Reklama

Ženám známé trable při cestování-hledání WC

Vanda (Pá, 20. 8. 2004 - 18:08)

Ještě jsem si vzpomněla na zážitek z hor, kde jsme byli s našimi kamarády. Jedna kamarádka měla na sjezdovce nehodu, počůrala se do šponovek, protože se styděla jít do křoví a myslela, že to stihne na chatu. Jak mi pak řekla, jejího přítele to velmi vzrušilo a zažili pak skvělý sex. Od té doby... prostě to pro něj občas jakoby nevydrží, ale jen doma. Říkala, že jí to nevadí a že jemu se to moc líbí.'

Vanda (Pá, 20. 8. 2004 - 17:08)

Já nevím, v ten moment bych se schovala za autem ci tak neco, proste cokoli mi prijde lepsi nez sto pustit do kalhotek. Mam bohuzel po trech porodech problem to s hodne preplnenym mechyrem vydrzet, takze musim chodit casteji a proto obcas i na ne uplne idealnich mistech. Na dlouhe cesty letadlem si radsi beru vlozku, protoze jsem se asi pred tremi lety pripocurala, kdyz se mi chtelo tesne pred pristanim, letos v bulharsku se mi to stalo podobne, ale diky vlozce ok :o) na nic jineho ji ale nepouzivam, vzdycky stiham a v nouzi za to auto treba.'

Majka A. (Pá, 20. 8. 2004 - 16:08)

Ahoj všichni, tak jak tady čtu o těch problémech na cestách, pevně se všemi soucítím, zrovna jsem se vrátila s přítelem z dovolené v Portugalsku a musím říct, že jsem na výletech na které jsme jezdili od moře autobusem nedělala nic jiného než sháněla WC, je to vcelku stresující, když už se vám moc chce a nevíte třeba ve městě kam a navíc se s přítomnýma nedomluvíte, tak se mi v jednom městečku stalo, že jsem to nestihla a počůrala se, naštěstí jsem měla krátkou sukni, takže nikdo nic nepoznal, sice jsem měla zjištěno, že v jedné hospůdce je WC dobře přístupné a tak jsem na to spoléhala, jenže, když jsem nutně potřebovala a vydala se k oné hospůdce byla zavřena no a dál to nemusím popisovat, než jsem našla další bylo pozdě, na náměstí nikde žádný keřík nic kam by se dalo v případě nouze schovat, tak jsem měla zkažený výlet a pak už jsem byla při každém dalším značně nervózní, naštěstí na cestě zpět domů byl v autobuse záchod, jak to řešíte v zahraničí vy?'

xana (Po, 2. 8. 2004 - 22:08)

Ahoj Milčo. Můj příspěvek s počůráním si můžeš přečíst někde v začátcích těchto stránek. Tvůj zážitek je samozřejmě nesrovnatelně horší. Chtěla bych Ti jen napsat svůj pohled na Tvůj problém. Všechno je hlavně v psychice člověka. Ano, jistě můžeš navštívit psychologa či psychiatra, ale nabídnou Ti jediné řešení a tím jsou další uklidňující léky. Taky by se mi k nim nechtělo být na Tvém místě a neměla bych chuť ani dlouhodobě se otupovat léky. Víš, zkus si to sama v sobě rozebrat. To, že jsi se pokakala není nic za co by ses měla stydět nebo se trápit nebo se bát, že se to bude opakovat. Kdyby se to stalo mě, že by se za mnou hnala taková hnusná obluda, určitě by to dopadlo stejně - šílený strach je prostě někdy nepřekonatelný. Ale v normálním denním životě Ti nic podobného nehrozí. Byla to jen krajní situace, která se stala v noci bez možné pomoci kohokoli. Až si to rozebereš sama v sobě možná dojdeš k tomu závěru, k tomu ujištění, že Ti za dne nic takového nehrozí a možná se Ti uleví. Držím Ti moc palce, věř ve svou vlastní sílu. Zdraví Tě xana.'

Milča Milča (Po, 2. 8. 2004 - 19:08)

Ahoj holky, tak jak tak čtu, není to nic neobvyklého, když se někdo počůrá,sice by se to asi dospělému stávat nemělo, ale když je to opravdu nutné, tak to musí jit z těla ven, že jo, kalhoty nekalhoty. Tak jak tady už několikrát bylo napsáno, jsem téhož názoru, že je lepší si raději odskočit za keřík ať to někdo vidí či ne, než se počůrat, mě se to stalo v prvním ročníku na střední škole na zájezdě do Vídně, autobus jel po dálnici a mě se strašně chtělo čůrat,i přes to, že jsem prosila řidiče ať mi zastaví, jsem se počůrala, než jsme přijeli na první benzínku, k pobavení všech spolužáků, náramně je to pobavilo, a já musela zájezd absolvovat v počuraných džínech a ještě ke všemu jsem se nachladila, strašně jsem se styděla a od té doby jsem úplně vynervovaná z toho jet někam na delší cestu autobusem, pořád chodím před odjezdem na WC a snažím se nic nepít a přesto se mi pak v autobuse stejně chce, ale naštěstí se to zatím neopakovalo, taky v mém případě v tom hraje roli nervozita, jak jsem z něčeho nervózní, chce se mi na malou, i přes to, že když pak jdu na WC tak vyčurám tak dvě, tři kapky.No a teď bych chtěla reagovat na příspěvek od: bb jak píše, že se ji chce na velkou, když je ve stresu, to je asi dost nepříjemné, já s tím teda problém nemám, ale jednou se mi stala věc na kterou na do smrti nezapomenu, jela jsem z podnikového večírku a na nádrží se na mě přilepil nějaký odporný opilý houmlesák a nedal mi pokoj, bylo to v noci a já čekala na poslední vlak, nikde nikdo a tak jsem se modlila ať už přijede ten vlak, začínala jsem mít strach a nevěděla co dělat, nikde nikdo a tak přijel vlak a já jsem do něj rychle s úlevou nastoupila, byli tam lidi, tak jsem se cítila bezpečně, ale i tak jsem se celá klepala, chtělo se mi čůrat, tak jsem si došla na záchod, fuj znáte to ve vlaku, ale byla jsem rozrušená chtělo se mi čurat, než jsem přijela domů, tak jsem se vcelku uklidnila, vystoupila jsem u nás na nádraží jako jediná z vlaku. A mazala rychle z vlaku, ale najednou jsem slyšela kroky za mnou, rozbušilo se mi srdce a otočila jsem se, byl to ten hnusák z nádraží, sledoval mě, zmocnila se mě panika a v hrůze jsem vzala nohy na ramena, a ten hnusák za mnou, na náměstí jsem se schovala do jednoho výklenku v průchodu a čekal co se bude dít, celá jsem se klepala a políval mě studený pot najednou jsem slyšela nějaké kroky a to už byl úplný konec ztratila jsem kontrolu nad svěračem a pokakala se, úplně totálně, vůbec jsem tomu nemohla zabránit jen jsem s hrůzou cítila jak se mi plní kalhoty, a trošku jsem se i počurala, k mému štěstí kroky patřili městským policajtům a toho hnusáka odvedli s sebou, asi čtvrt hodiny jsem tam nehnutě ještě stála vzpamatovávala se z šoku, nebyla jsem schopná ničeho, brečela jsem, původně jsem chtěla vyrazit za policajty, ale v mé situaci s podělanýma kalhotami jsem se styděla, pak jsem se došourala domů a tam se dala do hromady, strašně jsem se styděla před manželem se ukázat v takovém stavu, ale nedalo se nic dělat, nebyla jsem pak schopná čtrnáct dnů vyjít z domu, manžel mi navrhoval psychologa, ale odmítla jsem, obvodní lékař mi napsal něco na uklidnění, sice jsem na spoustu léku alergická, ale pak se to zlepšilo, ale i tak jsem teď odkázaná na to že mě někdo musí odvést a přivézt domu z práce a do práce a kamkoliv se sama bojím, dodnes nemůžu uvěřit tomu, že jsem se pokakala, a mám strach, aby se to už neopakovalo, tak občas zvažuji návštěvu psychiatra, ale moc se mi do toho popravdě nechce, má někdo podobnou zkušenost? Jak se to dá přečkat?'

Hanka (Ne, 11. 10. 2020 - 07:10)

Hmmmmmmmmmmmm

Denisa (Po, 2. 8. 2004 - 18:08)

Sváťo, v tomto případě bych ti fakt doporučila návštěvu psychologa (či psycholožky), protože bych se na tvém místě docela bála, že se tento stav bude dále zhoršovat (tj. bude přibývat aktivit, které u tebe vyvolají tento strach a ty se jim budeš mít tendenci vyhýbat, až se nakonec budeš v podstatě bát vycházet z domu).I když se tedy paradoxně musím přiznat, že zatímco bych asi neměla problém svěřit se třeba urologovi s problémem s udržením moči, asi by se mi těžko s podobným problémem svěřovalo psychologovi, ale to je asi jen takový ten vžitý stereotyp u nás v Čechách, že kdo chodí k psychologovi, je duševně vyšinutý, což je evidentně blbost.Jinak nabízím zajímavý úryvek z rozhovoru s MUdr. Pavlem Zemkem, Reflex 26. 8. 2003 (článek lze najít i na adrese http://www.reflex.cz (kolonka "tištěný reflex" a poté si najděte Reflex 34/2003):--------------------------------------Otázka:"Můžete přiblížit sociální či jiné fobie? Zemek:Několik mých pacientů chodí po Praze až dvacetikilometrové túry pěšky, nemohou nastoupit do vlaku či tramvaje. Další se obávají jízdy ve výtahu či v metru. Jiní mají strach z toho, že se pomočí. Otázka: Jak se jim dá pomoci? Psychofarmaky, nebo speciální léčbou? Zemek:Psychofarmaka pomohou v tom, že člověk vůbec vyjde z domu. Pak nastupuje psychoterapie. Čili jdeme spolu do metra. Bavíme se o všem možném, i o té úzkosti. Nastoupíme do vagónu a hned, ještě než se vlak rozjede, vystoupíme. Nejdříve na nejkratším úseku mezi stanicemi I. P. Pavlova a Muzeum, pak přes Nuselský most, posléze pod Vltavou. Zpočátku sedíme vedle sebe, potom se oddělíme a konečně jedeme každý v jiném vagónu. Tohle trvá rok dva. Totéž platí o strachu jezdit výtahem. Takže jsem poznal v Praze všechny typy výtahů. Otázka:Strachem z pomočení trpí spíš starší pánové? Zemek:Naopak - mladé dívky. A to navzdory tomu, že po trasách, na nichž se pohybují, vědí, kde všude jsou záchody. Mají pocit, že musí močit, byť nemají co. Kolegyně, výborná psychoterapeutka, měla výtečný nápad. S několika dívkami trpícími touto fobií zašla do velkého obchodu a tam se sama schválně počurala. Aby jim dokázala, že se nic neděje. Otázka:Měla promočené džínsy, no a co? Zemek:Nikdo si toho ani nevšiml. Nechtěla, aby se počurávaly, ale aby věděly, že kdyby se jim něco takového přihodilo, tak se svět nezboří. Otázka:Hradí pojišťovna takovou terapii? Zemek:Platí jen deset takových setkání či sezení. S pojišťovnami se stále hádáme, aby zaplatily víc. Jedna ze stran co chvíli ustoupí, ale je to nekonečný boj. Podobný stav panuje v celé Evropě. Úhrady zdravotní péče nejsou uspokojivě vyřešeny prakticky nikde. --------------------------------S přáním všeho dobrého,Denisa :-)'

bb (Po, 2. 8. 2004 - 11:08)

Sváťo, já mám ještě horší problém- chce se mi na velkou, ale ještě jsem se ne..., když mám jít třeba do společnosti , tak nic nejím, měly bych hrozné křeče a beru si půlku Oxazepamu nebo Diazepamu. Všichni mě mají docela za suverénku. Loni mě kamarád hodil z jakési opilecké rozjívenosti do bazénu, měla jsem na sobě tašku s věcmi, včetně mobilu. Strašně jsme se pohádali s ním a s jeho ženou, je to taková ta maloměstská "elitka". Měla jsem takový strach, že jsem soustavně měla průjem a křeče v břiše. Nebyla jsem schopná třeba jet tramvají a to pracuju v jiném městě a nemohla jsem tam nikoho od nás potkat. Trvalo to asi třičtvrtě roku, brala jsem antidepresiva- Zoloft, teď už je to nesrovnatelně lepší. Pořád si říkám,co vy mě můžete, naštěstí pracuju ve velkém městě , kde mě nikdo nezná, u nás je to dost hrůza, ta drbárna a ty vztahy. Mimochodem jsem četla , že jedna psycholožka šla s ženami , které se bály, že se před lidmi počůrají, do obchoďáku a tam to prostě pustila, nikdo si ničeho nevšiml, ale co by stalo, kdyby se někdo po.., tak to teda nevím.'

Sváťa (Po, 2. 8. 2004 - 09:08)

Já jsem strašně překvapená, jak jste všichni s tímto problémem vyrovnaní. Pro mě je to nejhorší trauma-počůrat se a vůbec si nedovedu představit, že bych o tom mohla tak psát jako vy. Už pouhé zjištění, že si tohle může přečíst někdo, kdo mě v tom pozná, je pro mě strašná ostuda. Přesto, musím to napsat, potřebuji v tom poradit.Já se počůrám, kdykoliv mám z něčeho strach, tebe Miško chápu v té tmě. U mě ten zážitek je vázán na školní docházku, kdy jsem v šesté třídě utíkala po chodbě a za rohem jsem vrazila do učitelky. Ta mě chytla a začala mě vytahovat za ucho. A já jen cítila, jak to nejde zastavit a pod těma kalhotama běží pramen, který ještě prosakuje na ovrch. Nejhorší, že to viděla půlka školy a já za jejich posměchu utírala vzniklé mokro.Naštěstí se mě zastala třídní, která mi půjčila své oblečenído tělocviku, ale tohle zastání už se mi nikdy nepoštěstilo. Od té doby, kdykoliv jsem měla být zkoušená nebo se vyskytl jiný stres, měla jsem strašné nutkání, ale nepočůrala jsem se. Stejně tak, když jsem měla cestovat, tak jsem měla tak obrovský stres, že jsem chodila pořád na záchod. Ale pak se mi připomněla příhoda ze školy. Na brusláku jsme se kočkovaly s klukama. A já jsem po nich házela sněhové koule. Jenomže jsem trefila jednoho muže, který projížděl a on jel za mnou, protože mě viděl a začal na mě strašně křičet a já jsem znovu cítila ten strašný pocit, kdy to nejde zastavit. Nejhorší pocit, brečela jsem na té lavečce úplně počůraná a nikdo z party mě nepřišel utišit, nestaraly se o mě. Pro šestnáctiletou holku, hrozný zážitek. Od té doby jsem se toho bála stále víc. Letos jsem dělala řidičák, před jízdou jsem se vždycky vyprazdňovala několikát. Ale když už jsem řidičák měla, tatínek mi od zimy půjčoval auto a já jsem vždycky chtěla řídit jenom s ním. A zážitek tu byl znovu, obměněn. Na silnici nás stavěl policajt, taťka na mě zařval: "Policajti, zastav." A už to znovu bylo, naštěstí jsem nemusela vystupovat všechno to vyřizoval taťka, nejhorší bylo, že to všechno viděl ještě on a nemohl to za mě dořídit, protože to mokré úplně počůrané sedadlo nebylo k sezení. Čistila jsem ho pak znovu s brekem.Teď se bojím ještě víc, všeho , blesku , zkoušení, mám jít po prázdninách na vysokou školu a bojím se, že dostanu otázku a počůrám se ...poraďte. Psycholog?'

Miška (So, 31. 7. 2004 - 15:07)

omlouvám se, mělo samozřejmě být "řídila auto a dostala smyk"'

Miška (So, 31. 7. 2004 - 15:07)

Taky jsem to měla párkrát na hraně a když už jsem viděla, že to jinak nejde, odskočila jsem si radši za keř (ve městě - radši být viděna, než být počůrána :)), řekla v buse (zdůvodnění totéž) či třeba s přítelem v kině, na výletě a podobně. Na druhou stranu, neádvno jsem šla večer domů a bylo to taky tak na keř, bez šance to vydržet, neb pár piv udělalo své. Jenže všude tma, a já se za keře bála, takže v ten moment mi přišly ve výtahu připočůrané džíny jako lepší řešení. Naštěstí jsem nikoho nepotkala. :)))Podobnou nehodu jsem měla asi před třemi lety v letadle, chodím tam na wc strašně nerada, ale už se mi moc chtělo, jenže zrovna když jsem se odhodlala, přišel pokyn k připoutání se kvůli turbulencím. :o((((((( Naštěstí jsem to nepustila zdaleka všechno, spíš jen tak, že jsem se bála, tak mi něco uniklo. Strach vůbec myslím svěrače trochu uvolňuje, kamarádka se onehdy počůrala, ani nevěděla jak, když dostala auto a dostala smyk v dešti. Naštěstí jízdu vybrala a nic se jí ani dcerce nestalo, takže v ten moment ji tahle malá "nehoda" přišla jako prkotina. '

Denisa K. (Čt, 29. 7. 2004 - 00:07)

Tak jsem se ještě jednou jukla na tohle fórum a překvapilo mě, že stejnou historkou o prasknutí močového měchýře bylo v dětství strašeno více lidí. :-)nicméně, přimnělo mě to se kouknout na netu,zda bych nenašla nějaký životopis Tycha de Brahe(-ho?), a možná se mi podařilo vystopovat původ této - doufejme - fámy:"Tycho died eleven days after dining at the palace of Peter Vok Ursinus Rozmberk as a result of adhering to the etiquette of the day and refusing to leave the dinner table before his host. Kepler describes his death (see for example [5]):- Holding his urine longer than was his habit, Brahe remained seated. Although he drank a little overgenerously and experienced pressure on his bladder, he felt less concerned for his state of health than for etiquette. By the time he returned home he could not urinate any more. Finally, with the most excruciating pain, he barely passed some urine, but yet it was blocked. Uninterrupted insomnia followed; intestinal fever; and little by little delirium. ... During his last night, through the delirium in which everything was very pleasant, like a composer creating a song, Brahe these words over and over again: "Let me not seem to have lived in vain." http://www-groups.dcs.st-and.ac.uk/~history/Mathematicians/Brahe.htmlČili původem této zpráva je jeho kolega Johannes Kepler! Vzpomínám si, že jsem se kdysi zeptala svýho lékaře, zda je možný, aby člověku praskl močový měchýř kvůli tomu, že to v sobě příliš dlouho držel. Tenkrát mi odpověděl, že u zdravého člověka je to prakticky vyloučeno, ale pokud již trpí nějakou poruchou vylučování aj., tak se to může stát.Aspoň tedy doufám,že jsem si zapamatovala správně, co mi řekl. :-)Dlužno dodat, že dotyčný ctihodný pán ihned vyzvídal, proč mě to tak zajímá, a když se dozvěděl, oč jde, dostal takřka záchvat smíchu. Jeho přesná odpověď tedy zněla asi takto: "Taková mladá, zdravá a dobře stavěná žena jako vy se tohoto druhu smrti opravdu, aleopravdu obávat nemusí!" :-)) To se člověk hned cítí lépe, že ano?Na úplný závěr bych přidala ještě jednu hrůzotrašnou příhodu, která se stala v dětství mé matce. Když jí bylo asi deset, počůrala se cestou ze školy. Potíž byla ovšem v tom,že zrovna panoval prý brutální mráz. Matka se ovšem styděla počůraná vlézt do autobusu, a tak šl holt domů pěšky, přičemž jí záhy mokré kalhoty začly "přimrzat" k tělu. Když se pak dobelhala domů, byla prý "polomrtvá vysílením" aotec jí ještě vyhuboval, že měla z budky zavolat domů, co se stalo, že by pro ní přijel autem. Bylo to prý docela o zdraví, protože matka poměrně solidně nachladla.Takže, milé dívky a ženy, raději sem tam zkousnout nějakou tu ostudu, než si zlikvidovat zdraví, není- liž pravda? :-)))OPstatně, jak s oblibou říkávala má babička, pověstná svou skromností a životím optimismem, nikdy nění tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře! :-)'

Hanulka (Út, 27. 7. 2004 - 18:07)

S tím prasknutým měchýřem je to pěkná blbost. Mě tím doma taky strašivali. Tak jsem si to zjistila. Nikdy ti prý nemůže prasknout, protože to tělo vždycky raději pustí. Automaticky, bez tvojeho zapříčinění. Třeba i uprostřed sálu plného lidí....'

Micka (Út, 27. 7. 2004 - 14:07)

I kdyz vim, jake to musi byt v tu chvili silene, tak jsem se obcas fakt musela smat:) Taky jsem jednou zvesela vypila nekde tri piva a pak jela autobusem domu a zacalo se mki chtit tak minutu po odjezdu a prede mnou bylo jeste pul hodiny. Nemohla jsem vystoupit, jelikoz to byl posledni autobus domu tu noc a pak uz bych se tam nedostala. Nejdrive jsem si rikala, ze to zvladnu, snazila se myslet na neco jineho, ale pak to byla hruza, kazda dasli minuta byla urpenim, nohy krizem pres sebe, ruce v rozkroku, kroutila jsem se jak zizala a nepomahalo to. Jsem celkem dost stydliva, takze predstava, ze bych sla pres celej bus oznamit ridicovi, at mi zastavi, me porazela jeste vic. Kdyz uz jsem myslela, ze prasknu, tak mi ale nezbylo nic jineho, sla jsem tam a jeste delala takovy ty posunky, prosim vas, ja ehm, nemohl byste, ehm a on nakonec pochopil a na dalsi zastavce, ze na me pocka. Nastesti tam byla budka, tak jsem za ni zasla, ale pripadalo mi, ze curam tak strasne dlouho:) Ani nevim, proc jsem to tenkrat tak strasne resila, nyni uz tak placha nejsem:)V prvni tride jsem se ale tak bala o hodine prihlasit se, ze se mi chce, ze jsem to nakonec pustila, ale sedela jsem nastesti v posledni lavici a byla posledni hodina, nikdo si toho nevsiml, ale pak jsme jeli na plavani, tak jsem vsem rikala, ze mam takhle blbe obarveny kalhoty, jestli mi na to nekdo skocil nevim, ale mne to pripadalo jako dokonala salba:)Myslim, ze se to muze stat kazdemu, tak kdyz uz k tomu dojde, nemel by se z toho clovek zbytecne stresovat - nic lidske nam neni prece cizi.Jo a mimochodem, tu historku s prasklym mocovym mechyrem a naslednou smrti jsem slysela taky a to ve skole od ucitelky. Tak jak to teda je?S pozdravem Micka:)

Denisa (So, 24. 7. 2004 - 19:07)

Jo, jo

Erika (Čt, 22. 7. 2004 - 19:07)

V kině? To by mě nenapadlo, vidíš. Já myslím, že tam mi to ani na mysl nepřijde, protože vím, že kdyby něco, je tam wc. Problémy mám právě v buse, protože jsem nervózní a myslím na to, takže druhou půlku cesty vždycky sedím s nohama křížem. Nehoda ale zatím žádná :o)))'

Káta (Út, 20. 7. 2004 - 13:07)

Já mám taky strašný problém s čůráním...ale ani ne ve vlaku nebo v autobuse ale v kine!!!Dokazu jit treba behem jedineho filmu nekolikrat, a protoze rada sedavam nekde uprostred tak se vzdycky prodiram pres plno lidi!Zkousela jsem treba pred tim nez tam jdu nepit ale zase se mi chtelo....asi uz jen z toho stresu!Nechapu jak to ostatni lidi muzou vydrzet!'

Jana (Út, 20. 7. 2004 - 12:07)

Evelínko, já myslím, že ta fixace na prožité vznikla v mladším věku a teď probíhá jako vzrušení z prožitého. Z něčeho za co se člověk před tím styděl, ale zároveň ho to později mohlo vést k tomu, co prožíváš.Jí jsem se počůrala v páté třídě na školním výletě v autobuse.Autobus je jak tak sleduji příspěvky před tím nejčastější příčinou. Musím ti říct, že až do devítky se mi všichni za to posmívali. od té doby jsem byla strašně úzkostlivá, když jsem někam jela, čůrala jsem na každém záchodě, kde jsme zastavovali, i když se mi vůbec nechtělo. Nepila jsem...Teď když jsem starší, tak už jsem si na to tak nedávala pozor a jela jsem s přítelem lyžovat. Když jsme se vraceli autem domů cítila jsem, že se mi chce. Pak už jsem ho poprosila, aby mi zastavil. On se tomu smál, pak když viděl, že je to fakt nutný mi zastavil, ale já už nestihla sundat ty vrstvy oblečení a všechno do teklo do něj. Taky jsem nevěděla jestli mám brečet nebo co mám dělat. Když jsme jeli domů a já tam vedle něj seděla, musím se přiznat, že jsem měla dva orgasmy. Nejlepší na tom bylo, že přítele to asi taky vzrušovalo a hned po příjezdu domů ze mě všechno oblečení sundával a tak krásný sex jsem ještě nezažila.'

evelína (Ne, 4. 7. 2004 - 15:07)

Musím se přiznat, že se mi stalo to samé co Tobě, ale nejela jsem sama, byla jsem s přítelem, byl to fakt divný pocit, ale strašně jsem z toho byla vzrušená, tak jsem ráda, že nejsem sama divná, ale jinak to byl strašný trapas, jak říkáš, teď když někam jedu, tak běhám na záchod jako poděs, abych se náhodou nepočurala, já s tím nemám jinak problém, tenkrát jsem si za to mohla sama, že jsem si neodskočila, když byla možnost, pak když stojíš v zácpě, už nic nenaděláš'

Tina (Ne, 27. 6. 2004 - 18:06)

Já mám takový zvláštní zážitek :o(. Vlastně spíše se za něj stydím. Už několikrát se mi v noci zdálo, že se mi chce strašně čůrat a nakonec mě nutkání probudilo spolu s orgasmem, ale jelikož se často a ráda miluju a někdy mívám orgasmy ve spaní, nepřikládala jsem tomu pozornost. Až donedávna... jela jsem z práce autem a už jsem se nechtěla zdržovat na záchodě, mám to domů celkem kousek. Jenže na jižní spojce byla nějaká nehoda a šílená zácpa, takže smůla. Neměla jsem šanci ani to vydržet, ani si odskočit do křoví, a po ruce ani nějakaou láhev či tak něco, co mě napadlo použít. Prostě jsem to v autě snad poprvé od školky pustila do kalhot :((((((((( A nejhorší bylo, že mě to vzrušilo a měla jsem při to orgasmus. Jsem z toho docela vylekaná. Stalo se vám to taky někdy? Objektivně vztao, nebyl k tomu žádný důvod, čekal amě cesta z garáže do bytu s mokrým oblečení, čištění auta a vysvětlování nehody manželovi, který se mi sice nesmál, ale trapas to přece jen byl. Je to asi půl roku, od té doby jdu na wc radši třikrát.'

Reklama

Přidat komentář