Kamarádce zemřela maminka.

První příspěvky v diskuzi

reagovat 15.3.2004 22:32 - Kamča

Mojí nejlepší kamarádce (známe se už od školky, teď je nám 23) zemřela před 3-emi týdny maminka. Měla rakovinu, kterou léčila rok a půl. Chtěla bych se poradit. Ta moje kamarádka o tom vůbec nemluví. Já to téma tada taky raději nepřipomínám, ale mám z ní pocit, že to v sobě dusí. Snaží se na to samozřejmě myslet co nejmíň. Ale příjde mi to už moc. Mrzí mě, že jsme tak dobré kamarádky a že je toto téma TABU. Myslím, že by o tom měla aspoň někdy mluvit. Třeba se i přede mnou vyplakat nebo co bude chtít. Ten dojem, že to v sobě dusí a že to v ní překypuje jsen dostala po tomto víkendu, kdy jsem s ní byla asi deset minut a ona se dokázala v momentě neovladatelně steknout a odejít pryč. A to jsme se jen tak bavily na téma o homosexuálech, kteří by chtěli vychovávat děti. Takže téma úplně jiné než její máti. I její kluk nechápal, jak se mohla tak steknout a vypěnit. Protože jsme se bavili fakt klidně, ale my jsme měli jiný názor než ona. Mě toto její chování teda hodně překvapilo. A myslím si teda, že to je tím, že v sobě dusí své emoce.
Co mám dělat? Mám se pokusit s ní o tom mluvit? Jak jí můžu pomoci, ale přitom jí neublížit?
Jestli mi někdo odpoví-poradí, tak předem děkuji.

reagovat 16.3.2004 00:35 - Mona

Kamčo, jsi skvělá holka, že jsi si hned dala do souvislostí úmrtí maminky a neadekvátní reakci tvé kamarádky při v podstatě banální výměmě názorů. Ale co dělat ? Nevím. Zkouším se vžít do tvé situace a je to těžké. Asi bych to zkusila písemně, připomněla bych společně strávené chvíle ( vždyť těch hezkých musí být za ta léta dost) projevila bych svůj soucit a nabídla rameno k vyplakání,na kdykoli. Dnes, za měsíc, třeba v noci. Jestli má kamarádka kluka, zkus to probrat s ním. No i když mužský ( ten můj teda jo) jsou někdy v tomhle dutí jak pařez. Napiš, jak to mezi váma pokračuje, s takovou situací se může přece setkat každý z nás.

reagovat 16.3.2004 14:21 - Yvetta

Kamilo, on to zas tak obecný rozhovor nebyl. Od výchovy dětí kýmkoliv není daleko, při lidském myšlenkovém pochodu, ke vztahu rodiče-děti, dále matka-dítě.. A jsme u maminky. U maminky, která zemřela. Nepodivuj se nad jakoukoliv reakcí své kamarádky. Prožívá velmi, velmi smutné období. Cítí se zoufalá. Bezmocná. Má vztek na celý svět. Na všechny lidi, kteří ještě svou mamku mají. Cítí se ukřivděná, zrazená. Nenávidí. Stýská se jí a pláče. Vím, o čem mluvím. Mně zemřela maminka loni v prosinci. Také na rakovinu. Ne nečekaně, ale nebyli jsme na to se sestrou připravené. Ještě ne. Nemoc se projevila a zákeřně naši maminu zdolala po čtyřech měsících. Mně bude 40. Jsem starší, mám velké děti, už dávno svůj život, přesto mi máma chybí. Pláču za ní. Obzvlášť, když je mi ouvej. Mé sestře je 25 a odchod maminy snáší podstatně hůř, i když má dvě maličké děti a řeklo by se, že je zaměstnaná, duševně i fyzicky. Nepovídáme si o té zasrané smrti naší mámy. Strašně jsme brečely v nemocnici, kam jsme za mamkou přišly na návštěvu a už ji na pokoji nenašly. Histericky jsme se vyplakaly. Od té doby jsme se jednou sešly v prázdném bytě naší mámy s rumem a kolou, vypily obě lahve do dna, ožraly se a povídaly si s mamkou, o mamce, pořád dokola. Pak jsme jí vynadaly... a brečely.. a smály se tomu veselému, co jsme s ní zažily...
Mezitím si občas posteskneme smskou, jak nám ta naše máma chybí, jak to špatně snašíme. Sem tam. V návalech. A už to bylo čtvrt roku.
Netlač na kamarádku, na které ti, zdá se, moc záleží. Ona jednou příjde sama. Víš co, až vycítíš, že je smutná a nebude mluvit, jen ji tiše pohlaď. Po tvářince, po ruce. Takové milé, něžné gesto dokáže moc. Někdy více než slova. Zlomí zlobu i stesk. Snad se tvá kamarádka konečně rozpláče a vypláče v tvém objetí.
Buď trpělivá.
Pa.

reagovat 16.3.2004 14:25 - Yvetta

Omluva: hystericky

reagovat 16.3.2004 14:37 - Yvetta

Asi jsem cáklá, ale musím se omluvit za ještě jednu hrubku: nebylY jsme připravené. Tak promiňte :o(

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 15.3.2005 18:02 - amalka

V květnu to budou 2 roky, co mi umřel tatínek na zhoubný nádor mozku. Bylo mu 55 let, když od nás odešel, po 2 letech boje s touto nemocí.Věřila jsem, že se uzdraví, i když se to horšilo. Nepřestávali jsem doufat, ke konci i v nějaký zázrak. Posledních 6 týdnů ležel v nemocnici. Chodily jsem s mamkou za ním každý den. Pak při jedné návštěvě jsem našla tatky ležet v posteli mrtvého, zabaleného do prostěradla. Byl to šok. Nikdo z personálu nám nic neřekl. Vidím to jako dnes! Budou to 2 roky. S postupem času to není lepší, jak jsem si dřív myslela. Vzpomenu si a popláču každý den. Závidím těm, kteří svého tatínka ještě mají. Mohou ho vzít za ruku a pohladit. Já už nemůžu. To je jediná věc na světě, co někomu závidím. Když umřel, bylo mi 30 let a mé dceři 2 měsíce. Narodila se předčasně, asi ze stresu, který jsem prožívala. Kdyby se narodila v termínu, tatínek by ji už neviděl. A vidět ji, bylo jeho poslední přání. Jsem na mateřské, ale už rok chodím do práce. Být doma, tak se z toho zblázním. Ale smutno je mi pořád. Asi to nikdy nepřejde.













reagovat 16.3.2005 12:40 - Yvetta

... ještě pořád mám v mobilu mámino telefonní číslo. Nikdy ho nesmažu..

reagovat 17.3.2005 00:24 - amalka

Děkuji za krátký příspěvek. Byla jsem moc překvapená, že po roce - a to na den přesně-tyto stránky ještě někdo čte. Kdo někoho ztratil, ten nikdy nezapomene. Stále máme doma ve skříni tatkovo oblečení, jako kdyby tu stále byl. Občas se do ní podívám nebo sedím na jeho posteli a brečím. Se smrtí se při svém povolání setkávám často. Nedávno jsem byla u paní, která umírala. Bylo jí kolem 50 let. Starala se o ní dcera tak v mém věku. Věděla jsem , jak jí je. Plakat se chtělo i mně, ale nemohla jsem si to "dovolit". Myslím, že ta paní už asi nežije. Chtěla bych věřit, že se se svými blízkými ještě někdy shledáme.

reagovat 30.5.2005 07:49 - Zdeněk

Ahoj,mozna jsem prvni muzsky,ktery pise. Mam podobny problem. Moje mama ma rakovinu vajecniku, zacalo to loni v dubnu. V prosinci ji vajecniky vyoperovali, ale bohuzel ne delohu, ta uz byla prirostla k mocovemu mechyri. Nyni lezi v nemocnici, skoro nemuze mluvit, jak je slaba. Doktor mi rekl, ze je to otazka dnu, maximalni tydnu. Neni sekunda, abych na ninemyslel. Je to neuveritelna bezmocnost. Nevim co delat.

reagovat 4.3.2006 16:15 - kristýna

lidičky poradte!!!!!!!!!!!!Mam kamosku a dost jsem urazila jejího tatínka sice omylem ale opravdu dost A ON BYL U toho!!!Musim se ji omluvit protože jeji tatínek se zna s všema učitelama ze školy ale nevim jak tak mi prosim pomozte!!!!

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *