2 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Tedy svět? Deprese a touha podnikat.

10. Září 2018 - 0:25

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
dvatisice16 (anonym)
Jsem člověk který má docela dost nápadů, ale nemám kapitál na jejich realizaci. Jsem absolutně švorc, mám dluh na zdravotním pojištění a stále se ujišťuji v tom, že jedinou možností pro mě je, zaměstnat se sám. Problém je, že mám zájem o hodně oborů, ale jen málo věcí sleduji do hloubky, takže kolikrát oplývám jen základními informacemi, které jsou leckdy povrchní. Pořád přicházím na nové a nové věci, které mě zajímají. Obdivuji lidi, kteří se zabývají jednou věcí několik let a jsou ve svém oboru profesionálové - takový já bohužel nejsem. Nejsem ani manuálně zručný a tak bych v budoucnu potřeboval lidi, kteří by mé nápady realizovaly. Když pominu weby startovac, kickstarter, indiegogo, ktere nechci zatím použít, mám možnost někomu snadno a rychle prodat můj nápad na business? Mám načteno spousta článků o sebepoznání, psychologii, úspěchu, podnikání atd. Hrozně by mě bavilo vytvářet si vlastní věci, pod vlastní značkou. Je mi 23, zažil jsem hodně neúspěchů, ale i nějaké úspěchy, zkusil jsem hodně prací, ale stále jsem nespokojený. Občas je to hodně těžké- věřit, ale já stále věřím, že mé dny teprve přijdou. Peníze jsou pro mě hodně důležité, protože to je podle mě ukazatel, který podává zprávu o tom, že si člověk vede dobře. Nějaká žena kdysi řekla, že jsou dva druhy mužů: Za 1) Muži, kteří mají peníze díky svým ženám, a za 2) Muži, kteří mají ženy díky svým penězům. Já bych chtěl být tím z prvního odvětví, protože jsem trochu staromilec a měl bych nejradši jednu ženu celý život. Za to ale tu nejlepší, přitahuje mě totiž představa, že si najdu holku, která bude cílevědomá a pracovitá, se kterou se podělím o mé myšlenky a třeba mi řekne: Udělej to, nebo zkus to. A to samé poskytnu já jí. To bych přesně potřeboval, protože se cítím už příliš vyčerpaný. Všichni známí chodí buď na vysokou školu, nebo pracují a jsou tak nějak spokojení. Jak jsem psal, zkusil jsem už docela hodně prací, ale nikde jsem nevydržel déle než 6 měsíců. Co jsem vypozoroval? Že každý si najde vlastní pohodu, narazí na fajn lidi a tak dále. To je důležité a dobré, ale já to celé vidím úplně jinak, z jiného úhlu. Furt si říkám, vždyť tihle lidi umí mnohem víc než já, proč dělají tuhle práci? Když budu přehánět, a to s humorem, tak jsem dospěl také k poznání, že se spousta lidí se v práci dost ulejvá a to mi přijde vtipný. Z celé té věci, že se nedokážu bavit s kolegy o všednostech dne, a že zatím moc nedůvěřuji sám sobě, mě drží v takové smutné samotě. Někdy si dokonce přeju i to, abych kouřil a měl tak aspoň možnost poznat kolegy. Rodina si o mě myslí že jsem líný Honza, ale vlastně to tak není, já bych nejradši celý svůj život vyplnil prací, ale už prostě nemám motivaci. Nedávno jsem sledoval manželské etudy a ty mě zase namotivovaly k jinému přístupu, ale postupem času to vyprchalo. Chtěl bych být furt v pohybu, dělat hodně věcí a dělat to, čemu věřím. Dřív jsem se hodně vnímal okolí a omezoval se na úkor ostatních, jenže to není vůbec dobré, krčit se v koutě, jenom pro to, aby se ostatní cítili lépe. V tom závidím svému bratrovi, ten se dokázal vždycky prosadit, už třeba v dětství, kdy jsme chtěli aby nám matka, nebo otec něco koupili. Já protože jsem byl starší a koukal na to prostě tak, že nemáme peníze jsem doma neřekl ani o tom, že máme možnost jet na hory, protože jsem nechtěl rozdmýchávat hádky kolem peněz. Naši jsou jako mnozí rozvedení, bylo to hodně špatné období, kdy jsem se zhoršil ve škole. To jsou maličkosti, ale bylo to tak, že jsem v podstatě v sobě furt něco dusil a teď jen čekám, že se něco stane a něco se konečně změní. Je to absurdní, ale chtěl bych jít snad i na vojnu, nebo do války, protože by se vyřešila moje stagnace. Problém mám trochu i se sebehodnocením, vlastně ne trochu, ale hodně – už se vyhýbám i rodině, protože si s nimi nemám co říci, nemám rád takové to pro mě už „naoko“ líbání atd. Někdy si tak říkám, že ty lidské dotyky a objímání jsou mi možná nepřijmné z toho důvodu, že nás otec příliš fyzicky trestal a podobně. Všiml jsem si, že existují rodiny, kde svým dětem věci kolem osvětlí, vysvětlí a něco je naučí. Jasně, že někdy dítě dostane právem na zadek, ale furt si myslím, že je důležitější pracovat formou komunikace. No nevím, jsem z toho docela smutnej, protože si přijdu divnej. Teď se tady lituju a vím, že bych měl být silný, a že někteří to mají mnohem těžší, ale už prostě nevím, co dál a tak alespoň napíšu co se mi honí hlavou. Hodně lidí z rodiny pro mě mnoho udělalo, ale já na ně kašlu, protože mám problém s těmito setkáními. Ale všech si vážím a nedokážu to dát najevo, je to strašné. Nedávno babička, která mě podporovala a půjčila mi dokonce peníze na zubaře nečekaně zemřela a já ani neměl možnost, ji říct, že jí mám fakt rád. Jedna holka mi kdysi řekla že nemám city a já si myslím, že s tímto má problém trochu celý náš rod. Necháváme to kdesi hluboko, v nás a tak se stane, že se pak po smrti babičky, dočtu v jejím deníku, že neví, co se se mnou děje a že už to nechce řešit, protože na to nemá sílu. Byla také sama a podle toho co psala, nebyla moc šťastná. Je to hodně věcí, nad kterými člověk přemýšlí, když nemá co dělat. Proto bych nejradši pořád pracoval, vyhnul se dráze alkoholika, kterým byl můj otec a žil snad nějak líp. V zaměstnání člověk skončí a má třeba půl dne volna, přijde vyčerpanej z práce domů a padne. Já tím, že mě svazuje tolik pochybností, si potřebuji opravdu dokázat, že jsem něčeho schopnej, že uspěju v životě a tak. A to mi právě podle mě dovolí balík peněz, protože tak bych se alespoň zabavil pěknýma zájmama, sportem, nakoupil bych si pěkné věci a snad by se mi ten život a samota lépe snášela. Celý ten začátek se proměnil v depresi, která snad ani neměla šanci skončit, ale ano, už končím a věřím, že snad najdu síly, se tomu postavit. Co trápí vás a co byste chtěli změnit?
14. Leden 2016 - 18:16

Přidat komentář

Reklama

Reklama