Vzrušuje vás kožené oblečení?

Nofuj, do toho bych...Odpověď Pampelišce a zároveň i odpověď pro "D" Jaké je to s CO2? Už jsem tu taky o tom psal; to, že kysličník uhličitý pravidelně vyvolává standardní prožitek blízké smrti, i to, že je to prožitek srovnatelný s prožitkem psychedelickým. Pro ilustraci jsem si dovolil zkopírovat sem jeden asfyxiofilistický tripreport. (Dávat na něj odkaz by nemělo smysl, protože přístup k němu je zaheslovaný.) Tady je: --------------------- K bezdeché slasti a věcech kolem. Zdravím! Jak jsem minule psal, že jsem se neudržel, abych svůj experiment neopakoval, tak nyní mohu jen konstatovat, že jsem do toho opět spadl. Snažím se alespoň udržet vše v rozumných mezích, a pod kontrolou. A možná, že jsem se touto cestou dopracoval k docela zajímavým výsledkům. Stav změněného vědomí, který při svých hrátkách s dechem dociluji, se sestává ze dvou složek; je to snížený obsah kyslíku, a přebytek kysličníku uhličitého. Současně s tím studuji to, co jsem při svém prvém experimentu (konopí, kotvičník a bezdechý trip) této nové série znovu a s takovou silou připomenul; tedy vnímání tělesné bolesti ve stavu takto změněného vědomí. Využívám k tomu oné, pro mne již nyní "standardní" posice ukřižovaného. Je to pro mne nejjednodušší, a vzhledem k srovnatelným vstupním podmínkám to dává možnost přesnějšího porovnání výsledků jednotlivých experimentů. Současně se snažím vyloučit vliv případné intoxikace konopím, aby při experimentech nedocházelo k překrytí či synergickému efektu. Základní uspořádání je shodné s mým prvým experimentem; visím zachycen za široce roztažené ruce, takže na nich spočívá převážná část mé váhy. I jakési bezpečnostní opatření jsem učinil; kdybych se ocitl příliš daleko za hranou vědomí, dopadl bych do vrstvy prázdných kartonových krabic. Takže tam visím za ruce, a čekám, až v našponovaném svalstvu vznikne dostatečná hladina bolesti. Má to ovšem i vedlejší efekt; tělo se postupným tréninkem adaptovalo, a tahle přípravná fáze trvá čím dál tím déle. Jakmile je tato úroveň dosažena, začnu s navozováním stavu změněné mysli - a to až k samé hranici pádu do nevědomí. Spolu s tím se samozřejmě snažím co nejpřesněji zachycovat a zaznamenávat v paměti změny vnímání bolesti během onoho sestupu k hraně vědomí. Prvým poznáním je to, že se při vnímání bolesti odlišně projevuje nedostatek kyslíku (hypoxie), a úplně jinak zas přebytek kysličníku uhličitého (hyperkarbie). Výsledkem čisté hypoxie je potlačení vnímání bolesti a její překrytí jinými, mnohem silnějšími pocity spojenými s přibližujícím se pádem do nevědomí. Tyto stavy na hraně vědomí jsou velice nestabilní, změny stavu tu mají značnou hysterezi či setrvačnost; velmi obtížně se určuje okamžik, kdy je třeba s hypoxií přestat. Snadno tu nastává nezvladatelný pád za hranu vědomí. V napjatém svalstvu se s postupným přibližováním se hraně vědomí zvyšuje tonus, který má tendenci přecházet do křečí, vnímaných však marginálně a spíše příjemně. Sestup k hraně vědomí vyvolaný čistou hypoxií a náhlým přerušením prokrvení mozku (oběšení) je co do prožitku porovnatelný; liší se v rychlosti pádu do mimovědomí. - - - Zcela jinak se projevuje čistá hyperkarbie, tedy prudký vzestup hladiny kysličníku uhličitého. Zde vnímání bolesti zůstává velice intensivní, zcela se však mění polarita tohoto vjemu. Záchvěvy bolesti se tu náhle mění v prudké výtrysky slasti, vnímané ostře a jednotlivě pro každé místo jejich vzniku. S přibližováním se ke hraně vědomí se jednotlivé praménky bolesti slévají v prudkou, nezvladatelnou záplavu rozkoší. V tu chvíli mám tendenci ještě více se propnout, tak, aby se onen příval slastné bolesti co nejvíce umocnil. Na samé hraně vědomí se však už nemohu touto záplavou pocitů zabývat, musím veškeré své zbytky vůle soustředit na to, abych tu zrádnou hranu nepřekročil. - - - Zdá se, že se v těle, vymykajícím se postupně kontrole, s pádem do mimovědomí probouzejí skryté, dávno zasuté instinkty. Tak, jako se opičí mládě za všech okolností musí držet matčiny srsti, tak se při sestupu k hraně vědomí i mé prsty, se stále větší a větší silou, svírají kolem tyče, za kterou jsem zavěšen. Ukázalo se, k mému nemalému překvapení, že i poté, co jsem na chvíli odešel mimo vědomí, ty ruce se i nadále pevně držely; a dokonce přestály i prudké záškuby mého zmítajícího se těla. (Není to ostatně nic nového; stávalo se, že zemřelý i po smrti ve své ruce pevně svíral nějaký předmět takovou silou, že bylo obtížné jej z onoho sevření uvolnit.) - - - Soustředil jsem se v poslední sérii experimentů specielně na pocity, vyvolávané hyperkarbií. Technika tu je jednoduchá - a jako ideální pomůcka se zde ukázal karton od kokakolového koncentrátu, jakých se v bufetech vyhazují celé přehršle. V těch krabicích je skryt velice pevný polyethylenový pytlík s navařeným ústím, do kterého je zaklapnut vypouštěcí ventil, který není obtížné demontovat. Ústí je navíc uvnitř pytlíku překryto hluboce profilovaným polyethylenovým páskem, který nevadí proudění, ale spolehlivě zabraňuje přisátí protější stěny na ono ústí. Objem pytlíku je necelé tři litry. Je to jednoduché; z bomby napustím do pytlíku zhruba 1,5 litru plynu. Ústí sevřu mezi zuby, ale nadále dýchám pouze nosem. Takto připraven přijdu na své místo; zachytím se tyče, ustavím se do posice, ve které jsem co nejvíce napnut, a čekám, až se hladina bolesti vyšplhá na dostatečně nesnesitelnou úroveň. Poté naposled vydechnu nosem, a vzápětí se již naplno nadechnu ústy. Vydýchávám teď obsah pytlíku, a co vydechnu, to do něj vracím. Teď jde všechno velice rychle; buď při dosažení dostatečné hloubky ponoru prostě stisk zubů povolím, nebo se za hranou vědomí ty zuby uvolní samy, a celý ten pytlík padne na zem Zas mohu dýchat naplno... - - - Teď tedy k prožitkům uhličitým. Vzápětí po prvém doušku, který vnikl do plic, bolest ukřižování nevnímám. Přesněji; je tu, stále stejné síly, ale mysl má v tu chvíli jiné starosti. Strašně mi to připomíná leitmotiv intoxikací šalvějí divotvornou; to co lidi popisují, když drží šalvějový dým v plicích. Taky si nejsou schopni uvědomit tu chvíli, kdy v sobě přestanou onen dým držet. Taky se náhle ocitnou ve zcela jiném světě. Bylo by to tak i se mnou, kdybych při svém experimentu seděl v pohodlném křesle. Ale já si v tu chvíli uvědomuji to, že se musím držet a nepustit se. Je to cílená myšlenka, vědomě se na ni soustřeďuji, mé ruce se svírají stále větší silou. Musí se to stát mojí poslední vědomou myšlenkou; pak se nepustí, i když třeba už má mysl bloumá úplně jinde. Ta bolest tu ale je, a prudce se stupňuje. V tu chvíli to však již není něco, čeho bych se chtěl za každou cenu zbavit. Naopak, je to teď záplava prudké rozkoše, vnímané jako celek, a přesto rozlišitelné na její jednotlivé praménky. Dlouho se však u těch pocitů nemohu zdržovat, všechno se neuvěřitelně rychle mění. Začínám vnímat vnitřní svět, a rozkoš napjatého svalstva se stává základním motivem symfonie prožitků nadcházejících. Vstup do světa za hranou vědomí na vlnách kysličníku uhličitého je vstupem do temné jeskyně plné zářících drahokamů. Prostor je plný jiskřivě jasných bodů, jak slunce oslnivých světélek, natahujících ke mě své paprsky. Jejich ostrá zář ovšem neoslňuje, je vlídně hladivá, a neskutečně krásná. Je mi jasné, odkud se v pohádkách vzaly ty jeskyně pokladů, ukryté v horách, a otevírajících se jednou za čas tomu, kdo tam v tu prchavou chvíli náhodou vstoupil - ty pohádkové popisy tento můj svět až příliš věrně vystihují. Není to jen tento pohádkový svět. Má mysl je náhle oproštěná ode všeho. Je nad věcí, plná vědomí toho, že VÍM, netřeba toto vědomí třepit na prkotiny. Částí svého vědomí stále ještě osahávám pocity těla, jeho vzepětí, sevření rukou, můj prudký dech - ale proč dýchat tak prudce, vždyť to nemá smysl, stačí zvolna, vyjde to přede nastejno... Další části mé mysli jsou už jinde, jsou to nádherné myšlenkové skoky, fantastické, geniálně prosté asociace, kterými jsou zaujaty. Ale má mysl je i integrální celek - a prostor, kam vstupuje, je kosmický, jasný, plný jemné, fraktálové struktury, do které se transformovala ta pohádková jeskyň zářivých pokladů. Je to zářivý prostor neskutečných, nadzemských rozkoší, a nekonečně se rozpínající mysli. Tenká, uzoučká část oné mysli je však stále spojená s tím tělem, chvějícím se napětím, stále je spojena s jeho marně pracující, vzpínající se hrudí. Tahle nepatrná část mé mysli funguje chladně racionálně. Právě ona dává příkazy zubům, zakousnutým do ústí nadouvajícího se a opět splaskávajícího pytlíku. Ještě ne, ještě držet, tak... ještě nádech... a pustit! Čelist bezvládně padá dolů, a ústa cítí, jak z nich ta věc vyklouzává... a co ruce, jsou sevřeny? Jsou, vše co se dalo, je vykonáno, můžeme končit... Zbytek mysli se odpoutává od těla, a znovu prožívá ty důvěrně známé, slovy nezachytitelné chvíle věčnosti, bezčasí, nekonečného prostoru, koneckonců vezmi si znovu všechny ty šalvějové tripy, jak se je tak marně slovy pokoušeli zachytit jiní, a jak jim i tak jak jsou, bez oněch plytkých slov, tak úžasně empaticky rozumím. - - - Visím za ruce v temném šeru kotelny. Mé tělo se chvěje napětím. Pohled dolů; leží tam splasklý pytlík, ústím nahoru. To napětí těla je neskonale příjemné, a taky si všímám, že nedýchám. Ale nějakou chvíli jsem dýchat musel, protože jsem zpět, v tomto světě, ale kdy jsem zas přestal, to si nedokážu uvědomit. Rozkoš napjatého svalstva se stupňuje. Zase začíná ten pocit zrychlujícího se sestupu, opatrně... Jednou se nadechnu, sestup se zabrzdí. Chvění těla přechází v záškuby. Co ruce, drží... Ano, je to bolest, ale hladivá, vlídná, zase zůstávám nadechnutý a zkoumám, jak se ten pocit vlídné bolesti přelévá do jiskřivé rozkoše. Opět to komíhání vědomí, výdech, a raději ještě jeden, Ludmila smolova.