Je mi smutno

Jaroslave, dívala jsem se na tvé stránky a jsou přinejmenším zvláštní, alespoň pro mne. Píšeš , že by jsi nenechal očkovat svoje děti- ale proč proboha? Své děti by jsi chtěl vyučovat sám doma. Inspirovala tě kniha Poselství Grálů .Připadá mi to jako kdyby jsi byl v nějaké sekteě.

Je mi také někdy smutno. Je mi už 32 a mám smůlu na ženský. Už bych taky chtěl mít rodinu, nebýt sám. Tak kdyby se "náhodou" nějaká našla, tak se může o mě dovědět víc na www.vlockovofotoalbum.aktualne.cz a třeba se mi ozvat.

Me je taky smutno,hlavne pres den,kdy jsem sama doma.Nasla jsem si pritele v USA,kdyz jsem tu studovala.Pritel je moc pozorny,mily,neustale me pusinkuje...proste ideal.Ja jsem doma,on je cely den v praci.Mam na co si pomyslim a stejne nejsem stastna.Bez rodiny,bez kamaradu...s pritelem.Zavidim kazdemu,co je blizko sve rodiny.Je mi smutno!

Proč vždycky chceme to, co nemáme? Taky mi už nějaký čas chybí někdo, kdo by mě měl rád, kdo by mne pohladil a s kým bych večer usínala:( Stejně jako všem tady i mně je smutno...

Taky mě chybí pohlazení od té, kterou miluju (občas si říkám, jestli nejsem vadnej nebo divnej, že chlapi tohle asi nepotřebujou). Neřeším to, ona se chová podobně jako Katka popisuje, ale je mi z toho smutno. A možná jsem vážně divnej, ona mě přehlíží jak krajinu, ale já nemám sílu si něco začít s někým jiným nebo se s ní rozejít. Tak se trápím a domluvy nepomáhají, vždycky když ji obejmu mám pocit, jako zloděj, co potají něco krade.

Ahoj Katko.Proč setrvávat ve vztahu ,ze kterého je Ti smutno?A navíc s tak starým oproti Tobě chlapem?Zvlášť když píšeš,že o Tebe mají zájenm jiní?Vykašli se na něj,lepší to nebude,s přibývajícím věkem horší a horší.Já jsem si ve 33 brala o 13 let staršího,ten byl naopak natolik sexuálně aktivní,že měl i mnoho jiných vedle mne.Taky mi z toho bylo smutno.Dneska se v duchu musím smát,je mi 54,mýmu dědulovi táhne na 67 a sedí u televize a kňourá co všechno ho bolí.Takže na starý kolena bys takovýmu dělala ošetřovatelku.Já vypadám mladší než jsem ,po padesátce sice mám taky už spoustu neduhů,ale věř,že pohled na toho dědulu ve mně vyvolává střídavě smutek a smích.Je Tě škoda,najdi si takového,který Tě dokáže udělat šťastnou,vždyť si to zasloužíš.Za zamyšlení taky stojí,jestli tomu Tvému ještě stojí,velká většina mužů je v 50 se sexem v koncích.Už se těším,jak mi to tady ti hypersexuálněaktivní nandají.Ale já to píšu pro Tebe.

Vis Katko,ted je to fajn.Az ti bude 40,tak tvemu partnerovi 63. Nebude mu do skoku. Avsak vyjimky existuji,viz Ch. Chaplin. Nemyslim,ze bys predelala 47 chlapka.A to co se ti ted na nem nelibi, tak 100 x vynasob.Tak silny to casem bude...Zvaz,jestli je to ten pravy...

Ahojky,příteli jsem už několikrát říkala, že je mi s ním smutno - když mě ani nepohladí, neobejme, nedá mi pusu. Večer usínáme každý na své straně postele, bez dotyku. On na to říká, že bych se chtěla jen muchlat, že chci pořád slyšet, že mě miluje - a to že on dělat nebude, že se to prý nemá říkat moc často a že když nemá potřebu se mě dotýkat, tak se k tomu nebude nutit. On to prý k životu nepotřebuje, pořád se dotýkat.Mně to ale strašně chybí, připadá mi, že mu na mě nezáleží. na to mi zas říká, že se láska projevuje skutky a ne slovy. Tak nevím. Při tom jsem myslím hodně atraktivní, stále dostávám nabídky od jiných mužů, ale já bych chtěla mít hezký vztah s ním...pa Katka

Cauky, taky je mi moc smutno, protože nemám žádného kluka už hrozně dlouho (naposledy v 18), mám 24 let a nedávám si už žádnou šanci. V mladším věku jsem se s rodiči často stěhovala a měnila školu, takže s kamarády jsem na tom taky hodně bídně. Mám sice svůj byt, dobrou práci a skvelou rodinu, ale stastná nejsem. Nemám ani moznost se s nekym seznamit. Bydlim na mensim mestě, kde se nedá nic moc chodit ven (ani s kym) a v práci je samej babinec. Rikaji o mě, ze jsem hezka a kluk se me proto boji oslovit, ale vidim spis taky problem v tom, ze jsem trochu stydliva a neprubojna, proste pro me hrozna kombinace. Jsem fakt zoufala a nevim si rady, pripadam si jak v zacarovanym kruhu. Poradte mi nekdo, co by delal na mém miste. Svym nejblissim vzdy poradim a pomuzu, ale sobe mi to nejak nejde. Mejte se hezky

Ahojky!Jestli se takto cítíš už dlouho, tak s tím asi tvůj přítel nemá moc společného. Bude to v tobě. Něco tě podvědomě trápí a nevíš co to je. Chtělo by to na to nějak dojít.Když budeš ty sama se sebou spokojená a vnitřně šťastná, bude to všechno jednodušší.Možná potřebuješ přítele, který ti bude dávat lásku najevo častěj. Možná máš nějaká deficit z mládí.I když chlapi to většinou moc často právě neříkají. Ze začátku ano, ale později už ne.Pokus se mít víc ráda a být se sbou spokojená. Mít vnitřní klid dělá hodně.A tvůj přítel zná tvůj problém? Jestli ne, tak by jsi mu to měla možná asi říct.Držím Ti palce.

Ahoj,můj problém je už od mala, že si často připadám úplně opuštěná. Nevím, jestli to je tím, že ke mně byl tatínek vždy odměřený a nedával mi najevo lásku. Zamilovávala jsem se pravidelně už od školky do nějakého staršího muže a tan pro mě měl vytvářet tu lásku a bezpečí. Vždy tento způsob ale selhal. Do 14-ti let o mě starší muži nejevili zájem, poté jsem s nimi chodila, pak žila a vždy jsem si připadala s nimi i bez nich strašně opuštěná. V současném vztahu (přítel o 23 let starší) si tak připadám taky. Přemýšlím, jestli je to problém toho vztahu - vůbec mi neříká ani nijak nedává slovy ani doteky najevo, že mě miluje. Nebo jestli je to problém ve mně - jestli se mám naučit být spokojená sama se sebou - bez druhých. Ale jde to? Být v neuspokojivém vztahu nebo úplně sama a při tom být šťastná?Díky za odpovědi.pa Katka, 24 let