55 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Smrt blízkého člověka a její následky.

10. Září 2018 - 0:03

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Lucie (anonym)
Pred osmi mesici zemrel clovek, ktereho jsem milovala. Porad premyslim nad tim jak se tomu dalo zabranit. Urcite slo udelat neco, aby se to nestalo. Ja se tim ted docela trapim a nekdy si to dokonce davam za vinnu. Obcas mam dokonce pocit, ze me ty myslenky pohlcujou. Ze prestavam zvladat situaci a nekdy me napada, ze by mi bylo taky lip kdybych to skoncila. Jenze diky nemu vim jaky to je kdyz tady zustane nekdo kdo vas ma rad a komu na vas zalezi. A mozna jen proto to neudelam, protoze nechci aby se nekdo citil tak jako ted ja.
22. Červen 2003 - 14:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Eva (anonym)
Lucko,já vím,jaké to je,když ti odejde blízký člověk,jak to bolí.Nejvíc by ti pomohlo,abys o tom mohla mluvit s někým,kdo ho znal a slyšela zas jiný názor.Jinak ti mohu s jistotou říct,že o sebevraždě přemýšlí snad někdy každý člověk,když je na dně,ale chce to překonat ty první hodiny beznaděje a pak je to už dobré.Neměla bys být sama,když to na tebe dolehne,nebo bys měla alespoň někomu zavolat.Každý člověk by měl žít především pro sebe,protože to je ten největší dar,co dostal a má život jen půjčený na krátký čas.Je na něm,jak s ním naloží,moc rychle to uteče.Přeji hodně optimismu a síly.
22. Červen 2003 - 22:12
Obrázek uživatele Návštěvník
Lucy (anonym)
Ahoj Lucko asi chapu jak ti je ale tolik abych ti tu mohla neco povidat.Pracuji jako zdravotnik na oddeleni jde se casto se smrti setkavama prijde mi to tak trochu normalni jelikoz se jedna o lidi kteri jsou uz stary a tak je to pro ne vysvobozeni.Ale urcite je to neco jineho kdyz zemre nekdo mlady a ke vsemu blizky tvemu srdci,zemrel mi jeden kamarad ale nemilovala jsem ho tolik abych premyslela nad sebevrazdou ale jak uz napsala Eva tak kazdy nad ni premysli a ani ja nejsem vyjimkou,ale nikdy bych to neudelala,jelikoz vim jak bych ublizila sve rodine a pratelum tak se snaz sebrat,vyjdi si s prateli a hlavne nezustavej sama,drzim ti pesticky
23. Červen 2003 - 0:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Lucie (anonym)
Vsem moc diky :o)) Vyjdi si s prateli.... mluv o tom s nekym. o to ja se ale snazim. Jenomze neni s kym o tom mluvit !! Lidi ktery ho znali o tom nechtej mluvit a kdyz tak jen mluvi o tom co bylo co delal a tak.... ale ne o tom jak jim chybi.... Kdyz nekam jdus lidma, tak se snazim bavit a taky se ovladat, jenze pak prijdu domu a je to zase stejny... porad stejny. Osum mesicu nedokaze nic zmenit. Ale stejne dik. Alespon tady si s nekym pokecam a aspon tady se mi nekdo snazi pomoci. Jo jeste poznamka. Byl vazne mladej.... 26.
23. Červen 2003 - 20:59
Obrázek uživatele Návštěvník
Pat (anonym)
Ahojky, to je vazne mluvi. Presne vim, o cem mluvis. Take jsem to prozivala, presneji receno moje mamka. Tenkrat zestarla aspon o 10 let. Obecne se rika, ze trva rok, nez to preboli, mamka tento nazor nepotvrdila. Rok je kratka doba, ale cas je nejlepsi lek. Dnes je to skoro 9 let, ani na vterinu na nej neprestane myslet, vim to. Ale take citim, ze myslenka na nej uz pro ni neni bolestna. Citi ji jako krasnou vzpominku. Drz se, Lucko.
17. Červenec 2003 - 12:58
Obrázek uživatele Návštěvník
Pat (anonym)
OPRAVA: prvni veta - to je vazne SMUTNY
17. Červenec 2003 - 12:59
Obrázek uživatele Návštěvník
vanda (anonym)
Ahoj Lucko, je to už 10 let, co jsem i já ztratila svoje sluníčko, a nebudu žádná hrdinka, bolí mě to stále. Do dneška jsem nepochopila, proč se to všechno stalo, proč já přežila a on ne ( autonehoda ). Bezprostředně po bouračce mě všichni hlídali, abych si nic neudělala, ale já na sebevraždu nemyslela(je to zvláštní?). Je pravda, že se od té doby na hodně věcí dívám jinak, trošku se mi přeorganizovalo co je důležité a co ne. Rozhodně se vyplatí, jít dál. Nebudu plácat o osudu, prostě se to stalo. Kdybys chtěla jít někdy na kafe, dej mi vědět, určitě se potkáme. Já jsem z Prahy. Dávej na sebe pozor
17. Červenec 2003 - 16:41
Obrázek uživatele Návštěvník
elis (anonym)
Lidi, ani nevíte, jak mi mluvíte z duše. V roce 2000 mi umřela maminka, náhle na krvácení do mozku. Mně bylo 23 a právě jsem končila školu. Žila jsem jen s ní, sourozence nemám, jen vzdálenější příbuzné. Zažila jsem strašné období, byla jsem bez práce a bez fin.prostředků, nedovedla jsem nic vyřizovat ani se o sebe pořádně postarat. Začala jsem pít a dokonce 2x skončila na záchytce. Dostal mě z toho až můj současný přítel, nevím kde bych bez něho byla, asi na ulici nebo v nějaké léčebně. Moc si ho proto vážím.
29. Únor 2004 - 20:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Gothika (anonym)
Ahoj Lucko,nevím jestli se tuhle diskusi ještě někdy mrkneš,ale doufám, že už tě to trochu přebolelo,tak už to snad ani nebudeš potřebovat.Mám stejnou zkušenost, můj kluk se zabil při autonehodě (měl 25). Byli jsme spolu jenom strašně krátce, je to už přes rok,ale přesto to ještě pořád někdy strašně bolí... Mívala jsem hrozné stavy, někdy jsem si opravdu myslela, že se zblázním.Ale všechno napravilo seznámení s mým současným přítelem, moc mi to pomohlo, připadám si teď jako v ráji.Hlavně nesmíš zanevřít na život.
20. Červenec 2004 - 11:03
Obrázek uživatele Návštěvník
ni-ka (anonym)
Já už jsem to tady psala-na téma bojím se v autě, když mi bylo 8let, zemřela mi pri autonehodě maminka, před 8-mi lety mi zemřela na krvácení do mozku nevlastní maminka.Otec má nyní novou partnerku, té zemřel v 25letý syn na leukémii.Ona mi řekla, že brala nějaký čas léky na uklidnění, ale potom se vzchopila , protože má před sebou ještě jiné úkoly. Bolet to bude stále, ale míň, já jsem se s tím dodnes nevyrovnala, ale věřím, že už všechny špatné věci mám za sebou.
20. Červenec 2004 - 11:46
Obrázek uživatele Návštěvník
webmaster (anonym)
Předmět: Smrt blízkého člověka Autor: Veronika Datum: 24.8. 2004 10:34:43 Prosím o pomoc, nevím jak se mám vyrovnat se smrtí manžela, který odešel ze světa velmi nečekaně a dobrovolně. Ráda bych se dozvěděla i pocity někoho, kdo má stejný problém a trápení. Děkuji za odpovědi Předmět: Smrt blízkého člověka Autor: Káťa Datum: 24.8. 2004 15:02:12 Ráda bych Ti poradila, ale nevím jak. Doufám, že mě tato situace nestane.Proč se dobrovolně připravil o život? Byl nemocný? To je asi taky důležité k tomu abys to mohla zkusit pochopit. Asi bych se pokusila to pochopit a pak se s tím vyrovnat.Přesný návod ti asi nedá nikdo.Každý jsme jiný a každý by se s tím vyrovnával po svém.Drž se a bojuj!!! Předmět: Smrt blízkého člověka Autor: Zuzana Datum: 26.8. 2004 23:57:38 V 15 mi zemřela maminka a mám pocit že jsem se stím ještě nevyrovnala je mi 28 a při každé příležitosti jen trochu smutné si na to vzpomenu a brečím. Takže vím co to je ztratit blízkého člověka. Přeji Ti tu bolest překonat a žít v pokoji dál se svými blízkými kteří tě mají určitě rádi.Ahoj Zuzana Předmět: Smrt blízkého člověka Autor: makča Datum: 27.8. 2004 15:33:45 loni mi umrel tatka ktery mi byl nejblizsim clovekem, ted v srpnu to byl rok a porad se s tim nemuzu vyrovnat. nevim jestli to cas zpravi, hrozne mi chybi, takze ja ti asi nedovedu poradit, kazdopadne vim co citis
27. Srpen 2004 - 17:39
Obrázek uživatele Návštěvník
Veronika (anonym)
Ahoj Káťo, nemocný nebyl a ani žádné jiné vysvětlení mě nenapadá. Jen, že jsme se pohádali kvůli tomu, že pil a já mu řekla, že s alkoholikem nechci mít nic společného. On se sebral a odjel na chalupu a už jsem ho neviděla. Myslím, že je to má vina. Kdybych ho nenechala odjet nebo s ním promluvila o jeho problému o kterém jsem neměla tušení, tak by tady byl s námi. Do konce života se s tím nevyrovnám. Je to něco co se potáhne celým mým životem. Už jsem taky pomýšlela, že půjdu za ním, ale nemohu to udělat lidem, kteří mě mají rádi. Přesto se cítím velmi osamocená, čas vůbec neutíká...
8. Září 2004 - 14:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Adinka (anonym)
Veroniko,moc tě zdravím. Jsi v situaci kdy je skutečně těžké radit, protože to "klišé", že čas všechny bolesti uhladí a zmírní je sice 100% pravda, ale každý se k tomu bodu musí probolet sám a někdy to trvá zatraceně dlouho.Jen jsem ti chtěla připomenout, že ŽIVOT bývá krásný v každém věku. Jsem přesvědčená, že tě spousta příjemných věcí ještě čeká. Všechno v naší existenci má svůj protipól. Abychom si uvědomili, že prožíváme štěstí, musíme si odžít i chvíle nešťastné a zažije je v menší či větší míře v životě každý.Každá lidská duše taky přichází na svět jako jedinečná bytost, která musí tvořit vlastní rozhodnutí a ostatní se k ní pouze přidávají na cestě...chvíli jde někdo s tebou a pak se rozloučí...a potom se zase přidá někdo jiný. Je tedy velmi nerozumné myslet si, že jsme za něčí rozhodnutí odpovědní. Rozhodně nejsme, jen každý sám za sebe. I když si myslíš, že jsi třeba něco sama zapřičinila(zvláště v případě sebevraždy někoho druhého), není to pravda.Vždy je to záležitost daleko složitější a činit jen tak jednoduché závěry typu: kdybych neudělal to a to, bylo by vše jinak, nelze. Věř mi, že normálně fungující člověk, který není jakkoliv psychicky narušen, na sebevraždu nepomýšlí, třeba se nalézá ve velmi složité životní situaci.Každý život je dar....je přeci přinejmenším velmi neetické tímto darem pohrdat a hodit jej darovateli zpět, protože už o něj nestojíš.Každá bolestná zkušenost naši duši nějak posílí, může k nám přivést nové a příjemné osoby a my už jsme poučenější a lepší.Přeji ti hodně trpělivosti.
8. Září 2004 - 16:31
Obrázek uživatele Návštěvník
veronika (anonym)
Ahoj Adinko,moc me potěšilo tvoje psaničko. Až teď jsem se dostala k tomu, abych se podívala zda nepřišly nějaké ohlasy na moje trápení. Vždy se tak trochu bojím se podívat, protože se mi potom vše vrací zpět, ale zároveň mi to trochu pomáhá. Já vím, že každý člověk je zodpovědný jen sám za své činy, ale já mám právě ten pocit, že moje jednání bylo impulzem k tomu co udělal. Kdybych jednala jinak, vím, že by se tohle nestalo. Jsem strašně paličatá a těžko odpouštím blízkým lidem když mi nějak ublíží i když jsme spolu byli 13 let a myslela jsem, že se dobře známe. Vyčítám si, že jsem mu nepomohla, nezeptala se ho jestli nemá nějaký problém, že bychom ho spolu vyřešili, byla jsem zatvrzelá a i když se chtěl udobřit, tak já jelikož odpouštím velmi pomalu jsem ho odstrčila, místo toho, abych mu odpustila a neřešila ten problém tím, že jsem s ním nemluvila. Vím, že by tu byl s námi a mohli bychom žít dál spokojený rodinný život, na kterém mi tak záleželo. Byla jsem tak pyšná na svou rodinu a teď ze dne na den nemám nic. Je to strašné, nedokážu se s tím vyrovnat. Vůbec se mi tady na tom světě nechce zůstat, ale vím, že musím kvůli dětem, které jsou úžasné a já se o ně musím postarat i když bez něj, který byl celým mým životem, to jde jen velmi těžko. Mám pocit, že jsem velmi špatný člověk a nezasloužím si už nic hezkého. Je mi tak smutno, jsem tak prázdá. Strašně mi chybí jeho láska, kterou mě zahrnoval. Mám strach, že jsem mu jí dávala najevo málo a on si třeba mohl myslet, že už ho nemám ráda. Budu moc ráda když mi ještě napíšeš. Děkuji za každý příspěvek.
24. Září 2004 - 14:47
Obrázek uživatele Návštěvník
zera (anonym)
Ahoj Veroniko,je mi moc smutno z toho co zažíváš, opravdu s Tebou soucítím. Chci Ti říct, že i kdyby jsi se tenkrát zachovala jinak, stejně by to partner mohl udělat kdykoli. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho zodpovědnost. Ty ho přeci nemůžeš hlídat a rozhodovat za něj. Kdysi jsem také ztratila blízkého člověka (leukémie) a já jsem si vyčítala, že jsem se k němu měla chovat lépe, více mu zpříjemňovat život, být jen milá, laskavá.....no ale to jsou jen kdyby, kdyby, které nefungují a vedou k trýznění nejen sebe, ale potažmo i ostatních mých blízkých. Podobné sebetrýznící myšlenky jsem si začala zakazovat (i když zpočátku měly tendenci se stále vynořovat), začala jsem více myslet na sebe a svůj současný život (jak si ho zpříjemňovat, k čemu směřovat..) Prostě snažím se žít přítomností. Taky mi pomohlo si uvědomit, že můj bývalý partner se nyní má dobře, nic ho nebolí a ten, kdo trpí jsem jen já a na mne (no a samozřejmě na čase) záleží jak dlouho se budu trápit. V současnosti mám nového přítele, jsem spokojená a na předchozího parnera si občas vzpomenu - na ty příjemné chvilky. Veroniko, držím Ti palce aby tvá bolest ustupovala a opravdu se netrap tím co by, kdyby. Zkus nacházet na každém dni, který přichází alespoň kousíček pozitivního a to rozvíjej a těš se z toho. Měj se krásně :)
