Tělesné reakce dětí jako důsledek stresu
Osmiletý Mikuláš už čtyři měsíce trpí chronickým zánětem středního ucha. Léky nepomáhají. Bylo rozhodnuto přistoupit k operaci.
Když jsem se s rodiči i s Mikulášem seznámil na jednom rodičovském semináři, matka mi vypráví o nemoci.
Ptám se: "Co Mikuláš nerad slyší?"
Rozčílí se: "Jak to myslíte? Děláme přece všechno!"
"Něco nemůže slyšet."
"Myslíte, že si ucpává uši, aby neslyšel?"
"Ne vědomě, ale jeho tělo se brání."
Několik slov o rodině. Mikuláš má devítiletou sestru a šestiletého bratra. Rodiče vysvětlují rozdíly mezi dětmi takto: "Mikuláš má potíže ve škole, ostatní dva prospívají dobře. Jen Mikuláš se stresuje. Má to obzvlášť těžké. Na svou starší sestru nestačí a mladší bratr se mu téměř vyrovná. Mikuláš se snaží, ale nic z toho není."
Ústředním sporným bodem je program dne, především denní cvičná hodina, kdy jsou většinou na pořadu počty, Mikulášova slabina. Matka: "Chci mu pomoct, aby netrpěl. A nechci, aby mi jednou něco vyčítal, že jsem nic neudělala. Ať je na tom tak dobře jako ostatní."
Ptám se Mikuláše: "Co nerad slyšíš?"
Pokrčí rameny, usilovně přemýšlí.
"Třeba, že bys už nejradši neslyšel nic o škole?"
Prudce kývne a usmívá se.
Pak vyrazí: "Už to nemohu poslouchat. Ale v uchu mám kouzelného ducha, který mi zacpal obě uši, a já teď neslyším. To mají z toho."
"Kdo oni?"
"No, máma a táta jsou prima, ale se školou je to špatné."
"Co by se muselo stát, aby kouzelný duch zmizel?"
Chvíli přemýšlí. "Museli by přestat mluvit o škole."
Zde přeruším, abych se dotkl zobecnitelných rysů tohoto případu. Jak už jsme naznačili, somatické - tzn. tělesné - a psychosomatické - duševní podmíněnosti nějaké nemoci nebo poruchy se objevují už u dětí. Ačkoliv se mnoha dětem vede materiálně dobře, jsou nabádány k samostatnosti a všestranně podporovány, je zjevné tělesné a duševní omezování na základě velké zátěže v emocionální, kognitivní a tělesné oblasti. Navíc střízlivě věcný výchovný styl bez jakýchkoliv hranic působí na vývoj jako brzda. Děti se tomu brání, jednou hlasitěji, jindy potichu, slovně nebo tělesně.
Vraťme se k Mikulášovi. Při společné poradě jsme dospěli k dohodě, se kterou všichni souhlasí:
- O škole se bude mluvit pouze na Mikulášovo přání.
- Mikulášovy výkony se nebudou poměřovat výkony jeho sourozenců.
- Rodiče by měli Mikuláše povzbuzovat.
- Mikuláš podá dvakrát týdně dobrovolně zprávu o škole, podle potřeby i častěji.
Výsledek po osmi týdnech:
- Rodinná atmosféra se uvolnila. Už se netočí všechno kolem Mikuláše.
- Zánět středního ucha odezněl. Mikuláš docela samozřejmě prohlašuje:
"Kouzelného ducha už nepotřebuji." - Mikulášovy školní výsledky neklesly, zůstávají uspokojivé, dosahuje jich však pod mnohem menším tlakem.
Mikuláš se stal samostatnějším, chodí do školy radostněji.
Při pohledu zpět vypráví matka: "Teprve teď jsem si všimla, jak z jsem ho předtím povzbuzovala. Vlastně jsem neustále jen naléhala a předpisovala. Povzbuzovat je to nejtěžší." A dodává: "Tak snadno se zapomíná, že každé dítě je jedinečné. Tím ustavičným srovnáváním člověk stresuje i sebe."
Komentáře