20 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

KOŇSKÁ INJEKCE

10. Září 2018 - 0:04

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
irena (anonym)
Bylo mi tehdy 13 let a v té době jsem trpěla křečemi do lýtek.Tenkrát bylo dopoledne,a já čekala před ordinací s ostatními pacienty,až mě sestřička pozve dál.Na spěch jsem neměla,protože to byl důvod,jak se ulejt ze školy.Kdybych tehdy věděla,co mě čeká,klidně bych psala i tři písemky,protože na tohle nezapomenu.Doktorka se mnou prodiskutovala můj problém a po vyšetření lýtek řekla sestřičce:píchnem magnesium,dvě ampule.Já v té chvíli netušila,o co jde a tak jen tak po očku sledovala sestru u stolku s léky.Ta vybalila namůj vkus poměrně velkou stříkačku a nasadila na ní jehlu,pak vyndala s krabice dvě ampule a oboum upilovala hrdlo.Bylo slyšet jen takové tupé lupnutí skla a v tom mi doktorka řekla:stáhněte si kalhoty a položte se na lehátko.Když jsem si rozepínala kalhoty,sestra natahovala do stříkačky druhou ampuli a můžu vám říct,že při pohledu na tu plnou 20ml injekci se mi poněkud stáhnul zadek.Ale nic jiného mi nezbívalo,než se poslušně položit na lehátko a čekat.Igelit,kterým bylo lehátko potaženo mi studělo do břicha,ale to už sestra přinášela na tácku tu nepřehlédnutelnou injekci a i s táckem jí položila vedle mé hlavy.Uchopila stříkačku do ruky a jemným stiskem vystříkla trochu tekutiny jehlou ven.Do druhé ruky vzala gázu a řekla:uvolněte se,ted?to bude trochu tlačit.Potřela mi místo na mém hebounkém zadku a vbodla jehlu.Cítila jsem tupou bolest,která se stupn?ovala tím,jak do mě jehla zajížděla.Pak sestra mírně povitáhla píst a začla na něj tlačit.Měla jsem pocit,že se mi zadek roztrhne,protože tekutina,kterou mi vpravovala sestřička injekcí do zadku si dělala rázně prostor.Po chvíli,která se mi zdála,jako celá věčnost,jsem se ohlédla na svůj zadek a z hrůzou spatřila píst injekce,který byl svým objemem slabě za půlkou.Bolest ze zadku byla cítit až v zádech.ÁÁÁ,zasténala jsem mírně,načeš sestra mě uklidnila:už to bude a vstříkla mě zbytek stříkačky do svalu.Pak vytáhla jehlu a místo zalepila náplastí.Pomalu jsem vstala z lehátka,ale palčivá bolest v hýždi mě dovolila šlapat jen na jednu nohu.Když mě pak doktorka objednala druhý den na další dávku,už mě tam nikdo neviděl.A co vy,nezažili jste něco podobného?
28. Listopad 2004 - 0:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Mravní hlídka (anonym)
O jéééé..! Zase nějaká pohádka,kterou tady někdo, nepochybně S/M zaměřený vydává za realitu :-) Bože můj,to někoho fakt vzrušuje injekce do "hebkého zadku"? :-0
28. Listopad 2004 - 2:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Zkopaný UPDATE! (anonym)
Pred cca tremi a 1/2 roky mě neznami telepati zacali pronasledovat a kopat do mně proudem ve snaze dohnat me k infarktu a celkovemu vysílení tělesné schranky. Zásah do srdecni krajiny se jim jiz podaril nadvakráte-skoro primo druhá chlopen- a prozil jsem mnoho dnu v odděleni intenzivni peče ale diky dohledu zrzavych sester zdravotnich s velkymi knofliky k paralyzaci nedoslo.(Za coz jim DEKUJI!!!) Chirurgove mě moc neporezali v oblasti za levym uchem o rozloze 18.7 cm2 a pisi z instituce kde neni hácku a cárek na klávesnici, snad pochopite. Zastancu mam hodne coz mi dodava silu v letu i kdyz me ruzne servery neustale odpojuji. Sousedé z Karafiatovy ulice v okruzich Komenského 9 a Kosmonautů 29 mě stále udávají ale jiz nadarmo!! nebot jsem se zbavil zvonku, prokopnute schranky i bytu se zbytecnym balkonem a diky vlivnym známostem z ministerstva (4. patro) jsem se prevedl do mesta Prahy v casti 8 rozlehlá oblast Bohnice panelove sidliste s luxusnimy byty kde na me nemohou!!! Jiz neomdlevám, ale zbavily me chaty na Morave, kterou znicili castym vykrádánim a ke konci pak i konskym hnojem, ktery ani nebyl reden v pomeru 1:9 jak je uvedeno v navodu. Ze by nemeli prostredky redici bezne k dostani jako v Rakousku odmitám verit. Vietnamskocinske restaurace v Praze jsou v kvalite dobre avsak casto mi podstrkuji zvlaste krehke hulky lámajici se a do nudli schválne zapletaji chobotnicky navzdory mym castym stiznostem. Posledne mnou privolana policie zase stala na jejich strane a chtela mne odvleci ale pak videla ty chobotnicky (v restauraci na rohu ne v te v pasazi s oranzovymi okny s drakem a mecem) a byl jsem propusten i kdyz krvaceni z rany neustalo a ztratil jsem (nebo mi nekdo ukradl!) levy sandal. Omluvily se a dostal jsem poukazku do obchodniho domu vice v centru, ale hnojivo doslo a prinutily mě zakoupit zmrzlinove lzicky navzdory protestum na ministerstvo (4. patro)! Nejsou to dobré sluzby ale metro jezdi sem tam a nechtěji, abych se ohrival na kolejich i kdyz k tomu mam povoleni. Teplousu je tu hodně ale uz se mi neposmivaji jen mě několikrát napadli neznámi chlapci v cernych bundach a holohlavi a zkopali mě. Mysleli si , ze vyhrali, ale hlasy neprestaly a cukani v oku uz neni, jen v levem koutku ust, takze stíznosti nebylo treba i kdyz postrádam pytlík se salatem. Novy byt je mirumilovny a prosluněny ze zapadu, ale uniku neni ani tady ve tretim patre! Neznámí telepaté mi zlikvidovali mlynek na kavu(starozitny) a neustale kopou do me kočky, ktera uz davno ma podkozni nádorky a ted často vyplivuje plice! Byty jsou ale lepsi a olovenou mrizi jsem znemoznil pristup skodne k siti, mimo nejmensich mravencu. Praha mi dela dobre vyjma dlouhe fronty v samoobsluze na kosík 29.8.2004 ktery nevrátil zlatou minci, ohodnocenou na 256 Kč . Take nemám rad kopulujici krysy v regalech, kdyz sahám pro okurky i kdyz maji benatské masky a vesele tancují a pritom jsem znepokojen, ze krysar neni v dohledu. Moje sestra uz je v porádku, udelali pitvu, coz netrvalo dlouho a hned jsme sli jen mela sipku v oku to ale nepálilo jako napr. pepr. Casto si kupuji sardinky Saira kvuli horčiku misto tablet a spim pod stolem, jen se preventivně polevám nekolikrát za noc olivovym olejem EXTRA VIRGIN proti utoku chobotniček z orientalnich polévek. Je mi dobre i kdyz se mi nelibi koleje na Vaclavskem námesti od Muzea kde je velryba směrem dolu ale často je lestim a ted oslnuji zahranicní turisty, na coz jsou stíznosti ale budu se bránit! P. S.: Prosím všechny, kteří se mnou Zkopaným sympatizují, aby tuto zprávu šířily sítí!!
28. Listopad 2004 - 3:34
Obrázek uživatele Návštěvník
dědek (anonym)
A zazvonil zvonec a BSP je konec.
28. Listopad 2004 - 13:14
Obrázek uživatele Návštěvník
jahy (anonym)
to Irena: Tak to ti můžu nabídnout jednu povídku, kterou jsem stáhl před časem z internetu. Má asi 20 stran a podobnýma zážitkama se to tam jenom hemží. Pošli mi mail a já ti jí pak pošlu, jestli jí do té doby najdu kam jsem jí nahrál.Jinak jsem rád, že se Zkopanému daří lépe.
11. Prosinec 2004 - 22:28
Obrázek uživatele Návštěvník
irena (anonym)
sem s ní
12. Leden 2005 - 13:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Josef (anonym)
Pozdravujem.S velkym zaujmom som si precital vas zazitok s injekciou.Neviem preco ma to tak velmi vzrusuje.Rad by som si o tom s vami vymenil par mailikov.Prosim,napiste par slov,budem rad,ak sa budem aspon takto moct rozpravat s clovekom podobnych zazitkov. Vdaka.Josef
25. Únor 2005 - 21:25
Obrázek uživatele Návštěvník
zkus (anonym)
tuhle adresu:http://groups.yahoo.com/group/injekce/
24. Březen 2005 - 3:10
Obrázek uživatele Návštěvník
popo (anonym)
Pěkný odkaz, ale nefunguje...
12. Srpen 2005 - 10:53
Obrázek uživatele Návštěvník
xxcd (anonym)
tak kurva co je?
25. Srpen 2006 - 19:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Hula Hop (anonym)
Opravdu vzrušující, jeden úchyl opráskne S/M povídku z Lea.
28. Srpen 2006 - 16:13
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
13.kolik kg byste chtěla zhubnout 14.kolik peněz chcete nebo si můžete dovolit věnovat denně na doplňky ( na 99% můžete předpokládat, že postupně utratíte za jídlo méně peněz ) 15.proč jste se dostala na svou dnešní váhu - Váš laický názor
5. Srpen 2007 - 1:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Robert (anonym)
Jmenuji se Robert a jsem lékař. Chtěl bych se podělit o své svědectví , jak Bůh vstoupil do mého života. Dá se říci, že pocházím z nevěřící rodiny. Oba moji rodiče (kterých si velmi vážím) prožili v dětství jakousi křesťanskou výchovu, ale po svatbě svoji víru ani v nejmenším nežili, takže jsem z jejich úst o Bohu nikdy neslyšel. Smyslem, na který se zaměřila výchova v naší rodině, bylo vzdělání (oba rodiče jsou vysokoškoláci) , a zejména sport. Já sám jsem hrál závodně 10 let fotbal, déle hokej, plaval jsem, lyžoval..... Materiální zabezpečení naší rodiny bylo nadprůměrné (zejména díky tátově poctivé pracovní píli) -v podstatě jsme v ničem neměli nedostatek. Přesto musím říct, že mi v dětství něco podstatného chybělo. Kdybych to měl nějak formulovat, nazval bych to nedostatek lásky zadarmo. Chyběl mi prožitek, že si lásku nemusím zasluhovat. Že jsem milován i tehdy, když nepodávám zrovna nejlepší "synovský výkon". Když jsem se dobře učil a nosil domů samé jedničky, tak bylo všechno dobré. Když jsem však náhodou nebyl perfektní, dostal jsem to pocítit. Myslím, že mě to vedlo k tomu, že jsem se ve škole vybičoval k nošení samých jedniček, měl jsem je prakticky stále jak na základní škole, tak i na gymnáziu. (pozn. Pro úplnost musím říci, že těch dobrých věcí, které jsem dostal od svých rodičů, bylo neskonale víc než těch negativních a že jsem jim za jejich výchovu vděčný. Určitě mě vychovali podle svých nejlepších představ a i dnes máme spolu pěkné vztahy). Moje přesvědčení, že si lásku druhých musím zasloužit, však šlo se mnou i dále. Hrál jsem závodně fotbal a často jsem musel dělat všechno možné, abych se zajistil respekt starších kluků, kteří se mnou hráli - aby mě "brali", abych měl v jejich očích nějakou cenu....... Snažil jsem se tento svůj pocit nedostatečnosti nějak potlačit, ale moc to nešlo. Stále jsem toužil po ocenění od druhých. V pubertě jsem chodil na diskotéky, snažil jsem se budit dojem, že jsem "king" (hlavně před svými vrstevníky) , i když jsem v skrytu duše věděl, že je to jenom taková maska, že uvnitř mě je velká nejistota a skrytá touha být milován. Tuto lásku jsem však stále nenacházel. Moje obrácení se datuje do druháku na vysoké škole. Nepřišlo vlastně skrze žádného člověka, který by mi o Bohu povyprávěl (v podstatě nebyl ani kdo...) Je to pro mě svědectví o tom, že Bůh si dokáže člověka najít kdykoli a kdekoli. K tomu okamžiku došlo doma, o samotě. Četl jsem tehdy jakousi knížku (tady bych chtěl upozornit ty, kdo budou toto vyprávění číst, aby si nepředstavovali nějaký "mystický" zážitek. Už předtím totiž byla ve mně touha po něčem novém, touha najít něco, co by změnilo můj stav, který jsem před chvílí popsal). Když jsem si četl tu knížku, tak jsem najednou uslyšel takový vnitřní hlas, který mě vedl k tomu, abych řekl: "Věřím v Ježíše Krista." Dodneška nechápu, odkud se to vzalo, byla to taková myšlenka, jakých člověka za den napadne spousta (nebojte se, schizofrenními hlasy netrpím). V tu chvíli ve mně bojovaly dvě věci. Jednak rozum, který mi říkal: "Neblbni, takových hloupostí se člověku za den urodí v hlavě, vzpamatuj se......". A jednak ta druhá věc, kterou jsem cítil v srdci- ta touha po změně, naděje, že by můj život mohlo něco opravdu naplnit..... Věděl jsem, že tuhle větu "Věřím v Ježíše Krista" nemohu říci "jen tak". Vnitřně jsem cítil, že když tuhle "hloupost" vyslovím, že se něco změní. Jen jsem nevěděl co. Ještě asi 20 minut jsme s tím bojoval a pak jsem to řekl. Řekl jsem: "Věřím v Ježíše Krista". V tu chvíli jsem nevěděl, co to znamená, ale prožil jsem radost, jakou jsem nikdy předtím nezažil. V tu chvíli jsem věděl jedno: "Už nejsem nevěřící, jsem věřící!!!" Od toho okamžiku jsem s tím Ježíšem Kristem začal mluvit (tenkrát jsem ještě nevěděl, že se tomu říká modlitba), začal jsem ho prosit za svoje potřeby, začal jsem děkovat za úplně obyčejný věci, které mi dělaly radost. A on mi začal "odpovídat" -třeba tím, že ty moje prosby, které byly často úplně dětinské, trpělivě plnil........ Poté jsem si v knihkupectví koupil "dětskou" Bibli a začal jsem ji sám číst. Zdaleka ne všem textům jsem rozuměl, ale přesto jsem v ní začal Boha stále více poznávat. Vždycky, když jsem Bibli otevřel, tak jsem řekl: "Bože, co mi teď chceš říct?" No a on mi vždycky "něco" řekl. Bylo to takové krásné období, trvalo asi půl roku. Potom přišla doba, kdy jsem zatoužil se o své prožitky s někým podělit a vyjsnit si některé otazníky. Žádného věřícího kamaráda jsem však neměl. Jediný, na koho jsem si vzpomněl, byl můj spolužák z gymnázia. Byl to velikánský trapas, protože toho kluka téměř nikdo ze třídy moc nebral- nevynikal ani v "balení holek", ani ve sportu. V mnoha věcech, které se nosily, byl naprosto "out". Jediné, co jsem věděl, že byl věřící. Byla to pro mě hrozná lekce pokory, protože jsem za ním musel jít a vyklopit mu, co právě prožívám. Bylo to však ve mně tak silné, že mi to i za tu lekci pokory stálo. Musím říci, že způsob, jak vlídně a s pochopením mě ten spolužák přijal, byl pro mě novou zkušeností. Byl to první člověk, který se mnou mluvil o Ježíši. Prožil jsem onu lásku zadarmo, o které jsem již mluvil. Tento spolužák ode mě za celou dobu studia nepoznal nic dobrého, a přesto dokázal ke mně být dobrý. ( I takový je Bůh - je dobrý i když my jsme s láskou na štíru.....) Díky tomuto spolužákovi jsem se dostal do modlitebního společenství u sv.Tomáše v Brně, kam chodili hlavně vysokoškoláci. Tam jsem poznal, že víra má nejen osobní, ale i společnou dimenzi. A že obě jsou stejně důležité. Ve společenství jsem poznal spoustu opravdových přátel včetně svého budoucího kmotra. Pro tyto lidi (křesťany)vztah s Bohem nebyl jen nějaký "folklór". Oni s ním skutečně počítali a Bůh byl pro ně opravdu jejich Otcem (jak se říká v modlitbě Otčenáš). Prožíval jsem zde prakticky stoprocentní přijetí od ostatních, cítil jsem se být milován a moje sebevědomí šlo rapidně nahoru........Za rok a půl jsem byl pokřtěn v katolické církvi. Také jsem se u sv.Tomáše seznámil se svojí budoucí manželkou, dnes spolu máme již 3 děti, a nikdy bych nevěřil, že s Boží pomocí může být vztah dvou lidí tak krásný. I po několika letech manželství se cítím být svojí manželkou milován a myslím si, že i mě to vede k tomu, dávat ze sebe to lepší, co ve mě je...... Než jsem uvěřil, měl jsem vztahy s různými děvčaty. Po určité době tyto vztahy vždy sklouzly k tomu, že jsme jeden i druhý začali žít spíše pro sebe než pro druhého, svět toho druhého nás po určité době přestal zajímat a vztah šel k ledu. Láska nám po určité době "došla" (jako když dojde v autě benzín a nemáte jej odkud doplnit- takže auto už prostě nejede....) Ve vztahu s mojí manželkou je však i přes naše chyby po letech láska a důvěra, můžeme spolu mluvit prakticky o všem, dokonce i o našich slabostech, o tom, v čem člověk padá, v čem je trapný... Velkou věcí, která drží náš vztah, je společná modlitba vlastními slovy. Na začátku, když jsme se takto začali modlit, to pro nás oba byl "velký" trapas. Dali jsme se tím jeden druhému vlastně všanc. Když však jeden odhalil při modlitbě své srdce, povzbudilo to toho druhého k stejnému kroku a naopak. A naše vzájemná důvěra (a tím i náš vztah) tím paradoxně rostly. I díky společné modlitbě je náš vztah dnes mnohem lepší než na začátku. Chci se ještě vrátit k době našeho "předmanželského chození". Během této doby nám dal Bůh poznat smysl sexuální předmanželské čistoty. My s manželkou máme podobnou výchovu a do našeho vztahu jsme v této oblasti padli téměř po hlavě. Poznali jsme však, že i když je sex veliký Boží dar, ale je to taky "silná věc". V době, kdy ti dva ještě neví, jestli jsou stvořeni jeden pro druhého, kdy neví, jestli mají jít společně životem, tak v té době může sex přebít všechno ostatní, takže ti dva vůbec nemohou poznat, jestli k sobe patří. Nemohou náležitě poznat jeden druhého, ani dobré stránky ani chyby. A ani nemají chuť poznávat, protože jediné, co je zajímá, co přebije v tu chvíli všechno ostatní, je postel. Chyby partnera se projeví až později, a to je většinou už pozdě. Pokud to neskončí rovnou nechtěným miminem, tak přinejmenším hlubokou jizvou v srdci. Poznali jsme, že Bůh nechce tím, že nám sex nějakou dobu nedopřává, o nic obrat, ale chce nás "sexuálním půstem" před manželstvím naučit jedno: aby v manželství byl sex něco, co nás dva spojuje a co není jenom takové sobectví ve dvou. (No, snad jsem to nějak vyjádřil.) Na závěr bych chtěl povzbudit ty, kdo toto svědectví četli: v Bibli v 1.Janově listu, hned na začátku, je napsáno: "Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme". Je to pro mě slovo, které mi hodně pomohlo. To slovo říká, že člověk nemusí být nějaký vzdělaný teolog k tomu, aby mohl ukazovat, že Bůh je dobrý. Stačí vidět věci, které Bůh vykonal v jeho živote. Bůh nechce, abychom vykládali věci, které neznáme, kterým nerozumíme, ale chce, abychom říkali věci, které známe, kterých se naše ruce dotýkaly.
5. Srpen 2007 - 2:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Felčar (anonym)
to Irena: Tak to ti můžu...Proti hysterickým záškubúm se vbodává konská injekce hysteraminu H do řiti. Je to slušná dávka. asi 250 ml přípravku, který při vstřikování pálí, protože obsahuje kapsicin (v pálivých paprikách) Navíc je třeba píchačku pomalu zabodávat hlouběji a hlouběji a občas s ní zakvrdlat, aby se ve svalu vytvořžily kaverny, do kterých se musí všechen hysteramin vejít. Někdy to nevyjde a vbodávání se musí opakovat. Děsivě to bolí. Bolest je součást terapie, která hysterika většinou zklidní svým bolestivě přehlušujícím účinkem. Lék je drahý a nehradí jej pojištovna. (1200,- kč).Největšího efektu dosáhneme, když churavěnci těsně po procesu vbodávání, kdy jej bolí řit, sdělíme i cenu za zákrok. Churavěnec má tendenci až propadnout depresi. To pak řešíme podáním antidepresiva v injekci do druhé půlky. Hysteramin H má tu výhodu, že se prodává v šumivé formě,tedy effervescens. Tabletu, kžerá vydrží až 5 let od data výroby, stačí před podáním jen rozklechtat v hrníčku v destilované vodě žicí.
4. Říjen 2009 - 12:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Petr (anonym)
Felčar, dobrý, oceňuji tvůj humor. Akorát se správně píše lžicí a ne žicí. Ať žije hysteramin.
4. Říjen 2009 - 13:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Retard (anonym)
Při podávání koňské injekce do řiti je potřeba píchačkou neustále pohybovat, kývat, kvrdlat a točit v ráně, aby churavěnec co nejvíc řval. Když řve málo, vbodneme mu ještě jednu malou trestnou injekci aspirinu s kysličníkem, což příšerně bolí. Proto se vstřikem do svalu nepospícháme. Užijeme si lví řev a pak vpich zalepíme kanagomem!
25. Květen 2010 - 16:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Skeptik (anonym)
Jmenuji se Robert a jsem...Názorný důkaz, že i lékař může být fanatický pošuk.
25. Květen 2010 - 16:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Felčar (anonym)
A to jsem chtěl ještě napsat "žlící", jak se říká u nás v Jihočesku, ale nakonec jsem přípravek zamíchal žicí, poněvadž to zní přeci jen diletantštěji. Lžící mohu jíst třeba česnekovou polévku, nebo kulajdu, kdežto žicí je možno míchat i maltu. Ta představa, že k injekci hysteraminu lze použít i zednické nástroje mne samotného děsí. I když k zamíchání instantní injekce v hrnečku je možné použít i lžíci, kterou jsme bezprostředně před tím jedli špenát. Zásadně takovou lžíci neomýváme, nýbrž mícháme rovnou. Využijeme tak minerálů ze špenátu, hlavně železa. To je veliká výhoda, poněvadž nedostatek železa nyní v dietách řešíme chroupáním vodovodních trubek, což je poněkud nepraktické. Nechutnají nikterak zvláštně ani pokapané citrónem. Proto je jakýkoli alternativní způsob jak dostat železo do organizmu vítán. V naší laboratoři nyní pracujeme dokonce na špenátových injekcích. Ale zatím nám dobrovolní pacienti utíkají z ordinace při pouhém spatření brčálově zelené emulze, kterou jim chceme vbodnout do řiti. A tak nezbývá, než zatím pořádně proklechtávat železité injekce v kádince nebo i v kastrólu žicí...
23. Březen 2011 - 15:12
Obrázek uživatele Návštěvník
jira (anonym)
Opravdu vzrušující, jeden...když se Ti to nelíbí tak naprosto nechápu, co na těchto stránkách pohledáváš.
10. Prosinec 2011 - 23:04

Přidat komentář

Reklama

Reklama