Sisi, ja Ti musim oponovat...Vis, Janinina kamaradka se zachovala osklive. Prestoze to s ni treba nebylo k vydrzeni, tak to nebylo hezke. Je tady spousta faktoru, co bylo a nebylo fer, to je jasny...Ale muzu Ti rict, ze moje nejlepsi kamaradka je bulimicka a ja bych ji NIKDY, proste NIKDY nenechala napospas svemu nestesti.Tim ale nechci rict, ze Te za Tvuj nazor odsuzuji, to v zadnem pripade. Vis, ja jsem mozna ovlivnena tim, ze jsem sama jednou z tech, ktere trpi ppp. Nejdriv to byla anorexie, pak bulimie...No a ted? Ted jsem se vyhrabala z bulimie, ale nesu si nasledky-nadvahu (lehkou, ale prece), a tak mam mysleni a obcasne chovani anorekticky.Moje kamaradky se mnou maji svatou trpelivost...Jen jedna, jedna uz to neunesla a me to hrozne mrzi. Sama totiz zapasi s kily navic a asi neunesla moje stale narky, kdyz ma sama delat co se sebou. Ale ja bych ji taky pomohla! A jak muzu, tak ji jak ten blbec pomaham a ona uz me ani nevyslechne...No je tohle fer? Nekteri pratele to nechapou a nechaji to byt...Nekteri to nechapou a rypou do me (za coz bych jim zakroutila krkem, hrozne me tim stvou, ale na druhe strane si rikam, ze je musim pochopit-preci jen jsou "normalni" a ja ne).Nekteri to nechapou a ani nechteji pochopit, rovnou to odsoudi jako rozmar nafoukanych rozmazlenych slecinek a chovaji se ke mne tvrde a prisne. Jo, nekdy to zapusobi, ale tak, ze si pripadam jak prasivej pes a utapim se v depresi, kterou mimochodem musim lecit (bohuzel ji mam ve stadiu, kdy je lecba nutna)A nekteri si se mnou o tom povidaji, snazi se to pochopit, reknou mi vse narovinu, obcas mi vynadaji, obcas si ze me udelaji legraci - ale nejdulezitejsi je to, ze SE ME SNAZI CHAPAT, KDYZ JE MI ZLE, TAK JSOU SE MNOU, KDYZ POTREBUJU, SEDNOU DO AUTOBUSU A JSOU V MZIKU U ME, ABY MI MOHLI "POFOUKAT BOLISTKU"... A timhle bych chtela poslat radu divcine, ktera tuto mistnost zakladala: jestli mas na to silu a dostatek lasky (coz mas, protoze jinak bys tuhle mistnost nezakladala), tak kamaradce naslouchej, neodporuj ji (zezacatku), ruzne se ji vyptavej - ale neskakej ji do reci a neoponuj ji...Zprvu JEN naslouchej...To muze nakou dobu trvat. Pak k Tobe bude mit stoprocentni duveru.Po nekolika tydnech zacni take vice oponovat (ale stale s pochopenim k jejim pocitum) a davej najevo, ze Te jeji stav moc mrzi.A kdyz dojde k necemu neprijemnemu (napr.spolecne stolovani), tak delej, ze se nic nedeje, kdyz kamaradka vrati celou veceri. Proste to ignoruj.Ona pochopi, ze Te to mrzi, a proto to nechces komentovat.Mne takhle pomohli kamaradi z pocatecni anorexie (minule leto -cerstve vylecena bulimicka a zase jsem padala do kruhu anorektiku).Drzim Vam vsem palce a taky holkam z "meho kraje", kraje poruch prijmu potravy...Je to s nami tezke, ale prosim - BUDTE S NAMI, MY VAS POTREBUJEME...
Sisi, ja Ti musim oponovat...Vis, Janinina kamaradka se zachovala osklive. Prestoze to s ni treba nebylo k vydrzeni, tak to nebylo hezke. Je tady spousta faktoru, co bylo a nebylo fer, to je jasny...Ale muzu Ti rict, ze moje nejlepsi kamaradka je bulimicka a ja bych ji NIKDY, proste NIKDY nenechala napospas svemu nestesti.Tim ale nechci rict, ze Te za Tvuj nazor odsuzuji, to v zadnem pripade. Vis, ja jsem mozna ovlivnena tim, ze jsem sama jednou z tech, ktere trpi ppp. Nejdriv to byla anorexie, pak bulimie...No a ted? Ted jsem se vyhrabala z bulimie, ale nesu si nasledky-nadvahu (lehkou, ale prece), a tak mam mysleni a obcasne chovani anorekticky.Moje kamaradky se mnou maji svatou trpelivost...Jen jedna, jedna uz to neunesla a me to hrozne mrzi. Sama totiz zapasi s kily navic a asi neunesla moje stale narky, kdyz ma sama delat co se sebou. Ale ja bych ji taky pomohla! A jak muzu, tak ji jak ten blbec pomaham a ona uz me ani nevyslechne...No je tohle fer? Nekteri pratele to nechapou a nechaji to byt...Nekteri to nechapou a rypou do me (za coz bych jim zakroutila krkem, hrozne me tim stvou, ale na druhe strane si rikam, ze je musim pochopit-preci jen jsou "normalni" a ja ne).Nekteri to nechapou a ani nechteji pochopit, rovnou to odsoudi jako rozmar nafoukanych rozmazlenych slecinek a chovaji se ke mne tvrde a prisne. Jo, nekdy to zapusobi, ale tak, ze si pripadam jak prasivej pes a utapim se v depresi, kterou mimochodem musim lecit (bohuzel ji mam ve stadiu, kdy je lecba nutna)A nekteri si se mnou o tom povidaji, snazi se to pochopit, reknou mi vse narovinu, obcas mi vynadaji, obcas si ze me udelaji legraci - ale nejdulezitejsi je to, ze SE ME SNAZI CHAPAT, KDYZ JE MI ZLE, TAK JSOU SE MNOU, KDYZ POTREBUJU, SEDNOU DO AUTOBUSU A JSOU V MZIKU U ME, ABY MI MOHLI "POFOUKAT BOLISTKU"... A timhle bych chtela poslat radu divcine, ktera tuto mistnost zakladala: jestli mas na to silu a dostatek lasky (coz mas, protoze jinak bys tuhle mistnost nezakladala), tak kamaradce naslouchej, neodporuj ji (zezacatku), ruzne se ji vyptavej - ale neskakej ji do reci a neoponuj ji...Zprvu JEN naslouchej...To muze nakou dobu trvat. Pak k Tobe bude mit stoprocentni duveru.Po nekolika tydnech zacni take vice oponovat (ale stale s pochopenim k jejim pocitum) a davej najevo, ze Te jeji stav moc mrzi.A kdyz dojde k necemu neprijemnemu (napr.spolecne stolovani), tak delej, ze se nic nedeje, kdyz kamaradka vrati celou veceri. Proste to ignoruj.Ona pochopi, ze Te to mrzi, a proto to nechces komentovat.Mne takhle pomohli kamaradi z pocatecni anorexie (minule leto -cerstve vylecena bulimicka a zase jsem padala do kruhu anorektiku).Drzim Vam vsem palce a taky holkam z "meho kraje", kraje poruch prijmu potravy...Je to s nami tezke, ale prosim - BUDTE S NAMI, MY VAS POTREBUJEME...
- Odpovědět
Pošli odkaz