Sebepoškozování

Archiv příspěvků

reagovat 24.3.2003 11:45 - Anila

Krásný den všem.
Ráda bych znala vaše názory nebo zkušenosti, týkající se sebepoškozování.
Je to můj veliký problém už asi rok. I když se stydím za jizvy a mám strach, ze si jich nekdo všimne, nedokážu s tím přestat, je to silnější než já.
Moc vás proto prosím o radu, jak s tím mám přestat!!
Děkuji, Anila

reagovat 25.3.2003 08:12 - Gábi

Ahojky Ani, nevím, kolik Ti je, ale já se v období mezi zhruba patnácti až dvaadvaceti let taky dost často uchylovala k tomuto "dočasnému" řešení, mělo to dva extrémy - buď jsem se cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, jestli vůbec ještě něco cítím nebo naopak moje duševní bolest byla tak krutá, že jsem ji chtěla zahnat bolestí fyzickou. Jizvy mám pochopitelně také, především na rukou, jednou se mi podařilo rozříznout si ruku až se mi udělalo špatně a bylo ta dva vnitřní a pět zevních stehů...no teď vypadám jak pirát :) Otázky lidí a jejich pohledy ignoruji, otázkám, zda to byly "drogy" se směju a nestydím se...bylo mi tenkrát moc zle, ale dokázala jsem se s tím vším vyrovnat a to je pro mě mnohem důležitější než co si kdo myslí. Prostě to ke mě patří a časem všechny jizvy vyblednou...Teď jsem vdaná, takže by si toho manžel stejně hodně rychle všiml...už to není jenom moje věc, trápilo by to i jeho... Teď jsem vděčná, svým způsobem, že jsem si sáhla až na samé dno, protože o to víc si dokážu vážit maličkostí - někdy ani nemůžu uvěřit, jak moc se člověk může změnit... A i Ty máš určitě v sobě velikou bolest, moc Ti rozumím, jestli máš pocit, zajdi někam k doktorovi...ačkoliv moje pokusy v tomto směru dopadly dost uboze...prostě asi jsem byla "hypochondr"...na to nerada vzpomínám, nejhorší je, když si někdo myslí, že to děláš, aby jsi byla zajímavá...to člověku moc pomůže...Někdy se ve mě vzedme taková vlna vzteku vůči minulosti, ale zakazuji si to, není to pro mě dobré. Musíš se naučit znát sama sebe, naučit se rozpoznat, kdy to na Tebe jde a předem se vyhýbat situacím, které Ti ubližují, až budeš silnější, budeš se moci do té nepříjemné situace vrhnout po hlavě a každé vítězství Tě posílí. A musíš se naučit milovat sama sebe, potom už si to nedovolíš, pořezat někoho, koho miluješ. A na lidi se vyprdni, stejně Ti nikdo z těch čumilů nepomůže.

reagovat 26.3.2003 13:45 - Anila

Ahoj Gábi.
Moc ti děkuji za odpověď. Já se za své jizvy stydím a skrývám je ... nikdo by to nepochopili a mysleli by si, jak jsi psala, že jsem hypochondr nebo že se dělám zajímavou...
Chtěla bych ale věďet, jak jsi s tím přestala? Jednoho dne sis řekla, že už to nikdy neuděláš...??? To nechápu...já s tím nedokážu přestat. Už poznám, že to na mě jde...zkouším to třeba zaspat, ale probudím se v noci a ... musím to udělat.

Full Spectrum kurkumin

reagovat 26.3.2003 16:21 - dana

Ahoj, moc si nedokazu predtavit jake to je, ale chapu, ze to musi byt hrozne, pred 6 lety jsem byla v Anglii a v televizi jsem videla dokumentarni porad o divkach, ktere tohle delaji, tenkrat jsem netusila, ze neco takoveho existuje, ale z toho poradu bylo zrejme, ze sebeposkozovani neni az tak neobvykle, myslim, ze by sis o tom mela promluvit s nejakym odbornikem, sama to asi budes zvladat tezko. Preju hodne stesti.

reagovat 27.3.2003 08:12 - Gábi

Ahoj Ani, já to udělala většinou tehdy, když mi bylo hodně špatně (psychicky), takže jednou z cest jak s tím přestat je vyřešit si osobní problémy - ha...to se lehce řekne, žee. No já si řekla, že se musím se svou bolestí smířit, protože je moji součástí, nevím proč, ale pomohlo to, ne hned, ale pozvolna. Ale především jsem tehdy začala žít se svým nynějším manželem (před tím jsem bydlela asi dva a půl roku sama) což mě svým způsobem brzdilo, ale pak a to je asi nejpodstatnější, jsme si vzali fenku z útulku - a zkus si ublížit, když na tebe zírají ty nádherné psí oči. Nejde to. Když jsem bydlela ještě u rodičů, měli jsme (máme) také pejska, ale já si chodila "ulevovat" do koupelny, do tmy... Ale je mi jasné, že tohle bylo moje velké štěstí, tahle shoda okolností, i když největší tíha jak to vyřešit ležela pořád na mě a já jsem teď na sebe "hrdá", že jsem alespoň něco dokázala :) Jedna z možností je jít k psychologovi, ale jak jsem psala, mě to akorát hodilo níž. Nevím kolik Ti je a jestli to děláš z velké vnitřní bolestí (ale asi jak jinak:), ale věřím tomu, že když zjistíš pravý důvod, proč to děláš, bude to první krok k vysvobození. No a lidi se na jizvy sice dívají všelijak, ale kdo Tě zná a má Tě rád, ten se Ti bude buď snažit pomoci a nebo si na to zvykne, kdo Tě nezná, může Ti být víš co... Na slunci se jizvy lépe hojí, takže alespoň někdy o samotě se snaž si ruce alespoň trochu opálit, ani nejsou pak tak vidět. Také je dobrá mastička Cytovital, myslím, že ji prodávají i tady v shopu. Jestli nechceš mluvit o tak osobním tématu tady, napiš mi na mail, ale zase třeba tohle by mohlo pomoci někomu dalšímu...

reagovat 27.3.2003 13:05 - pistalka

Gabi, Ani, viem, ze je to dost tazke o tom hovorit, ale nemohli by ste v tom pokracovat tu, ja by som sa rada ku Vam pripojila, mne to tiez este stale otravuje zivot.

reagovat 28.3.2003 18:43 - Anila

Ahoj Gábi a Pistalko,
nevadí mi o tom mluvit tady, když to může pomoci někomu dalšímu...Možná, že mi (a nejen mně) tohle povídání ujasní, proč to dělám.
Gábi, díky za typ na Cytovital. Mrkla jsem se na to zde do shopu a myslím, že to vyzkouším.
Mám k Vám jeden dotaz. Ví někdo o tom, že jste si ubližovaly (a možná ještě ubližujete...). Zajímá mě, jak na to dotyčný reagoval, jeho postoj k tomu a pak i k Vám.
Vidím, Gábi, že Tě asi zajímá, kolik mi je let. Je mi 17. Tohle asi nikdo z "normálních" lidí nepochopí. - Proč si někdo ublližuje v "krásných" 17. Ale Ty jsi to také dělala, rozumíš mi, že ano?
Nikdy nezapomenu, na to, jak jsem to udělala poprvé a jak mi bylo tenkrát příšerně zle. Ale jestli v tom poprvé byla bolest a snad i touha potrestat se za něco, nyní už je to jen otupělost, kdy se chci právě přesvědčit, jestli ještě žiju a dokožu něco cítit. Svoji otupělost jsem pochopila až z tvého předešlého příspěvku, myslela jsem, že je to dělám z bolesti, tak tomu už ale dávno není...
A Vám je kolik let?

reagovat 29.3.2003 02:11 - pistalka

Boze, keby som tak vedela preco to robim, mozno by som konecne pochopila aj samu seba, nikdy mi neslo o nieco typu uputania pozornosti na seba, v tom pripade by som sa s tym asi chvalila, ale toto je pre mna, to najvacsie tajomstvo, opomenula som to co robim, raz tu na chate, ale zjavne si podaktori mysleli, ze sa nudim a vymyslam si voloviny, tak som to jak sa dalo ubrzdila, ale boli tam aj mily ludia co mi fakt pomohli [vdaka], urcite to teraz citaju, ale mne je to fuk, mozno im dojde, ze neklamem...
Z mojho prveho rezania mi bolo tiez mizerne a bolelo to, ale casom som si zvykla a uz to bola pre mna samozrejmost, ktora sa nedala zastavit, naberalo to na obratkach, ze som to urobila aj niekolko krat za den, ale casom mi to stacilo uz iba raz, vzdy vecer, po celom mizernom dni som si pekne ulavila a vsetko bolo zasa fajn. Rezom na rukach som sa musela vyhnut, pretoze som v tej dobe trocha ochorela a casto som musela chodit na odbery, cize to neprichadazalo do uvahy, tak som to zacala na stehnach, boze tam taka tenunka koza, to teda bolelo, ale asi mi to stalo za to, nuz teda za tie jazvy mi to moc nestalo. Na ruke mam uplne vyblednute ciarocky, skoro ich uz ani neni vidiet, fakt velmi pomaha to opalovanie, ale s nohami je to u mna troska horsie, rezy mam velmi dlhe, a dokonca pred 2 tyzdnami mi pribudli dalsie rezy, cize mam nove chrasty, tak takymto sposobom sa jaziev asi nezbavim.
U mna to uz nieje take intenzivne, ako pred par mesiacmi, dokonca som to vydrzala dlhsiu dobu vobec nerobit, ale zaskocilo ma nieco fakt velmi neprijemne, tak som to musela nejako odburat, ale od vtedy uz je to zasa fajn a tak na to uz nemam ani pomyslenie.
Co Vas k tomu nutilo, ci este nuti robit? U mna to bol nejaky pocit nicoty, neucty samej seba, opovrhovanie blizkymi, neuznalost, nepochopenie, proste po citovej stranke to bolo na draka.
Keby som sa mala teraz nejako zhodnotit, myslim, ze je to trocha lepsie, ale niekedy ma ten zivot tak vyvedie z miery, ze "to" proste musim urobit.
Ci o tom niekto blizky vie? U mna je to tak, ze to nik nevedel, ale... teraz to vie moja sestra, vsetko sa to nejak pomotalo a ona sa to dozvedela, vymenili sme si maily, telefonovali sme si, boli sme na seba mile, potom sme sa pre to pohadali, najprv jej to bolo luto, potom mi to vytkla, a to sme sa este nepozreli jedna druhej do oci, neviem ako sa bude ku mne chovat, ked sa stretneme, urcite nebude prirodzena, mozno tam bude nejaky odstup, mozno nadhlad s myslienkou "boze, na nu musim milo, ved je prastena" a toho sa bojim... radsej by som bola, keby sa to nikdy nedozvedela.

reagovat 29.3.2003 14:41 - Anila

Jak už jsem psala minule, poprvé mě k tomu donutil pocit nespokojenosti sama se sebou, chtěla jsem se potrestat, za to, jaká jsem...Tenkrát mi alespoň na něčem záleželo, teď už je mi všechno jedno. Nyní je to pocit prázdnoty, který mě k tomu stále nutí. Možná bych to nenazvala prázdnotou ani lhostejností (to se snad dá i cítit), je to..."nic". Necítim nic...k sobě, k někomu jinému nebo k něčemu...Možná, že přece jen něco cítim...je to má ubohost, za to, že tohle dělám.
Nechci na sebe upoutat pozornost, jen chci něco cítit...je jedno co, jen něco...Své jizvy skrývám, nedávám je na odiv světu. O pozornost a litování rozhodně nestojím. Spíše mě děsí představa, že by se to někdo dozvěděl.
I když mám ale tušení, že to moje máma ví. Všimla si jizev, které byly ale naštěstí v té době vybledlé, a protože jsme měli štěně, svedla jsem to na něho. A také mi jednou vtrhla do pokoje, když jdem si přávě "ulevovala". No nevím, jestli mi to věřila (nebo uvěřit chtěla), ale alespoň předstírá, že o ničem neví.
I já právě prožívám delší pauzu a moc dobře vím, že až se mi přihodí něco nepříjemného, nevydržím a udělám to znovu. Dělám to také převážně večer, vše hnusné za ten den ze mě spadne. Jakoby mě něco tam uvnitř svíralo (úmorná nepředstavitelná bolest) a to potom zmizí pryč. Hrozný pocit úlevy a osvobození se od toho "trápení".
To já se neřežu, přišla jsem na něco lepšího - na oheň. Zapalovač, svíčka nebo zápalky...zdá se mi to více procítěné (- procítěné?? :). Když přiložím třeba zápalku k ruce, cítím ( ha ha ha, cítím :), jak plamínek "leptá" kůži, pak to zasyčí...a tak opět zapálím a...Jen nevím, kdy mám pak přestat, kdy mám už dost. A pokud se nepopálím do masa a do krve, tak mám ruku samý puchýř. A ke všemu teď bude zase léto = krátké rukávy. Budou mě považovat za blázna, ve 30°C-vých vedrech s dlouhým rukávem. Tak nevím jestli budu vypadat jako větší cvok s dlouhým rukávem nebo s puchýři. Nohy si ale pálit nechci. Právě kvůli létu se snažím trochu to omezit. Už to budou skoro 3 týdny, co jsem si neublížila. Trochu mi to ale chybí!!!

reagovat 31.3.2003 09:08 - Gábi

Ahojky, Ani mě je dvacetpět a naposledy jsem to udělala asi před dvěma roky, jenomže pak přišel domů můj nynější manžel v trochu podnapilém stavu a vrazil mi do rány prsty....no trochu zvláštní způsob reakce, nicméně alespoň originální, žee :) Pak se mi snad snažil vysvětlit něco v tom smyslu, že jeho to bolí stejně jako mě. To bylo zřejmě naposledy, co jsem to udělala, asi bych se pak před ním styděla, jelikož až v té době jsem to začala považovat za "zbabělost, do té doby jsem to nijak neanalyzovala, prostě jsem to brala jako fakt. Jak to brali moji blízcí...kolem těch sedmnácti až dvaceti v podstatě nijak - nebo si to prostě nevybavuju, je to zvláštní...moje "kamarádky" dělaly jako že nic, možná to braly spíš jako senzaci, že mají divnou kamarádku, což se jim líbilo, táta si myslel, že chci být zajímavá - no coment, jinak mám všechno tak nějak v mlze, vlastně si vzpomínám, že jednu kamarádku, kdysi blízkou to inspirovalo, takže to párkrát taky udělala. Teď se sice může někdo divně dívat na moje ruce, ale je mi to fuk v létě nosím klidně nátělník, protože se kvůli nikomu přeci neuvařím:)Nejvíc mám asi pořezané ruce, pak stehna a trochu břicho, všechno je již sice zahojené, přesto viditelné. Každopádně v tomhle směru mám už vybráno svoje a soustředím se především na trvalé řešení svých problémů, než na přidělávání si dalších...ono to taky někdy pěkně hnisá, pak to taky člověk může přehnat a skončit na šití...nebo taky v Bohnicích, když na to přijde...Jenomže jsem si tím musela projít - cítím to tak, kdo nepoznal opravdovou bolest nemůže pocítít opravdové štěstí.

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *