1215 komentářů / 0 nových
Poslední

Komentáře

Stránky

Obrázek uživatele Návštěvník
?ája (anonym)
Já vím,že to bude znít divně,ale já jsem se své agory zbavila.Nechci tvrdit,že jsem vyléčená,to ne.Může se kdykoli vrátit,ale troufám si říct,že už vím jak na ni.
20. Únor 2006 - 11:43
Obrázek uživatele Návštěvník
Zuzka (anonym)
Tak honem povídej, jak na to svinstvo vyzrát :))
20. Únor 2006 - 13:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Zuzka (anonym)
Tak honem povídej, jak na to svinstvo vyzrát :))
20. Únor 2006 - 13:45
Obrázek uživatele Návštěvník
Miki (anonym)
Ahoj,zdravim všechny kteří mají problém s agorafobií,já sám s touto nemocí již bojuji několik let,stydím se za ni a snažím se ji skrývat,aby si mé okolí nemyslelo že jsem kretén,ale moje problémy se stále prohlubují,i když jsem navštívil psychologa ale mého problému mě nezbavil,ale s pomocí léku které mi předepsal dokážu některé situace zvládat lépe.Chtěl bych najít někoho,kdo tuto nemoc překonal,nebo s ní uspěšně bojuje abych s ním mohl konzultovat svoje problémy.
23. Únor 2006 - 11:55
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Koukám, že panická porucha přesídlila na agorafobii :-) Přijdu si vás odpoledne přečíst, taky se s agorkou trápím. Berete nějaká AD?
23. Únor 2006 - 12:40
Obrázek uživatele Návštěvník
Miki (anonym)
AD mi moc nepomáhají,jedině neurol je celkem spolehlivý,ale má tu nevýhodu že je dost návykový a dávky se časem musí zvyšovat.Jaké jsou vaše zkušenosti?
23. Únor 2006 - 14:48
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Já Neurol dostala včera, takže s ním zkušenosti nemám zatím žádný, ale určitě časem nějaký budou... S ADčkama taky nejsem zrovna spokojená, protože problémy tu jsou pořád a beru je už rok...
23. Únor 2006 - 17:34
Obrázek uživatele Návštěvník
Sylva (anonym)
Ahoj! Moc by mě zajímalo, jak na to Kája nebo "ája" vyzrála? Já mám agorafobii už 15 let a prvních 5 let jsem jen chodila k psycholožce a zhoršilo se to tak, že jsem nemohla vyjít ani z domu a prožila několik let jen v bytě. Pak jsem začala brát Seropram a začalo se to zlepšovat - začala jsem vycházet ven, jezdit tramvají v doprovodu, vystudovala vysokou, ale pořád nejsem OK. Musím na tom pracovat a pomalu se to zlepšuje. Tak jak se toho zbavit úplně?
26. Únor 2006 - 22:09
Obrázek uživatele Návštěvník
pavel (anonym)
Já jsem trpěl 5 let a až po poradě s psychyatrem jsem se začal léčit,už přes rok beru zolloft a mohu dělat i to co už jsem nemohl, chodit do divadla ,nakupovat ... je to ale o trpělivosti.
28. Únor 2006 - 8:01
Obrázek uživatele Návštěvník
Miki (anonym)
Chtěl bych se zeptat Kamči jaké jsou její první zkušenosti s neurolem,a taky jestli jsi schopna chodit do práce nebo do školy?
28. Únor 2006 - 9:32
Obrázek uživatele Návštěvník
Linda (anonym)
Ahoj Sylvo, já mám (snad měla jsem) agorafobii asi 5 let. První rok a půl jsem se léčila Seropramem, ale vůbec na mě nezabral. Teď beru Efectine a ten funguje. Prášky jsou jen podpůrná léčba, nejdůležitější je "hlava"! Stojí to hroznýho úsilí a odhodlání, ale jde to! Já jsem nemohla jezdit MHD, s cizími lidmi autem, neexistovalo kino, divadlo... Teď jezdím do práce denně MHD, kino i divadlo je ok, dokonce sama lítám letadlem... Ale chce to hodně exponovat, tzn. vystavovat se těm situacím a zvyknout ten mozek... Moc mi pomohli na terapii v Psychiatrickém Centru v Praze (www.pcp.cz)! Zkus to tam! Hodně štěstí!!!
2. Březen 2006 - 14:37
Obrázek uživatele Návštěvník
Lucie (anonym)
Ahoj Míšo,s agorafobií mám skoro 5ti letou zkušenost.Návštěvy na psychiatrii,psychologové,rady ze všech stran,léky a výsledek téměř žádný.Víš co mi hodně pomohlo,i když to bylo neuvěřitelně těžké a chtělo to velkou dávku trpělivosti.Uvědomit si,že žádný ze stavů,které prožíváme(úzkosti,panika..)nejsou nebezpečné a že jak rychle přišly tak zase odejdou.Můžu Ti z vlastní zkušenosti říct,že mi hodně pomohla alternativní medicína.Zbavila jsem se všech těch léků,které mi moc nevyhovovaly.Jak píše Linda,nejdůležitejší je se neustále vystavovat rizikovým situacím a nechat hlavu,ať se s tím popere.Je to moc těžké,ale zkus to vydržet.Držím pěsti!Lucie 25let,Olomouc
3. Březen 2006 - 9:29
Obrázek uživatele Návštěvník
Kamča (anonym)
Ahojík všici, já beru Fevarin a asi se za ten rok, co ho beru, můj stav trochu zlepšil, není to ale úplně v pohodě. Miki, právě proto, že chodím do školy a mívám panické záchvaty ve škole, tak jsem si nechala minulý týden předepsat Neurol. Zatím jsem ho ale vyzkoušela jen doma. Myslím, že by to nemělo vadit při práci nebo škole. Brala jsem si teda jen půlku 0,25mg. I tak mi to pomohlo a byla jsem po chvíli klidná. Lindo, to je fajn, že se z toho dostala. Já si zatím na divadlo ani do kina netroufám :-( Naposledy jsem byla v kině na Kameňáku 2 asi tak před dvouma rokama. Teda je fakt, že do kina jsem nikdy moc nechodila, spíš vůbec. Ale občas jsou filmy, na který bych třeba ráda šla, ale... Lucko, taky mi pomáhá vědomí, že všechno je jen psychika a nic se mi nemůže stát, přesto je to občas tak silný, že to nedokážu sama překonat :-(
3. Březen 2006 - 9:50
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
Trápila jsem se agorou dobře 15 let.Byly doby,kdy jsem v MHD vystupovala po jedné zastávce.Do obchodu jsem mohla jen se svými dětmi.Všude jsem chodila pěšky.Navštěvovala jsem psychology i psychiatry,nepomáhalo nic,ani léky-Xanax,Seropram,Neurol.První impuls ke zlepšení bylo docházení do denního stacionáře.Tam se neřešil až tak můjproblém,ale spíš já sama.Poprvé po dlouhé době jsem vlezla do autobusu a jela.A ono to šlo.Pak už šlo jen o to pochopit dvě nejdůležitější věci-žádný z těch šílených pocitů mi neublíží,neumřu ani se nepozvracím ani nic jiného-a druhá věc-pomoct si musím předevšim sama-do toho autobusu za mě nikdo nevleze.Jednou to tak přišlo a já jsem si byla jistá,že to dokážu,že si nenechám sama sebou omezovat svou svobodu.Je to tak.Jezdím,nakupuju,kdykoli a kdekoli.Držím vám všem palce.
5. Březen 2006 - 15:25
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
Trápila jsem se agorou dobře 15 let.Byly doby,kdy jsem v MHD vystupovala po jedné zastávce.Do obchodu jsem mohla jen se svými dětmi.Všude jsem chodila pěšky.Navštěvovala jsem psychology i psychiatry,nepomáhalo nic,ani léky-Xanax,Seropram,Neurol.První impuls ke zlepšení bylo docházení do denního stacionáře.Tam se neřešil až tak můjproblém,ale spíš já sama.Poprvé po dlouhé době jsem vlezla do autobusu a jela.A ono to šlo.Pak už šlo jen o to pochopit dvě nejdůležitější věci-žádný z těch šílených pocitů mi neublíží,neumřu ani se nepozvracím ani nic jiného-a druhá věc-pomoct si musím předevšim sama-do toho autobusu za mě nikdo nevleze.Jednou to tak přišlo a já jsem si byla jistá,že to dokážu,že si nenechám sama sebou omezovat svou svobodu.Je to tak.Jezdím,nakupuju,kdykoli a kdekoli.Držím vám všem palce.
5. Březen 2006 - 15:25
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Ahoj Ájo, tedy klobouk dolů. Já už v tom lítám tak deset let a bohužel poslední dobou mám pocit, že už se to ani nemůže zlepšit protože se, jak překvapivé, bojím, že se budu bát. Zajímalo by mě, jak tě to potkalo. A vlastně i to kolik je ti let. Pracuji doma a tak nejsem, bohužel, nucena se denně prát s tím strašným pocitem, že se zblázním, když opustím svůj byt a vzdálím se tak dvěstě metrů od domova.Znám osobně pouze jednoho člověka, který se ze všeho vyhrabal na devadesát procent, ale je to cizinec a mé znalosti angličtiny nejsou dostatečné na to abych z něho dostala potřebné informace, kdy u něho došlo ke zlomu k lepšímu. Kvůli agorafobii jsem musela opustit zaměstnání, které jsem milovala. Pracovala jsem v divadle jako garderobierka a to obnáší i to, že člověk stráví půl měsíce na zájezdech. Po jedné cestě do Prahy jsem si to tak užila, že jsem následující den zjistila, že se mnou není něco v pořádku. Byla jsem těhotná a šedesát minut strachu způsobilo, že jsem potratila. Od té doby se moje agorafobie ještě prohloubila a mám na sebe vztek. Ale zřejmě není tak velký aby se mnou pohnul. Léky beru deset let. Mám období kdy mi stačí půl Frontinu denně. Zrovna teď ale beru dva denně a očekávám toužebně jaro protože slunce mě vždy donutí k akci.A tohle jaro opět doufám. Byla bych šťastná kdybych mohla aspoň chodit pěšky. Milovala jsem to. Jediné co mě nutí chodit ven je pes. Kdyby ho nebylo asi bych paty nevystrčila.Ale jak už jsem psala dvěstě metrů od domu začnu značně nervóznět a někdy...Však to znáte. Ve všech příspěvcích jsem si přečetla, že při panické atace máte strach ze smrti, zvracení, atd. Můj pocit je, že se zblázním. Je to strach o můj zdravý rozum.A když ten přijde, tak zvracím a to je mi v ten moment úplně jedno. Ale to, že nejsem schopna mít svou psýchu pod kontrolou mi připadá děsivé. Když mám průvodce skvěle mi účinkují věci jako slovní fotbal, zkoušení z anglických nebo německých slovíček, nebo přepisování telefonního diáře. Mám teď problém. Ve městě jsem byla naposledy v polovině prosince a moje kamarádka otevírá bar a chce mou pomoc. Už se na to psychicky chystám, takže je mi jasné, že až přijde na věc bude ze mě blekotající troska, pak to zvládnu, pak budu v euforii a pak zjistím, že jsem úplně psychicky vyčerapaná a vlastně vůbec nevím proč. A ještě jedno možná malicherné upozornění pro dámy. Po Seropramu jsem přibrala skoro třicet kilo velmi rychlým způsobem aniž bych zvýšila příjem potravy. Jsem spíš ten typ, který nemůže jíst když je nervózní.
16. Březen 2006 - 13:29
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
Ahoj Maruš,já jsem to zvládla,takže to jde.Věř tomu.Tenhle týden mě moje agora zase navštívila při cestě autobusem,ale nic se nestalo.Dojela jsem,kam jsem chtěla a jezdím dál.I když je ti blbě,tak se nic nestane.Vždycky to přežiješ.Nezblázníš se.Proč bys měla?Znáš někoho,kdo se zbláznil,protože šel dál než 200metrů od domu?Já nikoho takového neznám.Myslím si,že toto bude pro tebe dost důležité si to připustit a přesvědčit se o tom.
18. Březen 2006 - 18:53
Obrázek uživatele Návštěvník
Návštěvník (anonym)
Ahoj ájo, Díky moc. Máš určitě pravdu. A já to vlastně vím, ale jsem fakt zbabělá. Stejně vím, že mě tento týden čeká cesta do města i to, že budu muset být fungující jako kuchařka amatérka. Ono to nějak dopadne. Nedávno se mě můj systematický kamarád ptal, jakto že mě nevadí, že třeba vidím krásnou přírodu a památku, že se nepřinutím k tomu abych to či ono místo navštívila. Já mu jen vysvětlovala, že by mi stačilo si zajít do drogerie a koupit si nějaký pěkný sprchový gel a cestou zpátky se stavit na kávě aniž bych se pohybovala plížením a odříkáváním mantry. Nebo mě vadí to, že když například dojde k hádce s mým partnerem tak on se může sebrat a říct, že jde na pivo. To mu strašně závidím. A vím, že máš pravdu.Asi si ten tvůj text budu muset zapamatovat a říkat si ho do středy kdy prostě musím. Slíbila jsem pomoc a musím to dodržet a hlavně chci to dodržet.Vlastně se na to i těším, ale ten přesun... Mohla bys mi napsat, jak se ti to přihodilo. Myslím, jak tě poprvé agora navštívila. Mě to potkalo těsně po třicítce a je mi líto těch let i když i tak si myslím, že mám hezký život a skvělého chlapa. Nemám děti, takže tím nikdo netrpí, ale ten pocit osobní nesvobody není příjemný. Jednou mi velmi pomohl jeden léčitel i když spoustu odborníků psychiatrů tvrdí, že alternativní medicína nefunguje na tyto typy psychických poruch, ale není to pravda. To jen kdyby to někoho zajímalo, tak můžu dát kontakt. Žiju v Děčíně a tady tedy bohužel nic moc ani s odbornou pomocí. Ale podle toho co píšeš, ájo, tak evidentně ani odborná pomoc není nutná, když se člověk správně našteluje. Díky moc ještě jednou. A napíšu jak jsem zvládla první letošní pokus zase se zapojit do normálního života. Marie.
20. Březen 2006 - 12:01
Obrázek uživatele Návštěvník
marie (anonym)
Jo a ještě jsem ti nepogratulovala k dalšímu úspěšnému překonání sama sebe. I když to třeba trvá pět minut, tak čas je v tomto případě velmi relativní. Je to zkrátka hnusný, ten pocit zvláštího neskutečna a to jak se ti chce utéct a vlastně nemáš kam ani proč. Jsi moc statečná.
20. Březen 2006 - 12:41
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
ahoj Maruš,díky za ty pochvaly,moc si jich cením.Vysvětlovat někomu jaké máš pocity,kdo to nezažil,je naprosto zbytečné,protože i kdyby moc chtěl, pochopit to nemůže.Agora mě potkala poprve asi v 15 letech,teď je mi 38,ale tenkrát jsem samozřejmě nevěděla,o co jde.Klasickou léčbu bych určitě nezavrhovala.Kdo mi poprve opravdu pomohl byla psycholožka a její hypnoza.Po jediném sezení jsem byla v pohodě 3 roky,pak jsem do toho spadla znovu vlastní vinou-udělalo se mi blbě,začala jsem se cestování vyhýbat,a bylo to zpět.Teď už vím,že ať je mi jak chce,prostě MUSíM.Ty hnusné pocity se pak zmírňují,až si na agoru ani nevzpomeneš.To,že jsem dokázala dojít až sem,toho si fakt cením.Je to moje největší vítězství.Držím ti palce.Ozvi se.
20. Březen 2006 - 13:15
Obrázek uživatele Návštěvník
Marie (anonym)
Tak ještě jednou ahoj,Ájo, vážně v patnácti. To je teda pěkně pitomej věk na tenhle problém. Co škola a práce a vůbec. Vysvětlovat svému klukovi v tomhle věku, že prostě nesedneš do autobusu, to je teda síla. Já měla do 30 let úplně idylický život. Prostě zdravá, mladá ženská pořád mezi lidma a každý rok u moře. A až po operaci nezhoubného nádoruv hlavě mě to draplo cestou v autě z kontroly v Praze úplně jak blesk z čistého nebe. Takže můj mužskej, kterej mě vezl viděl,že se něco děje. Prosila jsem ho o facku abych se probrala a pak jsem běhala po poli někde u dálnice v říjnu a snažila jsem se uklidnit. Ale už jsem byla hotovej člověk se spoustou zkušeností a můj chlap mě znal i před tímhle dnem a je se mnou pořád i když je mladší než já a má spoustu zájmů. Všude chodí sám a doma má teď obtloustlou keramičku, která poměrně nedávno byla veselá štíhlá garderobierka.Mě je teď 41 let.Léky samozřejmě beru a snižuju a zvyšuju dávky podle ročních období. Do svých třiceti jsem si vzala občas acylpirin, ale co se dá dělat. Psycholožky jsem vyzkoušela dvě, ale bez valného úspěchu.A minulý rok jsem udělala přesně tu klasickou chybu o které píšeš. Udělalo se mi blbě a zase jsem zůstala sedět doma. Člověk se asi opravdu vyhýbá nepříjemným situacím jak může a to je,bohužel. lidská přirozenost. A vyhýbáš se tak dlouho až je ti nepříjemně i v tom tvém jediném bezpečném místě. Samozřejmě mi odborníci vysvětlovali, že se to vždycky jednou za čas vrátí, aby si ten mozek vyzkoušel, že už na normální pohyb máš.A i když jsem to věděla, tak tento rok jsem ani neměla žádné velké pokusy o překonání problému. Jenže roky letí a tak do toho zase chci jít. Mám velkou podporu ve svém okolí, ale možná kdyby mi pomáhali méně... No,myslím, že o tom víme své a taky jsem toho spoustu přečetla na toto téma, ale je to jako s vařením. To že máš dobrý recept neznamená, že to jídlo bude dobrý i když se pokusíš řídit těmi správnými pokyny.Tak, sakra, když jsi to zvládla v takovém věku, tak musím taky. I když se nenávidím, když dojdu do malé zeleniny dvěstě metrů od domu a pouze dvě sympatické babičky přede mnou si vybírají jablka a já stojím za nima zbrocená potem a v duchu je proklínám ať už sebou konečně hodí. Ty jsi z velkého města? No, mám pocit, že z tebe tahám moc intimních informací, ale nemám moc možnost si z někým se stejnými zkušenostmi popovídat.Ale ať je to jak chce a i když se asi nikdy v životě neuvidíme, tak jsi můj hrdina a přeju ti opravdu hodně štěstí v životě. Protože to, že máš věci pod kontrolou je mnohem úžasnější než vyhrát první cenu ve Sportce.
20. Březen 2006 - 14:07
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
Ahoj Maruš, asi jsi mě nepochopila úplně správně. V 15 jsem měla poprvé takový blbý pocit v autobuse a pak strašně dlouho vůbec nic. Na plno se to rozjelo asi ve 23 letech. A pod kontolou to taky nemám zas tak dlouho- tak 2 roky. Je to běh na dlouhou trať. Důležité je se s tím nesmířit a i když se Ti třeba nedaří, nevzdávat to. Na mě vidíš, že jsem úspěch taky neslavila hned. Kdyby jsi chtěla, můžu Ti dát telefon a pokecáme o té potvoře agoře. A co Ty víš? Třeba mě příští rok v létě přijedeš navštívit. Bydlím v malé vesnici u Olomouce. Měj se zatím hezky, musím končit, čas je můj věčný nepřítel. Ahojky
20. Březen 2006 - 20:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Lůca (anonym)
Ahojky,chtěla bych vám napsat tenhle příběh a zároveň vědět váš názor.Asi před měsícem jsem se seznámila přes chat s klukem.Bydlí nedaleko ode mně a zhruba 15 minut mu trvá cesta do práce,tak že chodí pěšky.Asi po týdnu našeho intenzivního psaní jsem se dozvěděla,že trpí agorafóbií.V té chvíli jsem o ní nevěděla absolutně nic.Vyprávěl mi čím se to projevuje a že kdysi to nebylo tak intenzivní jak v dnešní době.Prý to má návaznost na jeho nevydařené dětství.Ani nevím jestli chodil někdy na nějaké terapie,ale svěřil se mi,že by s tím něco chtěl dělat,ale nemá odvahu.Docela se o tom špatně píše,protože jsem se nechtěla na více ptát,než sám řekne.O takových věcech si myslím,že člověk by se měl vypovídat sám. Nakonec snad můžu jen říct,že se máme rádi a ikdyž to máme k sobě snad 20 minut cesty,ještě jsme se neviděli,protože si to nakonec vždycky rozmyslí.Tak že bych mu ráda dala čas. Chtěla bych se proto zeptat,jestli je dobré tohoto člověka nějak přesvědčit,aby na nějakou terapii šel a nebo čekat až se rozhodne úplně sám.Asi bych byla raději pro druhou variantu,ale na druhou stranu se bojím,že to dojde tak daleko,že opravdu bude znát cestu do práce a domů.Moc děkuji Lůca
23. Březen 2006 - 21:31
Obrázek uživatele Návštěvník
EVA (anonym)
AHOJTE TRPIM AGORAFOBIOU OD PUBERTY TERAZ MAM 43 ROKOU UZIVALA SOM ROZNE LIEKY ALE ZATIAL ZIADEN USPECH.AK NIEKOMU POMOHOL URCITY LIEK PROSIM NAPIS O AKY IDE.DAKUJEM
7. Duben 2006 - 20:54
Obrázek uživatele Návštěvník
Karolina (anonym)
Ahojky vsichni, poprve se mi udelalo spatne v metru,kdyz jsem byla tehotna a od te doby to jede,asi 2 roky. Strach v MHD uz jsem jakz takz zvladla,ale vetsi sila je byt s prckama (dvojcata 10 mes.) sama doma. Kdyz manzel rano odjede do prace,tak to zacne,buseni srdce,poceni,hrozny strach,ze se mi neco stane a prckove zustanou bez dozoru. Uz mi z toho fakt hrabe,nemuzu normalne fungovat.
9. Duben 2006 - 9:38
Obrázek uživatele Návštěvník
Pajka (anonym)
Karolíno, rozumím Ti. Mám panickou poruchu s agorafobickými projevy od 13 let a mám 3 děti. Po 3.porodu jsem přišla něčím podobnám, děti byly malinké a já jsem se začala bát s nimi být sama, nevěřila jsem si a po požáru na sídlišti jsem začala mít hrůzu z toho, jak je v takovém případě zachráním. Pomohla mi tehdy blízkost rodičů, pár měsíců jsem po odchodu nejstaršího syna do školy, sbalila dva nejmenší a přesunula se k nim. Postupně jsem se z toho dostala, odmítla jsem antidepresiva, brala jsem ale léky proti úzkosti, tehdy to byl Diazepam, dnes Neurol. Děti jsou už dospělé a o mých problémech se dověděly až v do spělosti. Asi jsem dokázala udržet svůj strach na uzdě, když ho na mně okolí nepoznalo. Rvu se s agorafobií celý život, ale odmítám jí podlehnout, i když přiznávám, že některé ústupky dělám, avšak vyhýbám se škodlivé sebelítosti. Možná by Ti pomohly nějaké léky, ale zejména by sis měla promyslet, co by se Ti mohlo stát a jak by se v té chvíli dalo postupovat. Zjistíš, že každá situace má nakonec řešení. Potřebuješ posílit důvěru v sebe, mít dvojčata je určitě nápor na organismus po všech stránkách. Chtělo by to dobrou psychoterapii. Velmi dobré jsou Ájiny příspěvky, je v nich stručně nastíněn jednoduchý princip, jak nad agorafobií zvítězit. Přeju Ti, aby bylo líp, nejlépe docela dobře!!!
9. Duben 2006 - 11:39
Obrázek uživatele Návštěvník
EVA (anonym)
AHOJ PAJKA ZAUJAL MA TVOJ PRISPEVOK JA BOJUJEM S AGORAFOBIOU DLHE ROKY ZATIAL BEZUSPESNE PROSIM TA O VYSVETLENIE KDE ZISTIM TIE AJINE PRISPEVKY.PEKNE DAKUJEM.
10. Duben 2006 - 15:20
Obrázek uživatele Návštěvník
EVA (anonym)
AHOJ PAJKA ZAUJAL MA TVOJ PRISPEVOK JA BOJUJEM S AGORAFOBIOU DLHE ROKY ZATIAL BEZUSPESNE PROSIM TA O VYSVETLENIE KDE ZISTIM TIE AJINE PRISPEVKY.PEKNE DAKUJEM.
10. Duben 2006 - 15:22
Obrázek uživatele Návštěvník
ája (anonym)
Pájo,díky za pochvalu. Evo,mrkni se na předešlé příspěvky-předchozích 10,tam snad něco najdeš.Kdybys chtěla pokecat trochu víc přes tuto diskuzi,budu ráda.Držím všem palce.ája
10. Duben 2006 - 17:06
Obrázek uživatele Návštěvník
EVA (anonym)
AHOJ AJKO A VSETCI OSTATNY CHCEM SA AJ JA S VAMI PODELIT O SVOJ PRIBEH,AGORAFOBIU MAM OD PUBERTY,TERAZ MAM 43 ROKOU.V SKOLE SOM TO AKO TAK ZVLADALA,MAM 3DETI A PRI NICH TO TIEZ AKOSI ISLO I KED S PROBLEMAMY.PRED 11.ROKMI MA OPEROVALI NA RAKOVINU STITNEJ ZLAZY,ODVTEDY SOM NA INVAL.DOCHODKU A V TEJTO DOBE MOJA AGORAFOBIA HROZNE ZOSILNELA,BEZ MANZELA NEUROBIM VONKU ANI KROK,ZATIAL MI ZIADNE LIEKY NEZABRALI A NEVIEM AKO DALEJ.ALE VERIM,ZE KED SOM ZVITAZILA NAD RAKOVINOU,TAK PRIDE DEN,KED VYHRAM AJ S AGORAFOBIOU.ZELAM TO NIELEN SEBE ALE AJ VAM VSETKYM.
11. Duben 2006 - 15:20

Stránky

Přidat komentář