Totální endoprotéza kyčle

Táňo, máš cementovanou nebo tu, co musí prorůst dření (tam se cementuje jen špička)? Mně můj doktor říkal že po 14 dnech u cementované noha vydrží plnou zátěž bez berlí, ale s ohledem na pooperační ránu a zhojení se odlehčuje. U necementované to je prý po třech týdnech usazené a nehrozí uvolnění. Pokud teda člověk nespadne, nebo neudělá pohyb, který se kloubu nebude líbit. A kdo přesně ví, co se mu líbí :D

takže lázně jedou,to je dobře. Psala jste, že jste v Karvinské nemocnici,takže asi taky pojedete do Darkova?

Pavlo vítám Tě mezi nás, prve jsem nezdvořile opomněla Eva

Táňo, zapomněla jsem se zeptat, jak dlouho v té nemocnici budeš. Za mých "blahých časů" před 11ti letech nás propouštěli 7. den po operaci. Dnes už to tam ale neplatí a myslím, že až po 12ti dnech.

Ali, po tom mém zážitku mi bude úplně jedno, jestli mi propustí až za tři neděle :-) Manžel mi domů nechtěl, kdybych znovu omdlela, co by se mnou dělal, na stehy jsem jela sanitkou vleže za týden, profesor vytahal jen půlku a za další týden opět sanitkou vleže na druhou půlku. Zážitek taky na celý život. Dvě hodiny jsem seděla v čekárně než mi vzali a pak zase dvě hodiny než přijela sanitka. Jela jsem ráno v osm a domů jsem přijela v půl druhý nebo tak nějak. Už to nevím přesně, možná jsem to tu psala. Tak opět - nepospíchat :-)

... před 11ti lety... A.

Táňo, jsi borec, to dáš. Před operací, jsem viděla v koupelně běhat paní bez berlí, na noze jizvu po operaci, sestra mi řekla, že je psychiatrický pacient a dělá si co chce. A prý v pohodě, kyčle hned po operaci už něco vydrží, to mi pak potvrdil i doktor. Tak nevím. Rengen mi poprvé dělali hned na sále, podruhé cestou z JIPky zastávka na fotografování, pak až na první kontrole. Operatér za mnou vždy přišel na pokoj, ale já k němu chodila roky na ambulanci. V době covidové je to asi jinak. Tady v diskusi někdo radil vzít si dlouhou lžíci na boty. Berle u postele padaly jak listí na podzim, lžíce vždy pomohla. Dokonce jsem dokázala pomocí lžíce a berle zvednout tabletku ze země. V nouzi se člověk překonal. Do sprchy jsme nesměli až po vyndání stehů doma, měla jsem sponky jak ze sešívačky, asi by zrezavěly (vtip), prý kvůli infekci. Přes ránu byl tekutý obvaz. Tak jsem se šudlila u umývadla žíňkou. S pomocí manžela, který mě přidržoval, jsem si umyla vlasy. Na WC měli nástavce i madla, to bylo fajn. V pět nás budili, tak jsem pak chodila po chodbě tam a zpět, dost se přitom i pobavila s personálem a pacienty. S jednim pánem, měl přes 70 let, jsme chodili spolu, když jsme šli proti sobě, se nám sestry smály, že manželé Zátopkovi jsou pohádáni. Ráno soutěž, kdo bude dřív na dráze. Pán jednou zaspal, tak trochu brblal, že ho mám příště vytáhnout z postele. Prostě se to tam člověk snažil přežít. Bylo nás tam šest po totálkách, z toho dvě kolena. Chodili na moto dlahu, ale mně řekla rehabilitační, že jsem mladá, prý mám vůli cvičit sama. Diskriminace :D Schody a povely sestry - do schodů zdravá, nemocná, berle. Ze schodů berle, nemocná, zdravá. Manžel mi to pak říkal u každých schodů, už jsem mu hrozila, jestli nebude mlčet, majznu ho berlí. Tak ať ti to zdárně utíká a podávej zprávy.

Táňo, jak si tak čtu, co píšeš, tak mi přijde, že i v nemocnici se víceméně rozcvičuješ sama. Doma to zvládneš také, stejně jako já a mnoho dalších (myslím, že i Pájja, která si místo lázní
dala moře? Pájja mě příp. opraví). Schodů se neboj, ty dáš. Na jedné straně ti bude oporou zábradlí a na druhé berlička. Jak budeš klást postupně na schody nohy, ti vysvětlí a pak už to půjde samo. S tou koupelnou mám podobnou zkušenost. Přestože jsem měla u pokoje sprchový kout, kde bych se cítila bezpečně, musela jsem do bezbariérové koupelny. Prvně mě sprchovala sestra a poté už mě tam nechala samotnou. Kdyby něco, tak prý mám na ni zazvonit. A to "něco" se stalo, začalo mi být mdlo. Kolem mokro, hole cca 2m přede mnou, opřené o skříňku, ke zvonku vedle vchodových dveří cca 3 m. O pomoc jsem volala marně. Nejdříve jsem se snažila chytit jakési tyčky, tu jsem urvala. Panika a děs. Pak naštěstí zapracoval pud sebezáchovy a já ručkovala po okenním parapetu, pak ještě krok a byla jsem u holí. Tuto koupelnu už jsem nenavštívila a teprve v noci, když už byl klid, se spokojeně a v klidu osprchovala ve sprcháči. A teď jen pro pobavení: U pokuje jsem měla mini- koupelničku, kde bylo jen umyvadlo, tekuté mýdlo v dávkovači, vysoušeč rukou a odpadkový koš. Odtud vedly dveře do větší místnosti, tam bylo WC a sprchový kout. To bylo společné i pro vedlejší pokoj. Kdo tam zrovna pobýval, zamkl dveře k sousedovi, při odchodu odemkl. No a já na to jednou zapomněla. Když se ozvalo bušení, tak jsem s velkou omluvou odemkla. Přede mnou stál starý pán, velmi noblesní a vůbec se nezlobil, naopak ještě moji chybu omlouval. A seznámili jsme se. Místo podání ruky, tu mou políbil. Ale zkrátím to: Na hajzlu v jedné boleslavské nemocnici jsem se poznala s tatínkem zpěváka Michala Davida :) Táňo, jsi šikovná, držím i nadále palce. A souhlasím s tím, že kdo není aspoň trochu připraven, a to opravdu díky této diskuzi (nikde jinde jsem se nedozvěděla to, co tady), může si pak připadat, zejména v této době, tak trochu ztracený...

Tak tady asi nejlepší budu já. Já jsem dotáhla tu koupelnu do konce :-( Jak víte, při reoperaci kyčle jsem týden ležela a pak bylo mé největší přání jít si sama na záchod, jít se vysprchovat a domů. Venku 35°, vedro, po týdnu ležení koupelna byl ráj na zemi. Ve středu jsem směla prvně z postele. Postavila jsem se a strašně se mi zamotala hlava. Tak jsem se pomaloučku s rehabilitačním začala procházet po pokoji, pak i na chvilku ven na chodbu a honem zpět. Ve čtvrtek jsem trénovala kolem postele i na chodbě, ale jen kousek od pokoje. Odpoledne měla přijet dcera a byly jsme domluvené, že mi doprovodí do koupelny. Tak jsem po obědě šla na chodbu, že ji přejdu celou tam a zpátky (cca 15 m?). A měla jsem toho dost. Když jsem šla zpátky už jsem byla jako moucha a byla jsem ráda, že jsem na posteli. Když přišla dcera, šly jsme do koupelny. Byl tam sprcháč a pak židle a sprcha do ruky. Já přece zvládnu všechno, nebudu se sprchovat na židli, jdu do sprcháče. To blaho, moct si umejt tělo, hlavu...Pak jsem vyšla a bylo mi už docela slabo. Dcera chtěla abych si sedla na židli, ale já jsem si sedla na okraj vany, že je výš. A pak jsem se probudila. Kolem vany sestry s pojízdným vozíkem a vyděšená dcera. Prý jsem spadla pozadu do vany. Dcera po mě skočila, chytla mi v pase abych nepropadla na dno vany a křičela na sestry, protože nedosáhla na zvonek. Odvezly mi na pokoj, nohy podložily nahoru, hlavu jsem si ani neučesala a chodily se na mě koukat, jestli jsem v pořádku snad každých pět minut. Kromě boule na hlavě od zdi za vanou mi nic nebylo. Strašně jsem si to vyčítala, že jsem chtěla za každou cenu dokázat, že to zvládnu jako při předchozích operacích. Že jsem týden ležela jsem nebrala jako nějakou překážku. No pitomá, jak první lidi. Jak mi řekla jedna sestra, přivodila jsem trauma dceři na celý život. V pátek jsem jela domů. Táňo, neber si příklad a jak ti píšu - nepospíchej. Není proč.

Táňo, jde ti to dobře a rychle. Jen tak dál, šikulko naše...