Krivdy a trapasy z detstvi, mate?

První příspěvky v diskuzi

reagovat 11.6.2004 11:54 - Betinka

Sverte se svymi krivdami a trapasy z detstvi, ktere byste nikdy nikomu nerekli. Uvidite, ze se vam ulevi a mozna pochopite z ceho prameni nektere Vase problemy.
Takze zacnu: Kdyz mi bylo 12, tak jsem se pozvracela ve skolni jidelne. Az do osmicky jsem slysela " jo, to je to poblity prase". Pak jsem taky v obchode s kamaradkou ukradla tuzkove baterky a prodavacka nas chytla a nahlasila to do skoly....

reagovat 11.6.2004 12:01 - Jeanette

Jo, tak to je dobry!! To me zase nasi zapomeli ve treti tride v druzine (psal se rok 1979 a rodice se spatne domluvili, mobily nebyly..) a ucitelka mi nepokryte davala najevo, jak ji tam stvu , a ze uz mohla byt doma .. Pak pro ni prijel manzel a rozhodli se, ze me odvezou domu. Celou cestu v aute, ta ucitelka, jako kdybych tam nebyla, pomlouvala a nadavala na moje rodice a ja v zadu potichu brecela.....

reagovat 11.6.2004 13:14 - Bretislav

No, tak to ja jsem se na pionyrskym tabore prezral tresni a na detske diskotece jsem se pripos... a vsechny deti rikaly "fuuuj, co to tu smrdi" a ja jsem to samozrejme rikal s nima az holka, ktera se mi libila, rekla " Me se zda, ze ten smrad jde od Breti...."

reagovat 9.6.2007 08:08 - Honza

Když jsem v dobách normalizace ukradl světelný jojo za dvacku a druhej den si pro mě do školy přišla policie. Prodavačka si někde u kafe stěžovala naší učitelce. Naše agilní učitelka je dneska důchodce a politický vězeň, ale tenkrát byla tvrdá budovatelka režimu a rozhodla se, že tu krádež tak nenechá. Dalo se to řešit jinak, rodiče byly sice chudý, táta zrovna nemocnej a máma na mateřský ale ta dvacka by se našla.

Takhle jsem měl dvojku z chování, nervy v kýblu z policejního výslechu, strašně naštvaný rodiče a hlavně že učitelka měla dobrej pocit. Že ve své třídě odhalila zločince který chtěl režim připravit o dvacku a že s ním může pro příště mluvit jako s člověkem kterého vyšetřovala policie. Je to prostě zážitek, na kterej se nezapomíná.

reagovat 9.6.2007 09:35 - Vlček

Taky mám zážitek z doby normalizace.

Sáňkuju takhle po Vánocích na deklu z nějakýho kancelářskýho stroje (já byl děsný číslo, boby z loňskejch Vánoc jsem pochopitelně rozflákal už před zimníma prázdninama, na Vánoce jsem měl dostat nový ale dostal jsem lyže a o svátkách se tenkrát nikde nedaly koupit nový sáňky) a jedna babka ze sídliště usoudila, že si vozím zadek na domácím počítači, který mě rodiče koupili k Vánocům. Dole si na mně počíhala a zmlátila mě svojí kostnatou ručičkou, až mě natekla papule a ještě mě za ucho dovlíkla domů. Samozřejmě při tom mávala tím deklem a na celý sídliště řvala jak si nevážím drahejch věcí a takový ty kecy správných věřících (tenkrát počítač taky stál asi 5000-15000 a plat byl tak 1800)

Naši ještě nebyli doma, tak mě dovlíkla před dveře a řekla jen počkej, všechno jim řeknu...a já jsem zjistil, že jsem se strachem počůral...

Jak to pokračovalo? Babka si opravdu stěžovala mým rodičům, ti z toho měli srandu, ale silně se jim nelíbilo, když jim popisovala, jak mě srovnala a jak by mně naučila. Já jsem se tak styděl, že jsem řekl, že jsem boural na svahu. Takže to, že mně zmlátila se dozvěděli až od ní.

No, řešilo se to občanskou stížností...ale to už je jiný příběh.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 13.6.2007 23:13 - R.

Taky jsem byl dítě rodičů v emigraci, máma se prostě nechtěla vrátit, protože nevěděla, co by se stalo tátovi, který byl rodilý Němec, v Československu.

No, také si vzpomínám, jak jsme byli v Praze, odkud máma pochází a mě tam začal bolet zub.

No co zbývalo, k zubaři!

A já jsem si pak doma přikládal ústa k rádiu a zkoušel ladit.

Když mě "odhalil" táta, starající se, proč je to naše rádio neustále rozladěné, to byl pořádný trapas...

Proč jsem tenkrát tak vyváděl? Viděl jsem v biografu film, kde unesli demokratického politika a namontovali mu do zubu mikrovysílač. Aby ho mohli ovlivňovat a nutit k propagaci komunismu, přece! K odhalení došlo tak, že se ten pan politik jednou přiblížil k rádiu a slyšel z něj vysílání určené pro jeho zub. Potom to bylo krvavé drama, snad ten vysílač přeladili a pan politik se stal tvrdým agentem, protože byl tajně dopraven do nejmenované socialistické země, kde pořád někoho střílel. Už si nevzpomínám přesně. Bohužel ani na název toho díla.

Ale můžu potvrdit, že ke konci padesátých let a v letech šedesátých kolem takových mikro-čehosi bývala doslova hysterie, jen nebyla spojena hned s mimozemskými monstry, ale nejdříve s tajnými agenty komunistického nepřítele. A v podstatě dodnes se tomu věří.


reagovat 14.6.2007 10:13 - Pavel G.

Nevím jak je to dnes, ale když jsem býval malý, bývalo v telefonu v celé Evropě 60 voltů. Na "kopanec" to stačilo. Přesvědčil jsem se o tom když jsem jako dítě jednou strkal do telefonní zásuvky tužtičku. Tátovi to tenkrát zjevně taky nebylo příjemné.

Protože už delší dobu nemám pevnou linku, takže ani žádnou dokumentaci, kde bych zjistil, jestli taková věc hrozí i dnes.



Zato jsem si vzpomněl na další trapas.

Když jsem byl větší, jedl jsem na okně zmrzlinu a líbila se mě tenkrát jedna holka, tak jsem čekal, až přijde pod to okno.

No a přišla. Ale tak, podle zdi, že jsem ji neviděl přicházet. A za mnou ve vedlejší místnosti někdo pustil gramofón tak slyšela nějaké divné špitání a myslela, že už tam někoho mám.

Zřejmě čekala, že mě s někým nachytá. Některé věci se dobou nemění. Ani žárlivost...

Mě bylo divné, kde pořád je a tak jsem se vyklonil z okna. Ona na mně začala křičet, s kým tam jsem, já jsem chtěl říct, že s nikým a najednou mě podklouzla ruka. A jak se tak chytám, shodil jsem na ni tu zmrzlinu, bylo jí litr, ještě skoro nesnězená, přesně na obličej....

To se ví, že druhý den už mě jenom vynadala a víc se se mnou odmítla bavit...

reagovat 11.1.2008 13:06 - Katka

Ja som zažila obravskú hanbu na zakladke v 6. triede, keď sa mi podarilo pustiť do nohavíc v autobuse. Celý deň ma akosi bolelo brucho a keď som už išla domov tak sa prihlásila ve?ká potreba. Ked?že som nechcela zmeškať autobus som sa rozhodla že to vydržím, no bol to omyl. Bolo ve?a ?udí tak som musela stáť, držala som to ako sa dalo, ale keď šofér musel prudko zabrzdiť a ja v tom ako som sa mykla som sa pokakala. Pomohla mi spolužiačka, u ktorej som sa ako tak umyla. Bolo to dosť ponižujúce.

reagovat 30.12.2008 17:42 - Gábina

Mě se stal strašlivej trapas ve 4.třídě ZŠ. Měli jsme tehdy povinné kurzy plavání a já se strašně bojím přitom vody, byla jsem tehdy jediná, která z několika tříd vůbec neuměla plavat, ani v té 4.třídě. Pamatuji si, že jsme jeli do plaveckého bazénu až někdy kolem poledne, takže jsme jinak od rána měli normální vyučování. Od rána mi od silného strachu a nervozity /z plavání/ nebylo dobře, ale vyvrcholilo to během poslední vyučovací hodiny, kdy jsem se strachy po.. Nikomu bych tohle nepřála, cítila jsme se hrozně. Hned jak jsme dojeli budem do plaveckého bazénu, musela jsme rychle na WC a do sprch se umýt, měla jsem "to" všude..

reagovat 28.2.2011 17:06 - Jana P.

Mě se stal strašlivej...

Nikdy nezapomenu na svoje první rande v 15. letech v roce 1970. Jinými slovy, taková stydlivost se dnes asi už nevidí. Prostě mne pozval kluk na rande na Petřín, byl kýčovitý jarní den a hezky jsme si povídali a popíjeli kofolu, která byla tehdy v takových malých třetinkách. jenže mně se začlo chtít na malou. Styděla jsem se mu to říct a ani jsem nevěděla o WC. Když se mi chtělo již dost, konečně jsme se vydali po cestě dolů. Cesta trvala dlouho a při příchodu k tramvaji na Újezdě mně bylo úplně špatně. Bolelo mi břicho, ale věřila jsem, dospělý člověk to musí vždycky nějak udržet. Jenže jsem nevěděla jak to klukovi říct a a kam vůbec jít. Přesto že tam byly např restaurace, napadla mne taková blbost, že mám jednu stanici trmvají odtud tetu, kterou občas navštěvuji. Řekla jsem tedy, že potřebuji něco tetě vyřídit a tetu pozdravím a dojdu si na záchod. Situace se ale každou minutou zhoršovala a když jsme u tety vystupovali z tramvaje přestávala jsem věřit na to, že se počůrat mohou jen malé děti. ěkla jsem klukovi aď počká dole a letěla jsem po příkrých shodech do třetího patra. Jenže o patro výš jsem doběhla asi čtyři lidi, které byl problém na příkrých schodech předběhnout. Zapomněla jsem zde napsat, že jsem měla minisukni, jenže tehdy ještě nebyly punčocháče, a já měla pod ní punčochy držící na podvazkách, což bylo při chůzi po schodech samozřejmě vidět. Jenže já byla v takové krizi, že jsem mezi nimi prolítla, a jenom zoufale si vzadu držela sukénku. Zazvonila jsem na tetu. NIC! Kroky těch chlapů, myslím že byli tři a ženská, kteří se blížili nahoru. Druhé zazvonění. A NIC! A v ten moment to přišlo, nedalo se to vůbec zastvit. Musel to být na mne pohled jak s zkroucenýma nožičkama stojím v louži. Jeden z těch chlapů co šli pak kolem mne řekl: a jéje, tady se stal velkej malér - a hurónský smích. Rozbrečela jsem se a šla dolů. Tři čtvtě hodiny jsem dole špehovala okénkem, než tem můj kluk odešel a vyrazila mokrá domů. Už jsem ho nikdy neviděla.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *