Kdy jste se naposledy počůrali? :-)

No rozhodně to nebylo uprcnutí, prostě jsem se úplně pokakala :-(
A co kdyby ses nepočůrala úplně, ale třeba tak, jako já u té kamarádky?

Martinko, jsi tak hodná, že jseš tady. Nevím, zda bych to sama zvládla. Od rána jsem nebyla na záchodě a už přešlapuji a kroutím se jako had. Byla jsem ráno s přítelem, ale to bylo brzy a ještě nic nepoznal. Odpoledne budu doma, s mámou a tátou. A já se mám před nimi počurat! Proboha! Píšu to snad na 3x, jak se mi třesou ruce. Nevím, jestli budu mít odvahu.

Ahoj Ivuško, já myslím že to máš už jedno. Tahle diskuze je prostě o nehodách. Zda se jedná o počurání, nebo pokakání, když už jsi našla tu odvahu a svěřila jsi se, tak se otevři celá. Máš tady přátelé, kteří Ti rádi budou naslouchat a třeba i pomohou. Uff, nemáš to asi jednoduché, že? A u Tebe se jednalo jen o takové uprcnutí, nebo jsi se opravdu pokakala?

Klárko, spaní vynech, právě kvůli tomu drhnutí. Něco o tom vím, v nemoci se mi to kdysi přihodilo a vzpomínám si, i když to dávala do pořádku máma, že matrace se drhly blbě, pořád byly tak nějak cítit a nechtěly schnout. Kalhoty si vezmi jako normálně nosíš doma. Ta terapeutka měla úspěch tím, že holky vůbec netušily, co bude a ona šla s nimi taky oblíknutá úplně normálně. Ten profesor říkal, že přišla normálně na skupinu tak jak vždycky, jen jim řekla, že je jiný program, protože budou mít tu skupinu venku mezi lidmi. Takže určitě neměla na sobě nic zvláštního, žádné extra staré oblečení, to by si holky určitě něčeho všimly. Tak si myslím, že ani tvoje máma si nesmí ničeho všimnout, musí to vypadat přesně jako tehdy na té svatbě, žes to jenom nedokázala udržet a počůrala ses. A s brečením tomu taky nechej volný průběh, stejně píšeš, že ses rozbrečela už na tom záchodě při představě. Fakt bude nejlepší, když budeš mít na paměti tu terapeutku a všechno bude naprosto stejné, jako když jsi normálně doma. Až na to, co se ti stane... Moc ti držím palce :-)

Kláro, ta moje první nehoda by se hodila spíš do jiné diskuze, protože to jsem se pokakala a jedna moje kamarádka to všude rozkecala, takže z toho byl pěkný trapas.

Víš, myslela jsem, že bych třeba řekla, že se mi to stalo ze spaní... Ale máš asi pravdu. S tím drhnutím. Já se ale bojím, že to nedokážu. Ale je to dobrý nápad, nejít na záchod, třeba to při mé nervozitě přijde samo a rychleji, než bych čekala. Mám si na "to" vzít nějaké světlé kalhoty, aby to máma poznala sama, nebo něco tmavšího? A mám se pokusit nebrečet? Já jsem takový srab, že bych normálně asi brečela, víš? Ani nevíš, jak mi vaše a Tvoje rady a účast pomáhá! Děkuji moc!

Marťo, jseš tady?

Klárko, Ivko - na ten pocit se nedá zapomenout. Víš, že jsi celá mokrá a dělat přitom, že se nic nestalo a čekat jen, až to rupne a někdo tě takhle objeví....brrr. Ivko, ty nedělej vůbec nic, je to super kámoška, můžeš se na ní spolehnout, když to nerozkecala. Jen se nestyď to s ní rozebrat, popovídat si s ní o tom, zvlášť jestli se ti to stalo prvně. Ale řekni jí na rovinu, že jsi nervózní, aby se ti to před ní nestalo znova. Taková dobrá kámoška tě určitě uklidní a určitě ti řekne, že i kdyby se to třeba nedej pánbůh ještě stalo, že se nic neděje. Asi takhle nějak to Kamil myslel,že to o tobě bude vědět a bude tě chápat. Je potřebné, aby sis z toho nedělala mindrák a zbytečné zase je, aby dokonce ses snažila se s ní nesmát. To je škoda přeci.
Klárko, v tomhle se těžko radí, ale asi by to chtělo udělat tak, jak ta terapeutka, to znamená naplno to pustit.Nebo spíš nejít na záchod tak dlouho, až to nepůjde uržet. Jen bys asi měla být někde na linu nebo tam, kde se dá podlaha dobře umejt, drhnout koberec nebo postel, matrace, to by bylo pěkně nepříjemné.

Chápu, jak se Ivka stydí, jít za tou kamarádkou. Já sama jsem stašně nervózní. Mám "to" udělat? A třeba v posteli? Jsem už z toho na prášky:-(

Ivko, já si taky myslím, že Ty rozhodně nemáš důvod se před ní znovu počurat. To není Tvůj případ, takové řešení. Ty jdi za ní a otevřeně si s ní o tom promluv a moc jí poděkuj, že se tak krásně zachovala. Co já bych za to dala, za takovou reakci okolí. A ta nehoda před tou jinou kamoškou, o co šlo?

Jenže to je právě ono, když jsem teď s ní, tak se raději nesměju vůbec, protože mám strach, že to před ní zase pustím, budu to tajit a bude to jako minule.
A jak myslíš Kamile to, že si okolí zvykne?

Ivko, nemáš se čeho bát. Prostě se jen víc kontroluj při smíchu a pokud se smeješ srdečně a zase se přitom počůráš, nic si z toho nedělej, okolí si zvykne. A v tvém případě určitě není nutné, aby ses úmslně počůrávala. Tohle se týká osob, které se počůrají, protože se bojí, že to nevydrží, nebo už se počůraly, protože se jim moc chtělo. Ty bys to udržela, kdyby ses nesmála. Buď tedy v klidu a radši se před smíchem pořádně vyčůrej.

Bude mi 17 a byl to teda pořádný šok, takové to ucvnknutí smíchy by ještě šlo, ale já byla vlastně skoro celá počuraná. Strašně jsem se lekla, když to začalo téct poprvé, bála jsem se, že to půjde vidět, ale každé další učúrnutí bylo jen a jen horší. Kámoška se sice nesmála kvůli tomu, že jsem to pustila, ale spíš jí bylo k smíchu, jak jsem po ní vyjela a vehementně ji přesvědčovala, že já si přeci do kalhot nečůrám. To byla vlastně pravda, já si do kalhot nečůrala, já už byla mokrá. Když na to přišla, tak mi bylo do breku a chtěla jsem jít okamžitě domů, třeba s tou pohromou v gatích, ale nakonec mě kamarádka přemluvila, osprchovala jsem se u ní a půjčila mi oblečení. Jenže teď se před ní strašně stydím. A podle toho co jste tu naposledy psali bych se vlastně před ní měla znovu počůrat a pak se jí přiznat?
Nevím jak by na to reagovala, navíc i když vím, že by to neudělala, tak mám strach, aby se o tom někdo další nedověděl (mám totiž špatnou zkušenost s jinou kamarádkou, která rozkecala mojí trochu jinou nehodu).

Ivuško, to musel být taky šok, že? Co jsi cítila v ten první okamžik, když to začalo téct? Kolik Ti vlstně je? A ten pocit, dělat že se nic nestalo, to je mi tak důvěrně známé... Přitom víš, jakou máš v kalhotkách pohromu a s každým dalším učůrnutím je to jen a jen horší. Člověk by se nejraději propadl do země. A stejně to oddaluješ jak jen to jde, to příšerné přiznání. Stala se Ti taková věc poprvé? Ráda bych Ti pomohla, ale nevím zda to, co mám udělat já - počurat se ve svých osmnácti letech naschvál do oblečení a pak se jít "přiznat" rodičům, by bylo pro Tebe to správné řešení. Že cítíš stud, to je určitě normální. Ale když to nikomu neřekla, tak je to fajn kamarádka. A jak jsi šla potom domů? Takto počuraná, nebo jsi se u ní vysprchovala a půjčila Ti svoje oblečení?

A kolik ti je, Ivko? Prý se věkem tohle někdy srovná, ale pokud se počůráš jen smíchy, podle mě to není žádná vada. A kamarádky se drž, když tě neshodila. Přiznej jí, že ses styděla a bála se, jak před ní budeš vypadat, měla by to pochopit.

Ahoj všichni. Tedy přiznám se vám, že jsem dost překvapená. Tím jak na ten návrh reagujete. Já myslela, že si budete myslet, že jsem naprosto praštěná, hloupá a naivní... Hmm, já o tom popravdě hodně uvažovala. Ale přiznám se, že jsem chtěla říct, že je to hloupost, takový návrh. Jenže podívejte se, jaký jsem zbabělec i tady v této diskusi. Copak to dokážu, počurat se doma schválně a pak to jít říct mámě?!?! Dnes ráno jsem si sedla na záchod, normálně svléknutá a zavřela jsem oči. Představovala jsem si, že jsem u sebe v pokoji a že mám na sobě legíny. Když jsem začala .. čurat, tak jsem si představovala, že čurám do těch legín. To bylo strašné a dokonce jsem se rozbrečela. Fakt myslíte, že to mám udělat? A do čeho? A jak moc? A má to být hodně vidět? A jak to mám potom říct? A mám u toho brečet, nebo mám zkusit nebrečet (to nevím, jestli to dokážu). A nemám to napřed zkusit bez přiznání? Já na to myslím pořád. Před pár dny jsem byla v obchoďáku a když jsem se podívala do velikého zrcadla, tak jsem se prvně podívala na svůj rozkrok, zda je vše jak má být!!! Takže asi budu muset udělat cokoliv, jen aby to pomohlo. Ach jo.

Jak to myslíte s tou metodou? Mám totiž podobný problém. Je mi to hrozně trapné ale když jsem byla před měsícem u kamarádky, tak jsme se hrozně smály a při jednom "záchvatu smíchu" jsem si trochu ucvrnkla do kalhot, kámoška si samozřejmě všimla, že jsem se najednou přestala smát a ptala se, jestli se mi něco nestalo, ale bylo mi trapné jí to říkat, tak jsem řekla že ne, jenže při druhém záchvatu jsem si učůrla už teda o hodně víc a nějak instinktivně jsem jsem k sobě přitiskla stehna a sáhla si rukou dozadu, abych zkontrolovala stav, na gatích jsem už samozřejmě nahmatala pěkné mokro a bylo mi trapné jít na záchod, navíc bych musela kolem kamarádky projít a ona by si všimla, co se mi stalo (což bylo zřejmě stejně poznat podle chování, ale tehdy bych to za nic nepřiznala). Snažila jsem se chovat uvolněně a na její další otázky, jestli se mi vážně nic nestalo, jsem pořád odpovídala že ne (i když jí to bylo určitě jasné), tak jsme pokračovali v povídání dál, ale když už jsem si při třetím pořádně ucvrnkla a to tak, že mi to teklo i po nohách, takže mokro končilo někde pod koleny, nohy jsem měla přitisklé k sobě, aby to nebylo poznat, ještě jsem stála za stolem, takže mě to trochu krylo a to už bylo kámošce nápadné, navíc když prošla, stále jsem se točila tak, abych k ní nebyla zády, tak se mě ptala, jestli jsem si snad náhodou smíchy necvrnkla a já hloupá po ní ještě vyjela, že co si myslí, jestli jsem snad mimino, abych si čůrala do kalhot, ale nakonec na to stejně přišla a byl to o to větší trapas, že jsem ani neměla odvahu se přiznat. Teď se s ní nedokážu ani moc bavit a nevím co mám dělat, přitom ona to nikde nerozkecala a ani se mi nesmála.

Ano Kamile, to co popisuješ, to jsem taky četla. Myslím, že v Květech byl před pár lety rozhovor s nějakým panem profesorem psychiatrem o odstraňování a léčení různých traumat. A on tam právě popisoval trochu zvláštní, ale prý velice účinnou metodu jedné své kolegyně, která měla na starost skupinu holek, co měly trauma jezdit metrem, protože se nedá z něj vylítnout jako z autobusu nebo z tramvaje a v nouzi skočit někam za keřík,a tak se bály, že se tam před lidma počůrají. Prý měla tahle terapeutka tím, že se počůrala sama před nimi v obchodňáku, stoprocentní úspěšnost. Možná že to právě Klárko tvoje kamarádka četla nebo o tom ví a ten její nápad není vůbec marnej. Ono to samozřejmě vypadá na první pohled hodně ujetě, to je fakt, ale koukni, když to mají ověřený oborníci, že to je tak moc úspěšné, tak bys o tom mohla pouvažovat. Pokazit tím nic nemůžeš a jestli by ti to mělo pomoct, tak to stojí za to. Akorát bych myslela, že ne počůrat se před kýmkoliv někde venku třeba, aby sis nedělala zbytečně nějaké komplikace, ale v soukromí domova. A asi ne před mámou, aby to viděla, ale jinde a pak se jít mokrá přiznat. Jsem asi taky praštěná, že ti to takhle radím, na ten článek jsem si nevzpomněla, Kamil jo a přijde mi, že by to opravdu mohlo zabrat. Určitě je lepší to zkusit než nedělat nic a pak se potýkat do konce života s traumatem. Fandím ti.

Kláro, ono to zřejmě spočívá v tom, že když to člověk dlouho zadržuje a pak dojde k vyprázdnění měchýře (chtěnému - na WC, nebo nechtěnému - např. do oblečení mezi lidmi), je to taková úleva, že u někoho se tou slastí z úlevy přehluší ta ostuda, která následuje.
Trauma máš, že se počůráš před známými lidmi, nebo i neznámými, třeba v MHD? To se pak léčí terapiemi a nějaká žena s těmito vystrašenými lidmi šla do obchoďáku, kde to najednou pustila do kalhot. Řada okolních lidí si toho vůbec nevšimla!!! Tohle tedy měla kamarádka na mysli. Nakonec by ti to mohla takhle veřejně ukázat sama a ty by ses nebála. Tohle se totiž stane skoro každému, že to neudrží. Jen má někdo to štěstí, že to ututlá, když nejsou svědci, jiný to schytá naplno. Ale jsou horší věci než se počůrat.

Marťo, taky doufám že Jana nedostala. Třeba to i utajila.. Víš, přemýšlela jsem jak tady lidé píší o svých příhodách-nehodách. Spousta z nich se přiznává, že je to i vzrušilo. Že se snad dokonce počurávají dobrovolně. Já nevím, nedokážu to pochopit. Já z toho mám trauma asi na zbytek života. Jedna kamarádka ale říkala, že nejlepší je léčba šokem. Prostě mi řekla, abych se před někým (prej i před rodiči) trošku počurala, přiznala se a pozorovala, že to nebude trapas. Nevím, zdá se mi to dost úchylné. Ona je to ale výborná kamarádka a asi to myslí dobře. Ona sama určitě úchylná není. Mám s tím traumatem problém stále velký, ale počurat se naschvál, když mi je osmnáct let, navíc před mámou, kde ten problém začal... Je to strašně praštěné, ale ona říká, že po takové příhodě s přiznáním by prý vše skončilo.