Vyrovnaná samota

A jak se pozna nevyrovnana? Ja jsem samotarka. Ztratila jsem duveru v lidi. Mam pouze pritele. Od te doby co se stranim kolektivu, tak jsem vyrovnana. Ale je to normalni? Byt sama...

Jasně, že je to normální.Já, co jsem se rozvedla, jsem také vyrovnaná.Za ten prstýnek na prostředníčku jsem platila moc vysokou cenu a moje tělo začalo stávkovat,Musela jsem se rozvést ze zdravotních důvodů a jsem spokojenej člověk.Taky jsem trochu samotářka a moc mi to vyhovuje.

Po mnoha negativnich zivotnich zkusenostech a traumatech jsem se rozhodla BYT SAMA.
Po 25 letem manzelstvi nasledoval rozvod (velmi traumatizujici zalezitost).
Po rozvodu jsem mela par znamosti s muzi, ale nevedlo to nikam nez k tomu, ze jsem byla zklamana znova a znova.
Pritelkyne mne poradila abych se "vykaslala" na muze a byla chvili sama (sebou).
Po velkem zklamani jsem ji poslechla a na samotu jsem si zvykla a musim se priznat, ze mi je velmi DOBRE.
Nasla jsem v sobe klid a mir, o ktery mne nikdo nepripravuje, nikdo mne nemanipuluje atd.
Kdyz mam potrebu byt mezi lidmi jdu ven, do nakupniho strediska a to mi pripomene, proc jsem se rozhodla byt sama.
Samota se stala pro mne ne trestem, ale vysvobozenim a sebepoznanim.
Muj domaci pritel je siamsky kocourek a verte mi, byla to ta nejlepsi volba.

pani Hanka mi mluvi z duse jsem vdana 27 let,tak vim o cem pise.

Co je normalni pro jednoho,,, neni normalni pro druheho.
Lucko, to ze se stranis kolektivu neni nic nenormalniho. Nekdy je lepe od lidi dal, a pozorovat "cvrkot z povzdali".
Lide (neboli kolektiv) dokazou cloveku casto
pekne ublizit.
V zivote je to asi tak, ze nekomu vetsi kolektiv vyhovuje a nekomu ne.
Nekomu dela primo dobre kdyz si zdrbne s kamaradkami, pomluvi sousedku,,, ci kolegyni,
tito citove oplosteli lide mne nevyhovuji a tobe Lucko asi taky ne.
Clovek muze najit pratele napr. v literature.
Bohuzel, je malo takovych lidi, kteri stoji za to mit jako pratele.
Ty si pak clovek musi "pestovat" a vazit si jich.
To, ze je clovek SAMOTAR neznamena, ze je nenormalni.
Mnoho "myslitelu" bylo samotari.
Kdyz je clovek sam, ma PROSTOR k tomu, aby vice premyslel (o cemkoli).
Jinymi slovy, byt sam je pro urcite lidi lepsi, nez byt ve spatnem kolektivu. (za kazkou cenu, jen abych nekam patril).

Celý život jsem byl sám. Díky otci. V roce 2001 zemřel. První, oč jsem se snažil, bylo prorazit samotu. Výsledek se brzo dostavil. Co jsem nezoral, to jsem pohnojil. Čím víc jsem se snažil, znáte to. Nakonec zemřu v naprosté samotě a odloučení. A lidé se budu ještě šťastně smát jako dosud, že jsem nikomu nic neudělal. A já nemám sílu pořád vysvětlovat, že je to strašné nedorozumnění. Že je mám vlastně rád. Ale bojím se. Tolikrát jsem se už spálil, tolikrát mi vždycky nakonec někdo ublížil. A já vlastně ani pořádně nevím proč? Večer jdu většinou zničen spát už po večeři a v noci jsem vlastně nejšťastnější. Samota totiž v té době není nepřirozená. Oč mi vlastně jde. To je to vážně tak těžké pochopit?

...nedá mi to nereagovat....taky jsem se rozhodla pro samotu....vydržela jsem to asi 30 let,teda děti,práce....nebyla jsem tak docela sama....
zlom nastal teď,kdy už jsem skoro v důchodu ,děti mají svůj život a uvědomila jsem si ,že zbytek života nemůžu být o samotě,dívat se do počítače? Vstávat a nemít si s kým popovídat,poradit.......ticho v bytě....tu pravou samotu člověk pozná věkem.....a to :
Nikdy neříkej nikdy platí....

Těžce se zvyká na samotu. V mládí je to problém, ale od středního věku je samota ideální-samozřejmě občas je nutno někoho navštívit, někam zajít a pak se zase ponořit do blažené samoty. Nikdy nezapomenu na 10 báječných let co jsem bydlela sama s kočkou.

samota je fajn,ale cítit se osamělý,to je docela průšvih.

Těžce se zvyká na samotu....Tlapko, jsem nedobrovolně sama již 4 roky. Moc mladá nejsem, čtyřicítka mě za chvíli nemine. A mesouhlasím, že od středního věku je to ideální.

Tak já s tebou souhlasím. Než bydlet s blbcem,tak to radši sama

Když umíte samotu užívat, tak je to nejlepší věc. Osamění je něco jiného.

S manželem jsme byli spolu 22 let. Potom zemřel, a já jsem celkem s překvapením zjistila, co všechno sama zvládnu a co vydržím. Dokonce jsem se rozletěla do světa ve věku 52 let,protože v ČR to bylo dost utrpení.Mám práci a život v cizině, a bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Samota na mě dolehne obvykle kolem vánoc,ale jsem dobrovolně v práci, tak se tenhle sentimentální čas dá nějak přejít. Sice s cizími lidmi a bez rodiny, ale je to milá a příjemná společnost.Jsem za ni vděčná.

Tak tos vzala za správný konec, Mary. V jakém oboru pracuješ, čím se zabýváš?

Tak tos vzala za správný...Jsem u jedné rodiny,co chová koně, cvičí je pro závodění. Jsou to obrovské stáje. Hodně se nacestujeme.Paní majitelka je bývalá olympijská finalistka.

Klobouk dolů Mary, vždycky mě ,,nakopnou" a namotivují lidé, kteří si prožili takto těžké situace, ale šli dál, nezastavili se, neskuhrali nad osudem...

Dnes je často člověk člověk člověku vlkem.
Pánové Voskovec a Werich už ve 30. letech min. století zpívali o tom, že:
Lidi na lidi jsou jako saně,
člověk na člověka jako kat,
podívejte se na ně,
musíte naříkat.

Od dětství jsem byl samotář a ani dnes na stará kolena toho nelituji.
Akorát, že až mě ruka krutá do propasti srazí,
nikdo nezapláče, že tu někdo schází.
Ale to mně bude už stejně šumafuk.