pocit osamění,tělesné postižení

První příspěvky v diskuzi

reagovat 13.7.2006 07:31 - Danka

Již delší dobu se potýkám s pocity osamění,které je umocněno vadou chůze po dětské mozkové obrně.Nemám sourozence, a cítím, že mi chybí blízký člověk, rodinné zázemí. Pokud má někdo podobné pocity, napište prosím.

reagovat 13.7.2006 12:18 - Zuzula

Neboj moja, ja viem, nie je to lahke.. lahsie sa o tom rozprava ako nieco spravi, ja som pocitovala nieco podobne, ked som prisla z vysokej skoly domov, nik znamy, priatelia sa rozprchli. Niemas v okoli nejaky zaujmovy klub, nieco, co by ta bavilo :) U nas je napriklad centrum volneho casu, chodila som tam na kurz vyroby keramiky. Alebo aj taky kurz sitia, alebo jazykovka. Prosto nieco robit.. a potom si vyjst na kaficko poklebetit s novymi kamaratkami, kamaratmi. Drzim ti palceky, bude to dobre.

reagovat 13.7.2006 21:43 -

Danko, navrhuji seznámení s lidmi přes internet - chápu, že ti nemoc neumožňuje lítat venku. Také jsem byla kdysi hodně osamělá a chat mi pomohl. Máš partnera, nějaké známé, nějakou práci?

reagovat 17.7.2006 09:55 - Danka

Velmi děkuji za reakce na můj problém. Ráda bych si vyměnila zkušenosti s někým, kdo je na tom podobně. Práci zatím mám, ale požadavky jsou stále náročnější a bojím se, že budu v rámci organizačních změn propuštěna. Bydlím na menší vesnici,

za prací dojíždím do menšího bývalého okresního města asi 10 km,a i to mne dost fyzicky vyčerpává, jelikož jsem odkázaná na dopravu autobusy - kvůli obrně nemohu složit normální řidičské zkoušky, mohla bych dělat řidičák pouze na ruční řízení, ale taková autoškola je pro mne nejblíže v Brně a to je 150 km od bydliště.Jsem dosti uzavřené povahy, prožila jsem také,snad i vlastní vinou,hodně zklamání v lidech. Pro úplnost uvede že je mi 40, tedy relativně dost na to, aby byl již člověk vyzrálý, ale nějak se tak necítím. Mám syna a dcerušku, oba jsou naštěstí zdraví /11,8let/, manžel, který je také s určitými zdravotními potížemi nám působil i působí neskutečné trápení - alkohol, nespolehlivost, lhaní, bití - nemám to ani komu říci - kdo nezažil neuvěří. Já jsem nikdy alkohol nepila, ani pít nebudu, snažím se starat o děti co nejlépe. Má-li někdo podobný problém spíše problémy napište.

reagovat 24.7.2006 10:46 - Danka

Napište prosím, kdo prošel či prochází něčím podobným - je tělesně postižený a cítí se osaměle - jak se s tímto problémem dokázal poprat a vypořádat, jde to vůbec_?

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 10.1.2018 14:00 - Tak

je to takové divné,jiné by...

určitě jí šlo o to, aby to on celé zaplatil. O co jiného?

reagovat 10.1.2018 14:24 - Eman

je to takové divné,jiné by...

No, do té doby, když jsem si myslel, že pojedeme na ten výlet jenom spolu, tak jsem byl pochopitelně připravený ten výlet zaplatit celý. S tím jsem od počátku počítal. No a na oplátku jsem si myslel, že bude ten sex. A myslel jsem, že ona to také tak chápe. Snad si proboha nemyslela, bych s ní jel a ještě to celé platil, pokud bychom měli oddělené pokoje.

reagovat 22.1.2018 09:37 - Honza

Já jsem také tělesně postižený a ženské vůbec neřeším. Jednou za měsíc si přes Annonci vyberu privát, zajdu tam a zaplatím si požadovanou službu. Ceny jsou cca 1.000 - 1.500 Kč, takže se to finančně dá zvládnout. A má to i tu výhodu, že si mohu vybrat slečnu, která se mi líbí. Díky tomu se v běžném životě vyhnu vnucování normálním ženským, sexuálnímu loudění a následnému odmítnutí z jejich strany a podobným trapasům. To, že chodím na priváty pochopitelně nikomu neříkám. Lidé v mém okolí stejně asi předpokládají, že žádné sexuální potřeby nemám. Myslím si, že je to přijatelné řešení dané situace.

reagovat 25.1.2018 15:00 - Emil

Já jsem také tělesně...

Honzo, myslím, že ty priváty jsou pro postižené chlapy asi jediným schůdným a úspěšným řešením. Vidím v tom samé výhody: Vybereš si slečnu a příslušnou službu a zaplatíš. Jsi uspokojený na nějaký čas. No a nikdo se o tom nedozví. Na normální zdravou ženskou se ani nepodíváš, protože ti sex nechybí. Tím se vyhneš odmítnutí, posměchu a ponížení. Spokojenost pak panuje na všech stranách.

reagovat 14.2.2018 15:28 - Jarda

Já své postižení s přibývajícím věkem řeším čím dál tím méně. A ženské neřeším vůbec. Nikdy v životě jsem žádnou ženskou neměl. Čím jsem starší, tím méně věcí a lidí kolem sebe potřebuji. Lidé z mého okolí třeba stále řeší, proč nemám notebook. Jedna známá mi jej nabízela a ještě se cítila uražená, že jsem ho nechtěl ( tenhle příspěvek píši na počítači v práci ). Nebo, že mám starý mobil, který nic neumí. No, já to neřeším. Mám spoustu knížek, které bych ještě rád přečetl. Notebook nepotřebuji, ani nevím, zda v té místnosti, kterou mám pronajatou je internet. Až odejde můj starý mobil, už si další kupovat nebudu, stejně mi volají akorát prodavači kastrolů a podobných kravin. Před nedávnem mi praskla žárovka v lustru. Sám si ji nevyměním a vyměnit mi ji nemá kdo. Tak svítím lampičkou. Mě to nevadí. S lidmi se skoro nestýkám, nechybí mi. Vystačím si s pivem a knížkami. No a za pár let, až přestanu chodit úplně, půjdu do eldéenky a tam mi dají pampersky, do kterých budu srát. A v klidu tam počkám na smrt. Nemusím se za ničím honit, jako ti ostatní. Stejně není proč.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *