Komplexu méněcennosti se můžete zbavit - komentáře

přejít na článek

První příspěvky v diskuzi

reagovat 1.6.2002 19:46 - bob

To jsou KECY!!!

reagovat 2.6.2002 00:00 - Saima

Ve Vašem názoru jistě trocha pravdy je, ale určitě to není pravda celá. Komplex méněcennosti není jen problém vyrovnání se zavedené normě. Ten problém má, dle mého názoru, daleko širší spektrum. Komplex méněcennosti může být i problémem vysoko posazené laťky. Ten jedinec, který si na sebe klade neúměrné nároky a stále jim nedostačuje, se opětovně ujišťuje o své nedostatečnosti. Postupem doby se mu do negativna dostávají třeba i takové "umy", ve kterých vyniká. Ale on již není schopen to tak vidět. Tady tedy nemusí vůbec jít o nějakou společenskou normu. Člověk si své sebevědomí umí velice dobře podkopat i sám. Doufám, že jsem přispěla dalším střípkem do mozaiky tohoto velice širokého problému..

reagovat 2.6.2002 23:57 - Viera

A nebo je jedinec do prehnanych naroku na sebe samotneho a z toho vyplyvajicich pocitu menecennosti nucen svym okolim; blizkymi na kterych mu zalezi (nemusi na nich byt primo zavisly). Klasicky priklad je dle meho necitlivy manzel, ktery vycitana zene jeji kila; nebo naopak zena, ktera vystavuje sveho muze srovnavani s jinym muzem jako pomyslnym meritkem. (Zde si kazdy muz doplnit dle libosti).

reagovat 5.6.2002 17:20 - Monika

Někdy může být příčinou nízkého sebevědomí a pocitu méněcennosti třeba i to, že dítě nebylo chtěné a v dětství nedostávalo dostatek lásky od svých rodičů. Je proto v něm hluboce v podvědomí zakořeněn pocit méněcennosti. Myslím, že v takovém případě je vhodné vyhledat odbornou pomoc - např. psychologa, kineziologa, homeopata. Tyto metody mohou odkrýt pravou příčinu a pomoci ji "odblokovat".

reagovat 14.11.2002 09:29 - lucie

Myslím si, že je to opravdu přehnanými nároky na sebe sama. Je to přímo má zkušenost. Srovnávání se s dívkami v mém okolí, které jsou krásné, štíhlé, inteligentní. Srovnávám se téměř se sobě rovnými, mám také 50kg, jsem také hezká, jsem inteligentní a mám i některé dovednosti navíc. Ale pocit méněcennosti je choroba, kterou nezastavíte. Bohužel nevím jak z kola ven. A i kdyby jste potkali kamarádku, která má v 17 letech 20kg nadváhu a už roční dítě, stejně najdete na ní klad, který neexistuje a začnete si namlouvat, že tenhle klad nemáte. Třeba optimismus. To je to vyrovnání se sama sebou. I když nemá život lehký, tak je s tím vyrovnána a je šťastná. Neklade si zbytečné nároky, které člověka jen ničí.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 23.5.2015 09:48 - lukas

dobry den mam pocit bezcenosti protoze mam velke problemi s laskou a vztahy poradil by mi nekdo co mam delat udelal a vyskousel jsem snad vsecno ale nic trapim se tim ze o me zadna nestoji poradte mi nekdo co mam delat

reagovat 4.7.2015 22:27 - Marvin

Článek hezký, ale příjde mi to dost plytké. Základem pro tento pocit je frustrace. Tedy opakovaný neúspěch v konkrétním jevu, který se nadále promítá i do ostatních věcí. Pokud je tento pocit v zárodku (a to se stává člověku během života neustále), není tak težké se ho zbavit. Stačí trávit čas tím, co nás baví a nemusíme se zde srovnávat (čtení, filmy...), ovšem ve chvíli kdy frustrace přeroste v méněcennost, je léčba mnohem obtížnější. Tady už zabíháme do psychologie a jednoduchého pravidla, že by léčený neměl vědět z čeho a jak je léčen. Proto je zde samoléčba velice obtížnou. Ale jedna věc funguje. Naprostá změna prostředí. Dostat se do prostředí, které vás nezná a dokáže vaše kvality náležitě ocenit, avšak k tomuto je velice obtížné se přemluvit a též není 100% úspěšná. Ale snad to někomu pomůže.

reagovat 17.12.2015 17:18 - Katja

Dlouho jsem projížděla spoustu diskusí o tom, jak být spokojená sama se sebou, jak si věřit, jak se necítit mezi ostatními lidmi jako zpráskaný pes, či ten poslední a úplný i*becil, odpad nebo ten nejzapomenutější a nejzbytečnější červ na Zemi. Celou dobu jsem se s ostatními srovnávala a nedala si téměř ani na chvilku pokoj. Dosahovala jsem mnoha úspěchů, ovšem s vynaložením obrovského úsilí a s konečným pocitem, že jsem zrovna tyto úspěchy nikdy nechtěla. Okolím (rodinou, blízkými) jsem byla neustále přesvědčována, že takto je to správně a že mám tímto způsobem dál pokračovat, abych udržovala svoji hodnotu. Takto to trvalo cca 19 let. Chodila jsem za pí psycholožkou střídavě asi 3 roky, ale řešily jsme spolu pouze důsledky vyplývající z mého pocitu méněcennosti = neurózy. Až relativně donedávna, kdy jsem si po spoustě letech trápení prostě uvědomila, že nemusím nikomu (ani sobě) svoji hodnotu dokazovat. Já ji prostě od narození mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi tuto hodnotu nikdy nevezme. Nemusím vyhrávat soutěže či se usmívat na okolí, aby mě mělo rádo. Moje hodnota nebude nikdy ničím snížena, stejně jako vaše. Třeba vám to někomu pomůže. Howgh

reagovat 10.12.2017 14:11 - Lenka

Taky trpim komplexy menecennosti a to kvuli tomu, ze nemam uspech pri seznamovani s muzi a take, ze nezapadavam v zamestnani do kolektivu. Pak se citim cely zivot jako hlupak. Mam spatne zkusenosti s pomluvami. Clanek pisi nahonem, take je s chybami.

reagovat 10.12.2017 18:04 - Roman

Dlouho jsem projížděla...

To je přesně ono. Každý má hodnotu, každý má nějaký talent, i když ho zrovna nezná a okolí ho v dané chvíli neoceňuje, protože od něj požaduje něco jiného, tak přesto každý je někdy významný a bez něj by to na světě nešlo. Tak to stvořila příroda, jen tak to dává smysl. Pokud bude společnost lpět na tom, aby všichni uměli ty samé předměty, činnosti, tak to bude zhouba civilizace. Někdo možná opovrhuje popelářem, ale představte si, jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni měli VŠ a nikdo nebyl popelář.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *