25 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Kamarádce zemřela maminka.

10. Září 2018 - 0:04

Komentáře

Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Mojí nejlepší kamarádce (známe se už od školky, teď je nám 23) zemřela před 3-emi týdny maminka. Měla rakovinu, kterou léčila rok a půl. Chtěla bych se poradit. Ta moje kamarádka o tom vůbec nemluví. Já to téma tada taky raději nepřipomínám, ale mám z ní pocit, že to v sobě dusí. Snaží se na to samozřejmě myslet co nejmíň. Ale příjde mi to už moc. Mrzí mě, že jsme tak dobré kamarádky a že je toto téma TABU. Myslím, že by o tom měla aspoň někdy mluvit. Třeba se i přede mnou vyplakat nebo co bude chtít. Ten dojem, že to v sobě dusí a že to v ní překypuje jsen dostala po tomto víkendu, kdy jsem s ní byla asi deset minut a ona se dokázala v momentě neovladatelně steknout a odejít pryč. A to jsme se jen tak bavily na téma o homosexuálech, kteří by chtěli vychovávat děti. Takže téma úplně jiné než její máti. I její kluk nechápal, jak se mohla tak steknout a vypěnit. Protože jsme se bavili fakt klidně, ale my jsme měli jiný názor než ona. Mě toto její chování teda hodně překvapilo. A myslím si teda, že to je tím, že v sobě dusí své emoce.Co mám dělat? Mám se pokusit s ní o tom mluvit? Jak jí můžu pomoci, ale přitom jí neublížit?Jestli mi někdo odpoví-poradí, tak předem děkuji.
15. Březen 2004 - 22:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Mona (anonym)
Kamčo, jsi skvělá holka, že jsi si hned dala do souvislostí úmrtí maminky a neadekvátní reakci tvé kamarádky při v podstatě banální výměmě názorů. Ale co dělat ? Nevím. Zkouším se vžít do tvé situace a je to těžké. Asi bych to zkusila písemně, připomněla bych společně strávené chvíle ( vždyť těch hezkých musí být za ta léta dost) projevila bych svůj soucit a nabídla rameno k vyplakání,na kdykoli. Dnes, za měsíc, třeba v noci. Jestli má kamarádka kluka, zkus to probrat s ním. No i když mužský ( ten můj teda jo) jsou někdy v tomhle dutí jak pařez. Napiš, jak to mezi váma pokračuje, s takovou situací se může přece setkat každý z nás.
16. Březen 2004 - 0:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Yvetta (anonym)
Kamilo, on to zas tak obecný rozhovor nebyl. Od výchovy dětí kýmkoliv není daleko, při lidském myšlenkovém pochodu, ke vztahu rodiče-děti, dále matka-dítě.. A jsme u maminky. U maminky, která zemřela. Nepodivuj se nad jakoukoliv reakcí své kamarádky. Prožívá velmi, velmi smutné období. Cítí se zoufalá. Bezmocná. Má vztek na celý svět. Na všechny lidi, kteří ještě svou mamku mají. Cítí se ukřivděná, zrazená. Nenávidí. Stýská se jí a pláče. Vím, o čem mluvím. Mně zemřela maminka loni v prosinci. Také na rakovinu. Ne nečekaně, ale nebyli jsme na to se sestrou připravené. Ještě ne. Nemoc se projevila a zákeřně naši maminu zdolala po čtyřech měsících. Mně bude 40. Jsem starší, mám velké děti, už dávno svůj život, přesto mi máma chybí. Pláču za ní. Obzvlášť, když je mi ouvej. Mé sestře je 25 a odchod maminy snáší podstatně hůř, i když má dvě maličké děti a řeklo by se, že je zaměstnaná, duševně i fyzicky. Nepovídáme si o té zasrané smrti naší mámy. Strašně jsme brečely v nemocnici, kam jsme za mamkou přišly na návštěvu a už ji na pokoji nenašly. Histericky jsme se vyplakaly. Od té doby jsme se jednou sešly v prázdném bytě naší mámy s rumem a kolou, vypily obě lahve do dna, ožraly se a povídaly si s mamkou, o mamce, pořád dokola. Pak jsme jí vynadaly... a brečely.. a smály se tomu veselému, co jsme s ní zažily... Mezitím si občas posteskneme smskou, jak nám ta naše máma chybí, jak to špatně snašíme. Sem tam. V návalech. A už to bylo čtvrt roku.Netlač na kamarádku, na které ti, zdá se, moc záleží. Ona jednou příjde sama. Víš co, až vycítíš, že je smutná a nebude mluvit, jen ji tiše pohlaď. Po tvářince, po ruce. Takové milé, něžné gesto dokáže moc. Někdy více než slova. Zlomí zlobu i stesk. Snad se tvá kamarádka konečně rozpláče a vypláče v tvém objetí.Buď trpělivá.Pa.
16. Březen 2004 - 14:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Yvetta (anonym)
Omluva: hystericky
16. Březen 2004 - 14:25
Obrázek uživatele Návštěvník
Yvetta (anonym)
Asi jsem cáklá, ale musím se omluvit za ještě jednu hrubku: nebylY jsme připravené. Tak promiňte :o(
16. Březen 2004 - 14:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Kamčo, jsem v podobné situaci, jako Tvoje kamarádka, s tím rozdílem, že moje mamka umírá doma. Taky žije rok a půl s tím, že má rakovinu, teď už je to tak špatné, že už vůbec nic nejí...Ale o tom jsem nechtěla psát... Jak vidíš, já to naopak za sebe dostat musím. Tvá kamarádka je zřejmě úplně jiná, než já. Co bych Ti radila já. Já osobně bych se s ní snažila nějak "opatrně" promluvit... Rozhodně bych nad tím nezavírala oči, že to nějak dopadne. Ale máš rozhodně pravdu v tom, že její nezvyklé chování souvisí právě s tím, co v sobě nosí a co by mělo dostat ven. Je jasné, že budu nějakou dobu trvat, než se s tím vyrovná, ale rozhodně ji neuškodí (spíš naopak), když o tom bude s někým mluvit... myslím o tom, jak jí je a tak. Jsi prima kamarádka, když máš starost.... Sama nevím,jak se s tím vyrovnám já... vím, že to bude hodně těžký, ale nic jiného mi nezbývá, než to zvládnout..... Moc Tvé kamarádce držím palce a přeji hodně štěstí!!!!
16. Březen 2004 - 14:56
Obrázek uživatele Návštěvník
makča (anonym)
mne zemrel loni v srpnu tatka. byl pro me vic nez kdokoli na svete a tak vim jak je tezke se s tim vyrovnat. taky rakovina, onemocnel nahle bez jakehokoli varovani a za 8 mesicu bylo po nem. taky porad brecim, chlap mi oporou neni, ale kamaradky mam. pomohlo mi se totalne ozrat a rozebrat to s nejlepsi kamoskou. proste porad o tom mluvim, mozna jsem uz otravna, ale pomaha mi to. a taky pomaha si sama v koutku pobrecet a zavzpominat na to pekne...
16. Březen 2004 - 14:58
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Makčo, smím vědět kolik Ti je? Žila jsi s taťkou v jedné domácnosti? Možná je to hodně osobní, ale taky mi hodně pomáhá, když o tom mluvím.... taky si říkám, že svému okolí musím lézt na nervy, ale není to tak, jsou to přátelé!
16. Březen 2004 - 15:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Helena (anonym)
Chodili jsme s mým manželem spolu asi rok, když mu umřel tatínek. Manžel věděl, že umře, jeho otec byl velmi nemocný se srdcem. Ten den, kdy mi volal (vlastně to vzala tehdy moje matka), že musí jít vyzvednou doklady a oblečení do nemocnice, nikdy nezapomenu. Byla to úolná proměna osobnosti. Manžel si asi myslel, že nemůže svým smutkem obtěžovat nikoho jiného, že to musí "ustát". Dělal všechno, co před tím, ale jako stroj. Ne, řekla bych,že ve škole (dokončoval VŠ) byl ještě výkonější. Učil se jak o život. Ale dělal jakoby "to=smrt" vůbec nebylo. Nechtěl mluvit, vyzvednout urnu, zařídit úpravu hrobu. Všechno zařizovala naše rodina. Jednou mi matka, když jsem si jí stěžovala řekla, že nedokáže otci odpustit, že ho opustil. Šly jsme s mamkou upravit hrob a já jsem si tam dala sraz s manželem. Mluvila jsem s jeho otcem a manželovi to připadalo směšné, ale pak z té křeče vypadl a začal plakat. Po půl roce od smrti!! Úpně se třepal a tiše na něj volal. Bylo to hrozné, ale teprve potom začal opravdu truchlit. Buď opora, kamarádka to později ocení, teď to nedokáže.
16. Březen 2004 - 15:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Milan (anonym)
Vidíte přátelé, a jsou lidé kteří s tím nemají problém. Je mi líto, zní to cynicky, ale největší hrůzu mám z obřadu, kde budu muset hrát cvičeného opičáka. Velmi si vážím lidí, kteří odmítají obřad, který akorát tak stresuje příbuzné, drbny sledují reakce a oblečení příbuzných, aby pak mohly pomlouvat. Toto jsem slyšel na vlastní uši: "Představ si to, oni nevěděli kdy se mají v kostele postavit, kdy se pokřižovat, ta ostuda, no hrůza".
16. Březen 2004 - 20:47
Obrázek uživatele Návštěvník
makča (anonym)
Petro, je mi lito co prozivas, ale ver ze i ja si to zazila. Je mi 27, ve spolecne domacnosti jsem s rodici nezila, ale jezdila jsem domu 3 x tydne. nastesti mi to v praci umoznili. Bylo priserne divat se jak se tatka ztraci a je na tom hur a hur. Bylo mu 51 let a vypadal na osmdesat. Z velkeho silneho chlapa se stala troska. Taky nejedl vubec nic krom trochu tekutin a spousty prasku, dostaval i morfinove tablety na bolest. Porad zvracel a bylo mu spatne. Fakt hruza. Obdivuji mamku ze se o neho starala az do posledni hodiny. Presto ze je sama moc nemocna a jezdila 3x tydne na dialyzu. Jedine co mi pomaha je, ze od ctvrtku je po transplantaci ledviny a ted uz se to snad u nas v rodine v lepsi obrati.Drzim Ti palce a pokud si budes chtit pokecat, klidne se ozvi. Makca
17. Březen 2004 - 10:07
Obrázek uživatele Návštěvník
Tereza (anonym)
Milane, ty obrady jsou dobre pro ty pozustale i v tom, ze ze sebe trochu stahnou tu bolest. U toho obradu se vybreci, vypusti emoce napovrch. Je znamo, ze kdyz se obrad nekona, lide to v sobe vice dusi a hure a dele se s s tim srovnavaji.
17. Březen 2004 - 10:22
Obrázek uživatele Návštěvník
Janinka (anonym)
Jsem take ten typ, ktery to chce ze se sebe dostat mluvenim o tom problemu. Taky mi umrel tatka v 56 letech, na rakovinu tlusteho streva. Bylo mi 26 let kdyz se to stalo. Myslim, ze na smrt rodicu neni clovek nikdy pripraven. Take to byl pro me jediny clovek na svete (jsem vdana a mam dva syny a hodneho manzela) myslim to obrazne. Vim, ze i ja jsem pro neho znamenala hodne. Byla jsem mu velmi podobna jak fyzicky tak povahove. Meli jsme spolu firmu, ktera bohuzel zanikla nez se vyridilo dedicke rizeni.. Dodnes me to mrzi, takova ta vina, ze nepokracuji v tom co on (my) vybudovali. Bohuze taky umiral doma, takze zvraceni, nechutenstvi, zhubnuti ze 106kg (tata meril asi 190cm) na 58kg.... , to vsechno velmi dobre znam. Nejhorsi je bezmoc, kdyz nemuze clovek nijak pomoct. Je to uz 5 let co se to stalo, ale da se tezko zapomenout. Vzpomenu si na neho kazdy den, v jakekoli situaci. Ale da se rict, ze to prebolelo. Ale dost dlouho jsem mela takovy zvlastni pocit, kdyz jsem neco potrebovala vyresit, ze mu prece zavolam a pak jsem si uvedomila, ze vlastne neni kam.
17. Březen 2004 - 10:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Moc děkuji za odpovědi. Pomohly mi. Jsem ráda, že znám názory těch, co ví o čem mluví.Já vím, že to musí být strašně těžké, ale myslím, že dokud to člověk nezažije, tak to nemůže tak dobře vědět. Což jsem já. Nevím, jak se s tím vyrovnám já, až to potká mě.Tu kamarádku jsem ještě od té doby neviděla, protože je odjetá v Brně, kde studuje vysokou. Ale napsala jsem jí sms-ku, že mě ten "výbuch" moc mrzí, že jsem ji nechtěla naštvat a že si myslím, že v sobě dusí emoce. Taky jsem jí napsala, že bych ji moc ráda pomohla, ale nevím jak a že bych to nechtěla ještě víc zhoršovat. Neozvala se. A nezlobím se na ni. Jsem trpělivá. Vím, že na ni nesmím tlačit. Je důležité, aby věděla, že ji nebudu nutit mluvit o něčem o čem nechce, ale aby věděla, že když bude kdykoli potřebovat, tak tu jsem pro ni. Teda doufám, že to tak pochopí.
17. Březen 2004 - 20:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Ahojky MILANE! Já myslím, že je každého věc jestli obřad mít nebo né. Ale rozhodně bych se o tomto nerozhodovala jen kvůli tomu, jestli se to některým pletkám bude líbit nebo ne. Je to rozloučení se s tím člověkem a podle mě bych se já na druhé neohlížela. Ať si myslí co chtějí. A že se ty kostelnice divily, že jsi nevěděl kdy v kostele vstat, to je od nich hloupé. Něco na tom bude, když se říká, že ti největší kostelníci mají čerta za krkem.Já bych asi obřad chtěla. Ale navím, jestli bych to zvládla. Musí to být náročné.Stejně jsi hodný, že jsi taky přidal svůj názor. Měj se hezky!
17. Březen 2004 - 21:04
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Ahoj Makčo, děkuji Ti za odpověď. Byla jsem v podobné situaci jako Ty, jen se nejednalo o taťku, ale o mamku... Ale co byl nejhorší, že umírala doma a v mé vlastní posteli. Určitě jsi si všimla, že píšu už v minulém čase, mamka ve čtvrtek umřela:o(((( Je to asi něco jiného, když zemře v nemocnici a taky, když s ní žiješ v jedné domácnosti.... Myslím, že jsem prožila to nejhorší, co jsem mohla.... Hodně se mi ulevilo a taky mi pomáhá fakt, že jsi říkám, že už se má dobře a že už ji nic nebolí.... Ale i tak mi moc chybí.... Ztotožňuji si se všema příspěvkama, co tu jsou.... vidím ji pořád a když přijde na nějaký problém, už sahám po telefonu, že ji brnknu.... Věřím, že to přebolí, otázka je, jak to bude dlouho trvat... Je mi jasné, že na ni nikdy nezapomenu a budu si ji připomínat každý den, ale nebude to bolet jako teď..... Všem, které potká to samé, přeji pevné nervy a věřte.... BUDE LÍP, každá bolest jednou přebolí,buď dřív nebo později.....
22. Březen 2004 - 11:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Smajlinka (anonym)
Kamilo, myslím, že jsi moc snaživá. Nesnaž se vyřešit kamarádčin problém, i když jde o kamarádku nejlepší. Jediné, čeho dosáhneš bude to, že se jí úplně zprotivíš tím, jak jí budeš pořád připomínat, že má nějaké potlačené emoce. Myslím, že to ví i bez tebe, jen neví, co s těmi emocemi dělat. Ale pomoct si může jedině ona sama, nikdo jiný. Ona to musí sama v sobě strávit. Vůbec bych s ní teď neřešila žádné problémy, ať už se jedná o homosexuály nebo ne a hlavně bych vůbec dohlídla, aby se necítila v žádné situaci sama. Ona teĎ má jistě pocit, že je na světě úplně sama a nemá v nikom podporu, což jste jí s jejím přítelem, ač jste možná nechtěli, jen potvrdili tím, že jste měli jiný názor a ona si připadla jistě tak strašně sama...
22. Březen 2004 - 12:28
Obrázek uživatele Návštěvník
ja... (anonym)
Myslim si, ze clovek, kteremu umira ci umrel nekdo blizky, se na sve kamrady s timto problemem obrati SAM, pokud to tak bude citit. Ocitla jsem se v situaci, kdy to za mne zacal s lidmi okolo resit clovek, o kterem jsem si do te doby myslela, ze spolu uz zustaneme .. .na vzdy. A citim to jako nenapravtelny zasah do meho nitra. Je prece pravem kazdeho z nas si urcite veci nechat sam pro sebe. Z toho, co mi udelal, je mi neskutecne smutno. A myslim, ze i Kamca, pokud bude veci lamat pres koleno, se muze ocitnout v situaci meho byvaleho pritele - misto toho, aby necemu pomohl, tak ublizil... Protoze lide, kteri danou situaci nezazili, opravdu nepochopi...at se snazi, jak se snazi. Nikdy se nejedna o jejich rodice, aby byli schopni se vcitit do takove situace.
27. Březen 2004 - 17:03
Obrázek uživatele Návštěvník
Petr (anonym)
Kamco, zkus ji proste jenom dat najevo, ze kdyz bude chtit, tak se na tebe muze kdykoliv obratit. Asi bych ji nevnucoval svoji pritomnost anebo teorii vyporadavani se se stresem. Proste delej to, co jsi delala pred tim, s tim, ze ji musis dat najevo, ze se muze na tebe spolehnout. Kdyz bude chtit brecet, nech ji, kdyz bude chtit mluvit, nech ji. Kdyz nebude chtit, nenut ji. Pokud jeji maminka mela rakovinu a urmti bylo ocekavane, rodina si mela moznost "odtruchlit" driv a mozna proste ji jenom stve, ze najednou maji vsichni zajem, aby byl v pohode.
28. Březen 2004 - 15:38
Obrázek uživatele Návštěvník
amalka (anonym)
V květnu to budou 2 roky, co mi umřel tatínek na zhoubný nádor mozku. Bylo mu 55 let, když od nás odešel, po 2 letech boje s touto nemocí.Věřila jsem, že se uzdraví, i když se to horšilo. Nepřestávali jsem doufat, ke konci i v nějaký zázrak. Posledních 6 týdnů ležel v nemocnici. Chodily jsem s mamkou za ním každý den. Pak při jedné návštěvě jsem našla tatky ležet v posteli mrtvého, zabaleného do prostěradla. Byl to šok. Nikdo z personálu nám nic neřekl. Vidím to jako dnes! Budou to 2 roky. S postupem času to není lepší, jak jsem si dřív myslela. Vzpomenu si a popláču každý den. Závidím těm, kteří svého tatínka ještě mají. Mohou ho vzít za ruku a pohladit. Já už nemůžu. To je jediná věc na světě, co někomu závidím. Když umřel, bylo mi 30 let a mé dceři 2 měsíce. Narodila se předčasně, asi ze stresu, který jsem prožívala. Kdyby se narodila v termínu, tatínek by ji už neviděl. A vidět ji, bylo jeho poslední přání. Jsem na mateřské, ale už rok chodím do práce. Být doma, tak se z toho zblázním. Ale smutno je mi pořád. Asi to nikdy nepřejde.
15. Březen 2005 - 18:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Yvetta (anonym)
... ještě pořád mám v mobilu mámino telefonní číslo. Nikdy ho nesmažu..
16. Březen 2005 - 12:40
Obrázek uživatele Návštěvník
amalka (anonym)
Děkuji za krátký příspěvek. Byla jsem moc překvapená, že po roce - a to na den přesně-tyto stránky ještě někdo čte. Kdo někoho ztratil, ten nikdy nezapomene. Stále máme doma ve skříni tatkovo oblečení, jako kdyby tu stále byl. Občas se do ní podívám nebo sedím na jeho posteli a brečím. Se smrtí se při svém povolání setkávám často. Nedávno jsem byla u paní, která umírala. Bylo jí kolem 50 let. Starala se o ní dcera tak v mém věku. Věděla jsem , jak jí je. Plakat se chtělo i mně, ale nemohla jsem si to "dovolit". Myslím, že ta paní už asi nežije. Chtěla bych věřit, že se se svými blízkými ještě někdy shledáme.
17. Březen 2005 - 0:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdeněk (anonym)
Ahoj,mozna jsem prvni muzsky,ktery pise. Mam podobny problem. Moje mama ma rakovinu vajecniku, zacalo to loni v dubnu. V prosinci ji vajecniky vyoperovali, ale bohuzel ne delohu, ta uz byla prirostla k mocovemu mechyri. Nyni lezi v nemocnici, skoro nemuze mluvit, jak je slaba. Doktor mi rekl, ze je to otazka dnu, maximalni tydnu. Neni sekunda, abych na ninemyslel. Je to neuveritelna bezmocnost. Nevim co delat.
30. Květen 2005 - 7:49
Obrázek uživatele Návštěvník
kristýna (anonym)
lidičky poradte!!!!!!!!!!!!Mam kamosku a dost jsem urazila jejího tatínka sice omylem ale opravdu dost A ON BYL U toho!!!Musim se ji omluvit protože jeji tatínek se zna s všema učitelama ze školy ale nevim jak tak mi prosim pomozte!!!!
4. Březen 2006 - 16:15

Přidat komentář

Reklama

Reklama