Dotkni se ran, vydrž pochybnosti
Mnoho knih se snaží pocukrovat bolestné rány zbožnými frázemi nebo virtuózní argumentací se příliš lehce přenést přes propast mezi faktem utrpení a vyznáváním dobrého a spravedlivého Otce všech lidí. Nemohu se zbavit dojmu, že i velký svatý Augustin ve své teodiceji - patrně nejslabším článku svého rozsáhlého a mnohovrstevného díla - v pošetilé snaze zachovat "dobrou pověst" Boha naložil na člověka takový díl viny, že jeho pesimistická antropologie zavedla mnoho věřících do bludů a nepředstavitelných úzkostí.
Není poctivější, ale nakonec i "zdravější" prostě přiznat, že paradox existence dvou těžko slučitelných skutečností, zla a utrpení na straně jedné a dobrého všemohoucího Boha na straně druhé, je třeba přijmout jako "koan", který není řešitelný logickými postupy našeho rozumu?
Teprve tváří v tvář tragédiím dvacátého století se v teologii - "teologii po Osvětimi" a "teologii po Gulagu" - probudil stud nad pokusy bagatelizovat zlo zbožnými konstrukcemi. Příliš evidentní, nepopiratelná přítomnost zla v naší době zahradila mnoha lidem cestu k víře a důvěře v Boha. Je třeba si přiznat, že žijeme ve světě, který vzbuzuje náboženské pochybnosti, který připouští, ba sugeruje ateistický výklad. Jestliže Nietzsche vložil větu "Bůh je mrtev" do úst šílence, který ohlašuje událost, pro niž se lidem jeho doby ještě neotevřel sluch, pak dnes mnozí přijmou tuto zprávu jako už nikoho nevzrušující, evidentní skutečnost. Je velmi snadné splést si Boží mlčení s Boží neexistencí - úkolem teologa je však připomínat, že bychom mezi tvrzením "Bůh mlčí" a "Bůh není" měli nicméně pečlivě rozlišovat.
Je-li teodicea snahou "ospravedlnit Boha" pomocí bagatelizace zla nebo zúzkostňujícího přehánění lidské hříšnosti,
pak mi připadá - a vždy připadala - jako nemravné, pošetilé, ba rouhavé počínání. Boží dobrotu a spravedlnost nelze racionalisticky přistřihnout na míru lidských představ o tom, co je dobré a spravedlivé. Dialog s Bohem o tajemství zla a utrpení vždycky asi nakonec musí skončit jako v knize Job: člověk si přikryje ústa a skloní se před nepochopitelností Skutečnosti. Ale toto zmlknutí - jak vidíme nejlépe právě v knize Job - je výsledkem předlouhého a bolestného procesu, zápasu, proměny mysli. A víra, jak jsem hluboce přesvědčen, není až oním stavem na konci tohoto procesu: víra je celý tento proces.
Skutečnost víry bychom velice zredukovali a zmrzačili, kdybychom ji ztotožnili jen s okamžikem konečného vítězství nad pochybnostmi. Víra není totéž, co "visio beatifica", ničím nenarušené, šťastné nazírání na Boha, které tradice připisuje svatým v nebi. Víra je pozemská skutečnost, patří ke stavu poutníků - ale k tomuto stavu, a tedy i k víře, patří také všechna zranitelnost a obtíže lidí na cestě, tedy i stálá přítomnost neodbytných otázek, pokušení a pochyb. Víra není konečným vítězstvím, nýbrž spíš stálým zápasem s pochybností.
Ale udělejme ještě jeden krok: víra nespočívá jen v překonávání a odstraňování pochybností, nýbrž i ve schopnosti je snášet a vydržet. O lásce, rodné sestře víry, je psáno: láska všechno snese, všechno vydrží. Neplatí to také o víře? Nepatří k síle a opravdovosti víry také její schopnost unášet pochybnosti a kritické, palčivé, těžko zodpověditelné otázky?
Ježíšovo slovo k Tomášovi, který se dotkl jeho ran, "nebuď nevěřící, nýbrž věřící" se obvykle čtou: odlož pochybnosti a uvěř. Na prahu sirotčince v Madrasu mne však napadl jiný smysl těch slov: Vezmi na sebe kříž svých pochybností a s ním mne následuj. Místo, kde se se mnou - přes všechny své pochybnosti - vždy setkáš, nebude ráj jistot, nýbrž rány světa, protože to jsou moje rány.
Zdroj: Tomáš Halík - Co je bez chvění, není pevné - Nakladatelství Lidové noviny
Komentáře
Jak napsal Halík.
Dotknout se ran (hran).Většinová populace,ale spíš řeší jiné problémy než takovýto intelektuálský přístup.
Prožívá méně hodnotný život ,když zrovna nemá v hlavě poslední dílo Halíka, nebo ji neteče do bod,aby jako její život nebyl koupený?!
Asi ne.
- Odpovědět
Pošli odkaz