pocit osamění,tělesné postižení

První příspěvky v diskuzi

reagovat 13.7.2006 07:31 - Danka

Již delší dobu se potýkám s pocity osamění,které je umocněno vadou chůze po dětské mozkové obrně.Nemám sourozence, a cítím, že mi chybí blízký člověk, rodinné zázemí. Pokud má někdo podobné pocity, napište prosím.

reagovat 13.7.2006 12:18 - Zuzula

Neboj moja, ja viem, nie je to lahke.. lahsie sa o tom rozprava ako nieco spravi, ja som pocitovala nieco podobne, ked som prisla z vysokej skoly domov, nik znamy, priatelia sa rozprchli. Niemas v okoli nejaky zaujmovy klub, nieco, co by ta bavilo :) U nas je napriklad centrum volneho casu, chodila som tam na kurz vyroby keramiky. Alebo aj taky kurz sitia, alebo jazykovka. Prosto nieco robit.. a potom si vyjst na kaficko poklebetit s novymi kamaratkami, kamaratmi. Drzim ti palceky, bude to dobre.

reagovat 13.7.2006 21:43 -

Danko, navrhuji seznámení s lidmi přes internet - chápu, že ti nemoc neumožňuje lítat venku. Také jsem byla kdysi hodně osamělá a chat mi pomohl. Máš partnera, nějaké známé, nějakou práci?

reagovat 17.7.2006 09:55 - Danka

Velmi děkuji za reakce na můj problém. Ráda bych si vyměnila zkušenosti s někým, kdo je na tom podobně. Práci zatím mám, ale požadavky jsou stále náročnější a bojím se, že budu v rámci organizačních změn propuštěna. Bydlím na menší vesnici,

za prací dojíždím do menšího bývalého okresního města asi 10 km,a i to mne dost fyzicky vyčerpává, jelikož jsem odkázaná na dopravu autobusy - kvůli obrně nemohu složit normální řidičské zkoušky, mohla bych dělat řidičák pouze na ruční řízení, ale taková autoškola je pro mne nejblíže v Brně a to je 150 km od bydliště.Jsem dosti uzavřené povahy, prožila jsem také,snad i vlastní vinou,hodně zklamání v lidech. Pro úplnost uvede že je mi 40, tedy relativně dost na to, aby byl již člověk vyzrálý, ale nějak se tak necítím. Mám syna a dcerušku, oba jsou naštěstí zdraví /11,8let/, manžel, který je také s určitými zdravotními potížemi nám působil i působí neskutečné trápení - alkohol, nespolehlivost, lhaní, bití - nemám to ani komu říci - kdo nezažil neuvěří. Já jsem nikdy alkohol nepila, ani pít nebudu, snažím se starat o děti co nejlépe. Má-li někdo podobný problém spíše problémy napište.

reagovat 24.7.2006 10:46 - Danka

Napište prosím, kdo prošel či prochází něčím podobným - je tělesně postižený a cítí se osaměle - jak se s tímto problémem dokázal poprat a vypořádat, jde to vůbec_?

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 16.7.2018 17:52 - jojo

Klídek, pohoda, nikdo Tě...

Určíte... jako 1 z možností samoty.

reagovat 17.7.2018 11:39 - Albert

Osamělost má samé výhody:
1) Naučí člověka skromnosti, protože kromě chlastu nic jiného nepotřebuje.

2) Člověk se nemusí o nikoho obávat, protože není o koho.

3). Člověk nelpí na životě, protože nemá pro koho žít.

reagovat 10.8.2018 23:29 - Petr

Ahoj, jsem po úraze páteře normálně chodicí ale s potížem spojené s poraněním míchy, je mi 50 let a po rozvodu bych chtěl poznat ženu stejného postižení a osudu.

reagovat 16.8.2018 13:11 - Václav

Ahoj, jsem po úraze páteře...

Petře, tak ti držím palce, ať ti to vyjde. Zřejmě máš se ženami dobré zkušenosti, proto se ještě snažíš. To se u mne říci nedá, pamatuji si, jak mne už na základce spolužačky šikanovaly. V dospělosti už to nebylo takové, to mne ženské "jenom" ignorovaly. No a jednou mi jedna známá řekla, že jsem ji asi před deseti lety prý někde v hospodě strčil jazyk do pusy. Což si samozřejmě po takové době nepamatuji. A že prý do dnes lituje, že to neřekla svému tehdejšímu frajerovi, aby mi dal přes držku. Takže já se ženským po takových zkušenostech vyhýbám obloukem.

reagovat 27.9.2018 15:22 - Emil

Nejhorší na tom osamění je ten pocit totálního zmaru, pocit naprosto zbytečně prožitého života. Že kdybych se nikdy nenarodil, tak by se nejen nic nestalo, ale mě by bylo lépe.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *