pocit osamění,tělesné postižení

První příspěvky v diskuzi

reagovat 13.7.2006 07:31 - Danka

Již delší dobu se potýkám s pocity osamění,které je umocněno vadou chůze po dětské mozkové obrně.Nemám sourozence, a cítím, že mi chybí blízký člověk, rodinné zázemí. Pokud má někdo podobné pocity, napište prosím.

reagovat 13.7.2006 12:18 - Zuzula

Neboj moja, ja viem, nie je to lahke.. lahsie sa o tom rozprava ako nieco spravi, ja som pocitovala nieco podobne, ked som prisla z vysokej skoly domov, nik znamy, priatelia sa rozprchli. Niemas v okoli nejaky zaujmovy klub, nieco, co by ta bavilo :) U nas je napriklad centrum volneho casu, chodila som tam na kurz vyroby keramiky. Alebo aj taky kurz sitia, alebo jazykovka. Prosto nieco robit.. a potom si vyjst na kaficko poklebetit s novymi kamaratkami, kamaratmi. Drzim ti palceky, bude to dobre.

reagovat 13.7.2006 21:43 -

Danko, navrhuji seznámení s lidmi přes internet - chápu, že ti nemoc neumožňuje lítat venku. Také jsem byla kdysi hodně osamělá a chat mi pomohl. Máš partnera, nějaké známé, nějakou práci?

reagovat 17.7.2006 09:55 - Danka

Velmi děkuji za reakce na můj problém. Ráda bych si vyměnila zkušenosti s někým, kdo je na tom podobně. Práci zatím mám, ale požadavky jsou stále náročnější a bojím se, že budu v rámci organizačních změn propuštěna. Bydlím na menší vesnici,

za prací dojíždím do menšího bývalého okresního města asi 10 km,a i to mne dost fyzicky vyčerpává, jelikož jsem odkázaná na dopravu autobusy - kvůli obrně nemohu složit normální řidičské zkoušky, mohla bych dělat řidičák pouze na ruční řízení, ale taková autoškola je pro mne nejblíže v Brně a to je 150 km od bydliště.Jsem dosti uzavřené povahy, prožila jsem také,snad i vlastní vinou,hodně zklamání v lidech. Pro úplnost uvede že je mi 40, tedy relativně dost na to, aby byl již člověk vyzrálý, ale nějak se tak necítím. Mám syna a dcerušku, oba jsou naštěstí zdraví /11,8let/, manžel, který je také s určitými zdravotními potížemi nám působil i působí neskutečné trápení - alkohol, nespolehlivost, lhaní, bití - nemám to ani komu říci - kdo nezažil neuvěří. Já jsem nikdy alkohol nepila, ani pít nebudu, snažím se starat o děti co nejlépe. Má-li někdo podobný problém spíše problémy napište.

reagovat 24.7.2006 10:46 - Danka

Napište prosím, kdo prošel či prochází něčím podobným - je tělesně postižený a cítí se osaměle - jak se s tímto problémem dokázal poprat a vypořádat, jde to vůbec_?

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 16.7.2018 15:23 - Samotář

Už dlouhá léta...

Klídek, pohoda, nikdo Tě nevyrušuje a neotravuje, všechno si děláš po svém a nemusíš se nikomu v ničem přizpůsobovat.

reagovat 16.7.2018 17:52 - jojo

Klídek, pohoda, nikdo Tě...

Určíte... jako 1 z možností samoty.

reagovat 17.7.2018 11:39 - Albert

Osamělost má samé výhody:
1) Naučí člověka skromnosti, protože kromě chlastu nic jiného nepotřebuje.

2) Člověk se nemusí o nikoho obávat, protože není o koho.

3). Člověk nelpí na životě, protože nemá pro koho žít.

reagovat 10.8.2018 23:29 - Petr

Ahoj, jsem po úraze páteře normálně chodicí ale s potížem spojené s poraněním míchy, je mi 50 let a po rozvodu bych chtěl poznat ženu stejného postižení a osudu.

reagovat 16.8.2018 13:11 - Václav

Ahoj, jsem po úraze páteře...

Petře, tak ti držím palce, ať ti to vyjde. Zřejmě máš se ženami dobré zkušenosti, proto se ještě snažíš. To se u mne říci nedá, pamatuji si, jak mne už na základce spolužačky šikanovaly. V dospělosti už to nebylo takové, to mne ženské "jenom" ignorovaly. No a jednou mi jedna známá řekla, že jsem ji asi před deseti lety prý někde v hospodě strčil jazyk do pusy. Což si samozřejmě po takové době nepamatuji. A že prý do dnes lituje, že to neřekla svému tehdejšímu frajerovi, aby mi dal přes držku. Takže já se ženským po takových zkušenostech vyhýbám obloukem.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *