Co by to mohlo být za psychickou nemoc (poruchu) ?

První příspěvky v diskuzi

reagovat 24.5.2009 01:38 -

Dneska se mi pritelkyne po temer rocnim vztahu s necim sverila. Bude Vam to nejpise znit divne ale ja ji moc miluji a chci ji pomoci i kdyz to nejspise nezvladnu sam...
Pritelkyne chce byt porad se mnou, hlavne pres noc. Toto trva uz od zacatku naseho vztahu. Kdyz jsem sel nekdy za kamosem a mel se vratit pozde,radeji pro me vzdy prijela nez aby mela zustat doma sama nebo sice s rodicema v byte ale sama v pokoji. Dnes se mi sverila, po te co se nejdrive hodne rozbrecela, ze ma strach z duchu (bubaku, hlasu apod..)slyší zvuky,myslí si, že někdo je ve vedlejší místnosti, dokonce mi řekla, že má strach, že pro ní přijde SATAN ??!! MA strach jen kdyz by mela zustat v byte vecer sama, nekdy staci i v mistnosti (tzn. ze nekdo doma je ale ve vedl.mistnosti). Od te doby co je se mnou rika,ze se to hodne zlepsilo (spim porad s ni) ale jak me nemela tak spala dokonce vecer i s mamkou v posteli.
Rika ze radeji by chodila cely vecer po venku, protoze by mijela lidi nez aby zustala v byte vecer uplne sama. Pres den strach nema...Nevim co by to mohl byt za priznak nemoci ale chtel bych ji moc pomoci asi bude nutna navsteva odbornika ale pritelkyne ma strach neco takoveho mu rict, jsem prvni osoba ktera o tom vi...Rikala ze trpela stavy kdy nemohla usnout, bolel ji zaludek,bylo ji na zvraceni...Tim jak na to intenzivne myslela tak to bylo jeste horsi.Strach trvá od dětství ale v dětství ji to nepřišlo nějak nenormální protože malé děti se bojí...Ji nepomůže aby hrála hudba, TV nebo se svítilo, prostě má strach, že zůstala v bytě sama.Dokonce do budoucna kdy plánujeme spolu bydlet mi řekla, že kdybych měl mít noční směny tak bude chodit na večer k rodičům a nebo si taky zařídí noční směny..

Nevite o jakou nemoc ci poruchu by se mojlo jednat ?

Díky moc

reagovat 25.5.2009 13:14 - :-(

Možná má tvoje přítelkyně nějaký velmi nepříjemný zážitek z dětství, na který možná zapomněla, nebo ho zatlačila něka dozadu do paměti. Je i možné, že byla ještě tak malá, že si pamatuje jen strach, ale už ne to, co ho způsobilo nebo co se jí stalo.

Nemusí jít zrovna o příznaky nějaké duševní nemoci. Pokud chcete spolu žít a mít děti, měla by navštívit odborníka. Může se stát, že ti nějaká záležitost zabrání přijet na noc domů, stačí zácpa na silnici, výpad elektřiny na železnici a strach může být tak silný, že nechá doma děti a vyběhne mezi lidi.To jsou sice krajní možnosti, ale mohou nastat situace, kdy doma nebudeš.

Návštěva odborníka by byla na místě, než spolu začnetete žít a plánovat děti.


reagovat 25.5.2009 14:40 - Kikina

Já bych zkusila kineziologii (odblokování) a pak určitě psychiatra. Je to určitý druh fóbie.

reagovat 25.5.2009 20:21 -

známé se v noci stává ,že vylítne z postele azačne něco nesrozu. křičet.

stává se ji to hlavně před menzes.

reagovat 26.5.2009 18:22 - zz

ahoj! myslím, že přímo o duševní nemoc jít nemusí. Myslím ale, že do budoucna Vám to může pěkně zkomplikovat život, neváhala bych se "svěřit" odborníkovi, psychologovi, psychiatrovi... Jestli se přítelkyně bojí, můžeš jít určitě s ní, nebo tam zajít předem sám, třeba by pak měla lepší pocit, že už doktor ví, co budou řešit a nebude se muset svěřovat sama.. odborník jí určite bude schopen pomoc, fakt to neodkládejte. Mluvím z vlastní zkušenosti, mám úzkostnou poruchu a léčení fakt pomohlo. Držím palce

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 23.7.2016 00:49 - Steve

A zapni si třeba potichu jako kulisu rádio .... aspoň neuslyšíš to totální ticho a potom nějaké její náhlé narušení.

Zkus něco takovýho vymyslet a uvidíš že budeš mnohem víc v klidu.

reagovat 23.7.2016 13:45 - ?

To je celkem normální .......

Asi to myslíš dobře ale zase perlíš :-))
Když se někde samy zavírají dveře, přemísťují předměty tak si pusť rádio :-)))))) to je jen strach

reagovat 23.7.2016 13:48 - čau

To je celkem normální .......

Když někdo klepe na okno a evidentně tam nikoho nevidíš ani nemá jak se tam držet takto je kočka ?

reagovat 24.7.2016 07:54 - Gottlieb

Když někdo klepe na okno a...

Jen pro doplnění.Steve ma pravdu,ze člověk má nejdřív vyloučit všechny racionální moznosti jako praskáni starého dřeva,působeni zvířectva atd.jednou jsem si říkal,ze zase dušiska zlobí.slysel jsem podivne zvuky jako funeni a duneni takové něco mezi.byl to ježek na dvore :-) třeba to klepani na okna se děje tak ze je vyklepavan zcela přesný rytmus asi tak 5-6 tuknuti.zacne to na jednom okne,přesune se k dalšímu.Během par vteřin.Takhle to obejde dum a pokračuje v patře 4m vysoko.nemuze to byt člověk protože některá okna jsou v zahradě kam by pri přesunu od těch předchozích nestihl za par vteřin přelézt plot,jine okno je na vodou mlýnským nahonem tam nedosáhne.dokonce když to klepalo v zimě a byl sníh vypustil jsem v noci ven psa dost drsná dogovita potvora,které by nikdo neutekl a nic.vsude s výjimkou mých a psich stop okolo domu neporušena sněhová pokryvka.ono se takové věci a spousta jiných děje i na jiných místech.nepovazuju to za nic mimořádného.smyslem příspěvku bylo jen konstatováni,ze slečna o které byla řeč nemusí být nutně psychicky nemocná.

reagovat 15.9.2016 00:39 - Gab

může to a asi i bude...

Asi vím o čem mluvíš a o čem je příběh dívky z původního dotazu. Také jsem se dřív děsně bála samoty v noci - podotýkám samoty v noci v nějaké uzavřené místnosti, venku jsem se vůbec nebála. Jako mrně jsem chodila spávat k rodičům (přišla jsem do ložnice a probudila maminku, která si šla lehnout na moje a já spala s tátou). Toto přetrvalo do puberty, kdy už nebylo na místě obtěžovat rodiče... naštěstí jsem měla asi až cca do 18i let společný pokoj s bráchou, ale když on usnul, já se strašně bála (když se mi chtělo na záchod, probudila jsem ho a musel jít se mnou) - primárně jsem se hrozně děsila toho, že uvidím nějakého ducha, trochu se to zlepšilo, když nám naši pořídili do pokoje televizi, ale to bylo jen obcházení problému, nikoli jeho přímé řešení. Pořád jsem se ujišťovala tím, že až dospěju, strach "z bubáků" určitě zmizí. Nezmizel. Tenkrát jsme prvních 21let mého života bydleli ve větším městě v bytě v paneláku a já se ze všeho nejvíc bála jít do naší koupelny (v noci sama, když všichni spali). Poté jsme se přestěhovali na odlehlou, osamělou malou vesničku u lesa, kde se pouliční lampy zhasínaly po 23.hod a zase rozsvěcely ve 4.hod. Tam jsem s rodiči bydlela ještě rok a tam to bylo děsivé prostě všude... dokonce i venku.... Poté jsem začala bydlet s mým nynějším partnerem. Bydleli jsme v podkrovním bytě. Přítel často jezdíval třeba na celou noc pracovně pryč a to pro mě bylo řádné školení, protože jsme nikdy neměli televizi (za což teď děkuji a jsem bez ní mnohem spokojenější). Některé noci pro mne byly opravdu příšerné - měla jsem rozsvícená všechna světla a křečovitě seděla na posteli a čekala, až se přítel vrátí, abych mohla vůbec jít na záchod. Tehdy jsem došla k závěru, že to takhle už dál nepůjde a svěřila se s tím jedné mi velice blízké osobě, která velmi věří na neuvěřitelné věci, ale vždy se snažila je podkládat a vysvětlovat i logickými a vědeckými fakty. Tato osoba mi poradila, že mám zkusit navázat aktivní spojení se svým strážcem. (Dle ní máme každý svého něco jako "strážného anděla", který nás chrání a pokud s ním začneme i komunikovat, můžeme ho přímo žádat před čím konkrétním nás má ochránit). Byla jsem vůči tomu trochu skeptická, ale byla jsem ve stavu zoufalství a ochotná zkusit úplně cokoli, tak jsem toto spojení se svým strážcem opravdu zkusila navázat. Potom jsem jednou měla hroznou noční můru, že mi chtějí jakési 2 zlé duše ukrást tělo a mou duši z něj prostě vykopnout :-) ). V tom snu jsem si zvláštní náhodou "vzpomněla" na svého strážce a rázem ty zlé duchy jakoby vycucnul velký vysavač a ještě za nimi i prásknul dveřmi :-D a byl klid. Po tom snu jsem na teorii strážců začala věřit víc a dost mi to pomáhalo. Vždycky, když jsem byla sama a začínala jsem mít zase ten děsivý pocit, zavolala jsem strážce a pocit byl hned mnohem lepší. Přesto jsem přetrvávala stále v přesvědčení, že takové děsivé pocity, ačkoli jsem je již uměla víceméně krotit, budu mít už asi doživotně. Pak jsme se s přítelem přestěhovali do nově postavené bytovky a tam jsem poprvé v životě zažila blažený klid. Místo, kde jsem se poprvé nebála. Zpočátku. Když jsme tam bydleli už asi rok, pocity se vrátily a byly mnohem specifičtější. Měla jsem pocit, že se přímo ke mně blíží nějací duchové. V té době jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí o předchozích místech, kde jsem bydlela. V prvním bytě, s rodiči v paneláku, byl přímo nad námi... nad naší koupelnou zastřelen malý chlapec, při hře s kamarádem... pistolí tatínka jednoho z nich. Na místě, kde je nynější vesnička, kde bydlí do teď moji rodiče, stávalo jakési pravěké hradiště... V podkrovním bytě, kde jsme bydleli dřív s mým přítelem, byla kdysi půda starého domu, kde se oběsil muž, který tam bydlel. Byt, kde dodnes bydlíme, je novostavba, kde se nemohlo odehrát, žádné neštěstí a hradiště ani pohřebiště to také nejspíš nikdy nebylo. Proč se tedy pocity znovu vrátily? Opět jsem se svěřila té samé osobě jako tenkrát. Ta osoba mi řekla, že z celého mého života jasně vyplývá, že jsem mnohem senzitivnější než jsou lidé průměrně, a že se domnívá, že je dost možné, že duše, které po smrti těla ulpěly na tomto světě, a které teď zmateně bloudí, přehlížené očima naprosté většiny lidí, ve mně cítí jakousi bránu, možnost komunikovat a žádat o pomoc. Tehdy jsem odvětila, že komunikovat ani pomáhat nikomu nechci. Ta osoba mi sdělila, že to je jen mé rozhodnutí, a na takové mám své svaté právo, ačkoli, že pokud těmto zbloudilým duším přeci jen pomohu, přestanou "obtěžovat" a odejdou tam, kam mají a ta pomoc měla být formou podání rady, co mají dělat... komunikace měla být velice prostá - jen vyřknout větu: Zavolejte anděla smrti, on vás odvede do světla. Dále mi ta osoba poradila říkat si nějakou svou mantru, slova jež mne mají chránit. Opět jsem byla vůči těmto radám skeptická a opět se ukázalo, že nebyly zase až tak mimo mísu. Měla jsem tedy svého aktivního strážce, svou mantru, která zněla: Jen já jsem pánem ve svém prostoru a jen já rozhoduji o tom, s kým tento prostor budu sdílet. a byla jsem také "vyškolena", jak pomáhat přecházet "ulpývajícím duším" do světla. Hrozně moc mi to pomáhalo, když se děsivé, úzkostné pocity dostavovaly a já si připadala silnější a silnější. Později jsem se s tím svěřila i svému příteli. Poradil mi, ať chodím po bytě s mačetou :-) To mi také velmi pomáhalo. Byla jsem tehdy už celkem v klidu... byla jsem silná a se svým strachem jsem statečně bojovala. Přesto představa ideálního stavu pro mne byla, kdybych nemusela s ničím bojovat a tyto mé děsivé pocity by prostě zcela vymizely. A potom... nyní to budou dva roky... mi vstoupilo do života něco, co jej zcela změnilo, ať už mne to vyléčilo z jakési fóbie či ať už to ke mně nepropouští duchy, ať už je ta opravdová pravda jaká chce... Přišel mi do života pejsek :-) Moc důstojný a kamarádský stafordík :-) dokonce, i když je z bytu pryč s přítelem - už se vůbec nebojím, zlé pocity zmizely úplně. Samozřejmě jsem se o tomto obratu v mém životě, i s okolností s tím spjatou, svěřila mému blízkému. Nikdy nezapomenu na to, co mi řekl... Psi mohou být ti nejlepší strážci - ve starém řecku střežil pes kerberos vchod do podsvětí, aby živí nevstupovali dovnitř, ale i aby duše mrtvých neunikaly ven.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *