38 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Řád a chaos v přírodě

10. Září 2018 - 0:22

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Ma priroda ci vesmir v posledni instanci zakonity, nebo nahodily charakter? Budu vdecny za jakekoli zajimave argumenty pro ci proti nektere z techto dvou alternativ.
10. Prosinec 2012 - 20:56
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
@Borec 10.12.2012 00:01 & 10.12.2012 00:33 > Vidím to tak, že jsoucno je nahodilý, ale jeho omezený části se nemůžou vyhnout pravidelnostem, opakujícím se vzorcům. Je-li tomu tak, ze je nase universum inherentne nahodile, pak si nejsem jist
11. Prosinec 2012 - 20:20
Obrázek uživatele Návštěvník
neznaboh (anonym)
Ad: Ano, metafyzika je nepraktická. Nemyslím, že by měla vůbec něčemu sloužit, to by bylo její znásilnění, přestala by být metafyzická :) Inu, jak tomu rozumím, po tom znásilnění by se milá metafysika ocitla v jiném stavu. Nejspíš těhotná očekáváním, co že se z toho nakonec vyvrbí...
12. Prosinec 2012 - 20:13
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Ad: Ano, metafyzika je...Neni nad nadhled a licenci. Oboji vsak k metametafy(s)(z)ice jiste pravem patri ;)
12. Prosinec 2012 - 20:26
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Jakpak by se inteligentni clovek mel vyrovnat se soustavnym opakovanim tech samych vzorcu a "motivu" v prirode? Omezeny pocet typu elementarnich castic (jako jsou elektrony, kvarky, neutrina), stale stejne zakonitosti pro jejich vzajemnou kontiguitu a interakci, omezeny pocet druhu (pri obrovskem poctu je reprezentujicich exemplaru) atomu, molekul, krystalu, bilkovinnych struktur, jednobunecnych i mnohobunecnych organismu, mesicu, planet, hvezd, slunecnich soustav, hvezdokup atd. atd. Jak se s faktem bezpoctu opakovani techto formuli, vzorcu ci motivu intelektualne vyrovnat? Lze odvodit fakt tohoto soustavneho opakovani z nejakeho obecnejsiho, intuitivne samozrejmeho filosofickeho principu? Diky predem kazdemu za jakykoli namet k reseni tohoto problemu.
13. Prosinec 2012 - 14:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Pár slov o antr (anonym)
Jedním z poněkud překvapivých zjištění fyziky dvacátého století je skutečnost, že existence precision_by_dan0hjakékoliv formy života, který by se byť i jenom vzdáleně podobal tomu našemu, je neuvěřitelně silně podmíněna naprosto specifickým a přesným nastavením tak zvaných fyzikálních konstant. Astronomové B.J.Carr a M.J.Rees se v jedné ze svých publikací vyjádřili v tom smyslu, že „možnost života, jak známe jeho vývoj ve vesmíru, závisí na několika fyzikálních konstantách a je v některých ohledech pozoruhodně citlivá k jejich číselným hodnotám". (1) O co jde? Vesmír se řídí určitou konkrétní sadou pravidel či zákonů, přičemž fyzikální jevy, které se tu odehrávají, jsou výsledkem působení 4 druhů sil. 1. gravitace, která je nejslabší, ale působí na jakoukoli vzdálenost a jakoukoli částici, 2. elektromagnetické síly, která působí na částice nesoucí elektrický náboj, 3. slabé jaderné síly, která působí radioaktivitu některých částic, 4. silné jaderné síly, která drží pohromadě částice v jádrech atomů. Je do jisté míry pozoruhodné, že tyto pravidla (fyzikální zákony) vůbec nemusejí mít právě tu působnost, kterou nyní mají. Namísto toho nabývá jejich vyjádření charakteru, který jim je vnucen hodnotou zmíněných konstant. Je nutné zdůraznit, že konstanty samy nejsou daným zákonem nijak určovány. Když těmto konstantám či silám pomyslně přiřadíme různé hodnoty a aplikujeme na teoretické vesmíry, zjistíme, že množství vesmírů, které by pak byly schopné umožnit existenci inteligentního života, je neuvěřitelným způsobem malé. Příklad? Vezměme si třeba gravitační zákon. Popisuje skutečnost, že gravitační síla mezi dvěma objekty závisí na jejich hmotnosti a vzdálenosti mezi nimi. Bez ohledu na ně je ale do kalkulace nutné započítat i tak zvanou gravitační konstantu. Ta má určitou konkrétní hodnotu, přičemž ale neexistuje žádný důvod k tomu, aby tato hodnota nebyla naprosto odlišná. A zde jsme u jádra pudla. Hodnota gravitační konstanty by jistě mohla být zcela odlišná, pakliže bychom ji ale měli možnost změnit o nepředstavitelně malých 0,00000000000000000000000000000000000001 %, nemohlo by existovat naše slunce a tudíž ani my. (2) V případě, že by byla gravitační konstanta menší, nemohly by se vytvořit hvězdy a planety, protože gravitace by nedokázala spojit materiál z něhož se skládají. Kdyby byla naopak větší, vytvořené hvězdy by vyhořely příliš rychle, než aby dovolily vývoj života. (3) Pozoruhodné, že? Nemusíme ale navíc nutně zůstat pouze u gravitace. Stephen Hawking ve své knize Stručná historie času kupříkladu uvádí, že „Kdyby se rychlost rozpínání (vesmíru) jednu sekundu po velkém třesku lišila o jednu stotisícbiliontinu, vesmír by se zhroutil, než by se stihl rozrůst do dnešních rozměrů." (4) Známý australský teoretický fyzik P.C.W. Davies zase odhaduje, že změna v hodnotě slabé jaderné síly o pouhých 1:10 na 100 by zabránila existenci života ve vesmíru. (5) (pro srovnání – počet atomů v celém pozorovatelném vesmíru se odhaduje na 10 na 81) V tuto chvíli je známo již více než 100 takových úzce definovaných hodnot – pro jejich celkový výčet je možné nahlédnout například do knihy The Creator and the Cosmos napsané astronomem Dr. Hugh Rossem. Chci z ní uvést následující příklad, který se týká poměru hmotnosti protonu a elektronu. K tomu, aby mohl existovat život se jejich poměr nesmí ze současné hodnoty pohnout o více než jeden dílek ku 10 na 37. Ross pro znázornění píše: 1:10 na 37 je natolik neuvěřitelně citlivá hodnota, že je těžké si uvědomit co představuje. Následující analogie by mohla pomoci. Pokryjme deseticentovými mincemi celý severoamerický kontinent od země až k měsíci. Sežeňme miliardu dalších, naprosto identických kontinentů a proveďme to samé. Vyberme pak jeden deseticent, nabarvěme jej na červeno a zamíchejme do jedné z miliardy hromad mincí. Poté požádejme přítele, ať se zavázanýma očima vybere onu jedinou červenou minci. Šance, že se mu to podaří je jedna ku deseti na třicátou sedmou. (6) Antropický princip Zdánlivě zázračný souběh numerických hodnot, kterými příroda vybavila své základní konstanty, zůstává nejvýmluvnějším dokladem prvku kosmického plánu. (7) (Paul Davies) Kdyby tedy byly základní hodnoty a vztahy v přírodě jenom nepatrně odlišné, náš vesmír by neexistoval a my také ne. Vesmír se tak zdá být pozoruhodným způsobem vyladěný k tomu, aby v něm lidé mohli žít a vnímat jej. Toto je ve zkratce poznatek tak zvaného antropického principu, se kterým jako jedni z prvních přišli teoretičtí fyzikové John Barrow a Frank Tipler ve své knize Antropický kosmologický princip (oba muži se posléze stali křesťany). Celé to vypadá jako nějaké spiknutí a náhod je tu zřetelně až příliš mnoho na to, abychom nad nimi lehkovážně mávli rukou. Samozřejmě, že ani zde nemáme úplně nezvratný důkaz Boží existence, ale zjištěné skutečnosti v této oblasti jsou s existencí Boha Stvořitele přinejmenším velice dobře slučitelné.
13. Prosinec 2012 - 16:14
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Jedním z poněkud...> Celé to vypadá jako nějaké spiknutí a náhod je tu zřetelně až příliš mnoho na to, abychom nad nimi lehkovážně mávli rukou. Samozřejmě, že ani zde nemáme úplně nezvratný důkaz Boží existence, ale zjištěné skutečnosti v této oblasti jsou s existencí Boha Stvořitele přinejmenším velice dobře slučitelné. Zkusme si na druhou stranu predstavit, jake fantasticke veci se nemohou uskutecnit prave proto, ze je universum prave takove, jake je, a ani o trochu odlisnejsi.
13. Prosinec 2012 - 18:23
Obrázek uživatele Návštěvník
! (anonym)
Nejraději mám ty, kteří sem kopírují stovky řádků nějakých blábolů a ne svůj názor.
18. Prosinec 2012 - 14:12
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Nejraději mám ty, kteří...> Nejraději mám ty, kteří sem kopírují stovky řádků nějakých blábolů a ne svůj názor. Sem tedy s nejakym solidnim vlastnim nazorem!
18. Prosinec 2012 - 15:35
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
> Nejraději mám ty,...Tesim se.
18. Leden 2013 - 18:07
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Tesim se.Na co?
18. Leden 2013 - 19:34
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec - dva náh (anonym)
Eště to trochu shrnu. Máme tu dvě možnosti: A) ŘÁD: Vesmír se řídí určitýma zákonama (kterým říkáme přírodní) a pak se všechno dění dá popsat pomocí nutných příčin a následků a výsledkem je determinismus. (Kdo chce, může si to ještě přikořenit kvantovou neurčitostí, jak je dneska moderní - to by bylo na jinou debatu.) B) CHAOS: Vesmír se neřídí vůbec ničím, je zcela nahodilý, přírodní zákony jsou jen to, co jsme vypozorovali jako opakující se vzorce a co předpokládáme, že se bude dál (v prostoru i v čase) opakovat. Výsledek (historii vesmíru) můžeme a nemusíme vnímat deterministicky. Pokud ji vnímáme deterministicky, tak jenom v tom smyslu, že je jednoznačně zapsána v časoprostoru. V žádným případě ne v tom smyslu, že by konfigurace prostoru v jednom konkrétním čase determinovala všechny konfigurace příští a předešlý, jak to vychází pro možnost A. Dál bych podotknul, že pojem chaos se v matematice chápe jinak než pouhá nahodilost, ale to bych tady nerozlišoval.
21. Leden 2013 - 21:44
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (jak to v (anonym)
Předpokládat ve vesmíru nějakej všeobecnej řád považuju za pozůstatek náboženskýho myšlení. Je to podobná chyba jako předpokládat existenci svrchovanýho boha - jedinej (pravda, ne bezvýznamnej) rozdíl je v tom, jestli tomu řádu přisoudíme navíc "atribut" života (případně další s tim související neopodstatněnej balast), nebo tyto věci ze svých předpokladů vynecháme. Zmíněná myšlenková chyba spočívá v tom, že generalizujeme něco, na co nemáme právo. Nekonečno je hodně veliký a my nemáme tušení, jaký zákony fungujou za hranicema toho, o čem máme tušení :) Kdybych byl například inteligentní červ žijící v jabce, tak si budu asi myslet, že střed vesmíru je uskupení tvrdých jader, kolem něj nakupená jablečná hmota a za ní nekonečné prázdno. A že všemu vládne zákon přitažlivosti dolů. Co nás vede k přesvědčení, že jsme něco víc než červi i ve srovnání s mnohem a mnohem většíma měřítkama? Jestli se něco ze zkušenosti opakuje stále a týmž způsobem, jako třeba gravitace, pořád to není důkazem, že je to věčný, neměnný a nekonečný.
21. Leden 2013 - 21:46
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (problém (anonym)
Jediná věc, která mě trochu zneklidnila a kterou nemám dosud úplně vysvětlenou (a proto jsem váhal s reakcí do diskuse), je otázka, proč se věci s podobnýma vlastnostma vyskytují pohromadě. Představme si vesmírný chaos jako obrazovku posetou pixelama náhodných barev. Vesmírný "pixely" jsou hodně malý (spíš nekonečně malý), takže výsledným vjemem by měla být jednolitá šeď, a to v jakýkoli hloubce vnoření. Trochu rozdíl oproti složitý struktuře, kterou vnímáme jako realitu. Jako by tedy fungoval přinejmenším jeden zákon - a to zákon oblasti. Že vesmír netvoří "dokonalej" šum. Že jeho entity tvoří časoprostorový kontinuum o nenulový velikosti. To se dá eště docela vysvětlit (i když tady už se začneme dostávat na hodně abstraktní rovinu), a to tím, že právě ty entity, který maj společný určitý vlastnosti, vnímáme jako časoprostorově spojitý a tvořící společnou oblast, jinak řečeno, vnímání času a prostoru je konstituováno vlastnostma věcí. (A neptejte se mě, čím jsou konstituovány ty vlastnosti.) Samozřejmě na žádnej "zákon oblasti" nevěřím, jen si kladu otázku, čím je to dáno, že například časoprostorová oblast, ve který přijatelně funguje Newtonův zákon o úměře mezi hmotou a vzdáleností, je tak velká. Napadne nás totiž, že kdyby vesmír byl "dokonale" nahodilej, tak by neumožňoval vznik žádných oblastí, ve kterých platí X. Řešení bude asi v tom, že žádná nahodilost není dokonalá. Jakoukoli (i nekonečnou) množinu čísel jde s určitou aproximací popsat konečným vzorcem. (Aproximaci zajišťujou naše smysly a hledání vzorců zajišťuje náš rozum.) Na druhou stranu věřím, že každá taková množina má rozšíření, který už tímto vzorcem za daný aproximační hloubky popsat nejde. A to je přesně to, jak funguje fyzikální věda. Najde si vzoreček, kterej vystihuje chování pozorovatelný přírody (jež je ve svý podstatě chaotická), a nazve ho univerzálním zákonem. Pak se zjistí, že ten zákon až tak univerzální neni, takže se hledá složitější vzoreček, kterej bude vyhovovat dosavadní větší šíři poznatků a splňovat přísnější toleranci při měření. A takovej vzoreček existuje, stejně jako existuje širší realita, která ho zase poruší. Proč si tedy myslet, že nekonečnou složitost vesmíru lze přesně vystihnout konečným počtem znaků?
21. Leden 2013 - 21:47
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
> Předpokládat ve vesmíru nějakej všeobecnej řád považuju za pozůstatek náboženskýho myšlení. Je to podobná chyba jako předpokládat existenci svrchovanýho boha - jedinej (pravda, ne bezvýznamnej) rozdíl je v tom, jestli tomu řádu přisoudíme navíc "atribut" života (případně další s tim související neopodstatněnej balast), nebo tyto věci ze svých předpokladů vynecháme. Zmíněná myšlenková chyba spočívá v tom, že generalizujeme něco, na co nemáme právo. Nekonečno je hodně veliký a my nemáme tušení, jaký zákony fungujou za hranicema toho, o čem máme tušení :) Predpokladat, ze vesmir zadny vseobecny rad nema, je ovsem stejne spekulativni, jako predpokladat pravy opak.
21. Leden 2013 - 23:02
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Jediná věc, která mě...A to je přesně to, jak funguje fyzikální věda. Najde si vzoreček, kterej vystihuje chování pozorovatelný přírody (jež je ve svý podstatě chaotická), a nazve ho univerzálním zákonem. Pak se zjistí, že ten zákon až tak univerzální neni, takže se hledá složitější vzoreček, kterej bude vyhovovat dosavadní větší šíři poznatků a splňovat přísnější toleranci při měření. A takovej vzoreček existuje, stejně jako existuje širší realita, která ho zase poruší. Veda podrzuje nejakou teorii, dokud se neobjevi nejaka fakta, ktera jsou s ni v rozporu, respektive dokud se nenajde nejaka jina teorie, ktera je schopna si vystacit s mensim poctem neoverenych postulatu, a zaroven dokaze vice vysvetlit. Pokud si nejaky konkretni vedec mysli, ze jeho teorie je univerzalni a konecna, je to problem toho konkretniho vedce, nikoli obecne prirodovedne metodologie. Pravdou ovsem je, ze dokud se nejaka teorie ve vede podrzuje, nikdo nemuze predem vedet, jak velky je obor jeji pusobnosti. Galileovsko-newtonovske fyzikalni paradigma se napriklad ve sve dobe vztahovalo na objekty jakekoli velikosti a jakekoli rychlosti, a teprve na pocatku minuleho stoleti vyslo najevo, ze se dobre hodi zejmena jen na objekty makrosveta (mravence, jabka, solarni systemy apod.), ktere se pohybuji rychlosti velmi malou vuci rychlosti svetla vzhledem ke kostem Alberta Einsteina. S tim se ovsem neda nic delat: hruska padajici na Newtonovu hlavu jej nebyla s to informovat, na jakou mnozinu udalosti - krome jejiho vlastniho padu - se ma Newtonem formulovany gravitacni zakon vztahovat. Veda tak nema jinou moznost, nez formulovat zakony, o nichz nikdy predem nevi, jak velky obor platnosti maji, a kde lezi meze tohoto oboru platnosti. Pokud na toto nekteri vedci zapominaji, je to jejich problem. A pokud z tohoto faktu naopak nekdo chce vyvozovat antivedecke, indeterministicke ci nihilisticke filosoficke zavery, je to zase jeho problem.
21. Leden 2013 - 23:31
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Jediná věc, která mě...> Proč si tedy myslet, že nekonečnou složitost vesmíru lze přesně vystihnout konečným počtem znaků? To ja nevim. Ja si nic takoveho nemyslim. Vzdyt dokonce jiz neco tak relativne jednoducheho, jako je kvinticka ci vyssi rovnice, nelze obecne resit s pomoci konecneho poctu zakladnich aritmetickych ukonu mezi jejimi koeficienty.
21. Leden 2013 - 23:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (anonym)
> Předpokládat ve..."Predpokladat, ze vesmir zadny vseobecny rad nema, je ovsem stejne spekulativni, jako predpokladat pravy opak." Je to mnohem míň spekulativní. 1.Přinejmenším to líp odpovídá Occamově břitvě. První, k čemu nás zavazuje vědecká metoda, je snaha najít vysvětlení, aniž bysme museli něco zvláštního předpokládat. 2.Věřit v něco, o čem netuším, jak to vypadá, není o moc lepší než náboženská víra. 3.A pak tu mám jednu statistickou úvahu, ve který se asi ztratíš, jestli nerozumíš mohutnostem nekonečných množin. Předpoklad je, že vesmír je nekonečný. V tom jsme asi oba zajedno. Pokud bychom chtěli vytvořit jeho model, potřebujeme k tomu nekonečnou množinu paměťových buněk. Pokud je vesmír navíc kontinuum (jako že je), tak ta množina musí být nespočetná. (Poznámka: Ta množina bude nespočetná i v případě, že by vesmír byl konečným kontinuem.) A teď: množství všech *možných* vesmírů se rovná potenci jeho mohutnosti, to je číslo označovaný jako alef-2 - o stupeň větší nekonečno, než je kontinuum aneb nespočetná množina (ta je alef-1). Pokud chceš architekturu vesmíru vyjádřit nějakými vzorečky, jsi omezen na konečný množství znaků. Tvoje vyjadřovací mohutnost je sice nekonečná, ale spočetná, aneb alef-0. Tolik je způsobů, jak něco napsat konečným množstvím znaků z konečný abecedy. To je o 2 řády nekonečna míň, než kolika způsobama ten vesmír "může" existovat. Statistická šance, že architektura vesmíru je právě taková, aby se dala definovat, je směšně nulová.
22. Leden 2013 - 0:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (anonym)
> Proč si tedy myslet,...Pokud si nemyslíš, že vesmír lze přesně vystihnout konečným počtem znaků, tak je to totéž, jako bys nevěřil v jeho zákonitost. Vítej mezi nihilisty :)
22. Leden 2013 - 0:14
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (ještě po (anonym)
Základní problém kauzálního determinismu je vpodstatě stejnej jako problém teismu. Stojí a padá na principu kauzality. Všechno musí mít příčinu, až na konečný množství hypotetických věcí (zákonů), který příčinu najednou nemaj. Nesmíme se dál ptát "proč". Proč? Zato v "chaotismu" žádný systémový "proč" neexistuje. Není otázka a není ani princip, ke kterýmu bysme tu otázku vztahovali. Příčina je tu jen takovou statistickou korelací. Ač to na pohled vypadá, že odmítnutím kauzality ztratíme hlavní hnací motor vědy, není tomu tak. Jedinej rozdíl mezi kauzalismem a chaotismem je totiž v metafyzickým postoji a v pár zbytečných problémech, který pojem kauzality přináší. Přesto naprostá většina fyziků (nemluvě o laicích) jsou kauzalisti. Nesvědčí tohle o faktu, že kauzalismus je vědeckým náboženstvím? Připomínám, že chaotismus, jak ho tu nazývám, postuloval už David Hume v 18.století. Že by nebylo dost času na změnu názoru, to se říct nedá. Že by ten názor někdo vyvrátil, to už vůbec ne.
22. Leden 2013 - 1:17
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
"Predpokladat, ze vesmir...> (Predpokladat, ze vesmir jako celek zadne obecne zakony nema) je mnohem míň spekulativní (nez predpokladat opak). Pro nam znamou cast vesmiru veda odhaluje radu zakonu. Z toho by se dalo neuplnou indukci vyvodit, ze zakony budou existovat i v nam dosud nezname casti vesmiru. Nedovedu si proto predstavit, proc by hypoteza, ze v nam nezname casti vesmiru zadne fyzikalni zakony neplati, mela byt plauzibilnejsi nez hypoteza opacna. Navic nejake hypotezy o tom, co se deje dale nez par desitek ci stovek miliard svetelnych let od nas (po nejakem hypotetickem primem pravitku) se mi nejevi jako moc prinosne, jelikoz takove hypotezy nelze nijak verifikovat ci falzifikovat. Navic, i kdyby tak daleko od nas zadne fyzikalni zakony neplatily, nic by to nezmenilo na tom, ze v nasi casti vesmiru plati.
22. Leden 2013 - 18:37
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
"Predpokladat, ze vesmir...> Pokud chceš architekturu vesmíru vyjádřit nějakými vzorečky, jsi omezen na konečný množství znaků. Tvoje vyjadřovací mohutnost je sice nekonečná, ale spočetná, aneb alef-0. Tolik je způsobů, jak něco napsat konečným množstvím znaků z konečný abecedy. To je o 2 řády nekonečna míň, než kolika způsobama ten vesmír "může" existovat. Statistická šance, že architektura vesmíru je právě taková, aby se dala definovat, je směšně nulová. Fyzikalni vztahy ma smysl formulovat jen v zajmu popisu a vysvetleni jevu v nam zname casti vesmiru.
22. Leden 2013 - 18:40
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Pokud si nemyslíš, že...Pokud si nemyslíš, že vesmír lze přesně vystihnout konečným počtem znaků, tak je to totéž, jako bys nevěřil v jeho zákonitost. Vítej mezi nihilisty :) Pod tento usudek se nemohu podepsat. Domnivam se, ze k tomu, abych nebyl nihilista, mi staci akceptovat pouze system zakonu, ktere fyzikalni jevy v objektivnim svete popisuji a vysvetluji jen castecne.
22. Leden 2013 - 18:44
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Základní problém...> Základní problém kauzálního determinismu je vpodstatě stejnej jako problém teismu. Stojí a padá na principu kauzality. Všechno musí mít příčinu, až na konečný množství hypotetických věcí (zákonů), který příčinu najednou nemaj. Nesmíme se dál ptát "proč". Proč? Determinismus, jak mu rozumim, znamena pouze to, ze pohyb objektu je podrizen kategorickym fyzikalnim zakonum. Postulat, ze vse musi mit pricinu, podle me do determinismu nepatri. Dale si nejsem jisty, zda deterministe nekomu zakazuji ptat se po pricinach existence fyzikalnich zakonu. Naopak, fyzika zkouma napriklad pricinu gravitacni interakce, a hleda jeji nosice.
22. Leden 2013 - 18:50
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Základní problém...> Připomínám, že chaotismus, jak ho tu nazývám, postuloval už David Hume v 18.století. Od Humea jsem nic necetl. Spis bych se ale domnival, ze tento myslitel nesel az k analyze cehokoli, co by presahovalo jevovou stranku reality. Bral to proste tak, ze lide formuluji nejake pravidelnosti mezi jevy, protoze maji psychologicky sklon ci zvyklost tak cinit. Zda tento sklon ci zvyklost reflektuje nejakou fundamentalni stranku universa, tim se podle me nezabyval. Ja si vsak myslim, ze dana lidska tendence je dana evolucne, a ze nase evolucni linie prezila do dnesnich dni mimo jine prave proto, ze zvyk nasich predku vsimat si pravidelnosti mezi ruznymi jevy byl a je v dobrem souladu s objektivne zakonitym charakterem sveta, ktery nas obklopuje.
22. Leden 2013 - 19:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Marek http://ro (anonym)
píšeš: "Předpokládat ve vesmíru nějakej všeobecnej řád považuju za pozůstatek náboženskýho myšlení." Vesmír se řídí konkrétní sadou pravidel či zákonů, přičemž fyzikální jevy, které se tu odehrávají, jsou výsledkem působení 4 druhů sil. 1. gravitace, která je nejslabší, ale působí na jakoukoli vzdálenost a jakoukoli částici, 2. elektromagnetické síly, která působí na částice nesoucí elektrický náboj, 3. slabé jaderné síly, která působí radioaktivitu některých částic, 4. silné jaderné síly, která drží pohromadě částice v jádrech atomů. Hodnota gravitační konstanty by jistě mohla být zcela odlišná, pakliže bychom ji ale měli možnost změnit o nepředstavitelně malých 0,00000000000000000000000000000000000001 %, nemohlo by existovat naše slunce a tudíž ani my. V případě, že by byla gravitační konstanta menší, nemohly by se vytvořit hvězdy a planety, protože gravitace by nedokázala spojit materiál z něhož se skládají. Známý australský fyzik P.C.W. Davies odhaduje, že změna v hodnotě slabé jaderné síly o pouhých 1:10 na 100 by zabránila existenci života ve vesmíru. (pro srovnání – počet atomů v celém pozorovatelném vesmíru se odhaduje na 10 na 81) V tuto chvíli je známo již více než 100 takových úzce definovaných hodnot – pro jejich celkový výčet je možné nahlédnout například do knihy The Creator and the Cosmos napsané astronomem Dr. Hugh Rossem. Chci z ní uvést následující příklad, který se týká poměru hmotnosti protonu a elektronu. K tomu, aby mohl existovat život se poměr hmotnosti protonu a elektronu nesmí ze současné hodnoty pohnout o více než jeden dílek ku 10 na 37. Ross píše: 1:10 na 37 je natolik neuvěřitelně citlivá hodnota, že je těžké si vůbec uvědomit, co představuje. Kdyby tedy byly základní hodnoty jenom nepatrně odlišné, vesmír by neexistoval a my také ne.
7. Únor 2013 - 12:40
Obrázek uživatele Návštěvník
! (anonym)
Kdyby jsou chyby.
8. Únor 2013 - 10:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (anonym)
píšeš:...A já ti právě říkám, že tyhle předpoklady jsou jen lokálně opodstatněná víra. (Tedy neopodstatněná víra.) Může bejt užitečný je držet, ale je chybou povyšovat je na metafyzický principy. Zkrátka, do určitý míry fungujou, ale je nemoudré věřit, že jsou to síly věčné, všudypřítomné a neměnné.
15. Únor 2013 - 22:15
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
A já ti právě říkám,...Jasne. Jenom jsem si jeste vzpomnel, zes tu pred par nedelemi operoval i s Ockhamovou britvou (nam lokalne znama cast universa v nasi dobe sice vykazuje jiste zakonitosti, nicmene pro univerzum jako celek je spravne Ockhamovou britvou predpoklad imanentni zakonitosti jednoduse utnout - pokud jsem te spravne pochopil). Jenze Ockhamova britva je nastroj, ktery se uplatnuje pri budovani teorii, a teorie lze budovat jen o necem aspon castecne znamem a prozkoumanem. Proto se domnivam, ze v pripade lidstvu nezname casti universa zadnou Ockhamovu britvu uplatnit nelze, nebot o ni vubec nema smysl teoretizovat. Jakekoli filosoficke zavery - vcetne zaveru metafyzickych - ma smysl delat pouze o nam zname casti universa. Jakekoli segmenty dosud nezname casti universa se mohou stat predmetem filosofickeho (jakoz i jakehokoli jineho lidskeho) zkoumani a teoretizovani teprve tehdy, az budou lidmi objeveny a aspon castecne zmapovany.
15. Únor 2013 - 22:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Borec (anonym)
> Základní problém...D: "Determinismus, jak mu rozumim, znamena pouze to, ze pohyb objektu je podrizen kategorickym fyzikalnim zakonum. Postulat, ze vse musi mit pricinu, podle me do determinismu nepatri. " Determinismus, zákonitost a kauzalita jsou pojmy úzce propletený dohromady. Zákon je to, co zapříčiňuje jevy a věci. Pokud jevy nemaj žádnou prvotní příčinu nebo skupinu prvotních příčin, pokud je to nekonečnej regres, pokud na každý proč existuje nějaký jiný protože, tak potom pojem kauzality nedává smysl - natož pojem zákonitosti. On taky smysl nedává, to se tu snažím celou dobu říct. Co se týče determinismu, tak to je asi jediná teorie, ve kterou může předpoklad kauzality či zákonitosti konzistentně vyústit.
15. Únor 2013 - 22:38

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama