Zpráva o stavu

Doktorka.cz nabíhá na nový systém. Prosím omluvte dočasnou zhoršenou dostupnost služeb. Děkujeme!
3164 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Sebepoškozování

10. Září 2018 - 0:03

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Krásný den všem.Ráda bych znala vaše názory nebo zkušenosti, týkající se sebepoškozování. Je to můj veliký problém už asi rok. I když se stydím za jizvy a mám strach, ze si jich nekdo všimne, nedokážu s tím přestat, je to silnější než já.Moc vás proto prosím o radu, jak s tím mám přestat!!Děkuji, Anila
24. Březen 2003 - 11:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Gábi (anonym)
Ahojky Ani, nevím, kolik Ti je, ale já se v období mezi zhruba patnácti až dvaadvaceti let taky dost často uchylovala k tomuto "dočasnému" řešení, mělo to dva extrémy - buď jsem se cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, jestli vůbec ještě něco cítím nebo naopak moje duševní bolest byla tak krutá, že jsem ji chtěla zahnat bolestí fyzickou. Jizvy mám pochopitelně také, především na rukou, jednou se mi podařilo rozříznout si ruku až se mi udělalo špatně a bylo ta dva vnitřní a pět zevních stehů...no teď vypadám jak pirát :) Otázky lidí a jejich pohledy ignoruji, otázkám, zda to byly "drogy" se směju a nestydím se...bylo mi tenkrát moc zle, ale dokázala jsem se s tím vším vyrovnat a to je pro mě mnohem důležitější než co si kdo myslí. Prostě to ke mě patří a časem všechny jizvy vyblednou...Teď jsem vdaná, takže by si toho manžel stejně hodně rychle všiml...už to není jenom moje věc, trápilo by to i jeho... Teď jsem vděčná, svým způsobem, že jsem si sáhla až na samé dno, protože o to víc si dokážu vážit maličkostí - někdy ani nemůžu uvěřit, jak moc se člověk může změnit... A i Ty máš určitě v sobě velikou bolest, moc Ti rozumím, jestli máš pocit, zajdi někam k doktorovi...ačkoliv moje pokusy v tomto směru dopadly dost uboze...prostě asi jsem byla "hypochondr"...na to nerada vzpomínám, nejhorší je, když si někdo myslí, že to děláš, aby jsi byla zajímavá...to člověku moc pomůže...Někdy se ve mě vzedme taková vlna vzteku vůči minulosti, ale zakazuji si to, není to pro mě dobré. Musíš se naučit znát sama sebe, naučit se rozpoznat, kdy to na Tebe jde a předem se vyhýbat situacím, které Ti ubližují, až budeš silnější, budeš se moci do té nepříjemné situace vrhnout po hlavě a každé vítězství Tě posílí. A musíš se naučit milovat sama sebe, potom už si to nedovolíš, pořezat někoho, koho miluješ. A na lidi se vyprdni, stejně Ti nikdo z těch čumilů nepomůže.
25. Březen 2003 - 8:12
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Ahoj Gábi.Moc ti děkuji za odpověď. Já se za své jizvy stydím a skrývám je ... nikdo by to nepochopili a mysleli by si, jak jsi psala, že jsem hypochondr nebo že se dělám zajímavou...Chtěla bych ale věďet, jak jsi s tím přestala? Jednoho dne sis řekla, že už to nikdy neuděláš...??? To nechápu...já s tím nedokážu přestat. Už poznám, že to na mě jde...zkouším to třeba zaspat, ale probudím se v noci a ... musím to udělat.
26. Březen 2003 - 13:45
Obrázek uživatele Návštěvník
dana (anonym)
Ahoj, moc si nedokazu predtavit jake to je, ale chapu, ze to musi byt hrozne, pred 6 lety jsem byla v Anglii a v televizi jsem videla dokumentarni porad o divkach, ktere tohle delaji, tenkrat jsem netusila, ze neco takoveho existuje, ale z toho poradu bylo zrejme, ze sebeposkozovani neni az tak neobvykle, myslim, ze by sis o tom mela promluvit s nejakym odbornikem, sama to asi budes zvladat tezko. Preju hodne stesti.
26. Březen 2003 - 16:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Gábi (anonym)
Ahoj Ani, já to udělala většinou tehdy, když mi bylo hodně špatně (psychicky), takže jednou z cest jak s tím přestat je vyřešit si osobní problémy - ha...to se lehce řekne, žee. No já si řekla, že se musím se svou bolestí smířit, protože je moji součástí, nevím proč, ale pomohlo to, ne hned, ale pozvolna. Ale především jsem tehdy začala žít se svým nynějším manželem (před tím jsem bydlela asi dva a půl roku sama) což mě svým způsobem brzdilo, ale pak a to je asi nejpodstatnější, jsme si vzali fenku z útulku - a zkus si ublížit, když na tebe zírají ty nádherné psí oči. Nejde to. Když jsem bydlela ještě u rodičů, měli jsme (máme) také pejska, ale já si chodila "ulevovat" do koupelny, do tmy... Ale je mi jasné, že tohle bylo moje velké štěstí, tahle shoda okolností, i když největší tíha jak to vyřešit ležela pořád na mě a já jsem teď na sebe "hrdá", že jsem alespoň něco dokázala :) Jedna z možností je jít k psychologovi, ale jak jsem psala, mě to akorát hodilo níž. Nevím kolik Ti je a jestli to děláš z velké vnitřní bolestí (ale asi jak jinak:), ale věřím tomu, že když zjistíš pravý důvod, proč to děláš, bude to první krok k vysvobození. No a lidi se na jizvy sice dívají všelijak, ale kdo Tě zná a má Tě rád, ten se Ti bude buď snažit pomoci a nebo si na to zvykne, kdo Tě nezná, může Ti být víš co... Na slunci se jizvy lépe hojí, takže alespoň někdy o samotě se snaž si ruce alespoň trochu opálit, ani nejsou pak tak vidět. Také je dobrá mastička Cytovital, myslím, že ji prodávají i tady v shopu. Jestli nechceš mluvit o tak osobním tématu tady, napiš mi na mail, ale zase třeba tohle by mohlo pomoci někomu dalšímu...
27. Březen 2003 - 8:12
Obrázek uživatele Návštěvník
pistalka (anonym)
Gabi, Ani, viem, ze je to dost tazke o tom hovorit, ale nemohli by ste v tom pokracovat tu, ja by som sa rada ku Vam pripojila, mne to tiez este stale otravuje zivot.
27. Březen 2003 - 13:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Ahoj Gábi a Pistalko, nevadí mi o tom mluvit tady, když to může pomoci někomu dalšímu...Možná, že mi (a nejen mně) tohle povídání ujasní, proč to dělám.Gábi, díky za typ na Cytovital. Mrkla jsem se na to zde do shopu a myslím, že to vyzkouším.Mám k Vám jeden dotaz. Ví někdo o tom, že jste si ubližovaly (a možná ještě ubližujete...). Zajímá mě, jak na to dotyčný reagoval, jeho postoj k tomu a pak i k Vám.Vidím, Gábi, že Tě asi zajímá, kolik mi je let. Je mi 17. Tohle asi nikdo z "normálních" lidí nepochopí. - Proč si někdo ublližuje v "krásných" 17. Ale Ty jsi to také dělala, rozumíš mi, že ano? Nikdy nezapomenu, na to, jak jsem to udělala poprvé a jak mi bylo tenkrát příšerně zle. Ale jestli v tom poprvé byla bolest a snad i touha potrestat se za něco, nyní už je to jen otupělost, kdy se chci právě přesvědčit, jestli ještě žiju a dokožu něco cítit. Svoji otupělost jsem pochopila až z tvého předešlého příspěvku, myslela jsem, že je to dělám z bolesti, tak tomu už ale dávno není...A Vám je kolik let?
28. Březen 2003 - 18:43
Obrázek uživatele Návštěvník
pistalka (anonym)
Boze, keby som tak vedela preco to robim, mozno by som konecne pochopila aj samu seba, nikdy mi neslo o nieco typu uputania pozornosti na seba, v tom pripade by som sa s tym asi chvalila, ale toto je pre mna, to najvacsie tajomstvo, opomenula som to co robim, raz tu na chate, ale zjavne si podaktori mysleli, ze sa nudim a vymyslam si voloviny, tak som to jak sa dalo ubrzdila, ale boli tam aj mily ludia co mi fakt pomohli [vdaka], urcite to teraz citaju, ale mne je to fuk, mozno im dojde, ze neklamem...Z mojho prveho rezania mi bolo tiez mizerne a bolelo to, ale casom som si zvykla a uz to bola pre mna samozrejmost, ktora sa nedala zastavit, naberalo to na obratkach, ze som to urobila aj niekolko krat za den, ale casom mi to stacilo uz iba raz, vzdy vecer, po celom mizernom dni som si pekne ulavila a vsetko bolo zasa fajn. Rezom na rukach som sa musela vyhnut, pretoze som v tej dobe trocha ochorela a casto som musela chodit na odbery, cize to neprichadazalo do uvahy, tak som to zacala na stehnach, boze tam taka tenunka koza, to teda bolelo, ale asi mi to stalo za to, nuz teda za tie jazvy mi to moc nestalo. Na ruke mam uplne vyblednute ciarocky, skoro ich uz ani neni vidiet, fakt velmi pomaha to opalovanie, ale s nohami je to u mna troska horsie, rezy mam velmi dlhe, a dokonca pred 2 tyzdnami mi pribudli dalsie rezy, cize mam nove chrasty, tak takymto sposobom sa jaziev asi nezbavim. U mna to uz nieje take intenzivne, ako pred par mesiacmi, dokonca som to vydrzala dlhsiu dobu vobec nerobit, ale zaskocilo ma nieco fakt velmi neprijemne, tak som to musela nejako odburat, ale od vtedy uz je to zasa fajn a tak na to uz nemam ani pomyslenie.Co Vas k tomu nutilo, ci este nuti robit? U mna to bol nejaky pocit nicoty, neucty samej seba, opovrhovanie blizkymi, neuznalost, nepochopenie, proste po citovej stranke to bolo na draka.Keby som sa mala teraz nejako zhodnotit, myslim, ze je to trocha lepsie, ale niekedy ma ten zivot tak vyvedie z miery, ze "to" proste musim urobit.Ci o tom niekto blizky vie? U mna je to tak, ze to nik nevedel, ale... teraz to vie moja sestra, vsetko sa to nejak pomotalo a ona sa to dozvedela, vymenili sme si maily, telefonovali sme si, boli sme na seba mile, potom sme sa pre to pohadali, najprv jej to bolo luto, potom mi to vytkla, a to sme sa este nepozreli jedna druhej do oci, neviem ako sa bude ku mne chovat, ked sa stretneme, urcite nebude prirodzena, mozno tam bude nejaky odstup, mozno nadhlad s myslienkou "boze, na nu musim milo, ved je prastena" a toho sa bojim... radsej by som bola, keby sa to nikdy nedozvedela.
29. Březen 2003 - 2:11
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Jak už jsem psala minule, poprvé mě k tomu donutil pocit nespokojenosti sama se sebou, chtěla jsem se potrestat, za to, jaká jsem...Tenkrát mi alespoň na něčem záleželo, teď už je mi všechno jedno. Nyní je to pocit prázdnoty, který mě k tomu stále nutí. Možná bych to nenazvala prázdnotou ani lhostejností (to se snad dá i cítit), je to..."nic". Necítim nic...k sobě, k někomu jinému nebo k něčemu...Možná, že přece jen něco cítim...je to má ubohost, za to, že tohle dělám.Nechci na sebe upoutat pozornost, jen chci něco cítit...je jedno co, jen něco...Své jizvy skrývám, nedávám je na odiv světu. O pozornost a litování rozhodně nestojím. Spíše mě děsí představa, že by se to někdo dozvěděl. I když mám ale tušení, že to moje máma ví. Všimla si jizev, které byly ale naštěstí v té době vybledlé, a protože jsme měli štěně, svedla jsem to na něho. A také mi jednou vtrhla do pokoje, když jdem si přávě "ulevovala". No nevím, jestli mi to věřila (nebo uvěřit chtěla), ale alespoň předstírá, že o ničem neví. I já právě prožívám delší pauzu a moc dobře vím, že až se mi přihodí něco nepříjemného, nevydržím a udělám to znovu. Dělám to také převážně večer, vše hnusné za ten den ze mě spadne. Jakoby mě něco tam uvnitř svíralo (úmorná nepředstavitelná bolest) a to potom zmizí pryč. Hrozný pocit úlevy a osvobození se od toho "trápení". To já se neřežu, přišla jsem na něco lepšího - na oheň. Zapalovač, svíčka nebo zápalky...zdá se mi to více procítěné (- procítěné?? :). Když přiložím třeba zápalku k ruce, cítím ( ha ha ha, cítím :), jak plamínek "leptá" kůži, pak to zasyčí...a tak opět zapálím a...Jen nevím, kdy mám pak přestat, kdy mám už dost. A pokud se nepopálím do masa a do krve, tak mám ruku samý puchýř. A ke všemu teď bude zase léto = krátké rukávy. Budou mě považovat za blázna, ve 30°C-vých vedrech s dlouhým rukávem. Tak nevím jestli budu vypadat jako větší cvok s dlouhým rukávem nebo s puchýři. Nohy si ale pálit nechci. Právě kvůli létu se snažím trochu to omezit. Už to budou skoro 3 týdny, co jsem si neublížila. Trochu mi to ale chybí!!!
29. Březen 2003 - 14:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Gábi (anonym)
Ahojky, Ani mě je dvacetpět a naposledy jsem to udělala asi před dvěma roky, jenomže pak přišel domů můj nynější manžel v trochu podnapilém stavu a vrazil mi do rány prsty....no trochu zvláštní způsob reakce, nicméně alespoň originální, žee :) Pak se mi snad snažil vysvětlit něco v tom smyslu, že jeho to bolí stejně jako mě. To bylo zřejmě naposledy, co jsem to udělala, asi bych se pak před ním styděla, jelikož až v té době jsem to začala považovat za "zbabělost, do té doby jsem to nijak neanalyzovala, prostě jsem to brala jako fakt. Jak to brali moji blízcí...kolem těch sedmnácti až dvaceti v podstatě nijak - nebo si to prostě nevybavuju, je to zvláštní...moje "kamarádky" dělaly jako že nic, možná to braly spíš jako senzaci, že mají divnou kamarádku, což se jim líbilo, táta si myslel, že chci být zajímavá - no coment, jinak mám všechno tak nějak v mlze, vlastně si vzpomínám, že jednu kamarádku, kdysi blízkou to inspirovalo, takže to párkrát taky udělala. Teď se sice může někdo divně dívat na moje ruce, ale je mi to fuk v létě nosím klidně nátělník, protože se kvůli nikomu přeci neuvařím:)Nejvíc mám asi pořezané ruce, pak stehna a trochu břicho, všechno je již sice zahojené, přesto viditelné. Každopádně v tomhle směru mám už vybráno svoje a soustředím se především na trvalé řešení svých problémů, než na přidělávání si dalších...ono to taky někdy pěkně hnisá, pak to taky člověk může přehnat a skončit na šití...nebo taky v Bohnicích, když na to přijde...Jenomže jsem si tím musela projít - cítím to tak, kdo nepoznal opravdovou bolest nemůže pocítít opravdové štěstí.
31. Březen 2003 - 9:08
Obrázek uživatele Návštěvník
Žabka (anonym)
Ahojky Gábi, jsem též držitelkou tohoto krásného jména, ale i když můj problém vypadá trošičku jinak, nevím, do jaké jiné rubriky bych jej zařadila. Cítím se hrozně trapně a je mi jasné, že to může být až nechutné. Já si ubližuju tím, že si vymačkávám kdejaký pór, pupínek, zarostlý chloupek a tak. Jak jenom zjistím, že z toho něco vymáčknu, už to nípu. Nejde však o běžné čištění pleti jako na kosmetice. Ani se nejedná o obličej. Zřejmě jsem s tím začala asi v 16, když jsem po několika oholeních zjistila, že mi na lýtku pár chloupků zarostlo. A už to jelo. Jeden, druhý, a najednou jsem zjistila, že mi to štípnutí přináší úlevu a když můžu chloupek vytrhnout, to je něco! Hrůza, že jo? Tenkrát mi to nepřišlo, ale dneska je mi málem 23 a štípu nejen lýtka, ale i stehna, a co nejhorší, i okolo přirození. Strašné. A mě to v tu chvíli zabaví i na hodinu. V tu chvíli jsem úplně mimo a je mi jedno, jak budu další dva dny vypadat. Pak je zase třeba měsíc klid a znova to roznípu a pořád dokola. Mám samozřejmě nějaké ty problémečky se sebevědomím odmala. Už jsem se ale naučila mít se "trochu" ráda, znám své kvality a dokážu být naprosto pohodová ženská do deště. Občas se ale něco ve mě zlomí a nenávidim se za své chování, zato, že zažárlim na přítele a udělam ze sebe doslova nesnesitelného ufňukaného hajzlíka. Přemýšlela jsem o psychologovi, ale můj přítel to razantě odmítnul s tím, že tam chodí jen lidi, co nejsou normální a jestli se tak cítím, tak at tam jdu zblbnout uplně. Já teď nevím, co dál. Je hrozně citlivý a má své názory, kterých se drží, těžko mu cokoliv rozmlouvám, než pochopí a vcítí se do kůže jiného než je sám. Nedá na mě dopustit, ale někdy se stává, že mě nad vodou moc nedrží, spíš naopak mě v tom nechá pěkně vymáchat. Dřív mě tím deptal a chtěla jsem od něj pryč, ale zjistila jsem, že on je ten, koho potřebuju a díky jeho povaze se dokážu vzchopit. Takže jsem jednou v sedmém nebi štěstím a obratem se psychicky dostávám skoro na dno. A nesnášim se. Pořád dokola a do toho se mu takhle zošklivuju těma štípancema, několikrát mě za to napomenul, at si tohle nedělám, já to zapírám a svedu to na holení, ale už mě má stejně prokouknutou. Je mi líto, že jsem taková, zřejmě dost nevyrovnaná, chceme se vzít, mít děťátko, ale když mam pořád vztek na sebe? Jak si to ubližování zakázat? Mam tajně jít k psychologovi? Docela jste mě překvapily, že si ulevují dívky ještě větší bolestí, já se nože hrozně bojím. Jsem moc ráda, že jsem narazila na tuto diskuzi, určitě mě velmi inspirovala, na jizvičky taky asi zkusim ten krém. Snad jste mě aspoň trošku pochopily. Věděly byste jak začít? Díky moc, G.
1. Duben 2003 - 12:08
Obrázek uživatele Návštěvník
Zuzka (anonym)
Ahoj, jsem moc ráda, že jsem tu našla tohle téma. Je mi 24, řežu se asi od 17 let. Teď už ne tak často jako dřív, ale neumím si představit, že bych to už nikdy neudělala. Pro mě to jsou asi zadní vrátka, když už nevím, co udělat jinýho. Jenom jsem chtěla trochu přispět k tématu návštěvy odborníka. Momentálně se 2 měsíce léčím kvůli úzkostné poruše(beru antidepresiva), ale tyhle problémy mám tak od 15. V lednu se situace dost vyhrotila, začala jsem mít intenzívní fyzické příznaky. Své doktorce jsem o řezání neřekla ani slovo a ani neřeknu, přesně jak jsem tu četla - myslím, že i když je psychiatr, tak by to nechápala tak, jak si představuju, že by to měla pochopit, takže následkem by byly jenom další jizvy. Z toho se musíme vyhrabat sami, až nadejde spravná doba. Já s tím zatím přestat nedokážu(a asi opravdu zatim nechci)
4. Duben 2003 - 10:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Ahojky Žabko, no já si nemyslím, že je to, to pravé sebepoškozování. I když věřím, že ti to přináší určitou psychickou úlevu a trochu to i bolí. Řekla bych spíš, že to patří asi mezi neurózy. Znám z vlastní zkušenosti něco podobného - trhám si roztřepené konečky vlasů - a taky mě to dokáže zabavit i na hodinu ... nedokážu přestat. Dělám to, protože cítím nějaké napětí (snad stres, úzkost,...), ale sebepoškozování mi dává něco "lepšího", je to jiné. A narozdíl ode mě se nože bojíš - tak vidíš, pak to není sebepoškozování. Mě nůž, žiletka,... začínají i lákat. Občad mám pocit, že se chci říznout ... hodně ... až by tekla krev...Ještě jsem to neudělala, ale kdo ví...Gábi,že - kdo nepoznal opravdovou bolest, nemůže pocítit opravdové štěstí - připomněla jsi mi tím jeden pravdivý citát.Na tomto světě neexistuje štěstí ani neštěstí, existuje jedině srovnání jednoho s druhým, nic víc. Jedině ten, kdo poznal největší neštěstí, dovede prožít nejvyšší štěstí. Člověk musí chtít zemřít, aby pochopil, jak je krásné žít. (Edmont Dantes - Hrabě Monte Cristo)Vzhledem k tomu, že mě moje "kamarádky" považují za podivné a smutné stvoření, kdyby věděly ještě tohle...no, to by mi ještě scházelo.Jestli se můžu zeptat, nezmiňuješ se o máme, věděla to, co na to říkala?...
4. Duben 2003 - 13:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Gábi (anonym)
Ahojky holky, no vlastně to je zajímavé, že žádný muž se tu zatím neobjevil...Noo máma o tom tenkrát věděla, pochopitelně a chodila se radit k psychologům, četla si knížky, ale se mnou to tom nikdy nemluvila, nevím, jestli jí to někdo poradil nebo tak, ale určitě jí to moc trápilo. Naše rodina z máminy strany je dost labilní, babička spáchala sebevraždu a máma ji asi po týdnu našla, byl srpen....:( Prostě se asi bála se mnou o tom mluvit, teď už je všechno úplně jinak, spíš se ptá, co řeknu dětem, až se me budou ptát. Budu říkat, to co říkám, když se nějaký zvědavec zeptá - že jsem byla mladá...a nešťastná. Takže máma to řešila hodně - ale beze mne a možná to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Noo a chytrá psycholožka jí tenkrát řekla, že to často dělají feťáci ...to jí teda muselo ohromně pomoct. Ono si dost lidí myslí, že jsem se řezala v nějakém temném období ve kterém figurovaly drogy...Pochopitelně nic takového v tom nebylo. Lidé vidí co vidět chtějí. Co jim právě zapadá do jejich obrazu světa. Já vám moc držím palce, aby jste získaly vládu na svým tělem a především myslí, bohužel největší část práce si musí člověk odřít sám, ale když vás shodou okolností i někdo miluje, jde to snáz :)
4. Duben 2003 - 14:26
Obrázek uživatele Návštěvník
... kluk (anonym)
To je jako neco v te pianistce ? Copak vas nezadrzi ani vysledek ? Zohavene telo ? Citim s vama. Jen nevim nakolik to vychazi z vasich problemu ci nakolik jste masochistky. A rada psychologa ze to delaj fetaci ... to je doktor na baterky. Takove mam nejradsi. Problem neresi naopak spis to jeste zhorsi.
4. Duben 2003 - 14:34
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Gábi a Žabko, mám ještě jeden možná trochu hloupý dotaz...Píšete o tom, že chcete děti...Někde jsem četla, že když si někdo takhle ubližuje, může to pak dělat i svému dítěti. Nemyslím pořezání nebo pálení, ale skryté ubližování...
4. Duben 2003 - 18:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Gábi (anonym)
Ahojky Ani, o tom jsem nikde nečetla a je to nesmysl, toho se opravdu nebojím a nikdy bych to neuděla. Navíc teď už je to minulost, neudělala jsem to už dva roky a neudělám to už nikdy, doufám. Nikdy bych nemohla ublížit svému dítěti, manželovi, psovi atd...:) Asi bych už dřív ubližovala otatním než sobě, ubližovala jsem tomu, koho jsem nemilovala, tedy sama sobě. Ale naučila jsem se milovat a o to jde. Ne toho se vážně nebojím. Přeji krásný víkend a holky držte se!!!
5. Duben 2003 - 13:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Ozka (anonym)
Čau lidi, tak vidim, že v tom nejsem sama... Jen nechápu proč to dělám, protože moje rodina a všechno okolo je naprosto normální, sice bych našla dost důvodů, jenže to by bylo asi jen vymlouvání. Takže, ví vůbec někdo proč?
6. Duben 2003 - 15:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Nejsem jedna z vás, ale Gábi to dobře vysvětluje. Děláte to proto, že se nemáte rády. Něco si vyčítáte, kladete za vinu. Nejde o exibicionismus, jak spoustu lidí v prvním okamžiku napadne. Nevystavujete svá poškození, naopak ukrýváte je i před nejbližšími, stydíte se za svou slabost. Vyhrajete nad tím, když pojmenujete, odhalíte to, z čeho se obviňujete. Prozkoumejte své nitro, objevte a vyzvedněte ve svých očích svá pozitiva, začněte si vážit samy sebe a milovat každý kousínek svých těl, je škoda, abyste se netvořily. Někde někdy se vám stalo, že se někomu z vašeho okolí úmyslně nebo bezděčně podařilo přesvědčit vás, že jste něco zavinily. Určitě ne. Řekla bych, že většina z vás na své okolí působí dojmem veselých a příjemných bytostí, jen vašim blízkým nedojde, že potřebujete tuhle pravdu slyšet, abyste se zbavily svého vnitřního pekla a uviděly svět v optimistickém a radostném světle. Určitě existuje i jiná zrůdnější podoba, která se obrací i proti okolí, ale ta už je snad určena na jiný chat.Přeju vám, sebelásku a sebeúctu, i když to slůvko zní tak sobecky ...
7. Duben 2003 - 15:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Žabka (anonym)
Ahojte všechny! Tak je to asi muj problem, co napsala Pajka. Prostě se podvědomě stále nemám ráda, i když se zrovna cítím skvěle. Jak ale začít mít více sebedůvěry, když si řeknu, co se mi na sobě líbí a v čem jsem dobrá, hned se mi vybaví, jak dělam špatně tohle, že jsem vpodstatě zlá, když se chovam tak a tak, no, právě nevím, jestli by bylo dobře zajít k psychologovi (bez vědomí partnera) nebo radši začít úplně odjinud, ale u sebe mi to prostě nejde. Na nože jsem, Anil, hodně myslela tak do těch 18, měla jsem strašnou chuť si ublížit, jak jsem se nenáviděla, už jsem měla nůž na kůži asi 3x, ale neřízla, zničehonic to přešlo, nenašla jsem odvahu a ze všeho se vybrečela. Ani nevim proč, od té doby se ostrého bojim ještě víc a neudělala bych to. Anil, děťátko strašně moc chceme a neublížila bych mu fyzicky vubec. Vychovávala jsem o 11 let mladší sestru (téměř se vším všudy), tak ňákou zkušenost už mám a nervů s ní jsem zažila mnoho. Vím, s čím budu muset počítat (že třeba celé dny propláče) a nebojím se toho. Naopak stále věřím tomu, že teprve v dítěti doobjevím tu krásu a smysl života a já budu zodpovědná za jeho psychickou pohodu, hlavně nebudu mít čas ani důvod hrabat se ve svých komplexech. Kéž by tomu tak bylo! Jenže v životě se občas ty ideály trochu rozplynou a realita může přinést i opačný výsledek. A to mě brzdí a nutí přemýšlet, co sama se sebou, abych právě nezačala ubližovat i ostatním, chci se dát nejdřív do kupy, ale jak? Odkud začít...
8. Duben 2003 - 12:13
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Hezky jsi to napsala, Žabko :-)To je právě ono. Měly byste si všechny uvědomit, že rád se nemá i má každý normální!!! člověk. Patří to k životu a netřeba se kvůli tomu ničit psychicky ani fyzicky! A pokud nemáte problémy jiného rázu, což podle mě nemáte, tak budete milovat své bližní a děti, staré lidi a zvířata, všechno, co je bezmocné a potřebuje lidskou lásku, právě proto, že jí v sobě máte přebytky, musí někdy někam ven. Problém je často i v tom, že ve vašem okolí o vaši lásku ani příliš nestáli a tak se destruktivně nakonec obrátila proti vám. Hodně vám pomůže, když budete mít od svého nejbližšího okolí nějakou pozitivní odezvu. Většinou, pokud jste se zamilovaly, našly partnery, se kterými si rozumíte anebo změnily prostředí, vaše nutkání samo postupně ustoupilo. Hledejte ve své minulosti, kde se stala chyba a dopracujete se k tomu, že není ve vás. Přeju vám z celého svého srdce, aby se vám to povedlo co nejrychleji...
8. Duben 2003 - 13:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Žabka (anonym)
Díky Pajko! Máš naprostou pravdu, myslím, že to je tak jak píšeš. Nějaké ty chyby jsem už našla, např. že naši mě stále něco vyčítali a vyčítají dodnes. Pořád nejsem dost dobrá, málo vydělávám, nedodělala jsem VŠ atd. Přitom mám spoustu zájmů, cestuju s orchestrem, bydlím sama (s partnerem) a uživím se. Pořád špatně. Ale to jiná kapitola. Prostě odtud to asi vše pramení. Taky si dávám už pozor, abych příteli pořád něco nevyčítala (jak jsem zvyklá slyšet z domova), ale podala mu to jinak. Jde to strašně pomalu, ale občas jsou výsledky úžasné, jindy to zvořu, ale pokrok je znát. Jenže pořád uvnitř cítím, že tu zlost v sobě mám a právě toho se chci zbavit. Proto si škodím zřejmě jen nějakou neurozou, jak mi to vysvětlila Anila, (moc děkuju, už chápu!) a zatím jsem nepřestala. Když jsem četla příspěvky ze začátku tématu, tak mě brala docela chuť zkusit nůž, kdyby mi to mělo ulevit jako tady pisatelkám, ale neudělám to. Chci hledat jinou cestu, jak si pomoci.Mám už těch boláků přeci jen dost.Takže se držím, lásku a pomoc rozdávám tam kde o to někdo stojí, ale, asi to pořád nestačí..
8. Duben 2003 - 14:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Žabko, přečetla jsem pozorně Tvé příspěvky. Tvůj přítel se mýlí. K psychologům chodí normální lidé, aby jim to zůstalo. Prevence. Jestli máš potřebu a chuť tam zajít, tak to udělej i za jeho zády. Nejde o nevěru!!! ale o zdraví, duševní, což je základ pro fyzické. Jestli Tvoje mačkání pupínků není nutně spojeno s bolestí, což jsem vytušila, že bolest Ty zrovna nemusíš, co kdybys to nahradila něčím neživým? Je to asi směšný, ale nezkusilas vymačkat vzduch z bublinkové folie? Možná, že bys na to mohla přejít, nezanechává následky! Myslím to vážně, i když se u toho usmívám při představě, jak to tu lidé čtou :)))
8. Duben 2003 - 15:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Žabka (anonym)
Ahojky Pajko, taky si myslím, že přítel pravdu nemá, zbytečně to zdramatizoval a mě tím přidělal starost. Zastává názor, že nic takového nepotřebuju. Nedivím se mu, když většinu neřestí a hněvu držím uvnitř, ale cítím, že to musí ven dokud je čas. On má podle mého také problémy sám se sebou, ale nechce je řešit, je smířený s tím, jaký je a přemýšlí o sobě jen když to v něm bouchne a pak svých reakcí lituje. Já byla u psychologa kdysi, asi ve 14 letech a moc si toho nepamatuju, jen to, že se mě pořád ptali, co si myslím o naší rodině, co cítím k rodičům a tak, já tenkrát měla panickou hrůzu z toho, co řeknou našim a že mě zato budou odsuzovat. Pak mamka povídala, že mi to moc pomohlo, ale něco jí určitě řekli nebo dali přečíst a já z toho měla dlouho černé svědomí. Takže spíš negativní zkušenost, ale teď bych tam šla sama, takže bych se mohla v klidu rozpovídat,že? No, vůbec nevím, jak to na takovém sezení probíhá, ani nemám konkrétní problém, jestli by vůbec byli schopni mi v něčem pomoci a správně nasměrovat mé přemýšlení. Co se týče pupínků, to je trochu horší. Ono to totiž trošičku bolí, štípe a to je právě příjemné, těch několik vteřin než to přestane ani nedýchám. Už několikrát jsem zkusila jinou činnost, když mě čapne ta chuť, ale stejnak se většinou vrátim k onému. S bublinkama jsem to ještě nezkusila, to je nápad. Díky moc, zkusim cokoliv, už jen to, že se mi snaží někdo poradit je víc než povzbuzující. S nikým jsem o tomto neměla nikdy odvahu mluvit, teď vidím, jak to může potrápit. Včera jsem tak meditovala s nožem v ruce, ale nezačnu s tím, i kdyby to mělo být jakkoliv ulevující, to bylo naposled a radši se jich budu do smrti bát (jako se bojím a vyhýbám drogám). Chci už být konečně vyrovnaný člověk, aspoň v rámci možností, snad se jednou podaří...
9. Duben 2003 - 10:19
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Žabko, já bych řekla, že bys neměla začínat s ničím negativním. Už proto, že jsi žabka, aby z Tebe nakonec nebyla ropucha! Ne, že by na ropuše nebyly zajímavý detaily, ale žabka je žabka :)))Myslím, že tím, že jsi sem napsala už udělalas své vykročení směrem od svých potíží ke zdraví a harmonii. Tvůj přítel občas bouchne a Ty držíš všechno v sobě, tak se nediv, že jsi přetlakovaná jak papiňák a ventiluješ se jinak. Psychologové umí dobře rozebrat i zdravé lidi, už tím, že je účastně vyslechnou a poradí pár fíglíků, jak se udržet v dobré psychické kondici, čemu se vyhnout, čím naopak nešetřit :) Je to bezbolestné popovídání, víceméně anonymní, pokec s člověkem, který to má v popisu práce, umí člověka uvolnit, vyslechne bolístky a tajemství, hledá a nachází řešení. Nebolí to a většinou Ti to uhradí pojišťovna, pokud máš doporučení od obvoďáka, což asi není problém. Když se Ti to nebude líbit, zvedneš se a odejdeš, nejsi povinna se nikomu zpovídat, proč a když se Ti to líbit bude, tak to párkrát zopakuješ a zjistíš, že jsi vlastně v pohodě :)
9. Duben 2003 - 15:14
Obrázek uživatele Návštěvník
pistalka (anonym)
jj, zabka, je zabka ;o] tiez si myslim, ze na psychologovi neni nic tak strasne, i ked je ale blbe osobne teda pre mna, ze tam treba to doporucenie od obvodaka, keby to nebolo treba, mozno bych tam aj ja zasla.Mne je teraz celkom mizerne, nikedy si myslim, ze uz to nikdy nespravim a zrazu ma prepadne taky zvlastny pocit neznasanlivosti, nieco take, ako, ze sa pozriem do zrkadla a poviem si "boze Ty krava sa pozri na seba, aka si vadna" bum a uz je to tu, sice som to nespravila, ale lezie to po mne, ako nake blchy a zeru ma do svedomia.Taka ludska labilita a bezmocnost ma vedia vytocit...Prajem Vam vsetkym, aby to bolo uz za Vami.
10. Duben 2003 - 1:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Píšťalko, k psychologovi nemusíš mít doporučení od obvoďáka. Může Tě tam poslat psychiatr, neurolog, internista, jakýkoliv doktor anebo nikdo!, ale pak si to musíš zaplatit a to zase taková položka není...A Ty pocity, které máš před zrcadlem má každý normální člověk, naopak bych řekla, že jenom nenormální sobci je nemají. Občas sám sebe nenávidí a nesnáší každý, důležité je, aby to s nenávistí nepřepískl, píšťalko :) a neubližoval si až do krve. "Neláska" k sobě samému se ale taky může projevit stresem a nemocemi. Krásně o tom vypráví kniha "Miluj svůj život", je to v podstatě psychologický průvodce, jak vyzrát na své mindráky, ale taky o tom, kde se v člověku jeho komplexy berou. Např., když malému chlapci rodiče opakují "Chlapi přece nepláčou..." automaticky v něm vypěstuje pocit viny a slabosti kdykoliv se mu chce plakat. Přitom "zdravý" pláč je přirozená a v podstatě relaxační lidská emoce, podobně jako smích, uvolňuje napětí a to platí pro ženy i pro muže. Představ si situaci. Dítě chodí do školy. Za stejný výsledek např.dvojku (ale dokonce i za jedničku!) ho může jeho okolí pochválit nebo pokárat. Obojího by mělo mít přiměřeně, i když já si myslím, že chvály a povzbuzování není nikdy dost. Pokud i nadané dítě jeho okolí nechválí, získá pocit, že není co chválit. Ještě horší je, pokud ho s dobrým úmyslem kritikou provokují k lepšímu výkonu anebo prostě proto, že na něj mají nepřiměřené nároky. Pak i v chytrém človíčkovi vypěstují dojem, že nestojí za nic, potlačí jeho sebevědomí a a posílí jeho pocit viny, že není schopen naplnit jejich představy. Mnohdy je prapříčinou lidských problémů banalita, jen ji najít, vyřešit a rázem je po problému.Já si myslím, že Ty se uhlídáš. Když budeš stát zase před zrcadlem, tak si prohlídni své jizvičky a to Tě zabrzdí, doufám, věřím!!!, zkus si na mě vzpomenout, protože já bych Tě za tohle určitě pokárala, ale teď je chválím, že jenom!!! stojíš a díváš se.
10. Duben 2003 - 10:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Steinchen (anonym)
Neviem, ako je to teraz. Ani ako je to v Cechach. Na Slovensku: Pred 3 rokmi som bola u psychologicky. Bez odporucania obvodneho lekara a ani som nic neplatila. Isla som jednoducho do Centra poradensko-psychologickych sluzieb a povedala som, ze mam problem a rada by som chodila na konzultacie.Skuste sa pozriet v telefonnom zozname po niecom takom, alebo po psychologovi a zavolat si tam. Vela stastia a pekny den! Jana
11. Duben 2003 - 23:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Ozka (anonym)
mno ja bych teda k psychoušovi nešla, i kdyz na něm nic špatného není, tak by mě tam museli stejně dotáhnout heverem :o) hele Žabko, ten tvůj přítel na to má podivnej názor.
