Stydím se za bosé nohy

První příspěvky v diskuzi

reagovat 30.3.2007 18:20 - Monika

Ahojky. Je mi 22 a docela se stydím za bosé nohy. Manžel je ze mě na mrtvici. Chce, abych doma chodila bosa, a v létě venku třeba v pantoflích, v žabkách, ale naboso (v žabkách ani jinak nejde). Mě ale tenhle styl nesedí. Stydím se tak chodit. Co by jste poradili?

reagovat 2.4.2007 13:19 - René

Nemusíš si s toho dělat hlavu, já to mám podobně a to mi je 35 let.Nejspíš to vzniká někdy v dětství, nějakým negativním zážitkem kolem nohou. Akorát já se doma nestydím jen venku a mezi cizími lidmi.Určitě v tom nehledej problém.

reagovat 3.4.2007 02:20 -

Muj syn take nechce chodit naboso/je mu 10let/z niceho nic..i v lete nosi v sandalech ponozky,uvidime treba letos prijde zmena.

reagovat 15.7.2007 23:42 - __utma=48467763.2032890856.1184535642.1184535642.1184535642.1

Ja chodím naboso rad.

reagovat 15.7.2007 23:52 - kája

Slyšeli jste a pedikůře? Stačí jí podstoupit a nemáte důvod se stydět za bosé nohy.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 8.12.2016 07:53 - Standa

Stando neblbni tu jako Zuzka

Tak sorry,mi palec od nohy ucpal cévku do lebedy a tak nevim co dělám.

reagovat 15.12.2016 12:37 - Nina

Hele co to tady nacvičuješ...

pravda. byl to poprvé sice takový nezvyk ale dnes mi to už vůbec nepřipadá jako něco kontroverzní. A skutečně to dokáže být velmi příjemné, jen je se potrebne uvolnit.

reagovat 31.12.2016 15:08 - Stydlivý maturant

Stalo se mi to v posledním, maturitním ročníku gymplu. Tělocvik jsme ten rok mívali ráno od sedmi hodin. Když se někdy v lednu začalo v malé tělocvičně s gymnastikou, odvážil jsem se stejně jako ostatní cvičit bos. Škola byla stejně téměř naprosto prázdná a od chodidel ani tolik nezáblo. Jenže jednou jsme se takhle před hodinou jako obyčejně v šatně převlékli, vysvlékli si i ponožky a už jen v trepkách naboso odešli čekat na chodbu před tělocvičnu. Je brzo ráno, zíváme únavou, z okna je vidět, že je ještě tma, venku mrzne, je několik centimetrů čerstvě napadaného sněhu a stále chumelí, a tím spíš je třeba se trochu před bosým tělocvikem v sále ohřát, a tak se v polosedě choulíme k radiátorům, což je ale zakázáno, někteří i strkají holá chodidla k žebrům nebo i mezi ně… Místo našeho tělocvikáře však přichází hodinu suplovat mladá sympatická angličtinářka, ten rok ve škole naprosto nová. A v ten moment to začalo, nějak jsem znejistěl. Odemkla nám tělocvičnu a všichni úplně jako obvykle začali těsně přede dveřmi vyklouzávat z trepek a do sálu vťapkali už jen bosi. Tentokrát jsem se nesmírně styděl, když jsem prováděl totéž. „Máte se věnovat hrazdě, kladině a akrobacii na kobercích.“ řekla učitelka. Pak se nám podívala dolů na chodidla a pokračovala: „Všichni cvičíte odvážně naboso,“ řekla uznale a s úsměvem. Bylo mi nesmírně trapně. „Jste už asi zvyklí.“ Okamžitě jsem vklouznul s několika dalšíma klukama do nářaďovny, odkud se nejdřív musely přitáhnout dva gymnastické koberce a kladina, někteří spolužáci se mezitím už věnovali stavění hrazdy. A pak se pod angličtinářčiným dohledem cvičilo. Celých pětačtyřicet minut jsem nejistě bosej zkoušel přemety stranou na kobercích a nejistě dělal bosej holubičky na kladině, než se konečně nachýlil konec hodiny a mohlo se uklízet. Na závěr hodiny si nás učitelka nechala ještě všechny nastoupit do řady, že nám přeje hodně úspěchů u maturity, a pustila nás ještě před zvoněním. V ten moment mi už skoro bylo všechno jedno, i od podlahy mírně špinavé šlapky. Ta hodina byla pro mě maturitou v tom, jak se učit stydět. Lhostejně jsem před tělocvičnou vklouznul do trepek a odcházel k šatně. Další hodinu angličtinářku prý už mít nebudeme. Na angličtinu proč ne, ale tohle jsem se skutečně hodně styděl.

reagovat 1.7.2017 17:23 - Návštěva kámošky ségry

Když se ozval zvonek, okamžitě jsem kráčel otevřít. Přede dveřmi do bytu stála pohledná a fajn kámoška mé o dva roky starší sestry. Prý ji mám pustit dovnitř, aby půl hoďky na ségru počkala; prý je s ní tak domluvená. Bez zouvání vstoupila v plátěnkách dovnitř do kuchyně a sedla si ke stolu. Z baťůžku vytáhla sáček s práškem cappuccina a beze slov mi jej podala. Byl jsem kvůli vedru jen v tričku a kraťasech a po podlaze před ní po ne zrovna čistém linu ťapkal bosýma nohama. Do rychlovarné konvice jsem natočil trochu vody a dal ji vařit, a pak jsem cappuccino zalil. A ještě jsem musel do špajzu pro cukr. „Vidíš, jak ti to jde,“ řekla uznale, když měla cappuccino před sebou. „Ještě se jenom otoč a zanož!“ nařídila. „Ukážeš mi nohy.“ Provedl jsem, jak přikázala; střídavě jsem zanožil levou a pravou a ukázal zespoda chodidla. „No jó, černonožec jak můj mladší bráška po hodině tělocviku,“ pravila potutelně. Sám jsem pohledem přes rameno viděl, že mám šlapky od lina už dost ušmourané. „Taky se tak stydíš, když musíš před tělocvičnou před holkama do bosa?“ Nevěděl jsem, o jakém stydění to mluví. Užíval jsem si to před ní.

reagovat 31.12.2017 22:42 - Školák v posledním ročníku ZŠ

Když v posledním ročníku základky při těláku paní učitelka nařizovala se před tělocvičnou či v tělocvičně vyzout a cvičit naboso, měl jsem vždy pocit, že si mě chce víc podřídit a podmanit, abych byl poslušnější a povolnější, i když nebyl důvod, o žádné nekázni na minulé hodině jsem nevěděl. Chápal jsem, že tělocvična má svá pravidla, a že tam nejde cvičit se šmouhy zanechávající černou či se znečištěnou podrážkou. Či že se šplhá naboso. A vůbec jsem v tom nebyl sám, zouvat se do bosa muselo vždy i několik dalších spolužáků či dokonce někdy i všichni. Prostě, muselo to tak být, skoro bych si až myslel. Do bosa jsem musel. Nedalo se s tím nic dělat, byla to součást tělesné výchovy a výchovy vůbec. Stejně jsem se ale trochu styděl. Nikdy jsem si na to úplně nezvykl, zvykl jsem si jen na to, že se chvíli musím stydět. Poprvé jsme jednou rychle běželi z hřiště dovnitř, když náhle začalo pršet, a hned za dveřmi ve škole jsme všichni museli povinně vyzout boty a sundat ponožky a jít do sálu už jen bosi, protože podrážky byly od namoklé škváry. Asi po měsíci jsme začali chodit dovnitř pravidelně. Když jsme přicházeli k tělocvičně, už před ní leželo několik párů bot a ponožek. Učitelka zkontrolovala i mně a sousedovi z lavice podrážky a bylo jasné, že i my. Vrátili jsme se před tělocvičnu, dřepli si a začali si rozvazovat tkaničky; holky, co cvičily v tělocvičně vedle, se potutelně usmívaly, když jsme si vyzouvali boty, sundávali ponožky a vkládali je do bot. A už jsme oba kráčeli jen bosými chodidly kolem tělocvikářky do sálu a ona sledovala naše holé paty. Dával jsem si pak pozor, aby měl vždy správnou obuv. Stávalo se, že někteří spolužáci museli do bosa při nástupu, když zjistila, že mají nevhodné podrážky. Poslala je vždycky ke stěně. Jenže ono se někdy i šplhalo. Museli jsme se vždy nejdřív vyzout u stěny do bosa všichni a teprve pak jsme směli vytahovat tyče. Několikrát jsem také do bosa před učitelkou musel kvůli přemetům na gymnastickém koberci, kde je to prý vhodné být bos, kvůli hrazdě, skoku přes bednu či chůzi po lavičkách a kladině. Na jaře, když měly být jednou na hřišti závody, jsme měli být vevnitř v tělocvičně. Úča nám to předem oznámila, abychom si vzali obuv do tělocvičny. Schválně jsem si ji nevzal, protože už skutečně scházelo jen to při nástupu. Byly mi tedy zkontrolovány podrážky a byl jsem poslán ke stěně. Také jsem si tím prošel. A to bylo naposledy. Na střední škole jsme pak už měli učitele, ne učitelku. Stalo se ale jednou, že jedna učitelka suplovala a zrovna byla gymnastika. Někteří z nás cvičili bosi. A já také přišel do tělocvičny jen naboso v trepkách a odložil si je s ostatníma přede dveřmi do sálu. A znovu jsem se styděl před učitelkou, protože jsem byl v tělocvičně zase bosej.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *