Jak se zbavit strachu ze psů?

reagovat 15.4.2006 17:26 - Pavel

Ahoj. Mám takový nepříjemný problém, který mi v práci dost komplikuje život. Jako dvouleté dítě mě totiž kousl pes. Stalo se to u mojí tety. Prý jsem mu nedal pokoj, pořád "hele,pejsek,pejsek" a tahal jsem ho za ocas. On si to nenechal líbit a kousl mě do ruky. Prý ne moc, ale měl jsem na ruce krvavý škrábanec. Nepamatuju si z toho vůbec nic.
Jenomže od té doby mám problém. Při nečekaném setkání se psem reaguji prudkým úlekem. Ten pes to pozná a začne dorážet. Když jdu po chodníku a proti mě jde navolno puštěný pes, přecházím s dostatečným předstihem na druhou stranu, abych se mu "nepletl do rajónu". Rád se chodím projít třeba do parku. Hlavně teď, když máme konečně jaro. Jdu po cestě, najednou uslyším psí štěkot, navolno puštěného psa, hlavně většího. Okamžitě měním plán a vracím se zpět. Prostě nejdu dál.
Takových lidí je asi plno. Jenomže já si našel práci u kabelové televize. Práce je to pěkná a baví mě. Jenomže musím taky do bytů, k lidem, odstraňovat poruchy. Když na někoho zazvoním a uslyším v bytě psí štěkot, začne mi doslova tuhnout krev v žilách. Majitel třeba říká že on nic nedělá, že ještě nikoho nekousl. Ale když vás pořád očuchává vlčák, sem tam k tomu zaštěká, jsem rád když jsem pryč. I když se snažím dělat poctivě, pes mě dokáže velmi znervóznit. Můžu pak něco udělat špatně, nebo tu práci odfušovat. Prostě jsem rád když z toho bytu zmizím.
U rodinných domků je to ještě horší. Lidi často nemají venkovní zvonky. Nikdy se neodvažuji vejít do zahrady, i když zvonek je třeba uvnitř u vchodu. Když po zahradě pobíhá pes, beru s sebou z auta i to, co normálně neberu, co kdybych to náhodou potřeboval. Jen abych se nemusel vracet. Majitel vždycky říká že pes nekouše. Nebo že ještě nikdy nikomu nic neudělal. Jednou jsem byl u paní, ta mi řekla, že na mě čeká jako na smilování, ale že má pitbula, manžel není doma a ona neví jestli psa zvládne. Jiný by šel, ale já do toho bytu nevstoupil, řekl jsem jí ať se nezlobí, ale že riskovat nebudu. Po tom co jsem již četl, jak pes napadl kluka, kterého znal odmala, či žena, které museli transplantovat obličej, potom co ji napadl vlastní pes?
Nejsem žádným nepřátelem zvířat, na chatě máme kočku, je moc milá a chce pořád hladit. Je sousedů, ale zvykla si na nás. Doma mám kamaráda anduláčka, poletuje mi po rameni, umí pár slov a zobe z ruky. Každé ráno mě budí. Jen jednou-vykoupal se mi v limonádě. Teď jsem mu pořídil samičku, protože u andulky člověk nikdy nemůže nahradit přirozeného partnera a osamocená andulka se velmi trápí. Dokonce ani nezabíjím vosy, co nám létají do bytu. Mám na ně takovou fintu-chytím ji do krabičky od sirek a pustím ven.
Ale ten problém se psy. Kdo se bojí třeba pavouků, ten trpí fóbií. Má z nich strach či cítí odpor, ale neví proč. Ví, že tento malý tvor nepředstavuje žádné nebezpečí, ale strach nemůže překonat. U mě je to určitě tou špatnou zkušeností z dětství. Musel jsem se asi moc leknout. Prý jsem brečel a utíkal ven. Než jsme odjeli, prý se mnou musela být máma venku, už jsem nešel dovnitř. A zůstalo mi to napořád. Už je to 25 let. Když jdu po parku a slyším "k noze!" nebo štěkot otočím se a jdu zpátky. Když zvoním a za dveřmi štěká pes, tuhne mi krev v žilách a stoupám si na druhou stranu chodby, než někdo otevře. Každého se ptám, jestli pes nekouše, než vejdu dovnitř. Připadám si trapně. Práce mě baví, ale tohle mi ji komplikuje. Je to ten zážitek z dětství, strach z kousnutí psem. DÁ SE S TÍM NĚCO UDĚLAT, NEBO MUSÍM NAVŠTÍVIT PSYCHOLOGA?

reagovat 17.4.2006 12:59 - šarik

V první fázi budeš muset navštívit psychologa, ale dobrého, aby zjistil, nakolik je ta fóbie zakořeněná. Jako první pomoc pro posílení sebevědomí si pořiď pepřák, paralizér nebo si udělej zbrojní pas. Když si to vyzkoušíš na menším psovi, že to funguje, ten strach bude menší. Mimochodem- pokud má doma pitbula a nestačí na něho, tak bych tam taky nevlezl. To už není patologické, ale zdravá úvaha.

reagovat 17.4.2006 12:59 - Ivana

Ahoj Pavle, jsem na tom úplně stejně jako Ty. Naproti Tobě mám jedinou výhodu, že pracuju v kanclu, takže styk se psy v práci se naštěstí nekoná. Taky se přehnaně bojím psů. Myslím, že před lidmi jsem občas za blázna, když na mě nečekaně na ulici vyjede pes, leknu se fakt znatelně :). Nebo stačí i když štěká za plotem, mám strach, že to třeba někudy oběhne a půjde po mě. Vím, že je to blbost, ale ten strach je prostě ve mně. Oceňuji majitele psů, kteří si své psy zavolají k noze, aby neotravovali kolemjdoucí. Ty ostatní "nemám ráda", ale vím, že oni to asi tak neberou, oni nás nemůžou pochopit. Bydlím v Praze na sídlišti, venčícím se psům se vždycky nedá vyhnout, ale snažím se o to. Když to nejde, tuhne mi v blízkosti psa krev v žilách :). Co s tím - nevím. Možná to chce osmělovat se, psům se nevyhýbat, zvykat si...

reagovat 17.4.2006 14:35 - Byg

Pavle to co popisuješ je naprosto běžné "trauma z dětství". Takovým způsobem vzniká velká většina různých fóbií a dalších psychických problémů. Velice účinnou metodou jak se nadobro zbavit tohoto problému je tzv. hlubinná regresní terapie (nebo hlubinná abreaktivní psychoterapie). Je to metoda, při které si ten zážitek prožiješ znovu, ale teď již s vědomím, že ti nic nehrozí. Tím se eliminuje tzv. engram (traumatická událost) a už nebude tvůj život nadále ovlivňovat. Mě tahle metoda dost pomohla, a to jsem ani netušil co bylo vlastně příčinou mého problému. To že ty znáš příčinu ti hodně pomůže k tomu se problému zbavit. Chce to jen najít vhodného regresního terapeuta. Někteří "klasičtí" psychologové tuto metodu nemají rádi, možná žárlí, že je velmi účinná. Ale psychologové mi nabízeli 6ti týdenní intenzivní léčbu, regresní terapie mi pomohla během jednoho 4-hodinového sezení. Uznávaným odborníkem u nás je např. Andrej Dragomirecký - viz stránky.

http://www.volny.cz/psychoservis/

reagovat 18.4.2006 09:31 - Hanka

My máme doma podobný problém s dcerou. Jsou jí 4 roky a má také panickou hrůzu ze psů. Jenže u ní nevíme z jakého je to důvodu. Nikdy jí žádný pes nic neudělal. Tak malému dítěti to zkrátka nevysvětlíte. Takže by mě zajímalo, co by jste mi poradili v tomto případě.

reagovat 19.4.2006 09:47 - Liv

Ahoj, Heleno, jsem ráda, žes mi rozuměla a že můj příspěvek nevyzněl tak, že bych házela všechny pejskaře do jednoho pytle. Až jednoho krásnýho dne natrvalo přesídlím na chalupu, pořídím si psa a kočku taky, zatím můžu jenom snít. Zdravím tebe a tvoje zvířectvo:)

reagovat 12.1.2010 21:44 - dana

Taky to chápu nevím proč ale občas se jich taky bojím nevím jestli větších nebo menších víc ale i když jsou i přátelští psy jak ho vidím už si představuji že vrčí a štěká - chce mě kousnout! Už se toho chci zbavit a sama bych tak chtěla zlatého ret...

reagovat 6.2.2010 19:49 - jAKUB

já měl v dětsví strašněj strach ze psů. A i v dospělosti jsem se od nich radši držel dál. kámoši měli obludu, obrovskou dogu. Nebyl jsem schopnej se jí dotknout. Před rokem jsem se vracel na d ránem domů a viděl jsem, jak dva kluci řezali psa. Pohádali jsme se, nakonec jsem ho (tedy jí) od nich koupil. Měla v sobě 9 malých překvapení. Ale můj strach naprosto zmizel. Naštěstí ona je strašně přátelská. Problém je, že má fóbii v dopr. prostředcích. Panikaří. Jo, řeknu vám něco. ty pytlíky na hovna jsou malý!! Já sní naštěstí chodím na místo, kam nechoděj vůbec lidi. Když se vykadí, vyrazíme dál. Vyrůstala naulici,takženemá problémy s žádným jídlem. jeden z jejích synů musí mít nejlepší granule, aby se nepo...Já trávil dětství na venkově u dědy,kde byl na dvoře hnůj, kam nám pořád padal míč. Trocha špíny neškodí. ale hovna ve městě jsou fakt humus. čus, jakub

reagovat 25.5.2010 16:10 - Patricie

Zdravím, Pavle mám naprosto stjený problém jako ty. Nepojí se ale s žádným traumatem z dětství. Je mi 16let a už od mala se bojím psů. Bát se je možná slabý výraz. Přímo se jich děsím. Už tři měsíce bydlím u tety a ona se teď rozhodla, že si pořídí psa. Je to rasa leonbergera a je opravdu obrovský. Tedy bude až vyroste. Vůbec nevím, co mám dělat. Každý komu to řeknu, se mi jen směje. Že prý psi jsou hodní. ALe já se opravdu bojím. Zatím je Dasty ještě štěně a já se opravdu snažím svůj strach překonat, ale nedaří se mi to. Jakmile na mě jen štěkne.mám hrozný strach, že po mě skočí. Vůbec si s tím nevím rady. Mám snad jít k psychologovi?!

reagovat 25.5.2010 23:14 - Pavel

Ahoj Patricie, o "ohleduplnosti" tvojí tety si opravdu myslím svoje. S pořízením psa musí bezvýhradně souhlasit všichni a pokud je v rodině takovýhle problém, není jiná možnost než od pořízení psa ustoupit! Není! Tuplem takhle velkého. Kdyby moje manželka přišla s tím že si pořídíme psa za každou a jakoukoli cenu, tak by asi přišla o mě, přestože ji miluju. Vím o čem mluvíš. Když mi bylo 11 let, odstěhovali jsme se s rodiči do dvougeneračního domu, kde bydlela ještě jedna rodina. Ti měli kokršpaněla, který volně pobíhal na zahradě. Zpočátku jsem kvůli němu chodil domů sklepem. Otevřeným okénkem z ulice do sklepa a pak po schodech nahoru, abych se vyhnul zahradě se psem. Později jsem si trochu zvykl že jsem přes tu zahradu prošel, ale rychle, šup-šup a zavřít dveře. Za celé dva roky jsem se s tím psem na zahradě nesmířil a byl jsem rád když jsme se odtud odstěhovali.
Nedávno jsem měl opět nepříjemný konflikt, šel jsem z práce cestou kolem vodárny a proti mě jde chlap s navolno puštěným vlčákem, samozřejmě bez košíku. Z jedné strany plot vodárny a z druhé řeka, nebylo kam ustoupit. V první chvíli jsem uvažoval že se vrátím a půjdu jinudy. Jenomže to bych ho měl za zády. Jakmile se rozběhnu, půjde pes po mně. Snažil jsem se tedy překonat strach a jít dál. Snažil jsem se na psa nedívat. Jakmile jsem se ale přiblížil na pár metrů, vyrazil pes se štěkotem ke mě a já strnul. Už jsem se viděl jak se chytám bez ohledu na zranění ostnatých drátů a skáču přes plot do vodárny. V poslední chvíli jsem na psa zadupal a zařval na majitele ať si toho čokla chytí. On ho tedy chytl za obojek, řekl mu "co blbneš" (jakoby ten pes tomu rozuměl!!??) a dal ho na vodítko. Pak mi začal vykládat, jak je to hodný pes a že nic nedělá, že chyba je na mojí straně. A jak se mám chovat když po mě opět půjde pes. Já se ale zmohl na jediné. Vytáhl jsem z kapsy mobil a zařval na něj, že volám okamžitě policii! On se potom sebral a odešel.

Po téhle zkušenosti jsem si na Aukru koupil ten nejsilnější pepřák a policejní skládací (teleskopický) obušek. Dělat si zbroják a kupovat kvůli tomuhle pistoli je blbost. Střelba i třeba v sebeobraně se bude vždy vyšetřovat, navíc psa v tom stresu nemusí člověk vůbec trefit a spíš ohrozí někoho jiného. Zatím jsem to naštěstí nemusel použít, ale připadám si hned mnohem, mnohem bezpečnější. Pepřák v případě útoku psa paralyzuje a následná rána tím obuškem (kterým jsem při zkoušení dokázal rozpůlit prkno) by ho dokázala i zabít.

Zažil jsem už i setkání s divočáky (dokonce samice s mladými) v přírodě. Šel jsem večer pěšky z jedné vesnice, už bylo šero. Najednou jsem uslyšel z lesa dupot. Než jsem se nadál přeběhlo přes cestu obrovské černé divoké prase a já strnul. Zůstal jsem stát na místě a ani se nehnul. Za ní přeběhla přes cestu malá prasátka. Krve by se ve mně nedořezal. Zůstal jsem stát ještě chvilku na místě a pak vyrazil do kempu. Bachyně s mladými, která prý člověka napadne hned, a nic mi neudělala. Potom jsem se na internetu dočetl že o mě musela vědět, že má výborný čich. Ale když necítí nebezpečí že se člověku vyhne. Kdybych si prý ale jen stoupl mezi ní a selata, byl by konec.....

Na chalupě si sousedi pořídili štěně dobrmana. Jenomže je to jejich zahrada a nemůžu jim proto nic zakazovat. Při představě že se nám podhrabe na zahradu jsem byl strachy bez sebe. Tam není ani signál na mobil, aby šlo zavolat policii, a pevnou linku tam taky nemáme. Využil jsem toho že sousedi odjeli na dovolenou a že je to náš plot. A pustil se do práce. Udělal jsem pod plotem po celé délce cca 35m půlmetrový příkop, připravil bednění, kameny, písek, nakoupil cement a podél celého plotu udělal betonovou podezdívku. S tím, že spodek pletiva je natvrdo zalit do betonu. Pod tímhle se snad nepodhrabe.

Doma máme andulky a akvárium, časem bychom chtěli zkusit odchovat mladé andulky. Ty jsou moc milé, dokážou dokonce mluvit, nebo mi sedí na rameni či probírá vlasy. A moc rády se koupou. Dám jim vždycky mělkou misku, co se dává pod květináče naplněnou vodou a ony se v tom koupou, no nádhera. Ale takový miláček se nedá moc pohladit a rybičky, na ty se dá jenom dívat (i když je to někdy větší zábava než televize). Tak začínáme přemýšlet ještě o kočce, kterou jsme nakonec na chalupě vždycky měli. Mně se moc líbí ta mainská mývalí. Ale mám strach o andulky, aby je nezačala lovit. V tom případě bychom ji museli někomu dát, protože o andulky přijít nechci. A to taky nechci udělat. Ale už mi psalo několik chovatelů abychom si klidně koupili ručně vypiplané kotě přímo od chovatele. Prý když je odmala jen s lidmi a od lidí krmené, takže prý má lovecký pud natolik potlačen, že si andulek ani nevšimne.

Jinak loni jsme bez problémů přežili i celé léto s vosím hnízdem na balkoně. Zabydlely se někde mezi panely. I když jich tam bylo plno a létaly jedna za druhou, nedostali jsme za celé léto jediné žihadlo.

Ale se psy mám takový problém, že na něj určitě ani psycholog nepomůže.