52 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Neovladatelsný strach o své blízké

10. Září 2018 - 0:05

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
Ahoj všichni, potřebovala bych poradit. Už delší dobu (někdy je to horší někdy lepší) trpím strašným strachem o své blízké. Mám strach, že se někomu z mých blízkých něco stane. Vždycky si to proti své vůli i živě představuji, cítím tu bolest a potom si uvědomím, že je všechno O.K. a přinutím se myslet na něco jiného a bojím se, že to těmi černými myšlenkami přivolám. Nejvíc se bojím o svého přítele, představuji si, kdyby se mu něco stalo a co bych potom dělala (asi bych zešílela). Neumím se tomuto strachu ubránit. Je normální, když se člověk bojí o své blízké, ale já to přeháním. A neumím to ovlivnit.. Myslíte, že můžu mít nějakou psychickou poruchu? Pamatuju si, že jsem i jako malá hodněkrát před spaním brečela, protože jsem se bála, že babička umře. Úplně bezdůvodně, babička byla a je pořád zdravá, ale já jsem se o ní šíleně bála. Už nemůžu dál.
27. Prosinec 2004 - 19:39
Obrázek uživatele Návštěvník
Mirka (anonym)
Jitka, ja mám tiež strach o svoju rodinu, je to opodstatnené. Ale nemysli na to stále, lebo sa zblázniš. Neviem čo budeš robiť, keď budeš mať dieťa. Ja mám najväčší strach o moje malé dieťa...No zo života sa treba radovať a užívať si.Takže na to nemysli, a keď sa tomu nevieš ubrániť, a pripadá Ti, že myslíš stále na to najhoršie, zájdi za psychológom, ten Ti určite poradí.Prajem Ti všetko dobré.
27. Prosinec 2004 - 20:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Bára (anonym)
Jitko jde asi o úzkost-až neuvěřitelný neopodstatněný a nevysvětlitelný strach, to co jsi popisovala, jsem zažívala taky, když jsem byla malá, měla jsem přímo hysterické záchvaty a brečela jsem den co den, kdy byli naši někde na týden pryč. Ten neuvěřitelný strach byl prostě neuvěřitelný. Chodila jsem noc co noc poslouchat babiččin dech, jestli neumřela...Žije dodnes a je to už 10 let...A má už pořádný věk. Později se u mě projevila hodně silná úzkostná porucha...Kdy nejvíce pomůže psycholog, psychiatr, existují i uklidňující léky, které oprvadu uklidňují. Vím co zažíváš, je to hrozné a sama už to v takové míře zažít nechci. Je dobré mít asi zdravý strach, ale né tolik silný.
27. Prosinec 2004 - 21:12
Obrázek uživatele Návštěvník
Marek (anonym)
Ahoj všem,objevili jsme vynikající techniku na zbavení se jakéhokoli strachu.Strach z výšek, zubařů, mluvení před lidmi, pavouků, hadů, psů, z létání,a cokoli dalšího.Stačí 5-30 minut, podle toho jak je strach silný.To vše bez chemických léků, bez psychologů, potřebujete k tomu jen sami sebe a trochu času.Kdo máte zájem o více informací,pište na WarriorClub"centrum.cz
5. Leden 2005 - 15:06
Obrázek uživatele Návštěvník
Helena (anonym)
Jitko, musíš si říct jednu věc. Tím, že se strachuješ, nic neovlivníš a pokud se něco má stát, tak se to stane. Já taky vždyck strašně plašila a měla jsem o všechny strach a všech jsem furt volala, ale už jsem se to odnaučila právě tím, že jsem se prostě smířila s tím, že pokud se něco má stát, tak se to stane. Zkus si to taky vsugerovat a přestaň se strachovat. Ničíš život sobě a jakmile s tím začneš obtěžovat i ty druhé, tak i jim. Pa
5. Leden 2005 - 18:23
Obrázek uživatele Návštěvník
vera (anonym)
hm tak ja taky premyslim o tomhle.ale ja jeste domejslim co by bylo kdyby tady ten dotycnej o koho se bojim nebyl,a uz se vidim brecet na pohrbu a tak.me to moc normalni nepripada,ale numim to ovlivnit abych celkove o smrti nepremejslela.
5. Leden 2005 - 21:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
Vero, přesně! Já taky, děsí mě to..
6. Leden 2005 - 7:23
Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
A děkuji všem za pochopení a rady. :o)
6. Leden 2005 - 8:31
Obrázek uživatele Návštěvník
Jacík (anonym)
Ahoj holky, mám uplne to same a uz jsem z toho cástecne venku. Jako dite jsem se bala o sve rodice, sestru babicku.... Ted uz jsem velka (33) a zazivala jsem uplne to same se svym manzelem, synem. Stacilo, aby jeden z nich nevzal telefon a me predstavy, katastrofické,se zacaly rozbihat naplno. Dokonce jsem dosla tak daleko, ze jsem si rikala o manzelovi
6. Leden 2005 - 11:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Jitka (anonym)
Jacíku, díky.Já si taky říkám, ať je klidně přítel s nějakou jinou, hlavně ať je v pořádku.. Zkusím nějakého doktora.
6. Leden 2005 - 13:57
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdenek (anonym)
Myslím že toto muže hraničit z Obsesí - tj. nutkavou myšlenkou. Doporučuji včas navštívit dobrého psychologa který usoudí o co se přesně jedná. Když se podobná věc podchytí včas, dá se většinou i bez následků odstranit. Rozhodně to nenechávat na potom - lepší jedna zbytečná návštěva lékaře než zpackaný život.
7. Leden 2005 - 8:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Jak to tady čtu,tak jsem na tom stejně.(31 let a 3děti).Nejraději mám své děti pod mým dohledem,neboť si myslím,že jedině já je dokážu ohlídat nejlépe. A manžel,když mi nebere telefon,myslím na to,že někde upadl rozbil si hlavu a já sedim doma a přitom bych mu měla jít na pomoc.A pak se uklidňuji a nadávám na něj,že neslyší někde si užívá a já se ztrachuji a pak si říkám to samé co vy: ať si klidně užívá,ale ať je živ.A pak mě chytí i strach z toho,že je mi nevěrný,což pro mne představuje také psychické trauma.Snažim se to zvládat a uklidňovat se,někdy je to lepší a někdy zase horší. Po dvou synech se mi narodila dcera a teď se mi k tomu přidal strach,aby nebyla zneužívaná a bojim se jí nechat ve společnosti jakéhokoliv chlapa,kromě manžela(př. dědů,strejdů..)Mám strach až budu chodit do práce,kdo ji bude hlídat,když starší syn,tak se v její blízkosti můžou objevit i jeho kamarádi atd.. Stále se mi to vše honí dokola. Vím,že tím trápim děti,ale když jsou venku tak jen po blíž a já strávim čas stále za záclonou a sleduji je. A nic neudělám,nemám klid a tak jsem nejradši když jsou doma.Ale k doktorovi nepůjdu. Léky brát nechci a tak se jen přesvědčuji,že osud mají daný a já se můžu jen nervovat a zničit se.Můj strach však často vyhraje.
7. Leden 2005 - 11:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Kaci (anonym)
Když jsem měla určité problémy související s nežádoucími myšlenkami, zašla jsem si za dobrou kinezioložkou. Pomohla mi stoprocentně.Myslím, že je to v těchto případech daleko lepší než polykat antidepresiva. Léky řeší jen vnější projevy, ne samotnou podstatu problému.
7. Leden 2005 - 13:08
Obrázek uživatele Návštěvník
kac*kac (anonym)
to kaci : prosim te, muzes mi napsat, co je to ta kineziologie?neznate nekdo kineziologa z brna?dik katka
7. Leden 2005 - 13:26
Obrázek uživatele Návštěvník
N. (anonym)
ja jsem uplnej blazen nekdy.mam 5ti leteho syna a denne nekolikrat se otrasam hruzou ze se neco stane..o statni lidi nemam strach ale tohle me pronasleduje furt.takhle-normalne chodi do skolky,na plavani,do krouzku jezdi s prarodici na chatu,aj.,ale napr.nerada ho poustim s nekym ven-myslim z rodiny-mam sileny predstavy ze v metru spadne dolu,nebo ze se dotycny otoci ke stanku pro zmrzlinu a kluka unese nejaky lidsky odpad-tedy nelidsky..kdyz usinam tak mi to samo beha pred ocima..ale pritom ja sama jsem podes co zije sam od 16ti let a tata o mne treba dva tydny neslysel..a delala jsem obcas hodne nebezpecny veci.a dostala jsem se do situaci ktery spousta lidi vidi jen ve filmu.ne Mulder nejsem..chci rict,ze nejsem uzkostliva pipina--ale tohle me likviduje..kdyz to takhle pujde dal tak kluka pustim do kramu samotnyho mozna ve triceti..
8. Leden 2005 - 12:01
Obrázek uživatele Návštěvník
N. (anonym)
oprava-spatne jsem napsala ze s nekym z rodiny coz vyznelo,ze se bojim pouze poustet ho s nekym z rodiny a mimo rodinu se nebojim-ne..je to tak ze chodi pouze s rodinou takze to byla zbytecna poznamka.
8. Leden 2005 - 12:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Nykkytta (anonym)
UUFFF..Já to mám taky!Jsem zvědavá,jestli se po tak dlouhé době někdo ozve.Právě před měsícem jsem byla poprvé v životě u psychiatra.Mám 11letou dceru,a od té doby,co se narodila,trpím šílenou úzkostí o ni..O manžela nebo zbytek rodiny se bojím trochu míň,ale dceru svým strachem ovíjím jak pavouk sítí..Nejradši bych ji měla snad vkleci.Když jde s kamarádkami ven,jsem nevní jako pes a volám jí třikrát do hodiny.Nedejbože,že zapomene mobil!!!Vím,že ji nemůžu svázat,natolik jsem při smyslech,že chápu,že chce mít svou svobodu,ale ničí mě to.Nerada jí pouštím i s manželem,babičkami-všichni mi stále připadají nezodpovědní.Pomohla antidepresiva Serlift,na návaly úzkosti Oxazepam.Lepší se to,snad léčba zabírá!Rozhodně jsem měla za psychiatrem jít hned,jak jsem začala vyvádět-ještě když byla dcera miminko.Asi bych si ušetřila dost velké utrpení a 11 let není krátká doba...
15. Září 2005 - 10:07
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana (anonym)
poznam to velmi dobre, som myslela, ze to len ja som taka, a ze som sibnuta, ved toho sa najviac bojim, ze to pritiahnem to zle, ked na to budem mysliet, myslim ze aj ked beriem lieky, nepomoze to:(
15. Září 2005 - 22:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Nykkytta (anonym)
Mě tedy ta antidepresiva pomáhají.I manžel si všiml,že jsem víc v pohodě.Tyhle úzkosti a strachy vycházejí z porušené tělesné chemie-můj mozeček prostě nemá sám dost serotoninu,a tak se ho pomocí léků učí tvořit.A dostává se do normálu,čili začíná reagovat ne nepřiměřeně,zděšeně a úzkostně,ale NORmÁLNÉ!Snad to vydrží..
16. Září 2005 - 14:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana (anonym)
Nedá mi to nenapsat taky o svémm problému s neovladatelným strachem o své blízké. Mám neustálý strach o děti (15 a 11 let) i o manžela. Někdy mám pocit, že se z toho zákonitě musím zbláznit.Vím, že je tím obtěžuji, protože se mi například děti, když jsou pryč musí každou chvíli hlásit a když se neozývají volám jim sama, jestli se jim něco nestalo. Nejraději bych je nikam nepouštěla protože mám pocit, že jen doma jsou v bezpečí. Sama jsem z toho strachu vždy hodně vyčerpaná a často i pláču. Manžel je moc hodný snaží se mi nějak pomoci, ale nikam to nevede. Naopak je to čím dál horší. K psychologovi se doslova stydím jít, přestože si nevím rady...
29. Červen 2006 - 9:39
Obrázek uživatele Návštěvník
evik (anonym)
sama envím z čeho ten strach pramení,moc dobře ho znám a nemuzu se ho zbavit....a ted už se ho asi nezbaví mnidky.poslední rok nebo dva jsem mela neustáoý strach o svoje rodiče,pokaždé jsem se dívala za mamikou když odjízdela autem od odmu,dokud se mi neztraitla z dohledu,a přála si aby už byla zpátky....a tento rok v dubnu jsem o ni přišla,při autonehodě:(((....nevím jsetli to s tím souvisí,jeslti to byla řpedtucha...ale výsledek je že se neskutečně bojí m o zbytek rodiny,porotže další takovou bolest v srdíčku už bych nevydržela,ale snažím se ty myšlenky zahánšt,bojím se že tám akorát přivolám negativní události...To je moje zkušenost...
13. Září 2006 - 18:28
Obrázek uživatele Návštěvník
jája (anonym)
Jani, přesně toto dělám i já,děti se mi musí hlásit a manžel, ten mě má za ¨stíhačku¨marně mu vysvětluji, že jde o strach o něho a ne o žárlivost.Říkávám mu míň by mě stresovalo,dyž bys mi řekl,že jdeš za milenkou,než když jdeš za kámošem a neřekneš a já čekám a mám černý myšlenky - marně.On ten strach nebo snad zodpovědnost za druhé nemá,nepochopí to.
14. Září 2006 - 12:43
Obrázek uživatele Návštěvník
lola (anonym)
Ahoj všichni.Píšu proto,že už nevím co si počít.Bojím se snad všeho.Když jedu autem a někoho vezu tak mám strach,že udělám chybu a někdo do mě narazí a já tím někho zabiju přinejmenším zmrzačím,bojím se když jdu po ulici,že mě někdo přepadne zbije,okrade,znásilní.Bojím se o mé blízké,že na sebe nedávají dostatečný pozor a něco se jim stane.Prostě mě pořád něco tísní a já nemůžu myslet normálně.poraďte mi prosím jak se toho zbavit.
27. Říjen 2006 - 17:30
Obrázek uživatele Návštěvník
Hanka (anonym)
Ahoj Jitko, po přečtení tvého příspěvku musím říct, že mi připadá, jako bych ho psala já sama! Mám také přehnaný strach o svoje blízké. Strašně se bojím nemoci, smrti - at?už jejich tak i své vlastní. Přesně jak píšeš, tak také mnohokrát brečím, že umřou. Rozbrečím se i když je něco bolí, nebo když vidím, že se něčím trápí. To pak celé noci nespím a mám strašný strach. Nevím, co bych měla dělat,abych se toho zbavila. Strašně mě to vysiluje. Bojím se, že si neštěstí sama přivolávám, tak jak se píše v klnížkách o tvůrčí představivosti.
25. Leden 2008 - 13:34
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Konečně jsem našla také nějaké příspěvky,které mě uplně sedí na mě.Tímto strachem trpím taky a je to něco šílenýho!!!Je mi teprve 20 a člověk by si řekl,že taková mladá holka je přece plná života a bezstarostná.Opak je pravdou.Tenhle stav se objevil až nedávno,s příchodem mého přítele.Neumíte si představit jak se o něj bojím.šílím,když jsem bez něj a v duchu si představuju katastrofické scénáře,blázním,když je pryč a delší dobu se neozývá.Chtěla bych být jako dřív ale já se tak šíleně bojím,že ho ztratím a ten strach mě uplně sžírá.Nechci mu pořád psát a volat,nechci vypadat jako stíhačka,ale důvod není opravdu žárlení.Bojím se,že se mu něco stane,v duchu se okřikuju,ale nic nepomáhá.
20. Září 2008 - 17:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Lionett (anonym)
Ahoj, bohužel trpím stejnou věcí...chtěla bych se zeptat jak se u vás ten strach projevuje? U mě je to normálná panická ataka, špatně se mi dýchá, je mi špatně od žaludku, skoro závrať, je to tak nesnestitelný stav, že musím brát léky na uklidnění. Vůbec si neumím představit mít partnera s rizikovým povoláním:vojá, hasič atd. Šílela bych každý den. Kolik strachu už mi způsobil přítel, když nebral ani mobil, ani pevnou...pořád se mu vybíjela baterka, telefon doma měli rozbitý, fakt k zešílení...
1. Březen 2009 - 18:02
Obrázek uživatele Návštěvník
i já (anonym)
mám neustále strach o své blízké,vnuci si pořídili motorky ,vnučka jezdí autem,není ještě tak moc vyježděná,tak vždycky s hrůzou čekám,další vnučka si s přítelem pořídili byt na hypotéku,tady zase šílím kdyby zůstali bez práce atd.Tak se ted už musím učit trochu ovládat a říkám si,co se má stát se stane a razím heslo,že co nemohu ovlivnit,tím se nebudu zabývat.novča
1. Březen 2009 - 21:18
Obrázek uživatele Návštěvník
andrea kopernic (anonym)
nespim už pol roka iba s liekmi aj to malo mam strach nechodim von co mi je
25. Září 2009 - 17:22
Obrázek uživatele Návštěvník
michel (anonym)
Konečně jsem našla také...Holky, je to uplne strasna vec, co tady popisujete, protoze to stejne zazivam i ja. Kvuli praci musim nekdy byt pryc z domu i dva tydny, a kdyz muj mi nebere mobil, nebo ze zahadnych duvodu ma ho vypnuty, tak si predstavuji strasne veci - nejedna se v zadnem pripade o zarliost - a jsem z toho cim dal zoufalejsi. Jak nekdo tu psala, tyto veci neovlivnime, ale proc nečkdo to tak citi, jako my? Asi to neni uplne normalni. Hlavne kdyz on zije mimo civilizaci, kde vykonava tezkou praci a je na to uplne sam. Mozna by to chtelo trochu vice laskavosti od druhe strany, kdyz vedi, jak se citime, proc jim dela problem cas od casu se ohlasit, ze vse je OK? U nas to tyden fungovalo a ted zase ma vypnuty nebo vybyty mobil... Je to hrozne, asi potrebujeme nejakou pomoc...
7. Únor 2011 - 18:30
Obrázek uživatele Návštěvník
Jolana (anonym)
Potřebujete hlavně psychiatrickou pomoc. Antidepresiva, např. Citalopram vám tyto myšlenky vyčistí a nebudete mít pořád takovou utkvělou představu, že se něco stane...
7. Únor 2011 - 19:13

Stránky

Přidat komentář