můj příběh - z nešťastné lásky jsem začal fetovat

První příspěvky v diskuzi

reagovat 30.3.2013 12:49 - Petr C. N.

Už od svého narození jsem měl ze strany rodiny pevné zázemí, moje máma mě zahrnovala maximální péčí, trávila se mnou úplně všechen volný čas a snažila se dělat vše k mé spokojenosti. Ani ve školce jsem být nemusel, vzhledem k tomu že hned vedle bydlí babička s dědou, a nebyla tak chvilka kdy bych byl o samotě. Chodili jsme na výlety, po dobu základní školy na vysvědčení míval nejlepší průměr ze třídy.

Vždy jsem byl ale introvert a kromě rodiny si nikdy k nikomu nedokázal vytvořit silnější pouto. V době kdy mi bylo mezi 14-15 roky, mi bratranec ukázal jednu počítačovou online hru. Velmi rychle jsem tomu propadl. Prostřednictvím internetu jsem se začal bavit spíše se staršími dospělými lidmi, se kterými bych v normálním životě nikdy ani neměl příležitost navázat kontakt, všichni moji vrstevníci se kterými jsem se doposud potkával, mi najednou začali připadat jako pitomci. Potom co jsem měl jistotu, že se dostanu na školu, kterou jsem si vybral, pro mě všechno kromě hry, přestalo existoval. Online jsem býval i 20 hodin denně, z několika desítek tisíc hráčů jsem patřil k pár nejlepším jednotlivcům, z mé přezdívky, pod kterou jsem vystupoval, se v komunitě stal pojem a každý na síti mě znal. Celý ten virtuální svět mě zkrátka naprosto uchvátil, vyhovovalo mi to a měl jsem pocit, že mi nic nechybí.

Takto to bylo až do mých 19ti let. Až jsem prostřednictvím oné hry, mezi nespočtem lidí, se kterými jsem přišel za ty roky do kontaktu, náhodou narazil přesně na někoho, koho jsem si celý život přál a postupem času se zamiloval. Od té chvíle kdy jsem poznal lásku se ve mně něco změnilo, uvědomil jsem si, proč jsem na tomhle světě. Byl jsem nepopsatelně šťastný, prožili jsme spolu pár neuvěřitelně nádherných týdnů… A málokdo si dovede představit jaké to pak je, když se souhrou několika chyb, začne někomu postupně hroutit celý svět. Jak nesmírně to bolí, když někdo, s kým jste společně zažili ty nejkrásnější chvíle v našich životech dělá, jako by se nic z toho nikdy nestalo, jako by to celé nebyla pravda. A ještě do vás kope, uráží vás a vědomě vám ubližuje.

To co se stalo, mě totálně psychicky odrovnalo, odešel jsem ze školy a studium nedokončil, jelikož jsem to prostě nebyl schopný zvládnout. Mámě se podařilo přesvědčit mě, abych vyhledal odbornou pomoc a objednal se k doktorovi. Měsíce jsem docházel k psychiatrovi a bral různé prášky, ale bylo to bez výsledku. Nijak mi to nepomáhalo a nic se neměnilo, stavy šíleného smutku a lítosti střídal vztek vůči celému světu a naprostá beznaděj. Několikrát jsem stál na odlehlé vlakové zastávce u kolejí a přemýšlel o sebevraždě.

Nakonec jsem si řekl, že se problémům postavím čelem a pokusím se udělat něco pro to, aby bylo líp. Udělal jsem si řidičák, začal chodit posilovat, přihlásil se na kurz angličtiny. Pořídili jsme si psa, čímž se mi zároveň splnilo několik let staré přání. Jenže jak čas utíkal, zjistil jsem, že mě vůbec nic nenaplňuje a nic pro mě nemá žádný smysl. V porovnání s tím co jsem zažil v době zamilovanosti, se mi vše jevilo neskutečně prázdné, nudné a bezvýznamné, v celém dni nebyla minuta, kdy bych nemyslel na svého bývalého miláčka. Měl jsem oporu ze strany rodiny a pár přátel z internetu, ale prakticky nikdo to nechápal. "Děláš jako kdyby to byla jediná ryba v rybníku, jsi mladej a podobnejch ještě za život potkáš několik. " … Jenže pro mě se skutečně jednalo o jednoho člověka z tisíců, asi zkrátka vztahy vnímám jinak než většina ostatních lidí mého věku, kdy jde mnohdy jenom o zábavu a sex.

Odborník mi pomoct nedokázal a já už jsem to prostě dlouhodobě nezvládal. Ačkoliv jsem nikdy vůbec nepil ani nekouřil, k veškerým "omamným látkám" měl vždy bez rozdílu silný odpor, rozhodl jsem se sehnat a vyzkoušet marihuanu. Zjistil jsem, že mi to pomáhá, umožňovalo mi to navodit si veselou náladu a nebo se zhulit tak, že jsem byl uplně mimo, začal jsem kouřit každý den. A po pár měsících pak k "lehké droze" přidal podstatně silnější kalibr – kokain. Získal přístup k tomu nejkvalitnějšímu „matroši“ (průměrná dávka kokainu co je u nás běžně k sehnání od dealerů na ulicích obsahuje jenom 10 - 30 % drogy, zbytek je domíchaný vším možným), který v našich podmínkách prakticky není možné normálně sehnat. Zpočátku říkal, že si jen občas zpříjemním večer, a to co mě natolik psychicky odrovnalo, si vynahradím. Že po třičtvrtě roce kdy jsem se jen nepřetržitě trápil v depresích, několikrát chtěl skončit se životem a neviděl vůbec žádnou budoucnost, se budu cítit hezky. Jenže velice rychle jsem si uvědomil, že s oním "smrtícím bílým práškem", před kterým nás ve škole tolikrát varovali, může jakýkoliv obyčejný den, patřit mezi ty uplně nejlepší v životě. Cítil jsem se jako bych vylezl na Mount Everest, jako kdybych dal rozhodující gól na mistrovství světa ve fotbale. Stačila krátká chvíle a vše bylo najednou krásné a skvělé, nebylo nic, na co bych se díval kriticky nebo pesimisticky. Opravdu jsem se cítil tak šťastně jako tehdy v době zamilovanosti, nabyl jsem dojmu, že jsem objevil něco úžasného, něco co konečně zaplní prázdnotu, kterou jsem pociťoval. Jenomže koks z hlavy rychle vyprchá a tudíž jsem i rychle zvyšoval dávky. Když už jsem měl před sebou „nádobíčko“ a pytlík s drogou, nedokázal jsem svou touhu ovládnout a dát si jen přiměřeně. Začaly přicházet nepříjemné dojezdy znamenající v mém případě smutek, neklid, podrážděnost, vyčerpání. Soustavně krvácející nos, je také poměrně nepříjemné. Zažil jsem i stav předávkování, kdy jsem v době, kdy jsem na drogu ještě nebyl dostatečně zvyklý, do sebe nasypal během krátké chvíle přes 3 gramy 80%ního kokainu (pro člověka který s ním nemá zkušenosti, je toxická dávka s rizikem úmrtí 1.0 – 1.5 gramu, podle toho, kolik váží).

Každý mi samozřejmě říká, ať do sebe přestanu cpát fet a konečně začnu se sebou něco dělat. Věřím že to myslí dobře, může jim na mě záležet a nebo jim být líto mojí rodiny. Mnozí z nich ale ani nemají vůli na to přestat s cigaretama. Někdo v určitých směrech převyšuje většinu lidí ze svého okolí, ale na určitých místech je naopak ve stejné míře zranitelný. Někdo v kritickou chvíli zpanikaří - a v očích člověka se silnější psychikou co by za stejného scénáře dokázal zachovat chladnou hlavu, je za hysterickou čůzu. Někdo, když se na něj na ulici seběhne parta výrostků a pokusí se ho okrást, se dokáže ubránit - jiný je zmlácen do bezvědomí a pro namakanýho borce je za podělanou bábovku… Někdo je po rozpadlém vztahu smutný několik večerů a za pár týdnů už má někoho jiného. Někdo ztratí chuť do života a zlomí ho to natolik, že je po určité době schopný sáhnout téměř po čemkoliv, co mu může vrátit štěstí, radost a lepší náladu - a je pak za rozmazleného spratka kterej si neumí vážit toho co má. Ten kdo si stejnou situací neprošel, těžko může pochopit, že v tomhle stavu a psychickém rozpoložení člověk není schopný naprosto ničeho, že pro něj vůbec nic nemá ani ten nejmenší smysl. Že říkat „hlavně se tomu musíš přestat poddávat, nastup někam na brigádu a mezitím dodělej školu, měl bys místo sezení u počítače pro změnu začít chodit mezi lidi a pokusit se navázat známosti v reálnym světě“ - je stejné jako člověkovi co leží v příkopu se zlomenýma nohama říct, ať se přestane litovat, zvedne se a jde to někam rozběhat.

Nejhorší bylo, když peníze (které jsem sháněl různě, přičemž prací to zrovna nebylo) začaly docházet. Utopilo se v tom už šíleně, vícekrát se stalo, že jsem si v pátek dopoledne přinesl pytlík s 5 gramama za 10 000 a v neděli večer už nic neměl. Že drogy mě ničí zevnitř jsem si připouštěl, ale zároveň si uvědomoval, že kokain je to jediné co mi umožňuje zažít něco hezkého a připadat si šťastně. Když jsem koks neměl, musel jsem se hodně kontrolovat, abych nebyl agresivní, jindy se zas nejednou rozbrečel. Vícekrát jsem byl smířený s tím, že umřu a připravoval se na to, ale nedokázal jsem to udělat. Myšlenka že bych ještě mohl zažít tu kouzelnou nádheru, co kokain nabízí, mě přemohla. Nakonec jsem vždy na způsob, jak ještě nějaké peníze sehnat, přišel. Ten kdo bere kokain, je jako noční motýl fascinovaný světlem. Přitahuje ho to stále víc a on to nemůže zastavit. Není to fyzické, je to v jeho hlavě. Už jenom ta chvíle kdy si vezmu pytlík s koksem, naberu to na lžičku, vysypu na tácek a udělám si kartou lajny, ve mně vyvolá pocit obrovského sebeuspokojení. A to co následuje pak, je neskutečné, uplně se po šňupnutí rozklapu blahem.

Je mi 20 a točím se v bludném kruhu bezmoci a beznaděje. Poslední peníze mi prolítly nosem. Už nemám koho podvést a obelhat, a nikdo mi nepůjčí ani pár korun. O tom že bych neměl vůli přestat, to není. Život pro mě přestal mít smysl, každý den byl jeden jako druhý, zaplněn jen bezvýznamnými rutinními činnostmi. Bez jakékoliv radosti a čehokoliv pozitivního, vzpomínky mě užíraly, jako když se otevírá rána. Díky „trávě“ jsem se od toho zpočátku mohl částečně oprostit – a „koks“ mi následně umožnil být (byť jen zdánlivě, oklamán iluzí co droga vyvolává) nejšťastnější na světě a zažít jeden z nejlepších dnů svého života, kdykoliv jsem chtěl – stačilo jen zaplatit několik tisíc dealerovi. Tomu už je ale ovšem konec a pravděpodobně se o mně brzy objeví krátký článek v černé kronice.

reagovat 1.4.2013 23:38 - D

Nevim proc, ale ten styl mi trochu pripomina Michala Viewegha.

Muze smazka, co je v koncich, stale udrzovat temer perfektni pravopis, gramatiku a styl?

Odpovida-li ovsem dany text realite, pak se domnivam, ze jedina sance, jak se vyhnout blizkemu konci, je podstoupeni relativne dlouhodobe a intenzivni psychiatricke pece, samozrejme vcetne detoxu.

Dalsi utrpeni, ci alternativne blizka smrt, jsou tak jedine veci, na ktere je mozne se v takove zivotni situaci solidne spolehnout...

Pokud bych mel precejen vyslovit nejakou aspon potencialne pozitivni myslenku, pak by to asi byla ta, ze lide malo rozumeji sve motivaci, a nedovedou dobre odhadovat sve dlouhodobe emocionalni rozpolozeni.

Umrit se da vzdycky - zvazil bych proto volbu dalsiho utrpeni pred blizkou smrti. Treba se to bude zpetne jevit jako obstojne reseni...

reagovat 2.4.2013 07:55 - Dana

Ano, taky mi připadá, že si sem jen odskočil nějaký spisovatel.
Tam je zřejmě tvé místo, piš a předávej lidem to podstatné!!!

reagovat 2.4.2013 09:06 - Moc hezký příběh

Láska je základní lidskou potřebou. Každý člověk je schopen lásku dávat i prožívat, ale narušením své osobnosti se velmi často stává, že se navrch dere namísto lásky strach, ať již v podobě egoismu, narcismu, povrchnosti, uzavřenosti či osamělosti. A láska jako základní stavební kámen lidstva je tak nahrazena slabšími náhražkami, které lze souhrnně nazvat orgasmus, konformita a umění. Náhradou za lásku tak může být sex, drogy, ale i třeba i umění.

reagovat 2.4.2013 09:09 - Symbióza a problematika masochismu × sadismu

Pasivní = masochismus - plná závislost na jednom člověku, ke kterému masochista prchá od nesnesitelného pocitu izolace a odloučení tím, že ze sebe dělá součást druhé osoby. Nemusí se rozhodovat, není sice svobodný, ale není sám.
„Miluji tě, protože tě potřebuji.“ či pocit „Nemůžu být bez tebe sám(sama).“ anebo „Jestli mě opustíš, tak se zabiju.“ jsou typickými projevy masochistické závislosti. Submisivní jedinec nadsazuje schopnosti svého partnera.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 3.1.2014 17:05 - Hanka

Už od svého narození jsem...

Caute, stastny novy rok. Vite nekdo neco o Petrovi? Co je snim?????

reagovat 3.1.2014 17:33 - Pavel

Láska bolí a to fest. Dostat se z toho trvá rok – minimálně, někdy dva i tři nebo déle… Je úplně jedno kam až to ti dva dotáhli nebo nedotáhli. Můj názor je že to muži prožívají jinak než ženy. Celkově vzato jedná se o souhrn duševních a fyzických záležitostí. Vědecky podepřeným faktem je, že tělo si míchá vlastní drogu a tím je člověk na někom závislý. Tam je ten problém. Nikdy bych nezačal chlastat. Když to nepůjde tak psychologa – nějakou psychoterapii nebo prášek. Život se nedá ničím nahradit a n i k d y za to ten druhý člověk nestojí. Proto se říká, že je láska slepá. Mařena pomůže, chlast taky tak na 2h maximálně. Samozřejmě každý to prožívá jinak. Když budete mít doma rakovinu, tak na takový blbosti jako jsou nešťastný lásky hodně rychle zapomenete. (Mimochodem to co mě už v životě provedli ženy je na psychiatra. Ne pro mě ale pro ně. Nechci tady kydat hnůj na druhé pohlaví ale najít chlapa, co je dlouhodobě spokojený, nebo šťastný se ženou – prakticky – nelze…. Ničit se je ztráta času.) Všem nešťastně zamilovaným přeji ať se z toho co nejrychleji dostanou. Naučte se taky mít rádi sebe.

reagovat 28.6.2014 00:15 - Romča

Už od svého narození jsem...

Je jedno,zda to psal člověk který něco takového prožil nebo člověk,kterému to bylo vyprávěno!Důležité je,že napsal bez okolků,co viděl,prožíval,když jsi to dal..Stejně to my "ostatní" nepochopíme!Ještě jsem za svůj život neslyšela kloudné vysvětlení,proč kuřák kouří!Také jsem léta kouřila,v těhotenství přestala,uvidíme,zda to dokážu dál.Ale kouření a perník nebo kokain se nedá srovnávat!!Já sama nedokážu říct,proč jsem do sebe léta vdechovala kouř,co mi to dávalo!!A roky jsem pracovala na psychiatr,léčebně.Byla jsem svědkem možného i nemožného.Přeji všem moc a moc síly,odhodlání vést život bez závislostí!!!

reagovat 29.6.2014 01:49 - Enigma

Seriósní otázku kladu. :-(

Prozraďte mi prosím, kde stárnoucí toxikoman, že +-50 věku let, má lásku ,,vzíti,,??!

Nehovořím o sexu toliko, neb známosti náhodné šly by mi vcelku dodnes.
Toť však zároveň již dávno vše tak..... :-(

Nechci si ovšem vystačiti nadosmrti takto jen.
Navíc jak dlouho zde ještě budu, zná pouze Bůh..........

reagovat 18.10.2015 18:01 - Truth Teller

Petře ... modlím se za Tebe.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *