405 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Smíření se smrtí

10. Září 2018 - 0:02

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Martin (anonym)
Chtěl bych znát váš postoj ke smrti. Co si myslíte , že po ní přijde? Pokud nevěříte v posmrtný život, jak se vyrovnáváte s tím, že najednou můžete zmiznout a již nikdy nebýt?
24. Srpen 2001 - 12:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Lenka (anonym)
To, že tady najednou člověk po smrti není s tím bych se ještě vyrovnala, ale nedovedu si představit, že už nikdy neuvidím své blízké - to musí být hrozná lítost.
24. Srpen 2001 - 13:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Tomáš (anonym)
ahoj všichni, na vlastní kůži jsem poznal, že skutečná smrt není, naše duše se dále inkarnují, navzdory tomu, co tvrdí většina církví.Je to na delší povídání. Tomáš
24. Srpen 2001 - 13:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Tomáši, tak napiš víc!
24. Srpen 2001 - 14:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Martin (anonym)
Tomáši, určitě napiš. myslím, že to bude zajímat velmi moc lidí. Založil jsem proto i téma minulé životy.
26. Srpen 2001 - 17:06
Obrázek uživatele Návštěvník
Ketty (anonym)
Já se moc bojím smrti.Své i svých blízkých.Je tady někdo,kdo se s tím už dokázal vyrovnat?
29. Srpen 2001 - 22:19
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana (anonym)
Já se ani tak nebojím vlastní smrti (pokud bych nezemřela nějak drasticky a bolestivě), protože docela věřím na reinkarnaci a na to, že smrtí naše bytí nekončí. Spíš mám hrůzu z toho, až přijdu o své blízké. Rodiče jsou už v důchodovém věku, sedmý křížek se jim povážlivě blíží a na pohádky o nesmrtelnosti už dávno nevěřím. Už teď se začínám tak trochu vnitřně připravovat, že to jednoho dne přijde (doufám, že za mnoho let) a už teď je mi to hrozně líto a vím, že to bude strašné.
30. Srpen 2001 - 7:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Ivo (anonym)
Je skvělé, že se někdo odhodlal toto téma otevřít. Bohužel je téma smrti v naší společnosti tabu. Je to však stejně přirozená součást života jako narození. Jeden klasik řekl, že narozením míříme ke smrti. Tím jak se stala smrt tématem, o kterém se nemluví, tak se bohužel také nemluví o tom, že člověk by měl umírat důstojně, bez bolesti a v kruhu svých blízkých. A měl by se i duchovně na smrt připravi, aby ho nezastihla překvapeného. V regresní terapii se poměrně často setkávám s problemém duše po náhlé, nečekané smrti těla.
30. Srpen 2001 - 8:11
Obrázek uživatele Návštěvník
lenka (anonym)
Zhruba pred mesicem mi zemrel dedecek.Od te doby co vim,ze smrt existuje jsem se toho dne bala.Od jeho 80 let jsem se nevzdalovala od nej na vic nez den,ze strachu,aby mu neco nahodou nebylo.Ted by se za pul roku dozil 90 let.Zemrel v nemocnici v hroznych podminkach a ja si nikdy neodpustim,ze jsem ho premluvila k tomu,aby tam sel se svymi dychacimi potizemi,ze mu pomuzou.Nechali ho tam lezet bez povsimnuti,prave probihaly dovolene.Sestry bez urovne,absolutne bezcitne a mladi lekari,co by si snad neporadili ani s chripkou.Tri tydny bojoval o zivot,slibila jsem mu,ze ho ten posledni den prevezu domu,zemrel vecer pred tim.Nedavali mu tam jidlo,bylo jim jedno,ze nema silu se k jidlu sam zvednout,takze napriklad tri dny nejedl.Nikdo se nepozastavil.Tak jsme mu chodili s jidlem pomahat,nakrmit.Byl neslysici,spatne videl ale strasne chtel zit,slibovali jsme si,ze az prijede rozhybe nohy a pujdem na prochazku na zahradu...Porad si prehravam vsechny posledni chvile a porad brecim.Beru prasky na nervy a asi se s tim nikdy nevyrovnam.Byla jsem s nim 30 let denne.Naucil me cist,psat,taky sekat kosou...a vlastne skoro vsechno.Doufam,ze se na me diva odnekud...
30. Srpen 2001 - 8:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Adélka (anonym)
Ahoj všichni. Já sama jsem se se smrtí setkala několikrát. Naposledy pře rokem, kdy mi umřel táta. Já jsem byla ten poslední člověk, se kterým mluvil. Ono je to trochu složitější. Byl hodně nemocný, byl po transplantaci a takže jsme věděli, že bude žít maximálně 5 let.. jenže se dožil pouze jednoho roku (po té transplantaci). Já jsem tušila, že ho vidím na posled, když jsem byla za ním v nemocnici. On to taky věděl, pohled jeho očí prozrazoval úplně všechno. A já tam stála, povídala úplné nesmysly, prostě "kecy" o ničem... já ho lidičky ani nevzala za ruku, prostě jsem to nedokázala. A když jsem odcházela, naposledy mi zamával. chtěla jsem mu říct, jak moc ho mám ráda. A myslíte, že jsem se otočila a řekla mu to? NE. A do dnešního dne mě to prohání, neustále. Bude to hodně dlouho trvat, než to přestane bolet, ale chci říct, že čas vážně všechno zahojí.Díky, že jste otevřeli toto téma.
31. Srpen 2001 - 20:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Lenka (anonym)
Jsem také ráda, že jste otevřeli toto téma. já jsem se poprvé setkala se smrtí před 4 lety, kdy mi po dlouhé a v bolestech vyčerpávající nemoci zemřela maminka. Byla v nemocnici a já za ní chodila často na návštěvy. V jeden den jsem tam měla jít ale nějak se mi nechtělo, na druhou stranu mi můj vnitřní hlas říkal, že tam mám jít. Tak jsem šla. Faktem je, že po dlouhé době se mnou maminka mluvila a byla taková jako dřív. Byla jsem z toho docela vedle. Maminka mi řekla, že mám jít za lékařkou, že mi chtějí něco říct. Já šla za doktorkou v domění, že když je mámě tak dobře vezmeme si jí domů, lékařka mi řekla, že by ráda sdílela můj optimismus, ale že to není zase až tak dobré jak se mi zdá. No nicméně já trvala na tom, že si za tři dny maminku vezmeme domů. druhý den ráno v půl šesté zvonil telefon a když jsem k němu přišla a zvedla ho tak se nikdo neozval. V poledne přišel tátovi telegram, že maminka večer zemřela. dodneška jsem vděčná svému vnitřnímu hlasu, který mě přemluvil abych maminku v nemocnici navštívila. Je tomu již 4 roky a dodnes se z toho někdy nemůžu vzpamatovat. Je dobře když člověk věří v posmrtný život, protože tím je k těm co odešli trochu blíž.
31. Srpen 2001 - 21:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Káča (anonym)
Tohle je téma, které se mě osobně velmi týká. Stejně jako Ketty mám velký strach ze smrti. Právě proto, že jsem velmi často četla a slyšela, že si dva lidi nestihli říct, že se mají rádi, jsem to nedávno řekla svojí babičce. Babička ještě není na umření, ale vypadala velmi špatně a já jsem se rozhodla, že jí to řeknu. Nebylo to lehké, ale dokázala jsem to. Od té doby za ní chodím i radši na návštěvu, i když mě vlastně hrozně štve (a přitom ji mám ráda). Uvědomuju si, že už tady dlouho nebude (ona se na to asi snad i těší), a tak se s ní snažím bejt víc než dřív.Svojí smrti jsem se bála už od útlého dětství, děsilo mě nebytí a prázdnota. Později jsem z toho měla dokonce velké úzkosti (na posmrtný život a reinkarnaci jsem věřila jen krátce). Teď se snažím dívat celistvě na veškerý život na Zemi a říkám si, že jsem prostě jenom malá součást tohohle světa, a že svět byl přede mnou a bude i po mně. Snažím se brát vlastní život míň vážně. Pomáhá to, ale jenom někdy.
3. Září 2001 - 11:29
Obrázek uživatele Návštěvník
bobulinks (anonym)
Jsem ráda, že se píše na toto téma. Ještě mi nikdy - díky bohu - neumřel nikdo opravdu blízký, ale vím, že to tak nebude věčně. Taky se bojím vlastní smrti, hlavně proto, že mám malého syna a bojím se, co by s ním bylo potom. Někdy mě přepadá strašná úzkost ze všeho a naděje na posmrtný život mi teda absolutně nepomáhá. Je to všechno složité, neumím si představit, že tady prostě nebudu........Jak se s tím ale vyrovnat?
3. Září 2001 - 20:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Katka_P (anonym)
Když jsem si četla příspěvky od Adélky a obou Lenek, rozbrečela jsem se. Úplně chápu, jak se cítí. Loni v létě mi zemřel děda - měl pohřeb na moje narozeniny. Umřel v nemocnici, což je asi nejhorší, co může existovat, ještě teď, když ho vidím ležet v tom nemocničním pokoji na lůžku, přepadá mě smutek a beznaděj. Věřím, že se na mě odněkud shora dívá a ví, že jsem ho měla ráda - nikdy jsem mu to neřekla. Vlastně jsem nikomu blízkému nikdy neřekla, že ho mám ráda (ani to nikdo neřekl mně), ale věřím, že to všichni ví. (Slzy mi teď tečou po obličeji.) Nedokážu si představit, až umřou rodiče - bude to určitě strašný. Věřím na posmrtný život, ale stejně mi to nepomáhá vyrovnat s tím, že je člověk tvor smrtelný. P.S. Jdu se vysmrkat.
19. Září 2001 - 16:09
Obrázek uživatele Návštěvník
pritel (anonym)
Smrt není strašná, strašné je pomalé umírání o samotě, v bolestech. Strašné je vědět, že jsme umírajícímu nemohli dopřát odchod z tohoto světa v kruhu nejbližších. Strašné je vědět, že tato společnost je k umírání a smrti pokrytecká, že desítky let "budování světlých zítřků" naprosto zdevastovaly přirozené chápání a přijímání smrti a umírání. A nejen to, pokrytecké jsou i postoje ke stáří. Tuším, že je mnohem horší, když osoba, kterou milujeme, zemře sama někde anonymně v nemocnici, než kdyby nám vydechla naposledy v náručí. Co dodat ? Možná jen to, že nejdůležitější asi je, aby člověk měl stále pocit, že po něm něco zůstane, že jeho život měl a má smysl, že zanechává v tomto světě "dobrou" stopu. A nebát se často říkat našim nejbližším, že je máme rádi, že si jich vážíme. Zítra už tu s námi nemusí být, stačí málo, jeden blázen za volantem, chvilka nepozornosti.
2. Říjen 2001 - 23:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Milan (anonym)
Schopenhauer k tomu tématu píše, že ať už je to jakkoliv, jestli nějaký posmrtný život je, tak někde někdy zase budem a jestli ne, tak nás nebytí a prázdnota po smrti může děsit asi stejně jako nebytí a prázdnota před životem. Tedy stav kdy nemohlo existovat žádné utrpení.
10. Říjen 2001 - 14:56
Obrázek uživatele Návštěvník
pritelkyne (anonym)
...nebojim se smrti. sve vlastni. desim se te, ktera mi vzala a vezme lidi, ktere miluju. a tak jim to rikam. porad.
10. Říjen 2001 - 16:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
Ja plně souhlasím s Janou, před pár lety jsem si uvědomila, že se smrti jako takové nebojím, že se spíš bojím případné provázející bolesti. Člověka spíš děsí, že už fyzicky neuvidí, necítí zemřelou blízskou osobu ve svém okolí, zůstane mu jen nosit ji v srdci. A literatura týkající se tibetské fylozofie mi jen potvrzuje, že se není čeho bát. Otázkou je , co je potom, nechce se mi věřit, že se člověk přeinkarnuje třeba do buvola.
11. Říjen 2001 - 16:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Emílie (anonym)
Ráda bych také přispěla se svou troškou do mlýna na toto téma.Člověk se narodil proto,aby jednou zemřel a smrt podle mého názoru vůbec není něco, čeho by se měl bát. Kromě toho jsem přesvědčená, že smrtí rozhodně existence "lidské duše" nekončí. I když svým myšlením nejsme schopni pochopit a ani si představit, co "bude, až tady nebudem", neznamená to, že pak bude prázdno a nic.Poněkud složitější je to s lidským utrpením a pomalým umíráním. Já jsem křesťanka a věřím, že i to má svůj smysl, který zná jen Bůh. A pokud se člověk řídí Jeho vůlí, nemusí se bát vůbec ničeho.
20. Říjen 2001 - 1:23
Obrázek uživatele Návštěvník
miradix (anonym)
Lenko,smiris-li se s faktem, ze zivot po smrti existuje, nemas duvod bat se, ze sve blizke uz nikdy neuvidis. Navic po fyzicke smrti v takzvane "pripravne rovine" jde i o jine, dulezitejsi veci -- jde o Cestu k Bohu, Cestu k Dokonalosti...
10. Listopad 2001 - 22:56
Obrázek uživatele Návštěvník
miradix (anonym)
Emilko,na trhu je k dostani celkem hodne duchovni literatury zabyvajici se zivotem po zivote, netreba ani jmenovat, staci se zeptat knihkupce. ;+) Cetl jsem vice knih, autori se lisi snad pouze v nazyvani dimenze, kam duse po smrti odejde. Jejich zavery jsou velice podobne, ne-li doslova stejne: smrti Zivot teprve zacina!Preji Ti poucnou cetbu a hodne stesti na sve Ceste!
10. Listopad 2001 - 23:04
Obrázek uživatele Návštěvník
ewa (anonym)
Milovala jsem sveho tatinka a nikdy si nedokazala predstavit, ze ta chvile prijde. Stalo se to, bude to tri tydny. Bylo to nahle,dva dny byl v bezvedomi. Chodila jsem za nim, mluvila na neho a rekla mu vsechno, co jsem rict chtela. jen pomoci jsem nedokazala.Kdyz jsem zarizovala pred obradem hudbu atd., nahle me napadlo pozadat, aby me k nemu pustili. Nechtela jsem otevrit rakev, chtela jsem jen k nemu. Nechalli me tam samotnou a ja mu mohla jeste jednou rict, at nema strach, ze se postaram o mamku, ze ho mam rada, ze porad bude s nami. A on je a ja to citim. Prosila jsem ho, aby nam pomohl jeho odchod unest. Neverila jsem, ze to zvladnu. Ale citim jeho pritomnost a ja i mamka to zvladame tak, ze si porad opakujeme, co by chtel on, myslime na nej, mluvime o nem....a vime, ze s nami proste je. Jen jednu vec: nebojte se umirani svych blizkych v tom smyslu, ze budete chtit byt slepi a radeji jen za nimi na chvilku zajdete do nemocnice. Ze se budete bat, ze vam zemrou doma. Doprejte jim to, je-li to ve vasich silach. Dotyka-li smrt vasich blizkych, teprve tehdy vam asi dojde, ze i ona je soucasti zivota a ze ti, co zustavaji, by se meli o toho, jenz uz nemuze, postarat, nestresovat ho, nenechat ho vydeseneho v neznamem prostredi....samozrejme do te doby, dokud to jde. Jsou chvile, kdy to opravdu neni mozne. Ale jde-li to, starejte se do posledni chvile. Ewa
19. Listopad 2001 - 15:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Renča (anonym)
Ewo, to jsi napsala moc hezky. Akorát je rozdíl v tom, když někdo umírá, a když někdo umře - prostě najednou. Najednou nepřijde domů k večeři, kterou už má na stole. Takhle odešel zase můj otec, to mi bylo šest. To už jsem byla velká, stejně jsem lidem okolo tak nějak vyčítala, že mi nikdo nedokázal tenkrát nic říct bližšího co to ta smrt je. Vůbec jsem nechápala co se děje, kam ho to schovali.... Byla jsem tak vyšokovaná, že jsem ani neplakala. Ani jedinou slzu jsem ze sebe nedostala. Pak jsem z toho dostala žaludeční vředy, ze kterých jsem se léčila ještě řadu let. Dneska už jim nic nevyčítám. Byli z toho mimo asi ještě víc než já, a snad doufali, že to ještě tak necítím, byla jsem přece dítě. Zřejmě asi proto o smrti přemýšlím docela často, až si říkám, jestli nejsem nějaká divná. Ale musím vám říct, že mi to kupodivu pomáhá žít. Když mám nějaký trable, a chce se mi myslet na to, jak jsou nesnesitelný, jak je ten život těžkej, myšlenka smrti, která si nedává inzerát do novin kdy že to přijde, mě znova srovná a postaví na nohy. Došla jsem až tak daleko, že každý večer než usnu si říkám "Tak co Renčo, jestli zítra umřeš, není ještě něco, co jsi měla říct a neřekla, není ještě něco, za co se chceš někomu omluvit, není ještě někdo, komu jsi neodpustila?" Pokud jste k sobě upřímní, myšlenka na Konec vás nenechá v klidu. Myslím, že paradoxně myšlenka na smrt vám umožní opravdově žít. Žít každý den, okamžik a plně si to uvědomovat - jaká je Život fantastický věc. Zní to sice dost pateticky, ale snad v tom přečtete co chci říct. Díky tati ! Renča
