější na celém světě a to, že to dělá s těmi ostatními dokazuje, že je to atraktivní chlap, pro kterého jste ovšem VY ta nejkrásnější.
24. Červenec 2008 - 8:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Taková představa, pokud ji přijmete za svou, vám může zvednout sebevědomí, což je první podmínka, abyste se svému příteli nezprotivila. Znám dost lidí, které taková představa dokonce vzrušuje. Své představy si pak nechávají pro sebe a o vzrušení se podělí s partnerem, čímž dokonale obrátí tu původně negativní emoci. Druhá podmínka je jasná: Poskytnout partnerovi dostatek toho, co by měl hledat u té druhé a to je rada i pro Tinu ze začátku tohoto tématu. Většina chlapů ve vztahu ledacos překousne, ale sexuální frustrace znamená většinou hodně rychlý konec.
24. Červenec 2008 - 9:04
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Když si tak znovu čtu otázku Radky, nelíbí se mi to spojení "deprese ze žárlivosti". Deprese je závažná psychiatrická diagnóza, která se léčí zejména psychofarmaky. Vadí mi, že si tuto diagnózu přisvojuje kdejaké pako s momentálně špatnou náladou, čímž je v obecném povědomí tato smrtelná nemoc zlehčována Pokud vám byla opravdu diagnostikována deprese, jistě vám lékař řekl, co s tím. Pokud jste jen nebo navíc chorobně žárlivá, je to určitě na psychologa.
24. Červenec 2008 - 9:20
Obrázek uživatele Návštěvník
gabriela.124294 (anonym)
Sama bych potebovala poradit,je mi 33 roku ziji s pritelem v Italii.Pritel ma 52 roku.prozila jsem si krasne detstvi s mi mi rodici,mam rada spolecnost,rada se smeju a jsem rada,kdyz i druzi v me spolecnosti se citi dobre.jsem 2x rozvedena,mam 13 leteho syna s prvniho manzelstvi.jak jsem jiz napsala muzu rict,ze jsem vesely clovek,ale muj vztah s pritelem me privadi do depresi.Ja si rada vypravim,pritel je spis protiklad,je hodne tichy a vazny,chybi mi komunikace.Proc tomu tak u muzu je?citim se v nasem vztahu nestastna.....
30. Červen 2009 - 23:09
Obrázek uživatele Návštěvník
. (anonym)
Chtěla jsem Vás všechny...Ha ha ha
7. Srpen 2010 - 16:15
Obrázek uživatele Návštěvník
anonym (anonym)
Ahoj, je mi 25 je to právě..."Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí." - Gaius Valerius Cattulus
17. Únor 2013 - 20:05

Přidat komentář