4 komentáře / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Kdy už se zklidním?

10. Září 2018 - 0:03

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
Eva (anonym)
Ahoj všichni, nevím, co to se mnou je, nevím ani, do jaké kategorie svůj problém zařadit. Myslím, že trpím něčím, co by se dalo nazvat sociálně-pracovní fobie (provázené úzkostmi, sníženým sebevědomím a depresí). Je mi 23 let, vystudovala jsem SŠ,obchodní akademii, bohužel obor, který mě nikdy moc nelákal, ale v 15 mi bylo tak nějak jedno, kam půjdu, což byla chyba. Se svým vzděláním jsem tudíž po ukončení školy automaticky hledala spíše administrativní a kancelářské zaměstnání. To, že mi tyto pozice vlastně nic neříkají a deptají mě, to jsem zjistila až později, kdy už bylo bohužel asi pozdě. Ve dvou zaměstnáních - 1. admin. prac. v odd. likvidace v pojišťovně a 2. rozúčtovatelka nákladů na teplo a vodu jsem měla velké problémy a já jsem úplně ztratila pracovní sebevědomí. Práci jsem totiž buď nepochopila nebo ji nestíhala a slyšela jsem pořád, jak jsem neschopná a že Ti, co čerstvě nastoupili jsou už dál než já. A já se přitom snažila, neflákala jsem se a chtěla jsem vše umět a zvládat. Ale potíže trvaly a moje problémy se jen zhoršovaly - hrozné napětí, tréma, pocení, blednutí, třes v rukou, hrozný strach, co zase zkazím, bála jsem se už udělat ten sebebanálnější úkon...Mé sebevědomí kleslo na 0, ba někdy bylo hluboko pod bodem mrazu. Přestala jsem si úplně věřit, že vůbec někdy něco dokážu, něco mi opravdu půjde. Bohužel se tyto pocity přesunuly i do soukromí. O svých pocitech jsem se styděla a stydím s někým mluvit, musela bych se propadnout, kdyby se někdo dozvěděl, že se mnou v práci nejsou spokojeni. Přišla bych si jak úplný blbec. Zkusila jsem si najít i zaměstnání v jiném oboru, v tom, který mě vždy lákal - prodavačka (ráda se bavím s různými lidmi a jsem ráda, když jsem pro ně užitečná). Myslela jsem si, že tam mé úzkosti zmizí. Ale ouha, pořád jsem měla strach, zda mi vyjde pokladna, nešla jsem se kolikrát ani najíst, aby šéfka nenadávala, kde se toulám. No a pokladna "jako zázrakem" opravdu často nevycházela a já platila. I ostatním holkám občas peníze neseděly (byla to dost frekventovaná prodejna), ale já viděla jen své neúspěchy. Jsem zoufalá. Už bych nepřežila, aby se se mnou zase jednalo - ne, to Evě nesvěřuj, to si raději udělám sama a mám s tím menší práci, než to zase po ní kontrolovat. Přiznám se, že když nyní píši tenhle příspěvek, tak brečím. Napadlo mě, že snad jedině jako uklízečka bych nic nezkazila. Mám už předem strach zkoušet něco nového, bojím se dalších neúspěchů, pomluv, posměchů....Musím ještě podotknout, že se mi mnohem lépe pracuje a jsem klidnější, pokud jsem u práce sama, nemám kolem sebe spolupracovníky a šéfa, kteří mě svou přítomností hrozně znervózňují. Svoje pocity zatím potlačuji, bojím se svěřit své rodině, svému příteli. Teď jsem i v soukromí stále "stažená"´a úzkostná. Například jsem začla mít i fyzické problémy - nemohu jít "na velkou", pokud nejsem doma. Takže se obávám např. víkendů u přítele - na jednu stranu se těším a na druhou stranu vím, jaké zas budu mít nepříjemné pocity v břiše, nadýmání a silou budu muset břicho před přítelem zatahovat, abych nevypadala jak těhotná a nemyslel si, že jsem tak ztloustla. Vím, že je vše jen důsledkem mé zablokované psychiky. Ale co s tím??? Chtěla bych vše vrátit zpět, do doby, kdy jsem vyšla školu a tyhle problémy jsem neznala. Šla bych rovnou po škole prodávat, myslím, že by vše bylo mnohem lepší. Ale kdyby byly ryby...Co bylo, to bylo a čas nelze vrátit zpět. Musím a chci pro to něco udělat teď. Já už fakt nevím, už mi začly vadit i pohledy lidí na ulici, v MHD - pořád si říkám, že když na mě tak civí, tak asi nevypadám moc dobře nebo je na mě vidět, jak se trápím. Kde zas získat ztracené sebevědomí a klid? Uvolním se snad jedině sama nebo doma u svých rodičů. Nejvíc mě ale trápí ta práce - peníze nutně potřebuji a jak by mě potěšilo, kdybych jednou také uslyšela slova chvály a věděla, že si mě nadřízení a kolegové aspoň trochu váží a jsou s mou prací spokojeni.
24. Březen 2003 - 13:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Iveta (anonym)
Milá Evo,když jsi úspěšně vystudovala střední školu, to už je přece známka, že jsi schopná a chytrá holka.Někdy se prostě stává, že přesto, že se člověk snaží mnohdy i víc než ostatní, tak to prostě nejde tak, jak by si představoval. Mluvím z vlastní zkušenosti.... A pokud se to stane hned v prvním zaměstnání, tak jde pochopitelně sebevědomí do háje. A velkou váhu tam hraje (jako v každém zaměstnání) kolektiv, protože pokud tam nemáš spřízněnou duši, tak je to děs. Každý člověk v práci občas něco podělá, ale právě záleží na tom, jaké jsou vztahy na pracovišti a jak si to mezi sebou lidi dokáží říct. Kolikrát jsem (a ještě mockrát budu) z práce hotová, co jsem to zas vyváděla, ale naštěstí tu mám kámošku, se kterou se vzájemně "vytáhneme" na cigeretu na WC a tam si jedna druhé postěžujeme, zanadáváme na šéfy atd. Když si představím, že bych tu nikoho neměla, asi bych tu taky nevydržela a zabalila to. A to mi je 37 let, takže by sis mohla myslet, že už v tom umím bruslit. Když bych se tu necítila dobře a měla bych kolem sebe "kretény", kteří mi nechají moje průšvihy "sežrat" a budou se mi smát za zády, budu taky hotová, nervozní, nebudu si pamatovat, co mi kdo řekl před 5ti vteřinama a začnu šíleně zmatkovat. Ty jsi z toho nešťastná, zmatená, seběvědomí na nule, prostě depka jako vyšitá. Vůbec se nestyď svěřit se rodičům, nebo jestli máš ségru-bráchu, klukovi. Klidně přitom i breč, řvi klidně jako cvok a uvidíš, že se ti aspoň malinko uleví. A taky se určitě dozvíš, kolikrát něco v práci "podělali" oni a ty o tom nevíš. Třeba společně najdete nějaké řešení, co dělat, kde by ses cítila dobře. Znám plno lidí, kteří dělají dnes úplně něco jiného, než co vystudovali, nebo se vyučili. Já sama jsem dělala 5 let uklízečku (když byl syn ve školce) a přes to, že to bylo za pár korun a v děsné špíně, moc ráda na to vzpomínám. Byl tam totiž bezva kolektiv.Možná by ti pomohlo pro začátek, kdybys zašla někam k psychologovi, nebo k psychiatrovi. Mě osobně to moc pomohlo, když jsem měla problémy se synem a v práci jsem válčila tak, jak popisuješ ty. Dostala jsem nějaké tabletky, brala je pár týdnu a bylo mi po nich bezva. Zmizela nejistota, zapomínání, nervozita, třesavka, zvracení, moje oblíbené duo: průjem - zácpa atd. atp. Hlavně se co nejdřív "vykecej" někomu. Určitě ti všichni tví blízcí budou chtít naslouchat. Jsi přece jejich a mají tě rádi. (Já jsem se třeba tátovi nikdy nemohla svěřit, ale mám skvělou ségru a mámu. To bys měla vidět, kolik jsme toho společně nařvaly!)Držím Ti palce a zase sem napiš, abych věděla, jak bojuješ!!
25. Březen 2003 - 8:38
Obrázek uživatele Návštěvník
iva (anonym)
Iveto, velice ti zavidim,ze se muzes nekomu s problemy sverit a ze je nekdo posloucha. Ja jsem katastroficky clovek v jakemkoliv oboru. Kdykoliv jsem se sverila s necim, vzdy se to proti me otocilo, byla mi vrazena kudla do zad. Takze vsechny sve pocity, trapeni, starosti a krivdy jsem v sobe dusila a bojovala s nimi sama. Pritom ja jsem vzdy kazdemu pomohla, nikdy nemyslela na sebe, ale hlavne a vyhradne na druhe a ted zjistuji, ze cely muj dosavadni zivot byl jen samy omyl. Nic jsem nedokazala a citim se uplne zbytecna, prazdna. Pritom donedavna jsem si to ani neuvedomovala. Zahltila jsem se praci a najednou zjistuji, ze ani prace me uz neuspokojuje, ze uz nestaci jen 3 hodiny spat a pracovat, ci koukat na telku. Jsem ve strasne depce, vysnivam si veci a mam pocit, ze nekdy ztracim tim padem pojem, co se stane, ci jsem tu situaci jen ve sve fantazii vymodelovala. Vzdy chci byt na vse ramcove perfektne pripravena a nekdy se mi stane, ze o necem hovorim jako o hotove veci a pritom ve skutecnosti jeste nenastala. Je to hrozne. Najednou zjistuji, ze svet je o necem jinem a ja to do svych soucasnych let jeste nepoznala. Vzdy jsem nade vsim premyslela, aby to, co udelam, bylo spravne, aby me nikdo nemohl neodsoudit, ale co je spravne a co k odsouzeni. Mam pocit, ze na tomto svete nemam co delat. Ze mu nemam co dat a co dokazat. Je to hrozne zjisteni po tolika letech.
25. Březen 2003 - 11:01

Přidat komentář

Reklama

Reklama