19. Říjen 2004 - 12:25
Obrázek uživatele Návštěvník
jarka (anonym)
Veroniko, chápu jak ti je a co prožíváš celkově. Povím ti něco z jiné strany. Měla jsi vedle sebe alkoholika, možná sám nezvládal ten pocit. Nevyčítej si už (chápu, že z počátku sis vyčítala) dál, že za to můžeš ty. Představ si situaci opačně, kdyby žena nezvládla život s alkoholikem a vzala si ho. Nechala tu děti, alkoholikovi. Jestliže jsi to zvládala a jen mu vyčetla jeho pití, tak bohužel, bylo jeho věcí, jak se s tím srovná. Možná se ti to zdá tvrdé co píši, ale je mi líto, žes měla život s alkoholikem a teď tě má navždy trápit, co udělal. S alkoholikem jsem měla pouze známost, po dvou letech jeho pití jsem náš vztah ukončila, on se pokusil o sebevraždu, která mu nevyšla. Byla jsem z toho velmi špatná, ale stejně jsem se k němu nevrátila. Musel být asi dva-tři měsíce v psychiatrické léčebně, stále mi psal dopisy, ale zdrav. personál mi radil, ať za ním ani nejdu na návštěvu. Nikdo mi to nedával za vinu, spíš mě litovali, že mi tohle udělal. Jen jeho mamka mi to vytýkala, nebyla soudná, vždyť to byl její syn. Tak ti radím, začni konečně normálně žít, máš děti, ať ony příliš necítí, že nemají tátu. Hlavu vzhůru Veroniko, prober si to, popřemýšlej nad tím. Co jsi vlastně udělala, že si dáváš vinu?
19. Říjen 2004 - 15:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Adinka (anonym)
Jsem ráda ,Veroniko, že jsi sem znovu zavítala a ještě víc, že jsi mi odepsala.Podle toho jak se vyjadřuješ, jsi určitě normální příjemná žena, tak se na sebe každé ráno usměj do zrcadla a řekni si, že si určitě pohodový život zasloužíš.Jsem si jistá, že příjde,ale jednou z podmínek je: určitě se zbavit výčitek vůdči sobě.Bývalému partnerovi už tím nepomůžeš a sobě v mnoha směrech uškodíš, tak k čemu to děláš?Protože patřím k zastáncům teorie, že fyzickou smrtí naše bytí nekončí, jsem si jistá, že tvůj muž už se smířil sám se sebou a jistě to teď ze srdce přeje i tobě. Popřej mu, prosím, taky klid, ať už komukoliv ublížil sebevíc a ten klid se pak k tobě vrátí.Doufám,že jsem tě nijak neurazila, tím co ti píšu. Věř mi, že je to upřímné.Všechno, co se v životě každého jedince odehraje má svůj smysl, když budeš vnímavá a otevřená, možná po čase příjdeš i na to jaký smysl měl ten zdánlivě nesmyslný akt. Třeba ti nějak významně pomůže dospět, dozrát, udělá z tebe silnější , vyzrálejší a samostatnější osobnost, než by sis kdy dovedla představit.To všechno ukáže budoucnost. Nebuď smutná, zkus mít potěšení i z malých radostí, píšeš, že máš děti... to je jedna z těch větších radostí.Hezký den a ozvi se.
19. Říjen 2004 - 16:27
Obrázek uživatele Návštěvník
petra (anonym)
Milá Veroniko, přečetla jsem si Tvůj příspěvek na doktorce. Jsi nyní v situaci, kterou jsem já prožívala přibližně před rokem. Můj milovaný manžel se oběsil kvůli závislosti na hracích automatech. Nechal tu po sobě dva nádherné kluky (4,5 a 7 let) - můj celý příběh si můžeš přečíst na doktorce v rubrice GAMBLERSTVÍ. Taky jsem v návalu zoufalství byla ráda, když jsem objevila tyto stránky, pozorně jsem si pročítala každý z příspěvků jež mi adresovali nejrůznější lidé, moc mi to pomohlo. Vím, že to máš teď moc těžké, ten kdo to neprožije, nikdy nepochopí. Dnes jsem byla s klukama na hřbitově manželovi zapálit svíčku, není nic horšího než se dívat na mé děti jak pláčou o tatínka, ať se vrátí, že jim chybí. Byl to rok, trápím se pořád stejně, taky si stejně jako Ty vyčítám, že jsem měla vše udělat jinak, nemůžu to ale vrátit. Tak bojuji sama, veškerou péči věnuji svým klukům, hraji mámu i tátu. Jde to ztuha, večer padám únavou, ale věř mi, moc se snažím. Nevím, zda mě to, co jsem prožila někdy přebolí, někdy mám pocit, že ta bolest, kterou nosím ve svém srdci, je stále intenzivnější. Všichni mi říkají, že čas vše zahojí, kéž by. Proto i Tobě přeji, ať v sobě najdeš dostatek sil, to neštěstí překonat, už kvůli Tvým dětem, Ty Tě teď potřebují nejvíc. Určitě to dokážeš. Moc Ti držím palce. A pokud by Ti bylo moc smutno, napiš, můžem třeba přes internet poklábosit, vždyť máme podobné osudy. Drž se Petra
2. Listopad 2004 - 22:14
Obrázek uživatele Návštěvník
katy (anonym)
Ahojky,tahl diskuze mi sedne přímo na tělo. O prázdinách mi umřela má nejlepší kamarádka - starší sestřička - nejdříve jí znásilnili a pak zabili a já to pořád nemůžu zpracovat, moc to bolí, do školy se stále neučím, jsem jako bez duše - s ní odešla 3/4 mého já a já nevím, co dál, nevím, co dělat, ta představa, co si před smrtí musela prožít:( Nevíc, mi hodně moc pomáhala - se sebepoškozováním, sbevražednými myšlenkami a opravdu pomohla, a za to se jí stalo tohle... :´( MOc mě to bolí, takřka nežiju, prostě to nejde. Nevíte, nekdo, co dál, co dělat? POřád mám před očima to, čím si musel a projít. Vím, že by určitě nechtěla, abych se takhle trápila, ale tomu se nedá poručit...
3. Listopad 2004 - 9:58
Obrázek uživatele Návštěvník
Patri (anonym)
ahoj všichni. S katy jsem se již setkala na helpu, nenapadlo mě, že se potkáme ještě an doktorce.chci všem, kteým zemřel někdo blízký nějak pomoci, i když vím, že to nejde. já ztratila nejlepšího kamaráda, kluka se kterym sem vyrůstala. když umřel, bylo mu teprve 16. srazil ho auto. jsou to dva roky a nemohu říct, že by se to nějak zlepšovalo. myslim a něj pořád, sna i čím dál víc. jeho rodiče mě nenáviděj, všichni svádí vinu na mě. a já tomu věřím..kdybych nechtěla aby přijel, nic by se mu nestalo...pokusila jsem se o sebevraždu, brala jsem drogy..nic mi nepomohlo...snažila jsem se najít někoho, kdo mě vyslechne, ale zatím se mi to neař. nikdo nechce slyšet o cizích problémech, dokud má svoje..alespon to tak na mě působí..nejvíc mě mrzí ten zničenej život..jeho život..on mě miloval, bral mě jako mladší ségru, chránil mě..a já ho zabila...do smrti si to budu vyčítat. je pravda, že se můj pohled na život změnil...bohužel se nedá říct že k lepšímu... žádný psycholog mi nedokázal pomoci, naopak...nezvládám školu, nemám pátele...a přesto se snažím žít...zapomenout..nejde to...ale snažím se..přeji všem hodně štěstí..Katka-Patri
27. Listopad 2004 - 14:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Katy (anonym)
Ahoj Patri,je mi to moc líto, asi máme hodně společného, bohužel:´(... Já také nic nezvládám, škola jde do háje, nevím, co dělat, psychologům už nevěřím, navíc se mi teď neustále začala bolet hlava. Obě dvě se považujeme za "vrahy" a s tím nám asi nikdo nepomůže, protože tu hlavní vinu na tom neseme, i když bych si moc přála říct, že ne. Patri, jak to celé 2 roky zvládáš? Jak žiješ? Já už totiž nežiju, je to čím dál horší. Četla jsem od paní Kubíčkové knížku o smrti blzkého člověka a jejím zvládání. Nejintenzivnější smutek má prý trvat 1/4 roku a celé truchlení +- rok. Má i fáze jako: zapření, přijmutí, sžití se s tím, že už tu ten člověk není, osamostatnění se od něho a nový život. Jenže já se zasekla v té 3. fázi - sžití se s tím, že už tu ten člověk není a nevím, co dál. Vím, že se dál nedostanu, to prostě nejde:´(! Vždyť jsem jí zabila:´(! A v jaké fázi jsi ty? Typla bych si že ve stejné...Kdyžtak mi, prosím, napiš, kdybys chtěla, myslím, že jsme úplně stejné, přinejmenším hodně podobné se stejnými problémy, těžkostmi a trápením.Měj se co nejlíp a hezký víkend,pa Katka
27. Listopad 2004 - 17:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Niky (anonym)
Take bych chtela vyjadrit moji soustrast, jelikoz vim, ze ti milovane lide co odesli nam velmi chybi. Ale me pomaha vedet, ze ten spirit - duse nikdy nezahyne a je stale kolem nas a pomaha nam zde a vzdy je pln lasky. Cas od casu si zajdu k vazenym lidem co maji talent se umet dusevne spojovat z temi na druhe strane. Vzdy je tam tolik lidi co si preji mluvit se mnou, ale nejradeji slysim od mych blizkych pribuznych a veci ktere mi rikaji muzeme vedet jenom my sami. Proste je to krasny zazitek. Muzete slyset i od vasich straznych andelu. Pro ne je take smutne, ze se rmoutite a preji si aby jste uzivali svuj zivot naplno a radostne.Uz hodne vyslo knih od znamych spiritualnich lidi. Napriklad znami clovek je James Van Praach, Sylvia Brownes. Prectete si jejich knihy. Jinak ja osobne jsem mela sklon k spiritualismu uz od malicka. Preji stastnejsi dny ahoj.
27. Listopad 2004 - 21:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Niky (anonym)
Jeste bych chtela dodat, neni dobre sve city potlacovat a pomaha mluvit o tom s lidma kteri se znali. Take velmi pomuze se videt s terapistou vam dat vice sili.
27. Listopad 2004 - 23:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Patri (anonym)
Ahoj Katy, máme opravdu hodně společného. A vlastně i takové maličkosti jakoje jméno..:) jen tak pro zlepšení nálady. NO, nevim jestli se dá říct, že žiju. Prostě přežívám. Nemluvím, nespim, nejim..je to čím dál horší místo aby se to lepšilo. První půlrok to ještě šlo, pořád sem čekala až se mi vrátí, až potom mi došlo, že odešel navždy..2x sem si podřezala žíly, jednou sem se pokusila předávkovat, brala sem drogy..asi sem to už psala, ale nedokážu po sobě číst, takže se omlouvám, jestli... Můj život bez něj nemá cenu..nejhorší to bylo letos na jaře, kdy měl oslavit 18. narozeniny..jeho roiče mě nenáviděj, no, stejně jako všichni, kteří ho znali. Prostě sem ho asi vážně zabila..a to sem jenom chtěla, aby přijel..koho by napadlo, že pojede 30km na kole v dešti? Do ted slyšim jeho mámu jak na mě do telefonu řvala, že sem ji zabila syna...bolí to..strašně..chci žít, jenom nevim jak. navíc sem se zapletla s jeho nejlepším kamarádem, vlastně sme byli trojka...sice sme si slíbili, že se nic podobnýho nikdy nestane, ale my sme byli oba tak zoufaly, že sme ani nevnimali co děláme...to nas neomlouva, ja vim...taky mam od ty chvile jestě větší depku než normálně..hlava mě bolí neustále, v noci kvůlit omu nemůžu spát, přes den se nedokážu soustředit...nevim co mam dělat...
2. Prosinec 2004 - 17:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Katy (anonym)
Ahoj Káťo,když čtu tvé příspěvky, přijde mi, jako bych četla něco ze sebe. Mě Terezka také moc chybí, všude ji hledám, všude ji vidím, všechno mi jí připomíná. Ona byla součástí mě samé a teĎ je to jako bych byla mrtvá, nedokážu nic a ani nechci, vždyť jsem jí zabila! Já si to nikdy neodpustím, nikdy, ale musím s tím žát celý život. Také bych se nejradši podřezala nebo alespoň podřezala, ale jelikož mi ona od pořezávání pomohla, pořád v hlavě slyším její slova, že když jsem takový hrdina, abych myslela na sebevraždu nebo se řezala, ať dokážu něco mnohem lepšího - mít se ráda a vidět ve světě i to hezké a mít z toho radost. Tohle už umím, ale hrozně moc mi chybí a já už dál také nemůžu. Mám moc hodné učitelky ve škole, které mi nabídly pomoc, ale já nevím co, oni mi nedokáží pomoci, ta jedna je moc fajn, dnes mi i obejmula a umí hodně věcí převést do takového drsného humoru. Jenže mě Terezka moc chybí a nechci na ní zapomenout, nechci, aby mi to nikdo vymlouval:´(. Promiň, asi jsem se potřebovala vypsat, nezlob se. Máme toho obě dvě plnou hlavu. Jestli chceš, napiš mi na mail, opravdu toho máme hodně společného.Měj se co nejlíp, Káťo, a snad se zase brzy ahooj! Držím palce, drž se!!!
2. Prosinec 2004 - 19:19
Obrázek uživatele Návštěvník
Šárka (anonym)
Nikdy jsem netušila, že zabrousím sem, na tohle bolavé téma...v pondělí 31.7.06 zemřel tragicky a nečekaně můj milovaný přítel, bylo mu 48, mně je o 10 méně, žili jsme spolu 3 a půl roku, plánovali budoucnost, poučeni z předešlých vztahů a chyb jsme si žili krásně a přesto mě DOBROVOLNĚ opustil.....nevím jak svou bolest zmírnit....
3. Srpen 2006 - 15:50
Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
Šárko,vím,že to hodně bolí,ale tvůj přítel trpěl depresemi.Určitě hodně dlouho a neléčil se,bál se to přiznat.Vím o tom své a nebýt léčby,taky už tu nejsem.Člověk trpí,jako zvíře a když to už nejde snést,tak to udělá.Odpusť mu to a mysli na to hezké,co jste spolu prožili.Mysli dopředu a buď silná.
3. Srpen 2006 - 18:42
Obrázek uživatele Návštěvník
Šárka (anonym)
Jitko, děkuji moc za tvá slova. Máš v mnohém pravdu... Tobě přeju, jen to dobré a zvládni svou nemoc !
7. Srpen 2006 - 10:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Janka SR (anonym)
Ahojte,je mi luto, kto vsetko tu trpi.neviem si citovo a psychicky predstavit, co preziva clovek pri takej strate, ale viem ako to vyzera.mojmu muzovi (26) zomrel mladsi brat (22) a otec (48).stalo sa to v septembri 2008 a mam pocit ze je na tom stale rovnako.ani nechce velmi o tom hovorit, co ma najviac trapi.bojim sa ze si nieco urobi, pretoze bol dost naviazany hlavne na brata, s ktorym si dokazal povedat vsetko.chcela by som byt tym, komu sa zveri a vylieci, ale neviem ako to spravit.vzdy ked zacnem o tom hovorit, povie ze on sa o tom rozprava len sam so sebou. pritom to je velmi zivy aktivny clovek. poradte mi prosim Vas...
22. Květen 2009 - 15:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Janka SR (anonym)
prosim vas o radu
22. Květen 2009 - 17:02

Stránky

Přidat komentář