405 komentářů / 0 nových
Poslední

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Jarmila (anonym)
Náhodou jsem zabrousila zase po dlouhé době na toto téma. Je to opravdu hrozné, co se stalo Jarko Tobě a Tvému synovi. Těžko k tomu něco říci. Je to zážitek nesdělitelný a nikdo nemůže plně pochopit bolest kterou prožíváš. Nejde to. A to je asi to nejhorší. Můžeš se tisíckrát někomu svěřit a přesto tu bolest nikdo z Tebe nesejme. Jen Ty každou minutu myslíš na to co se stalo. Nemůžeš od toho utéct, nelze. Asi to bude znít jako fráze, ale opravdu nejlepším lékem je čas. Nikdy na něho nezapomeneš, změní Tě to. Ale už to nebude bolet. Snaž se najít sílu dál žít. Vím ,že se to lehko říká. Ale je to jediná možnost. I když tomu teď možná nevěříš, tak ještě najdeš radost ze života - když budeš opravdu chtít. Hlavně si nic nevyčítej. Neříkej si ,že by to bylo jinak, kdyby. Tak to není. Nemůžeš za to a nemohlas to ovlivnit. Prostě se to stalo.A věř tomu, že ne jen do čtyřiceti se dá žít super život, ale i potom.I když budeš mít sebevětší chuť se izolovat a prožívat své utrpení sama - nedělej to. Snaž se co nejvíc zaměstnat svou mysl - čímkoli. A neboj se o tom mluvit - ne jen na netu, ale i jinde. Tvý blízcí se Ti možná vyhýbají - ne proto, že by nechtěli být s Tebou, ale proto, že nevědí jak se k Tobě mají chovat. Neboj se jim říci, že chceš o tom mluvit, o synovi. o tom co jsi prožila a co prožil on. O tom jak jsi ho měla ráda a jak moc Ti chybí. Čím víc o tom všem budeš mluvit, tak tím snáze se s tím vyrovnáš. Mnoho sil Ti přeji.
6. Březen 2003 - 23:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Jarko, je mi 32 let a někdy si připadám hodně stará. Přemýšlela jsem o tom, proč zrovna mi se tohle stalo, proč zrovna já. Určitě to nenapadlo jenom mě. Souhlasím s Jarmilou, najlepším lékem je čas. Když se mi malý narodil a když jsem zjistila že to opravdu nebude dobré, seděla jsem doma a přemýšlela o tom jak žít dál. U Tebe je to hodně čerstvé a živé. Je dobře že ses se svou bolestí podělila, i když nikdo neví jak se skutečně cítíš. Já když mám krizi, když je malý na JIPce, uvažuju o tom, jestli vlastně ještě chci aby se z toho nehoršího dostal. Vím, že zase přijde doba, kdy se ten kolotoč bude opakovat. Víš, i když je ti jasné že dlouho žít nebude a i když si říkáš že jednou "to" musí přijít, nikdy se na to nepřipravíš. Nejde to. Pokaždé když je zle spadnu úplně na dno a hrabu se zase nahoru. Tvůj život pokračuje, teď je Ti opravdu hrozně, ale musíš se s tím naučit žít. Vlastně nám ani jedné nezbývá nic jiného, že? Nikdy se nesmíříme, jedině se s tím naučíme žít. Přežij další den, a ozvi se.
7. Březen 2003 - 7:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Chtěl bych zde přispět svou zkušeností. Staráme se s manželkou o dvacetiletou mentálně a tělesně postiženou dceru. Mentálně je asi na 6 let, k tomu má epilepsii. Bohužel pravdou je, že tyto pocity jsou nesdělitelné a i někteří blízcí v našem okolí nám dávají najevo, že "jsou na tom lidé i hůře". Ano, to je pravda, ale přes to všechno občas s manželkou upadáme do depresí a je nám velice těžko. Největší neštěstí na tom je, že na tomto stavu mají podíl lékaři. Jednak průběh porodu nebyl v pořádku (to nám potvrdili jiní gynekologové v soukromí), a potom hlavně dětská lékařka, která dělala z manželky hysterku a NĚKOLIKAMINUTOVÉ epileptické záchvaty nepovažovala za nic mimořádného ("to děti mívají, jedná se o febrilní křeče"). Jak nám potvrdili neurologové, v tomto období došlo k nevratnému poškození mozku. Mohla být sice epileptik, ale mentálně v pořádku. Nejvíc si vyčítám, že jsem tehdy lékařům jako mladý člověk věřil a nedělal nic sám, po soukromé linii. Tento pocit provinění mě bude pronásledovat až do smrti.
7. Březen 2003 - 9:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Jinak ještě jedna poznámka pro Jarku: možná to zní jako fráze, ale čas je milosrdný lékař, Jaruško, a možná po dlouhé, velice dlouhé době zůstanou jenom pěkné vzpomínky a to nepříjemné pokryje závoj otupění. Možná to mají jednodušší věřící, kteří to berou jako vůli toho nejvyššího a dál není o čem přemýšlet.
7. Březen 2003 - 10:12
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Zdenku, názory lidí ve Vašem okolí jsou, alespoň já mám ten názor, omezené. Jak říkáte Vy, jsou lidé kteří jsou na tom hůř. Ale to s největší pravděpodobností není zrovna jejich případ. Naše děti by měly být naší kopií, vkládáme do nich své naděje, mají být naším pokračováním. Chtěli bychom, aby i oni žili svůj plnohodnotný život, starosti rodičům neubudou ani když dospějí, ale bereme to tak, že jsou na vlastních nohách. V momentě, kdy mají jakýkoliv druh mentálního poškození, anebo jiného zdravotního postižení, vidíme v tom svou vinu. Ale nemůžeme se vinit za věci, ve kterých se neorientujeme, které z našeho laického hlediska nemůžeme zásadně ovlivnit. Komu bychom měli věřit, když ne lékařům. Měli by to být fundovaní lidé, kteří by si měli nést následky své práce. U nich by měl být pocit odpovědnosti o to větší, že rozhodují o životě lidí a jejich blízkých. Natrvalo svými chybami ovliňují naše životy. Vím, že to takhle nefunguje, mi osobně je z toho smutno. Přeji Vám, aby Váš i život Vaší dcerky byl co možná nejvíce snesitelný.
7. Březen 2003 - 10:23
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Renato, děkuji za odpověď, on ten život snesitelný je (naštěstí jak říkají lékaři - stav je v poslední době stabilizovaný), navíc si myslím, že Vy prožíváte ještě větší starosti. Ale zjistil jsem, že se cítím starší tak o 20 let a ubývají mi síly. Zatím to řeším tak, že snažím odbourat vnější stresové situace, tedy takové, které mi způsobují jiní lidé (bohužel včetně vlastní rodiny, ale na toto téma jsem již psal v jiné rubrice), abych měl sílu na řešení toho, co přichází nezávisle na mém vědomí.
7. Březen 2003 - 10:39
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Zdenku, máte pravdu. Člověk když má takové problémy jako my, hodnotí život úplně jinak. To, že se cítíte o 20 let starší je pro mě naprosto pochopitelné. Dávám Vám za pravdu i v tom, že rodina ne vždy v takových situacích Vás podrží. Já mám takovou zkušenost se švagrovou, která prohlásila, že kdyby byla na mém místě, své dítě by z toho dostala. Vezme Vám to dech, a vztahy v rodině to ochladí na bod mrazu. Ale já jsem matka, já s tím musím žít a žiju. Mějte se.
7. Březen 2003 - 11:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Ahoj, tak jsem přežila další den, chtěla jsem si poprvé včera pustit video z vánoc a dovolených a podobně, ale nenašla jsem odvahu. Moc Všem děkuji za pěkné reakce, zvlášť Jarmile. Asi zkusím vyhledat nějakého dobrého psychologa, protože všelijaký ty antidepresiva se mě nějak nechce brát a s lexaurinem to asi nevystačí. Nematé někdo zkušenosti v tomto směru? Je to vážně děs! Když je člověk šťastnej ani si to neuvědomuje, teprve až všechno ztratí.Zatím ahoj a pište, troštu to pomáhá, díky. Jarka
8. Březen 2003 - 9:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Jarko, možná bys neměla říkat - až člověk všechno ztratí. Nemyslím jsi, že jsi ztratila všechno, ztratila jsi hodně, ale nemyslím si, že toto by měl být jediný smysl života. Člověk nežije v uzavřené místnosti pouze se svým dítětem. Nepíšeš nikde o dalších účastnících, pokud existují - otec, sourozenec, prarodiče. Osobně si myslím, že by ti psycholog moc jiné věty neřekl než jsem na úvod napsal já. Možná jenom profesionálněji zabalené.Asi bych se pokusil toho lékaře popohnat před spravedlnost. Ne z důvodu msty, ale aby se aspoň trochu bál a trochu přemýšlel. Možná tím zachráníš život nějakému jinému pacientu, kterého může lékařova lhostejnost zabít příště. Myslím, že by si to synova památka zasloužila.Ahoj a držím palce.
8. Březen 2003 - 20:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Asi máš pravdu, ale já jsem žila vážně především pro něho. Sourozence nemám, jiné děti taky ne. Mám manžela a rodiče. Samozřejmě dělám maximum pro to, aby byli všichni řádně potrestáni!!!V zájmu synovi památky a další prevence. Kdybych neměla tuhle možnost, tak už tady nejsem. Ale věř mi, že další smysl života je zatím v nedohlednu.Ahoj Jarka
8. Březen 2003 - 22:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Někde jsem v odborné literatuře četl, že si nakonec musí člověk pomoci sám(myslím od té bolesti). Takové Ty rady, jako že přátelé mají dotyčného "tahat" do společnosti ap., aby na to nemyslel se údajně míjí účinkem a zlom nastává až v okamžiku, kdy začne chtít i dotyčný sám. To jenom tak na okraj několik poznámek. A co manžel, v jakém je stavu? Hodně důležité bude, jak to budete Vy dva snášet dohromady.
9. Březen 2003 - 6:44
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Jarko, jak píše Zdeněk, musíš teď žít pro sebe, manžela a nejbližší rodinu. Jenže to chce čas, všechno je příliš čerstvé a bolestivé. Ale věř, že skutečně bude líp.Jak vůbec regoval ten lékař, který byl s Tvým synem na výcviku? Přála bych Ti, aby byl lékař který zanedbal své základní povinnosti zaslouženě potrestán.
10. Březen 2003 - 13:11
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Poslala jsem Ti Renáto na tvůj mail podrobnější informace o celé tragedii, abys byla víc v obraze. Zatím ahoj
10. Březen 2003 - 17:23
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Pro Václava a Jarku :Vyrovnat se se smrtí blízkého a milovaného člověka je strašně těžké.Sama jsem to již několikrát zažila a nejvíce po pomáhá víra v to, že smrtí všechno nekončí (v tom mě utvrzují i zvláštní zážitky po úmrtí mých blízkých), víra v Boha (ať už ho nazýváme jakýmkoliv jménem, světlem, energií či nekonečným prostorem).Nebo neskonalou láskou, která je určitě to nejdůležitější i v našem životě. Rozdávat i dostávat.Myslím si, Václave, že tvoje obavy jsou zbytečné, vůbec nejsi slaboch a že není potřeba abys ses bránil dalšímu vztahu. Vždyť k tomu, aby člověk žil klidně, vyrovnaně a spokojeně potřebuje někoho blízkého tady a teď. Podělit se o starosti, radosti, lásku i zmatky. Láska k ženě, kterou jsi určitě velice miloval a hezké vzpomínky ti zůstanou v srdci navždy a to je to nejkrásnější, co pro ni můžeš ještě udělat.ProJarku : Bylo mi strašně smutno, když jsem četla to, co se ti přihodilo. Abych byla upřímná, neumím si to ani představit, nevím jak tě potěšit. Snad jedině tím, že opravdu věřím, že život nekončí smrtí, že Tvůj syn je nyní šťastný, nic ho netrápí a že se s ním shledáš.Jestli budeš chtít, napiš mi na email a já se ti pokusím vysvětlit, co mě přimělo k tomu, abych tak uvažovala. Jsou to pro mě hodně citlivé a osobní věci a nechci o tom psát veřejně.
12. Březen 2003 - 16:10
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Díky Zdenku za reakce, manžel to snáší taky velmi špatně, ale je spíše uzavřenější. Nejhorší asi je, že je to horší a horší. Strašně mi Paťa chybí a vůbec si to dál nedokážu představit. Byla to tak šíleně zbytečná smrt, že to ani není možný. A to, že mám žít pro své nejbližší, možná to napíšu škaredě, ale teď mě vůbec nezajímají. Byla jsem na syna asi přehnaně fixovaná, a on na mě. Možná píšu hlouposti, ale tak to cítím. Kolem těch 13ti let se většinou děti rodičům začínají pomalu vzdalovat, ale my jsme se naopak víc a víc zbližovali, možná jsme něco tušili, nevím.
14. Březen 2003 - 12:12
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Jarko, víš ona každá taková zbytečná a nečekaná smrt je děsivá, beznadějná a bezperspektivní. A pokud jak sama píšeš jsi byla na něho zvlášt fixovaná, tak je to opravdu ještě horší. kdo to neprožil, nemůže nikdy pochopit celou tu hrůzu. Jak jsem někde četl, osobní bolest je nesdělitelná - a to se týká všech utrpení: povodní, týrání, koncentráky ap. Nikdy už nebude svět takový jaký byl, vždy se tam vynoří ta vzpomínka. Již jsem psal, staráme se o těžce mentálně a tělesně postiženou dceru a já si zase tak někdy v koutku duše říkám: je lepší jednorázová, velká bolest nebo dlouhodobá, trvalá byť menší? ahoj
14. Březen 2003 - 18:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Ferda (anonym)
Přeji všem nemocnym lidem,kteří počítají život na hodiny,aby přijali odchod důstojně a s pokorou.Smrt není zlá,jen v dnešnim světě je někdy těžké umírání.
17. Březen 2003 - 1:42
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Myslíš, že smrt není zlá, i když příjde nečekaně bez upozornění k 13ti letému dítěti?
27. Březen 2003 - 20:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Důstojně přijímat odchod z tohoto světa lze, když prožijete plnohodnotný život. Ve třinácti je to nespravidlivá a krutá skutečnost, kterou si nezaslouží ani nejhorší nepřítel. Rodiče nemají stát nad hrobem svého dítěte.
28. Březen 2003 - 10:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Díky Renáto, že jsi vyjádřila moje pocity za mě. Je to strašně špatně, když umírají děti, nikdy to nepochopím!Jarka
28. Březen 2003 - 19:37
Obrázek uživatele Návštěvník
zuzbar (anonym)
Mám podobnou zkušenost s 94 letou babičkou mého manžela. Tenkrát nás přemlouvala aby jsme jí vzali z nemocnice domů, já bláhová si myslela, že i když je tak stará, že se o ní v nemocnici postarají daleko lépe než já a že jí pomohou. Bohužel opak byl pravdou a dodnes si vyčítám tu bezmoct tumou nezkušenost a podřízení se tzv. normálu, kdy jsem se zachovala hrozně. Prostě jsem jí nevzala domů a po 4 dnech babička zemřela v nemocnici.
1. Duben 2003 - 11:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Chápu jak se cítíš, jsou věci které nejdou vrátit zpátky. Věk babičky Tvého manžela byl úctyhodný, a Tobě teď zbývá jen se smířit s její smrtí.
1. Duben 2003 - 13:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Květa (anonym)
Mám pocit, že můj život je už odžitý, myslím, že bych chtěla darovat svoje tělo (resp. spíše jeho jednotlivé části) někomu, komu se chce žít a z nějakého důvodu nemůže. Nevíte, jak to udělat. Nechci se rouhat, ale mohla bych někomu ješte třeba prospět. Děkuji
1. Duben 2003 - 17:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Ankh-zuzka (anonym)
Mila Lenkorada bych ti rekla, ze Vam drzim palce...je to pro Vas tezke..ja Vas chapu. Me taky umrel dedecek...taky v nemocnici v hroznych podminkach..vim jake to je. Dodnes si neodpustim, ze jsem tam za nim nechtela chodit. Doktori nam zamlcovali jeho stav a uroven nemocnice byla ....o nicem. Ja studuji stredni zdravotni skolu..jen jsem VAm chtela rict, abyste nebyla zaujata proti sestram a osetrujicimu personalu - verte, ze vsude nejsou takove spatne podminky. Chtela jsem Vas jen podporit, abyste nebyla smutna...on se na vas mozna opravdu diva..mozna je stale s vami. Monoho lasky a stesti VAm posila Zuzka:-)
1. Duben 2003 - 21:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Květo, nevím kolik je Ti let ani nevím co Tě potkalo, ale nejsou to trošku silná slova? Věřím, že většina z nás na tomhle chatu uvažovala o tom, jak vlastně žít dál a proto jsme tady kde se můžeme vypovídat.
2. Duben 2003 - 12:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Květa (anonym)
Renáto, je mi 42. Psala jsem, protože mám takový pocit. Mám pocit, že už všechno, co jsem mohla zažít jsem už zažila a že tady už nemám co dělat. O sebevraždě neuvažuji - nechci způsobit někomu trauma, není to hezký pohled. Chtěla jsem nějak pomoci těm lidem, kteří chtějí žít a nemohou. Nevím, jak by to sice šlo provést, ale když můžou v Polsku nedobrovolně a já bych chtěla dobrovolně, tak by to neměl být problém. Jen by to muselo být udělané tak, aby mohlo být po mě děděno z pojistky. A silná slova, nevím. Je to prostě můj současný pocit a potřeba udělat ještě něco dobrého. Opravdu jsem se dostala do slepé uličky či do bludného kruhu a toto se mi zdá jako přijatelné řešení. Proč se zbytečně trápit?
2. Duben 2003 - 13:50
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Květo, myslím že ve 42 letech toho je ještě pořád dost před Tebou. Nevím jestli jsi sama, jestli máš děti. Podle toho jak jsi psala o dědictví pojistky, máš někoho blízkého. Já mám těžce postiženého syna a přece si myslím, že život dává i bere. Je pravdou, že mám partnera který mi naslouchá a jsem ve vztahu spokojená. Jestli chceš někomu pomoct, můžeš darovat své orgány po Tvé smrti. To je podle mého názoru přijatelnější, než utíkat ze života. Vím jaké to je když nevíš co dál, ale i ty nejhorší chvíle pominou a naučíš se s nimi žít. Prožila jsem rozchod s manželem, postižení mého syna (to prožívám pořád ), ale jak jsem už psala, život dává i bere. Zkus se dívat dopředu, co se stalo se nedá odestát.
2. Duben 2003 - 14:06
Obrázek uživatele Návštěvník
Květa (anonym)
Jsem sama, děti nemám. Mám akorát 5 sourozenců a mamku, které je 82 let. Sestra má 5 dětí - je bez práce, bratr je bez práce též, tak by jim trocha peněz bodla. A mě by bodlo, že bych se už nemusela trápit. A ke všemu bych mohla pomoci svými orgány a krví.Takže si myslím, že je to dost pozitivní myšlení na to, co právě prožívám a co pociťuji. Vím, jiní mají daleko větší a horší problémy, ale nejsou samy, nemusejí být pořád ve střehu, že jim někdo ublíží. Můžou se spolehnout na to, že je ten druhý podrží, pomůže .... Já jsem vždy ze všech sil pomáhala bez ohledu na sebe a nikdy jsem nesklidila dobro, ba naopak, tak proč se stále trápit a být nešťastná? Mohla bych udělat šťastnými aspoň druhé, kteří by si toho vážili. A tím bych odmazala tento asi netradiční přístup.
2. Duben 2003 - 14:31
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Květo, to že jsi sama ve 42 letech přece neznamená že život končí. Já vím, když má člověk vedle sebe někoho, o koho se může opřít, dobře se mu to mluví. Ale i přesto se mi zdá, že přestat žít ve Tvém věku je přece jen moc brzy. Nevím jestli sis přečetla například příspěvek od Jarky, nedávno ztratila jediného syna a já bych byla ráda, aby se časem s touto ztrátou naučila žít. Doufám, že se to podaří jak jí tak i Tobě. A co se týče Tvého bratra, věřím že být bez práce je hrozné, ale nemůžeš spasit všechny blízké. Každý z nás by měl dostávat i brát. A většina z lidí si zaslouží aby dostávali.
2. Duben 2003 - 16:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Květa (anonym)
Renáto, já bohužel nejsem zvyklá dostávat, celý svůj dosavadní život jsem jen dávala, pomáhala a starala se o druhé a můj život mi proplul mezi prsty. Nikdy jsem dobro nedělala ze zištných důvodů, prostě jsem cítila potřebu to udělat. Asi proto, že jsem neměla děti. Ale všichni - hlavně mamka, sestra a její děti si ze mě udělali dojnou krávu. Já se dřu, abych jim mohla dát. Oni to berou jako samozřejmost. A co z toho? Práce, postel,práce,postel... Jsem unavená, smutná a možná i zatrpklá. Vidím všechno pesimisticky a už tak nemohu dál. Cítím se už opravdu vyhaslá, jak sopka. A ten poslední a nejsilnější výbuch měl být udělat radost těmi orgány... Na víc nemám sílu. Ale jinak děkuji za podporu.
2. Duben 2003 - 17:27

Stránky

Přidat komentář