0 příspěvků / 0 nových
Poslední
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)

Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

10. Září 2018 - 0:06

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
ÚPLNÁ NULA (anonym)
Zdravím vás.Rozhodl jsem se vám napsat svůj příběh. Píše vám člověk, který chce brzy ukončit život vlastní rukou. Proto vás prosím o alepoň trochu ohleduplné odpovědi a ne jen o nesmysly. Bohužel,deprese je nejhorší nemoc na světě a nikomu nepřeji,aby jí byl postižen. Kdo to nezažil,takovým lidem nerozumí.Řeknu vám o sobě to,že jsem se narodil v 70.letech a bydlím ve městě. Jako mnozí z vás. Když mi byl rok, rodiče se rozvedli. Otec prý byl velmi šikovný člověk ale jinak sobec,zamykal si před mámou věci i peníze.Často chodil na pivo.Několikrát prý mámě nafackoval.Když už byli rozvedení a on si mě bral,vodil mě do hospody.Máma dělala na směny,tak se o mě střídaly s babičkou.Děda chodil do práce a byl málo doma.Moc ráda mě měla prababička,hrála si se mnou a dokonce mě naučila číst,ještě než jsem šel do školy.Jako dítě si mě lidi pletli s holčičkou.Snad proto,že jsem měl růžové dupačky.Kolegyně řekli mámě,že budu holčička,tak mi je připravila.Jezdil jsem na nákupním vozíku v krámu a lidi říkali,že jsem pěkná holčička.Na jesle si nepamatuju,na školku ano.Učitelka prý říkala,že jsem si držel od ostatních dětí odstup a chtěl být stranou a sám.Když měl děda volno,omluvil mě ve školce a vozil autem na výlety,do lesa.Byly to krásné chvíle.Dodnes si pamatuji na mou první cestu do školy.Na děti s taškami,které rodiče vedli za ruku.Houf dětí před školou.Do školy jsem se celkem těšil,bylo to pro mě něco nového.Nevím proč,ale seděl jsem v lavici s jednou holčičkou.Nebavily mě klučičí hry s míčem,neznal jsem je.Snad mi doma chyběl "chlapský model" chování.Ale nic mi neříkaly ani panenky.Šroubky,plechy,dráty-prostě Merkur,to byla nejmilejší hračka mého dětství.Když jsem pak na Vánoce dostal Merkura s motůrkem,a postavené autíčko se konečně rozjelo po pokoji,byl jsem štěstím bez sebe.Jinak učení mi nedělalo problémy.Jedničky,semtam dvojka,když jsem dostal trojku,už bylo co říct.Měl jsem několik kamarádů,nosil jsem jim jablka ze zahrádky a i jim občas poradil s učením.Mimochodem ta učitelka z první třídy si mě pamatuje dodnes.Proč,vždyť musela učit tolik dětí.Největší kouzlo měly pro mě tehdy Vánoce. Kapr v koupelně, dával jsem mu do vany kusy rohlíků a vydržel u něj celé dopoledne.Strojení stromečku,večer slavnostní večeře a pak dárky.Sedět pod stromkem,v jehličí a rozzářenýma očima prohlížet ty krabice se stavebnicemi a hračkami.Vydržel jsem s nimi dlouho do noci.Byl to večer splněných přání.Věděl jsem,že ta přání neplní Ježíšek,ale všichni dospělí.A druhý den sáňky, ven,na .......(nebudu psát kam,abyste mě neodhalili), sáňky na kopec a šup dolů! Sníh, mráz štípal do obličeje.Plno dětí se sáňkami. Sněhulák a koulování.Jak málo takovým dětem stačí k radosti.A večer jít s mámou po městě a dívat se do oken, kde svítily stromečky.Nekonečná radost každého dítěte.Moji rodiče se rozhodli že půjdu na jinou,výběrovou školu.Jenomže já se nedokázal zařadit do tamního kolektivu.Snažil jsem na sebe upozornit,vymýšlel jsem nesmysly,pitomosti.Postupně jsem se stal třídním šaškem.Neměl jsem tam kamarády,byl jsem za šaška.Ale učení mi pořád nedělalo problémy.Ale prázdniny! Jezdili jsme na chatu,na výlety,chodili se koupat a blbli s klukama u potoka. Nebo honili formule po autodráze. Holky nás nezajímaly a my si přísahali,že se nikdy nebudem ženit.Jenže v páté třídě jsem se poprvé zamiloval.Spolužačka byla o hlavu větší než já a moc se mi líbila. Chodil jsem kus za ní a nedokázal jí říct jediný slovo. Platonická, dětská láska. Tajně jsem ji miloval a nedokázal jí říct ani slovo. V 11 letech je to normální. Jenže, milí moji, já se od tohoto stupně už nedostal nikdy dál.O tom dále.Rok nato si moje matka našla nového partnera a odstěhovala se i se mnou do jiného bytu. Byl to téměř šok. Najednou v cizím bytě, pryč od dědy a cizí člověk, který mě nikdy moc rád neměl. Mámě nikdy neřekl jménem a nevzal ji za ruku. Chodil vedle ní a kouřil. Nebil mě,ale měl na mě narážky.Pořád mi říkal, že jsem jako když nemám rozum.S dědou se několikrát pohádali-kvůli mě.I ty Vánoce najednou úplně jiné.Ale stejně jsem k dědovi a babičce jezdil. Na chatu a na prázdniny.Ale mého nevlastního otce jsem neměl rád.Byl to člověk bez citu. Často nám dával kázání, ať máma uvařila cokoliv,tak mu to nikdy nechutnalo.Nechápal vůbec legraci.Sice nepil, ale byl divnej.V osmé třídě jsem se opět zamiloval a zrovna do té spolužačky co v páté.Zmohl jsem se na to, že jsem jí dal pár žvýkaček.Kamarádi měli za sebou první polibky,zkoumali,která spolužačka již má menstruaci. Já se styděl jak desetiletej kluk.Puberta u mě probíhala nějak divně, nenápadně, bez hádek s rodiči, bez problémů ve škole. TADY SE ASI STAL TEN MALÉR!Pak matka a nevlastní otec rozhodli že půjdu do učiliště.Bez ohledu na dobrý prospěch.Ale na čtyři roky.Během té doby jsem se moc nezměnil.Hned v prváku,na lyžích jsem se opět zamiloval.Nedokázal jsem jí to říct.Chodil jsem jak v horečce,v hlavě spřádal plány, že našetřím peníze a koupím jí co bude chtít.Spolužáci měli za sebou první lásky, první sex, já byl zamilovaný jako tehdy v páté třídě. To se mi do maturity povedlo ještě několikrát,měl jsem z toho jen depresi a nic víc. Nic se nezměnilo ani do maturity.Odmaturoval jsem a měl si hledat práci. Najednou mi došlo,že doba prázdnin definitivně končí. Najednou jsem moc chtěl je mít ještě jednou. Žádná radost z dospělosti, zaměstnání. Jako bych se chtěl vrátit do dětství. Byl to začátek toho,co mělo teprve přijít. Zůstal jsem dva měsíce doma a pak nastoupil do práce. Vystřídal jsem několik firem.Postupně si našel práci, kde se mi líbilo a kde jsem se mohl seberealizovat. Ta práce mě bavila. Jenže jsem potkal kolegyni a opět se zamiloval.Jako tehdy v 5.třídě.Nedokázal jí to říct ani s ní mluvit. Přišla těžká deprese, dva měsíce jsem se trápil,chodil po městě a snažil se dostat na jiné myšlenky.Jenomže deprese se začaly stupňovat. To už jsem dělal u té firmy pár let. Když jsem pracoval,dalo se na to zapomenout.Ale doma! Přišly takové deprese,při kterých se člověk schoulí do klubíčka, drkotá zuby a po těle mu běhá zimnice. Kromě toho myšlenky na smrt. Ještě horší byly neustálé myšlenky na návrat do dětství. Začal jsem se pořád vracet na ta místa, kde jsem jako dítě sáňkoval, kam jsem jezdil na prázdniny. Měl jsem jeden-dva dny za měsíc,kdy mi bylo trochu normálně. To jsem měl takovou radost, že jsem vyrazil na nákupy, nakoupil plno nesmyslů,které se mi kupily v pokoji. Koupil jsem si třeba deset videokazet s filmy-a ty filmy jsem si nikdy nepustil.Plno nepotřebných věcí,které jsem začal skladovat po šuplíkách.Když přišla deprese,proseděl jsem odpoledne na židli a koukal do stěny.Myšlenky na smrt a na návrat do dětství. Jakmile se deprese tak vystupňovaly,už jsem se nikdy takhle nezamiloval. Ale předtím jsem se vždy zamiloval do vysoké štíhlé blondýny,která se mi líbila, ale nepřitahovala mě sexuálně. V sexuálních fantaziích jsem si vždy představoval malou boubelatou brunetu, tak o deset let starší než já. Proč,to nevím.Léta přibývala a já postupně viděl, jak se začínám svým spolužákům vzdalovat. Oni se oženili, mají své rodiny, děti. Jednou jsem šel po ulici,pomalu jak tělo bez duše.Najednou proti mě kluk na kole a slyším-pozor,ať tě nezajede! Byl to můj spolužák, na tom kole jeho syn. Stal se z něj šťastný, spokojený táta. Přišel jsem domů a rozbrečel se. Vždyť je to pár let....Deprese mi postupně začala brát veškerou chuť k životu, moji zábavu. Ještě loni jsem si občas pustil CD, video, zašel si v létě k vodě. Letos už nic. Mít aspoň tu sílu začít nějakou práci,nebo pustit tu televizi! Ne, sedím na židli, zimnice, třes rukou. Konec. Neustálá touha po návratu do dětství.Již před lety jsem si začal 30.června brát v práci dovolenou. Ten den, na který jsem se těšil jako školák. Den, kdy začínají dětem prázdniny. Ať bylo jakkoliv, ráno jsem vstal, umyl se, vzal si svůj obal na vysvědčení, který mám schovaný doma. A šel jsem s nimi, s těmi dětmi, ke "své" škole. Nikdo, ani moji rodiče to neví. Díval jsem se na ty děti, s květinami a obaly, jak jdou do školy. Sledoval jsem okny učitelky, jak dávají dětem vysvědčení, jak hraje školní rozhlas. Pak zvonění a rozzářené oči dětí s vysvědčením, jak vybíhají ze školy. Hurá, prázdniny! Prožíval jsem to s nimi. Snažil jsem být mezi rodiči, kteří čekali na své děti. Někdo by si mohl myslet, že jsem nějaký úchylák, pedofil. Ne, nejsem. Mám jiný problém. Prázdniny! Milí moji, tohle magické slovo na mě působí více než slovo sex. Když děti odešly, vyběhl jsem na ty schody a dolů! Hurá, prázdniny, prázdniny začínají!Nebo v zimě. Skončím v práci, ale nejdu domů. Jdu tam, kde jsem sáňkoval. Dívám se, jak děti staví sněhuláky, jezdí s kopce, prostě na tu nekonečnou dětskou radost, kterou s nimi prožívám i já. Kolikrát jsem se díval z toho kopce dolů a brečel. Pak deprese, domů, schoulil jsem se do klubíčka a zimnice. Začal jsem ta místa často navštěvovat. Nakonec to přišlo. Koupil jsem si takový ten "pekáč", na kterém se jezdí. A pozdě večer, když děti odešly, začal jsem tam jezdit já. Jednou, podruhé, nahoru-a pozóór-jedůůůů! Nekonečná radost. Těžká deprese najednou pryč. Párkrát jsem spadl, vyválel se ve sněhu. A znovu nahoru a dolů! Hurá, zima, zima je tady! Ano, jak málo stačí někdy ke štěstí. Jenže, milí moji, mně je 31 let. Bydlím u rodičů, neoženil jsem se, splnil jsem to, co jsme si přísahali jako děti. Můj nevlastní otec mě stále jen sráží, říká mi že nemám rozum, téměř se s ním nedá lidsky domluvit. Často jsem přemýšlel o vraždě tohoto člověka-za to co mi udělal. Naštěstí jsem se udržel. Máma půjde za 3 roky do důchodu. Děda i babička ještě žijí, občas s nimi mluvím. Ve svém věku jsem stále panic, protože jsem se nikdy nedostal dál, než k té dětské, platonické lásce. Mám svou práci. A té dávám všechno, protože mě
2. Listopad 2005 - 0:52
Obrázek uživatele Návštěvník
frantiska (anonym)
Drzim palce, at se z depresi dostanete. Na sebevrazdu zapomente!!
2. Listopad 2005 - 2:15
Obrázek uživatele Návštěvník
P. (anonym)
Tak otřesnou sebelásku člověk jen tak nevidí. Již ta délka mluvy o sobě, chudáčkovi nemilovaném, je charakteristická. Přestaň se litovat, konečně dospěj, staň se chlapem a potlač svůj narcisizmus. Je velikou škodou, že nemáš sourozence. To by si se musel o lásku rodičů i prarodičů s někým dělit. Takhle sobecky čekáš, že ti kolem zadku bude lítat celý svět. Pomoci si můžeš jenom sám. Nikdo se kvůli tobě nepo... Z které višně jsi upadl?
2. Listopad 2005 - 8:26
Obrázek uživatele Návštěvník
Tina (anonym)
Ty máš dost těžkou depresi,já bych ti doporučovala dát si ještě šanci.Nech se zavřít na pár týdnů do blázince(bez ironie)a tam poznáš,čím vším lidé trpí.Oni tě tam zase nakopnou do života,uvidíš a není to jen o lécích.(vlastní zkušenost)Dají se tam najít přátelé na celý život,i partneři se tam dají najít,protože se tam lidé poznají až na dřeň.Zajdi na psychiatrem a řekni mu,že to nezvládáš a on tě tam doporučí.Víš,já dobře vím, o čem mluvíš a sám fakt nenáš šanci se z toho vyhrabat,Držím palce a napiš,co jsi v tom podnikl.
2. Listopad 2005 - 9:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Šárí (anonym)
Najdi si dobrého psychoterapeuta, který dokáže provést člověka hlubokou vnitřní léčbou. Mám pocit, že je to pro tebe jediná šance, protože jinak by to k té sebevraždě mohlo časem dojít. A marné je i si myslet, že se to třeba zlepší samo, takovýhle stav ne.
2. Listopad 2005 - 9:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Nel (anonym)
Běž za odborníkem. Dnešní doba je taková, že spoustu lidí vyhledá odbornou pomoc a dávno už neplatí, že za psychiatrem chodí jen blázni. Sám se z toho opravdu nikdy nevyhrabeš. Udělej to a přestaň se utápět v minulosti, budoucnost bude lepší.
2. Listopad 2005 - 12:17
Obrázek uživatele Návštěvník
Andy (anonym)
Hele, budto si najdi praci ucitele, udelej vse pro to, abys mohl ucit, hlavu na to máš-užiješ si tam prázdnin a detských radovánek do aleluja, nebo si najdi babu, udelej ji dite a vraz veskerou svoji energii do toho děcka.
2. Listopad 2005 - 14:48
Obrázek uživatele Návštěvník
D (anonym)
Rozumím Ti. Taky jsem zažila depresem ado té doby než jsem je zažila sama jsem si vůbec nedovedla představit jak hrozné to je. Ale dnes už vím, že se to dá zmírnit, ale musíš se dokopat k tomu jít k lékaři a povědět mu o svých depresích. Taky jsem to napřed odkládala a styděla se za to, ale pak už jsem cítila, že to sama nezvládnu a tak jsem si řekla, že nemám co ztratit. V současné době beru AD, které mě vůbec neoblbují a jsem ráda, že jsem se k tomu dokopala. Depky mě občas sice přepadnou, ale je to nic proti tomu co bylo před tím. Pro organismus jsou větší zátěž tyto stavy než antidepresiva. Ten první krok musíš udělat jen ty sám a to zajít k lékaři. Není to ostuda, díky tomu že jsem s tím chtěla něco dělat jsem na internetu našla spoustu lidí se stejnými problémy.Je nás čím dál víc...ale máme to ve svých rukou. Jenom zvládnout ten první krok...a pak už to půjde. Uvidíš. Nevzdávej to. Vlastní mamince se nikdy nezprotivíš tak, aby ji nezasáhla tvá smrt. Ať uděláš cokoliv, pokud si vezmeš život, ona bude mít před očima to krásné, co s tebou prožila a utrápí se. To jí nemůžeš udělat!!!!Bojuj!!!
2. Listopad 2005 - 15:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Zuzana (anonym)
V 31 letech jsi ještě dost mladý, dle mých zkušeností spousta mužů v tomhle věku ještě nemá rodinu. Chci tím říct, že není nic ztraceno, určitě tě ještě spoustu hezkých věcí čeká a byla by škoda se vzdát všech šancí. Sám si ale nepomůžeš, potřebuješ terapii. Zajdi za odborníkem, pomůže ti! Je to stejné, jako bys měl třeba angínu, taky bys šel za lékařem aby ti bylo líp a nechtěl by ses kvůli tomu zabíjet.
2. Listopad 2005 - 15:24
Obrázek uživatele Návštěvník
ÚPLNÁ NULA (anonym)
Tak ty antidepresiva, to nevím.Ta moje práce,přitom se jezdí pořád autem.Najezdil jsem před 300 000km,bez nehody.Ta práce mi pomůže,potlačí trochu tu depresi.Když na to pořád člověk nemyslí.Pod práškama nebudu moct řídit.Vyrazí mě a to už je konec.Jenom jsem nenapsal,že MŮJ OTEC SEBEVRAŽDOU SKONČIL. Už se neoženil,žil sám, chlastal,kouřil.Nakonec se oběsil.Prý jsou sebevražedné sklony dědičné.
2. Listopad 2005 - 16:39
Obrázek uživatele Návštěvník
gabika (anonym)
Ahojky.Ked som citala tvoj pribeh mala som pocit ze to som napisala ja.Nevlastny otec ma sexualne obtazoval svojho som nedavno spoznala.Deti sa mi v skole stale posmievali aj preto ze poznali moju mamu aj otca a to ako pili a podobne.Uz som tu o tom niekde pisala tak sa nebudem tomu velmi venovat.A zabudla som ti este povedat ,tiez som rocnik tak ako ti.Moje najkrasnejsie chvile patria tiez do detstva,ale u babky.Tam som sa mohla smiat a nemusela som sa bat a triast co zase bude doma a podobne.Nejdem o tom velmi pisat ale ver mi bolo to hrozne.takze k babke som rada chodila na prazdniny a to su moje pekne spomienkya jedine.presla som peklom akym prechadzas teraz ti.viem ako sa citis ta bolest vo vnutry a pocit prazdna.Myslienky lietaju hlavou a clovek ma pocit ze sa s toho zblazni.Ale chcem ti povedat ze je nas na svete takych vela.Viem ze ta tym neuspokojim ale chcem tym povedat len tolko ze aj ked si neveris skus zabojovat a vermi ze kezdym krokom v pred sa budes citit lepsie a silnejsie.Ponukam ti moje kamaratstvo a dokazat ti ze mi zalezi na tvojom zivote.Je vela zleho na svete ale o to je to krasne ked sa mas s kym porozpravat,tesit,pripadne aj poplakat.Boh nam dal zivot tak ho opatruj a dokaz inym aj sam sebe ze si uzasny.Lebo ja tomu verim.Drzim palce a dufam som ta nicim neurazila a verim ze to zvladnes.A dufam mi aj ti nieco napises lebo aj iny ta potrebuju.A tiez viem ze ta tvoja laska na teba niekde caka len ti ju musis najst.(rada by som vedela co robis ked chodis na aute ale o tom asi nechces hovorit,ak vsak budes moct o tom napisat tak sa k tomu vyjadrim potom)PA-PA
2. Listopad 2005 - 17:41
Obrázek uživatele Návštěvník
liba (anonym)
BOZE,TY JSI MATEJ.CIM VIC SI BUDES TYHLE NESMYSLY RIKAT,TIM VIC TO BUDE PRAVDA.ZAJDI ZA PSYCHOLOGEM NEBO PSYCHIATREM,OPRAVDU TO SAM NEZVLADNES.MNE JE 50,PROZILA JSEM DETSTVI V RODINE ALKOHOLIKU,NIC NEBYLO JEDNODUCHY A NIKDY ANI NEBUDE.ALE NEBUD SRAB A PRESTRAN SE LITOVAT.MAS VSECHNO VE SVYCH RUKOU A CELEJ ZIVOT PRED SEBOU.A NEUBLIZUJ MAMINCE,KDYZ NEMUSIS.V PATEK SE U NAS STALA HAVARKA,3 LIDI VE VEKU 20,21 A 31 ZEMRELI.NEKTERY JSEM ZNALA.NEUMIS SI PREDSTAVIT TU BOLEST.ZAMYSLI SE A DEJ DOHROMADY.DRZIM TI PALECKY.
2. Listopad 2005 - 18:06
Obrázek uživatele Návštěvník
D. (anonym)
K těm antidepresivům, dnes už jsou nová antidepresiva, při kterých můžeš i řídit.A nemají žádné vedlejší účinky, krom prvního týdne, kdy je většině lidí trochu zle. Pak už nic. Jsou to antidepresiva, které stimulují něco, co vytváří více serotoninu v naší hlavince a zabraňuje tak depresi.Nebudu objahovat jestli jsou neškodné, sama jsem se jim zprvu hodně bránila. Ale pak jsem četla, že právě tyto stavy těžké deprese napáchají s organismem mnohem větší škody než AD. A zaměstnavatel vůbec nemusí vědět, že je bereš.Lidi s těmito prášky fungují naprosto normálně, včetně řízení apod.No prostě si myslím, že za pokus to stojí.Někteří lidé ti tu píší, že se nemáš litovat apod. neposlouchej to, oni nevědí...Byla jsem stejná, myslela jsem si, že to jde , stačí chtít.Teď už vím, že to není pravda. Toto jsou už stavy na které sami nestačíme. Mezi námi jsou i mnohem mladší, jsou tam holky, které zvládli i miminko...opravdu to jde. Každopádně za pokus to stojí, ztratit nemáš co. Aspoň to zkus. Přeji hodně štěstí a ať ještě poznáš co je to radost ze života.
2. Listopad 2005 - 18:40
Obrázek uživatele Návštěvník
Janca 1975 (anonym)
Tak za prve NEJSI uplna nula. Neco jsi prece jenom v zivote dokazal. Vystudoval jsi (umis se vyjadrovat a urcite nejsi zadny hlupak), mas praci, zazemi. Tohle spousta lidi nema, uvedom si to.Rozumim Ti jak Ti je. Tve uniky do detstvi prameni z Tve nespokojenosti v soucasnem zivote.Sebevrazda NENI dedicna. Prozila jsem neco podobneho, jako Ty a mam za sebou uspesnou lecbu antidepresivy. Neboj se toho. Antidepresiva v dnesni dobe NEJSOU navykova, jen tomu Tvemu mozecku pomuzou vyrabet vic serotoninu. Taky jsem tomu neverila. Nevyhoda je, ze zabiraji tak za 14 dni. V tech 14 dnech je cloveku nekdy i hur, ale musi se vydrzet. Muzes si vypomahat antixylotiky (proti uzkosti), ale pak je to jen lepsi. Ver mi.Pri techto modernich antideoresivech muzez ridit, pit (s mirou) a zit uplne normalne. Bez za nejblizsim psychiatrem a rekni mu svuj pribeh. Taky jsem se zdrahala, ale pomohlo to.Jsi chytrej a mladej chlap a zvladnes to. Hlavne udelej ten prvni krok.Tady Ti nikdo nepomuze, akorat Ti vynada nebo Te bude urazet. Stoji to za to. Hlavne bojuj! Budu se za Tebe modlit, at to zvladnes.
2. Listopad 2005 - 18:52
Obrázek uživatele Návštěvník
bimbas (anonym)
Seber se a vypadni z domu, (do jiného města, svoje bydlení, třeba svobodárna , a začni se starat sám o sebe. Prostě změnit prostředí, narazit si třeba rozvedenou maminu s děckem a přejdou tě takové myšlenky. Zkusit to můžeš, oběsit se můžeš i později. Nic ti neuteče.
2. Listopad 2005 - 19:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Max (anonym)
Ano, taky jsem chtěl napsat, že v jeho věku měl mít dávno vyřešeno bydlení, zvláště když s nevlastním otcem nevychází. Tím si jenom jitří rány. A poslechnout rady holek ohledně antidepresiv. Bohužel mezi lidmi kolují pořád fámy, jak si může člověk sám pomoci, jenom chtít. Bohužel je to základní omyl.
2. Listopad 2005 - 19:43
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
MNo....podle toho co pises to zas takova hruza neni.Zalezi na tom kolik ti je....Hlavne si uvedom ze to ze nejsi stastnej je hlavne v TOBE. Clovek musi sam hledat TO, co ho udela stastnym. Nekdo to najde ihned nekomu to trva i nekolik let, urcite se najdou i nestastnici kteří to proste nenajdou. Ale urcte stoji za to HLEDAT a nevzdavat boj po 30 věku (nebo kolik Vam vlastne je? Cekat ze Vas udela stastnym pritelkyne, nebo dite, ci rodina je hloupost. Ja mela take psych. problemy ale myslim ze jsem se s tim docela slusne poprala. Zacala jsem studovat jeden zajimavy obor, ktery me neuveritelne naplnoval. Kdyz mi skola skoncila, najednou jsem se citila prazdna, ale vedela jsem uz jak na to tak jsem opet zacala hledat neco co me naplni. Myslim ze jsem objevila neco ohromnyho a to je Turistika. V tydnu tak 3x vyrazim za mesto a chodim po lese, loukach,...v zime na bezkach. O vikendu delam delsi tury kolem 10-20km. Dny, kdy nemuzu nekam vyrazit se tesim na dny ktere budou nasledovat. Mam z toho fakt pozitek a jsem stastna. Je mi 29, pritele momentalne nemam, ale casem si treba nakeho poridim :-) ale musi se mnou chodit nebo respektovat to ze vzdy na par hodin denne zmizim:-) jinak bych musela hledat zas neco jinyho krasnyho co me uspokoji.a to se mi nechce
2. Listopad 2005 - 19:59
Obrázek uživatele Návštěvník
ÚPLNÁ NULA (anonym)
To Gabika:Ahoj.Že Tě nevlastní otec sexuálně obtěžoval,to je to nejhorší,zanechá to v člověku následky na celý život.Ještě horší než ta deprese.Zrovna tak to pití.Moje matka nepila,táta chodil dost na pivo a pak mámu mlátil.Prý ji dokonce cpal do skříně.Proto se rozvedli.On o mě neměl zájem.Máma si po 10 letech našla jinýho a ten byl zas totálně bez citu.Vůbec jsem nevěděl co od něj mám čekat.Dodnes často volá své staré matce,řve na ni do telefonu jak na cizího,směje se tomu,že ona je stará a nemůže chodit!Všude to vykládá.Když jsem musel kvůli svým problémům už na ZŠ podstoupit psychologická vyšetření,začal najednou na dovolené vykládat cizím lidem u stolu,že jsem byl na psychologii,že mě tam poslali ze školy,protože jsem PSYCHOPAT. Když šel pak s mámou do učiliště na třídní schůzku,začal říkat učitelům,že je doma pomlouvám,že učí mizerně.Poslali mě z jazykové školy do učňáku.Pak on všude vykládal,že chodím do POMOCNÝ ŠKOLY.Máma mi ještě na základce koupila k Vánocům kazeťák,který jsem moc chtěl.Ten rok,co jsme se odstěhovali.On mi ho nechal čtvrt roku,pak mi ho sebral a prodal ho v bazaru.Když jsem se ho ptal proč,tak prý protože to byl šmejd.A že on to říká jak to je.Po maturitě jsem měl skoro domluvenou práci.On že ne,že tam nepůjdu,protože bych ze sebe dělal blba.Že mi našel práci u perspektivní firmy.A že tam nastoupím.Hned první den jsem zjistil,že půjdu k lopatě.Musel jsem kopat.Jen kopat,dělal jsem kopáče s cikánama!Po měsíci jsem od té firmy utekl a našel si sám jinou práci,která mě i bavila.Já taky prožil nejhezčí chvíle v dětství.Hlavně s dědou,který mi vlastně nahrazoval tátu.Jenomže byl málo doma,jezdil na montáže.On mi ukazoval ty chlapské věci,jak funguje auto,televize.Fandili jsme spolu hokejistům v roce 1985,byli jsme mistry světa! O rok později jsme se spolu dívali na Halleyovu kometu,on mi říkal,že ji ještě jednou uvidím.Že se to málokomu splní,ale mě že ano,že až budu starý, tak že ona znovu přilétne.V létě jsme se odstěhovali a přišlo to. Můj nevlastní otec mi nadával,když jsem jen otevřel ledničku.A že jím jako prase.On přitom vyndal z lednice klobásu,kousl do ni a hodil ji zpátky.Kdž jsem s mámou mluvil,skákal mi do řeči,že nemám rozum,že jsem psychopat a ať ji nechám na pokoji.Když ona něco uvařila,pokaždý říkal že mu to nechutná.Odešel od stolu na záchod a začal prdět na celý byt,zatímco my jedli.Možná kdyby se tohle nestalo a zůstali jsme u dědy,možná že bych normálně dospěl, dnes bych měl rodinu a děti. A nestalo by se tohle. Bohužel,dnes už myslím několikrát denně na smrt. Od sebevraždy už mě odrazuje jen to,že bych utrápil ty,kteří mě milují. Proto pořád váhám. Je to hnusný,sobecký čin,kdy člověk kouká jen na sebe,aby měl už konečně klid.Jako to udělal můj táta.Pořád jen sám,pil,kouřil,nakonec se oběsil ve vlastním bytě. Proto váhám. Ta antidepresiva,možná by to k něčemu bylo,když bych mohl i jezdit. Slyšel jsem že se snad bere lithium,a když se tablety vysadí,přijde těžká deprese,kterou člověk nemusí zvládnout.Děkuji Ti za podporu v tomhle stavu.Zkusím to ještě vydržet.Ahoj.
2. Listopad 2005 - 21:59
Obrázek uživatele Návštěvník
Katka (anonym)
Ahoj, psal jsi, že máš pocit jakoby jsi žil dvojí život. Napůl dospělý chlap a napůl malý kluk. Tohle je to s čím musíš zabojovat. Zkus to. Sebevraždou to můžeš skončit vždycky, tak proč to ještě trochu neodložit a něco nezkusit? Víš, kdyby ten dospělý chlap dostal na nějakou dobu přednost, tak by sis mohl zkusit všechny ty věci o které zatím přicházíš. Jako je prožít opravdovou lásku, sex a časem třeba vlastní děti. A společně s nimi by dostal příležitost i ten malý kluk v tobě. Prožil by jsi dětství znovu, prostřednictvím svých dětí. Chodil by jsi s nimi sáňkovat a čekal na ně před školou s ostatními rodiči. Jenže do té doby než se tohle uskuteční by ses musel překonat jako chlap. Nevím, jak jsi na tom finančně a jestli máš možnost se od rodičů osamostatnit, pořídit si vlastní bydlení. Pokud ano, tak právě to by byl krok tím správným směrem. A přítelkyně? Z pohledu svobodný nezadaný ženský ti můžu říct, že svobodných chlapů okolo třicítky, kteří nejsou žádní hajzlíci a myslí to s holkou dobře ja tak neuvěřitelně málo, že se o tebe ještě porvou. :-) Tak to prostě zkus, nějakou si najít. Ne se jen platonicky zamilovat, ale prostě to zkusit. Zabít se můžeš vždycky, ale proč před tím nezkusit jestli ten život opravdu nenabízí i něco hezkýho?
2. Listopad 2005 - 22:09
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
AHA TAK JESTLIZE JESTE VE 31 LETECH ZIJES U RODICU TAK SE NEDIV ZE MAS DEPRESE. JA SI ZIVOTA UZIVAM V PODSTATE AZ OD DOBY KDY JSEM OD NICH VE 22 LETECH ODESLA. A TO MI NEDELALI NIC. ALE JEN TA JEJICH PRITOMNOST A OBCAS NAKA TA POZNAMKA CI "DOBRA RADA" CLOVEKA MUZE DOSTAT DO PEKNY DEPKY. TED JE VIDAM 2X DO MESICE A TO JE TAK OPTIMUM ABY CLOVEK MOHL VEST NAKY SVUJ SOUKROMÝ ŽIVOT PODLE VLASTNIHO UVAZENI
2. Listopad 2005 - 22:43
Obrázek uživatele Návštěvník
gabika (anonym)
ahoj.Som velmi,velmi rada ,ze si reagoval.A velmi si ma potesil.A to uz ber ako svoj uspech.Tvoj dedo bol urcite super clovek podla toho co pises.Ja som bola v decaku do piatich rokov ked si mama nasla toho nevlastneho otca tak ma vzala stadial.Ale pravdu povediac neviem co bolo lepsie.V decaku v tom case to bolo krute.Pamatam ked ma tam doviedli ostrihali ma do hola a vsetky moje oblubene veci spalili.Mala som asi4 roky.Otec chodil na tyzdnovky a vzdy dosiel opity,ked sa mu nieco nepacilo bolo zle aj mamu mlatil aj nas.Mama tiez pila a ked dosli peniaze po celej dedine ma posielala pitat peniaze.Hanbila som sa,kazdy nas ohovaral.Aj zo sestrou sme chodili oblecene ako chudery,ale kaslat na to uz.Mam strasnu zlost niekedy neviem ci nenavidiet alebo sa pitat preco.Asi 7 rokov trpim po psychyckej stranke,ale poviem ti presla som vsetkymi fazamy ako je strach,bolest,zurivost,lutost,obvinovanie seba samej.Ale uz viem ze sa clovek musi naucit vazit si sameho seba.Mala som aj fobie a strach z ludi a podobne vsetko som zvladla aj telesne pocity ako triaska,busenie srdca,pocit na odpadnutie,trasenie v nohach a podobne ale najviac ma este trapi ze sa bojim sama chodit von,ze sa kazdy na mna pozera co ak mi bude zle a podobne somariny.Viem,ze je to len v mojej hlave a prave aj na tom pracujem aby som sa toho zbavila.Ked som bola u psychiatra a povedala mu vsetko co som zazila sam povedal ze som to mala tazke a to sa teraz casom vsetok stres a pocit menejcennosti a mnoho preziteho strachu dostalo na povrch.Dnes sama obdivujem seba za vsetko co som zvladla a musim v tom pokracovat.A zabudla som ti este povedat,ze mam sice par kamaratov,ale som rada zesi k nim pribudol aj ti.A co sa tyka tvojho nevlastneho otca,je dost mozne ze mal sam problem zo sebov tak neviem kto bol psychopat,takto si vybijal zlost na tebe,ale nech ta to posilny rob pomaly krocky v pred a ja sa budem s tebou tesit.Maj sa krasne a nemysli na hluposti pusti si fajn hudbu a mysli na to ze aj na slovensku niekto na teba mysli a drzi ti palce.A to najdolezitejsie:NA TU KOMETU CO SI VIDEL Z DEDOM PEKNE POCKAJ ABY SI JU ZNOVA VIDEL TAK AKO TO POVEDAL ON!!!A VER TOMU ZE UZ MOZNO BUDES JU UKAZOVAT SVOJIM DETOM ALEBO VNUCATAM A TAK DALEJ...a skus aj tie lieky,doktor ti to prisposobi tvojej praci neboj,je naozaj uz mnoho dostupnych liekov a kvalitnych co ti nebudu obmedzovat pracu.Maj sa pekne a tesim sa ak sa ozves.pa
2. Listopad 2005 - 22:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Zdenek (anonym)
ALENO, ty mně mluvíš z duše. Já jsem od rodičů odešel v 18 letech, kdy jsem si v první chvíli myslel, že je již nechci vidět. (Velice stručně - neustálé poučování a komandování, matka mě oblékala jako debila atd.). Dnes je vidívám tak jednou za měsíc a pořád sleduji hodinky, kdy už pojedeme domů. Z pohledu zde píšící nuly mně nic tak hrozného neudělali, ale bohužel mám zcela jiný názor na svět a na všechno.
2. Listopad 2005 - 23:16
Obrázek uživatele Návštěvník
Alena (anonym)
PRESNE TAK, JE TREBA FAKT CO NEJDRIV ODEJIT OD RODICU A ZIT PODLE SVEHO UVAZENI. DELAT CHYBY A POUCOVAT SE Z NICH A TAK.JEN TAK LZE DOCILIT NEJAKEHO VLASTNIHO NAZORU NA SVET A NA ZIVOT. NASI JSOU CELKEM V POHODE ALE STALE SE SNAZILI ABYCH BYLA STASTNA PODLE "JEJICH RECEPTU" A TO PROSTE NEJDE PROTOZE KAZDY CLOVEK JE JEDINECNA OSOBNOST. A AT SI TO UVEDOMUJEME NEBO NE, RODICE NAM ZASAHUJI DO ZIVOTA I TAK HODNE V PODSTATE JE TO NAS JEDINY MODEL KTERY SI NESEME Z DETSVI . tAKZE DLE MEHO UPLNE STACI ZE NAS ŘÍDÍ PODVEDOME. (I PO 5 LETECH SAMOSTATNEHO ZITI SI TŘEBA OBCAS REKNU "CO BY TOMU ASI REKLI, JAK BY SE ZACHOVALI, JESTLI BY SE JIM TU LIBILO" APOD) TAKŽE MYSLIM ŽE TO STAČI A POKUD S NIMA NEKDO ZIJE DO 30 TAK NENI DIVU ŽE MA POCIT ROZDVOJENE OSOBNOSTI A TO FAKT JAKO.
2. Listopad 2005 - 23:26
Obrázek uživatele Návštěvník
ÚPLNÁ NULA (anonym)
Zní to jako krásná pohádka.Jenomže jde o to co se stane,když začnu brát ty prášky.Ono nejde jen o ty deprese.Ještě dávno,na základce,jsem si začal vymýšlet věci, tak že jsem tomu sám začal věřit. Najednou jsem doma začal vykládat, že můj spolužák krade doma peníze a prohrává je ve sportce.Vůbec nevím jak mě to mohlo napadnout.Začal jsem si v duchu představovat,jak sedí ve školní lavici,vyplňuje tikety a sází za peníze,které ukradl rodičům.O jiném spolužákovi jsem začal tvrdit že se schovává v podzemním bunkru a bloudí chodbami.Představoval jsem si,jak tam někde tápe ve tmě.Tohle mi zůstalo doposud.Vymyslel jsem si,že na nás v práci řvou,dávají nám pořád srážky a nadávají do blbečků.Tak jsem si to vsugeroval,že jsem se ráno bál jít do práce. Nevím proč.Ještě na ZŠ jsem podstoupil dvě psychologická vyšetření.Plno různých otázek,modelování obrazců z drátu (na čas),kreslit postavu muže a ženy,doplňovat skryté počty bodů na hrací kostce....Výsledek mi nikdy neřekli,ale podíval jsem se lékaři přes ruku a přečetl tohle: závěr: schizoidní typ osobnosti.Ještě loni jsem měl depresí podstatně míň. Mohl jsem se normálně věnovat nějaké práci,poslouchat hudbu,dívat se na video.Teď zůstala jen ta prázdnota.Na nic se nesoustředím, nedokážu sledovat děj filmu,pletou se mi postavy.Pamatuji si na okamžiky ze života staré desítky let,ale ve filmu nevím,co bylo před minutou.Jakákoliv hudba mě znervózňuje.Jdu ven,že se projdu,jdu někam,najednou se otočím a jdu jinam.Odejdu na nádraží,podívám se kam jedou vlaky a odjedu někam nazdařbůh.Ještě loni se to dalo zvládat.Jenže v době,kdy jsem neměl depresi jsem měl jiný problém. Najednou radost, vyběhl jsem z baráku,odjel třeba do Prahy a nákupy.Kupoval jsem samé pitomosti,které mi nebyly k ničemu. Na oběd do Esplanade! Nákupy, večeře v Esplanade a domů! Za jediný den jsem dokázal prohýřit půl výplaty. Když přišla deprese,ležel jsem v posteli jak v horečkách a klepal se zimnicí.Teď už je těch radostných dní minimum,když jeden za měsíc,tak je to moc.Jenže mě začaly pronásledovat bludy.Jdu třeba do sklepa pro brambory,zamykám dveře.Najednou mě napadne,že jsem uvnitř zamknul malé dítě.A ono mě prosí,abych ho pustil,že tam umře hlady! Sundávám zámek a otvírám dokořán.Pak znovu zavírám.Zase!Tak několikrát dokola,až si myslím že tam nikdo nezůstal.Jedu takhle autem po silnici, najednou jsem se začal smát jak šílenec,rozhazovat rukama a mluvit sám se sebou. Koně! Koně! Těm to dneska šlape,co? Začal jsem si představovat,že před autem běží pár koní,skáčou do výšky a táhnou to auto.Když jsem stál v koloně,držel jsem si velký odstup od předchozího auta.Tam vepředu jsou koně,a můžou rozdupat to cizí auto!Jednou ráno,byl jsem sám doma.Deprese,zimnice,ležím v posteli.Najednou se to jakoby přehouplo.Vyskočil jsem z postele.Rychle! Oheň! Oheň! Vůbec jsem nechápal co dělám.Vymklo se mi to z rukou.Začal jsem se smát jak šílenec a rozhazovat po stole papír z tiskárny.Na to jsem zmuchlal několik listů novin a přiložil sirku.Papír vzplanul a já zpanikařil.Rychle na záchod,kýbl a zalít vodou.Pak jsem si uvědomil co jsem chtěl udělat.Ptal jsem se sám sebe proč a nedokázal si odpovědět.S tím ohněm jsem měl taky odmala problémy.Bydleli jsme v bytě,kde byl kotel na uhlí.Když nebyli naši doma,nakládal jsem schválně co nejvíc,abych udělal co největší oheň.Několikrát jsem za to dostal nařezáno.Rodiče se báli že kvůli mým nápadům vyhoříme.Moc mi to nešlo ovládat se.Když byl oheň na zahradě,chodil jsem pořád pro dřevo a nakládal,aby byly co největší plameny. Dokonce mě napadlo jít na chatě na půdu, kde je samý papír,škrtnout tam sirkou a dívat se,co se bude dít.Naštěstí jsem to neudělal.Mám strach,že po nasazení antidepresiv může přijít tohle.Co když je deprese jen blokací něčeho mnohem horšího? Co když se ze mě pak stane úplný šílenec? Sice mě nikdy nenapadlo vraždit či znásilňovat (kromě vraždy mého nevlastního otce), ale mám obavy, abych neměl ještě sklony k pyromanii.Ne,tohle ne. Jen prášky nepomůžou. Buď jít za psychiatrem a říct mu to hezky všechno. A v tom případě to bude na blázinec. A pak začít od nuly. Najít si novou práci, bydlení. Anebo konec. Jedno z toho.Jinak pro Katku:Já být ženskou,tak se takovému jako já vyhnu obloukem. Ani s tím nechci žádnou zatěžovat,život s takovými lidmi jako já je utrpením. Nevím,jestli bych to dokázal,vychovávat vlastní děti.Asi ne, a nevím, jestli by mě to naplnilo štěstím.
3. Listopad 2005 - 0:03
Obrázek uživatele Návštěvník
Lilie (anonym)
ÚN, Gabiko, jak vás chápu! Nechci se tu dlouze rozepisovat o svém zmatlaném životě, ale je to něco podobného. Mně dala kapky matka, a to důsledně. Spadla jsem pak do těžké bulimie, depresí, alkoholu. V podstatě od puberty se s tím potýkám a je mi 33. Jsem sama a mám strach, co bude dál. Ale jsem kráva blbá, protože vím, že kdybych jedla poctivě AD, budu v pohodě. "Nulo", vůbec nad ničím nepřemýšlej a OKAMŽITĚ, ale okamžitě jdi k psychiatrovi!!! Jedině to ti může pomoct, ne nějaké blbé rady ať zbouchneš ženskou a vychováváš dítě. Neboj se, že tě zavřou do blázince, když budeš chtít, budeš docházet jen na ambulatní léčbu. A nikdo to nemusí vědět. Třeba ty AD, co beru (měla bych brát), vůbec netlumí, opravdu jsem na sobě nepozorovala absolutně žádné vedlejší příznaky. Je fakt, že jsem jeden čas i brala jedny, které tlumily hodně, pořád se mi chtělo spát, ale když ti prostě nebudou vyhovovat, tak to doktorovi řekneš a budete hledat příhodnější. Prosím tě vůbec se neboj! Aspoň já jsem poznala pět psychiatrů během života a se všemi se dalo domluvit, k ničemu mě nenutili, když jsem nechtěla. A pokud se podaří najít AD, která sednou, je to skoro jako zázrak. (bohužel to hledání někdy trvá měsíce). Já na sobě pozoruju, jak se mi při jejich užívání úplně mění pohled na svět - objektivní hrozné okolnosti mého života zůstávají stejné, ale vidím všechno mnohem optimističtěji. A díky tomu mám i snahu věci začít řešit. Sám se z toho nemáš šanci vyhrabat, opravdu. Je dobře, že jsi sem napsal, snad ti tohle "volání o pomoc" pomůže, je vidět, že ve skutečnosti sebevraždu nechceš provést, že chceš hledat nějaké řešení. Strašně ráda bych ti pomohla, deprese je opravdu hrozná a kdo to nezažil, nikdy to nemůže pochopit. Jinak si taky myslím, že je nezbytné, aby sis našel bydlení někde stranou od toho kreténa, co tě deptá a ničí ti život, ale možná to neřeš hned, počkej až ti zaberou ty prášky a až budeš silnější. Nevím. Já jsem z toho kroku měla taky velký strach, bála jsem se žít sama, že mi bude smutno, ale pak jsem viděla, jak se mi strašně moc ulevilo, odpadlo to věčné napětí a strach, že na mě někdo bude zase řvát a ponižovat mě. Takže: jestli jsi tohle dočetl a chceš mi udělat radost, otevři Zlaté stránky a objednej se. Kdyby tě chtěli vzít až za dlouho, klidně je popros, jestli by to nešlo hned, že je to dost zlé. (noční můrou každého psychiatra je zasebevražděný pacient, jak jsem zjistila, udělají vše proto, aby tomuhle předešli). Kdyby ti doktor hodně neseděl, zkus pak jiného. Napiš mi, jak to probíhalo. Jo a jestliže věříš na nějaké "duchovno" a že smrtí život nekončí, jsou i různé alternativní cesty, jak se dát psychicky do kupy, které můžou dost pomoct, ale ty prášky jsou základ. O ostatním ti kdyžtak napíšu příště.
3. Listopad 2005 - 7:52
Obrázek uživatele Návštěvník
Lilie (anonym)
ÚN, Gabiko, jak vás chápu! Nechci se tu dlouze rozepisovat o svém zmatlaném životě, ale je to něco podobného. Mně dala kapky matka, a to důsledně. Spadla jsem pak do těžké bulimie, depresí, alkoholu. V podstatě od puberty se s tím potýkám a je mi 33. Jsem sama a mám strach, co bude dál. Ale jsem kráva blbá, protože vím, že kdybych jedla poctivě AD, budu v pohodě. "Nulo", vůbec nad ničím nepřemýšlej a OKAMŽITĚ, ale okamžitě jdi k psychiatrovi!!! Jedině to ti může pomoct, ne nějaké blbé rady ať zbouchneš ženskou a vychováváš dítě. Neboj se, že tě zavřou do blázince, když budeš chtít, budeš docházet jen na ambulatní léčbu. A nikdo to nemusí vědět. Třeba ty AD, co beru (měla bych brát), vůbec netlumí, opravdu jsem na sobě nepozorovala absolutně žádné vedlejší příznaky. Je fakt, že jsem jeden čas i brala jedny, které tlumily hodně, pořád se mi chtělo spát, ale když ti prostě nebudou vyhovovat, tak to doktorovi řekneš a budete hledat příhodnější. Prosím tě vůbec se neboj! Aspoň já jsem poznala pět psychiatrů během života a se všemi se dalo domluvit, k ničemu mě nenutili, když jsem nechtěla. A pokud se podaří najít AD, která sednou, je to skoro jako zázrak. (bohužel to hledání někdy trvá měsíce). Já na sobě pozoruju, jak se mi při jejich užívání úplně mění pohled na svět - objektivní hrozné okolnosti mého života zůstávají stejné, ale vidím všechno mnohem optimističtěji. A díky tomu mám i snahu věci začít řešit. Sám se z toho nemáš šanci vyhrabat, opravdu. Je dobře, že jsi sem napsal, snad ti tohle "volání o pomoc" pomůže, je vidět, že ve skutečnosti sebevraždu nechceš provést, že chceš hledat nějaké řešení. Strašně ráda bych ti pomohla, deprese je opravdu hrozná a kdo to nezažil, nikdy to nemůže pochopit. Jinak si taky myslím, že je nezbytné, aby sis našel bydlení někde stranou od toho kreténa, co tě deptá a ničí ti život, ale možná to neřeš hned, počkej až ti zaberou ty prášky a až budeš silnější. Nevím. Já jsem z toho kroku měla taky velký strach, bála jsem se žít sama, že mi bude smutno, ale pak jsem viděla, jak se mi strašně moc ulevilo, odpadlo to věčné napětí a strach, že na mě někdo bude zase řvát a ponižovat mě. Takže: jestli jsi tohle dočetl a chceš mi udělat radost, otevři Zlaté stránky a objednej se. Kdyby tě chtěli vzít až za dlouho, klidně je popros, jestli by to nešlo hned, že je to dost zlé. (noční můrou každého psychiatra je zasebevražděný pacient, jak jsem zjistila, udělají vše proto, aby tomuhle předešli). Kdyby ti doktor hodně neseděl, zkus pak jiného. Napiš mi, jak to probíhalo. Jo a jestliže věříš na nějaké "duchovno" a že smrtí život nekončí, jsou i různé alternativní cesty, jak se dát psychicky do kupy, které můžou dost pomoct, ale ty prášky jsou základ. O ostatním ti kdyžtak napíšu příště.
3. Listopad 2005 - 7:53
Obrázek uživatele Návštěvník
janek (anonym)
Uplná nulo, jsi skutečně nemocný. Chce to psychiatra, a to tak, že pořád. Jediné uklidnění snad může být, že si to ve světlejších chvilkách uvědomuješ a také, že jak tady čtu, je vás víc. Tím nepodceňuji ani neurážím. Léčit se a nelitovat jako malé děcko!
3. Listopad 2005 - 8:24
Obrázek uživatele Návštěvník
Ondro (anonym)
Gabika, keby si sa radšej naučila gramatiku! Pýtať sa sa píše s ypsilonom, psychická stránka má druhé "i" mäkké, s fázami s mäkkým, ty sa píše s ypsilonom, so sebou sa píše so "s". Radšej neraď, ve?a toho v hlave nemáš.
3. Listopad 2005 - 8:27
Obrázek uživatele Návštěvník
simi (anonym)
Tak nejdřív zajdi za psychiatrem, ten tě hned do léčebny nepošle, dá ti AD, ty ber, nejdřív ti bue zle, ale pak se ti všechny stavy zlepší a bude jak vyměněnej, já beru AD už 5 let a cítím se dobře, pracuju na jednom ředitelství, nikdo nepozoruje, že jsem měla problém s psychikou. Až začnou působit AD, tak začni chodit na psychoterapii. Bude z tebe jinej člověk, najdeš si parnerku a navšechno zlý z dětství zapomeneš. Držím palce
3. Listopad 2005 - 10:26
Obrázek uživatele Návštěvník
ÚPLNÁ NULA (anonym)
Díky všem,co jste mi napsali alespoň něco pěkného.Víte,ono už trochu pomůže jen to,když se o svůj problém můžete s někým podělit.Najednou ta deprese malinko ustoupila.Trochu,jen o stupínek.Měl jsem na stole několik měsíců práci a já ji najednou dokázal dodělat.A alespoň si poslechnout pár pořadů v rádiu.To v tomhle stavu považuji za úspěch.Děkuji za to.Máte pravdu-na tohle člověk sám NIKDY NESTAČÍ.Mohl byste mi někdo napsat,kdo jste byl u psychiatra?Jaké to je,na co se bude ptát.Já leccos napíšu ale bojím se,jestli bych o své poruše dokázal otevřeně mluvit.U psychiatra jsem nebyl nikdy,jen dvakrát u psychologa,na žádost školy.Je fakt že to bylo ještě za komunistů. Byl to divný člověk. Takový chladný,bez citu,musel jsem se mu dívat do očí,odpovídat na otázky.On pořád něco psal do sešitu.Měl jsem z toho ještě větší depresi.Pak ty písemné testy,kreslení postaviček,obrazce z drátu.Nikdy mi o neřekl co mám za problém.Při druhém vyšetření se mi podařilo nakouknout do papírů a viděl jsem: schizoidní typ osobnosti.Jaké to je u toho psychiatra dnes,proboha snad ne jako tehdy?A jak člověk funguje,když bere AD? Nedojde k přechodu na druhou stranu,do mánie? To by bylo z bláta do louže!Mně je úplně jasné,že mám maniodepresivní psychózu.A asi nejen to.V té mánii,to člověk prohýří půl výplaty za den,kupuje pitomosti,chodí do nóbl restaurací a připadá si jak pán světa.Nebo mu bouchne v hlavě úplně,začne se najednou smát,rozhazovat rukama.To s tím ohněm to byl vrchol.Najednou to přišlo a nedokázal jsem to zastavit.Stačilo málo a chytly záclony.Nedokázal jsem si odpovědět,proč jsem to udělal.Nebylo to prvně.Jednou mě to chytlo v práci.Na dvoře byly krabice od počítačů,nějaké bedny.Skočil jsem po tom a napěchoval plné auto. Oheň! Vyvezl jsem to na pole a podpálil. Díval jsem se,jak bedny mizí ve vysokých plamenech. Když to dohořelo,všechno jsem to zadupal,aby něco někde nechytlo,a vrátil se do kanceláře.Jaké je to když člověk bere antidepresiva, připadá si jako každý jiný,nebo se to přehoupne z deprese do mánie? To by byl konec!Je fakt,že potom zmizí i ta touha po návratu do dětství,to je najednou doba,kam se nechci nikdy vrátit.Když člověk musel poslouchat tu přiblblou učitelku,jíst ty blafy v jídelně,chodit ve dvojicích a bez dovolení se ani nevyčůral.Za pár let když mu nechtěli prodat pivo. Vlastně je člověk rád,že je dospělý,zato začne rozhazovat peníze a blbnout.Navíc to s tím ohněm,z toho mám strach,aby se mi to nevymklo z rukou.Snad se k tomu dokopu jít k psychiatrovi.Napište mi jaké to je.Mám ale strach,aby nedospěl k tomu,že jsem nebezpečný maniak,nenasadil mi rovnou klepeta a hned do blázince.Potom ten sex.Podle mě bych si určitě neměl hledat partnerku v tomhle stavu,určitě ne s dítětem.Mohl bych jí a hlavně tomu dítěti úplně zničit život.Nejlepší bude, když půjdu do bordelu.To mě napadlo už několikrát.Tím nikomu citově neublížím,je to jejich práce.A sadista nejsem. Třeba mě to nakopne do života a začnu se sebou něco dělat.Přece jen jsem si i v tomhle stavu zařídil stavební spoření a příští rok mi končí.Chtěl jsem se poradit s rodiči, že bych si vzal hypotéku.Místo toho jsem dostal pořádné kázání,zda si chci zničit život.Moje představy o bydlení jsou taky takové-bydlet ve starém baráku,kde jsou snad ještě pavlače,kde se topí v kamnech a pro vodu musíte s kýblem. Možná, že snad vyhledávám depresivní prostředí.Kdyby se mi rodiče tak nepletli do života,možná bych byl jinde.Dal bych na radu kamarádů ze ZŠ a učitelů,vystudoval gymnázium a vysokou školu.Dnes si to vyčítám,ale tehdy jsem nic neudělal.Podle mého nevlastního otce kluk má jít do učňáku,tak mě tam prostě poslali a kdybych neutekl z té firmy,byl bych dodnes kopáč.Snad se k tomu psychiatrovi nějak dokopu.Do Vánoc nějak vydržím,pak budu mít novou dovolenou.Že bych si vzal dovolenou než zaberou ty tablety.Jestli je na tom člověk ještě hůř než to zabere. Hlavně aby se neprojevilo něco dalšího-nedejbože ta pyromanie. To by byl konec. V tom případě blázinec nebo to zabalit.To mě pak napadlo se buď opít a zinscenovat autonehodu,ale tak, abych neublížil jiným.To ale není žádná jistota.Lepší by byl omyl při práci. Víte,já mám v pracovní náplni jednu činnost,kde se za zásadní omyly platí životem. Udělat prostě takový omyl.Tak,abych do toho nenamočil kolegu,aby vina byla jen na mě.Při mojí práci bych to měl hned za sebou.Věřte mi,ono to bolí míň,když nezjistíte,že někdo z vaší rodiny odešel ze života vlastní rukou.Co mě tedy čeká u toho psychiatra?
3. Listopad 2005 - 15:17

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama