405 komentářů / 0 nových
Poslední

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Jirina Spurna (anonym)
Pokud mohu mluvit za sebe strach ze smrti nemam a nemam cas si to zkouset nanecisto. Az to prijde, tak to vezmu, nic jineho se taky delat neda.
26. Červen 2002 - 15:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Jeny (anonym)
Stastna to zena.PS:Avsak take existuji lide,kteri pokladaji otazky,chteji vedet a predevsim prozivat a nespokoji se s malem... Co je vic nez vlastni zazitek?
27. Červen 2002 - 17:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Jirina Spurna (anonym)
Souhlasim, vzhledem k memu zdravonimu stavu se Vami zminovaneho zazitku patrne dockam dost brzy. Skutecne nemam potrebu si to trenovat predem. nepochybuji, ze to zvladnu i bez predbezneho nacviku. Jirina
28. Červen 2002 - 11:10
Obrázek uživatele Návštěvník
Jeny (anonym)
No vidite, neni co ztratit, tak proc to nezkusit? :-)) Evidentne jste zena, ktera stoji nohama pevne na zemi a jen tak necim se nenecha osalit, to je dobry start. Ani Vam nelze uprit notnou davku smyslu pro humor.S pozdravem Jeny
28. Červen 2002 - 13:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Kefal (anonym)
Nejde o "zmizeni osoby", ale o preruseni informacniho toku, ktery nase smysly poskytuji mozku. Jestli nas mozek a posleze "duse" ziskaji nejaky jiny zdroj - to je jadro problemu.
2. Červenec 2002 - 8:45
Obrázek uživatele Návštěvník
viera Langrová (anonym)
Ahoj Adélko,určitě mu to můžete říct i teď. Zkuste si zapálit svíčku, vzít si jeho fotku a povídat si s ním a říct mu přesně to, co jste mu říct měla. Je to velmi prosté a tolik dojemné. A pokud se u toho rozbrečíte, nechte slzy proudit až do úplného vyplakání. Pak ucítíte obrovskou úlevu. Hodně štěstí a lásky přeje Viera
15. Srpen 2002 - 14:48
Obrázek uživatele Návštěvník
marie (anonym)
Už jednou jsem se vrátila odtud a p?esto se smrti bojím jak blízkých tak lidiček které mám ráda.Znám bolest,když mi odešli rodiče a také dva bráchové.Také jsem je viděla když jsem odcházela,bez bolesti jsem odcházela a nesmírnou bolestí jsem se do života vrátila,byla jsem po autohavárii.Neskutečně miluji život a proto se smrti bojím.
21. Srpen 2002 - 1:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Mirek (anonym)
Lenko, dojímá mne, jak píšeš o svém dědečkovi. Myslím, žes ho opravdu milovala a myslím, že i on věděl, že ho miluješ a to ho posilovalo. Je dobře, že si uvědomuješ, co všechno Tě naučil. Byl to velký vztah mezi vámi, tak velký, že překonává i jeho odchod - smrt.Je mi líto, že jeho pobyt v nemocnici byl tak plný nepochopení jeho potřeb ze strany personálu. Pečovat o takto nemohoucího člověka je těžké, ale ve zdravotnickém zařízení by personál a lékaři měli být vychováni tak, aby umírajícímu dovedli poslední chvíle ulehčit. Aby cítil lásku. A to tys mu určitě dala. Zdravím. M.
24. Srpen 2002 - 20:50
Obrázek uživatele Návštěvník
Nikol (anonym)
Se smrtí jsem se už smířila...nemůžu se spíš vyrovnat se smrtí mých blízkých..Také se nemůžu vyrovnat stím jak mojí blízcí umírají..představa, že se to stane v nemocnici mě velmi děsí..
29. Srpen 2002 - 10:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Nikol (anonym)
Se smrtí jsem se už smířila...nemůžu se spíš vyrovnat se smrtí mých blízkých..Také se nemůžu vyrovnat stím jak mojí blízcí umírají..představa, že se to stane v nemocnici mě velmi děsí..
29. Srpen 2002 - 10:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Jirka (anonym)
Ahoj . Chtěl bych se podělit se svou zkušeností ohledně strachu ze smrti. Jako dítě jsem mnohokrát brečel, když jsem se zamyslel nad tím že jednou umřu a nebude nic. A ve svém dospívání jsem už raději o tom nepřemýšlel. ALE, stala se ta věc, že když mi bylo 19 let, tak jsem zažil něco, co bylo důkazem že je tu něco víc, než jenom tento život. Zažil jsemněco, čemu dnes říkám "setkání s Bohem" a to změnilo celý můj život a od toho dne cítím zvlášní jistotu ve svém nitru, že je Bůh, který mě miluje a že jsem s ním smířen. Stalo se to tehdy, když jsem Ho z hloubky svého srdce žádal , aby se dal poznat a přišel do mého života, a taky jsem ho prosil o odpuštění všech mých hříchů. Od té doby mám zvláštní pokoj a jistotu , že po smrti nebudu sám, ale budu s NÍM s mými blízkými, kteří vněho taky uvěřili. Je mnoho dalších věcí, které jsem od té doby zažil ( už je to 11 let ), ale to snad někdy .... . Čau Jirka
25. Září 2002 - 22:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Jirka (anonym)
Mám pokoj a už nemám žádný strach ze smrti. a to ode dne kdy jsem volal k Ježíši, aby přišel do mého života a dal se mi poznat. A tehdy jsem zažili zázrak uzdravení z mé nemoci. ....
25. Září 2002 - 22:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Daniela (anonym)
Nikdy člověk nepozná co to je za pocit mít strach ze smrti dokud se jí nedotkne. Mě zemřela maminka a já si dodnes oamatuji to ráno co jsem ji našla nebyla to náhlá smrt ale strašně to bolí dodnes. je hrozné když umírají lidé které člověk nemůže nikdy oplakat, protože budou stále chybět. Mě stále strašně chybí a někdy když je mi zle tak si myslím´, že se na mě odněkud dívá a říká si asi jak by mi mohla pomoci. Nijak jen tím, že by se vrátila.
28. Září 2002 - 23:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Mirek (anonym)
Je to velice těžké psát o vlastních positech, které jsou odlišné od většiny příspěvků. Asi mám to štěstí, že jsem byl "někým" přesvědčen nejenom o posmrtném životě a jeho zákonitostech, ale že dokážu sám sobě a svým blýzkým čistit vlivy minulých životů. Většina strachu ze smrti, ze ztráty někoho či obavy z prostředí (voda, temný prostor, les ap.) pochází jako odkaz z minulých životů a bude v nás ležet tak dlouho, dokud se s tím nevyrovnáme. Znám člověka, který se bál výšek a dnes mu to nedělá problémy, ale musel se na to podívat (HAP, či SRT). I já zažil smrt svých blízkých. S tatínkem jsem mohl být ve spojení ještě rok po jeho úmrtí a bylo to velmi krásné vědět, že se s ním mohu setkat a povídat kdykoliv budu chtít. To povídání vůbec nebylo o závažných tématech a hlavně mi pomohlo se hodně vyznat v sobě. Naučilo mne to milovat vše co přichází a i lidi kolem sebe. Mít příjemný pocit z přicházejícího dne a dávat Lásku tam, kde je třeba. To vše se děje po smrti. Dostáváte Lásku a sami rozhodujete o svém budoucím životě a o tom, co se chcete naučit a co chcete prožít. Někdo se stále bojí smrti, protože by mohl být uvrhnut do pekla. Je to nesmysl vymyšlení pro lepší získávání církevních odpustků. To "peklo" je zde na Zemi. Máte zde možnost, jak se naučit ohromnou škálu pocitů od Strachu po Lásku. Ke všemu se rozhodujeme sami, pouze pak nechápeme, jak jsme si zrovna toto mohli vybrat. Život po životě je a je plný Lásky. Píše se o tom všude, pouze z bible byla tato část vytržena, aby se toho náhodou nikdo nechytl. Pokud chcete s někým z již mrtvých mluvit, pak ho o to požádejte. Odpovědi dostáváte stále, pouze je neslyšíte. Když řeknete otázku, tak odpověď znáte, ale myslíte, že to mluvíte vy. Nejsou slyšet hlasy. To prostě vychází z Vás a vy to víte, že to není Vaše odpověď. Přesto nevěříte. Až se Vám stane, že takto se budete smát i některým odpovědím "shůry", pak si uvědomíte, co všechno člověk ve své podobě je schopen ještě dokázat. Udělejte to a nebojte, není to vyvolávání důchů.
6. Prosinec 2002 - 13:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Little J (anonym)
Ahoj vsichni, jsem asi jeden z nejmladsich kteri se dostanou na tyto stranky a rozumi vetsine s toho o cem se tady mluvi. Lide v mem veku chodi do klubu a do hospod ja chodim po cajovnach a ucim se z knih vse o asijske medicine chci se venovat akupresure a jinym druhum alternativni mediciny. Ale o tom smireni se smrti moji znami mi rikaji SAMURAJ jelikoz jsem nasel uspokojni a dusevni i fyzickou rovnovahu v zenbudhismu. muj nazor na smrt je asi takovy: V podstate se nebojim protoze verim v reinkarnaci a take kdyz clovek zemre verim ze uz ma splneno vse co mel v tomto zivote splnit a postupuje dal k naprostemu osviceni. Nevim ani jak to spravne napsat sami urcite vite jak tezke je o techto vecech mluvit ci psat. Lide se na vas divaji jako na blazna ale kdo je mimo realitu se ptam ja.Cetl jsem jeden pribech a ten bych tady chtel interpretovat:Bylo jedno kralovstvi melo nekolik studen ze kterych se brala voda jedna studna byla na zamku a s te pil jenom kral ta mela jiny zdroj nez ostatni studny. Jednoho dne kdosi nalil neco do studen pro mestany a poddane a ti se zblaznili do jednoho. Jenom kral ktery mel vlastni studnu se nenakazil ale zacalo se o nem sirit ze se zblaznil. Jednoho dne kral sesel do mesta podivat se jak se vede. Dostal zizen a napil se ze studny ve meste a zblaznil se.Prosim vsichni kdo tomuto rozumite nepijte ze studny ve meste a jdete po te spravne ceste na kterou jste se dostali.Omlouvam se za svuj pravopis.LittleJ
11. Prosinec 2002 - 17:46
Obrázek uživatele Návštěvník
hanka (anonym)
Hm,krásně se četlo to,co napsal Mirek a Samuraj.Cítím to podobně.navázat kontakt s milovanými,kteří už nejsou hmotně mezi námi,je asi velký zážitek.Já takovou zkušenost zatím nemám.Jen včera jsem si kupovala mandarinky v zelenine:) a za mnou se ozval hlas,který byl tak moc podobný hlasu mého mrtvého dědečka,že jsem úplně zkoprněla.No,nebyl to ale jeho duch,nýbrž jiný starý pán.Ale smál se moc hezky.Já mám v podstatě celý svůj život /od doby,kdy jste schopni si začít "něco" uvědomovat/ pocit,že bych si měla odpykávat nějaký svůj hrůzný čin z "někdy".I když se tento pocit částečně obrušuje různými úhly pohledu na něj od budhismu, jiné filosofické pravdy po čistou psychologii/tím neříkám,že se vše vylučuje/,stále tam je,proto mívám záchvaty,kdy bych hned odjela jako humanitární pracovník do zuřících bojů a "klidně" počítala s tím,že mě to může stát i život.Už nevím,co psát víc.ahoj
12. Prosinec 2002 - 17:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Samuraj (anonym)
Ahoj uz jsem se zase dostal na tyto stranky je to pro me velice krasne ze zde nachazim lidi kteri mi rozumeji a stejne jako ja pijou porad z kralovske studny a ne ze studen ve meste. Jsem Little J ktery psal uz jeden prispevek a chci pokracocvat v konverzaci ale pod novou prezdivkou a to Samuraj na kterou jsem zvykly. Kdyby nahodou nebo ne kdyby sem na tyto stranku privedl usud nejakeho zenoveho mistra nebo nekoho kdo se o zen zabyva { meditace, kultura, fylozofie} at zde taky neco napise. Libilo se mi krasne motto: Chces pravdu nebo neco lepsiho.Ja tedy radeji otevru oci a budu brat svet takovy jaky je a nebudu nosit nepruhledne bryle, ktere obleka vetsina lidi ve spolecnosti.Budu se tesit na dalsi prispevky ktere zde napisete.Jak napsala ma teta: Nezklamte hlavne sami sebe!!!!!!
14. Prosinec 2002 - 20:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Samuraj (anonym)
Jeste jednou, uvazoval jsem a musim se omluvit vsem kterych by se dotkla ma prezdivka a to vsem pravym samurajum ktari zijou po celem svete. Snazim se byt taky jednim z nich. Potrhuji snazim. Jsem na zacatku Cesty.
14. Prosinec 2002 - 21:13
Obrázek uživatele Návštěvník
Samuraj (anonym)
Jeste jednou, vzdy kdyz jsi prectu nejaky prispevek napadne me neco co bych chtel jeste napsat a tak potom nemohu tuto stranku opistit ale jak rikam je to usud ze jsem tuto stranku nasel v podstate jsem ji totis nehledal a priznejte se kdo zvas ji hledal. Stejne jako kdyz se vas nekdo zepta jak jste se dostali k temto alternativnim a duchovnim vecem mate na tady to odpoved ja mam lidem rikam za nevim a tem zasvecenym rikam za me neco vedlo rikam tomu usud ale stejne tak to mohou byt nasi zesnuli ktari uz vi jake to je. Neco na tom bude jelikoz muj pradedecek se temito duchovnimi problematikama zabyval uz strasne davno a kdyz zemrel tak se stratilo spousty knih duchovniho a filozovickeho charakteru a me jednou napadlo tedy byl jsem tim osudem doveden do obchodu s temito knihami a najednou jsem jich hodne koupil ani jsem nevedel proc nebo jak ale neco vedlo mou ruku a vedel jsem co mam koupit. Pak jsem se zacetl a nemohl jsem prestat jako bych spominal na to co uz nekdy bylo. Vzdycky kdyz pisu nebo mluvim o techto vecech mam slzy na krajicku nebo mi hodi mraz po zadech kdo mi toto vysvetli je to tim ze mi nekdo chce naznacit ze mam pravdu a jdu po te spravne ceste nebo si vzpominam nato co bylo pred narozenim meho soucastneho tela.Samuraj
14. Prosinec 2002 - 21:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Mirek S (anonym)
Nevím, co znamená Samuraj v duchovním smyslu (cesta odvahy, cti, ...), ale každá cesta, která vede k míru v duši a vyrovnání se s inkarnačními úkoly je správná! Cest je tolik, jako je duší, ale cíl je jeden. Ten se dříve nebo později dosáhne. Na cestěvšak není člověk nechán na pospas. Má své Duchovní rady, Rádce, Anděle strážný, Vyšší Já atd., které jej vedou. Pokud se člověk nechá vést (jak někdo říká na vlnách osudu), pak to jde nějak samo: Vybírá správné knihy, setkává se se správnými lidmi na správném místě a v ten nejlepší čas. Je to takové to poslouchání své intuice. Časem pronikneš do věcí, jako je komunikace se svými rádci, zjištění svého inkarnačního úkolu, pomáhání jiným lidem různými druhy energií atd. Cesty jsou rozmanité, toto fórum je spíše všeobecné, nelze zde povídat o přesných způsobech práce či cestách. Ty by měli být skryty pro jiné lidi do chvíle, než budou připraveni k těmto pravdám. Je ale jisto, že život je mnohem bohatší, pokud si uvědomíme, že ne 3D úroveň je středobodem vesmíru. Pak už začne zjišťování, jak to vlastně funguje, co je úkolem Duší a proč, jaká je jejich hierarchie, co vše je naše fantazie a co je reálné, včem dokonce můžeme pomáhat jiným Duším ... Fantazii se meze nekladou, stačí pouze začít a ty správné zdroje se dostanou dříve nebo později na správné místo.Zde nelze vše rozebírat. Pokud máš nějaké konkrétní otázky, můžeš se obrátit přímo na můj E-mail. Vždy ale rozvažuj, co je správné. Někdy tě sama intuice vede a máš pocit, jako by se Ti do něčeho nechtělo. Tak to poslechni. To jsou ty jemné nitky vedení. Ahoj Mirek
28. Leden 2003 - 15:46
Obrázek uživatele Návštěvník
Samurai (anonym)
zdravim opet vsechny, A nejprve bych chtel podekovat za predchozi clanek dikuji Mirku S. A souhlasim se vsim co jsi rekl i kdyz po sve odmlce v psani do teto rubriky jsem se hodne zmenil stala se obrovska zmena v mem zivote a zase jsem neco pochopil z vychodni filozofie. A opravdu nenapada me nic na co bych se mohl zeptat ale je to asi tim ze neni ten spravny cas. preju vsem vsechno dobre Samurai
29. Leden 2003 - 12:08
Obrázek uživatele Návštěvník
Václav (anonym)
Rád bych znal vaše názory a zkušenosti jak se vyrovnat se smtí blízkého člověka. Před dvěma lety mi zemřela žena a prožívám to popravdě všelijak. Nyní už mám zase chuť do života, ale cítím že to stále není ono. Uvědomuji si třeba, že mi chybí fyzická přítomnost dospělého člověka. Ale mám z toho zjištění spíš obavy, ve smyslu jsem že slaboch a tak. Slovem prožívám spousty zmatků.
3. Březen 2003 - 22:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Daniela (anonym)
Milí přátelé, zdravim Vás všechny. Žijte svý životy v míru a v pokoře ke všemu živýmu, zaplňte svou mysl pozitivním myšlením a hlavně milujte všechno a nic si nepřivlastňujte. Lpění na lidech a na věcech je to, co nám nahání hrůzu ze smrti. Vnímám svět jako celek, dílo Boží. Když se ponořím do svýho nitra, nacházím čistotu a jednotu se všim. Tak proč se bát smrti. Je to jenom přechod do jiný roviny života. Jsem silně věřící. Boha vnímám jako život sám, Absolutní Lásku, Mír a Dobro. Smrti se vážně nebojim. Daniela
4. Březen 2003 - 9:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Daniela (anonym)
Milá Danielo, maminka je opravdu s Tebou a dívá se. Jen jsme ztratili schopnost tyhle jemný duchovní věci vnímat. Daniela
4. Březen 2003 - 9:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Dáša (anonym)
Lidičky, jsem ráda, že někdo otevřel tohle téma. Hodně lidí se bojí, co bude pak, jestli něco bude. Měla jsem zážitek jaká malá holka, vážně jsem nespala, bylo to po obědě, seděla jsem vedle bedny s hračkama v kuchyni a mamka myla nádobí. Najednou jsem se ocitla nad mamkou, byla jsem z toho překvapená. Chtěla jsem ji vzít za rameno a říct ji, ať se podívá, kde jsem. Nějak se mi to nepodařilo. Dodnes vidím, jak se na to nádobí mračí. Pak jsem "plula" pomalu k oknu, pamatuji si oprýskanou klidu a pak jsem se pomalu otočila. na chvíli jsem viděla samu sebe, jak sedím na bobku. V tu chvíli jsem se ocitla ve svém těle. Můj malý bráška si ještě pamatuje, jaké to je na druhém břehu. Často říká, že byl někde jinde, než se narodil a že to tam bylo moc krásné, teplé, velké, že se cítil moc hezky. Nemyslím si, že je to jen dětská fantazie a věřím, že smrtí končí život tady, ale začíná jinde. Vždyť také,jaká by to byla spravedlnost. Někdo má život lehký, někdo žije v bídě. Kdybychom žili jen jednou, nemělo by to přece vůbec žádný význam. Takhle věřím tomu, že každý žije několikrát, dokud se nenaučí to, co se naučit má.
5. Březen 2003 - 11:59
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Ráda bych se dozvěděla od někoho, koho potkala největší tragedie v životě matky, jak dál?Žemřel mi jedinný syn Patrik, bylo mu 13let, chodil na gympl, byl hodný, a měli jsme spolu velmi úzké vztahy.Navíc to byl zcela zdravý fešák. Odjel na týden na hory, nechali ho tam s těžkými hnisavými záněty a nás rodiče nikdo nekontaktoval. Skráceně to dopadlo tak, že ho v sobotu přivezli do Brna společně s ostatními žáky. Jakmile jsem syna uviděla, byla jsem zděšená - měl evidentně potíže s dýcháním, modré rty, zakrvavělé oči, neudržel stolici, nebyl schopen slova a byl v šokovém stavu. Lékař!!!! , který byl se synem na horách to hodnotil jako virozu a když se v noci opakovaně syn dusil, tak mu otevřel okno.....atd Zavolali jsme ihned 155, ti zajistili synovi základní životní funkce a ihned ho odvezli na ARO FDN. Tm zjistili sepsi, následně septický šok, multiorgánové selhání, po týdnu upadl do komatu a zemřel.Stačilo podat synovi antibiotika, aby se zamezilo šíření bakterii do krve. Ale na to zřejmě pan doktor neměl čas. Prominte mi můj sloh, ale lekxauriny a podobné nutné léky mě trochu omezují. Snad z toho brzy zešílím, protože jinou cestu si nedokážu představit. Přišla jsem o to nejcennější, co jsem měla a vím jistě, že už nikdy nikoho tak milovat nebudu a ani nechci!
6. Březen 2003 - 2:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta
6. Březen 2003 - 12:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta
6. Březen 2003 - 12:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Renáta (anonym)
Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta
6. Březen 2003 - 12:04
Obrázek uživatele Návštěvník
Jarka (anonym)
Ahoj Renáto, moc Ti děkuji za Tvou reakci. Je mi vážně strašně líto co prožíváš, je to šílené. Nechápu proč musíme takhle strašně trpět a hlavně proč naše děti nemají právo prožít svůj život. Kolik je Ti let? Mě je 34 a to mě vždycky říkali, že teď do 40. budu prožívat nejhezčí léta, tak to teda jo! Seděla jsem třináct dní na ARO a modlila jsem se, sledovala všechny ty kapačky a přístroje a věřila, že nic tak nepochopitelně šíleného mě nemůže potkat. Zdají se mi šílené sny, když se mě náhodou podaří usnout. Promiň, že mluvím pořád o sobě, ale je to hodně čerstvé, zítra je to přesně měsíc, co budulínek zemřel. Drž se a napiš.Doufám, že Ti to dopadne nejlíp, jak může a jak si přeješ.ahoj Jarka
6. Březen 2003 - 22:52

Stránky

Přidat komentář