12. Duben 2003 - 13:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Ozka (anonym)
pistalko... to s tim zrcadlem je přesný
12. Duben 2003 - 13:46
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Ahoj všichniMoc vám všem děkuj za vaše názory a podporu.Prosím, potřebovala bych poradit. Chtěla jsem s tím "ubližováním si" přestat - a opravdu jsem to docela dlouho vydržela - jenže před chvíli jsem to udělala zase. Byla jsem zkoušená a i když jsem se to v rámci mých omezených možností učila, dopadlo to příšerně. A ke všemu ze mě udělal ten učitel úplnýho debila...Tak to už na mě bylo příliš...taky proto jsem si zase ublížila...Můj problém ale je v tom, že se nedokážu něco naučit...nemůžu se na to soustředit, jde mi to pomalu - a to se mi dříve nestávalo...Každé nové ráno mě bolí, nechce se mi...nic. V sobotu obvykle jen tak sedím, koukám do prázdna, a pokud dokážu myslet, tak je to jen na problémy. Abych řekla pravdu, za tohle si asi taky ubližuji...za to že to nedokážu překonat...Jen když si ublížim - jako jsem to udělala dneska, ale to jen proto abych se něco naučila na zítřejší písemku - ale to už dělat nechci. Já nevím, jestli mi rozumíte...když si ublížím, všechno ze mě jakoby spadne a já se to sice těžko, ale přece, dokážu naučit...Prosím, poraďte mi, jak to překonat, abych se dokázala něco naučit...Moc děkuji za vaše odpovědi, nevím si už s tím rady...Děkuji vám, pokud jste to přečetli až sem!
23. Duben 2003 - 20:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Anilo, občas kolísne každý člověk. Jeden prohřešek se dá prominout :) POzitivní je, že Ti to vadí, že už to nechceš dělat. Co kdybys na to šla obrácené a pokud se překonáš, vydržíš a neublížíš si, tak se za to odměníš. Jakkoliv..., prostě si uděláš radost. Přece musí existovat něco, co Tě těší, přestože píšeš, že Tě nebaví nic. Možná je to jenom jarní depka, ale možná, že by to chtělo zajít popovídat si s odborníkem. Ten už by Tě navigoval i povzbudil, co myslíš? Je škoda každé chvilky, kdy se člověk v životě trápí a existuje jiné lepší řešení... Asi jsem Ti moc nepomohla, ale ráda bych ...
23. Duben 2003 - 21:44
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Ahojky Pajko.Jasně, mám jarní depku, stejně jako jsem měla podzimní, zimní, teď jarní, a pak letní...(= ubližuju si už víc jak rok)Radost????...Co je to???? Už vím, když jsem si včera ublížila, měla jsem pak docela hezký pocit. Pak bylo všechno hned mnohem hezčí. Až se mi zase něco nepodaří, odměním se a udělám si radost zapalovačem:-)Jak jsem psala minule, ublížila jsem si, abych se něco mohla konečně naučit... - naučila jsem se to, to jo... - měla jsem "okno" (ani nevím, že jsem to psala) - takže je to zase v... Achjo...
24. Duben 2003 - 18:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Anilo, na konci a na začátku žádáš a prosíš o radu, tak sorry, že to na pochvalu a souhlas není. Taky naříkáš, jak Tě tenhle způsob "radování se" štve. Myslíš, že bych Ti měla poradit, aby ses před tím, než se odměníš zapalovačem, pokapkala benzínem?Taky mám problémy, sice jiného druhu, ale taky mi dost stěžují život na jaře, v létě, na podzim a představ si, že i v zimě a hezkých pár let. Ale přesto se se mi stále daří nacházet střípky radostí a štěstí. Je to dost jednoduchý: Buď se toho zbavit chceš a pak na tom makej všemi prostředky anebo si v tom libuj a lituj se... Třetí cesta v tomto případě neexistuje a nikdo za Tebe nevyřeší, jestli si další jizvy uděláš anebo ne. A nezapomeň, že co člověk, to problém, jenom úhel pohledu a způsob řešení se liší...
25. Duben 2003 - 9:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Anila (anonym)
Pajko, benzín?! - díky za radu, někdy to zkusím:-)Ne, vážně...jestli jsem na tebe byla hnusná, tak se moc omlouvám, nemyslela jsem to špatně a jsem ráda, že se snažíš pomoc. Jen už mám dost lidí, kteří si myslí, že když to udělat nechci, tak to prostě neudělám, jenže tak jednoduché to zase není, věř mi. A udělat si radost nebo se odměnit za něco, co se mi povedo...to se snadno řekne...(Dám ti příklad - zázrakem jsem dostala z matiky za 1 a víš co, se mnou to nic nedělá, je mi to jedno. Vím, že bych z toho měla mít radost a jak píšeš, umět se za to odměnit, ale nejde mi to. Možná kdybych měla za 5, tak bych se dokázala odměnit...:-) )A jestli si myslíš, že můj problém je jen škola, tak to je velký omyl, ta tomu jen přidává.V žádném případě se nechci litovat, já to beru, tak jak to je - nic víc, nic míň. Chtěla jsem jen znát něčí názor a radu. Jak vyplývá z tvých príspěvků, tak si asi neubližuješ, jen chceš pomoci (i za to jsem moc vděčná), ale pak nechápeš vnitřní bolest lidí, co tohle dělají. Pak mě asi považuješ za zbabělce, když si raději ulevím takhle místo toho, abych ten problém řešila a postavila se mu,...možná si myslíš, že chci být zajímavá nebo to dělám, abych na sebe upoutala pozornost. To máš pak těžké, proto to v mém okolí nikdo neví, že tohle dělám.Budu i nadále ráda za tvé názory a příspěvky, nechtěla jsem se tě nějak dotknout...ještě jednou promiň.
26. Duben 2003 - 16:08
Obrázek uživatele Návštěvník
JIZVA (anonym)
:o((( už nechci!!!
23. Květen 2003 - 13:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Jasně, ale pomůže Ti od toho pouze zoufalý výkřik do prázdna? Co pro to uděláš, aby se Ti to už nestalo? Jak Ti můžeme pomoci?
23. Květen 2003 - 15:22
Obrázek uživatele Návštěvník
JIZVA (anonym)
Každej člověk má nějaký problémy, to je jasný,ale já už to nějak psychicky nezvládám. Mam hroznou bolest někde uvnitř, tak vezmu kudličku ,alespoň trochu zmenšim rozdíl mezi bolestí fyzickou a tou ,která mě ničí psychicky. Někdo má záchvaty pláče, jinej se strašně vzteká, já si ubližuju. Nemám se ráda, sem hroznej slaboch. FUJ FUJ FUJ
25. Květen 2003 - 14:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Znám lepší řešení, nemít jizvy na duši ani na těle, čím míň jizev kdekoliv, tím líp. Tím harmoničtější život, každy člověk má trápení, ale málokdo bere do rukou nůž...Co kdybys začala odstraňovat a hojit ty psychické? Měla bys celkově míň bolesti, utrpení a jizev, Jizvo. Já myslím, že by to šlo, má to ovšem jednu základní podmínku, musela bys chtít a začít hojivými balsámky místo kudličkou :(Přeju Ti, aby sis zvolila variantu, která je pro Tebe lepší, bez jízev ...
25. Květen 2003 - 19:03
Obrázek uživatele Návštěvník
JIZVA (anonym)
Díky Pajko,za odpověď. Věc ,která mě tak ničí,že si nemůžu pomoc a šáhnu po noži,nemusim hledat. Vim,co to je. Ale nevim už PROČ a jak dlouho to bude trvat. A už vůbec nevim,jak ji řešit. Jen čekám,až tohle období přejde a já budu rozesmátá holka jako dřív a nebudu se muset přetvařovat. Můj největší problém, prapůvodce všech těch ostatních sem napsala 20.5.2003 ve 20:55 do sekce znásilnění (autor: Dominika), kdyby sis to přečetla, možná by Ti to o mně řeklo víc. Sem moc ráda, že reaguješ na to, co tu píšu a jen tak neignoruješ. Potřebuju to ze sebe nějakym způsobem dostat ven a nemám nikoho,kdo by si to nechal jen pro sebe... Když se mi ještě ozveš, moc mě to potěší. Ahoj
25. Květen 2003 - 21:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Já si to najdu a přečtu, ale Ty rychle ukonči sebeubližování. Už jen z odkazu si dokážu představit, co jsi prožila. Divila by ses možná, kolika ženám se to stalo a ony to nikde většinou neventilovaly a trápí se tím samy. Je to důvod k pohlazení, odškodnění, nikoliv k řezání a poškození. Nebude Ti líp, bude Ti hůř, dřív nebo později přijdou výčitky, že si tohle děláš. Nenechej to rozběhnout, nahraď to čímkoliv jiným, ale pozitivním, něčím co Tě povzbudí a přitáhne k veselé holce v Tobě, jinak se zaboříš ještě víc do utrpení, smutku a přiděláš si problémů. Je potřeba se napřímit a jít dál. Dokážeš to, jenom v tom okamžitě přestaň pokračovat, dívej se dopředu, žij přítomností, raduj se z každé maličkosti jak jen to půjde, ale do toho momentu se alespoň teď ještě nevracej, ignoruj ho, je možné to natrénovat, ale musíš chtít, je to návrat k Tvému úsměvu, jinak Ti zůstanou jenom smutek v očích a jizvy na těle a na duši. Bude to dobrý, jsem o tom přesvědčená :) ale přestaň okamžitě, úderem dneška!
26. Květen 2003 - 19:42
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Doniniko, každá situace má řešení i ta Tvoje. Měly bychom něco vymyslet, jak ho stopnout. Je jasný, že Ty to neuděláš, válcuje Tě strach a úzkost, jsi tím ochromená, vystrašené dítě prchající... I těchto případů je bohužel moc včetně reakcí, tj. mlčenlivosti. Co internát? Studuješ střední školu nebo vysokou? Tipuju to první. Ve velkoměstě by neměl být problém odejít jinam, jenom bys měla mít nad 18 let, dost síly udělat tenhle krok a bohužel i peníze. Tvé okolí by asi chtělo vsvětlení. Babičky bydlí tak daleko, že dojíždění by bylo nemožné? I tak jsem přesvědčena, že by toho darebáka měl někdo stopnout. První fáze by mohla být, že když přestane, nebudeš ho žalovat. Mělo by to zabrat, cítí nad Tebou převahu, měl by někdo silný, docela dospělý stát po Tvém boku a pomoci Ti, mělo by to zabrat, potřebuješ svědka a podporu... Chtěla bych Ti pomoci, ale je potřeba za prvé udělat stop, pak budeš mít klid a přestaneš být štvancem...
26. Květen 2003 - 19:58
Obrázek uživatele Návštěvník
Dominika (anonym)
Nejdřív k dotazům na mě. Chodim na střední školu, teď končim třeťák. Protože bydlim přímo v městě,kde je i škola, na intr mě nevezmou a to nemluvim o tom,že by to našim bylo asi "trochu" divný...Nad 18 let mám (už 5 měsíců :o)) Přemejšlim nad tim,cos asi myslela slovama ODEJÍT JINAM. Odstěhovat se do jinýho města a dochodit tam poslední ročník stř. šk. nebo se odstěhovat sama a dojíždět do mojí školy? Hmm stejně je to fuk.. Obojí nevyhovuje, nevim,jak bych našim vysvětlila,že se budu stěhovat na jeden rok, pak mě vezmou na vejšku (doufám) a stejně půjdu jinam, proč teda? Kde bych na to vzala peníze taky netušim :o( Jedinym řešením se zdá bejt prozrazení celý záležitosti rodičům .. nebo druhá taky příšerná možnost přežít ještě rok a pak utýct na tu vejšku. Sama to s nim řešit nemůžu, v tom se asi shodnem. Jednou sem mu řekla, jestli si myslí,že mu to projde (i s dodatkem,kdyby toho nechal,nemusí bejt nic).. Nejdřív mě poprosil, abych mu to zopakovala, neudělala sem to,ale i tak mě strašně zmlátil, že už sem nikdy nic podobnýho ani nenaznačila. Jevim se ti jako vystrašený prchající dítě.. asi tak tady působim, ale sem na tom líp. Občas ,třeba při sportu, i zapomínám na to,kdo bude doma čekat a sem úplně v pohodě. Ani nejbližší kamarádi nic netušej. Když sedám k compu a načítaj se stránky doktorky, je to většinou doba , kdy čekám že se vrátí z práce nebo večer, kdy se mi v hlavě promítá den,co právě uběhnul- proto taková nálada. (teď vyjímečně ne :o)) Je to vlastně místo toho, abych si pohrála s nožem..Napsala sem tu o sobě mooc věcí, až je mi z toho divně... Já třeba o tobě nevim vůbec nic, plácám jen pořád o sobě a o sobě. Zajímalo by mě, co tebe přivedlo na tyhle stránky (možná si to někde psala a já jen přehlídla :o( , kolik ti je, co máš za trable, jaký máš koníčky... chtěla bych vědět s kym si tu povídám :o))) Ale jestli se ti nechce, odpovídat nemusíš, vim,že tady radíš všem a máš toho spoustu.Tak zatim ahoj D.
27. Květen 2003 - 14:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Dominiko, mě sem přivedla jedna holka, která měla podobný problém jako Ty. Tedy sebepoškozování, psala o tom ale jinde, takže když vznikla tahle sekce, logicky jsem se tu objevila. Ona s tím mezitím přestala, i když důvod kvůli kterému to dělala, řekla bych, že trvá. Píšeme si přímo jako kámošky a mně strašně moc záleží na tom, aby se k tomu už nikdy ani na chvilku nevrátila. Stejně je mi líto všech holek, které sem napsaly o podobném problému, protože takové řešení nemá smysl, je to naopak problém a výčitky navíc... :( Tvůj důvod je natolik závažný a od toho chlapa zvrhlý, navíc násilnický s agresivitou, žádná něha, prostě Tě zmlátí :(, to je fakt síla. Jsem ráda, že se dokážeš odpoutat a nejsi v tom úplně a nonstop ponořená. Vidím jediný východisko. S některým ze svých rodičů, prarodičů nebo jiných příbuzných nebo dospělých máš určitě otevřenější vztah než s ostatními. Je potřeba to říct. Začni s návrhem odchodu z domova, ano logicky padne dotaz na důvod, tak ho řekneš. Nechápu, proč bys toho člověka měla šetřit, když jemu nedělá problém Tě zmlátit. Představovala jsem si, že Tě miluje, stává se to i u příbuzných, city se vymknou z kontroly, příležitost vykoná své a je to. Chápala jsem to tak, že on Tě chce a Ty jeho ne a přetrpíš ty chvíle, kdy je silnější. Stopla bych to i kvůli svému budoucímu životu, poznamenává Tě to ve vztahu k mužům, k založení rodiny, schopnosti naplno prožít lásku i tělesnou, partnerský vztah se vším, co k němu patří. Stopni to, nemusí z Tebe být neurotička, máš dobrý základ, jsi inteligentní, nedovol mu, aby Ti zkazil ani minutu Tvého jedinečného života. Existují i anonymní linky důvěry, kde Ti profesionálové poradí, jak na to - krok za krokem. Myslím, že by to mělo klapnout, jenom to rozhodnutí s tím skončit, musíš udělat Ty. Neboj se, zvládneš to. A už se neřež, to, co prožíváš stačí vrchovatě. Já už cca rok píšu na sekci Panická porucha, což je můj problém a mohla bych věkem být Tvoje mamka, tedy mé nejmladší dítko má už 20 let a nejstarší 27 :) a ani nevíš jakou radost mám z těch Tvých smajlíků :)))
27. Květen 2003 - 16:43
Obrázek uživatele Návštěvník
L. (anonym)
Zdravím všechny,mám na rukou také pár jizev,ale teď už vím,že je to ta největší blbost,co může člověk udělat..Každá si těch jizev na mě všimne a málo,kdo mi věří mé chabé výmluvy o tom,jak se mi to stalo.. Ale patří mi to,neměla jsem to dělat..Měj te se lidi.
27. Květen 2003 - 21:19
Obrázek uživatele Návštěvník
Dominika (anonym)
Zdárek Pajko!:O))) Chtěla sem odepsat už včera,ale někdo mě vyrušil a později už sem se k počítači nedostala. Už dlouho pozoruju členy naší rodiny a představuju si, jak by se tvářili, reagovali,kdybych jim řekla, co se děje. Táta by nejspíš nevěřil, je to jeho dvojče, moc si spolu rozumí a tak,když teta zemřela, stěhování k nám bylo pro strejdu skoro samozdřejmostí. Mámě kdybych to vyklopila, snad by ani nezaregistrovala. Neposlouchá mě, automaticky na všechno odpovídá "hmmm" nebo "to je dobře". Když po ní něco chci, uslyšim jenom "později" nebo "seš už veliká, ty si poradíš". A tak si se všim musim poradit sama- vždyť sem přece veliká :o)))) ,má to i svý výhody, když sem v sourozenecký dvojici braná jako ta veliká, můžu na různý akce, mám povolený občas si vypůjčit auto nebo.... zkrátka, mam volnost,kterou mi některý z kamarádů můžou závidět. Nikdo jinej už na mě nedohlíží, ostatní příbuzný bydlej křížem přes republiku, odkud sme se před deseti lety přestěhovali i my. Jezdíme na návštěvu o Vánocích, když někdo slaví zvláštní jubileum nebo na prázdniny, telefonujeme si skoro denně,ale 250 km je 250 km. Nikoho nemám,sem v tom úplně sama. Pozoruju dál, vždyť můj zachránce nemusí bejt nutně z rodiny nebo jo? Mám hodně kamarádů, co patřej do starší věkový kategorie, často poslouchám a snažim se poradit jim s tim, co je trápí. Ale zapojit je do tý mojí "akce Z"??? No to ne.. mam strach z toho,že by na mě koukali, jak na mimozemšťana. V tom je problém, chci, aby ve mně vždycky viděli jen tu bezstarostnou holku, která umí zvednout náladu už při pozdravu, který nikdy nemizí úsměv na tváři (vyjímečně), která vždycky podá pomocnou ruku a ne tu,která se topí ve svejch problémech.. Je to pitomost, mam taky přece ráda kamarády i s jejich trablema. Naopak, ty,který se dostali do potíží a já jim pomohla,mám ještě radši. Sem jako kdyby mě někdo naprogramoval, abych svoje věci řešila sama a jinýho do toho netahala. Chocholoušek by se mnou měl co dělat,kdybych ho přišla navštívit :o)) Klídek,uvažuj rozumně,řikám si pro sebe, ale to už taky nejde. Hážu myšlenky,tak jak se mi v hlavě vyrojily do compu,jen tak, bez ladu a skladu. Nebudu to po sobě ani číst- musela bych to smazat, jestli sou tam hrubky, tak mi je odpusť, do příště se polepšim :o))Jakej napsat závěr? Nechám si všechno líbit? Sem zbabělec? Na nic nedokážu odpovědět. Nechci už o tom přemejšlet, za chvilku musim jít do tělocvičny mezi lidi a musim vypadat normálně, ne jako kdyby mi někdo rozšlapal bábovičky.. :o))Závěr si teda domysli :o)) Chytrá seš dost, určitě to zvládneš líp než já. Brzy mi napiš. Tahle debata na mě docela zabírá- už čtvrtej den leží kudlička ve svym šuplíku a nikdo na ni ani nešáhnul :o))))
29. Květen 2003 - 17:40
Obrázek uživatele Návštěvník
nahodna navstev (anonym)
ahoj. ja si zpetne nemyslim, ze je to spatne. ani mi nevadi, ze je mam, ani mi nevadi, ze poutaji pozornost a ani se nevymlouvam. komu nechci nereknu nic, komu chci reknu, ze se to proste stalo...jsem vdecna za ne. protoze jsem se z nich naucila. rezala jsem si do ruky :naramky: za kazdy svuj hrich a do prave terc, aby se okoli strefoavlo do nej a ne dodmyhop srdce..mimo jine...vzdycky to melo presny rad. byl to ritual.ktery jsem postupne stale vice zdokonalovala.mozna jsem byla blazen. ale spis(jak to obvykle byva) jen trochu moc emapaticka na tenhle svet. nebudu nic rozpitvavat. proste si myslim, ze pro me i tenhle zpusob prebnoleni bolesti byl dulezity jako kus me cesty. a verim tomu, ze to jednoduse povetsinou samo prejde...proste to prestane stacit a nebo to nebude treba...mejte se pekne a moc si neuzivejte to babrani se v tom. zdravejsi je jit venku a dychat cerstvy vzduch....
29. Květen 2003 - 21:43
Obrázek uživatele Návštěvník
Dominika (anonym)
Tenhle večer měl bejt příšernej, jako celej dnešní den,ale sedla sem si k počítači, napsala adresu doktorka.cz a ... Našla sem si tě v sekci panická porucha, ještě to nemám celý dočtený,ale pokračovat ve čtení, dokud ti nenapíšu,že seš skvělá a že mam hroznou radost,že sem tě na tomhle chatu potkala. :o))) Směju se (i když vim,že na panický poruše neni nic k smíchu),že to musí bejt slyšet až k sousedům. Tak moc mě článečky bavěj- třeba to, jak si získala radu, v případě záchvatu lehnout na zem...:o)))))) Odcházim si přečíst pokračování. A ještě jednou moc děkuju, nebejt tebe, asi bych dneska zas vyváděla :o( Možná mi ke klídku stačí promluvit s někym,kdo opravdu poslouchá,co říkám... Tak papky D.
29. Květen 2003 - 22:23
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Dominiko, pak to, že jsem na Tebe reagovala, mělo smysl. Už jenom pro ty 4 dny klidu :)Přemýšlím, kolik holek jako jsi Ty, jsem už v životě potkala. Tvářily se bezstarostně, rozhodně, společensky a vesele a měly svá velká a příliš važná trápení...hmmm. Bez toho, že to budeš chtít změnit Ty a jenom Ty, se nic nestane :( Přemýšlím, jestli s někým chodilas, bylas zamilovaná... Se současným partnerem jaksi automaticky nepočítám, je to něco, co by asi spontánně Tvou situaci řešilo a vyřešilo... Mýlím se? Na maminku působíš jako bezproblémová dcera, ani ji nenapadne, že bys mohla mít problémy, není netečná, je jen vzhledem k tobě hluboce zaklidněná. Napadlo Tě někdy, jestli neobtěžuje také ji, když je otec většinou pryč? Neobvyklé je i to, že on s vámi žije, tedy nepíšeš v jak velkém bytě nebo domě, s jakými možnostmi soukromí... a jak dlouho s vámi žije? A co bylo předtím, když teta žila? Dávám Ti intimní otázky, stačí, když si je zodpovíš sama, jak chceš... Stačí, když necháš i nadále kudličku ležet... myslím, že to dokážeš... :)
29. Květen 2003 - 22:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Dominiko :) Tak to sis přečetla asi top mých zážitků!!! :))) zavaříš počítač, to jsem napsala před jedním rokem a asi tisíci stránkama :))) Panická porucha je sranda, když se na ni člověk dokáže tak podívat, začne vítězit a je možné to říct téměř o všem v životě... :)))
29. Květen 2003 - 22:31

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama