ROMOVÉ - žijí tu s námi

Tak to se Sergejovi nedivím. Kolegy si nevybíráme, jsou nám přiděleni.

Když má někdo pozitivně testované děti, chodí normálně do práce. Není důvod, proč být doma. Jen ten člověk se izoluje od druhého, nosí celou dobu respirátor. A vždyť je to chřipečka, tak ať máma nevyšiluje. Spíš hledá záminku, jak se paní zbavit.

Ta kolegyně se neizolovala a ani respirátor tam nenosí. Začalo to dnes s mámou znova, když se zmínil. Je to jak, když zamáváte býkovi červeným hadrem.

Otázka zní, jestli má máma strach z kovidu nebo u ní propukla opět ta žárlivost a ta děcka jsou jen záminka jak se paní zbavit. Sergej by doma tyto zprávy říkat neměl.

Sergeje je třeba umravnit, protože zrovna tohle mamince a děťátku neprospívá. Měl by to vědět a respektovat, jako táta.

Umravnit? Tvl, co dělá nemravnýho? Že chodí do práce? To je jak kdyby to napsal Ota zároveň s Milunou. Ty dva považují slovo práce za nemravné slovo.

Hele, nechytej za slovo. Ve smyslu psychické pohody, je snad pochopitené. Práce šlechtí, ale o tu snad nejde.

Páne, už aby se uklidnila vámi. Už aby za vámi mohla. Tohle tady jí nesvědčí. Chlapa, který jí drásá kolegyní a teď ještě tohle, když nevíme jestli nás nakazí. Jsem z toho špatná. Ale moc Vám děkuji, za oporu k mámě.

Život není o tom, že nám někdo snese modré z nebe, aby nám to "svědčilo". Snad Abe není tak blbej, aby si na krk uvázal Milunu.

Ale je i takový život i modré z nebe. Vzal jsem si svobodnou matku, kterou nikdo nechtěl a žil jsem s ní v pohodě přes padesát let. Nikdy mi za to nepoděkovala, protože jsem to nepotřeboval. Ale pro Milunu jsem už moc neperspektivní. Myslím si, že Sergej jí má svým způsobem (jak je u nich zvykem) rád, ale ona potřebuje víc. Časem se to srovná. Jeden přidá na citech, druhá ubere na nárocích a bude jim to klapat jak má.

Je vidět, že o Miluně toho moc nevíš. V pořádku, spi dál. Ale buď k ní férový a jestli s ní ve svém reálném životě nepočítáš, napiš jí to. Ona se neptá, ona jezdí bez pozvání. Tak si oba ujasněte, co od sebe očekáváte.

Máme to ujasněné. Já například už neočekávám nic. Ne, že bych si nechtěl užít z mladou hezkou, ale ne za každou cenu. Už jsem si toho užil dost a tak chvilkovou rozkoš klidně oželím, a ona to ví, tak co řešit?

Hoste ty si běžně pleteš 7.pád?

On si toho plete víc, už jsem to psal, že i Ota má lepší pravopis. Ne že by na tom záleželo, ale člověk, kterej o sobě prohlašuje, že studoval dvě vysoké školy, pracoval na vedoucích pozicích, celý život pomáhal psychicky narušeným a ještě mezi tím stihl sexuálně uspokojovat desítky žen, by asi základní poučky měl znát.

Od studia českého jazyka mne dělí přes padesát let. Na psaní jsem měl plnou kancelář perfektních písařek, kterým jsem diktoval, nebo opisovaly z mého rukopisu. Dvacet let jsem vypisoval a počítal jen číslice. Kdysi jsem uměl perfektně rusky. Na VŠ jsem měl jako jediný z ročníku za 1 z písemky. Dnes mám potíže i se čtením azbuky. Lidská paměť se nedá nafukovat, ani věčně udržovat. Ale jeden pozitivní poznatek z vás mám. Když nemůžete reagovat na obsah, tak alespoň napadnete formu. O čem to vypovídá, by jste si za rámeček nedali. Nikdo není perfektní a nedokonalost polidšťuje. Opakem je perfekcionismus, který je obranným prostředkem těch, kteří se za dokonalé považují, ale.....Bez urážky každý máme svojí Achilovu patu. Jestli u mne je to čeština, tak jsem v klidu. S tím se totiž dá pracovat. S jinými "neduhy" těžko.

Já se ptal jen kvůli tomu, že tady nedávno jeden "anonym" měl problém se 7.pádem. S/Z mu vůbec nešlo.

Běž už do prdele.

Velmi roztomilé. Nevadí to ostatním návštěvníkům_

Tak takhle to tedy bylo, a já jsem už koketoval s myšlenkou, že jak na tebe vytáhl ten pomstychtivej ukrajinskej boss bouchačku, tak vlivem posttraumatické stresové poruchy se ti vědomosti vykouřily z hlavy :-)

Já vím, že frajery nemá nikdo rád. Ani já. Střílelo se po mě celkem pětkrát. Poprvé v pěti letech vlastní táta, mezi tím i rusáci. Na vojně na mne vysypal strážný celý zásobník, než nasadil další, tak jsem ho odzbrojil. Naposledy to bylo mnoho ran z malorážky, ale díky pohybu, mne na dvacet metrů netrefil. Přesto nemám posttraumetický stres, jako měl z války můj táta. Takže buď v klidu. Ten náš mozek je taková skříňka se spoustou šuplíčků. Ty vědomosti, které nepotřebuje, vysypává a naplňuje šuplíčky vědomostmi jinými, nebo v mém věku už žádnými. Pamatuje si jen to podstatné, nebo nejsilnější. Například si nepamatuji jména, ani akce většiny jednorázovek, prtože už to bylo hodně dávno. Jestli jsi mlád, čeká tě to taky, a je to svým způsobem pohodové.