Jak reagovt na pacienta s bipolární poruchou - komentáře

přejít na článek

První příspěvky v diskuzi

reagovat 26.10.2010 10:49 - Anna

Při vší úctě k autorovi, po 27 letech soužití s člověkem s bipolární poruchou mám já osobně jen jednu radu - rychle pryč.

reagovat 26.10.2010 13:43 - blb

Nevím jak autor je schopen to takto řešit, ale já to vidím spíš na to, stát se alkoholikem nebo to vyřešit sebevraždou.

reagovat 26.10.2010 16:33 - Empaťák

teda z vás dvou nade mnou by jeden dostal depresi.

reagovat 26.10.2010 22:51 - romus

Bohužel také musím potvrdit,že soužití s takto nemocným člověkem je horor a to bez nadsázky!

reagovat 27.10.2010 01:28 - Milan

Je to fakt utrpení a kdo to nezažil,ten si život s takto nemocným člověkem nedovede představit.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 18.11.2015 16:12 - Čím

se spouští tato nemoc? Má kamarádka to má také,ale často se ted nenavštěvujeme,jen jsem hodně pocítila její náladovost,smích a za 5 minut všechno jinak.

reagovat 24.12.2015 07:09 - Jirka

Ahoj všem, dá se to dát….
Jak reagovat?..tak snad jedině přesvědčit pacienta se opravdu důsledně léčit. Mám diagnostikovanou bipolární poruchu a žiju s tím. Budu úplně upřímnej. Možná to začlo občasným hulením. Myslel jsem si, že jsem docela normální, měl jsem i dobrou práci. Jenže jsem zřejmě měl odjakživa ke „schíze“ nějaké dispozice a pracovní stres v kombinaci s tou trávou mi časem spustil dost hluboké výkyvy nálad. Od stavů kdy jsem byl extrémně výkonnej a euforickej, až po hluboké depky. Je fakt, že na rozdíl od většiny, kteří o tom na netu píšou, tak já jsem vysloveně sebevražedné sklony nikdy neměl, byl sem spíš vzteklej a hrozně nedůvěřivej. Pak jsem udělal asi největší blbost v životě, do trávy mi hučelo už dost peněz, tak jsem si ji začal pěstovat sám. Měl jsem tři kytky v pokoji kde jsem bydlel i spal. Moje stavy se silně zhoršily, a po nějakém čas mě navštívil kámoš a úplně se zděsil, řekl mi, že jsem úplnej idiot, protože tráva když roste, tak prý vylučuje do vzduchu kvantum thcesencí z těch pryskyřic. Přesně si pamatuju, jak říkal: “Proč si myslíš, že vietnamci, když lezou do pěstírny, maj na ksichtech roušky nebo masky, a ty v tom spíš, ty debile?“. V té době jsem už měl trvalý pocit, že mě někdo sleduje, slyšel jsem hlasy, které mě vysloveně „režírovaly“, prostě paranoia jako bič. Kámoš mi ty kytky vyhodil, zkusil mi to vysvětlit, tehdy jsem sice nechtěl nic chápat, a byl jsem na něj dost hnusnej, ale nechal jsem se nakonec přesvědčit, že půjdu k doktorovi. Takže mi BAP diagnostikovali a nastavili medikaci. Nějak mi to nedělalo dobře, tak jsem to moc nebral a byl jsem, pokud vím neustále unavenej, měl jsem i výpadky paměti, nevěděl jsem ani co je rok, natož den nebo měsíc, občas jsem byl prý docel agresivní k okolí, vlastně ty 3 měsíce neumím přesněji zmapovat. Práce šla do kopru, vyrobil jsem i nějaké dluhy. Opět mě kámoš přesvědčil abych šel k doktorovi, a ten už tentokrát na hospitalizaci docela trval, a mně došlo, že to musím zkusit dobrovolně, že sám se z toho nevyhrabu, ani jsem pořádně nechápal, z čeho se to jako dostávám. Ale poslechl jsem a dobrovolně jsem si šel lehnout na kliniku, kde mě tak na tejden „vypnuli“ a vyšetřovali. Bipolární porucha se potvrdila, zkusili mi různé medikace a tak nějak mě probrali, že jsem si některé skutečnosti začal uvědomovat. Asi poprvé mi došlo, že jsme fakt nějak nemocnej. Vlastně ani nevim jak dlouho jsem tam byl. Pak jsem byl ještě 2 měsíce v takovym útlumu, ale hlasy už jsem neslyšel, ta paranoidní část tak nějak více méně odezněla. No a od té doby beru poctivě léky, chodím na kontroly a nehulim. Našel jsem si i práci (na živnosťák, který jsme měl z dřívějška), a dluhy už jsem splatil. Mimochodem doktorům jsem tu trávu zatajil (v době když mě zkoumali, tak už jsem byl zřejmě čistej) a v práci jsem nemoc taky vůbec nezmínil a zatím mi to prochází. Žiju s tím už přes 4 roky a dá se to. Dokonce mám pocit, že se to trošku zlepšuje. Chce to režim, práci a hlavně-zde si dovolím citovat Martina, který to tady v diskusi o maniodepresivní psychóze napsal: LÉČIT SE!

reagovat 24.12.2015 08:38 - Martin

Jirko, tento příspěvek mě potěšil. Stále si myslím, že se s BAP dá žít, ale není to zadarmo. Proto mám velkou radost, když vidím, že s touto poruchou někdo bojuje a nenechává jí jen volný průběh.
Jinak já se mám celkem dobře. Nevím, zda jsem to o té léčbě napsal opravdu já, ale považuji to za zcela zásadní. Takže se léčím, v rámci možností se vyhýbám větším stresorům, chodím do práce a mám skvělou rodinu.

reagovat 5.12.2017 22:47 - Pilby

Dobrý den,...

Mohu mít dotaz? Na téma BAP jsem přišla úplným omylem, nic moc o ni nevim. Nicméně uz parkrat me napadlo navštívit psychologa, ani nevim kam s něčím takovým jít. Poprvé jsem měla “problém” ve svých patnácti letech. A s přibývajícím věkem, ačkoliv se opravdu snažím, se me problémy zhoršují, stupňují. Nikomu se s tim nesveruji, nechávám si to pro sebe. Nechci úplně veřejné psát o mých různých stavech, které se me v průběhu roku a let opakuji a se kterými není zrovna lehké žití. Jenom bych rada dostala radu. Jak jste přišly na to, ze jste nemocní? Kam jste s tim sli? Komu jste se s tim svěřili? Dekuji.

reagovat 5.6.2018 18:04 - Lukas

Velmi pěkný příspěvek!...

Martine, nebyl by na vas kontakt? Mam otazky k teto problematice

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *