15914 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Gamblerství

10. Září 2018 - 0:02

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele ivetis
ivetis
Kdy ";"Jak
1. Leden 1970 - 1:00
Obrázek uživatele ivetis
ivetis
Je to v dnešním světe ještě vůbec možné ?//";"To
1. Leden 1970 - 1:00
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Dobrý den, před týdnem se můj přítel konečně odjel léčit. Je to gambler. Toto zjištění pro mě bylo šílené, ale podezření jsem měla. Postupně jsem začala prožívat to, o čem jsem do té doby jen četla, a nemohla jsem uvěřit, že se mi to doopravdy stalo. Došlo to tak daleko, že přítel bral peníze, které patřily mým rodičům, ve finále vzal mou kartu do bankomatu. Celou dobu našeho vztahu mi lhal. Kdykoliv měl peníze, vždy je prohrál. Někdy nepřišel celý den a noc domů, protože prohrál. To léčení je pro mě poslední naděje. Přes všechno to hrozné, co způsobil, ho mám moc ráda. Ale uvědomuji si, že pokud by mu léčba nepomohla, nemůžu s ním zůstat. Nechci strávit život splácením dluhů, které si přítel udělal. Pro informaci, do dnešní doby mi přítel dluží 140 000! Je to všechno šílené. Může být léčba vůbec účinná? Může někdo pomoci mně? Při představě, jak přítel trávíval svůj volný čas, mě mrazí. Jak je vůbec možné, že dokázal celé hodiny prostát u těch stupidních automatů a házet tam všechny své peníze (a posléze i peníze jiných lidí). Když jdu kolem nějaké herny, chce se mi zvracet, je mi na omdlení. Všechny tyhle herny a podniky, kde jsou automaty bych pozavírala. Ale dnes je automat skoro v každé hospodě, a bodejť ne. Jejich majitelé mají dobře spočítáno, jak na tom vydělají. Každý zdravý člověk ví, že právě proto tam ty automaty jsou - aby na nich vydělal jejich majitel. Jen ti nemocní, ti hrozní gambleři, věří, že můžou něco vyhrát.Paní doktorko, já se cítím hrozně zoufalá. Mám na všechno vztek. Přítel se odjel léčit, kdykoliv mu jen naznačím něco z toho, co udělal, vyčítá mi to a cítí se dotčen. Nevím, jak se mám chovat. Nemám mu nic připomínat? Ale to by z toho přece vyšel moc lehce. Tolik toho spáchal! A já o tom nemůžu mlčet. Chci vědět, PROČ. Proč mi lhal, v jednom kuse mi lhal? Nepochopím to. Snažila jsem se přečíst o tomto problému nějakou literaturu, ale nedokážu to prostě pochopit. I já jsem několikrát hrála automaty. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych na tom mohla vydělat, bylo to pro zábavu. Tak jak to, že tomu někdo dokáže tak propadnout? Tak moc, že dokáže milovanou osobu tak zranit? Co mám dělat dál? Léčení trvá 6 týdnů. Pak se vrátí, a co? Bude už v pořádku? Bude domů nosit výplatu, bude mi splácet dluh? Mámho kontrolovat, nebo se s ním na to téma nikdy nebavit. A vůbec, má cenu sním po léčbě zůstat? Nevím NIC. Věřím, že existují i další dívky a ženy, které si prožily, to co já. Asi bych si s nimi o tom potřebovala promluvit. Najdu je prostřednictvím tohot e-mailu? Dekuji kazde z vas, ctenarek, ktera mi napisete a podelite se se mnou o sve zkusenosti ze souziti s gamblerem. Dekuji.A. Sklenarova
11. Leden 2001 - 11:34
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko, Vis, gamblerstvi je uplne stejne, jako kazda jina zavislost. Je to zavislost a je to jen a jen na tom postizenem, jestli se rozhodne v sobe posbirat posledni kousek rozumu a sil a zacne na sobe tvrde bojovat. A ze to neni boj jednoduchy, je vic nez jasne. Tady nepomuze domlouvani, vyhrozovani, slibovani......nic. Jen on sam musi chtit. A musi to delat kvuli sobe. Kvuli komukoliv jinemu....vetsinou to dlouho nevydrzi... Co se tyce Tvych penez. Jen se zeptam, to si vse pujcil najednou, nebo po castech ? A kdyz, to Ti to nebylo divne a ze jsi mu napujcovala az tak moc? Muj muz je vyleceny alkoholik. Pil od detstvi, ve 30 letech prestal sam, kdyz videl, kolik problemu si tim nadelal a kolik let sveho zivota tim vlastne zahodil, plus ztraty v osobnim zivote od vztahu po praci a tak. Ja ho poznala, kdyz nepil asi tri roky. Myslim, ze je z toho venku. Vi ale ze alkoholikem bude do smrti a tak taky vi, ze kdyby to jen jednou zkusil, byl by v tom zpatky. Tak to proste je. Ja se z jiste zavislosti prave snazim dostat. Ocenuji jeho podporu, ale take vim, ze to musim delat pro sebe, ne pro neh. Byla jsem kdysi na leceni, ale v te dobe jsem vlastne nechtela , nebo nebyla pripravena neco vazne delatt. Delal jsem to kvuli rodicum, na kterych mi moc zalezi. Fungovalo to na chvili... Az dnes, par let po te jsem si uvedomila, ze musim skoncit, protoze to chci JA sama, pro sebe a svuj zivot. A tim pak vazne ucinim stastnou nejen sebe, ale i lidi, kterym na me zalezi... Jde o to, roumne zhodnotit, co mi to prineslo a co od zivota chci. Se zavislosti toho nebude moc, ceho dosahnu. To je mi dnes jasne, proto vim, ze i kdyby me zavreli nekam na leceni, nic to nepomuze, kdyz ja nebudu doopravdy, smrtelne vazne chtit. A to, jak moc chci, ukaze ostatnim, kteri mi uz v tom take po 10 letech neveri, ukaze az cas, kdy uvidi, ze jsem z toho venku, ze makam, co to jde. A po prvnim mesici vim, ze delam dobre a ze mam snaci zase zit jako clovek. Vim, co chci a co ne. Co me ceka. Na to myslim, kdyz mam slabsi chvilku a rikam si: "Mas na vyber..." Myslim, ze to zvladnu...Vlastne....VIM to, protoze chci, at to boli, jakkoliv, po case se mi moje prace a namaha a bolest zaplati stonasobne. A TY ? V prvni rade mu rekni, ze ho mas moc radan ( o dluhu....je to dost, ale ted o tom nemluv, on o nem vi, ale ted se musi soustredit na sebe, protoze kdyz se z toho nedostane, bud si jista, ze z nich neuvidis ani halir...)( kdyz, se z toho dostane...nejspis budes mit aspon jeho, ted se sama rozhodni, co chces vic...). Dal mu ale taky dej jasne najevo, ze at ho mas rada sebevic, ze Tvoje laska ma take jednu trpelivost a to definitivne. Ze je ale pouze na nem, co v zivote chce mit- hry, dluhy nebo byt stastny. ( sam- ci bez Tebe...ale stastny...nevydirej ho, to nepomaha, jen to zhorsuje...) Bud pri nem, projde si tezkym dlouhym obdobim, protoze lecba po tech 6 tydnech zdaleka nekonci. Je to jen prvni krok, berlicka do zacatku, ale pak musi sam a na cely zivot, vzdy uz tam bude toriziko, a ze kdyz prijde pokuseni, ze nesmi podlehnout. Uspesne vyleceni, -o tom se da mluvit az, kdyz je ten clovek bez...tak kolem dvou let. Takze ted budes muset byt silna i Ty. Ty jsi totiz zdrava a se zdravym rozumem. Nevzdavej to!, ale take bud pripravena, ze on jeste nemusi byt tak na dne, jak si mysli, ze je, aby se vazne probudil. ( Ja si myslela, ze jsem tam byla milionkrat...) Bude se tedy snazit, ale... -Je to na nem Andrejko. Drzim Ti vic nez vsechny sve palecky - Vam oboum.
29. Leden 2001 - 15:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Milá Alenko,Děkuji Ti moc za Tvůj mejlík. Už jsem ani nedoufala, že se mi někdo ozve. Přítel má za sebou první polovinu léčby. O víkendu přijel na dovolenou. Z toho, co povídal, i z jeho dopisů a telefonátů to vypadá, že si už uvědomuje tu hrůzu, kterou jeho hraní způsobilo. Ví, že si všechny finanční nesrovnalosti musí dát nějak do pořádku. Kromě toho, co dluží mně, má ještě nějaké "drobnosti" vůči úřadům, spořitelně, kamarádům. Nejsou to naštěstí velké částky, takže by se to postupně dalo splatit. Mluvil o tom, kdy a jak by to splácel. Já jsem před ním o tom mém dluhu vůbec nemluvila. On sám první řekl, že spolu musíme vymyslet nějaký splátkový kalendář, jak mi to bude splácet. Já jsem (a pořád mám) sto chutí zeptat se ho přímo: Máš pocit, že toho dokážeš nechat, že už nidky nebudeš hrát? Ale nedokážu to. Ale zdá se mi, že on si všechna rizika uvědomuje. Pracuje jako číšník - výplatu dostává v hotovosti (takže mě poprosil, abych si tam každý měsíc, kdy peníze dostane, pro ně ten den hned přijela, aby je neměl u sebe). Ale problém je, že si vydělá i peníze "mimo", ty si rozdělují večer, po zavírací době. A to nemůžu uhlídat. V té oblasti, kde pracuje, je kolem spousta non stop heren, takže to riziko je tam obrovské. Přítel řekl při jedné terapii doktorům (a pak to řekl i mně), že kdyby cítil, že má potřebu hrát, že by z té práce odešel a našel si něco jiného. A to i přes to, že ho tato práce baví! (Jinak je vyučený truhlář, ale řemeslo dělal jen krátce, pak dlouho - asi 6 let dělal u bezpečnostní agentury). Léčba probíhá asi stejně jako léčba každé jiné závislosti, od manžela asi víš, jak. Tvrdý a pravidelný režim (každodenní úklid, ráno rozcvička, černé křížky za každý prohřešek vůči řádu, ...), terapie, sezení se skupinou, relaxace, psaní deníku, atd... Při sezení ve skupině všichni o svém problému mluví. Nemají před sebou žádné tajnosti, všichni jsou na tom stejně. Přítel říkal, že mu tohle hodně dává, protože když někdy slyší ty příběhy druhých hráčů, jsou hrozné. Někteří mluví o svých sebevražedných pokusech, další o prohraných částkách, které se pohybují kolem několika milionů, mnoho z nich všechno ztratilo (práci, manželky, děti...). Já doufám, že si uvědomuje, jaké má štěstí, že poznal mně a mou rodinu, my všichni jsme se rozhodli mu pomoci, i přes to, že on nám ublížil, my mu nabídli pomocnou ruku. Snad pochopí, že má nějaké zázemí a kdyby se z toho dostal, může začít konečně normální život. Život bez heren, kamarádíčků, pití... Začít se zajímat trošku o svou budoucnost, o to, že třeba by mohl jednou být tátou, manželem, starat se o rodinu... Takže teď zbývají 3 týdny do konce léčby. A pak se uvidí. Mám z toho děsný strach, miluji ho, ale jakmile jedinkrát sklouzne, neudrží se, tak to s ním budu muset bohužel skončit, protože by další život s ním neměl cenu. Co se týče těch peněz, půjčila jsem mu to postupně. Ze začátku jsme mu půjčila větší částku najednou (cca 50 000,-), to mi řekl, že má nějaké dluhy, že si je chce všechny splatit, a pak už to bude dlužit jenom mně... Jenže pak se to pořád nějak nabalovalo, pořád jsem za něho něco platila, pak jsem za něj dokonce zaplatila i to, co vzal mým rodičům (z obálky, kde jsou peníze na domácnost - ze svých peněz jsem to tam vracela, aby se moji rodiče nic nedověděli). Já už jsem věděla, že to přítel hraje. A hned jsem ho prosila, aby se léčil, že je nemocný, ať si to přizná. Copak zdravý člověk by vzal peníze, co mu nepatří a šel je naházet někam do mašiny? Tohle se stalo v dubnu 2000. Takovéhle podobné epizody se pak opakovaly, stupňovaly se, ale až letos v lednu teda přítel uznal svou nemoc a rozhodl se podstoupit léčení. Jo, a ještě v těch penězích, co jsem mu půjčila je vlastně půjčka od spořitelny (50 000,- kč), kterou jsem si vzala na své jméno, protože přítel měl u spořitelny už nějaký "škraloup" a půjčku by mu nedali. K tomuto kroku mě právě taky přemluvil přítel. Bylo to v době, kdy se k nám nastěhoval, a řekl mi, že je mu blbý nastěhovaqt se tam bez peněz, že to vyřešíme takhle. Že ty peníze, které mi bude spořitelna strhávat, mi on bude posílat na účet, takže se to vlastně vyrovná. Jenže to taky samozřejmě nefungovalo. Peníze z půjčky mi sice spořitelna pravidelně strhává, ale přítel nic neposílá (jak by mohl, když nemá z čeho!). A ani nechtěj vědět, jaký byl osud té půjčky! Všechny peníze spolykal automat - byly pryč během pár týdnů, ne-li dnů!... Tolik tedy z té jedné velké hrůzy zvané gamblerství. Mnoho lidí si myslí, že se tento problém zveličuje, říkají si, no a co, tak si někdo "občas rád zahraje" (takto to komentují i někteří ti přítelovi kamarádíčci). Takoví lidé jsou podle mně strašně hloupí. Neuvědomují si, a asi ani neumějí domyslet, kam až takovéhle občasné hraní může vést... Z přítele to udělalo trosku. Mám také strach z toho, až se přítel vrátí a zase začne chodit právě s kamarádama... To vždycky byly tahy, ze kterých právě nakonec vyplynulo to, že si půjdou něco hodit... Vsadila bych se, že nidko z těch jeho pitomých kámošů nemá ani ponětí, jak na tom můj přítel je. A určitě by mi nevěřili, kdybych jim to všechno vyprávěla... Já nechci, aby se s nima stýkal. Ale vím, že on se toho svého posezení u piva s klukama neobejde... Bude záležet na něm, jestli si řekne: Dost, měl jsem tři piva, pokecal jsem a půjdu domů... Anebo se nechá strhnout... Ach jo, Alenko, je to všechno hrozné. Neumíš si představit, jak bych byla šťastná, kdyby mě nikdy nic takového nepotkalo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!A jak je to s tou tvou závislostí? Bohužel jsi nenapsala nic konkrétního. Ale líbí se mi, že jsi se k tomu takhle postavila, že to děláš kvůli sobě, a ne kvůli tomu, že jsi třeba někomu něco tou závislostí provedla, a chceš to napravit! Takhle to ze začátku chápal přítel. Prý že za to musí nějak pykat, když natropil tolik zla. Jenže to je blbost. Nedělá to proto, aby něco napravil, dělá to pro to, aby někdy v životě mohl něco mít, založit si rodinu a být šťastný. Je to pro jeho dobro...Pro tvého manžela skončení léčby znamenalo to, že v životě už nesmí ani kapku alkoholu? A on to dokázal? Víš, já se utěšuji trochu právě tímto - existují lidé, kteří svou závislost zvládli. Dokázali se tomu, na čem byli závislí, postavit. A nakonec jsou i bez toho spokojeni a šťastni. Jak jsem napsala, nevím, co trápí Tebe, ale moc na Tebe budu myslet, abys to zvládla, překonala to, poprala se s tím... Řeknu Ti, že vážně nechápu, proč je život tak těžký! Žijeme ho přece jen jednou. Tak proč musí být ještě takhle nešťastně zkomplikovaný?Držím všechny pěsti!!!! Jestli budeš chtít, dej vědět, jak se daří, a jestli budeš mít zájem, napíšu Ti, jak to bude vypadat, až se přítel vrátí z léčby.Ahoj Andy
30. Leden 2001 - 11:10
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko,Ja zaprve nejsem zadny odbornik a mam nejmene pravo radit. Prvni bych rekla, ze muj muz na zadnem leceni nebyl a pit zacal asi v deseti, kdy mu tata daval pivo, kdyz si sam dal. Jako ze uz je chlap. Ale nevinim ho, tim mu prece nerikal: bud alkoholik. Ne, pritel na leceni nebyl, i kdyz moc chtel, protoze si myslel, jako kazdy zavislak, ze to sam nikdy nedokaze. Tak za prvy, tady se vsechno hrozne draze plati, lekarska pece je draha neumorne. Ne, ze by mu ho rodice nezaplatili, ale nakonec mu vlastne neverili. Tata je moc hodny chlap a oba rodice mu moc v zivote pomohli, at kdyz jeste pil, ze ho tahali z bouracek, kdy ridil opily, aby neprisel o ridicak, protoze ten je tu snad zivotni nutnosti, tak ale take kdyz prestaval. Tenkrat Terry o ten ridicak prisel, coz pry bylo stesti v nestesti pro nej, chytli ho podruhy ridit pod vlivem... A tady se to velmi prisne tresta a tak o nej soudne prisel na dva roky, polali ho zase soudne na skupinovou lecbu, to znamena dojizdet denne na terapii spolu s dalsima, kam se dostavit musel. Plus musel si odsedet 45 dni ve vezeni natvrdo. Jediny, co mu povolili, bylo, ze kdyz bude mit nekoho, kdo ho tam bude dovazet, ze mohl chodit do prace, ale odtud zase spatky do vezeni. Vezeni tady, kde byl, tedy toho nejtvrdsiho kalibru, to znamena, ze nevis, kdy se na Tebe vrhne beztrestne nejakej 120-ti kilovej cernoch sedici tu za nekolikanasobnou vrazdu, kterej Te bude chtit....slusne receno znasilnit. Tak ze byl Terry rad, ze mohl do te prace, navic, ze neztratil dobre misto, kde uz peknou chvili delal. Rikal, ze prace mu pomohla. Mel hrozny abstinencni priznaky, ale aspon v te praci se mohl drit k smrti, aby se presto dostal, a ze i ostatni lidi mu rikali, at zpomali, ze nestihaj.No, jo pak ale sel domu. Bez ridicaku se nikam nedostal, kdyby to risknul, cekala by ho nekolikaleta sazba v tom pekle. Do prace a z prace ho vozili rodice. Dela na smeny. Po praci tedy prijel domu....a nic. Co tu na venkove za mestem mohl delat ? A ani to pivo nemel, aby zahnal nudu po svem, jak znal dosud.V te dobe snad, nastoupil ty terapie. Nejdriv vazne chtel na leceni. Terapie nebylo nic jineho, nez skupinove sezeni lidi, kteri na tom byli stejne jako on a kteri tam taky vetsinou byli donuceni byt soudne. Casto z nich nekteri byli opili....Dalsi, co mu pru pomohlo, bylo slyset ty trosky, kam az se dostali, ale hlavne pak sam pred temi lidmi take on musel povidat o svem pribehu. Bylo mu hrozne se verejne muset priznat, ze je tim, cim byl a je. Dal, tedy tata mu rekl, ze jestli se z toho chce dostat, pomuze mu jedine a jedine jeho vlastni silna vule. Tu ze mu zadny doktori nenaockujou. Takze nakonec tedy vazne na zadnou hospitalizaci nesel. Byl tedy jen mezi praci a svym malickym pokojem a to cele dva roky, bez tech 45 dni. Vztah v te dobe snad se rozpadl, nebo sam ho ukoncil, ze to stejne nebylo nic, co by chtel a stalo za to dotahnout dal. Takze postupem casu se tu kousal nudou. K smrti. A ja vim o cem je rec, ted jsem tu zavrena ja, ale je to jen proto, ze jeste jsem nedostala prac. povoleni, nicmene to vidim. Tak si nakonec nasel neco, aby to tu prezil. Co mohl delat ? No, moc toho neni. Sice mu to nic nerikalo, ale byla to jedina vec vedle televize, ktera ho napadla, a tou byl pocitac. Jak se s nim seznamoval, postupne ho urcite veci zacaly zajimat a ucil se a hledal zdroje informaci, aby pocitaci vic rozumel a mohl si prizpusobit ke sve potrebe. Nakonec tedy si nasel tohle a stalo se to jeho konickem , do ktereho je blazen , az moc do dnes, ale ja si rikam, ze je to za prve lepsi, nez piti, a za druhe, tim se uci a to doslo tak daleko, ze se chce dalkove vratit do skoly a udelat si nejaky pocitacovy vzdelani a mit to jako praci. Tolik jen kratce k alkoholismu meho muze. Ne z Ti reknu, co je mym problemem, ja jsem to zamerne hned nerekla, protoze lidi vetsinou maji sklony to nehazet do jednoho pytle jenom proto, ze to neni o stejne veci, jako piti, drogy....Pravda ale je takova, ze vsechny zavislopsti jsou stejne, nezalezi na co jsou, vsechny jsou pricinou destrukce osobnosti a jejiho celeho zivota. A to bez rozdilu na stupen inteligence. Vlastne s erika, ze lidi vzdelani a chytri maji sklony k zavislostem jeste vetsi, nez lidi prumerni. K me dlouholete zavislosti...je to pribeh na knihu, tu bych mimo jine chtela zacit psat a uz na tom tak trochu pracuji. Reknu jen to, ze je to zavislost, ktera je take nemoci, ktera se od jinych zavislosti ani trochu nelisi. Delala jsem ty same kopance, jako Tvuj pritel, jako muj muz, jako vsichni zavislaci. Muj problem je neco, c je zvano poruchou prijmu potravy. Vi c tu psat nebudu, stav se, pokud chces vedet vic, jak o me tak o mem problemu, ytak o mem boji s tim tady v sekci o hubnuti s nazvem pruchy prijmu potravy - anorexie - bulimie. Prosla jsem si obojim, prosla jsem si peklem, ktereho ale uz mam plne zuby a ten Tvuj prispevek mi prisel, ze je uplne stejnym peklem. Taky. Povazuji se vzdelanou a pomerne chytrou holku, ale i ja jsem diky vlivu sve zavislosti delala to, co Tvuj pritel - kradla, pouzila penize druhych, co mi byly v praci svereny, lhala, slibovala, podvadela.No vsechno. To si nikdo neumi predstavit. Ale moje zavislost mela nademnou moc a ja se ji neumela a snad dostatecne nechtela branit. Delala jsem veci, nad kterymi rozum zustava stat a za ktery se stydim, ale nejvic az dnes, kdyz si to uvedomim. Je hrozny zjisteni, ze ja, jinak snad silna osobnost jsem se takhle nechala ovladnout blbou bulimii. Blbou zavislosti. Snad ani nema cenu hledat priciny problemu. Problem tu uz je a je treba horesit, at uz zacal z jakehokoliv duvodu. Ta doba je pryc, kdyz se to zrodilo a ja ji nezmenim, tak proc ztracet prilis mnoho casu hledanim pricin. Ty mi k lecbe uz nepomuzou. I ja se chtela lecit, pak ale manzel rekl, co mu rekl tata a ze dnes sam vi, jakou pravdu ten tata mel.Plus nas by moje lecba v nemocnici take stala sileny penize, ktery by jsme splaceli asi do smrti. A me, a i nas uz to stalo penez dost. Je cas neco delat a ne se schovavat za to ze nemuzu sama. Muzu. Musim chtit. To staci. Vazne chtit. To je jediny lek, ktery mi muze pomoct.A ja CHCI!!! Dnes uz vim, ze chci... Ja vlastne na lecbebyla, o tom je tam take vic, ale jak uz jsem rekla je nutne chtit a chtit pro sebe. Tam jsem to delala pro rodice a slo to chvili. Po dobu tam jsem si vedla skvele, slibovala, ze nikdy vic...jak vim, co jsem to vsechno zpusobila.....jo, to jsem sice vedela, i pred tim, ale jeste jsem proste nemela to sve "chci". Vratila jsem se do toho, ani jsem nevedela jak.... Docela me rozesmalo, jak pises o svem priteli, ze co vyvadel, jak lhal a...a...Ne, ze je to legrace, to ne, ale ja sama vim, co jsem byla schopna delat a vymyslet, jen abych si mohla delat to svy. NEVERIL by nikdo na svete, kdo tim neprosel, jak muze zavislost ucinit lidi vynalezavymi a napaditymi, jen kdyz se dotanou k tomu svemu. To mi pripomina. Vis, ja jsem taky delala primo v herne. Nikdy jsem k tomu sklony nemela, ale nakonec i ja podlehla tomu pokuseni. Taky jsem si nadelala par slusnych dluhu. a pak i zproneverila penize, protoze jsem chtela vyhrat zpet to svy. Pak jsem padala hloubeji a hloubeji. Nakonec jsem si to uvedomila a sama radeji skoncila, protoze to pokuseni, to tam proste je, tak proc ram zustavat, kdyz jinak jsem si k automatu ani necuchla? Tim to ale pro me skoncilo. Nepotrebuju to, nevzpomenu si a ni mi to nechybi, ani to ale nevyhledavam. Mym stestim v tom bylo snad jediny, mela jsem uz jinou silnejsi zavislost. Mozna ze to a financni tisen plynouci z meho prvotniho problemu me dohnaly k automatu, kdyz jsem tam delala a videla par lidi mit kliku. Nastesti je to pryc, ale delat bych to asi vic nesla. vsichni lidi, co znam a co to delaji, jsou nemocni, vsichni tomu proadli. A ze je jich dost. Jediny, co vim, ze par z nich zachranilo a tim bylo to samy...skoncili tu praci. Takze nevim, ale myslim si, ze pokud pritel nevycleni jakykoliv kontakt a sanci ke styku s automaty, asi skonci tam kde byl. je to smutny, ale je to tak. Musi si vybrat; bud on a normali zivot, nebo zamestnani, ktery ho bavi a troska. tady neni misto na vymluvy, omluvy, nic, to je fakt, kterym prosli mnozi jini. Musi skoncit a k autpomatum se ani nepriblizovat. Ani nechodit na mista, kde jsou jist, pit, nic. Pak, smam taky vim, ze si rada dam sem tam sklenku dve vina, ale uz taky vim, jak me troska alkoholu v krvi cini slabou vuci memu problemu, jak snadno pak mam sklony k tomu svemu. Je dobre na cas piti take vymezit a to hlavne kdyz je s lidmi, kterym je jedno, co pak dela. Vlastne bych mu rekla, at si vybere. Mezi kamosema tomu pokuseni neodola nejit si hodit. Ne, pokud chce zit jako clovek, musi ted zacit tvrde makat a vynecht zcela vsechny ty veci, ktere delaval, vcetne toho svyho piti. Jestli chce tolik to pivo (bacha at nenahradi jednu zavislost za druhou...) tak at si jedno dve da doma s Tebou. Na pokec ? Bud s tebou, jestli na nej platis, nebo radeji at vubec sma nechodi. Pisu, radim, ale sama vim, co to boj je, co to je ale i boj prohrany uz milionkrat, prave proto, ze jsem se urcitych veci nechtela vzdat, protoze by to bylo ne zrovna prijemne nebo pohodlne. Ale zavislost a upadnuti do ni take nebylo nicim prijemnym, tak ze logicky, kdo chce neco delat, nemuze cekat ze to bude prochazka ruzovym sadem, nebo ze mu to nekdo jakkoliv ulehci. Je treba se tomu dat a to bez vyhrad a vymluv. Na zaliby a veci mily ted neni cas, ty jsou casto zavadejici. A tak, drzim Ti pesti, Andrejko, budes potrebovat vic nez maximum trpelivosti a sily. Lecici se zavislost je peklo. Bud trpeliva, a nsad jen to, ze ho mas rada muze byt Tvou utechou a nadeji, ze i on bude chtit neco delat a casem dokaze, ze to my
30. Leden 2001 - 15:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj Alenko, celé včerejší dopoledne jsem v práci strávila čtením příspěvků v rubrice, týkající poruch příjmu potravin. Tak jsem se začetla, že jsem nevnímala okolí a práce šla mimo mě. Tak mě to čtení strhlo (ještě, že mám fajn kolegy, kteří mi neřekli ani slovo). K tomu problému jsem měla kdysi blízko i já. Poznala jsem to a také jsem se dostala k psychiatričce. Nevím, jestli mi pomohlo, že jsem k ní nějakou dobu docházela, nebo jak to vlastně všechno skončilo, ale jsem šťastná, že jsem se nedostala až tak daleko, jako mnohé z vás, které do rubriky píšete. U mě to probíhalo všechno naprosto stejně. Zjistila jsem, že když přes den málo nebo vůbec nejím, jde váha dolů. A tak jsem to praktikovala. Líbíl se mi v práci jeden kolega (byl také podstatně starší, mně v té době bylo 20, jemu 38) a jemu se líbily štíhlé holky, modelky... A tak jsem hubla vlastně kvůli němu. Líbilo se mi, jak mě pak chválil, jak se se mnou "vytahoval" (protože jsme si spolu samozřejmě začali románek, přesto, že byl ženatý...), když jsme někam přišli. Opravdu hodně jsem zhubla, strašně se mi líbilo, že si můžu kupovat sexy věci, těsné džíny, že se do všeho vejdu. Takhle to probíhalo většinou v pracovní dny. Postupem času ale stalo, že jakmile nastal víkend, začala jsem se doma cpát. Jedla jsem opravdu nezřízeně. Sice jsem to pak nevyzvracela, ale měla jsem jiné postupy. Když začal běžný pracovní týden, nasadila jsem projímadla a zase skoro nejedla - navíc vídala jsem se přece s NÍM a nechtěla jsem být tlustá. Pak zase přišel víkend a já se natláskala. V pondělí v práci jsem se pak cítila hrozně, nechtělo se mi s nikým se vidět, byla jsem nafouklá a nervózní z toho, kdy už půjdu na záchod a dostanu to ze sebe (tedy v té stolici, na zvracení jsem si netroufala). Byl to začarovaný kruh, začala jsem si to uvědomovat. Upozornil mě na to hlavně i ten fakt, že po běžném víkendovém obědě, kdy ostatní měli dost, mně připadalo, že bych dokázala sníst ještě třikrát tolik. Když nebyl nikdo v kuchyni, jedla jsem tam potajmu, na co jsem narazila (sušenky, piškoty, pečivo,... prostě všechno...) Končilo to takovými stavy, že jsem se kroutila na zemi bolestí břicha a s myšlenkami, co jsem to zase udělala. Prostě ale nebylo možné si říct DOST! Prostě v tom mozku nebyla ta záklopka, co by zaklapla. Máma o mých stavech věděla. Sama zná takovou tu žravost, a i ona dokázala stláskat najednou moc věcí!! Jednou už jsem tedy mámě řekla, že to nezvládám, že si myslím, že mám bulimii, a chtěla bych vyhledat odborníka. Máma mi sehnala doktorku. A jak jsem psala na začátku, začala jsem k ní chodit na nějaká sezení, vždy jsem s sebou musela přinést seznam toho, co jsem kdy snědla, kolik toho bylo, jestli jsem měla hlad, chuť, jakou jsem vykonávala činnost atd. A prostě pak najednou přešlo všechno do normálu. Začala jsem dělat v jiné práci (táta si tehdy vzal do pronájmu hospodu, pracovala jsem tam, dokonce v kuchyni - tam bych měla příležitost vymetat lednice - ale prostě vše bylo jinak). Nevím, zda to bylo tím, že tam bylo opravdu hodně práce, makali jsme tam od rána do večera, opět jsem si tam našla známost (opět ženáče a kolegu - teď mě napadá, že s těmi mými vzahy bych se taky měla někde svěřit, protože to bylo až do července 1999 jedna velká hrůza), a myšlenky na jídlo šly nějak mimo mně. Jo, ten vztah s tím předchozím ženáčem vlastně skončil tak nějak sám od sebe. Skončila jsem v té práci, takže i s ním jsem se přestala vídat. Když jsem potom o všem uvažovala, došlo mi, že jsem vlastně všechno dělala kvůli němu. A on přesto, že byl o tolik starší, neupozornil mě na to, že se ničím. Naopak se mu to líbilo. Samozřejmě, že i já potom měla problémy s menstruací, chodila jsem na injekce. Když si představím, že to mohlo dojít tak daleko, že bych třeba už nikdy nemohla otěhotnět, je mi hrozně. I když stejně budu mít asi problémy, protože mám pravý vaječník nějaký nefunkční. Před 3 lety mi praskla cysta, musely mě ihned řezat, jinak by bylo pozdě... ale to je taky taková epizoda na delší psaní a bohužel se to týká také jednoho nepovedeného vztahu... A k tomu mému (zaplaťpánbůh) dobře skončenému příběhu bulimičky: řekla bych, že ten konec je fakt paradoxní. Bylo to někdy kolem vánoc v tom roce, kdy už jsem dělala u táty. Byla jsem pozvaná na vánoční besídku do té bývalé práce. A byl tam i ON, ten kvůli kterému jsem se málem zničila. A víš, co jediné byl schopen mi říci (po tom všem, kdy jsme to spolu vlastně rok "táhli")? Jen: No, Andrej, ty jsi teda ztloustla! V ten moment, jako by mě opařili. Samozřemě, že už jsem nebyla to vyžle, co dříve. Byla jsem tlustčí, ale naštěstí se mi vrátila menstrace a byla jsem psychicky v pohodě. Po chvilce zaváhání jsem mu jen odpověděla: Ale mému příteli to nevadí (to byl kec, neměla jsem žádného, ale chtěla jsem mu naznačit, že někomu nezáleží jenom na vzhledu). A on prý: To se mu divím... To mi stačilo. Už nebylo třeba se s s ním dál bavit. Udělala jsem si o něm obrázek. A kvůli takovému "zmetkovi" jsem málem skončila jako troska...Na svůj problém s jídle jsem už nějak pozapomněla, ale čtením rubriky jsem si to všechno vrátila zpátky. Bylo to děsné. Strašně moc Ti držím palce, ať to zvládneš. Víš, když jsi mi poprvé odpověděla na můj problém s hráčstvím přítele, připadalo mi, že jsi starší než já. Pak jsem si četla všechny tvé příběhy a opravdu mě mrazilo. A ve finále zjistím, že jsi stejně stará jako já (vlastně o půl roku mladší). A kolik hrozných věcí tě už potkalo. Vůbec si to nedokážu představit. Musíš být hrozně silná (proto si mylím, že svůj problém zvládneš). Už to, že teď žiješ v úplně jiné zemi, nemáš tam asi ještě moc kamarádů, práci,... Taky jsi už podruhé vdaná, příběh s tvou prací v herně, tvé zážitky z dětství... Je toho taková spousta. Opravdu Tě obdivuji. A hlavně za to, jak i přes to, co všechno sis prožila, dokážeš být ostatním (i mně!) oporou! Díky Ti za to. Moc díky!!!!Přítel, říkejme mu třeba "S." se za 14 dní vrátí domů. Dnes jsem mu psala dopis. Víš, pro mě je daleko lehčí vyjadřovat se písemně, než mluvit... A v tom dopise jsem začala psát o tom, že do budoucna bude muset skončit s kamarádíčkama, udělat za tou minulostí (za těmi jejich "tahy", chlastačkami, diskotékami atd.) tlustou čáru. Letos mu bude 28. Myslím si, že je nejvyšší čas začít uvažovat jako normální mužský. Vždyť jiní v jeho věku jsou tátové třeba dvou dětí. Jak já bych chtěla mít rodinu, děti, domácnost. Zatím žiju (i se S.) u mých rodičů. To všechno chci ale je s S., protože ho přes všechno moc miluju. Poprvé v životě jsem se do někoho zamilovala (po všech těch ženáčích předtím...) A nejhorší je, že to se S. asi nikdy nebudu moci mít. On vůbec nic nemá! Pár kousků oděvů, jedny tenisky, toť vše. Mínusový účet, v hotovosti ani kačku, velké dluhy. Čím víc se blíží den jeho příjezdu, utápím se v beznaději. Přitom jsem si říkala, že ta léčba je pro mě jedinou šancí. Ale teď už tomu přestávám věřit. Ne tomu, že se neuzdraví, ale tomu, že bychom spolu mohli plánovat budoucnost. Třeba na bydlení si v životě nemůžeme našetřit. Asi víš, jaká je u nás bytová situace! Všechny mé kamarádky mají nějaké, řekla bych "smysluplné vztahy". Když se s nimi vídám, tolik jim závidím. Také a tom třeba nejsou finančně nějak skvěle. Ale oba dva se snaží. Na něco si třeba spoří, plánují si, kdy si co koupí. Nedávno jsem potkala spolužačku a prý: Tak zítra si jdeme kupovat za 800 000 byt na Vinohradech. Další kámoška už s klukem bydlí v baráku (v krásném baráku), zařizují se (z obou výplat si šetří postupně na různé vybavení)... Já jim nezávidím, že mají prachy na byt nebo drahý barák. Ale to, že mají partnera, který přemýšlí o budoucnosti, plánuje, spoří. A ne takového, kterému jsou přednější kamarádi, hospoda a hazard... Já jsem přesvědčená, že jakmile s těma kámošema někam vyrazí, neovládne se a bude to hrát. Znám ho, cokoliv mu kluci řeknou, udělá. I když třeba nechce. Ale prý by to vypadalo blbě. Jsem tak zoufalá. Vím, že mě má rád. Ale dlouho žil takovým životem (kamarádi, hospoda, holky, automaty) a neumí si asi představit, že se dá žít i jinak. Možná mu to připadá nudné mít spokojenou domácnost, nosit domů peníze, starat se, aby bylo co do pusy, co na sebe... Jenže o tom to bohužel celé je. Život není o tom, že ho prosedím při pivu s kamarády v hospodě. Co když se toho nikdy nevzdá? Je to jinak milý kluk, šikovný a hodný, ale kamarádi jsou pro něho asi bohužel stále na prvním místě. Je mi z toho tak smutno. Před chvílí mi telefonoval. Ale nemůžou to být moc dlouhé hovory, takže jsme si toho moc ani neřekli. Já se toho všeho tak bojím!!! Při to všem hrozném, co Tě potkalo, je aspoň jedna věc (a asi ta nejdůležitější) pozitivní. A to ta, že jsi potkala svého současného manžela. Podle toho, co píšeš, máte moc hezký vztah. To je strašně důležité. Je to odrazový můstek pro všechno ostatní. Mně bohužel někdy připadá, že ten náš vztah je citově hrozně nevyvážený. Že já do něho dávám více citu. A taky pořád nedokážu pochopit a nesmířím se s tím, jak mi celou dobu lhal, jak si vymýšlel, do očí mi říkal, že to nehrál a přitom pár hodin předtím ještě u té zatracené bedny stál... I když se všemožně snažím pochopit to, o gamblerství jsem si přečetla hodně materiálů, prostě to nejde. Chápu to jako zradu. A také jako to, že mě jen zneužil, aby se dostal k penězům. Přemýšlím, že zajdu na nějakou konzultaci. Vím, že pro partnery gamblerů něco takového existuje. Potřebuji mluvit s ostatními ženami a přítelkyněmi gamblerů. Už jsem volala jednomu psychologovi, a prý ta možnost je - v Bohnicích. A kdyby to bylo nutné, můžu tam i pár dní zůstat. Já to potřebuji. Protože jakmile o tom začnu znovu přemýšlet, jsem na tom psychicky zle. Říkám si: Proč zrovna já? Vždyť já tu jeho závislost prožívám pomalu víc než on. Kvůli němu se snažím být silná, aby
1. Únor 2001 - 16:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Natálie (anonym)
Ahoj Andreo, nevim,jestli ti pomůžu, ale uškodit ti snad nemůžu. Myslím, že bys svému příteli měla rozhodně říkat všechno, co se ti honí hlavou. Mnohdy ho to může překvapit a přesvědčit a vyřešit to různé mylné dojmy. A taky ho to může naučit říkat tobě to, co se jemu honí hlavou. To by měl především. Naučit se, ti maximálně důvěřovat a říct i to, o čem ví, že tě to nepotěší. Rozhodně situaci nesmíte podcenit. Hlavně on. Mám pocit, že ještě nezažil ty největší hrůzy a záleží na povaze, jestli mu dojde, že to neni sranda. Jestli si myslí, že až se vrátí z léčení, bude vymetat hospody a bude úplně nad věcí, tak to ho rozhodně přesvěč o opaku. Nesmí se stýkat s těmi lidmi, kteří ho do toho spíš zatáhnou zpátky než mu pomůžou. Pokud si tohle sám neuvědomí a bude zřejmě na tvoje naléhání jen říkat, že jo jo a stejně se s nimi bude scházet, tak rozhodně není v bezpečí. Musel by mít obdivuhodnou vůli, aby při pohledu na pokušení odolal. Každý to zná od sebe. Taky vím, že když nevidím čokoládu, kterou mám tak ráda, tak si jí prostě nedám. Pokud ti bude s mávnutím ruky říkat, že to zvládne, spíš mu nevěř. Pokud bude říkat, že potřebuje tvoji pomoc a bude chtít, aby si všude chodila s ním a hlídala ho, tak to rozhodně udělej.A hlavně se k němu nechovej povýšeně a jakobys měla navrch. Neříkej: Ty mlč, vidíš, co jsi udělal. Nebo tak. Žádné citové vydírání. Ale to neznamená, že nemáš klást důraz na fakta. Mluv o těch věcech, ale věcně a ne zaujatě. Nevim, jestli to říkám správně. Chci říct, prostě jeho problému nezneužívej. Rozhodně si dávej pozor. I lidi, kterým moc věříme, nás někdy oklamávají, ač nechtějí. Tohle taky znam, i když samozřejmě v trochu jiném smyslu.Určitě by pomohlo, kdybys šla k někomu pro odbornou radu, ale i tady dej pozor, kdo ti radí.Držím palce.
2. Únor 2001 - 14:56
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko,jeste se nevzdavej. Nechci tu pritele omlouvat, ale kazdy, kdo ma nejakou zavislost lze. nekdy min, nekdy vic, ale to jen tehdy, kdy ma pocit, ze nebude pochopen, nebo ze ublizi tomu druhemu. Ze ztrati jeho duveru, trpelivost...vsechno. I ja jsem sem tam manzelovi lhala. Ne, nemusela jsem sice, navic to na me poznal, ale ja jsem mu proste v danou chvili nechtela ublizovat, protoz jsem vedela, ze i on se mym problemem trapi. Jako bych ho te pravdy chtela usetrit, ale mozna i sobe usetrit neprijemny pocit, protoze pravda se rika, zvlast takovahle hrozne tezko. Dnes uz vim, ze lhat nemusim. Zaprve pravdu pozna i beze me, za druhe ja nerada lzu a mam pocit, ze to moc dobre neumim a ze to na me pozna, a taky ze pozna. Pak taky vim, ze kdyz bych tedy lhala, lhala bych predevsim sama sobe, tim ze si namlouvam, ze to nepozna a ze si neumim priznat pravdu. Ale tohle jsem poznala az casem, po ktery on byl se mnou velmi trpewlivy a nebyl nastvany a vycitavy, kdyz uz jsem mu tu pravdu rekla, at byla jakakoliv. A kdyz uz jsem lhala a vzapeti jsem mela pocit hrozne viny, a tedy mu pravdu rekla, videla jsem jak ho vic boli fakt, ze jsem lhala, nez to, co byla pravda samotna. Pises, ze mas obavy o vasi budoucnost, jaka bude tezka financne. Ja prvni verim, ze pokud je vztah silny citove, preklene se pres potize financni, i kdyz to neni lehke. Ale pokud je vztah slaby, finance ho rozbijou, ale to v obou pripadech: at jich je malo, nebo moc. Finance proste vztah poskozuji, ubijeji, kdyz je nestabilni. Vis, my jsme zacinali, jeli jsme do Cech se predstavit rodicum, ze se chceme brat. Na nasi nesmirnou smulu, me pak uz nechteli pustit zpet do statu, to je ale na dlouhe predlouhe vypraveni. Nicmene, tam me posadili pekne do pristiho letadlaa poslali me zpet domu. On chudak nemohl delat vubec nic, ani se se mnou domluvit, co udelat. Tohle rozdeleni trvalo dlouhych 6 mesicu, nez se vyridily vsechny papirys a stalo nas( tenkrat hlavne jeho) 30 000 dolaru. Je to normalni pracijici clovek, zadny bohac ale nevahal se proto, abychom mohli byt spolu tolik za dluzit, ze pak az budeme spolu, tak to splatime, jen kdyz budeme moci byt spolu. Tak jsme se brali s tricetitisicovym dluhem, coz zanmena, ze jsme si ani nemohli dovolit pronajmout byt, nebo poridit dum, coz je tu mesicne stejne nakladne placeni. Zijeme stale u jeho rozmazlenych , linych, neskutecne bordelarskych rodicu v malem pokojiku 3.5 na 3.5 metru s 16 velkyma cau-cau psema, ktery jsou nevychovany a neporadny....Ani to tu nebudu psat, nasinec zvykly poradku by myslel, ze prehanim. Chlivek je slaby slovo. Nemuzes nic rict, protoze vis, ze kdyby jsme se nepohodli s nima, nemame kam jit, jak si dovolit neco najit. Byt ot moji rodice, vim, co si muzu dovolit, co ne, ale muzu jimrict narovinu, co se mi nelibi. Tady - mam uctu a nedovolila bych si to. Tak jsme zticha, ja si pobrecim, kdyz padnu do deprese a je to. Jedine stesti je, ze oni sem tam odjedou pripoustet psy na Floridu, tak to vis, ze jsme bez sebe, ze mame soukromi. Ted jsou pryc mimoradne uz 2 mesice a muzu Ti rict, ze ac jsem tu makala jak barevna, jeste se mi nepodarilo vse uklidit podle svych prestav... No, ale protoze uz jsme ochutnali, jake to byt sami, o to horsi to pak je, kdyz se nasi vrati a behem 2-3 hodin je po vsem, vcetne moji nekolikatydenni driny. A ze driny, tak myslim driny v pravem slova smyslu. Nicmene, ikdyz casto penime, jsme zticha, protoze, to co by nas stalo bydleni jinde se soukromim a spoustou mista, muzeme splacet dluhy. Ted uz je o dost lip po roce, ale pred rokem, to bylo hrozny. Malem jsme museli vyhlasit bankrot. To je kdyz clovek neni vice schopen platit sve pohledavky. nasledky toho by byly nejen ostudne , ale i velmi zavazujici na dalsich 7 let. Tak jsme se drzeli aspon tesne pod hladinou, jak to slo.a ja nemohla nic delat, jen protoze jeste nemam prac. povoleni. Terry drel jak mezek v praci, zacaly mu i padat vlasy, objevuje se vic a vic sedin a vrasky ? Ani nemluvim. proste stres stres stres... A ver, ze i my jsme tim jen tak neproplouvali. Mame krasny vztah, ale i my jsme se hadali. Kdyz uz ale bylo nejhur, nakonec jsme si vzdy naposledni chvili uvedomili, ze hadani a ni nic horsiho- timse nic nevyresi a ze problemy nejsou na vecnost, ze bude lip, jen vydrzet a hlavne SPOLU! Tak jsme si aspon spolu lehli a drzeli se v naruci, jakej je ten svet kurva, proc my nemuzeme mit kousek stesti...Usnuli jsme a rano bylo o trosicku lip. Presto ze bylo zle, vzdy jsme si nasli zpusob, jak jednou za cas odtud vypadnout, ukrojili jsme penize od jinud, a jeli treba na par dni na ryby nacerpat nejakou energii na dalsi cas. Hlavne tedy, at je sebe hur, nezapominejte na duvody, proc jste spolu a proc toho druheho milujete, protoze je lehke v tezke dobe na to pro same problemy zapomenout. Nevycitej S. nic, ale ani mu nic neomlouvej, bud tvrda, neuprosna, ale!!! stale milujici. O penize se ted tak neboj, pomoz mu posilt se psychicky a pak to spolu budete resit a zvladat mnohem snadneji. Lidi by se nemeli rozchazet kvuli financnim potizim. Pokud vis, ze je tam laska, -a v te dobe je lehke prestat verit ze tam nejaka je, pokud tam ta laska je, da se vsechno. DA, Andy... I ja uz mela nekolikrat sbaleno a chtela odejit, ale nastesti Terry mel tolik sily a viry v nas a ucty k nasemu vztahu, ze nakonec jsme si oba sedli a rekli, co to tu vyvadime, ze tohle neni duvod, proc jsme se brali, se pak tak snadno vzdat. Nikdy se vzdat. Bojovt do posledniho dchu s tim, ze je to nas boj a my v nem musime obstat. a jednou, jednou vysvitne slunicko i pro nas. Ne mozna zitra, ani pozitri, ale jednou zase urcite vysvitne. Drz se, berusko...vim ze je to temer nadlidsky boj, ale pokud vydrzite, bude to stat za to, ver mi. Aja
2. Únor 2001 - 16:06
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj holky! Děkuji vám za podporu. Bohužel ale v neděli jsem se už neudržela. Už toho bylo na mě moc, cítila jsem to celý minulý týden, pořád se mi hlavou honilo tolik myšlenek, vracela jsem si zpátky všechny ty epizody, ty jeho výmysly a lhaní, i to mé podezřívání, nedůvěra, prohledávání jeho kapes... Prostě jsem toho najednou byla zase plná. Do té doby (celý měsíc, co na léčení byl) jsem se nějak ovládala. Snažila jsem se mu ukázat, že mu věřím, jsem mu oporou a celé to léčení prožívám s ním. Přitom mě tohle všechno strašně trápilo, ale věděla jsem, že o tom s ním nesmím mluvit. Že on ten první krok k nápravě učinil, když si přiznal svou závislost a odjel se léčit. Ale právě v neděli se to ve mně všechno zlomilo. Ten telefonát bych nejraději vzala zpět, ale už to nejde. Začala jsem zase vytahovat ty věci (proč jsi to dělal, proč jsi mě dohnal až k tomu, že jsem Ti potupně prohledávala kapsy, atd...). Samozřejmě, že telefonát skončil mým brekem a přítelovým naštváním... Od toho nedělního večera jsm jako tělo bez duše. Sice jsem mu volala zase v pondělí, ale oba jsme vytušili, že náš rozhovor je daleko jiný než bývaly ty, které předcházely té OSUDOVÉ neděli. Poznala jsem na něm, že je naštvaný. Vyčítám si to, protože vím, že tím jsem jeho léčbě nepomohla, bojím se, zda jsem ho náhodou neodradila. Samozřejmě, že ve všem mám pravdu, mám právo být z toho, co mi provedl, nešťastná a zoufalá (už proto, že až do S. jsem se poprvé v životě opravdu zamilovala a myslela, že už se můj život někam pohne --- no a kam se pohnul?), ale neměla jsem mu to opět vyčítat. Určitě ani pro něho to není lehké - přiznat si, že je patologický hráč, že má ohromný dluh a v současné době finančně úlně na dně. Jsem strašně pitomá. O svých trápeních si můžu promluvit s mámou, nebo zajít za odborníkem, ale ne mu to TEĎ vyčítat!!! Také jsem mu hned v pondělí psala dopis a uznala jsem v něm svou chybu. Je mi to tak líto, jsem moc smutná. On to třeba chápe tak, že mu vůbec nevěřím, že jsem mu neuvěřila, že to bere vážně a chce vše napravit. Ale já tomu věřím (chci tomu věřit), jen jsem prostě ulítla. BOjím se mu dnes volat, protože ty hovory jsou teď tak jiné! Ach jo. Jak mu mám ještě dokázat, že mě to mrzí a že mu pořád věřím? Ach jo, do toho mám dnes pořád nějaké nepříjemnosti v práci. Nejraději bych se někam zašila a pořádně se vybrečela. Ahoj Andy
6. Únor 2001 - 13:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko,prvni Ti asi povim to, ze pokud Tvuj pritel vi, co je to laska, tak by mel chapat Tvoje rozhorceni a pocity, ktere vlastne zavinil on sam svou zavislosti. A pokud si vazne svou zavislost tak uvedomuje, vubec by se nemel zlobit, ale mel by vedet, ze Tve pocity kolem toho vseho ale vubec neznamenaji, ze ho nemas rada. Spis naopak -mas ho moc rada a neni Ti jedno, jaky problem ho trapi. Chces mu pomoct, ale nevis jak a i on vi, ze to neni mozne, ze prece musi sam. A to s Tebou, nebo bez Tebe. Je to jeho zivot predevsim a on ho bude zit. Jak, to se uvidi... Nevycitej si proboha, ze jsi rekla uprimne, co Te tizi. Copak chce, abys mu lhala, ze je vsechno naprosto vporadku aze Ty jsi tvrda a studena jako kamen? Tak to by si myslel, ze mu vse odpustis, ze Ti jeho nemoc nevadi a ze tedy neni treba s tim problemem nic delat a ze tedy muze vesele pokracovat, protoze Ty jsi vpohode... To, ze Ti vase rozhovory pripadaji jine, je podle me hlavne z pocitu viny, ze jsi mu ublizila a ted mas strach, ze ho ztratis a dokonce se chces vinit, ze kdyz to nezvladne, bude to Tvoje chyba...BLBOST!!! Andreo!!! Ne. Je vporadku, co jsi rekla, a co rikas dal. Podporuj ho dal. A pokud se vazne nastval, ze mu nechces pardonovat jeho chybu, pak si z toho hlavu nelamej, protoze je stejne na nejlepsi ceste spadnout tam, kde byl, protoze si jeste nesahnul asi dost na dno. Pak Ti to vubec nestoji za to se vic trapit. Rozhodne ho ale nepros za odpusteni a tak. Neni duvod a navic on by si mohl uvedomit, ze mas pocit viny a zacit toho vyuzivat k tomu, ze - zase- muze tedy ted delat, co chce, protoze Te ma tam, kde Te potrebuje ve sve nemoci mit. Andrejko, vim, ze je to peklo, cim ted prochazis, ale nevzdavej to, pokud ho mas rada. Zaroven ale bud radeji pripravena na nejhorsi, aby to pak tak moc nebolelo, kdyby neco nevyslo. Kdyz vsechno klapne a on se bude dal snazit se hrani vyhybat, o to vic pak budes rada, kdyz to bude fajn. Drzim Ti vsechny palecky a pesticky, co mama ja i muj muz...to je dost, co ? A usmej se na ten svet trochu. Odpocin si, delej sem tam neco, co Te tesi, a nemysli chvili na problemy =nacerpavej energii z veci, ktere mas rada, to se Ti bude hodit, kdyz je Ti moc smutno. Jo ? Tak zatim, zase se ozvi. Ja ted byla na par dni pryc , tak promin, ze mi to chvili trvalo, nez jsem se dostala k pocitaci a psani. Pa Aja
11. Únor 2001 - 21:51
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj Alčo,děkuji Ti za podporu. Během minulého týdne se to uklidnilo. V dalších telefonátech jsme si to vyjasnili, i v dopise se S. k tomu rozhovoru vrátil. Muselo ho to vzít, protože se o tom prý bavil i ve skupině, říkal to terapeutce, také se jí přiznal, jak se zachoval, a uznal, že vlastně to byl on, kdo mi nebyl schopný pomoci, když jsem to potřebovala. Prý si tam dokonce zahrají i scénku na téma gambler a partnerka. Napsal mi hodně (pro mě důležitých) věcí. Třeba to, že mi za všechno, co pro něho dělám, děkuje, že se diví, že jsem s ním zůstala... To pro mě moc znamená, protože vím, že to myslí upřímně, a pro mě je to dobré znamení, že si to konečně všechno uvědomil a snad i smířil s tím, že pokud bude se mnou chtít zůstat, bude muset s dosavadním způsobem života skončit. Prý mu i ostatní pacienti říkali, jaké má štěstí, že má tak "super babu". S mnohými z nich se totiž jejich partnerky rozešly a manželky rozvedly.No, v pátek se S. z léčení vrátí. Těch šest neděl nějak rychle uteklo. Jsem z toho všeho tak nervózní. V pondělí už půjde do práce. Dělá číšníka, to jsem Ti psala. Hospodu mají otevřenou až do jedenácti v noci. Než to všechno uklidí, spočítají, bývá půlnoc. No, před půlnocí, takže poslední metro by teoreticky stíhal. Jenomže jeho zvykem bylo cestou z práce zapadnout do nějaké herny a celou noc se následně neukázat doma. To jsem se pak třeba ve dvě v noci probudila, zjistila, že postel vedle mě je prázdná, a bylo mi na omdlení. Ale nemohla jsem nic dělat. Jen jsem věděla, že NĚKDE hraje. Či spíše, že prohrál vše, co si za ten den vydělal a teď má špatné svědomí, neví, co by mi řekl, kdybych po něm chtěla peníze a on by je neměl. Takže raději celou noc jezdil v nočních tramvajích, jen aby mi nemusel přijít na oči. Druhý den jsem ho sháněla, sám se mi nikdy neozval (prostě se bál)... Strašně se bojím, že tohle budu zase zažívat. Jenže tentokrát bych už asi nevydržela. Jestli nebude kolem půl jedné v noci doma, bude to zlé. Jestliže se to stane jednou jedinkrát, zničí mě to. Nebudu se ale ani vyptávat, kde byl. Nebude mě to zajímat. Budu radikální. Proč se ho ptát, proč po něčem pátrat? Pro mě bude jediné vysvětlení: že zase hrál! To by potom mělo rychlý spád!!!No, Alenko, vidíš, já už si tu zase představuji to nejhorší. Stal se ze mě hrozný pesimista. Moc bych si přála, abych se mýlila a vše probíhalo jinak. Nevím, jak se mám chovat, do jaké míry ho mám nebo nemám kontrolovat. Jen jsem rozhodnutá, že mu už nepůjčím ani korunu. Nebudu ho litovat, co všechno musí splácet. Holt se bude muset hodně otáčet, aby si vydělal. Já přece nejsem nějaká záložna, a navíc jsem od prosince v nové práci, kde mám ještě méně peněz, než jsem měla předtím. O dost míň. Dokonce beru méně než je jeho plat (a to on si ještě jako číšník vydělává mimo...) A ještě se mi každý měsíc ze sporožira strhávají 2000 (a také jen kvůli němu - 1500,- je ta půjčka, co jsem si vzala na sebe, ale peníze byly pro něho, a 500,- je splátka mobilu (také to byl jeho mobil - koupili jsme ho na splátky, s tím, že splátky zase půjdou z mého účtu). O mobilu píšu v minulém čase, protože ho měl asi jen dva měsíce a pak mu ho někde na diskotéce (kde byl samozřejmě s klukama) ukradli... Prostě když to spočítám, zbyde mi na měsíc 3200,- Kč. Z toho platím 1600,- Kč mým rodičům za bydlení, takže mám 1600,-. A z toho nakupuji jídlo (běžný větší nákup mě přijde na 500,-Kč). Všehovšudy mám 1000,-Kč na měsíc. A to jsem vlastně celou dobu přítelovy léčby financovala i jeho (posílala mu peníze, aby si mohl něco koupit, balíčky s cigaretama (sama nekouřím), kávou, jízdné (když přijel na dovolenou - cesta tam a zpět vyjde na 600, Kč).... No, raději té matematiky nechám. S penězma je to děsné, ale o tom nemusím Tobě psát, že??? Prostě mi ho nesmí být líto. Když nebude mít peníze na cigára, tak si je holt nekoupí. Já bych taky chtěla spoustu věcí, ale nemám na ně. A je přece nelogické, abych si sama nedopřála to, co mám ráda a namísto toho jemu kupovala cigarety. Nechci být zlá, ale myslím, že je to tak správné. On se mně taky neptá, zdali něco nepotřebuji. Protože by mi to stejně nemohl kopit. Jenže spoléhá na to, že já mám ještě něco ušetřeno, takže můžu pořád z účtu vybírat. Jenže já se vždycky snažila aspoň malé částky si uložit, spořila jsem si. Ale to bylo do budoucnosti. Abych prostě něco měla, i když málo, ale aspoň něco. Já nejsem taková, abych všechno utratila, čekala od výplaty k výplatě, potřebuji mít nějakou jisotu - i když je to malá částka, mám pocit, že něco mám. On snad nikdy účet neměl. Vlastně měl, ale pořád byl mínusový. Právě teď v léčebně musel přiznat všechny dluhy a spořitelna je jedním z těch dluhů. Neví přesně, kolik tam je v mínusu, asi 6000,- Kč. Má štěstí, že mu na to spořka ještě nepřišla a nenahánějí ho. Ale už si ho našla sociálka. Měl zaplatit 5000 do poloviny února. S. tam volal a poprosil o odklad do konce března. Nevím, jak si to představuje, že to splatí, protože v té době se bude platit daň (S. má živnostenský list)... No, finančně to pro něho bude hodně náročné, ale jak říká, já jsem rozhodnutá mu v tomhle směru už nepomáhat. Stejně, k čemu by to bylo? Sice by si zaplatil dluh na sociálce, ale tu částku by si připsal k mému dluhu... A ten mi stejně JEDNOU taky bude muset splatit... Možná, že bych se měla poradit třeba s mamkou, ale myslím si, že by mi řekla to samé. Nesmím už S. nic půjčit! No, Alíku (nevadí?), jsem moc zvědavá, jestli nám to "pošlape". Psala jsi, že bude trvat zhruba tak 2 roky, než se bude moci mluvit o tom, že je z toho venku, viď? To je hodně dlouhá doba... Uvidíme. Přeji Tobě a manželovi hezkého Valentýna (já ho bohužel nemám ve středu s kým oslavit, S. přijede až v pátek). Doufám, že si pořád vedeš dobře ve svém boji. Zajdu si přečíst příspěvky v rubrice o anorexii a bulimii, abych věděla, jak jsi pokročila. Takže se zatím měj hezky, papa Andy
12. Únor 2001 - 14:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko, predne, preji Ti a obema Vam hodne moc sily ataky stesti, aby jste to vsechno zvladli...a dotahli to spokojeneho konce. Ctu Tvuj prispevek a jedine, co bych Ti jetse chtela rict Andrejko, zkus ted na cas nemluvit o tom, co on dluzi Tobe. On to dobre vi, a taky dobre vi, co dluzi uradum, ktere to muzou hnat k soudu. To se musi splatit asi prvni. Chapu Tvou situaci a ani Ti ji nijak nezavidim, vim o cem to je dluzit silene sumy a ani se o to nijak nepricinit, ale i tak ze jsem se o jine sice mensi nez tyhle ale stale tisicove, pricinila a sama musela platit. Mam trosku obavy, ze kdyz jeste Ty na nej budes tlacit, ze chces svy zpet, ze pro nej bude jednodussi podlehnout pokuseni, ze by aspon neco mohl vyhrat a spadne do toho zase samozrejme.Vim, ze to prece nebyla Tvoje chyba, ze mas ted I ty dluhy, ale zkus se vzit d toho presu, ktery ted na nem je. Hracstvi a leceni se a odolavani a jeste dluhy vsude, kam se podiva. Pokud uvidis jeho snahu, pomozte si vzajemne splatit to, co je nejvic horke ted a pak spolu zase platit to, co muze chvilicku pockat. Jinak s Tebou plne souhlasim...nelituj ho....ale nesrazej do beznadeje. Prece vis, ze kdyz se z toho nedostane, z Tvych penes neuvidis stejne ani korunu a na soudeni? vime obe, jak to je....Spis se smiruj, ze je neuvidis a pak budes jen rada, kdyz je uvidis, nez byt zase zklamana...Zkus to tak brat...je lepe platit pomalu a spolu a byt spolu, nez plati jen a jen sama a stejne byt na tom mizrene..... Pak, ja osobne vubec nesouhlasim s tim, ze chce pokracovat delat cisnika.....to je proste ohnem v ohni. Tam jsou prece taky masiny a chvile na hrani? se najde i behem prac. doby, ja to znam.. Ne, ne, z toho se musi proste uplne vypadnout a k hospodam se sam ani na dalku nepriblizovat... A to na poradnou chvili... Dekuji za pranicko, budu na Vas oba myslet...a drzet vsechny pesticky, co mam. Ja osobne si vedu stale stejne.........dobre. Vim, co chci a co je dulezitjsi. Krasa to rozhodne neni a to si stokrat denne pripominam a zivot mi to pripomina i sam, tim co se deje klem me a s cim ja nemuzu nic delat. Tady mam sanci neco delat a tak to delam, jak nejlip umim. MAm za sebou mesic a pul (41 ) dni. Vim, ze jeste nadlohou nemuzu ani pomyslet, ze mam vyhrano a usnout na vavrinech...Jeste me ceka spousta prace, ale aspon s uplyvajicimi dny vidim, ze je to pomaloucku jednodussi a jednodussi a zacinam se vic soustredit na bezne starosti denniho zivota, ktery nese problemuaz az sam o sobe. jE TO TAK ? Berusko, drzim Ti jeste jednou pesti od nas obou, oba vime, cim prochazite...Vydrzte a drzte se !!! ZAse se ozvi, jak to jde jo ? Pa Pa Aja
13. Únor 2001 - 20:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj Alčo,tak zítra ráno se S. definitivně vrátí z léčebny. Beru si dovolenou, protože s ním musím ještě oběhat nějaké věci. No, od včerejška jsem šíleně skleslá. Když jsem s ním večer mluvila, ptal se mě, jestli se na něho těším. Řekla jsem, že ano. Ale cítila jsem, že to neříkám upřímně. Potom jsem o tom přemýšlela a došla jsem k názoru, že nechci, aby se vrátil. Ještě ne. Nejsem na to připravená. Bojím se, že se nic nezmění a všechno bude takové, jaké to bylo, než na léčení odjel... Prostě najednou mi připadá, že těch šest týdnů je hrozně málo oproti těm spousta letům, co to hrál... Jsem strašně nervózní a přeji si, by dnešek trval věčnost, aby nenastalo zítřejší ráno a on nepřijel. To je děsné, co? Když tam odjížděl, obrečela jsem to, říkala jsem si, jak je to hrozné. A teď, po šesti týdnech (kdy bych měla být přece šťastná, že se vrátí), si přeji, aby ještě nejezdil. Je to smutné, ale fakt se na jeho příjezd netěším. Jo, myslím, že to bude fajn víkend, budeme zase spolu, nebudu ve velké posteli spát sama... Ale pak přijde pondělí a on půjde do práce... A mně zase začne nervování, jestli přijede domů. Kéž by se stal zázrak a on mi při příjezdu hned řekl: "najdu si jinou, pro mě méně nebezpečnou práci, abys byla klidná" ! Jenže to se nestane. On už se na tu číšníčinu těší. Tak moc o to místo nechtěl přijít. Vím, že teď prožíváš smutné období kvůli Janičce. Přesto Tě prosím, mysli na mě a drž mi (nám oběma palce).Budu Ti nadále psát, jak se věci mají, jestli S. "seká dobrotu" anebo "zlobí".Díky za podporu. Ahoj Andy
15. Únor 2001 - 11:28
Obrázek uživatele Návštěvník
alena (anonym)
Mila Andrejko,rozhodne na Vas oba moc myslim a drzim Vam obema pesticky stesti. Ja jsem jeste takovy staromodni romantik a tak verim, ze laska ma obrovskou moc a bude tou nejvic pomocnou silou. Vzdyt se podivej na me. Ja jsem ve svem problemu litala 10 let, nez jsem nasla vztah, o kterem vim, ze takovy se najde v zivote mockrat, ale az po case jsem si uvedomila, ze co vlastne ja chci vic. Ze tenhle vztah je pro me tou nejlepsi pudou pro reseni me bulimie. Mam pocit, ze jsem opravdove milovana...A to je to, co mi dava silu se prat. Vim, ze me Terry kvuli tomu sam nikdy neopusti, ani kdybych to jeste ted nezvladla, nebo jindy. Ale taky vim, ze pozdeji by zacal neco delat sam, kdybych ja nebyla schopna, jako treba hospitalizace, zamky na lednici a tak. Jinak by to asi neslo, ale vazne mi rekl, ze o mem problemu vedel, ze to ale neni duvod, aby me kdy opustil, ze me ma rad takovou, jaka jsem. Ale taky, ze nedovoli, aby nas to financne polozilo, ze chce, abysme v zivote neco meli. Ze kvality, pro ktere me ma rad, se moji bulimii nemeni, ale me nenecha se navzdy nicit, kdyz sama neprestanu. Ted je jedno vazne smutny obdobi. Janicka na Valentyna vecer...odesla. Olinka je na dne, na vsechno byla moc sama a ja bohuzel jsem odtamtud moc daleko na to, abych ji mohla s necim pomoct, natoz ji obejmout a schovat pod kridylko se vybrecet. Je mi z toho vseho tak na nic. O to ale vic vim, ze ja musim pokracovat, jak nejlip to dokazu. Uz jen proto, ze ja mam sanci jeste neco delat.Ja mam na vyber. A tim nemoc a smrt urcite, urcite neni. I tak se desim, co se mi jednou za cas vymsti na zdravi a ja si pak budu rvat vlasy z hlavy, ze jsem si to udelala sama a proc vlastne... A dalsi smutny a odstrasujici priklad je bohuzel smutny odhod Juliina tatinka. Ten taky nemohl nic delat... Jo jo, je to nejak divne smutny tyden teda, to je fakt...Snad to cas zahoji a ja jen doufam, ze ten, co nas tu ma vsechny na svedomi, ze ma nejaky duvod, proc to vsechno tak musi byt...Sice tomu nemuzeme ted, mozna i nikdy porozumet, ale tak to proste zivote chodi. My jsme moc mali pani na to, aby jme mohli vsechno chapat... Andrejko, jeste jednou...moc na Vas oba taky myslim a drzim pesticky....Ozvi se urcite, jo ? S pozdravem se louci Alena
18. Únor 2001 - 18:40
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj Alenko,já jsem nezmizela ze světa. Rubriku o PPP čtu pravidelně, ale o gamblerství už nepíšu. Dopadlo to všechno katastrofálně. Se S. ještě jsem, ale jsem tak nešťastná, že si to neumí nikdo představit. Zase mi v noci nechodí domů. Teď v pátek se mi ani neozval - a to jsem mu i koupila mobila, abych o něm věděla, kde je. Přišel v sobotu v 10:15. Byl v hospodě - s kamarádama. Ten pátek předtím byl taky v hospodě, a představ si - přišel bez peněz (měl vyděláno 1000,- Kč) a řekl mi, že hrál šipky a prohrál to v šipkách! Jsem na dně. I kdybych přehlídla to, jak zase "hospodaří" s penězma (ani se nepozastavuji nad tím, jak já počítám každou korunu, když jdu nakoupit, vybírám to nejlevnější, jen abychom vyšli - a on si prohraje takovou sumu v šipkách - nehledě na to, že to vždycky hrál jen pro zábavu. Prý teď cítíl, že by mohl vyhrát, tak to zkusil... Já jsem samozřejmě reálně uvažující, takže z tohohle soudím, že on se nikdy nevyléčil, protože takhle by nikdy nemohl uvažovat. Když měl tolik peněz, měl být rád a přinést je domů, anebo mi za ně něco koupit. Vždyť on ani nepomyslel na to, že by mi třeba mohl něčím udělat radost - už proto, co všechno jsem kvůli němu protrpěla...), tak nikdy nemůžu přejít to, že jsou mu hospoda, pivo a kamarádi přednější. Víš, co je nejsměšnější? On mi na tohle téma řekl: Já se nikdy toho nevzdám, ale slibuji Ti, že půjdu na jedno, dvě piva - a dost. No vidíš, a pak se neukáže celou noc! A navíc i toho mobila nechal v práci, takže když jsem ho potom v noci sháněla, samozřejmě jsem ho sehnat nemohla, když telefon (úmyslně?) nechal v práci. Já nepochopím, jak on uvažuje. Přece můžu někde sedět na pivu, dobře. Ale pak se podívám na hodinky a vidím, že jsou třeba tři a řeknu si: Jéminkote, to už je tolik, to musím hned domů, vždyť ta moje holka se o mě musí bát, navíc, když se mi ani nemůže dovolat... Ale tak to u něj nefunguje. On přijde v sobotu ve čtvrt na jedenáct... Chápeš to? Chápete to někdo? Mně je hrozně mizerně. Už ani nepřemýšlím nad tím, jestli hraje automaty nebo ne. Tohle mě bolí tak nepředstavitelně moc - a právě o to víc, že nestačilo, co jsem si s ním prožívala, když hrál. Alenko, ty mi teď už jen můžeš potvrdit to, co jsem bohužel i já zjistila, a to, co mi říká spousta dalších lidí: On mě nemá rád. Protože kdyby měl, nikdy by se tak nechoval!!! Ali, buď šťastná, že máš Terryho. Práce se nějak vyřeší, uvidíš! Ale pokud ze strany toho, koho jsi tolik milovala, pocítíš takovou zradu, je to příšerné. Nechce se mi skoro ani tady být. Všechno na mě padá, hledám chyby v sobě, přitom jsem se vždy tak snažila. Nikdy jsem ho nepodvedla, nelhala mu, nedělala nic za jeho zády. Snažila jsem se, aby byl spokojený a naopak dosti věcí jsem se kvůli němu vzdala...Jo, a takových epizod, že mi nepřišel v noci domů, bylo od té doby, co se vrátil z léčení, už hodně. Za jednu takovou se mi dokonce pak druhý den do práce přijel omluvit, přijel i s kytkou. A další ironie - za dva dny to udělal znovu, že v noci nepřišel. Tak na co potom ty srdceryvné scény a omluvy, jak je mu to líto, že si uvědomuje, že udělal něco špatného. Teď už se mi ani neomluvil. Pořád bych jen brečela, ale nechci, aby to viděli rodiče, nechci, aby se trápili. Je mi šíleně smutno. A teprve teď mi došlo to, co jsem kdysi slýchávala, ale nerozumněla jsem tomu. A totiž tohle: Že i když člověk s někým chodí, je přitom daleko opuštěnější, než kdyby s nikým nechodil... Nevím, co mám dělat. Jsem teď v práci, ale nejraději bych se někam zašila a brečela. Navíc teď ztrácím i poslední zbytky nějakého sebevědomí. Připadám si škaredá, odporná, nepříjemná, když ani svému klukovi nestojím za to, aby za mnou v noci pospíchal z práce, aby se těšil, že se mnou bude moci být! A obávám se toho, abych nezačala blbnout zase s jídlem. Protože v tom všem smutku by to pro mě mohla být aspoň malá útěcha. Ale bráním se tomu, protože už jsem tím prošla, a vím, co to je. Říkám si, "vyprdni se na všechno, dělej, co Tě baví, nemysli na to". Jenže to neje. Cítím to jako hroznou zradu a nedokážu na to přestat myslet. Nejhorší je, že jemu nikdy nedojde, jak moc mě to bolí. On je sobec, nikdy si to neuvědomí. Alenko, budu končit. Dnes jsme dostali v práci novou šéfku a za chvíli k ní musím jít na pohovor. Ale jsem totálně na dně, a nevím, jak na ní zapůsobím. Měj se za tou velkou louží pěkně, držím palce při hledání práce. Andrea
4. Červen 2001 - 10:36
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko, jsem rada, ze jsi se ozvala. Je to jako naschval, vsera jsem na Tebe myslela. Dneska po precteni Tveho vzkazu e zamrazilo, a bylo mi jasne, ze zpravy nebudou moc ruzove. Tvoj pritel je... -nemam slov. Je prinejmensim velmi vazne nemocny a je mu to srdecne jedno. Tak to pripada me. Vis, ja vim, ze jsem tu psala, ze tohle je stejne jako moje zavislost, o ktere si piseme v jine casti tady. No jo, ale ja se ji branim, jak muzu. Tvuj pritel se ani nesnazi branit. Nic z jeho jednani tomu nenasvedcuje. Navic mi pripada, ze ve sve nemoci Tebe vidi momentalne vic jako zachranu v trablich, nez jako holku a partnerku. Ja bych mu tak proplaskla nos, kdybych mohla... Ale to by asi moc nepomohlo, musi si ho nabit sam, aby se konecne probral. Ty ho mas moc rada, vis, ze je nemocny, ale i Ty mas jen jedny nervy. Jak jsem se tomu moc branila o tom mluvit, zvaz, jestli Ti to stoji za to. jemu asi nepomuzes, musi sam. A ja mam pocit, ze i kdyby jsi se s nim ted rozesla, tak by to nepomohlo. Lita v tom zas a Ty mu veriz jeho historky o sipkach, nebo buhvi o cem. Je to vsechno hrani. Navic ja si myslim, ze hraje dal automaty, ne sipky. Ty uz jsi ted mohla byt v naruci nekoho, kdo by Te mel rad a vazil si toho, ze Te ma, ne proto jak umis podrzet v problemech, ale lavne proto jak mila holka jsi. Stoji Ti tenhle kluk za to vsechno trapeni? Jaky kluk by se nad sebou nezamyslel, kdyby vedel, jak se jeho milovana kvuli nemu trapi, jak si odrika, jak je bolava na srdicku...? Nerikam, ze Te nema rad, asi ma, ale ted uz vi, ze ho beres jako nemocneho a pripada mi, ze toho jen ve sve nemoci zneuziva. A zneuziva Tebe celkove. Rekla bych mu, ze uz na to nemam. At si da zivot doporadku a pak at se ozve. ze ho nebudes dal podporovat v jeho nemoci. Ale ar si pospisi, ze nebudes cekat na nej, a tak by, az prijde, uz jsi mohla mit lasku jinou. Pevnejsi, silnejsi, cistejsi...Promin, ale tak to citim ja. myslim na to jak se trapis a to te ani osobne neznam. Zacina Ti kazit zivot tak moc, ze uz to ohrozuje i tvoje zdravi. Nepotrebujes se trapit nad tim, jestli je chyba v Tobe, protoze Ty dobre vis, ze neni. Ne, vis taky, ze nejsi oskliva atd. je to jen a jen kvuli nemu. Je mi z toho smutno, mozna jsem se nechala unest city, po precteni toho, cos psala. Vsechno ma sve meze a Tvuj pritel, mam pocit, ze uz zasel moc daleko. Nenech se trapit kvuli neci nemoci a nezodovednosti kolem ni. A navic, ja bych asi povazovala vec za vyresenou, kdyby mi nekdo rekl, ze se mam smirit s tim, ze na jedno -dve bude chodit porad. Promin, ale on neni v teto situaci ten, kdo by mel pravo davat si podminky. Stanovovat pravidla. Jestli chce tak moc pivo a kamaradicky, at si je ma. Vsak on pozna v nouzi, ze tihle lide ho nepodrzi. Nepohladi, neobejmou... Ale to vse, az si uvedomi, ze diky nim ztratil i Tebe. Teprve tehdy si mozna uvedomi, jak si dela do bot. Jak si nadelal do bot a uz nema ani tebe. Teprve tehdy se MOZNA probudi. Mas ted moc bolavou dusi, a ja bych rekla, sama za sebe, ze bys ho ted mela pustit z hlavy uplne a zit svuj zivot ANDREJKO. Ty si zaslouzis lepsi. Ty si zaslouzis lasku, ktera si te bude vazit a ktera Te bude respektovat a povazovat za svou prioritu. Ne byt az ta druha po kamaradech, hrani a pive. Nezlob se na me pro to, co tu pisu. Pisu, co citim ja za sebe. A jestli nesouhlasis, tak na to prosim zapomen. Je to jen nazor cizi holky. Ale holky, ktera ma taky srdce... Mysli, ze po tom vsem trapeni s nim, uz nioc nemze bolet vic, ani rozchod. Mozna se Ti neuveritelne ulevi. Asi urcite. Zij svuj zivot, delej radost sama sobe, nebo nekomu, kdo si to vic zaslouzi Andrejko. To je muj nazor a nerikam, ze je spravny. Urcite se mi ozvi. Muze mi psat i na muj email, jestli chces. Budu rada. A zkus se usmat na chvilicku. Pujde to uvidis.:-) Kdybych mohla, asi bych Te schovala pod svy kridylko a pevne Te drzela, nez to preboli. myslim na Tebe a budu cekat, az se ozves kocko. Alena
4. Červen 2001 - 15:19
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Andrejko....kde jsi??? napis, ze jsi vporadku. Zacinam mit docela obavy...
14. Červenec 2001 - 9:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Milá Alenko,je to od Tebe hrozně moc hezký, že na mě pořád myslíš a vzpomněla sis. Abych ale řekla pravdu, nemám sil se o všem už rozepisovat. Je to tak, že S. znovu hraje, vlastně se k tomu vrátil krátce poté, co se vrátil z léčení. Znovu samé LŽI!!! Nemůžu teď rozepisovat, co se zase všechno stalo, všechny ty HROZNÉ epizody, ale jedno je jisté. On je na tom teď snad ještě hůř, než když odjel na léčení! Teď totiž udělal i to, co předtím nikdy. Začal totiž dávat věci do zástavy. Začalo to horským kolem (které navíc není jeho, má ho na léto půjčené od kamaráda!), následoval mobil (kterého jsem mu pro změnu koupila já - abychom byli ve spojení, abychom o sobě pořád věděli - vidíš, jak směšené, on ho potom dá klidně do frcu), pak kolo ze zastavárny vyzvedl (peníze na to dostal ode mě. On mi totiž dal 7000 (malá částečka z toho, co mi dluží) a hned mě uprosil, abych mu z toho dala 2000 na to kolo - to víš, zase to byly sliby, jak si to všechno uvědomuje, jak je to hrozné atd. atd. ... STARÁ PÍSNIČKA). Pak si vyzvedl i mobil. To bylo před týdnem. A co si myslíš, jak to vypadá dnes? Mobil i kolo jsou opět v zastavárně, má dlouhy zase u spousty lidí, dluží na sociálce, na zdravotním pojištění, a mě zatím splatil pouhých 5000,- Kč... zbývá mu splatit mi ještě 136 000,-Kč!!! Alenko, já jsem to věděla, že zase hraje, dokonce jsem ho zase kryla, pomáhala mu, věřila mu, věřila tomu, že to už skončí! Ale NE!! On se z toho nikdy nedostane. On totiž pořád argumentuje tím, že : "Já jsem potřeboval peníze a myslel jsem, že to vyhraju..." A když takhle uvažuje (po tom všem, co už tam za svůj život prohrál, po tom, co absolvoval léčbu, kdy mu cpali do hlavy, že na tom se nedá nic vyhrát, prostě po tomhle všem on pořád přemýšlí takhle.) Takže dokud to v tý hlavě bud mít, nebude z toho nikdy venku! Je to tak hrozně zoufalý. A nejhorší bylo to, že jsem měla včera 25. narozeniny. Slavila jsem je s rodičema na chatě, kam on měl v sobotu dorazit - SLÍBIL mi to a já se prostě těšila, že aspoň ty narozky si užiju (vzpomínám na to, jak super jsme to slavili loni - právě taky na chatě).A jak to dopadlo? Vůbec tam nepřijel, nezavolal, nebral mi telefon. Když jsme přijeli z chaty, byl doma. Já jsem samozřejmě věděla, co se stalo. Už to prostě poznám. Vždycky jsem to poznala. Aleno, on neměl peníze, aby za mnou přijel. A nemluvím o tom, že neměl ani dárek (k mým pětadvacátinám! - po dvou letech známosti!). Musel si půjčit peníze, aby mi mohl něco koupit. Byla to kytka a parfém. Absolutně mě takový dárek nemůže těšit - a taky netěší!! Tak ošklivé narozeniny jsem nikdy neměla. Ještě, že mám takové skvělé rodiče. Mohla jsem být aspoň s nimi, i když umíš si představit, jak mi bylo - můj kluk nemá na to, aby mě aspoň o narozeninách někam pozval...Včera řekl S. pravdu o tom, že hraje i rodičům (jak víš, bydlí u nás). Jenže ti to samozřejmě věděli, taky nejsou hloupí - vědí, že si v práci vydělá dobré peníze, ale za ten půl rok si absolutně nic nekoupil, nic nekoupil mně, lednice u nás zela prázdnotou - tak jim asi došlo, kde ty peníze končí. A já to přitom držela v sobě, abych jim nedělala starosti. Přitom by mi tak pomohlo, kdybych se s tím rodičům svěřila. Jenže jsem věděla, že by ho okamžitě vyhodili a to jsem nechtěla. On Alčo nemá ani kam jít!!... Nevím, proč jsem ho kryla, protože žádnej život mě s ním stejně nečeká.Já už jsem si Aleno v poslední době říkala: No a co, odstěhuje se, můžeme se přece i tak vídat, budu v pohodě! JENŽE, Alenko, je to šílené. Já bych ho přece po tom všem měla strašně nenávidět, nevážit si ho, vidět v něm jen NULU! Jenže já když si představím, že s ním nebudu, hned se rozbrečím. Doma mi každé místo něco připomene, na něco si vzpomenu... Aleno, je to začarovaný kruh. Já vím, že to nejde dál - vždyť nepomohlo léčení, tak co víc může pomoci? Vím, že jsem si říkala, i jsem to sem psala, že pokud bude hrát, skončím to s ním. Jenže Alčo, NEJDE to... Jsem pitomá, pitomá, pitomá. Já jen pomyslím na to, že bych měla být s někým jiným a je mi zle... Já asi nejsem normální, protože vím , že to nemá cenu a přesto s ním chci zůstat. Jako bych se vyžívala v tom, že se pořád jen trápím. A já přitom chci být štastná, tak jako to bývávalo na začátku když jsme spolu začali chodit. Já vím Ali, že to skončit musím, ale jak na to? Rodiče se zachovali následovně: Řekli mu , že se má do 14 dní vystěhovat. Potom ale řekla maminka (jak já ji mám ráda!), že by byla ještě jedna možnost, i když teda pro něho hrozně ponižující, ale prostě nic jiného už v úvahu nepřipadá. Totiž to, že by tam mohl zůstat, ale všechny peníze by dával rodičům (teda ne, že by si je nechávali, to ne, ale prostě by je každý den musel přinést a odevzdat je, aby bylo vidět, že je opravdu donesl - tak to měl dělat mně, ale dokázal to asi 14 dní!) Prostě se musí docílit toho, aby u sebe nikdy nic neměl. Taky bude z práce jezdit rovnou domů, neexistuje, aby chodil někam na pivo. Má 14 dní na to se rozhodnout. Buď přistoupí na to, že bude takhle hlídanej anebo se odstěhuje. Alenko, je mi z toho děsně, jak to dopadlo! Nejhorší je, že já teď sama vůbec nevím, jak chci, aby se rozhodnul. Chci s ním být, ale chci, aby byl zdravý, ale to on nebude! A pak, můžu si ho vůbec vážit? Co to je za život, když můj partner nesmí mít žádné peníze (on teď stejně žádné nemá - vlastně nidky žádné neměl - pořád má jen dluhy). Jak s ním můžu něco plánovat? To nejde. Ale zase co moje city? Já ho miluji! Nedokážu se s ním rozejít. A když to udělám, vím, že se budu trápit strašně moc, a vím, že se nedokážu zamilovat do jiného.Vidíš, moc se mi o tom všem nechtělo psát, a jak jsem se zase rozepsala! Ale nedošla jsem k žádnému závěru.Alí, já vím, co mi poradíš. Ať se rozejdu. Každý rozumný člověk by mi to poradil, vždyť i já to vím. Ale jak jsem se snažila to tady popsat - miluju ho a nevím, jak bych ten rozchod přežila... Je to šílené, já vím. Já budu Alíku raději končit. Je to moc smutný příběh. Moje první opravdová láska...Byla bych ráda, kdybych Ti v nejbližší době mohla napsat, jak jsem vše vyřešila, jak vše dopadlo. Ale obávám se, že to asi sama nevyřeším. Ale pokusím se Ti ozvat, protože mě moc potěšilo, že jsi na mě nezapomněla a měla jsi zájem slyšet, co se se mnou děje...Měj se moc pěkně. Pozdravuj pejsky. Ahoj Andy
16. Červenec 2001 - 9:33
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Ach boze....Mila Andrejko,ne, ja Ti nemam pravo, co radit. Jediny, co muzu je, ze Ti povim svuj nazor. Ale jak se zachovas Ty, zalezi jenom a jenom na Tobe. Chapu, ze milujes celym srdcem, a ze se moc trapis. Vis sama , kde je pravda. S. se nevyleci, dokud si nesahne poradne na dno. Pro nekoho je dostatecnym dne ta ponizujici situace, ze je prinucen k lecbe. Pro nekoho je to mozna to, ze se s nim orzejde laska a uz mu nikdo nepomaha a skonci na ulici, nikdo ho netaha z pruseru, pro nekoho je to treba az to, ze vidi svy deti, ze nemaji co jist...pro nekoho nic...Kdyz na nej chcete jit tvrde, muselo by se jit opravdu tvrde, na jen napul. ale bude to stat vas, co ho mate radi mnoho prace a sil a trpelivosti. Zacala bych ho vozit z prace a do prace. Bez vyjimek a vymluv. Pak sam by nesel nikam a to znamena Nikam, vzdy jen s tebou, nebo s tvymi rodici. V jeho praci bych se domluvila se sefem, nebo vedenim, ze jakmile ho uvidi hrat tam v podniku, ze ho vyhodi...kdo by chtel zamestnavat gamblera? A to i rict jemu, co je tam dolmuveno. Zadny kamaradi, zadny hospody na cas.....nejmene na pul roku..nejmene... Kdyby uz se nekam melo jit....nepujde proste nikam sam. At se rozhodne, jestli chce neco se sebou delat...a byt s tebou, nebo muze vazne jit o dum dal. Jo bude to bolet, ale jako kazda bolest..i tohle preboli... Ver mi, ze preboli, kdyz si to nedokazes predstavit. Tim, ze ho tahas z pruseru a vecne krejes, mu nepomahas, ale vlastne skodis...protoze on se na to spoleha a bude toho vyuzivat, dokud te nesedre z kuze a ty se s nim vazne nerozejdes. Takze vi, ze proc by se on snazil, kdyz ty to vzdycky za nej nejak vyzehlis, ze udela psi oci a Ty roztajes a odpustis mu a! dokonce mu jeste veris a davas dalsi penize!!! Andrejko...kopes hrob vam obema. Ne jen sobe, nebo jemu, ale obema! Tak bud na nej uder tak nejak, jak jsem popsala, a kdyz se bude chtit kroutit, ze tohle teda ne..nemuzes pro nej vic nic udelat..Utrapis se ztratis vedle nej leta, ktery by jsi yuz davno mohla zit stastne s nekym jinym. vedle nej stastna nebudes, dokud bude hrat. A nedej buh, kdybys mela deti s nim...jak by ti bylo hur pak, kdyz bys vedela, ze ti doma vsechno rozproda...penize nedonese zadny.a doma nic k jidlu? Co bys rekla tomu decku? O ze tatinek chudacek je nemocnej a ze hraje, tak dneska pujdeme spinkat hladovy?Zamysli se...bud bud tvrda jako kamen...a razne mu nastol pravidla..pri nedodrzeni....adios...nebo se trap do nekonecna, az i ty sama budes zadluzena az po usi... a nebo to skoncuj rovnou...Jsou tri moznosti..jednu z nich si budes muset drive nebo pozdeji vybrat...Cim driv, tim lip pro vas oba,i tvy rodice...promluv si s nima o tomhle... a popros je o tuhle posledni pomoc.ze ti budou pomahat byt neustale mu v patach...jinak se z toho vazne nikdy nedopstane.Drzim Ti pesticky a moc na tebe myslim. Budu rada, kdyz se ozves. kdykoliv jen tak....jak se ma s a tak.nemusis psat o nem, jestli je Ti to neprijemny...ale ozvi se jo?Tak pa paa Louci se vzpomina Aja
17. Červenec 2001 - 5:40
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Myho manzela z toho dostalo tky jen to, ze ho rodice vozili z prace a do prace a pak rovnou domu. Nikam jinam se sam nehnul. Ani nemohl, nemel ridicak, takze kam by ho nevzali rodice, by se neodstal. a tak to bylo cely dva roky!!! To mu pomohlo se z toho dostat. A ze to nebyl med pro nej ani pro ne...to je vic nez jasny...pa
17. Červenec 2001 - 5:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Andrejko, jak je? Ozvi se, kdyz budes mit chvilku casu, jo? Myslim na vas...
26. Červenec 2001 - 5:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Andrejko??????
8. Srpen 2001 - 7:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ahoj Alenko,moc díky za Tvůj zájem. Chtěla jsem Ti odepsat už dříve, ale nějak mám fofr v práci - příští týden už mám dovolenou, tak se tu všechno "zbláznilo".Co se týče toho jak vše dopadlo... Samozřejmě, že nechci nic zakřiknout, ale zdá se, že snad je vše na dobré cestě! I když je to tedy možná kruté a pro S. ponižující, ale vypadá to, že to nese ovoce. Rodiče mu dali možnost buď se odstěhovat anebo zůstat, ale všechny peníze bude dávat jim. S. se rozhodl zůstat u nás, tudíž musí peníze odevzdávat. Řeknu Ti ale Alčo, že jsem si myslela, že to nebude fungovat, že se na to prostě S. zase vykašle, ale světe div se, on se k tomu postavil hrozně zodpovědně. Po té hrozné neděli, jak mi pokazil ty narozeniny a vůbec všechno se zdálo už zbytečné a ztracené, měl mít S. týden dovolené a měl jet na týden právě na takové setkání s lidmi z léčebny. Věděl to od května, psali jsme tam dopis, že se toho zúčastní. Jenže tím, že byl totálně bez peněz, tak tam prostě neodjel. Ale dovolenou už zrušit nemohl. Jako zázrakem se mu ozval jeden kamarád, co zrovna dělal na jedné zakázce (truhlážské práce) a S. u něho celý ten týden makal (a to doslova - denně 10 hodin). Už tohle byl jeho první krok k "nápravě" - dovolenou vyměnil za práci. A právě tahle práce pro něho byla jistá záchrana (vydělal si tam dobré peníze). V to pondělí to bylo ještě takové nejisté, nevěděla jsem, jak bude vše dál, vše vlastně záleželo na něm, on dostal tu volbu od rodičů. Takže jsem se víc neangažovala a čekala. Večer přišel domů - jako vyměněný (když to srovnám s tou nedělí). Řekl mi, že si napsal na papír, jaké má dluhy, a že mi řekne, jak to má rozmyšlené všechno poplatit. A opravdu si sednul, vzal blok a tužku a začal psát, kdy očekává jaké peníze, jaký dluh "hoří", co může počkat, ten seznam dluhů mi ukázal a tak jsme ten večer strávili tím, že jsme opravdu do poslední tečky naplánovali, jak se vše splatí. A od této doby to, Alenko, funguje jak na drátkách. Ale fakt to nechci zakřiknout. Když uplynula lhůta, kdy měl rodičům nahlásit rozhodnutí (celý den mi říkal, že neví, jak na to, jak to našim říci, jak začít atd...), já mu řekla, že taky nevím (prostě jsem to chtěla nechat na něm, i když mi ho teda bylo líto - ale jinak to prostě nejde). A tak v neděli večer při televizi, když jsme tam všichni seděli, začal... Víš Alčo, v té chvíli, mi bylo strašně do breku. Ale zároveň jsem byla hrozně šťastná, nedokážu to popsat. Takže se dal s rodičema do diskuse. Na všem podstatném se domluvili. A ten model, jak to bude s financema fungovat (a 14 dní už funguje) je takový: Když S. přijde v noci z práce a má peníze (ty má v úterý, ve čtvrtek a v pátek - jde samozřejmě o peníze, co si vydělá mimo - je číšník, jak víš, jinak normální výplatu dostává 18. v měsíci), dá je do obýváku na poličku. Bere si je táta (nevím, kde je schovává, a to je asi lepší), který si to i zapisuje. Když potřebuje S. peníze (teď už je vesměs vše splacené, zbývají asi tři restíky), tak tátovi řeknu na co je potřebujeme a buď to teda vyřídím já (třeba zaplatím nějakaou složenku) anebo za ně jdeme něco nakoupit společně. Aleno, musím Ti říci, že tento víkend si byl S. konečně poprvé, co ho znám, koupit něco na sebe. Já vím, že to zní hrozně, ale bohužel je to tak. Ale u gamblera je to asi normální, že si nemohl nikdy nic koupit, když všechno naházel do mašiny. Takže teď jsme si od táty vzali tisíc korun a na tržíčku (prostě od Vietnamců:o)) jsme koupili kraťasy a tričko. Zatím. S. toho potřebuje spoustu, ale všechno musí jít postupně a věřím, že to půjde. A dokonce mi S. koupil i tenisky (takové plátěnky, za 150,- Kč - ale bylo to strašně krásný, i když se to asi těžko chápe. Protože třeba některé holky berou jako samozřejmé, že jim jejich partneři dávají drahé dárky.... Jenže tohle dokáže asi pochopit málokdo...) V sobotu večer jsme se známými byli hrát bowling (to stojí taky dost), pak jsme ještě poseděli v hospodě. Ještě když teda S. řekl našim o tom svém rozhodnutí, hned na mě tlačil, že ještě musíme dát našim seznam těch jeho dluhů (já říkala, že ne, že to ohlídám sama), ale on to sám napsal a tátovi to dal a ještě mu k tomu nějaké věci řekl. Jak jsem řekla, přistoupil k tomu hrozně zodpovědně. Třeba když tam poprvé tátovi nechal ty peníze, dal mu tam 1000,- Kč (přitom měl 1200,-). Ale protože druhý den šel ještě pomáhat tomu kámošovi s truhlařinou, potřeboval mít u sebe nějaké peníze na jídlo a na cigerety. A pak ten večer, když se vrátil z té fušky, donesl ještě peníze za tuto práci (bylo to 3300,-). Tátovi dal 3200,-. Seděl tam tak v tom obýváku a říkal našim: No, já jsem si vydělal 3300,-, ale za stovku jsem si koupil cigerety. A včera jsem si vydělal 1200,- ale 200,- jsem si vzal na jídlo. Víš v ten moment jsem byla hrozně dojatá, jak to všechno poctivě nahlašuje. Taky se potom hodně rozpovídal o svých plánech, i o tom, jak ho to strašně štve, že hrál. Protože za tu truhlařinu si opravdu vydělal hezké peníze - a uznal, že je to věčná škoda, že vše padne na splacení dluhů. Že by za to mohla být pěkná dovolená... No, Alíku, mluvil prostě úplně jinak... A myslím, že už je o tom i přesvědčený. Nedávno za ním byl v práci jeden jeho kámoš (taky mu vracel nějaký dluh). A jak se tak bavili, tak ten kámoš se ho zeptal, jestli půjde po práci na pivo. A S. řekl, že ne. Že ještě musí jet uklízet (to je jeho vedlejšák - těma penězma, co si tím vydělá, splácí dluh mně) a že nepůjde. I když vím, že dříve by klidně šel, protože už se stalo, že se na úklid vybodl a šel flámovat. A hlavně tohle byl kluk, se kterým hodně ty automaty hrával. A S. mu řekl, že toho už nechal, že si uvědomil, o kolik tím přišel atd... To je myslím taky úspěch, když mu tohle dokázal říct. No ale Alčo, já vím, že to není vůbec žádné vítězství. Je to teprve začátek. I když S. říká, že je pevně rozhodnutej, že už s forbesama skončil a nějakých 14 dní nosí domů poctivě peníze, vše mi hlási, nikde neflámuje, je to opravdu hrozně kraťoučká doba dělat nějaké závěry. Ale můžu říct, že změna je to teda veliká. Je prostě jakoby vyměněný, je to teď mezi námi hezké. Máme před sebou týden dovolené na chatě. Moc se těším. Bohužel, S. více volna nedostane (narozdíl ode mě), takže jeden týden strávím na chatě sama (možná ale, že mi mamina svěří naše dvě číčy). Na to se teda taky těším - prostě si ten týden udělám sama pro sebe. Budu si číst, možná jezdit na výlety, relaxovat, a tak. Moc bych si přála, aby se už nikdy nic nezvrtlo. Naši samozřejmě S. řekli, že jakmile k něčemu jednou jedinkrát dojde, tak je konec. A taky mu řekli, že už nebude žádné lhaní. Že jestli ucítí, že to nezvládá, má všechno říci a ne zase vymýšlet nějaké lži. Což je teda rozumné. Já jsem musela mámě slíbit, že když by k něčemu došlo, nebudu ho už "krýt". Je to teda opravdu ještě chození po hodně tenkém ledu, protože jemu může v té hlavě kdykoliv přeskočit a může zase sklouznout. Ale myslím si, že teď má takovou motivaci to neudělat, že by se mu to mohlo podařit... Je jasné, že ten model, co s jeho penězma u nás funguje je asi opravdu hodně ponižující, ale je to jediné východisko. A myslím si, že je dost účinné. Protože když dával peníze mně (resp. když mi je měl dát, ale nedal mi je), dokázal si vymýšlet různé výmluvy, proč je nemá. A já mu na to skočila... Teď je mu jasné, že rodičům by takový med kolem pusy mazat nemohl. No, jak jsem napsala na začátku, zdá se mi, že je vše na dobré cestě, ale nechci to zakřiknout. Moc bych si přála, abych v takovémto duchu psala i další příspěvek... Docela mám ale strach z toho týdne, co budu sama na chatě a on tady sám. Ale to bude další velká zkouška. Navíc v tom týdnu má dostat výplatu... Už jsme o tom samozřejmě mluvili. Kdyby opravdu cítil, že je zle, zavolá mi a já si z chaty pro ty peníze přijedu... to je ovšem krajní řešení... Po dovlolené napíšu - ať už vše dopadne dobře nebo špatně. Moc tedy věřím té první variantě:o))Alčo, hrozně mě těší, že se zajímáš o to, jak vše pokračuje. Já čtu každý den příspěvky o PPP a všimla jsem si, že už tam nepíšeš. Znamená to, že jsi z toho definitvně venku? To Ti hrozně gratuluju!!! A jak to vypadá s prací? Pozdravuj pejsky a měj se krásně. A DÍKY. Je to fajn, že jsem se mohla trochu vypsat. Ahoj Andy
8. Srpen 2001 - 12:25
Obrázek uživatele Návštěvník
Káča (anonym)
Andreo,Sleduju vas chat uz od cervence. Muj otec (rocnik 45) je taky gambler. Zda se mi, ze nechapes jednu vec - gamblerstvi je nemoc. Beres to velmi osobne - jak mi to mohl udelat, atd. Ja si myslim, ze tvuj pritel ma mnoho odhodlani, ale ze potrebuje k tomu jeste odbornou pomoc. Vule je dobra vec, ale dulezite je vyresit ty problemy, ktere jsou za tim. Vim, ze Aleny manzel se zbavil zavislosti bez terapie, zejmena proto, ze je v Americe velmi draha. U nas je ale dostupna. Uznavam, ze kazdy jde na vec jinak. Muj otec byl taky na leceni, ale nebylo uspesne. Ted je vzdycky nejakou dobu klid, par let, pak pruser. Pak velika snaha vsechno napravit. Pak par let klid. Pak pruser. Vubec nechapu, ze mu nedochazi, ze asi neco neni v poradku. Mama, ta uz je vlastne celkem rezignovana. Opravdu velmi doporucuju psychoterapii, nemusi byt ani zamerena na gamblerstvi, spis na minulost a s ni svazane pocity. Nebo treba partnerskou terapii, abyste se naucili jeden druhemu vychazet vstric. Tvuj pritel se asi moc nezna, sam nevi, co citi, ale je to neprijemne, a pri hre o tom nevi. Proto hraje. To je nazor me laika na vsechny zavislosti. Vim, o cem mluvim, mam taky PPP a vim, co to je, nevedet, co me tlaci.
8. Srpen 2001 - 16:39
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
Mila Andrejko, tak to jsem moc rada, ze se to ted ubira k lepsimu konci. Snad to vydrzi hlavne teda S. aby se tohoto sveho predsevzeti a rozhodnuti drzel i ve chvilich, kdy na nej bude nalehat pokuseni. Moc bych vam to obema prala, aby snad uz tentokrat to vyslo. Mozna vazne potreboval nejakou pevnou ruku a tu Ty mu tak moc dat nemuzes, protoze Ty ho prece milujes, tak se nechas casto premluvit a umluvit a chces mu moc verit. Jsem rada, ze i financne se to uz srovnava a ze mate moznost to tak rychle splacet. aspon budete moct driv taky neco uzit pro sebe a zacit pracovat na spolecne budoucnosti.je videt, ze ted to mysli S. vazne, kdyz se priznava ke vsemu, coz i on dobre asi uz vi, ze by ale nemusel. To znamena hodne, ale hlvne neusnete na vavrinech a bude dobre uvidis. je malo vylecenych, ale jsou, tak to jeste nevzdavej, kdyz se snazi, jo? Jinak vam to vazna moc moc preju!!!A ja? Ja mam pocit, ze se nedeje nic moc novyho. S praci to bude problem, jak vidim, protoze jsem cizinka a nikdy jsem tu nepracovala. Takze mi nakonec nezbyde nez se pokusit prorazit ve svem oboru. Ale nez toho budu schopna, budu muset absolvovat prezkouseni a hodne dlouhy proces, nez tu praci tady budu moct delat. Takze me ceka spousta papirovani, zadani o pripusteni ke statnim testum v oboru rehabilitace, to musi byt a taky jak to sleduju moc a moc uceni. Jo sice tu praci znam a mam maturitu, ale! vsechno jsem se prece jenom ucila v jazyce Ceskem a neco tda v latine, ale tady se pouzivaji terminy anglicke a tak momentalne si pripadam, ze neumim nic a budu se to vsechno muset vlastne ucit znovu. no snad to nejak dopadne, ja se nevzdam a do prace chci jit moc moc...Ano, do doktorky uz vlastne nepisu, to by uz asi muselo byt. Psala jsem to tam, ze svy jsem rekla uz nekolikrat a ze ted na to ani moc nemivam cas. proste ziju normalne ohledne bulimie mam pocit, ze uz jse venku. Vazne mam, ikdyz nekdo by rekl, ze je brzo na to delt zavery. Jenze ja vim, co citim-konecne jednou- a vim, jak je mi ted bez ni dobre. Takze ano, asi uz to mam za sebou. Jsem rada, protoze ted uz si zase pripada jako svoje JA, ta co jsem byla driv...jenom starsi. nekdy vesela, nekdy moc ne...tak jak zivot jde a je to prima pocit byt sama sebou to ano.Ja ted odbehnu a zase se ozvu berusko. jsem rada, ze jsi se ozvala, uz jsem zacinala mit strach, co se tedy vazne deje. Jsem moc rada, ze jsem ohla najit vesele zpravy, to potei, videt, ze nekomu se dari lepe. Vid?Tak jo slunicko, drzte se oba, myslim na vas....a prosim dej mi sem tam vedet, jak je..ale i jak se mas ty sama, jo? Byla bych moc rada.Tak pa pa AjaJa
8. Srpen 2001 - 20:33
Obrázek uživatele Návštěvník
Simona M. (anonym)
Sleduji příběh Andrey také. Moc jsem čekala, jak to u nich vlastně všechno dopadne. Jsem moc ráda, že S. zatím přestal hrát. Víte, myslím si, že tím odhalení, tím zveřejněním, že se o jeho gamblerství začalo mluvit v rodině otevřeně, tím z něj něco spadlo. Souhlasím s Káčou, že všechny závislosti vznikají proto, že člověka něco trápí a když hraje automaty, píchá si drogy nebo něco podobného, nemusí na to myslet. Z toho, co napsala Andrea mám pocit, že S. potřeboval dohled. Že je rád, že na něj někdo dohlíží. Že o něj někdo tímto způsobem pečuje. Upřímně si přeju, aby to vydrželo...
9. Srpen 2001 - 8:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Michal (anonym)
Ahoj doktorko nebo jak Vas mam oslovovat.Mam jednu drobnou otazku. Je hrani pocitacovych her gamblerstvi? Nebo muze se vytvorit nejaky druh silne psychicke zavislosti? Je mi 22 let a hry hraju uz dobrych deset let. Ted se snazim definitivne prestat ale je to tezke.
14. Srpen 2001 - 22:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Káča (anonym)
Michale, nejsem sice doktorka, ale hraní počítačových her není gamblerství, tam jde o hraní o peníze. Může to ale být závislost jako každá jiná.
16. Srpen 2001 - 9:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Simona M. (anonym)
Andrejko, jak to u Vás vypadá? Díky.
20. Září 2001 - 8:15

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama