3330 komentářů / 0 nových
Poslední

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Počůrání je "výhodnější". Nemusí být vidět (na tmavém oblečení) a hlavně cítit. Maximálně někde zůstane louže. Psychika holt s tělem zamává. Já když mám trému, nebo jsem nervózní, naplní se mi měchýř hodně rychle a pak musím hledat WC.
11. Září 2008 - 17:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Atlas (anonym)
Ahoj Marťo, stala se Ti taková příhoda ještě někdy předtím nebo potom, kdy jsi se snažila to před rodičema utajit? A stalo se to ještě někomu jinému, že takovou "nehodu" zatajoval? Mě se tedy občas nějaká "mokrá" příhoda taky stala a vždy jsem se to snažil nesmyslně (a většinou marně) utajit. Brzy zde popíšu své příhody. Piště také, prosím.
13. Září 2008 - 15:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Ahoj, já mám taky pár trapných zážitku. Začalo to asi v 9 letech pořádným učůrnutím smíchy u telky. A pak se stejným výsledkem v kině, škole, u komplu, divadle, s partou holek v cukrárně, doma při oslavě mých narozek a strašněj trapas u známých na návštěvě. Někdy je to jenom malý cvrknutí, ale jindy flek jak hrom. Ale ještě nikdy sem se nepočurala úplně. Mám ale jinej problém. Se strašně stydím přiznat to. A vždycky se to snažím ututlat. Párkrát se mi to utajit podařilo, ale vštšinou je z toho ostuda. Sem asi praštěná, ale já se nedokážu přiznat. Taťka se už za mně stydí, brácha z toho má srandu a všem to vykládá:-( . Mamka říká, že když se to stane ještě jednou, tak půjdem za doktorem. To se ale raděj propadnu. Je to síla, tohle někomu říkat a von je navíc chlap. Ale nevím co mám dělat. Mamka mi říká, že mám jít hnedka jak se mi chce, ale mně se normál nechce. Jak se začnu smát, tak to najednou začne týct. Ale né vždycky. Naposledy se mi to stalo doma když sem blbla při tancování se svou kamarádkou. Ta mi řekla, že mám napsat semka. Tak nevím.
13. Září 2008 - 16:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Marťo, a to už Tvoje mamka něco tušila, když chtěla aby jsi se vysvlékla před ní? Že si hned všmla že jseš počuraná, to se na Tebe pořád koukala? A rozbrečela ses při tom? Jak jsi jí to řekla, proč se Ti stalo? Sama jsem jako holka taky jednou trošku nedoběhla na záchod, když se mi začalo chtít děsně čůrat. Byla jsem s rodinou na vycházce před vánocema a jak mi byla zima, tak se to nějak urychlilo a já si před domem učůrla. Byl to flek tak snad 15 cm na riflích a bylo mi už 12 let. Koukala jsem na tu pohromu jako opařená. Zaběhla jsem ale hnedka do sváho pokoje a dozvěděla se to jenom starší sestra, která je príma, takže nic neřekla. Rodiče jsou taky fajn, ale přiznat se jim, to jsem se strašně styděla, takže Tě chápu. No snad už je to za náma, ale jeden nikdy neví...
14. Září 2008 - 11:47
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Kláro a Atlasi, téměř vůbec jsem na tyhle problémy netrpěla, ale zase tak úplně absolutně bez nehod jsem taky nebyla. Někdy, když jsem byla nemocná a měla vysoké teploty, tak se mi to sem tam přihodilo v posteli, ale to jsem ani o tom moc nevěděla a to máma brala v klidu, ještě mě chlácholila, když mě převlíkala. Ale jsem takový strašpytel, zatloukala jsem v těch pár případech, kdy jsem podvědomě nějak tušila, že si za to trochu můžu sama, že se to nemuselo stát. A jak jsem se snažila to prozrazení co nejvíc oddálit, tak jsem se vždycky začala chovat nějak divně, no jako po té cestě domů, pořád jsem musela myslet jen na to, co se stane, až na to někdo přijde. Asi třičtvrtě roku před tím koncertem máma musela drhnout pohovku v obýváku, to zuřila hodně. Tenkrát jsme se koukali večer všichni na telku a taky jsem si říkala Ještě vydržím, ještě počkám
14. Září 2008 - 16:27
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Kláro a nestraš :-)
14. Září 2008 - 16:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Tak to Tě Marťo chápu. Jasně. Každýmu se asi stanou nějaké malé nehody. Asi v pěti letech se mi taky zdál ten "čurací" sen. Párkrát jsem si trošinku ucvrkla leknutím, nebo smíchy, ale to nebyl nikdy větší flek, než pět centimetrů. No a řekněme si narovinu, nějakou tu "hnědou čárku" asi na spodním prádle občas našel každý z nás. Popravdě, jednou jsem si prožila svou trapnou příhodu. Vlastně jsem se styděla i při psaní mého prvního příspěvku to přiznat. A proto jsem se Tě tak vyptávala na podrobnosti z té Tvé příhody... Já se totiž pučůrala při svtatebním obředu mé sestry. Byla jsem od rána nervózní a nedočkavá, spousta povinností. Bylo léto a skutečné vedro. Žízeň byla veliká. Takže jsem pila a pila... Už před odjezdem na obřed jsem přešlapovala. Najednou tady byl obřad a já to už nezvládla. A jak jinak - tajila jsem to. Moje šaty až na zem to zamaskovaly dokonale. I během oběda. V těch šatech nybylo ani možné se vyčurat bez něčí pomoci. Máma se mě několikrát ptala a divila se, že stále nechci na záchod. Při tom obřadu jsem asi nepustila všechno, takže jsem se při focení v zahradě ještě trošku počurala. Přišlo to náhle, prakticky bez varování a hned to teklo (už ale jen trošku, asi zbytek obsahu močového měchýře). V zápětí ale teprve přišla ta skutečná pohroma. Hned po focení jsem se měla stejně jako něvěsta a ostatní družičky převléknout do lehčích šatů. Šaty jsem si ani nedokázala sama svléknout protože sukně byla nabíraná a bylo pod ní několik spodniček. Pomáhala mi máma a její kamarádka. Já se "převlíkat" nechtěla a když jsem dostala sprďana, tak jsem se rozbrečela. Za chvilku bylo všem jasné, proč... Protože jsem "to pustila" podruhé teprve před chvilkou, tak to bylo krásně markantní i na bílých punčocháčích. Mokro jsem měla i v botech. Mamka je opravdu skvělá, ale tohle něčekala. Dostala jsem strašně vynadáno jednak za to, že se mi to stalo, ale hlavně za to, že jsem se hned nepřiznala. A myslím že jsem dostala na holou taky malý výprask. Navíc se to okamžitě dozvěděl snad každý svatebčan. Musela jsem jít hned do sprchy se vykoupat. Jenže ta sprcha byla na druhé straně sálu, než kde jsem se převlékala. Měla jsem pocit, že se na mě kouká snad úplně každý, včetně číšníků (taky jsem musela použít jejich služební sprchu)! Hrůza, hrůza, hrůza!!! Už jsem tam dlouho nyvydržela a musela jsem jet domů, jak jsem se styděla. Probrečela jsem snad celý týden. Do dnešního dne mi to někteří příbuzní připomínají. A ty fotky ze svatby doslova nenávidím, i když pochopitelně vůbec za nic nemohou. Hloupost a chyba byla jen a jen moje. Tak je moje hrozná chvilka ostudy.
14. Září 2008 - 18:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Romana (anonym)
Hrozně se mi chtělo čurat, tak akorát jsem to stihla na veřejný záchody, na nádraží, přijdu do kabinky a bylo to tam strašný, smrad, špína, nebyla jsem schopná si tam sednout na prkýnko, dělalo se mi z toho špatně. Tak jsem zase vyběhla ven na čerstvý vzduch, stoupla si na trávu a vyčurala jsem se do kalhot. Bylo to pro mně snažší než si sedat na prkýnko na tom špinavým záchodě.
14. Září 2008 - 20:56
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Kláro, kolik ti to bylo? Mně se to stalo naposledy v prváku na vysoké, to jsem měla několik dní ošklivě vysoké teploty, moc jsem nevnímala a ani nebyla schopná vstát z postele.
15. Září 2008 - 10:22
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Marťa: Při vysoké teplotě je to normální asi i u dospělého a může se stát i při únavě, nebo stresu. Mně se to tedy nestalo, protože vysoké teploty nemívám, ale znám pár lidí, hlavně holek, kterým se tohle stalo taky. Ale klasický čůrací sen se mi zdál několikrát. Jako dítě jsem se vzbudil až ráno a před rokem jsem se v jakémsi polospánku vzbudil až těsně potom :-( A nejsi jediná ani s tím odkládáním potřeby. Hodně lidí to odkládá, já taky. A třeba dcera herce Pavla Soukupa s tímhle jako malá měla problémy taky. Pořád to oddalovala až bylo pozdě. Jako dítě pro mě byl film zajímavější než potřeba jít si ulevit. Tehdy jsem musel oželet kus filmu, dnes už jsou reklamy, tak můžeš chodit třeba každých 5 minut :-) Možná jsi byla blbá, ale je to normální reakce. Říkáš si, třeba se něco stane a neprovalí se to. Nechceš prostě, aby to okolí vědělo, protože je to ostuda. Před cizími by to nebylo tak hrozné jako před těmi, které máš ráda. Zajímalo by mě, jestli se to z tebe vyhrnulo najednou velkým proudem, nebo ses to snažila nějak zastavit, či si jen nechápavě koukala, jak se to mohlo stát a to už byl měchýř vyprázdněný. S tím koncertem si myslím, že prostě člověk v takové situaci rozumně neuvažuje. Zvlášť dítě v tvém věku. Je v šoku, že se to stalo a neví co s tím. Pokud by ti třeba rodiče řekli, že se to stane skoro každému, i když by nemělo, dívala by ses na to jinak a přiznala se hned. Klára: To máš tedy "pěkný" zážitek ze svatby. Nedivím se, že jsi to tutlala. Pokud by to uschlo, měla bys určitou šanci, že se na to nepřijde. Jak to asi dělaly šlechtičny v historii, kdy na sobě měly takové róby? A herečky v takových kostýmech to také bez pomoci nesvedou se vyčůrat. Tam to možná byla ještě větší ostuda než dnes. Romana: To se ti nedivím, ale i při čůrání do kalhot je lepší být na bobku, aby zůstaly nohavice suché, jinak to steče do bot. Jako holky máte výhodu šatů a sukní, pak to odnesou jen kalhotky. Jaké byly reakce okolí? Asi si toho nikdo nevšiml.
15. Září 2008 - 14:33
Obrázek uživatele Návštěvník
Romana (anonym)
Já jsem byla docela vystresovaná s toho špinavýho záchodu a z toho jak už se mi chtělo že jsem ani neuvažovala jak to udělat aby to bylo co nejmíň vidět, hlavně abych si co nejdřív ulevila. Proto mně ani nenapadlo že by mohlo být lepší si sednout a čurala jsem normálně ve stoje, měla jsem džíny tak mi to teklo po nohavicích, na nohách jsem měla ale žabky tak to vyteklo na zem. Jestli si toho někdo všiml nevím, možný to je, já jsem po lidech nekoukala a hlavně jsem chvátala domů.
15. Září 2008 - 21:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Marťo, už je to čtyři roky. Takže mi tehdy bylo necelých čtrnáct let. Vlastně podobně jako Tobě při té Tvé "nehodě". Ale ten zážitek je bohužel tak čerstvý, jako by se to stalo včera. Ano, přiznávám že z toho mám trauma. A dodnes jsem nervózní, když se mi chce. Tedy ne že bych se počurávala, to ne. Ale ohromný stu, když je řeč o tom, že se někdo počůral. A strašně se taky stydím, vysvléknout se i třeba před mámou! Přitom prádlo mám až na těch pár obvyklých mini nehod vždy vpořádku. Nevím, co bych dělala, když by nedej bože někdy něco na kalhotkách našla. Ten šok a to vyptávání, jak se mi to stalo, proč se mí to stalo, přoč jsem hned nešla na záchod, proč jsem se nepřiznala. A ta stašná strašná cesta přes sál do sprchy. Ten stud před mámou mám ale hlavně asi proto, že se to u nás v rodině po té příhodě ještě dlouho rozpitvávalo. A jednou, asi 3 měsíce po sestřiné svatbě jsem zažila velkou potupu. Ovšem jinou, než by jsi asi čekala. Celý týden jsem se těšila, že půjdu v neděli do kina s kamarádkama, ale v ten den dopoledne mi mamka řekla, že přijede pár našich vzdálených příbuzných na návštěvu a že musím zůstat doma. Já se ale tak těšila, že jsem byla moc zklamaná. Bylo po náladě. Návštěva probíhala a já si jí moc nevšímala. Bylo mi skoro do breku, protože s naší partou holek šlo nakonec i pár príma kluků od nás ze školy. A já trčela doma... Byla jsem zahloubaná sama do sebe a do svého bolu. Najednou se mě jedna teta zeptala, co mi je a proč nic něříkám. Já jen tak pípla, že se nic něděje. A ona zase, jestli nejsem nemocná. A zeptala se mámy, proč tak sedím stranou a jsem tak zamlklá a smutná. A máma? Přišla za mnou a nahlas se zeptala, jestli jsem se zase nepočurala!?!?! Já byla v takovým šoku a překvapená, že jsem zase jen pípla, že ne. Tak mi nakázala, abych šla za ní do kuchyně a tam jsem si musela stáhnout tepláky a mamka mi kontrolovala kalhotky, dokonce si sáhla na kalhotky zda nejsem mokrá a nakonec mi podívala do kalhotek zezadu, jesli jsem se nepo...!!! To vše za asistence nakukujících tetiček a jedné její dost pitomé dcery. Pochopitelně tu kontrolu máma všem doprovodila vysvětlením příhody ze svatby. Snad ani nemusím popisovat, že jsem byla červená jako rak a doslova jsem řvala na celé kolo. Mamka si svůj omyl vzápětí uvědomila a začala se mi omlouvat. Od té doby se ke mě chová úplně jinak, ohleduplně a pozorně. Já jí odpustila, myslela to dobře. Jenže trauma zůstává a já se ho nemohu zbavit.
16. Září 2008 - 0:08
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
To se ti nedivím,máš to až do konce života.
16. Září 2008 - 0:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Kláro, se stydíš, protože víš, jaké to je, když se někdo počůral. Ale právě nehody ostatních by ti měly pomoct, že se to prostě stane hodně lidem. Možná by ti pomohlo, kdyby se před tebou nějaká holka počůrala. Z toho, co píšeš, mi vychází, že se bojíš, aby se ti náhodou nepřihodila nehoda a máma to nezjistila. Až se od ní odstěhuješ, už by tě tohle nemělo trápit. Obavy zmizí. To, co ti provedla, mámy dělají. Myslím ale, že zašla příliš daleko. Stačilo přece pohledem zjistit, jak jsi na tom a nemusela ti detailně zkoumat prádlo, navíc před "cizími". To je fakt potupné.
16. Září 2008 - 8:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Klárko, moc ti rozumím. Ale zkus se toho nějakým pozitivním tréninkem zbavit, třeba jak píše Kamil, podívej se, že v tom nejsi sama. Vsadím se, že každý člověk má nějaký podobný trapas za sebou, jakýkoliv, každý máme v životě něco, co není na chlubení. Důležité je, žes odpustila mamce, i když to přehnala, to je fakt. Ale ono to někdy zaskočí ty rodiče, vždyť si představ onu situaci - jsme velké holky, v pubertě se navíc okatě předvádíme jako super dospělé a najednou mamka zjistí, že tak její velká slečna, která už zkouší její rtěnky a voňavky (dělala jsi to taky?) se najednou počůrá a ještě to tutlá. Co myslíš, moje máma taky měla před dalším koncertem poznámky, jestli mi nemá dát plíny, ona to myslela v legraci, ale taky jsem byla rudá až na zádech. A abych tě trochu uklidnila - nakonec na ty plínky došlo právě v tom prváku na vysoké. Jak jsem psala, nebyla jsem schopná pár dní moc vnímat, ani se nějak hlídat a natož vstát z postele, tak těch pár ošklivých dní mě máma musela normálně přebalovat. A svěřila se s tím mým babičkám a dědům, taky jsem se pak na ni za to zlobila, ale jen chvíli, došlo mi, že i oni se zajímali, jak mi je a co se děje, tak se prostě svěřovala. Bylo mi samozřejmě pak před nimi stydno, ale když bych se náhodou jako rodič někdy ocitla ve stejné situaci, jinak bych to zřejmě řešit ani nemohla, to by se ani nedalo stíhat pořád prát pyžama a povlečení. Mindrák si z toho rozhodně nedělám, tak zkus to své trauma zvládnout. První krok jsi udělala, že jsi se svěřila aspoň tady. Fandím ti. Romano, a u tebe dobrý po té příhodě?
16. Září 2008 - 11:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Rodiče to zaskočí, ale spíš podle mě mají starost, jestli je dítě v pořádku. O to horší to může být, pokud se dítě počůrá a mělo s tím třeba problémy jako malé, že se nevzbudilo apod. Bojí se, že se to třeba vrátilo. Nevím ale co se diví, že to tají. Pokud se rodič počůrá, bude se také snažit, aby se to jeho dítě nedozvědělo a nevšimlo si toho. Marťo, jsi skvělá, že se k tomu přiznáš. To ne každý dokáže. Plínky jsou od toho, aby pomáhaly a tohle bylo nejjednodušší řešení. Tím, že jsi moc nevnímala, jsi o tom de facto nevěděla. Ale pokud bys byla při plném vědomí a nemohla sama nic a musela se nechat přebalovat, už by to byl pro tebe asi o dost horší zážitek. Každopádně ti přeju, aby ses všemu tomuto vyhnula.
16. Září 2008 - 13:42
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Kamile,díky za přání. Od toho prváku mám klid, v červnu jsem úspěšně promovala a už se nic nepřihodilo, tak to snad tak vydrží. I když vyloučit se nedá nic, jsme jenom lidi a stát se může cokoliv. Tady jsem se k těm problémům v prváku přiznala hlavně kvůli Kláře, abych jí trochu pomohla s tím docela traumatizujícím zážitkem máminy kontroly. Pro mě to taky nebylo lehké, i když jsem vnímala jako v nějakém oparu, no jak ve vysoké horečce, to znáte určitě, kdo jste tím prošel. Ale ne že bych nevnímala vůbec, takže to bylo pro mě hodně všelijaké, když mě máma musela v posteli přebalit...Často od té doby myslím na lidi po úrazech, kteří to takhle musejí mít celý život, to se nedá jinak a člověk si musí zvyknout i na tento druh péče. Ale dovedete si asi Kamile i Kláro představit, jak mi bylo, když jsem slyšela telefonovat mámu a říkala babičce, že mi musela dát plínky. No už je to pryč.
18. Září 2008 - 11:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Ahoj Marťo a všichni. Děkuji vám všem za podporu. To víte, bojuji s tím. Úplně v pohodě to není. Jednou se mi třeba stalo, že jsem byla se svým přítelem na výletě a v hotelu na pokoji jsem si svlékla kalhoty. Mám od té příhody takový zvyk, se vždy po svléknutí "kontrolovat" zda je vše jak má být. Až na ty malinkaté nehody jednou za dlouhou dobu vždy vše bylo čisté. Přítel otevřel dveře a vešel. Já se tak lekla, dala nohy křížem a kalhotky zakryla mikinou. Přítel se začal smát a ptal se, kestli jsem se nepočurala! Myslel to v žertu, jako reakci na moje podivné chování po jeho příchodu do pokoje. Ale já byla v šoku a najednou jsem měla pocit, že jsem zase kontrolovaná. Tak jsem mu vše řekla. Byl to první člověk, kterému jsem se svěřila, ale málem jsem se propadla studem. Mimochodem, ty kalhotky jsem měla čisté, jak skoro vždy. Ale ta obava a stud tady je a asi dlouho ještě bude... Ale bojuji a toto svěřování mi moc pomáhá. Děkuji ještě jednou:-)
18. Září 2008 - 19:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Marťo, asi dovedu. Musela ses strašně stydět. Kláro, jestli je tvůj přítel chápavý, máš vyhráno.
18. Září 2008 - 21:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Hanka (anonym)
Četla jsem tady jak paní Hana se počurala na Rozsutci. Já jsem asi o dost mladší a stalo se mě to letos taky na Slovensku. Výstup na Priečné sedlo, kdo to tam zná, skoro kolmá stěna zajištěná řetězi leze se tam min.půl hodiny. Na koho to tam přijde tak nemá šanci někam odskočit. Byla jsem už skoro nahoře, když už to dál nešlo a musela jsem to pustit. Kalhotky jsem měla mokré durch a na mých světlemodrých kraťasech to bylo zezdola jasně vidět. Člen Horské služby, který to tam hlídal, mě uklidnil slovy "z teho si nič nerobte, tuná je to na dennim poriadku, že se tady niektorá ženská počurá". Hanka, 31 let!!
22. Září 2008 - 9:59
Obrázek uživatele Návštěvník
Pavel (anonym)
No není to nic divnýho se počůrat.Prostě se to někdy stane a chtěl bych mít partnerku,která by mi to dokázala přiznat.Rád bych jí s tím pomohl.
22. Září 2008 - 15:28
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana (anonym)
Tak mě se to stane asi každou chvíli, jak to tu čtu - už letím...
23. Září 2008 - 13:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Kláro, to je dobře, že ses příteli svěřila. Jak reagoval? Bude ti určitě oporou, zvládneš to, bojuj. :-)
23. Září 2008 - 16:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Ahoj Marťo:-) . No hlavně se smál, ale ne výsměšně. Říkal, že se jednou podělal při běhu na atletických závodech.. Takže se to prý může stát každému. Má pravdu. Zvláštní věc, ze standy mi jednou řekl počurando a to mi vůbec nevadilo!!! Ale tem mindrák mám stále veliký, hlavně u rodičů. Ale po svěření se příteli i vám je mi podstatně lépe :-). A toho zvyku kontrolovat se, toho se již asi nezbavím. Stejně jako mimořádného studu, být kýmkoliv viděna v kalhotkách. Přitom být viděna jen v podprsence mi takový problém nedělá.. Ale nejedná se o stud z nahoty. Jedná se o to, že mám strach, že nemám čisté prádlo!! Chápeš?
23. Září 2008 - 18:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamil (anonym)
Kláro, chápu. Jemu se také stala nepříjemná věc, tak má pochopení a tu počůrandu myslel jen z legrace a je dobře, že ti to nevadilo. Tak nos tmavé a ne světlé, na kterém je vše vidět.
24. Září 2008 - 17:12
Obrázek uživatele Návštěvník
cyndy (anonym)
já naposled před týdnem cestou z práce těsně před bytem jak jsem byla nervní z toho jak potřebuji čůrat nemohla jsem odemknout zasem se mi klíč ve dveřích.... a bylo to v kalhotch
1. Říjen 2008 - 13:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Marťa (anonym)
Ahoj Kláro, ano, velmi tě chápu. Taky jsem pak měla problémy nějaký čas. A hned dva. Jeden mi vlastně pomohl, protože od té doby jsem pak už vždycky všude o jakýchkoliv přestávkách myslela na to, že musím jít úplně napřed na WC, ten druhý byl horší a mám ho vlastně trochu dodnes - nedokážu úplně otevřeně na rovinu a hned rodičům říct o nějakém problému nebo o něčem, co jsem zkazila, vyvedla nebo tak něco. Jinde mi vůbec nedělá problém uznat nějakou svoji chybu nebo problém, ale před rodiči je to jinak. Vždy se objeví ten stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem šla mokrá vedle našich a oni nic netušili. Takový strach, co se stane, až to praskne. Takže tě načisto chápu.
2. Říjen 2008 - 8:56
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Ahoj Marťo, jsem moc ráda že jsi tady :-). Přesně víš, o čem píšeš a co prožívám i já... Ta ne úplně otevřená komunikace s mámou. A ta panika, že se mi stane to samé znovu. To je při tom již nějaká doba, co se mi to stalo! Stále stejná obava. Začnu se smát, až se mi začne chtít čůrat a již jsem nervózní, že je to i poznat! Jednou se mi to stalo. V kině. Tedy ne že bych se snad počurala, ale začalo se mi chtít tak moc, že jsem byla nervózní, červená jako rak a máma to poznala. Tentokrát však následovala jen ohleduplná otázka, zda nemám nějaký problém... Nedivím se, chovám se asi totiž tak, jako bych počuraná byla. No vymáččknout ze sebe: "ne, nepočurala jsem se, ale strašně se mi chce" To jsem málem začala natahovat. Brr!! Jsem tím prostě poznamenaná. Ach jo. Ty víš přesně, co to je...
2. Říjen 2008 - 18:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana (anonym)
Ahoj Marťo a Kláro, já mám zase trochu podobný problém - mamka je velká autorita a od mala když něco provedu a ona se zlobí, tak se mně chce z toho dost čůrat, párkrát se i stalo, že jsem to prostě neudržela. Hrozně se za to stydím a pořád se snažím, aby se něco nesemlelo a nebylo nějaké kárání, protože mám strach, že bych se mohla počurat.
2. Říjen 2008 - 19:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Ahoj Jani. To je taky smutné. A podařilo se Ti to počurání většinou utajit, nebo to většinou prasklo? To byl asi mazec, co?
2. Říjen 2008 - 19:46

Stránky

Přidat komentář