19. Listopad 2001 - 21:49
Obrázek uživatele Návštěvník
petr K (anonym)
Posledni dva pribehy jsou opravdu zajimave a dobre >Skoro bych vas chtel pozdat zda by jste mi neuvedli blizsi informace ,rad bych je literarne zpracoval a pozul v nove knize .Sbiram takove pribehy lidi a prave o tom jsou me povidky .Osobne nemam strach ze smrti .Ale presto se ptam jako Renata v tom poslednim prispevku -zkratka ze je toho jeste moc co musim udelat .Kdyz clovek umira , nastava spoustu zmen, nejen ve fysickem tele ,ale i ve vedomi .a psychice .Pred smrti treba lide pociti nejake ulehceni a proto se najednou na smrt nemocni lide seberou a vstanou a jdou se projit na zahradu .Nebo se treba zvednou na posteli,ackoli predtim se nemohli ani hybat .Jakoby nam Buh daval posledni sanci rozloucit se s timhle svetem ./to samozrejme neni pripad te tety, o kterem jste psal / Vzchoval jsem v zivote spoustu kocek ,ale bohuzel nekdy mi prinesli i kocky co uz se nevzpamatovali. Vzpominam na jednu co mela zlomeny ocas a vnitrni krvaceni,jedno oko vyrazene a... Dal jsem ji trochu dohgromady,ale byla moc slaba .Nechtel jsem ji dat utratit a zkratit ji tak zivot, protoze se alespon trosku vzpamatovala .Dokonce i zacala trosku jit a porad za mnou chodila a sedavala mi na klione, divala se na me a predla jakoby mi chtela roict ze tady uz dlouho nebude .Ale hlavni vec , byla brezi, proto jsem ji chtel udrzet az do porodu .To zvire to citilo a vedelo ze oba se o to snazime . 3 den po tom co mi ji donesli se mi do ni podarilo nacpat i vitaminy,ale byla to ona kdo tusil ze to je pro ni dobre .Porodila asi 4 kotatka ,ktera nebyla jeste tak vyvinuta,ale jeste v norme a ty jsem pak dal k jine kocce aby je kojila .Ta nemocna to dokazala a najednou prestala jist a bylo videt ze je pripravena odejit .Zalizala porad do kouta, nejedla a apatie .Proste byla pripravena odejit .Nemela bolestia chtel jsem ji doprat alespon ten pohled na sve potomky ,jediny co uz jsem pro ni pak mohl udelat .Posledni den v poledne dychala tezce a bylo jasne ze uz brzo odejde do svyho kociciho raje .Proste -byl jsem stastny ze mohla porodila ty kotatka a mohla odejit prirozene .Vecer se najednou sebrala a a jsem sedel na posteli a byl docela smutnej, mel jsem jeji kotatka na kline a cetl si .najednou jsem videl tu kocku jak se prochazi pokojem a jde k nisce a pije a pak si vzala i kus jidla .Prisla ke me a posadila se mi na klin a predla .Divala se na me a jestli jste meli kocky,tak vite ze se dokazou divat i jinak a neco rict .Rikala mi neco jako ze je to posledni chvile .Chtelo e mi brecet,ale smrt je prirozenost .Jeste ocichcalaa a olizala svoje kotatka a pak behem 10 minut prestala dychat a "odesla " Stejne to bylo s nasi babickou co u nas umirala doma na rakovinu .Mamka si ji vzala domu, protoze ji v nemocnici rekli,ze chce aby babicka umrela doma mezi rodinou tak jak se to kdysi delavalo .Babicka uz taky ani nejedla a protoze mela rakovinu slinivky,dostala i zlotenku a byla sama kuze, proste taky dchod, Nemluvila atekly ji slzy .Vychovala jedenact deti a ted se stydela kdyz maminka vymenovala prosteradlo ,protoze babicka nedokazala udrzet ani moc ani stolici .Posledni 4 dny jen spala a ani se nevzbudila .Rodice nechavali otevrene dvere do loznice aby vedeli a slyseli kdyby se treba vzbudila ale mamka se za ni chodila kazdejch 10 minut divat .Ten posledni vecer se babicka probudil a posadila se na postel .Povidala si s maminkou a rikala ze uz odchazi a dekovala za vsechno, ze ma tak hodne deti a... .Ten vecer zemrela .Byl jsem malej kluk a vsechny nas to vzalo .Do dvou let se mi zdal o ni naprosto stejny sen jako mymu brachovi,uplne stejnej sen..... . A takovych pripadu znam sposutu a nejen z vypraveni . Stari lide, zvlast pokud jsou opusteni a ziji sami maji sve prostredi na ktere si zvykli a maji radi veci na svych mistech a casto nechavaji i saty po zemrelem, manzelovi na stejnych mistech aby vedeli ze on tam ma porad jeste sve misto .A pred smrti se tam vraci aby se rozloucili . Jako lecitel a ucoitel jsem slysel spoustu lidi vypravet o takovych prihodach a nemyslim ze by to byly vymysly .Napr. nekomu prichazel zesnuly manzel pravidelne kazdy tyden a sedaval do stejneho kresla a vzdycky bylo slysel otevirani dveri a jine zvuky .Proste duse asi opravdu zije dal a pokud je pripoutana sem na zem, tak tady ma jeste nejaky ukol .A pokud se nekomu zjevuje tak to ma i svuj cil a zamer . Astralni cestovani nema hranice a kazdej cestujeme treba ve snech a pokladame to jen za sny . prostye je toho moc co se stava a cemu nerozumime, ale misto abychom se snazili rozumet tak se hadame a samo sobe pridelavame problemy ,zijeme ve svte kde nemame ani cas se zastavit a zamyslet se a nebo si ten cas neumime udelat . a tak bychom mohli mluvit i o dychani,ktere muze volivnit nemoci, vyvolat astralni cestovani, nebo o urcitych pohybech co leci nemoci nebo vyvolavaji vize a predstavy ...
20. Listopad 2001 - 2:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Renča (anonym)
Petře máš pravdu, život opravdu píše kolikrát zvláštní příběhy. Myslím že život každého z nás by stál za román.A o tom umírání - no, někdy je opravdu blíž než bysme si vůbec pomysleli.Včera, když jsem tady večer psala o mým tátovi, docela mi to pomohlo. Celý den mi bylo totiž dost "špatně". Pořád jsem přemýšlela nad tím co je za den, kolikátého je, pořád jsem měla pocit že ten den je "nějakej divnej".Ale nic zvláštního se nedělo. Pak jsem tady psala o taťkově smrti, vážně nevím, proč a jak jsem se sem dostala. Dneska jsem se dověděla, že právě včera umřel můj strejda (a tátův velmi blízký člověk). Ti dva spolu neměli pokrevně nic společného, ale jinak vypadali jak dva bráchové, stejný kukuč, stejné postavy, stejný temperament, stejný vtipy, stejná práce, stejné koníčky.... Hm? Je mi to líto, ale jediný co můžu je stejně "popřát mu jen to dobré"... a já věřím, že mě "slyší". Možná oba dva /:-)
20. Listopad 2001 - 21:47
Obrázek uživatele Návštěvník
lucka (anonym)
Ahoj,vsechny vas zdravim. Je mi lito vsech, kteri uz o nekoho v zivote prisli. Me to bohudik jeste nepotkalo. Ale az to prijde, vim ze to velmi tezce ponesu. Kdyz moji kamaradce zemrela maminka, tezce jsem to nesla i ja. A drzi se me to porad. Neni snad den, kdy si na ni nevzpomenu. Budou to uz dva roky, ale ja porad citim jeji pritomnost. Hodne me to vzalo a neumim si predstavit, az prijdu treba o babicku. Jsem na ni od malicka hodne fixovana. Nedavno jsem se vdala a vim ze se na sveho hodneho manzela muzu spolehnout. Jsme skoro stejni a velmi si rozumime. Ale stejne vim, ze smrt je pro me moc silne kafe a ze ji ponesu velice tezce, i kdyz budu mit okolo sebe lidi, kteri me budou podporovat. Diky vsem, kteri venovali cas precteni meho prispevku.
28. Listopad 2001 - 8:56
Obrázek uživatele Návštěvník
Láďa (anonym)
Strach ze smrti je přirozená reakce člověka, protože je to jedna z otázek na kterou si nemůže odpovědět. Ale pozor!!! Pokud někdo tvrdí, že ví co je po smrti nemusí to být vždy pravda!Vždy se musíme dívat s jakou opravdovostí to ten člověk tvrdí o co se opírá ta jeho teorie. Asi bych váhal nad teorii, která se zakládá na positech prožitcích nebo na něčem takovém. Uvědomuji si, že dnešní lidá dávají velký důraz na prožitky. Asi semnou budete souhlasit, že jste nejednou slyšeli: "Víš cítil jsem to tak a tak ... bylo to dobré nebo špatné." Nechci tímto příspěvkem mířit proti pocitům. Je to úžasná věc, ale neměly by stát určujícím a jediným faktorem v našem rozhodování. Asi se nabízí otázka jak ještě mám zjistit hodnověrnost daného tvrzení?Už jsem se toho dotkl v uvodů. Záleží také na tom, kdo to říká. Pokud to bude nějaký pan Jenda Vopršálek a nebo to říká hodně lidí nemusí to být Pravda. Další otázkou je zda je Pravda a nebo je všechno relativní. Ja věřím, že Pravda nemůže být relativní pak už by to nebyla Pravda, ale tvrzení. A pokud si někdo myslí, že je několik pohledů a že je pravda relativní, tak jednak si uzavírá sám cestu k poznání pravdy, protože je v celku jedno na co by přišel. A taky si myslím, že je to mnohdy výmluva nebo útěk z toho řešit tuto otázku.Ještě jednou vás vážení urgetně vyzývám nevěřte zkoumejte máte rozum a přístup k informacím nezaostřujte pohled! V dnešní době je tady tolik sekt a náboženství, ikdyž si někteří říkají teorie nebo jinak. Chtěl bych také podotknout, že se zde dostává východní náboženství, ale ve velmi zmutované podobě, které neodpovídá původnímu učení je na něm navlečen šat, který láká, ale v jádru jde o něco jiného. Jsou to různé odnože. Jen pro zajímavost reinkarnace znamená prokletý kruh, ze kterého se musíme dostat, abychom měli pokoj. A taky perlička pro ženy. Ženy v původním učení o reinkarnaci jsou na nižším stupni než muži tudíž se nemohou dostat ven dokud se v příštím životě nestanou muži (Mniši mohli být jen muži).No asi už jsem spoustu zvás odradil apřestali jste číst teď dočítají jen ti co jsou vytrvalí. Připojuji jen svůj názor. Odpověď na různé otázky jsou. Já si myslím že jsou v Bibli. Jsem Křesťan. Uvěřil jsem až na vysoké škole. Před tím jsem takzv. hledal byl jsem Budhistou chodil jsem na různá cvičení těla a duše na přednášky o energii a paralelních světech o cestování mimo tělo včasoprostoru atd. O Ježíši Kristu jsem se dozvěděl až na výšce, protože jsem to hnedka zavrhl.Jak už jsem v ůvodu tvrdil je důležité kdo tu věc říká. Věřím, že Bible je Boží slovo. To je pro mne ta nejvyšší autorita tvrzení. Bůh stvořil člověka, aby s ním měl vztah člověk se ale rozhodl žít bez Boha (lhostejností k Bohu nebo aktivním odporem) to Bible nazívá hřích. Bůh nás má rád ale my tuto lásku nemůžeme prožívat, protože je mezi námi ten hřích. Jediným řešením hříchu je Ježíšova smrt na kříži. On vzal na sebe odplatu za naše hříchy. Protože v Bibli se píše že za hřích je věčné oddělení od Boha. Naše duše je nesmrtelná, ale záleže kde se bude nacházet po naší fyzické smrti. U Boha nebo bez Boha. Na nás je abychom tento hřích vyznali a přijali Ježíšovu oběť za nás. Není to založeno jak se snažíme, ale Buh nás přijímá skrze Ježíšovu oběť takové jací jsme. On nás bere do náruče a sám nás očisťuje (hřích=špína).Chtěl bych jen na závěr končit textem z jedne písničky od Wericha o Davidovi a Goliášovi: ..čtěte Bibli tam to všechno je...více informací můžete také nalézt na naší studentské Ostravské stránce: wwww.vsb.cz/studenti/SPK Díky
4. Prosinec 2001 - 12:02
Obrázek uživatele Návštěvník
petr K (anonym)
Hezky si to napsal Laďo , opravdu moc hezky :-)))))bohuzel jsi asi nic necetl o skutecnych vyzkumech a dukazech reinkarnace .Asi to nejak nezapada o Tve predstave o bibli a krestanstvi .Asi jsi necetl nic o reannem krestansrvi apod, jinak bys vedel vic nejen o historii,ale i filosofii krestanstvi .Precti si neco o tom a uvidis ze se zaprve neco naucis a za druhe budes svobodnejsi .Je skoda ze se upinas jen na tu svou predstavu Boha.Rika se ze Bud je vsemohouzi a my lide z neho delame uplne neco jineho, davame mu jmena, skatulkujeme ho do ruznych predstav a kdo je to nakonec ?Lide jsou ruzni a i nazory ruzne. Kazdy ma pravo na svou viru .A pokud je Buh vsemohouci, urcite ma svuj duvod proc lidem dava moznost nahlednout i do minulych zivotu .A jestli nekdo tvrdi ze reinkarnace neni, tak tim popira vsemohoucnost Boha, tak mi to pripada .A take ma velice zkreslenou predstavu o orientalnim nabozenstvi, kdyz tvrdis, ze zena byla utiskovana -Je to to same jako bych si vybral pasaz z Bible -treba "Oko za oko" a zacal strilet vsechny co mi kdy co provedli - taky by to nebylo spravne .
5. Prosinec 2001 - 3:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Janča (anonym)
Vlastně ani nevím,kdy přesně jsem se smířila se smrtí.Jsem bývalá zdravotní sestra,tak smrt byla pro mě každodenní záležitost(vím,že to zní krutě).Přiznám se,že na smrt už nějak moc nemyslím,jak jsem změnla povolání.Nejlepší je umřít náhle-to člověk netrpí.Je to jen můj názor a pocity.Ráda s Vámi budu diskutovat.
6. Prosinec 2001 - 15:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Láďa (anonym)
Vážený pane Petře.Myslím si, že jste mne trošinku nepochopil. Není to má představa, jak vypadá Bůh, ale takový je Bůh Bible.Pak jak říkáte o filosofie křesťanství, tak si myslím, že v historii existovalo několik sekt a rozdilných názorů a mezi nimi byl a nauka o reinkarnaci. Byla to hereze (špatný výklad) proto se musel vytcořit, tzv Apoštolské vyznání víry, které platí do dnes. Bible jasně hovoří o problému hříchu, který nás dělí od Boha a jediným řešením je smrt Ježíše. Pokud by byla jiná cesta to že bychom za to pikali my sami v dalších životech byl by to zjevný rozpor. Nemyslíte? Taky zde berete tvrzení oko za oko zub za zub. Bere ho do ust hodně lidí, ale už neřeší jaký to má význam. V knihy MOjžíšovy obsahují počátek vzniku a take právní kodex (zákon) pro soužití izraelců. Může se nám zdát že tvrzení oko za oko a zub za zub je kruté, ale podívejme se jaké je naše srdce, co toužíme udělat, když nám někdo ublíží. Většinou mu chceme mnohem více ublížit. Takový je člověk. Takový jsme my. Tehdejší zákon byl pro lidi dobrý. Do dnešní doby hovoří takovým způsobem, že nás usvědčuje z toho, že nedokážeme žít tak jak Bůh původně zamýšlel. Usvědčuje nás z hříchu. A vede nás to k tomu, že potřebujeme odpušťení. Protože cena za naše hříchy je tak vysoká, že bychom jí nemohli zaplatit. Jedině krev Ježíše Krista, který nepoznel hřích, ale který byl kvůli nám ztotožněn z hříchem. Díky za postřehy. Dyžtak někdo odpovězte. Díky.
7. Prosinec 2001 - 11:49

Stránky

Přidat komentář