60 komentářů / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Děti z rozvedených rodin

10. Září 2018 - 0:09

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Chtěla bych znát názory a pohled na věc dětí z rozvedených rodin. Já jsem jedním z těch, naši se rozvedli, když mi byly 2 roky, dnes je mi 26 a dodnes trpím jejich rozvodem. Už mě nebaví být dítětem z rozvedené rodiny a mít sestru též z dalšího nepovedeného manželství. Také Vás rozvod rodičů pronásleduje i po tolika letech? Děkuji za názory...
18. Červenec 2007 - 14:11
Obrázek uživatele Návštěvník
Lostris (anonym)
Jsem také z neúplné rodiny, vyrůstala jsem jen s maminkou a jejími rodiči. Moji rodiče se rozvedli když mi bylo jen několik měsíců, takže si nic nepamatuji, ale otce jsem nikdy nepoznala. Zemřel, když mi bylo 13. Já bych spíš měla co říct k tomu, když je dítě vychováváno prarodiči. Maminka měla časově náročné povolání, takže jsem ji moc neviděla, babička s dědou žili na venkově, navíc se o mně báli, tak mě nikam nepouštěli... Dnes vidím, že mi moc chyběl styk s vrstevníky a díky tomu mám dodnes značné psych. problémy ve vztahu k lidem. Byla jsem o strašně moc dětských radostí připravena. Jak to asi musí na takové vyvíjející se dítě působit, když vyrůstá jen mezi starými lidmi, jejichž starosti a řeč se točí jen kolem zahrádky, králíků, slepic, pak nemocí a doktorů a hlavně ty typické všudypřítomné nářky "jak je ten dnešní svět špatný a zkažený..." To zase negativně poznamenalo mě. :-(
20. Červenec 2007 - 10:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Lostris díky za názor, taky druh "poškození" z důvodu rozvodu. U tebe je možná situace jiná, že jsi otce nepoznala a i brzy zemřel, takže ti alespoň nestrpčoval život. Mám totiž důkazné podežření o tom, že děti z rozvrácených rodin pykají celý život za to, že jejich rodiče nebyli zrovna ideální pár. Také si myslím, že si tyto děti tu rozvrácenost nesou celý život s sebou a vyrůstají z nich opět složití, labilní a rozvrácení lidé s životními komplikacemi. Doufám, že díky této diskusi pochopím, že tomu opravdu tak je a že to není jen můj subjektivní pocit:) Je tu někdo další komu rodiče připravili takovou podpásovku, ze které se dodnes nevzpamatoval?
20. Červenec 2007 - 11:29
Obrázek uživatele Návštěvník
eva (anonym)
Tak to není pravda, moje rodiče se rozvedli, když mně byly 4 roky.Nevyrostla ze mě žádná složitá, labilní osoba s životními komplikacemi.Nevím, jestli jsem až taková vyjímka, ale problém jsem s tím neměla nikdy.Záleží, ale na tom, jak se k tomu oba rozvedení postaví, pokud si dělají naschvály a bojují přes děti, určitě se to na nich podepíše, ale měla jsem asi to štěstí, že i když otec se krátce po rozvodu znova oženil, měla jsem s jeho novou partnerkou už v pubertě vztah rovnající se vztahu matky s dcerou.Moje matka se vdala po 5 letech a mám sestru, která má jiného otce, ale všichni spolu vycházíme super.Jestliže jsem to někdy pocítila, tak to bylo teprve tehdy, kdy jsem měla své děti a byl problém, kdy za jakým prarodičem, aby se to toho druhého nedotklo, ale vždy jsme to vyřešili a pokud zásluhou mých rodičů se jim počet babiček a dědečků zdvojnásobil, dnes si z toho děláme srandu, že vždy měly dvakrát více dárků, peněz a dobrot.Tak já osobně žádné špatné následky nenesu a ani nemám špatné zkušenosti.
20. Červenec 2007 - 11:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana v Býku (anonym)
Jsem z rozvedené rodiny trpěla jsem jeko zvíře do té doby než jsem sama měla děti.Nyní jen přepírám co jsem díky oboum ztratila.Rozvedli se když mi byly 4.Matka se mne zřekla a nechala si bratra,otec alkoholik mne přivedl do rodiny ženy co měla tři děti,spolu pak měli mou nejmladší sestru.Nikdy mne nepohladila,neřekla"mám tě ráda".Táta mne bil jak psa kolikrát do té doby než i krev tekla.Měla jsem tak odporné dětství,že nemohu odpustit ani matce ani otci.Nevlastní matka ke mě našla cestu až před 12lety,když zjistila,že se k ní chovám lépe než její pár dětí.A jsem sama matka,bohužel také rozvedená,ale děti jsou moje vše,můj poklad a největší láska.Následky?Snad občas ta sebelítost,návaly vzteku na oba rodiče,jinak pomalu zapomínám.
20. Červenec 2007 - 12:06
Obrázek uživatele Návštěvník
Eva (anonym)
To je mi líto, vidím, že asi budu opravdu vyjímka.
20. Červenec 2007 - 12:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Tak to ti závidím a opravdu tě vnímám jako výjimku s velkou kaňkou štěstí. Asi tvý rodiče byli rozumní lidé, kteří nezahořkli nad rozlitým mlékem. Mojí máti rozvod tak ublížil, že následující roky jen vymýšlela jak to otci oplatit, proto byla neustále zahleděna do svého problému a trápení a šla přes mrtvoly i přese mě, jen aby otec cítil alespoň poloviční bolest jako ona ze svého zklamání. Otec se s tím vyrovnal celkem snadno a brzy si našel novou partnerku, která ovšem za celý ty léta nebrala mě, naopak si na mě hojila svoje rány a neustále duševně týrala tím, že nejsem její dcera a že táta má už jinou rodinu. Tento vztah trvá dodnes, bytostně jí nesnáším za to, jaká je žárlivá, sobecká a nepřístupná. Matka si po 4 letech přivedla domů 18ti letého zakomplexovaného agresora se kterým spodila moji sestru. Otčím si na mě též léčil své rány a zvedal seběvědomí tím, že mi dnes a denně dával najevo, jakej jsem fracek, že nejsem odrazem jeho bytosti jako má sestra a atd..Ten po 14 letech odešel, ale stihl mi znepříjemnit celé dětství a vyrýt spousty jizev a šrámů na duši i na těle. Dodnes to má následky, protože mámu nenávidím za to, že celý život neviděla ani nechtěla vidět moje modřiny a psychický trauma. Po rozvodu dokonce řekla, že ji to nezajímá, protože teď už jsem velká a musím se s tím smířit, že ona ho milovala a teď už s tím zkrátka nic neudělá. To jsem ani nechtěla, možná jen kapku uznání a něco jako promiň, že jsem byla tak slepá a hluchá, ale dodnes se tak nestalo. S matkou jsem se pohádala kvůli sestře, když se historie opakovala s jiným mužem letos po vánocích, od té doby jsem ji neviděla ani neslyšela a velmi se mi ulevilo..Mám 7 letou dceru, jediná vnučka mojí matky a za celých půl roku zavolala dceři jen jednou v den, kdy měla svátek, takže s mámou to mám víceméně vyřešené, jaká matka, taká babka, prostě její problémy s chlapy převažovaly nad vším ostatním, dokonce i nad vlastními dětmi a vnoučaty..Teď je sama, vysral se na ní i ten poslední a já jen tiše doufám, že sama i zůstane, aby mohla po zbytek svého mizerného života přemýšlet co všechno ve svém životě zpackala a komu tím vším pomohla či naopak ublížila. S tátou se stýkám dodnes, je to dobrej chlap a má mě rád, ale nikdy mě nedokázal ve své nové rodiny natolik prosadit, aby se na mě nepohlíželo jak na vetřelce či popelku. Jsem páté kolo u vozu, páč oni jsou již úplná 4 členná rodina. Nemám nic z toho standartu, ve kterém si žijí, protože ona to prostě nedovolí. Tiše závidím svým bratrům (z tátovi strany) ten přepych a tu svobodu, kterou jim otec poskytuje jako uznávaný podnikatel, ale proč k čertu já nemohu dostat stejný díl lásky a blahobytu, když jsem stejně vlastní jako oni?
20. Červenec 2007 - 12:25
Obrázek uživatele Návštěvník
Eva (anonym)
Je to nespravedlnost,asi se těžko můžu do tvé situace vcítit, ale chápu tě a chápu i tu bolest, kterou v sobě máš, ale věřím, že tě vše vynahradí tvoje dcerka a alespoň částečně se zhojí tu rány, co jsi dostávala.Vidím, že i přes to, že se mi rodiče rozvedli, nemám vlastně absolutně žádný problém, holky zvládněte to.Pa
20. Červenec 2007 - 12:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana v Býku (anonym)
Děti to vynahradí a když miluješ,zapomínáš.Můj příběh je delší a hrozivější však nebudu se rozepisovat,vzpomínky chci zaplašit a zahalit do mlhy a odfouknout do vesmíru.
20. Červenec 2007 - 12:46
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Nespravedlnost to je a velká, ale s tím už jsem se smířila, dokonce i s tím mým mizerným dětstvím. Díky knihám, psycholožce, dceři a mojí vůli nebýt jako oni jsem se s tím už jakš takš vypořádala a snažím se na to nemyslet a zapomenout, ale nejde to, páč je tu ještě sestra, která nyní prožívá podobný "psycho" a tím, že se do ní dokážu max. vcítit se mi všechny tyto vzpomínky vrací. Nežiji s otcem své dcery, žiji již 4 roky s někým jiným, ale oba se navzájem vnímají jako otec a dcera a mají spolu krásný vztah. Jsem za to strašně vděčná, protože jsem celý život snila a o spořádané fungující rodině a dceři jsem již při narození slíbila, že nedopustím, aby trpěla jako já i přestože s jejím otcem společnou budoucnost neplánujem. Žiji teprve od 18ti let, kdy jsem vypadla z domu, těm letem předtím neříkám život, ale přežití všeho zlého, jenže problém je v tom, že si vlastně pořád připadám někdy jako puberťák, raduji se z takových věcí jako např.včera nad růstem keře kiwi, který jsme sázeli před 3 lety a on za tu dobu vyrost v nezkrotný strom obsypaný plody,. měla jsem radost jako malej Jarda a můj přítel nechápal a nevěřil, jak obyčejný keř může činit člověka šťastným:) Připadám si prostě ňáká jiná, zamrznutá bo co, ty rsdosti z maličkostí mě drželi celá ta léta nad vodou, proto si asi všímám věcí, které ostatní nevidí. Zůstal ve mě jakýsi syndrom pomáhat druhým a je jedno, zda-li lidem, zvířatům či dětem. Mám v sobě totiž to, co není vidět pouhým okem a to je rozdávat optimismus, nadhled a učení lidí radovat se z těch zmiňovaných maličkostí, protože je všeobecně známo, že když se to sere, tak všechno, ale díky těm maličkostem, byť i těm keřům se vždycky najde nová chuť, elán a radost ze života...
20. Červenec 2007 - 12:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Eva (anonym)
Andy-píšeš super a sice se tě dětství nevyvedlo, ale vzala jsi si z toho špatného to dobré a máš jasno, to je super. Jana v Býku-Jani a nechceš se přece jen rozeúsat, určitá forma sdílnosti je taky positivní terapie, ale jestli nechceš, nemusíš,není to asi vůbec jednoduché, chápu, je to na tobě.Pa
20. Červenec 2007 - 13:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Ještě chci souhlasit s Janou v býku, dcera mi strašně pomohla a pomáhá v zapomnění, je pravda, že když miluješ, tak není co řešit a rázem jsou chmury zažehnány, jen neustále ale musím přemýšlet nad tím, proč jsem tak složitý člověk co všechno musí detailně do morku rozpitvat. Vždy jsem říkala, že mám v sobě dar naslouchat druhým a léčit je optimismem a učit je pozitivnímu myšlení, páč věřím, že je to nejlepší lék na depky, sebelítost a momentální problémy, jenže teď si začínám myslet, že to není vrozený dar, ale opět jakýsi komplex, který ve mě rodiče zanechali. Tím pádem se stávám oporou pro všechny duševně slabší (paradoxně dětí z rozvedených rodin), ale i si jimi zvedám sebevědomí, páč si v jejich společnosti dokazuju, jak jsem silná, když ještě dokážu pomáhat druhým a naopak, že jsem to všechno zvládla překonat (i psychicky) a nejsem na tom tak mizerně jako oni. I když na druhou stranu mě drží dcera, to vím jistě, od jejího početí jsem ani jedinkrát nepomyslela na sebevraždu, mám už pro co žít a těším se v životě na každé nové ráno, ale jak vtáhnout do života ty, kteří jsou stejně staří nebo o malinko starší a nic v životě nemají ani nedokázali, protože k tomu prostě nemají dispozice, kde by je taky vzali, když jim rodiče dokázali udělat ze života peklo. Narážím na kamaráda, který nemá ani střech nad hlavou, protože si prostě podnájem nemůže dovolit, rodiče na něj serou, jsou rozvedení a každý má svý a on již jako velký kluk se přeci musí postavit na vlastní nohy, ale kde má vzít tu sílu stát? Nic světě ho netěší, nemá vlastně ani pro do žít a nyní, když ho opustila přítelkyně pro jeho věčné deprese, přemýšlí o sebevraždě na můj vkus příliš nebezpečně často. Co s tím? Nepomáhá ani optimismus ano kiwi keře:(
20. Červenec 2007 - 13:20
Obrázek uživatele Návštěvník
oxalis (anonym)
ahoj, nevim, jesli uz tu odpovidal muz. evo, myslim, si, ze jsi opravdu vyjimka. je mi 34, nasi se rozvedli, kdyz me byli 3 roky. byl jsem dost zivej, mama me hodne mlatila.kdyz se chci rovzpomenout na detstvi, mam tam velkou cernou diru. chodil jsem sice ob 14 dni k tatovi na vikendy, ale nic moc to nebylo. jesteze jsem mel babicku, ktera mi mamu nahradila ! nastesti jsem se chytl sportu, kterej me dodnes moc bavi a jsem oproti svym kamaradum nekde jinde. jinak bych asi skoncil v polepsovne, jak se tehdy rikalo ! dnes na sobe pozoruju, ze nejsem vyrovnanej. kamosi v mym veku uz maj rodinu, byt a aspon jedno dite a ja nic. s zenskou vydrzim tak rok. libi se mi hodne prsaty zensky, myslim, ze je to nakej komplex z absence matky. btw - kdyby se nasla nejaka hodne obdarena zena, ktera by me chtela chlacholit, nejlepe z prahy, necht napise na hugin1"centrum.cz diky a doufam, ze jste na tom lip !
20. Červenec 2007 - 14:16
Obrázek uživatele Návštěvník
oxalis (anonym)
k tomu vsemu se pridalo to, ze na me holky v puberte kaslaly, ackoliv si myslim, ze jsem pohlednej muzskej (aspon to o me rikaji). to vam na sebejistote taky neprida, ze ?
20. Červenec 2007 - 14:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Pavla (anonym)
No já sice nejsem z rozvedené rodiny, ale možná by to bylo mnohem lepší. Mamka pila, otec s ní zůstal, já a brácha jsme žili v podstatě celý život s alkoholikem. Mamka už sice nedávno zemřela, ale následky si s bratrem poneseme celý život, já dokonce zdravotní - kvůli stresu. Ono je to ale vlastně skoro totéž, prtž my jsme vlastně normální rodinu s matkou neměli...
20. Červenec 2007 - 14:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Veronika (anonym)
Tak ja se pridavam, sama jsem chtela zalozit podobne tema, ale zadrzelo me takove to typicke: koho by to zajimalo? To je vlastne muj nejvetsi problem, po rozvodu a snad i predtim, vlastne od narozeni, jsem byla na obtiz. Nasi se moc neznali, vzali se protoze museli. Mame bylo 18 a tak jsem ji totalne zkazila zivot, nemela diky me svobodu, penize, to je to co jsem jako dite slychavala skoro denne. Bravala jsem to vazne a potichu brecivala v koute, protoze mi bylo maminky lito. Kdyz jsem chtela do krouzku ve skole a chteli po mne penize, tak jsem radsi nesla, protoze maminka by prece mela malo penez. Pozdeji v puberte jsem slychavala, ze nemam zadne zajmy... Tata od toho vseho utekl, byly mi dva roky, utekl na druhy konec republiky, protoze moji mamu moc miloval a nemohl snest pocit, ze bydli s nami ve stejnem meste. Domu do rodiste se uz nikdy nevratil, jeho mama nad tim plakavala, a mela to cely zivot moji mame za zle, a mozna ze tak nejak i mne. Mama se vdala podruhe, vzala si chlapa co nebyl mozna spatny, ale nikdy ke mne nic necitil, nezeptal se mne co delam, co chci, nic. Pochazel z velke rodiny a celkem honosneho (na komunisticky pomery a male mestecko) domu, tam nemeli radi moji mamu, protoze byla rzvedena s ditetem a oni meli pro sveho syna vetsi ambice. Nemeli tedy radi ani moji mamu, a natoz me. Pamatuji si, ze mivali posekany travnik, na ktery jsem nesmela, uhrabane cesticky, ktere jsem nesmela poslapat, nesmela jsem zvonit na jejich zvonek, pokud jsem ztratila klice. Byla jsem male vynervovane ustrasene dite, a pamatuju si, jak jsem jednou prisla ze skoly a pocurala se pred vchodovymi dvermi, protoze nikdo nechtel prijit otevrit dvere spratkovi, co zapomina klice... Pak to mamu prestalo bavit, mela male dite meho brachu, do ktereho se zamilovala az po usi, a take si nasla "toho praveho", tretiho chlapa. Muj druhy otec se z toho slozil, propadl alkoholismu a take na to zemrel, sam a bez pomoci. Mama si ted uziva sveho noveho chlapa, ktery nemel nikdy rad ani me ani meho brachu. Ponizovani a facky byly na dennim poradku. Ja nakonec v 18ti vypadla za vysmechu me mamy, jak si myslim ze to ve svete vyhraju. Bydlela jsem po podnajmech, nemela na zimni bundy, nemela kamaradky, nic. Take jsem tak trochu propadla alkoholu, i kdyz jsem se snad trochu drzela. Nevyznala jsem se vesvete, a vlastne se nevyznam dodnes, neznam lidi, nevim jak se chovat v praci, nevim co jsou ma prava, jak se mam domluvit s lidmi, jak je oslovit. Nevim, co je opravdu v zivote dulezite, a co ne. Mam neustaly pocit zbytecnosti a pateho kola. Bojim se zvedat telefony. Sama mam ted dite, je to moje uzasne stesti. Delam pro nej vsechno, ale uz jsem zaslechla nazory, ze to prehanim... Neumim si totiz sjednat respekt, ale jak se to vlastne dela?? Jsem prece jen naucena na to, abych zavrela pusu a drzela krok. To same v mem manzelstvi, manzel se ke mne nekdy chova desne hrube, a ja jsem ta ktera to snasi, protoze aspon pote, co se muz vyradi, prijde ke mne a obejme me a to mi staci ke stesti!! Je to zpackany zivot, a musim rict, ze cim jsem starsi, tim je mi hure. Se svoji matkou se uz temer nestykam, vdala jsem se do ciziny, ne ze bych o tom cely zivot tak nejak snila, ale kdyz jsem potkala sveho chlapa, byla jsem rada a nikdo z domova mi nechybel (jen trochu babicky, ktere mezitim zemrely). Mama je na me tak trochu snad nastvana, ze se mam dobre, a oni ne, a ze muj chudak bracha se ma tak akorat, ale bylo by to lepsi, kdybych snad vypomohla... Ale jak? Sama potrebuju velkou,velkou pomoc, par slov, jako mam te rada, styska se mi, vsechno nejlepsi k narozeninam, vse nejlepsi narozeninam tveho ditete... Rozvod je jednim z nejhorsich traumat, a snad proto je proti vsem nabozenstvim. Nejsem nabozensky zalozena, ani se k tomu nechystam, ale myslim ze trocha te pokory by nasim lidem nechybela.
20. Červenec 2007 - 19:05
Obrázek uživatele Návštěvník
Veronika (anonym)
Jeste bych rada uvedla tenhle priklad. Ja nejsem asi zrovna neschopna anebo hloupa, mam normalni vzdelani, a rekla bych ze jsem rychla a dost pracovita. Bohuzel, jsem jakoby vazana na monotonni praci, neumim napriklad pracovat ve stresu, nemuzu se rychle rozhodnout, neumim jednat s lidmi a to me brzdi do te miry, ze prichazim o sva mista. Napriklad, kdyz jsem byla dost mlada, uchazela jsem se o pozici v mercedesu, chteli toho pomerne dost, samozrejme jazyk, ale take vysokou apod. na misto asistentky. Ja vysokou nemam, ale umim opravdu dost dobre zakryt svoje nicotne sebevedomi, a chovam se opacne, umim proste zabodovat. To nepise z duvodu nejakeho hloupeho vychloubani, to je spis moje nejvetsi chyba. Takze abych pokracovala, to misto jsem nakonec dostala, a bylo tenkrat dost uchazecu, bylo to dobre placene, k dispozizi auto apod. Jak jsem tam nastoupila chodili se na me i divat, jaky to ziskali poklad :-)) Pak mi dal ten reditel nejaky ukol, snad roztridit nejake papiry, a ja mu dost dobre nerozumela, co vlastne chce. Ale, protoze mam velky strach z jednani s lidmi, nezeptala jsem se ho znovu co tim myslel, jen jsem zase hrala ze vsechno vim vsechno znam, ze samozrejme. Pak jsem se asi pul dne snazila prijit na to co chtel. Vite, ze jsem nakonec do te prace druhy den nesla??? Jen proto, ze se bojim zeptat se na prkotinu... A tohle je podle me zakorenene hodne hodne hluboko v detstvi, kdyz mi nebylo dovoleno se vypravat, nebyl cas, otravovala jsem. Ja si z techhle duvodu nikdy nedokazala udrzet zadne zamestnani. Stejne je to s partnery. Protoze se chovam jaksi sebevedome a davam si pozor vic na imidz nez je zdrsvo, pochopitelne protoze uvnitr me je jen mala dusicka, potkavam vetsinou typy muskych co potrebuji doma tzv. velitelku. Kdyz me po par letech prokouknou, vetsinou to dopadne zklamanimi a hadkami a nakonec me opusti. Tohle vsechno mi vlastne dochazi az v poslednich par letech, kdybych tak vedela driv... Mozna od toho tu jsou rodice, aby diteti vse vysvetlili, pomohli. Jak clovek nedostane v detstvi a dospivani tuhle "vybavicku" pak je asi nejspis nadozivoti v haji. P.S. To same s temi kiwi keri, ze? (to bylo roztomile) Mam tu samou uchylku, dovedu se radovat z nejmensich drobnosti, coz je sice hezke, ale co ty vetsi, dulezitejsi veci? P.S. 2: Tak trochu jsem se take zajimala kde se berou ty obcasne vybuchy vzteku. Nakonec jsem nasla toto: pry v nejake studii prisli na to, ze pokud se rodice rozvedou v obdobi kdy jejich dite je velmi male a toto dite jeste nema schopnost reci a nema schopnost souvisle myslet, pak to dite si samo udela predstavu o tom, ze jej opustil jeden z rodicu, ale protoze nemuze prijit na to, co se vlastne stalo a proc a jak na to reagovat, dostane strach ze bude opusteno i tim druhym rodicem. Tim si to dite "rozmysli" davat jakkoliv najevo nesouhlas se vznikou situaci, protoze je prece jen zavisle a chova se jakoby nic, i kdyz uvnitr se velmi boji. Tam jsou pry ti prvotni zacatky potlacovanych reakci, clovek si pak zvykne na neprirozene nereagovani k situacim, z cehoz se vyvine permanentni frustrace, z cehoz prameni agrese a vybuchy vzteku. Takovy clovek se vlastne za sve pocity stydi a zacne se stydet za sebe sama, zacne skryvat sve opravdove emoce, protoze mu cosi rika, ze by nebylo dobre otevrit se. Tim si take bohuzel uzavira cestu k tomu, aby mela napriklad doopravdy blizko k tomu, koho miluje... Pripomina vam to vas? Pro me je tohle typicke. Silne kafe, ze.
20. Červenec 2007 - 20:22
Obrázek uživatele Návštěvník
Maty (anonym)
Musí se taky přidat se svým příběhem. Pamatuji si když mě bylo necelých 14,naši se hádali,hotová itálie.Absolutně jsem je nechápal.Jezdil jsem od svých 7let do ústí na lečení(lymphatická leukémie - už jsem z toho venku.)Tak semnou na kontroly jezdili rodiče střídavě.Když jsem však jezdil s otcem autem tak jsme několikrát vezli jak jsem ji měl oslovovat"tetu",nevěděl jsem kdo to je,jen jsem si myslel že to asi bude kolegyně z práce.Vic jsem tu pani neřešil. Byly jsme tři sourozenci,já jsem prostřední a mám o 3roky mladší a o 3roky starší sestry.Když bylo leta páně 1984(to mi táhlo na těch 14)byl jsem na letním táboře. Po příjezdu z tábora mě u autobusu vyvedl švagr(resp.tu starší sestru museli zplnoletnit poněvadž byla těhotná a musela se vdát),nasedli do autobusu MHD a jeli někam do sídliště kde jsem to vůbec neznal. V Buse mi švagřík vysvětlil v rychlosti že bydlíme jinde resp.bydleli jsme v litvínově a najednou bydlíme v Mostě. Tak to byl první šok! Matka my pak velice stroze nebo spíš holou větou sdělila
21. Červenec 2007 - 12:59
Obrázek uživatele Návštěvník
xx (anonym)
rozvedla jsem se před 12 lety a stále mne pronásleduje pocit chyby, a taky pocit strachu o své dnes už dospělé děti. Bojím se, jak obstojí v životě, i když si vedou velmi samostatně a dobře, i když mně projevují lásku a já jim. Vlastně je mám nejraději z lidí na světě a někdy se mi zdají sny, že se vše vrátilo a jsme zase čtyřčlenná rodina.Sen !Jejich tátovi nemůžu zapomenout, jak se na nás po rozvodu ekonomicky vykašlal a budoval si hloupý snobský dům s mladou kočkou. Ta ho teď opustila. My prošli bídou spojenou s mou častou nezaměstnaností, věčně jsem byla psychicky na dně. Bojím se, že to mé děti poznamenalo, i když ony tvrdí, že aspoň chápou život a že se o sebe postarají.
21. Červenec 2007 - 13:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Maty (anonym)
Moje mamka to zřejmě nese taky špatně protože poslední léta,ikdyž se znovu vdala,tak chlastá je to strašný a já stím nic nesvedu.
21. Červenec 2007 - 14:29
Obrázek uživatele Návštěvník
xx (anonym)
Matymu: Chudák máma, zkus jí vyjádřit svou lásku, ať ví, že ji máš rád. Já se už neprovdám,aspoň zatím. Ti mí nápadníci nesahali ani po kotníky mým děckám, dcera mě bere už několikátý rok na dovolenou k moři, kluk mi vždycky pomůže, s čím potřebuju, pomáháme si všichni tři i finančně, když je nějaký propad, a proto já se nikdy necítím tak osaměle,abych se vdala.Žádný chlap mi nepomohl, když byla bída, tak jsem se s nimi rozcházela. Děcka v krizích neselhali. Vyjádři mámě cit, třeba dárkem, ani nevíš, co to pro ni bude znamenat!
21. Červenec 2007 - 15:43
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Verun: taky jsem jeden čas bojovala s tímto problémem. Rodiče mě nikdy neposlouchali a mý názory či pohledy na věc nikoho nezajímali, takže jsem se též naučila stahovat do sebe, držet hubu a krok, jak hezky píšeš. S tímto mi hodně pomohla psycholožka a knihy. V pubertě, když se mi začali líbit kluci atd..jsem ze sebe vymodelovala úplně jiného člověka, sebevědomého, ukecaného atd...ale všechno to byl jen obal, uvnitř jsem byla úplně jiná, řekla jsem to jednou psycholožce, kterou jsem navštěvovala od 1. třídy (učitelka dala doporučení) a ta to semnou rozebrala, ptala se na takové věci, jako která z vás se ti líbí víc? atd...Samozřejmě jsem řekla, že ta, která neexistuje, ale jak se pak sblížit s někým, když budu mít strašnou fóbii z toho, že až skutečně nahlídne do mého nitra uvidí malou skrčenou bolavou zakomplexovanou dušičku? Psycholožka mi řekla, že si musím vybrat, že nemůžu žít 2 životy, což mi bylo jasné..po dlouhém přemýšlení a rozpitvávání problému jsem usoudila, že bych raději byla tou pohodovou vyrovnanou holkou než skrčencem v koutě bez jakéhokoliv názoru:( A začlo učení, dostala jsem doporučení na "knihu nejen o duši" od Roberta Fulghuma, který i dodnes je mým imaginárním přítelem, resp. jeho knihy. Je to známý filozof a psycholog, který se zabývá duší člověka, pomohla mi pochopit, jak to vlastně s lidskou duší je, co je její potravou a jak funguje. Po pochopení, že duše se dá tvarovat, modelovat a učit se jsem se rozhodla, že podniknu všechno proto, aby má duše byla živena pouze z pozitiv a dobra, funguje to jako na bázi sázení a sklízení. Co zaseješ to podvědomí, to sklidíš z vědomí atd..trochu náročné na rozepisování, ale knihu velmi doporučuji!!! Léta učení, přemodelování a taky změna myšlení ze mě udělala opravdu z 90% tu úspěšnou, milou, pohodou, extrovertní holku. Všechny své cíle, které jsem si dala, jsem až na jeden, ten největší, splnila, dá se říci, že dnes pevně stojím na vlastních nohách a ještě mám tolik sil pomáhat ostatním (hlavně psychicky). Udělala jsem přijímačky na vyšší odbornou psychologickou, chtěla jsem stejně jako moje psycholožka (se kterou mám dnes lepší vztah než s matkou) pomáhat takto "raněným" dětem, protože vím, že to jde, ale bohužel, nebo bohudík, otěhotněla jsem a do školy už nikdy nenastoupila, ale všechny poznatky o duši, těle a psychice mám pevně zakořeněné v mozku a dávám je dál, díky tomu, že funguju jako vrba a psycholog spoustě známým, vím, že to nejsou jenom kecy a taky vím, že z vás jiný člověk nikdy nebude, pokud se nebudete starat o svoji duši, potřebuje radost, smích a pohodu, aby se zformovala do těchto vlastností. Dříve to byl samý stres, psycho, facky, řev, takže se nedivme, že naše duše je černá jako to díra, co nám zůstala jako vzpomínky na dětství.
23. Červenec 2007 - 11:42
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Maty: A můžu se zeptat, co k rodičům cítíš? Pokud máš mámu rád a věříš, že pro tebe udělala vše co bylo v jejích možnostech a silách, souhlasila bych s radou xx, pokud v tobě vyvolává pocit lhostejnosti, nechala bych ji utápět se ve svém trápení, kdy jindy by o svém zpackaném životě měla přemýšlet, když ne teď? Každý svého štěstí strůjce...
23. Červenec 2007 - 11:49
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
xx: Pokud vaše děti nejeví žádné známky psychického poškození, tak bych se tím netrápila. Děti jsou pružní a elastičtí, zvyknou si na vše, i na bídu, to je opravdu asi jen cvičební pomůcka do života, aby pochopily, co je v životě důležité a co ne! Mě ovšem zajímá, jak jste se projevovala Vy jako opuštěná žena a matka. Myslím, že psychické problémy dětí nespočívaj v bídě, ani stylu života, ale v tom, jakou oporou jsou jejich rodiče, jakou mají sebekontrolu a jak zvládají extrémní situace. Pokud vás nejhorší období spíše semklo než odcizilo, myslím, že to na jejich duši moc šrámů nenechalo. Dle mého úsudku, matky jsou od toho, aby neustále dětem opakovaly, jak moc je mají rády a jak společnýma silama všechno přestojí. Zkrátka jde o to, že se v těch nejhorších chvílích máte o koho opřít a na koho spolehnout, myslím, že u vás to tak fungovalo a funguje nadále, když píšete, že děti Vám vždy pomohly vyřešit či překonat jakoukoliv situaci:) I moje dcera ví, že je moje srdíčko, protože bez srdíčka se nedá žít!!!
23. Červenec 2007 - 11:58
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Je tu někdo další, kdo by chtěl přispět svým názorem či zkušeností? Dost by mě to zajímalo! Díky:)
4. Září 2007 - 10:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Zuzana (anonym)
Ahojte Všetci, moc vás prosím nemohli by ste mi poslať nejaký váš príbeh s anonymitou. POtrebujem robiť jeden projekt a som časovo obmedzená strasne by mi to pomohlo a bola by som vám vdacna a ochotná pomoct napriklad v niecom inom niekedy. Keby ste mali zaujem a boli takí ochotní moj mail je poradna2"pobox.sk Dakujem a prajem pekny den. bc Zuzana Klusáková
17. Únor 2009 - 18:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Nepoznamenaná (anonym)
Měla jsem asi spíš štěstí, naši se rozvedli, když mě bylo pět a znovu si našli partnery, kteří byli celkem v pohodě, takže jsem měla rodinné zázemí takové pestřejší. Měla jsem ale hrůzu, že nebudu umět řešit běžné provozní konflikty ( a taky jsem neuměla), nějak se to snad nakonec přežilo, děti jsme vychovali a jsme spolu již 25 let, známe se přes 30 a hýčkám si ranní rituály společných snídaní a popíjení kávy v průběhu dne, není to bůhví co, ale lepší něco, než nic, na tu bídu dobrý. Tak jsem asi klikař, nikdy jsem si nervy nepřipouštěla, s mátí jsem v pubertě bojovala a brzy se osamostatnila, to by jinak nešlo, ale strašné jizvy si snad z dětství nenesu.
29. Duben 2009 - 15:21
Obrázek uživatele Návštěvník
Tereza (anonym)
Moje rodiče se rozvedli když mi byli 3 roky, žiju jen s mamkou a otce jsem videla dřív jednou za 14 dní tedka to je jednou do měsíce, moc mi jako tata nic neříká, vlastně ho neznám, nedokážu mu říct tolik věcí jako mamce, navíc on si našel přítelkyni (důvod rozvodu), která má své 2 děti. Oni vždycky dostavali víc, všechno nové, za to ja když jsem si řekla co bych chtěla, dostala jsem to po nich, jsem vlastně tak ošizená, psychicky se na mě podepsalo to, že jsem nesebevědomá, nespolečenská, uzavřená, přecitlivělá, nepřipravená do života a mám plno strachu z budoucnosti. Nedostalo se mi lasky z obouch rodičů, neslyšela jsem nikdy od taty :,,Ty jsi moje holčička, mam tě rad." Takové věci jsou dost důležité. Kvůli tomu mám i problém najít si nějakyho přítele, protože se mu nedokažu otevřít, a když ho najdu jsem s ním nesvá a každým rozchodem trpím, že vlastně někoho mít, nema cenu.
6. Srpen 2009 - 22:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Regina (anonym)
Potřebuju radu,jsem vdaná 16 let ale po jednom ne prvním konfliktu kdy mě manžel před tchýní zbil jsem se s sklukama sbalila a od něj odešla.Bydlím v podnájmu mám už 3 měsíce podanou žádost o rozvod ale nic se neděje.Manžel mi pořád volá večer píše pořád prosí,že mu to je líto,že začneme znovu já mu dávám podmínku,aby u nás na chalupě nebyli jeho rodiče od jara do ppodzimu pořád,protože je to s něma naprosto šílený.Všechno to vyvrcholilo právě tou hádkou,nemáme tam soukromí a manžel je celý týden na montáži domů jezdí jen na víkend takže ta představa,že bych tam s něma byla je neúnosná na to nikdy nepřistoupim.Na druhou stranu nechci ublížit klukům 15,5let ten mě pořád prosí ať se vrátíme v paneláku se mu nelíbí a ten menší9,5let tomu to je nějak jedno.A já?Já bych se vrátila kvůli chalupě,zahradě,kočce po tom všem co jsme si tam za 10let vybudovali ale nevím co cítím k manželovi a hlavně se bojím,že mi to jednou všechno vyčte a já budu litovat,že jsem se tam vrátila,nevím si rady ale už se budu muset rozhodnout takhle mě to ubíjí jsem z toho psychicky úplně na dně,kdybych věděla jak se rozhodnout!
7. Srpen 2009 - 11:08
Obrázek uživatele Návštěvník
mne (anonym)
je uz 33, takze zadny dite rekli bychom.rodice se zacli hadat a hazet na sebe spinu kdyz mi bylo 18. To uz je taky dost, ale ja nemela jeste vlastni bydleni, takze dalsich par let jsem byla uprostred toho vseho, stejne jako bratr , ktery byl asi ale vic splachovaci nez ja. Nakonec jsem to resila bydlenim s kluky, s kterymi jsem zrovna chodila, a zvykla si na svobodu a nezavislost tolik, ze uz bych s rodici nebyla pod jednou strechou ani ted...K rozvodu se dokopali az po x letech po nechutnych hadkach o tom, "co kdo koupil" a co kdo platil , nejake rozdeleni majetku vypadalo dlouho jako neprekonatelna prekazka...tezko rict, jestli bych kdysi zacla brat drogy, kdyby byl doma klid ? mozna ano, mozna ne.nechci zas hazet vinu ta, kde, mozna neni.na zaver musim rict, ze i v tech 18ti me jejich hadky, vzajemne obvinovani a hazeni spiny dost bolelo a nikomu to nepreju.Coz je v dnesni dobe, kdy se rozvadi kazde druhe manzelstvi asi nemozne. Ted jsem s partnerem uz paty rok, cekame dite a doufam ze spolu budeme porad..a radsi jsme se ani nevzali (abychom se pak nerozvadeli :))
7. Srpen 2009 - 14:18
Obrázek uživatele Návštěvník
gigi (anonym)
Mě se rodiče rozvedli, když mi bylo asi tak osm let a myslím si, že mě to poznamenalo....mám teď skoro 20...a v období mezi 8-13 rokem jsem hodně trpěla. Otec si našel jinou ženu, jinak bylo manželství v pořádku. Dodnes mu to vyčítám a nikdy se mnou o tom nemluvil proč to udělal. Je teď z něho uplně jiný člověk a tátu vlastně neznám. Vídávám ho tak jednou za měsíc.
17. Srpen 2009 - 22:56
Obrázek uživatele Návštěvník
Andrej (anonym)
To Regina: Nic mi do Tvého neštěstí není, prosím, neřiď se jen tím, co Ti já poradím, ale já radím nevracet se. Ono utíkat je vždycky těžší než zůstat stát a občas to i bolí, ale takový už je život. Vím, že Tě manžel zatím zmlátil jednou, ale to byla právě ta podstatná chvíle... Manželé jsou spolu kvůli tomu, aby se navzájem milovali, ochraňovali a podporovali. V momentě, kdy se jeden z nich dopustí na druhém psychického nebo fyzického násilí, jejich svazek ztrácí smysl... V momentě, když muž udeří ženu, už to není její muž, ale nepřítel... Může toho později litovat, volat a prosit, ale taky už to může kdykoli udělat znovu, protože tu zábranu už prolomil... Vím, že je pro Tebe těžké opustit všechno, co jste budovali, ale i to k životu patří. "Když chceš bezva žít, musíš umět ztrácet..." Především se musíš naučit ztrácet. Uvědom si, co všechno tím ztratí manžel... Zůstane mu jen dům a zahrada a rodiče a montáže. Tobě bude platit jen alimenty... Když to jen trochu půjde, nech kluky ve střídavé péči, protože tátu v tomhle věku opravdu potřebují. Doufám, že jsem Ti nezamotal hlavu ještě víc, ale takhle to já cítím...
18. Srpen 2009 - 0:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Luci (anonym)
Dobrý den, já jsem už od svého dětství vyrůstala v rodině, kde se mi rodiče hádali, když jsem trošičku vyrostla, tak jsem pokaždé, když jsem z ložnice zaslechla křik vyběhla z postele a začala bránit maminku, protože jí táta ubližoval. Někdy jí i hodně moc ublížil jindy se jen hádali. Můj bráška se s tátou pral kvůli mámě. Ale tátu jsem měla vždycky ráda, protože ať se dělo co se dělo, tak jsem věděla, že když se naši hádají, tak ho to bolí také, neměl dělat co dělal, ale viděla jsem tu bolest v jeho tváři a každou noc jsem měla noční můry z toho, na jakou stranu se mám postavit, několik let to tak bylo. Asi jsem neměla hezké dětství, i když já bych řekla možná ano, protože jsou na tom lidé hůř a já jsem měla to štěstí, že mě máma i táta miovali a stále milují. Není nic hezkého, když vám váš otec bije mámu a pak ji ráno vidět, když se třeba zvedne ze židle, že ji bolí tělo. Říkala jsem jí tisíckrát, ať se rozvede, ale ona se bála. Nechtěla jsem být z rozvedené rodiny, ale taky bychom si všichni měli uvědomit, že ti lidé, kteří se najdou, a kteří si myslí, že spolu budou šťastně až do smrti a budou mít rodinu a kupu dětí, tak jim to také nemusí vyjít. A podle mého názoru je lepší, když se lidé rozvedou, než když žijí pospolu v neustálých hádkách a děti to všechno prožívají s nimi...Naši se rozvedli, když mi bylo asi 15 let, vím co to je bydlet 14 dní u mámi a pak u táti, neustále vidět, jak jsou rodiče nešťastní, když odjíždim, když můj táta neměl sroro kde bydlet a nakonec jsem žila jen u maminky. Teď s odstupem času musim říci, že i když to všechno bolelo, tak jsem ráda,že se rozvedli. Nepatří k sobě a je to tak lepší. Zkuste se podívat své mámě nebo tátovi do očí a jen si řekněte, kdy měli šťasntnější pohled?Když byli spolu v hádkách nebo teď sami?U nás je to půl na půl, táta má neustálé deprese a maminku vidím se konečně usmívat. A věřím, že i táta se jednou srovná, doufám v to. Já chci jen říci, je to v nás, je to v tom, jak jsme silní a jak se s věcmi dokážeme vyrovnat. Jsou mnohem horší věci než rozvod našich rodičů, i když to není nic hezkého, ale ze všeho bychom si měli vzít ponaučení a bojovat proti tomu, abychom svým dětem neudělali to samé, i když se to bohužel může stát, protože i když známe člověka deset let, tak se může změnit on nebo mi a může to být špatné. Hlavní je podle mého názoru zkusit najít tu naší půlku, být tolerantní a snažit se o hezký vztah a když přijdou problémy, které jsou všude, tak je zkusit vší silou překonat. Věřím, že je plno lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale je to čistě jen můj názor a také respektuji názory ostatních.
28. Srpen 2009 - 18:20
Obrázek uživatele Návštěvník
Luci (anonym)
Souhlasím s Andrejem, úplně mi mluví z duše.
28. Srpen 2009 - 18:21
Obrázek uživatele Návštěvník
pro Luci (anonym)
souhlasim s tebou, u nas to bylo podobne, rodice se porad jen hadali, ale nikdy se nerozvedli. Podle me bylo mnohem horsi zit v neustalem napeti co zase bude a na ci stranu se postavit. Kdyz se lidi rozvadeji, muzou okolo toho byt tahanice, postvavani deti proti druhemu partnerovi a podobne - ale trva to snad jen urcity cas. Kdyz se nerozvedou a ziji dal spolu ve vecnych hadkach, tak je to kazdodenni stres a pro deti snas jeste horsi. Me oba rodice taky milovali, nikdy mi neublizovali a ja paradoxne mela radsi tatu, i kdyz on se nekdy choval k mame pekne hnusne - to ze mi zalezelo na obou vsechno delalo jeste horsi. "Boje" meli mezi sebou, ale nechapali, jak tim ublizuji detem. Moje maminka se nikdy rozvest nechtela - byla by to pro ni hrozna ostuda a nechtela rozbijet rodinu detem, ale nakonec by to asi pro vsechny bylo lepsi. Jak rodice starli situace se trochu vylepsovala, ale tata uz ted nezije.
3. Září 2009 - 11:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Michal (anonym)
Ahoj, ja jsem naopak z uplne rodiny, kde vsechno klapalo. Rodice maji skvely vztah. Za cely zivot jsem zazil jenom jednu jejich hadku. Ted je mi 27, a teprve se ucim hadat se s lidmi a vynutit si svou (verte mi, ze byt svine,kdyz je to potreba jednoduche. Naopak byt svine a nemit to pod kontrolou je spis ukol pro psyhiatra :)). V podstate nasi nikdy nemeli jediny spor, takze se mnohdy, az prilis podrizuju holkam kolem sebe :) Holky z rozvedenych rodin jsou presny opak - klasika jak z ucebnice Freuda.Holka, ve 25~28 let, kazdy tyden v baru. Rozvod rodicu pred pubertou, holka vyrustala u matky - vysledek: naprosta neochota se prizpusobit. Nedodrzovat pravidla, mezi muzem a zenou. Pri sebemensi komplikaci uprk. Musim priznat ze vsechny ty holky z rozvedenych rodin, co jsem mel moznost poznat prokazatelne nic nedokazali ani neumi, protoze pro to, aby jste neco dokazali, musite prekrocit prekazky, ale pokud jste zvykli vypenit a utyct, pak niceho nedosahnete. A jeste jedna vec, urcite je lepsi kdyz dite vyrusta s obema rodici, nemusi byt nutne oba biologicti. Mam totiz pocit ze pokud devce pred pubertou vyrusta bez otce, pak se nemuze naucit, jak resit zivotni situace (ztrata zamestnani partnera, vyber dovolene, hadka se sousedy, nakup auta...). Nekterym je jasne, ze tyto situace nastavaji pravidelne a resi je pomocnou rukou a bezkonfliktne. Pro jine je partner/ka ktery zrovna ztratil praci nejvetsi looser, a proto situaci resi duvernou debatou s Nikol od vedle a vyhruzkami partnerovi o rozvodu. Asi vam tady tu sebelitostnou debatu trochu rozbiju, ale ja vidim svou budoucnost s devcetem z uplne rodiny, chci totiz prozit zivot bez zbytecnych hadek a soustredit sebe i rodinu na veci, ktere nas skutecne naplnuji. Obavam se totiz, ze holka z rozvedene rodiny nevi, jak resit urcite situace, a nevim, jestli je takova holka schopna brat ohled na druheho stejne, jako na sebe. Michal
25. Červenec 2010 - 18:41
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Michale, "děkujeme", jak jsi nám to (dívkám a ženám z rovedených rodin) nandal. To jsme přesně potřebovaly slyšet, my totiž můžeme za to jaké máme rodiče a že se rozvedli. Jsem šťastná za svého nepovrchního partnera, který si mě vzal i přes tento handicap (ačkoli je sám z bezvadně fungující rodiny) a za těch 8 let kdy jsme spolu a skvělě nám to funguje. Tebe s tvým černobílým viděním světa bych nechtěla. Představ si, že když se dívka z rozvedené rodiny zamiluje do toho pravého, tak spousta věcí začne fungovat automaticky a nemusí to rozebírat a řešit. To jsou věci, viď?
25. Červenec 2010 - 19:35
Obrázek uživatele Návštěvník
Klára (anonym)
Zřejmě jsi se pro žádnou nestal tím pravým, no.
25. Červenec 2010 - 19:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Fler (anonym)
Ahoj, ja jsem naopak z...Michale, na prekazky jsou naopak zvykle ty z rozvedenych rodin. Mas to trochu popletene.
25. Červenec 2010 - 21:07
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Chtěla bych znát názory a...Zajímavá diskuze, tak musím přispět :-) Naši se rozvedli, když mi byl asi rok, takže jsem nikdy nezažila život v "úplné" rodině, ale s odstupem času říkám - díky bohu za to. Byla jsem tedy celý život jen s mamkou (a stále jsem), která vždy měla časově náročné povolání, jak už tu někdo psal, takže jsem taky třeba dva nebo tři dny v týdnu trávila s babičkou a dědou či s tetou, místo mamky. Už z toho mám dodnes špatné pocity, mamka mi vždycky kvůli tomu byla sice vzácná, ale když si vzpomenu, jakou frustrací jsem si procházela při každém hlídání (a přitom mi u prarodičů nic nescházelo, jen jsem nechtěla být s nimi, ale s mamkou), dodnes je mi z toho smutno. Další věcí je, že můj otec pro mě navždy zůstane tím nejvíc stresujícím prvkem v životě. Prvních 14 let jsem ho vídala jednou za 3 týdny o víkendu, takže každý třetí pátek úzkosti, pláč, nervozita. Nebylo mi u něj dobře, neustále mě ponižoval tím způsobem, že pro něj nejsem dostatečně dobrá, jak můžu být jeho dcera a podobně. Není divu, že jsem ho začala nenávidět. Jednoho dne už se na to trápení mamka nemohla dívat a řekla mu, že bude lepší, když se se mnou nebude stýkat. Největší vysvobození, vážně. Jenže tím to bohužel neskončilo. Vždycky nám chyběly peníze, neříkám, že jsem nedostala všechno, co jsem potřebovala (sice ne všechno, co jsem chtěla, ale všechno, co jsem potřebovala) k tomu, aby ze mě vyrostl člověk s všeobecným rozhledem, zkusila jsem spoustu sportů, hru na dva nástroje a jiné aktivity, na které vždycky mamka peníze našla. Jenže otec se otec se rozhodl, že bude dělat problémy s alimenty a jelikož je právník, věděl, jak na to. Mamka se s ním kvůli výživnému několikrát soudila, pak mi bylo osmnáct a u soudu jsem kvůli penězům dvakrát byla já. Nic příjemného. Letos na jaře jsem na něj poslala exekuci, protože jsem od něj skoro půl roku nedostala ani korunu. Takže selhal jako otec, i když měl tolik šancí, a selhal i touto cestou. Když jsem u soudu řekla, že mi neposílá peníze, snažil se je ohromit tím, že sklesl pronesl "ale vždyť je to moje dcera, dal bych jí cokoli" .. myslela jsem, že začnu křičet. Nicméně zpět k tématu - ve věku, kdy každá dívka potřebuje otce, jsem spoustu nocí probrečela a přála jsem si, abychom s mamkou měly někoho, kdo se o nás postará a bude nás mít obě rád. Trápilo mě to neskutečně. Když se na to ale podívám dnes (je mi 22 let), vím, že je vlastně dobře, že se naši rozvedli, protože mít doma tu osobu, kterou mám v rodném listě v kolonce otec, asi bych se dneška nedožila vlastní vinou. A když se podívám na vrstevníky, kteří mají rodiče pořád v jedné domácnosti, z toho je mi taky na nic, jak se k sobě takoví lidé po letech chovají .. čím dál víc se ve mně utvrzuje to, že děti z rozvrácených rodin tolik nevěří na rodinu (do budoucna), spíš věří v život o samotě nebo nějaký vztah, který k rodině nesměřuje příliš rychle. Nedokážu v takovém příspěvku popsat všechny pocity, snažila jsem se jen vypíchnout ty podstatné, abych přispěla do debaty. Myslím si, že člověk tím zůstává ovlivněn celý život. (a to už tu taky někdo psal)
16. Červenec 2011 - 15:18
Obrázek uživatele Návštěvník
Petra (anonym)
Zajímavá diskuze, tak...A ještě snad to, že díky tomu, že mi chyběla "otcovská autorita", už dlouho vyhledávám vztahy se staršími muži, protože vrstevníci mě odpuzují jak psychicky, tak fyzicky (tzn. nepřitahují).
16. Červenec 2011 - 15:20
Obrázek uživatele Návštěvník
lenka (anonym)
Michal je moooooc chytrej. Ve 27 letech toho uz ma hoooodne za sebou, tak vi, o cem mluvi.
17. Červenec 2011 - 10:41
Obrázek uživatele Návštěvník
lenka (anonym)
hodne stesti pri hledani devcete z uplne rodiny, ktere bude na tom mentalne stejne jako ty.
17. Červenec 2011 - 10:42
Obrázek uživatele Návštěvník
A11 (anonym)
Moc jste mě tu nepotěšili, mám 5ti měsíční dceru a manžel nás chce opustit kvůli své milence. Strašně se bojím, že ji tím poznamenáme na celý život, bohužel sama to nezachráním a manžel nechce. Můžete mi napsat jak se mám chovat, abych co nejmíň ublížila dceři?
26. Srpen 2011 - 19:10
Obrázek uživatele Návštěvník
Já (anonym)
Já jsem taky z rozvedené rodiny, ale nemám dojem, že bych tím jako dítě nějak trpěla a teď při zpětném pohledu v dospělosti také ne.Vyrůstala jsem s mámou od 3 let, ta si pak našla přítele a po letech se vzali, otčím se ke mě choval líp, jak vlastní táta a dodnes ho beru jako tátu a ne nebiologického otce. Ještě jsem chtěla napsat, že pak se mi narodil i nevlastní brácha, otčím mezi náma nikdy žádné rozdíly nedělal a s bráchou mám hezký vztah taky. Vlastně se všema. Můj vlastní táta si mě brával na víkendy 2x do měsíce, vždycky mámu hrozně citově vydíral a dokonce i vytlačil slzu, jak se mu po mě stýská a jak mu chybím, jenomže když si mě vzal na víc jak víkend (o prázdninách) šoupl mě ke svým rodičům a nevěnoval se mi, hlavně, že před máti vždycky dělával scény, že mě chce mít na víc dní atd. To je jediné, co jsem tenkrát nechápala, máti o tom nemluvila, ale co jsem mohla zjistit - od lidí, co znali naší rodinu a co se táta nebo máma podřekli, táta mámu podváděl a taky psychicky a fyzicky terorizoval, tak odešla pryč. Ale k téímatau - není pravda, že děti z rozvedených rodin mají nějaká traumata, jak tu často padá a že je to poznamená na celý život.
27. Srpen 2011 - 17:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Jana.natali (anonym)
Poradí mi prosím někdo..dcera 9 let špatně snáší přítomnost dětí od přítele (6 a 14 let), které nás navštěvují zhruba 1x za 14 dní. Vždy zcela změní své chování, na děti je spíše nepříjemná,ze začátku se jim vyhýbá,je pořád u nás-dospělých,sleduje jak se přítel k nim chová,pohladí je atd..pak se k němu vždy přitulí a vyžaduje neustálou pozornost..častokrát se objeví i slzy kvůli maličkostem,nebo ji náhle rozbolí hlava, břicho..docela si nevíme rady a přemýšlíme o dětském psychologovi. Pravdou je, že dcera je zvyklá být hodně sama, s dětmi (kamarády) se příliš nestýká, spíše se pohybuje mezi dospělými. Myslíme si, že izolovat ji od těchto společných víkendů by asi nebyl nejlepší nápad, tak raději čekat, že si zvykne? Situace se postupem času spíš zhoršuje, a celé to trvá zhruba rok. Jinak ke svému tátovi chodí dcera poslední dobou docela často a pozoruji, že čím častěji, tak problémy u nás doma jsou horší.Děkuji za každý názor.
3. Duben 2012 - 8:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Ája (anonym)
Je mi 16 let a na svůj věk jsem velmi inteligentní a vím jak se věci mají. Rodiče se mi rozvedli když mi bylo 13 a šla jsem do péče k matce, ale ukázalo se, že matka ztratila úplný zájem o plnohodnotný život. Přestěhovali jsme se z vesnice do malého bytu, kde nebyli ani plastová okna a semnou to šlo z kopce.Začala jsem hodně marodit a doktoři neřekli, že bych měla nějakou nemoc.Všecho to bylo od nervů, strašně jsem se stresovala, nemohla jsem spát a pořád mě bolelo břicho. Naštěstí mě zachránila moje starší sestra, která přemluvila matku, aby jsme se přestěhovali k ní na jednu vesnici. Tam všechno bylo v pohodě, až na některé vyjímky, kdy mi máma vyhrožovala, že mě dá do dětského domova a tak podobně. Ale moje psychika se srovnala a já byla v pohodě. Ale matce se tam nelíbilo. Nevím proč, nechápala jsem její myšlení ani to jak se chovala.Taky jsme jí párkrát nachytala jak pila hodně alkoholu a pak na mě byla agresivní. Nebylo to nic příjemného. A další rok se rozhodla,že se přestěhuje zpět do města ještě do horšího bytu.A krmila mě tím, že všechno bude už jen lepší,musela jsem jít s ní do toho bytu, ale záhy jsem zjistila, že to co mi slíbila se nekoná.Nejvíc mě štve, že nemůžu pomoc. Sama bych zařídila tolik věcí, ale prostě nemohu.V bytě to bylo k nevydržení a tak jsem začala jezdit zpátky k tátovi na vesnici,když je zemědělská sezona, tak on jezdí pryč na žně a tak.Poprosil mě abych se tu starala o zvířata a tak teď tu jsem už druhý měsíc.Matka mě terorizuje psychologickýma kecama přes telefon.Což takhle by to ještě nějak šlo.Ale v poslední době mě zklamala i sestra ve které jsem viděla oporu.Když se já snažím vysvětlit, že chci být taky s ní, tak mě odpálkuje tím, že ona už je dospělá a může si dělat co chce.A táta...No ten by se kvůli mě roztrhl, ale jen do té doby než mě bude mít úplně omotanou kolem prstu.A to se teď stalo.Řekla mi to i sestra, že přemýšlím jako táta..Všechno mě to mrzí a chtěla bych aby to všechno bylo v pohodě, chtěla vyjít všem vstříc, ale to asi nejde. Nevím co mám dělat...Nejradši bych odjela někam pryč a od všech si odpočinula..
13. Květen 2012 - 12:29
Obrázek uživatele Návštěvník
re: (anonym)
Taky jsem z rozvedené rodiny a trpím tím doteď..nejde ale jen o rozvod ale i to chování..agrese a tak dále..to člověku ublíží ještě víc..Pokud navíc dojde k rozvodu do 7 věku dítěte má to dost negativní následky..
13. Květen 2012 - 13:28
Obrázek uživatele Návštěvník
* (anonym)
Chtěla bych znát názory a...Ahoj,je mi 25let a také trpím dodnes...Naši se rozvedli když mi bylo 7 od té doby jsem otce neviděla,tím jsem přišla skoro o všechny příbuzné-z mamčiný strany jich bylo málo-nemám žádné sestřenice,bratrance,strýčky ani tety-buď umřeli nebo je neznám...Mám 1 nevlastní sestru,které je 14let.Měla jsem jako dítě problémy začlenit se mezi vrstevníky,teď mám partu přátel,ale stejně občas psychicky strádám...Nikdy jsem nebyla na svatbě někomu z rodiny,nepořádáme zahradní grilovačky,nejezdí k nám žádní příbuzní tak jako k ostatním,nikdy jsem nebyla s rodiči na výletě nebo dokonce na dovolené...chybí mi zážitky a už se to nedá ničím nahradit-dá se s tím jen časem srovnat nebo si je trošku vymýšlet,abyste se necítili trapně mezi kamarády,kteří na vás chrlí spousty zážitků.Celý život jsem vesměs obklopena kamarády,známými,lidmi z práce,kteří toto nezažili-pocházejí z nerozvrácených rodin-v tom je to těžké,že si pak připadáte jako looseři.Ale jsem od přírody optimista,dokážu se teď už nad to povznést a lidi mě zkrátka začínají brát takovou jaká jsem a nevyčleňují mě a to pomáhá:-)Myslím, že nejlepším lékem v tomto případě je se obklopit lidmi/kamarády,kteří vám jsou sympatičtí,pro které něco znamenáte a kteří vás dokážou rozesmát.
1. Září 2012 - 11:02
Obrázek uživatele Návštěvník
Honza (anonym)
Taky jsem z rozvedené rodiny...Do 7 let věku??? Rozvod do 7 let věku naopak psychologové považují za ještě přijatelný. Jako nejhorší je obecně považován právě věk cca 7-12. Do 7 let ještě dítě pořádně nereflektuje vztahy mezi rodiči a rozvod se dá omluvit a opodstatnit zástupnými argumenty (např že tatínek odjel za prací) do věku dospívání si pak dítě jaksi "zvykne", pravda začne pomalu vycházet najevo, ale dítě má čas se s tím srovnat. V době dospívání již chápe a má tendence neustále se pídit po příčinách - tedy kdo opustil koho a proč - kdo má na rozvodu větší vinu. To znám moc dobře od sebe. Jiné děti okolo mne, jejichž rodiče se rozvedli to již braly s takřka ledovým klidem. Já tedy musím zpětně uznat, že pro mé současné dobré vztahy s otcem byl rozvod nakonec to nejlepší co mohlo přijít. Těžký cholerik a hyperaktivní, těžko zvladatelné dítě není dobrá kombinace. Kdyby tu v době mé puberty byl, myslím že bychom se navzájem zabili. V lepším případě bych po osmnáctém roce utíkal z baráku co by mi síly stačily. První léta po rozvodu byly nejhorší, ale teď.. o více než deset let později jsou moji rodiče kamarádi. Každý má svůj život, ale baví se spolu již naprosto normálně.
1. Září 2012 - 11:56

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama