Transsexualita

První příspěvky v diskuzi

reagovat 17.2.2004 10:50 - Pája

Je mi skoro 50, ale od dětství toužím být ženou se vším všudy. dnes , když už jsou děti velké a nemám jiné závazky chtěl bych s tím něco dělat. poradími někdo?

reagovat 13.3.2005 18:33 - Holifiels

Dobry den chci se stat zenou ?Chlel bych poradit s nejakym odbornikem ktery je v tomto smeru dobry.uz jsem na tom velmi spatne psychcky.Dekuji predem za odpoved a pomoc.

reagovat 15.5.2005 22:40 - Marketa

Dobry den jmenuji se Marketa(muz)je mi 26 let a potrebuji pomoc s problemem jsem nejspis Transexual citim se byt zenou hrozne mi to vadi chtel bych nosit damske obleceni i na verejnosti a byt zena se vsim co k to mu patri.Prosim o pomoc nebo jsi neco udelam.Diky Marketa.

reagovat 16.5.2005 13:01 - bič Boží

Jak léčit sexuální traumata

1.Poskytování pomoci

Počátkem každého uzdravování je to, že si člověk svou nemoc uvědomuje a že ji emocionálně prožívá. Podrobit se léčení můžeme jen tehdy, když se cítíme nemocní, zranění. Proto i v sexuální sféře je. Při léčení emocionálně-sexuální oblasti je předpokladem léčení především to, že o svém traumatu víme a že si ho přiznáme důležité najít nejprve příčinu traumatu, eventuálně osobu, se kterou je spojeno. Při tom je obvykle nutná pomoc kompetentní osoby: duchovního rádce, někdy terapeuta nebo jiného důvěryhodného člověka. Pomoc musí být přiměřená vážnosti případu.

V čem je význam této pomoci? Člověk, který má pomáhat, plní především roli důvěrníka. Nejprve postiženého bezvýhradně přijme: se všemi jeho obavami, nedůvěrou, pocitem viny, sebeponižováním. Přesvědčí ho o své náklonnosti a ochotě pomoci. Z celého jeho postoje, z jeho slov, reakcí musí postižený vyčíst přátelství, lásku a úctu.

Projev "úcty a náklonnosti"(Směrnice) vůči postiženému je příslibem, že i on bude stejně akceptovat sám sebe. Nemusí se bát a stydět se před sebou, tak jako se nebojí a nestydí jeho důvěrník. Neostýchá se ani před ním samým, ani před jeho problémem.

Sdělit své potíže důvěryhodnému člověku znamená problém oddramatizovat. A i když léčení některých traumat vyžaduje často delší čas, začíná se člověk učit se svým handicapem žít a své problémy nezveličovat.

Při poskytování pomoci postiženému člověku je zvláště důležité snažit se ho přimět, aby přijal vlastní život se vším, co k němu patří. Uzdravit se v tomto případě znamená přijmout vlastní sexualitu takovou, jaká v dané chvíli je, zbavit se strachu, obav a ponižujícího pocitu studu za to, co se v prožívání vlastní pohlavnosti hodnotí jako negativní. Tato akceptace samozřejmě neznamená vzdát se úsilí o uzdravení.

Osoba, která lidem pomáhá jejich sexuální problémy řešit, musí mít určitou míru psychologických znalostí, životní zkušenost a zároveň komplexní, integrální pohled na lidskou sexualitu. Měla by si být také vědoma svých kompetencí, aby neslibovala psychologickou pomoc v případech, které přesahují její možnosti.

Plné pochopení ze strany člověka, který při léčení pomáhá, je také symbolem přijetí samým Bohem: Jestliže se člověk, který "mi naslouchá", mým problémům, pocitům, traumatům a neuspořádanému sexuálnímu životu nediví a přijímá mě s opravdovým přátelstvím, dobrotou a úctou, oč spíš to dělá můj nebeský Otec (sr. Mt 7,11).

Vyznání vlastních sexuálních slabostí a hříchů "před svědkem" je také určitou přípravou pro vyznání těchto traumat, hříchů a slabostí před samým Bohem. Objevíme-li Boha jako milujícího Otce, který nás přijímá se všemi slabostmi, i se slabostmi v sexuální oblasti, pomáhá nám to mluvit o nich upřímně a otevřeně. Naději na vnitřní uzdravení nezískáme ani tak ve vztahu s člověkem, jako spíš ve vztahu s Bohem. Bůh sám dává zraněnému člověku sílu k práci na vlastním uzdravení.

Člověk s těžkými sexuálními traumaty, zvláště když je dlouho a pečlivě skrýval, má obraz Boha většinou velice zdeformovaný. Lidé sexuálně narušení často vidí Boha ze zorného úhlu svých pocitů. Své vlastní odmítnutí sebe rádi připisují i Bohu. Často se stává, že mladí lidé spojují nějaké životní neúspěchy nebo neštěstí s Božím trestem za sexuální hříchy.

K tomu, abychom se dokázali Bohu bezvýhradně otevřít, nechali se jím přijmout, otevřeli se jeho lásce, která léčí všechny bolesti, i ty sexuální, nám pomáhá především modlitba, rozjímání a koncentrace. Modlitba je přijímáním Boží lásky, která uzdravuje duši.

Nesprávné chápání Boha a hříchu se však může projevovat i tak, že člověk své problémy zlehčuje a bagatelizuje. Pokud závažnost svého postižení a jeho následků neuzná, může to být překážkou uzdravení. Všimněme si, že když se Ježíš setkal s veřejnou hříšnicí, která se v sexuální oblasti těžce prohřešila, projevil jí na jedné straně bezvýhradnou lásku, náklonnost a úctu, na druhé straně ji však rozhodně a kategoricky vyzval, aby se svým hříchem skoncovala: Jdi a už nehřeš!(J 8,11).

Pochopení, přijetí, láska a úcta nesmějí být chápány jako podceňování poklesků a jejich následků. Ježíš říká: pravda vás osvobodí (J 8,32). Při sexuálním narušení je nutno poznat celou pravdu: za prvé pravdu o svém stavu, o jeho závažnosti a příčinách, a za druhé pravdu o Bohu, který člověka miluje a tím ho uzdravuje a zachraňuje.




2. Výchova svědomí

Objevování pravdivého Božího obrazu je zároveň objevováním Bohem stanovené hierarchie hodnot. "Je-li na prvním místě Bůh, je všecko na svém místě"(sv. Augustin). Boží přikázání mají své pořadí a to je součástí Zjevení. Nemáme žádné právo Boží přikázání přemisťovat. Stanovenému pořadí přikázání odpovídá pořadí závažnosti našich slabostí a hříchů.

V oblasti sexuální se můžeme považovat za uzdravené jen tehdy, poznáme-li sexualitu jako "šestou" rovinu lidského života a narušení v této oblasti jako "šesté". Uzdravení v této sféře dosáhneme mezi jiným tím, že uznáme prvních pět hodnot a prvních pět lidských slabostí a narušení. Neselhávali bychom v "šestém" přikázání, kdyby nebylo prvních pěti, závažnějších než je "šesté". Trauma v sexuální oblasti je většinou jen projevem traumat jiných, závažnějších. Nemůžeme uzdravit svou sexualitu, dokud se neuzdravíme v jiných, základních rovinách svého života.

V jedné z knížek pro mládež, která vyšla v Polsku a která se také zabývá sexuálními problémy, čteme: "Je to přikázání až šesté, ale v mladých, ztřeštěných letech, kdy nebe plane, stává se toto přikázání prvním. Na něm v jisté chvíli závisí všechno, ono být nebo nebýt" (Tomasz Pawßowski OP, Sißa przebicia). Ačkoli snadno pochopíme dobré úmysly autora tohoto textu, přesto jeho doslovné chápání může uvést mladého člověka v omyl, protože svádí k tomu, aby se "šestý" problém řešil izolovaně od všech problémů ostatních. Sexuální problémy mají většinou symbolický charakter, protože se za nimi skrývají problémy jiné, podstatnější. Čím větší je selhání a narušení ve sféře emocionální, psychické a duchovní, tím větší bývá selhání a narušení v oblasti sexuální.

Samozřejmě musíme zdůraznit, že "šestý problém", "šesté přikázání" naprosto neznamená "málo důležité". Znamená však, že mu obvykle předchází prvních pět. Máme-li si poradit se "šestým" traumatem, musíme si nejprve vyřešit první problém: "Nebudeš mít cizích bohů přede mnou". Pokud není Bůh na prvním místě, není pak už na svém místě nic. Potom se skutečně "šesté stává prvním".

Zvládnout svou sexuální nezralost a svá traumata je věc velmi důležitá. Je to známka skutečného duchovního úsilí vynaloženého ve prospěch vývoje celé osobnosti, jejího duchovního i emocionálního rozměru. Podceňování sexuální nezralosti, hedonistické vyhledávání smyslové rozkoše je většinou dokladem toho, že člověk bere na lehkou váhu svůj vnitřní růst, uzavírá se do sebe a není schopen otevřít se druhému člověku. A přitom základním cílem lidské sexuality má být předávání lásky a života.

Aby se uvedla narušená sexualita do rovnováhy, k tomu je nutná také výchova svědomí, při které se sexuálně narušený člověk učí správně hodnotit subjektivní odpovědnost za všechna selhání a hříchy v této oblasti. Dokumenty Apoštolského stolce, které jsme tu citovali, nabádají k "zachování nezbytné moudrosti při posuzování subjektivní odpovědnosti jedince" (Směrnice). Čím těžší a závažnější je trauma, tím větší se očekává rozvaha při posuzování subjektivní odpovědnosti. Z hlediska terapie není žádoucí, aby se každé sebemenší selhání považovalo za velký, těžký hřích, aniž se přitom přihlíží k tomu, nakolik je člověk ovlivněn svým traumatem. Ustrašené zveličování své omezené a podmíněné odpovědnosti - "pro každý případ" k uzdravení nepomáhá, protože upevňuje a prohlubuje chorobný pocit viny, ke kterému tato sféra značně inklinuje.

Avšak na druhé straně je třeba si být vědom toho, že snižování vlastní subjektivní odpovědnosti, především odpovědnosti za snahu problém vyřešit, může být také závažnou překážkou. Zbavování se jakékoli subjektivní odpovědnosti a odůvodňování své slabosti a sexuálních hříchů pouze svým traumatem může být prostě nepoctivé. Psychologové tvrdí, že "nemocní lidé se často ve skutečnosti nechtějí doopravdy uzdravit. V nemoci je jim dobře. Touží po úlevě, ale nikoli po návratu ke zdraví. Léčení je totiž bolestné a stojí odříkání"(A. de Mello).

Tuto neochotu podstoupit léčbu můžeme pozorovat i u lidí sexuálně narušených. Snad právě v sexuální oblasti je léčení obzvlášť bolestné a vyžaduje odříkání, protože v průběhu léčby se uvolňuje skrytý strach a je nutno naučit se ho přemáhat. Jeden terapeut mi vyprávěl, že spousta lidí, kteří se do jeho střediska hlásí s prosbou o pomoc, pozvolna couvá, jakmile se jim v rozhovoru pokouší ukázat závažnost problému, jeho velikost, nutnost jejich účasti na jeho řešení, nutnost úsilí a práce. Tito lidé se pomoci vzdávají a pokoušejí se to odůvodnit: "Ostatně se s tím dá nějak žít, jiní mají také podobné problémy", "Třeba to není tak zlé, jak říkáte" atp. "Mluvil jsem jako terapeut se stovkami lidí" - svěřuje se K. Meissner, "a pozoruji něco, co by se dalo nazvat vzdorem. Proto každou psychoterapii začínám otázkou, zda ten člověk chce začít se sebevýchovou s tím, že se bude opírat o mou pomoc. Přistoupím na pomoc v případě, že pacient "chce být ksakru sebou, sní proklatě třeba i žábu, ale chce být sebou". Musí v něm být odhodlání podstoupit často velice těžkou cestu práce na sobě"(K. Meissner, Przyjmowac ludzi takimi, jakimi sa). Člověk, který hledá pomoc při sexuálních problémech, si musí být vědom toho, že k vnitřnímu uzdravení je třeba času a trpělivosti. Tak jako léčení každé rány vyžaduje čas, vyžaduje ho i léčení ran sexuálních. Čím hlubší, citelnější tyto rány jsou, tím více času a trpělivosti vyžadují.

Bůh nám dopřává čas k našemu uzdravení. Přijme-li nemocný člověk čas darovaný Bohem, musí mít i trpělivost. Ta se projeví v určitých konkrétních postojích k sobě samému: nebude si klást nereálné požadavky, bude počítat se slabostí své povahy, která se už mnohokrát přihlásila ke slovu, bude používat metodu "malých krůčků", učit se prožívat radostně každé i sebemenší vítězství nad sebou a přijímat je jako příslib dalších vítězství; ve chvílích slabosti a pádů se svěří Boží lásce, nebude soudit jiné a hledat viny za vlastní špatné rozpoložení.

Někdy lidé, vedeni studem a zraněnou sebeláskou, své trauma v sexuální sféře neakceptují a pokoušejí se léčbu uměle uspíšit. Tento pokus mívá za následek jen větší koncentraci na vlastní slabosti a může v člověku uvolňovat a posilovat mechanismy strachu a zvědavosti, trestu a náhrady, o kterých jsme mluvili dříve.




3. Sexuální traumata a odpuštění
(sr. J. Augustyn SJ, Kwudruns szczerošci)

Aby mohlo dojít k uzdravení sexuálních traumat, musí mít člověk odvahu vidět křivdu, která na něm byla spáchána. Přehlížet ji by znamenalo ztěžovat léčebný proces. Často podceňujeme bolest, kterou působíme svým bližním, protože v první řadě podceňujeme bolest, kterou nám způsobili jiní. Jestliže člověk s těžkými sexuálními traumaty nevidí křivdu, která se stala jemu, může i on ubližovat.

Oběti by se proto měly samy sebe ptát, zda se z osoby, na které bylo spácháno bezpráví, nestává-téměř nepostřehnutelně - osoba, která se bezpráví dopouští. Chce to tedy přiznat si, že někdo ublížil nám, ale přiznat i to, že jsme ublížili my, pokud k tomu došlo. Uznání vlastní viny v sexuální oblasti a prosba o odpuštění pomohou hojit "sexuální ránu" a tím i zamezit dalšímu zraňování jiných.

Když si člověk uvědomuje hloubku svého zranění a trpí tím, rodí se v něm hněv k těm, kdo mohou být podle něj příčinou jeho utrpení. Věřící člověk, který uznává Boha za původce svého života, může bezděčně obviňovat za své utrpení jeho. Může si totiž myslet, že Bůh tím, že mu dal život, odsoudil ho k trápení. Také utrpení spojené s narušenou sexualitou může v člověku vyvolat hněv vůči Bohu.

K vyléčení sexuálních traumat přispějeme v první řadě tím, že "odpustíme Bohu" skutečnost, že dar lidské sexuality je tak choulostivý a křehký. Sexuálně narušený člověk může také mimoděk vinit Boha z toho, že ho postavil do tak nepříznivých životních okolností, ve kterých k tomuto narušení došlo. Obviňování Boha vyplývá na jedné straně z nesouhlasu s křehkostí lidské existence, na druhé straně pak z falešné představy Boha. Když si Boha představujeme jako "režiséra v loutkovém divadle", který osobně uvádí do pohybu každou loutku, pak se nám může zdát, že sám Bůh zařídil, aby se nám přihodila právě tato věc.

"Odpustit Bohu" křehkost naší lidské existence v sexuální oblasti znamená i důvěřovat, uvěřit, že vzdor této křehkosti, vzdor závažnosti traumat si lidský život stále zachovává svůj smysl. "Odpustit Bohu" znamená důvěřovat mu, přijmout svůj narušený život jako jeho dar a uvěřit, že i v našem životě je možné dávat a přijímat lásku. Důvěřovat Bohu i při svých traumatech znamená uvěřit, že Bůh chápe naše utrpení a odpouští naši vinu. I v případě sexuálního selhání se Bůh chová jako Dobrý pastýř, který bere ztracenou ovečku na svá ramena (Lk 15,1-7).

Od "odpuštění Bohu" musíme přejít k prosbě o Boží odpuštění nám. Jestliže "odpuštění Bohu" chápeme obrazně, protože Bůh se přece proti nám neprohřešil, pak přijetí Božího odpuštění je třeba brát doslovně. Uzdravení dosáhneme tím, že uznáme vlastní vinu a Boha uznáme za Dárce a Pána života, který nám naše viny může odpustit. Uzdravit se nelze bez předchozího uznání viny a odpovědnosti za vykonané činy v té míře, v jaké jsme za ně odpovědni byli. Je tedy třeba svou morální odpovědnost za narušenou sexualitu a za svůj postoj k tomuto narušení poctivě, ale zároveň velice střízlivě posoudit.

Přitom se však nesmíme řídit chorobným pocitem viny. K správnému hodnocení vlastní odpovědnosti se dopracujeme nejen tím, že o sobě budeme důkladně přemýšlet a že vyhledáme duchovní vedení, ale i modlitbou za to, abychom své hříchy dobře poznali. Svou vinu a svou odpovědnost, kterou poznáváme při zpytování svědomí, odevzdáme Bohu a prosíme ho, aby nám naši vinu odpustil.

Ve chvíli, kdy prosíme Boha o odpuštění svých sexuálních hříchů, vyzývá nás Bůh, abychom odpustili i my těm, kdo se provinili na nás, kdo nám ublížili. "A odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům" - učí nás Ježíš modlit se. Dalším krokem k uzdravení je tedy odpuštění bližním. Je to někdy o to těžší, že jsme k lidem, kteří nám ublížili, silně citově připoutáni.

Jakmile odpustíme jiným a prosíme, aby Bůh odpustil nám, dojde i k tomu, že odpustíme sami sobě. To je jakýmsi dotvrzením plného uzdravení. S ohledem na choulostivost a intimitu lidské sexuality si v této oblasti odpouštíme velmi těžko. Mnohem snadněji si odpustíme jiné a značně závažnější poklesky a slabosti. Odpustit si sexuální hřích znamená smířit se se sebou, v pevné víře, že tam, "kde se rozmohl hřích, tam se ještě hojněji vylila milost" (sr. Řím 5,20).

Samozřejmě, že odpustit si vlastní selhání a akceptovat své narušení nemá co činit s rezignací. Právě naopak - toto odpuštění i přijetí vyžaduje vnitřní práci a úsilí. K uzdravení sexuální sféry nedochází na základě jednorázového duchovního vzepětí. Je to proces. Má svou dynamiku, svůj rytmus, své etapy.




4. Pomoc dětem-obětem sexuální depravace

Rodiče nebo opatrovníci, jejichž dítě bylo sexuálně zneužito, by si měli nejprve položit otázku, proč tento bolestný zážitek potkal právě jejich dítě. Jaké jsou skutečné příčiny? Nebylo jednou z příčin zanedbání sexuální výchovy? Nedalo se dítě, vedené nezdravou zvědavostí, vtáhnout do nějaké hry nebo provokace ze strany viníka?

Podtrhněme nejprve se vší důrazností, že dítě, které se stalo obětí sexuální depravace, bezpodmínečně potřebuje pomoc dospělých. Je to totiž prožitek příliš silný a drásavý, aby si s ním mohlo poradit samo. Aby byla tato pomoc možná, musíme se nejprve pokusit navázat s dítětem emocionální kontakt; kontakt založený na důvěře a náklonnosti. Pouze v takové atmosféře bude možno s ním začít mluvit o věcech pro ně tak choulostivých.

Dítě, které se svěřuje člověku, k němuž má důvěru, se svým bolestným zážitkem, začíná tento zážitek pomalu oddramatizovávat. To je důležitý začátek při pokusu dítěti pomoci. V laskavém rozhovoru musíme dítěti vysvětlit, že to, co prožilo, je především velká křivda na něm a že se nemá obviňovat za to, k čemu došlo - ani tehdy, když se ze zvědavosti "nechalo svést".

Dítě musíme nechat, aby o svých zážitcích mohlo mluvit naprosto volně. Můžeme mu taktně napovědět, jemně ho vybídnout, ale v žádném případě na ně nesmíme naléhat. aby se svěřilo. Pokus o jakýkoli nátlak, ať už zastrašováním. nebo jen usilovným naléháním, by vedl k opačnému výsledku, než jsme zamýšleli. Místo aby byl zážitek oddramatizován, dramatičnost by se naopak umocnila. Podle konkrétní situace bychom měli odhadnout, s kým by dítě mohlo o svém krutém zážitku mluvit: s jedním z rodičů, s nějakým vychovatelem, se kterým se spřátelilo, s knězem nebo i s psychologem. Rozmluva, pokud je možná, je prvním důležitým krokem. Další kroky budou vždy záviset na rodinném prostředí, ve kterém dítě žije, na možnosti navázat s ním citový kontakt, na závažnosti případu.

Podstata "léčení" je v tom, že se pokoušíme navázat s dítětem hluboké a pevné citové pouto. Jen tak je možno zlo napravit. Dítěti bychom měli věnovat více náklonnosti a péče, tak aby mohlo postupně překonávat trauma ve vztahu k dospělým. Mimořádně závažné případy by však vyžadovaly kompetentnější a delší pomoc terapeuta.




5. Ježíš uzdravuje

Na setkáních Ježíše s lidmi nás udivuje úžasná jemnost, s jakou přijímá osoby nemocné, slabé, zraněné (duševně i tělesně). Nikoho neobviňuje. Nezavrhuje. Všem projevuje úctu, přátelství, všechny přijímá. U mnoha nemocných (na duši i na těle) se však nebojí ukázat na skutečnou příčinu jejich neštěstí, kterou je často osobní hřích. V Ježíšově chování máme vzor, jak přistupovat k vlastním zraněním a jak přijímat lidi zraněné životem. Sledujme chvíli jedno Ježíšovo setkání, které má v souvislosti s našimi úvahami zvláštní význam: setkání s cizoložnou ženou (J 8,3-11).

Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.

Měla to být pro Ježíše past, na kterou jeho nepřátelé možná už dávno čekali. Ježíš, jak usuzovali, si bude muset vybrat mezi věrností k Mojžíšovi a věrností tomu, co hlásal, totiž milosrdenství k hříšníkům. Proti očekávání farizeů si však Ježíš z toho nevybral nic, ale "sklonil se a psal prstem na zemi". Je to jedna z těch překvapivých Ježíšových reakcí, jakých máme v evangeliu plno. Na tomto gestu, kdy píše po zemi, můžeme obdivovat současně Ježíšovu jemnost a diskrétnost. Nedívá se ani na zahanbenou a poníženou ženu, ani na pobouřené farizeje, kteří ji obklopili. Jako by chtěl zdůvodnit to, že odvrátil oči od žalobců i od obžalované, "zaměstnává se" psaním prstem po zemi. Sami děláme často něco podobného. V nějaké pro nás obtížné situaci se zabýváme právě takovou vnější, nedůležitou činností, např. bezúčelným kreslením nebo čáráním po papíře.

Někteří dřívější komentátoři tohoto textu tvrdili, že Ježíš psal sexuální hříchy těch, kdo ženu obviňovali. Psal je prý ale tak, že si každý z nich mohl vybavit své vlastní hříchy. Také slova "Kdo z vás je bez viny, ať hodí první kamenem", vyslovená v této konkrétní situaci, kdy je žena obviněna ze sexuálního hříchu, nutila žalobce, aby si připomněli všechny své hříchy, i hříchy sexuální, i když je Ježíš ve svém výroku nejmenuje.

Všimněme si, že Ježíš svými slovy neobviňuje ani farizeje. Chová se k nim stejně diskrétně a jemně jako k ženě. "Znovu se sehnul a psal na zemi." Farizeové se cítili zahanbeni. Hlavním důvodem zahanbení však nebyly především hříchy, snad i jejich hříchy sexuální, ale to, že chtěli odsoudit ženu za něco, čeho se sami dopouštěli. Ježíš jim řekl to, co řekl prorok Nátan Davidovi, když velice přísně odsoudil boháče, který ublížil chudákovi

reagovat 26.7.2005 20:12 - ellana

Ahoj všichni, koho trápí problém TS, vaše cesta by měla začít na sexuologii, to jednoznačně. A vzhledem k tomu, že máte přístup k internetu, doporučuju tyhle stránky:

www.translide.unas.cz

tam najdete potřebné kontakty, příběhy i praktické rady.

Držím palce...

Ell.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 22.9.2017 18:14 - andelka

Je to trochu blazinec. Mezi...

jo od mala vi ze je zena a ...radeji
sexuje se zenou a to se prof weiss
pta ze jestli mas rada penis..
a pak fobove prskaj do tvare
vy muzete a jde vam.o sex...
:/ .

reagovat 18.10.2017 19:28 - Petra

Ahoj jmenuji se Petr od malicka jsem se oblikal jako holka ale poslednk tobe je toho uz moc rad bych sel na verejnost jako zena chtel bych poradit jestli se mam objednat k sexuolozce aby sem se nekam posunul deluji za vase nazory

reagovat 23.10.2017 21:44 - anita

Ahoj jmenuji se Petr od...

peto najdi si takovou co nema predsudky a nepta se po penezich.nevim
odkud ses.
.drzim palecek

NO VER A PREVER.. nalezni kamaradku
no pozor nektere holky se umi
smat zosmesnit a ublizit..

reagovat 15.11.2017 11:49 - bambula

a co rikate na ts blogy
takove niki janecekove.?
tata ji roubal jako drivi a ted
se chova stejne..plno kecu
o lasce a miru a maze jako
chlap a pak se divi.. jo
je nastesti i par tech bajecnych
diky nebesum.

reagovat 26.12.2017 21:28 - Nikdo

Ahoj jmenuji se Petr od...

Ahoj, nejsem sice odborník ale chápu tě. Chtěl bych tě podpořit. Jsem taky trans ale ftm, když tak mi napiš na e-mail
" Swagboy22@seznam.cz" a můžeme si psát :)

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *