Mužnost
Nejdelší Kosti v lidském těle.
V době smrti sedmnáctiletého Eduarda z Westminsteru (nebo též Eduarda z Lancasteru), prince waleského, a popravy asi třiatřicetiletého Edmunda Beauforta, vévody ze Somersetu, bylo Eduardu IV Yorskému asi 29 let.
Okrajová poznámka k bitvě u Tewkesbury: Vrchní velitel Lancasterovců, asi třiatřicetiletý věvoda ze Somersetu, nakonec v dané bitvě zabil svého nejbližšího podřízeného, lorda Wenlocka, aby následně sám utekl z boje a uchýlil se do nedalekého opatství. Odtam jej po dvou dnech násilím vypudily jednotky vítězného Eduarda IV Yorského, kterýžto jej pak ihned odsoudil k smrti a nechal popravit stětím hlavy u kříže uprostřed Tewkesbury. https://en.wikipedia.org/wiki/Edmund_Beaufort_(died_1471)#/media/File:Beheading_duke_somerset.jpg
V době Eduardova francouzského exilu, konkrétně pak roku 1467, když mu bylo asi 13 let, se o něm zmínil vyslanec Milánského vévodství při pařížském dvoře, že Eduard "nemluví o ničem jiném než o stínání hlav a válčení, jako by již byl bohem bitevních polí, nebo dokonce seděl v míru na anglickém královském trůnu".
Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, bral jistě jako velkou potupu, když musel v útlém chlapeckém věku se svojí matkou, královnou-konsort Markétou, opustit Británii, a uchýlit se do Francie. ¶ Když se pak, ve svých sedmnácti letech, v závěsu za tragickým Warwickem, i se svou matkou Markétou vracel na jaře roku 1471 zpátky do Anglie, vůbec se mu - ani navzdory Warwickově porážce a smrti u Barnetu - nechtělo vrátit se zpět do Francie. Poctivě se totiž po celá předchozí léta cvičil v boji, a chtěl už za každou cenu uplatnit svoje nabyté udatenství, byť již při svém samotném vylodění fakticky čelil i velmi pravděpodobné vlastní porážce a smrti.¶ Je však možné udatnému sedmnáctiletému kralevici vyčítat bojechtivost? Jistě ne! Od toho přece sedmnáctiletí kralevici jsou, aby se uplatnili jako statní bojovníci v bitvách na život a na smrt!
Od toho přece sedmnáctiletí kralevici jsou, aby se uplatnili jako statní bojovníci v bitvách na život a na smrt? Krásně řečeno, byť sociální kurátorky pro mládež by z toho jistě radost neměly!
Jistě. U jinochů je mužné všechno, co se nelíbí kurátorkám pro mládež...
Zeptej se lidí,kteří se živí vychováváním dětí.Uvidíš co Ti odpoví,jestli raději vychovávají dívky nebo chlapce.
V dnešní době je módou vychovávat všechny děti jako dívky - bez ohledu na to, zda mají mezi nohama bobříka nebo žížalu.
Edwardova (a předtím i Konradinova) poslední modlitba před smrtí se též mohla a nemusela týkat i jejich matek. Zejména u Edwarda byla jeho matka důležitá nejen jako rodička, ale i de facto jako politická vůdkyně a stratéžka.
Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, byl - narozdíl od Konradina Hohenstaufského - tvorem více atlantským a méně vnitrozemsko-středomořským. Určitě něco během svého krátkého života zaslechl i o kumulujících se portugalských zeměpisných objevech své doby. Vždyť i Jindřich Plavec, tajemný administrátor a financiér, byl nejen jeho současníkem, ale dokonce sám i synem Lancasterovny!¶ Navíc bylo za Eduardova života, ve srovnání s věkem Konradinovým, i více logiky, a do gotické architektury se jistě pasovala i složitější geometrie.¶ Zdalipak potom nebylo možné, že i Eduardova modlitba před bitvou u Tewkesbury byla, ve srovnání s Konradinovou modlitbou před jeho smrtí na improvizovaném popravišti neapolského tržiště, obsahově abstraktnější a více ontologicky informovanou, a i formálně strukturovanější?
Můžeme jen spekulovat , mohlo to tak být a nemuselo , faktem je jen jejich smrt , ta je nezpochybnitelná.
Na druhou stranu, Konradin tušil, že může být popraven, dlouhé týdny dopředu, a oficiálně mu to bylo oznámeno s předstihem tří dnů.¶ Naproti tomu Eduard se vylodil, spolu se svou matkou, do strategicky beznadějné situace zhruba tři týdny před bitvou u Tewkesbury, v níž mu bylo souzeno padnout, a jako dylino pak ještě přemluvil svoji řečenou rozumnou matku Markétu, která se chtěla - po smrti Warwicka zrovna v den lancasterského vylodění - vrátit s celou lancasterskou armádou zpět do Francie, k předem beznadějné bojové konfrontaci s - v danou chvíli daleko silnějším - Eduardem IV Yorským. Není tedy potom vůbec vyloučeno, že Eduardu z Westminsteru (nebo také Eduardu z Lancasteru), princi waleskému, došlo, že nejspíš zemře, až hodně pozdě - možná dokonce až během té osudné bitvy u Tewkesbury dne 4. května 1471.¶ Bylo-li tomu ovšem tak, pak mohla Eduardova poslední modlitba před smrtí být opravdu hodně uspěchanou, a tím obsahově daleko chudší, a i formálně daleko hůře strukturovanou, než byla předpopravní modlitba Konradina.
Doufám, že Eduarda z Westminsteru (nebo také Eduarda z Lancasteru), prince waleského, usmrtil umně nějaký muž urozený, souměrný, a výborných rytířských mravů!
Je to dobrá představa smrti urozeného rytíře , ale mohl také dopadnout jako Plichta ze Žerotína v bitvě u Mihldorfu . Padl pod ním unavený kůň a lid zbrojný neurozený ho umlátil.
Zemřít ve třiceti je však také krásné. Prožít si bujaré mládí, a nepoznat stárnutí kromě jeho prvních známek...
Je to dobrá představa smrti urozeného rytíře , ale mohl také dopadnout jako Plichta ze Žerotína v bitvě u Mihldorfu . Padl pod ním unavený kůň a lid zbrojný neurozený ho umlátil.
Sedí u stolu jedna žena s několika muži.Smrti všichni rozumí,každý z jiného úhlu pohledu.Jen je stále překvapuje Tvůj zájem o tu dívku v černém.
Jakákoli personifikace smrti je vposledu snahou o to, učinit ji snesitelnější.
Reklama
Kosti Eduarda z Westminsteru (nebo také Eduarda z Lancasteru), prince waleského, mají být pochovány kdesi pod kruchtou kláštera v Tewkesbury. Jejich přesné místo však není známo, takže kruchtová mosazná plaketa na Eduardovu památku je technicky vzato spíše pamětní deskou než náhrobkem. Zejména pokud nebyla náhodně nainstalována přesně nad řečenými kostmi daného jinocha.
- Odpovědět
Pošli odkaz