poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

První příspěvky v diskuzi

reagovat 4.12.2000 16:49 - Alča

Taky jsem chtěla být hubená a krásná. Měla jsem 64
kilo na 161cm váhy, což bylo dost. Bylo mi tedy asi
14,když jsem začala zkoušet diety od spolužaček,
ale ty mi maminka zakazovala a mařila. Tak jsem začala
alespoň cvičit. Nejdříve hodinku dvakrát týdně na
aerobiku, kdy jsem pak místo večeře volila jen
ovoce. Ano,něco jsem i zhubla, asi na 55 kilo, což
už by bylo akorát, ale nějak jsem nezvládla pocity
blaženosti, když mi to lidi začali chválit. To se
mi moc líbilo, tak proč bych nehubla dál? Dostala
jsem se k předcvičování aerobiku, což bylo i něko-
lik hodin denně, byla jsem tedy nejen oblíbená, ale
také jsem stále sklízela pochaly za ubývající váhu.
No a protože s chutí roste hlad, vypěstovala jsem
si poměrně slušnou anorexii, jak jsem se o tom popr-
vé dozvěděla ve škole, kde jsme to brali v
psychologii. No a po čase už to nebyly pochvaly,
co jsem slýchala(ale už nevnímala), ale spíš otázky.
Jenže to už jsem v tom lítala až po uši, tak jsem
se jen vymlouvala, že to je jen ten aerobik,což
účinkovalo poměrně dlouho, a já si jela dál po svým.
Začala jsem i to málo,co jsem jedla, zvracet, abych
si svou hubenost nepokazila a pojistila, a myslela
jsem si, že jsem děsně silná a dobrá, když se mi
tak dobře vedlo. I zájem u druhého pohlaví jsem
začala budit, což jsem také připisovala své krásné
a hubené postavě.
Nakonec jsem si uvědomila, že to asi není vpořádku,
co jsem dělala, ale to už bylo pozdě. Měla jsem 40 kilo,
bílá jak papír, třesoucí se a věčně na omdlení z vysílení
zuby, dřív tak krásné a zdravé, samosebou už nebyly
pravdou.
Stejně jsem se cítila tlustá,i když už jsem musela svou hubenost
zakrývat oblečením, abych se vyhnula otázkám, který
byly nepříjemný a těžko se z nich vykrucovalo.
Nakonec dneska po 9 letech se trápím strachem,
jestli vůbec budu schopná dát mému krásnému manželství
potomka. Můj problém se časem zvrhnul v bulimii,
což je asi o to těžší, že to dnes leze do peněz nejen
mě, ale nám, a já, i přestože mám svého muže ráda
nadevše, nejsem schopná říct si -A dost! To bych
bez problémů přestala kouřit, ale ukončit svoji
závislost na jídle, to mi připadalo nemožný. A to i
přesto, že dneska už mi není jedno, jestli na to
umřu, jen když jsem hubená. Sice si držím stejnou
váhu 50-53 kil, ale svého zlozvyku -léčit si sebemenší
problém jídlem a zvracením- jsem se úplně ještě zbavit
nedokázala.
Můj druhý muž mě má rád proto,kdo jsem, ne jak
vypadám, což bylo důležitý pro mého prvního muže,
a tak jsem ráda, že jsem ze vztahu, který můj ten
problém jen podporoval, včas odešla. Ale přesto,
závislost a zlozvyky vypěstované za ta léta
více méně řídí můj život i dnes, kdy se nemusím
bát, že nějaké to kilčo navíc mi znervózní chlapa.
Taky vím, že i kdyby se tak stalo, váha opravdu
není středem světa, a že zdraví mám opravdu jen jedno.
Taky chci mít děti. Dvě. Ale tenhle souboj jsem si
prohru podepsala asi už dávno, když jsem si vychut-
návala lichotek o kráse.
Můj muž mě má rád. Neopustí mě ani pro můj problém,
ani pro neplodnost, ani pro nic. Sám si prošel jistou
závislostí, což byla škola života, a tak ví, že mi
ale nemůže pomoct, dokud se SAMA nerozhodnu být
dospělá a jednat zodpovědně. Je to opravdu moc hodnej
člověk...
Ani nevím, proč tu o tom píšu. Jen jsem četla,
jak se ostatní snaží hubnout a to mi připomělo, jaký
ŠTĚSTÍ to přineslo mě. Nebudu radit, nemám asi co,
ale snad to někomu otevře oči, nebo to těm, co mají
podobný problém ukáže, že nejsou sami.
Nakonec bych přece jen ráda dodala, že po létech
snažení se z toho dostat, jsem si našla cestu, která
je mi pomocí, jak z toho ven. Nechci nic propagovat,
každý si musí najít sám, co mu pomáhá.
Po letech mnohonásobného denního přejídání se a
zvracení se úplně nejlepším lékem na můj problém
ukázalo držet se zaměstnaná, tak, že na to nemám
čas a pak už ani sílu, a tedy ani pomyšlení, a to
vše spolu se stravovacím způsobem, který u nás
představila Kořínková. Hodně zeleniny a ovoce,
dělěná strava. Ta se ne vždy stoprocentně daří,
ale v rámci možností a snahy je to prima způsob,
jak si nejen udržovat váhu a nebýt hladová, ale
i zhubnout. To já ale už nechci, tak občas zhřeším
a dám si něco na zub, jakmile váha ukáže o něco míň.
Poprvé po všech těch promarněných letech ,kdy
jsem nedokázala 1 den nezvracet, schopná už 2 měsíce
jíst normálně a nezvracet ze strachu, že rapidně přiberu.
Nevím jestli mám vyhránoale vím jistě, že se mi a nám
žije mnohem snadněji, co se můj život přestává točit kolem
jídla -ve dne i v noci. A to mi vyhovuje.
Víc jsem si snad ani nikdy nepřála. Snad jen děti..


reagovat 5.12.2000 11:04 - jandula

ahoj Alco,
diky za tvuj pribeh. temer ve vsem se shoduje s mym. 24 let, 163 cm, loni v rijnu 75 kg, dneska 45 kg, kazdej den hodinku na rotopedu plus dalsi aktivity, vsak vis. pres den jidlo jen tak tak, abych nemela hlad, vecere POUZE zelenina... sama chvala, lichotky, pozdeji "neblbni, neprehanej to s tou dietou" apod. ja porad odpovidala, ze zadnou dietu nedrzim a fakt sem si to tak i myslela, mela sem pocit, ze je to bezna strava a ostatni se preziraj a jedi desne nezdrave. pak sem si precetla nekde o anorexii a bylo vymalovano. chvili sem s tim bojovala sama, pak mi pomohl muj skvelej pritel, ted uz pres mesic chodim k psychiatricce, beru antidepresiva a presvedcuju se, ze musim pribrat. coz mi, vzhledem k mymu pozitivnimu vztahu k jidlu, nedela bohuzel vubec zadny potize, a mam pocit, ze se prave dostavam k bulimii, protoze ze vsech stran slysim, ze musim jist a jist. no a kdyz teda uz mam pribrat, tak at je to po necem, co mi chutna. takze si kupuju vanocky, susenky, chipsy atd. nastesti nezvracim, ale hodne cvicim a nevim, jaky si mam koupit novy kalhoty, ktery nutne potrebuju, protoze nevim, kolik kilo budu mit za tejden, po vanocich, na jare... je to peklo. takze tobe i mne drzim palecky, at to vsechno zvladnem a jsme v pohode a ostatnim holkam muzem jenom doporucit, aby si fakt daly bacha, protoze ten prehup ze zdraveho hubnuti do tohodle pekla je strasne riskantni a hrozne blbe se rozpoznava..

reagovat 5.12.2000 15:40 - Alča

Mila Jandulko, dik, ze jsi se nebala se ozvat na muj vzkaz, protoze se urcite tyka i Tveho problemu, je ale spousta holek a zen, kterysi to ve sve posedlosti jeste nepripousteji, ze uz to neni vporadku, co delaji. Prestoze jsem o poruchach prijmu potravy vedelaze skoly uz mnohem driv, i ja jsem si dlouho myslela, ze to mam pod kontrolou, a ze mam problem jsem si uvedomila az po asi 4-5ti letech, kdy jsem zjistila, ze na maturitni vecirek jsem si nemohla dovolit, to co bych chtela, protoze jsem byla misto desne sexy - desne vyzabla. Povazuji se za pomerne inteligetni, o to vic mi zustava rozum stat, jak jsem mohla takle zblbnout, a navic jsem nebyla schopna s tim nic delat, prestoze jsem vedela, jak nebezpecne to je. Dostala jsem se diky tomu do mnoha problemu, ktery bych nikomu neprala, nenavidela jsem se za to a moc se sama pred sebou stydela, jak smesne jsem se k svemu telu chovala. Nejvic me dnes asi mrzi, kolik nervu jsem stala lidi, kterym na me zalezi, jako rodice a muj muz. Mamince to zjistila a to bylo kratce po tom, co muj starsi braska spachal sebevrazdu. Malem ji to zabilo, kdyz zjistila, ze ji dcera vlastni hlouposti skoro uira pred ocima. Dnes o tom s ni muzu mluvit, ale tenkrat mezi nami bylo peklo. Bylo mi 16, kdyz me kvuli tomu vyhodila z domu, protoze uz proste nevedela, jak mi pomoct, a ubijelo ji sledova, jak jsem se nicila. Dneska chapu jeji chovani a je mi moc lito,ze jsem ji stala tolik nervu -zase jen kvuli me hloupe touze po tom byt Krasna... Tolik jsemchtela byt zase normalni a tou nejlepsi dcerou pod sluncem...ale uz jsem nevela jak z toho ven. A jeste jsem se nechtela vzdat sve hubenosti, kdyz mi v 19-ti pomohla se dostat na leceni do Prahy na psychiatrickou lecebnu Ke Karlovu 11,jestlli si to pamatuji spravne. Tak jsem sice prosla lecbu skvele, poznala jsem spousta noveho a ze nejsem jedina, kdo se tak poblaznil. Ale protoze jsem se tam snazila hlavne kvuli mamince, tedy jsem nepochopila,ze jsem to mela delat kvuli sobe predevsim, Kratce po navratu domu jsem do toho spadla znovu, a snad jeste hur. Mamka pochopila, ze mi nemuze pomoci, rekla mi svuj nazor a od te doby to nechala na me. Ale jsem rada, ze uz jsem ji nemusela vic lhat, stejne to nemelo smysl.
Dneska uz vidim, ze zivot je o necem jinym, nez o krase, a ze kdo me ma opravdu rad, ma me rad bez ohledu na to jestli jsem tlusta nebo hubena. Realnej zivot je o necem jinym. A byt sexy muze byt kazda zenska, ktera ma v sobe tu Jiskru, bezohledu na kila. To mi to ale trvalo, co?
Drzim Ti a vsem podobnym pesti v boji s dospelosti. mej se hezkya ahoj...

reagovat 5.12.2000 16:16 - jandula

dekuju za odpoved, jsem rada, ze to u me nedoslo tak daleko a ze jsem tu doktorku vyhledala. ted uz snad bude vsechno v poradku a ja tobe, sobe i vsem ostatnim, ktere se v nasich pribezich taky najdou, preju hodne sily poprat se s touhle nemoci. hlavni je si uvedomit,ze svet nestoji na tom, kolik clovek vazi a kvuli par nadbytecnym kilum nestoji za to hodit vsechno zdravi za hlavu. clovek by mel zit vyrovnany zivot, a to s jakoukoliv dietou proste nejde!!! jeste jednou diky, treba se k nam prida nejaka dalsi nestastnice a treba ji pomuze, ze se sveri aspon svy klavesnici a monitoru... budu se sem pravidelne vracet.

reagovat 5.12.2000 16:30 - Alča

Já taky. Žiju ve Státech a tak si domu zaskočím alespoň po Internetu, když se mi stýská.Což je skoro pořád.. PA

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 17.2.2016 16:41 - Marketa

Taky jsem chtěla být...

Napis mi prosim na mail pegy.jen na seznamu

reagovat 18.2.2016 10:10 - Pro ko ko ko dák!

Tak se otoč na cvokárnu, tam s nima mají nejvíce zkušeností! Ale to léčení by si měly celé platit! Vždyť si to samy zavinily, tak proč máme na jejich blbost doplácet? Pak nejsou peníze na léčení opravdu nemocných a vyhazujou se ne léčení slepičí nemoci!

reagovat 5.7.2016 17:38 - Anna

Taky jsem chtěla být...

Ahoj udělala jsem video které třeba některým z Vás pomůže najít vnitřní motivaci https://www.youtube.com/watch?v=koYpGKlqxow :-)

reagovat 3.7.2017 00:09 - Lucka28

Dobry den. Před dvěma lety jsem mela velké deprese a celych 5 dni jsem nesnedla téměř nic (za celý den jednu max dva čtverečky cokolady) zhubla jsem za tu dobu z 54kg na 48kg. Od té doby jsem nejedla jako dřív proste dávala jsem si menší porce ale vrátila jsem se na 53kg. Dnes jim ale ještě menší porce a nejim 5x denně ale jen jednou denně (stačí mi to). Je mi 20 a má váha ted kolisa mezi 45-43kg a měřím 163cm. Chtěla bych se zeptat co mám dělat? Když se najim je mi špatně na zvracení občas to v sobě neudrzim (když sním víc než jsem teď zvykla zvracim pokaždé někdy i několikrát a pak mám hrozné křeče). Kamarádka se me občas zeptá proč s ni nejdu na jídlo jako driv.. pokaždé se najde výmluva proč ale už mi to přestává věřit. Děkuji za odpověď

reagovat 3.7.2017 00:09 - Lucka28

Dobry den. Před dvěma lety jsem mela velké deprese a celych 5 dni jsem nesnedla téměř nic (za celý den jednu max dva čtverečky cokolady) zhubla jsem za tu dobu z 54kg na 48kg. Od té doby jsem nejedla jako dřív proste dávala jsem si menší porce ale vrátila jsem se na 53kg. Dnes jim ale ještě menší porce a nejim 5x denně ale jen jednou denně (stačí mi to). Je mi 20 a má váha ted kolisa mezi 45-43kg a měřím 163cm. Chtěla bych se zeptat co mám dělat? Když se najim je mi špatně na zvracení občas to v sobě neudrzim (když sním víc než jsem teď zvykla zvracim pokaždé někdy i několikrát a pak mám hrozné křeče). Kamarádka se me občas zeptá proč s ni nejdu na jídlo jako driv.. pokaždé se najde výmluva proč ale už mi to přestává věřit. Děkuji za odpověď

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *