Jak se NEchovat k psychicky nemocnému člověku

První příspěvky v diskuzi

reagovat 24.5.2009 13:47 - Ejpa

Každý ví, co je to chřipka, fraktura nebo zánět středního ucha. Pacientovi s chřipkou se dá paralen, horký čaj s citronem a na pár dní si lehne do postele. Když potkáte kamaráda se sádrou na noze, je vám jasné, že si minimálně šest neděl nezaběhá. Jenže jak se chovat k člověku, s nemocnou duší?

Psychická onemocnění jsou ve společnosti stále ještě bohužel tabuizována a lidé s takovými nemocemi narážejí na nepochopení ostatních. Když má někdo arachnofobii, každý to pochopí, ale když řeknete, že máte sociální fobii, lidé nevědí, co si pod tím představit. Vlastně každý zdravý člověk nemůže nikdy pochopit, jak se duševně nemocný člověk cítí, dokud to nezažije na vlastní kůži.

Příkladně deprese - ve společnosti se často říká \"mám depku\" ve smyslu \"mám špatnou náladu\", jenže opravdová deprese není jen špatná nálada, ale i ve své lehčí formě člověka doslova vysává. Mnoho lidí si ale bohužel myslí, že deprese je opravdu jen špatná nálada a tak se snaží nemocného rozveselit stylem - \"běž se projít\", \"pojď, jde se nakupovat, to ti spraví náladu\". Depresivní člověk se svému okolí jeví, jako flákač, protože stále vysedává doma v koutě a nikam nechodí, vždyť fyzicky je na tom dobře. Zdravý člověk nepochopí, jaký problém je pro člověka s depresí vstát a někam jít.

Nejrozšířenější nesmysly o psychických onemocněních:

1) Mnoho zdravých lidí v duševní nemoci nevěří, protože se ta nemoc nedá \"nahmatat\", a tak se k nemocnému chovají, jako ke zdravému a pak vznikají mezi oběma stranami spory. Takže vy, kteří v duševní nemoci nevěříte, pak vězte, že psychická onemocnění tu byla, jsou a budou. V dnešní době jsou psychické nemoci jasně definované a řadí se na stejnou úroveň, jako onemocnění fyzická. Často jsou tato onemocnění lidmi bagatelizována, protože psychicky nemocný je fyzicky OK. Blbost. Člověk, který trpí silnou panickou poruchou se třese, má záchvaty úzkosti, stažený žaludek, průjem nebo zácpu a jeho tělo trpí stejně, jako jeho duše.

2) Řada lidí se domnívá, že psychicky nemocný člověk si svou nemoc zavinil sám, např. že sociální fobik pořád vysedával doma a tím se jeho nemoc spustila, tudíž, že vysedávání doma je příčina a sociální fobie (SF) následek. A co takhle obráceně, tedy že fakt, že nemocný nechodí ven je zapříčiněn jeho nemocí? A jsme v bludném kruhu - nemocný nikam nechodí -> následek je u něj strach z lidí, který mu zabraňuje jít ven... a tak stále dokola.
To, zda se u někoho objeví psychická nemoc je dáno několika faktory. Hlavní roli zde hraje genetika (nemoci se často dědí), potom přichází výchova, vliv protředí, kde se pacient pohybuje a také závislost na drogách
Takže už žádné nesmysly typu: \"To máš z toho, že nic neděláš!\"

3) Další věcí jsou antipsychotika - léky na psychické nemoci. Příbuzní nemocného se domnívají, že léky, které působí na mozek udělají z nemocného zombie a že mu poškodí zdraví nebo kompletně změní jeho osobnost. To je zásadní omyl. Například silná panická porucha se prostě bez psychofarmak léčit nedá. Tyto léky, jako ostatně každé jiné, jsou vyráběny a předepisovány nikoliv proto, aby farmaceutické firmy rejžovaly peníze, ale aby nemocným ulevily. Ano psychofarmaka mají nežádoucí účinky. Moderní antidepresiva 3. generace, která jsou v současné době léky první volby při léčbě úzkostných a depresivních poruch, většinou mívají nežádoucí účinky velmi mírné . Lidé si však myslí, že si jejich nemocný blízký léky jen podlamuje zdraví, protože je to \"odporná chemie, kterou nemocný nepotřebuje\". Věřte nebo ne, ale na psychické nemoci se také umírá. Úmrtnost u některých závažných onemocnění, která nejsou léčena, je někdy až 15%, což je dost. Na neléčenou depresi se také umírá, člověk prostě už to utrpení nesnese a radši se zabije. Další věcí je, že tělo psychicky nemocného také trpí - je prokázáno, že psychicky nemocní lidé mají větší šanci dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici.

4) Když má člověk chřipku, bere paralen a za týden je v pořádku. Léčba psychických nemocí je někdy velmi zdlouhává a náročná. Paralen u drtivé většiny léčených zabírá tak jak má. U antipsychotik je situace jiná, zejména u antidepresiv, která se sice tváří, že do týdne zaberou, realita je takových 5 - 6 týdnů, kdy se člověk cítí mizerně a až poté se mu uleví. Pokud se mu uleví... Ne na každého totiž antidepresiva zabírají, tak jak by měla. Pokud je pacientovi nasazeno antidepresivum, většinou se čeká 4 až 6 týdnů než zabere. Pokud nezabere, tento čas byl promrhaný a nasadí se jiné antidepresivum a zase se čeká, co se bude dít. Například já mám už šesté antidepresivum, tak si spočtěte, co mě to stálo času (a sil). Tak se stává, že farmakorezistetní pacienti končí v invalidních důchodech (mě se bohužel zatím ID stále přibližuje) a léčí se celé roky. Pokud selžou veškeré člověku známé metody léčby, pak je pacient nadosmrti invalida. Pokud nemoc propukne v ranné dospělosti, může se stát, že ve svých 18 letech pobírá člověk ID a okolí se na něj dívá zkrz prsty, protože nemaká a parazituje na společnosti (vždyť je přeci úplně zdravý...).

5) Zapomeňte na to, že z depky člověka vytáhnete nějakou komedií, fyzickou aktivitou nebo úplně tím nejhorším, co můžete udělat - nadávkami a shazováním. Člověk v derpesi má problém sám se sebou a se světem okolo a tím, že na něj budete hnusní, ho může naprosto položit. Oblíbená věta, za kterou bych střílel je například: \"Seber se ty línej flákači a začni něco dělat\". To je zásadní nepochopení a neschopnost se vcítit do trpícího člověka. V podstatě se dá říct, že se jedná o psychické násilí a je to to samé, jako kdybyste mlátili člověka na vozíku za to, že nemůže chodit. Pro okolí psychicky nemocného člověka je to samozřejmě velmi těžké, protože mu nikdo nerozumí a tak se mezi ním a světem vytváří bariéra, která se pak těžko bourá.
Samozřejmě druhý extrém - přehnaná péče, také není to pravé. Smiřte se prostě s tím, že váš nemocný partner, dítě, sourozenec, kdokoliv, se bude nějakou dobu léčit a léčba se nedá uspěchat. Pokud jsou obě strany rozumné, najdou společnou řeč, která je konstruktivní: \"Jak ti je? Nešel by jsi ven?\" a ne destruktyvní \"Ty lenochu líná, seber se a běž ven. Koukni, jak je tam krásně a ty se tady jenom flákáš\"

6) Další spory vznikají, když nemocný odmítne udělat něco, protože je mu špatně. Okolí to vezme jako lennost a nařkne nemocného z \"útěku do nemoci a vyhýbání se práci.\" Kruciprdel, lidi neblázněte! Když má člověk chřipku asi ho nebudete nutit jít plavat do bazénu a přesto nutíte sociálního fobika do nákupů v hypermarketech v sobotu odpoledne. Nemocný si svoji nemoc nevymýšlí. Psychicky nemocný člověk nechce nic jiného, než aby mu konečně bylo dobře a dal by za to téměř cokoliv. A ten, kdo si vymýšlí, toho lékaři prokouknou. A nesnažte se být chytřejší, než lékař s třicetiletou praxí.

Toleranci a trpělivost, prosím za nás všechny, kteří máme tu smůlu, že trpíme duševní nemocí.

reagovat 25.5.2009 10:07 - Peťula

Ahoj Ejpo,

krásný článek, sama bych ho lépe nenapsala.

Na psychické nemoci se bohužel ještě i v dnešní době nahlíží skrz prsty, ten, kdo navštěvuje psychologa nebo psychiatra je chápán jako "blázen". Pro spoustu lidí je jednodušší říct, že chodí na internu s vysokým tlakem, že jim buší srdce, točí se jim hlava..., než se přiznat, že navštěvují psychiatra kvůli panické poruše, úzkostem, depresi...

Přiznám se, že i já jsem používala výraz "mám depku" pro vyjádření špatné nálady... dokud jsem na vlastní kůži nepoznala, co to opravdová DEPKA je. Návštěvu paní psycholožky jsem jakžtakž zvládla, sice jsem se styděla a dělala, že v té čekárně to vůbec nejsem já a že tam jenom tak na někoho čekám :-) První návštěva paní doktorky na psychiatrii byla ovšem "strašná". Hrozně jsem se styděla, že se vůbec nacházím na takovém místě...co když mě nedejbože někdo uvidí! Pocit, že potřebuju pomoc psychiatra byl strašně ponižující. První, čeho jsem si všimla, byla čekárna plná lidí a ti lidé tam vypadali úplně normálně... Kdybych je potkala na ulici, nepoznala bych, že chodí k psychiatrovi. Byli to lidé mladí i starší, kteří se prostě dostali do nějaké tíživé situace a potřebovali radu a pomoc. Žádný "cvok" na první pohled... Dnes jsem vdečná, že jsem se rozhodla s mojí úzkostí a depresemi něco dělat. Jak paní psycholožka, tak paní doktorka na psychiatrii jsou skvělé ženské, kterí mi strašně moc pomohly. Přijetí bylo vlídné, milé, vůbec jsem si nepřipadala jako v ordinaci, ale jako v pokojíčku u nějaké dobré známé. Dnes jsou to už 4 roky, kdy jsem tam byla poprvé a svým "hrůzným" pocitům se už jenom usmívám. :-) Za tu dobu jsem se naučila spoustu věcí, přeházela životní hodnoty a jsem přesvědčená, že to můj život obohatilo. Už se nestydím za to, že jsem byla nucena vyhledat pomoc psychiatra a jsem schopná o tom i mluvit. Dokonce zjišťuju, že i některé kolegyně a kolegové z práce se občas zajdou poradit k psychologovi... přece jenom toho stresu a shonu kolem nás je víc než dost. Jinak pracuji ve zdravotnictví - jsem zdr. sestra a mám pocit, že poslední dobou lidí s psychickými nemocemi hodně přibývá, čím dál víc jich užívá antidepresiva. Není to slabost, je to nemoc! Jenom se o ní kvůli jakési tabuizaci ví strašně málo - a to je škoda!

Proto se přimlouvám, buďme víc chápaví a tolerantní k těmto problémům, vždyť nikdo z nás neví, do jaké životní situace se může dostat a jestli se do čekárny a psychologa či psychiatra neposadí taky?!!!

reagovat 25.5.2009 10:57 - golux

ono je to s tím vztahem okolí trošku složitější na nemocného totiž není "spoleh" v tom jak se bude chova,nepasuji na nej zadne vzorce...nemoc nepostihne jen toho dotyčného, ale právě i jeho nejbližší ačkoliv za to nikdo nemůže...čekárny u psychiatra to by byl námět na přinejmenším seriál,jednou jsem tam potkal kolegyni z prace,překvapivě tu hlasitou co se bála,že je to infekční...no aspoň měla jistotu,ale blýská se na lepší časy už fungují tzv rodinné terapie nebo rodinné víkendy v léčebnách ovšem důležité je tam přijít. Ktomu nárůstu-může to být tím,že moderní léky už dokonce i fungují a bez nějakých drastických vedlejších účinků a může je psát i obvoďák! 2Ejpa: mít důchod v 18? no tak to vám nezávidím já jsem si v té době hledal své místo na slunci a i bez diagnózy to bylo těžké,ale zas to smiřování vezmete jedním vrzem,přeju hodně štěstí ať se převlékne za cokoliv

reagovat 14.7.2009 03:32 - michal

už nejaky čas mám nejake psychycke problemy, mám strach z lidí a nevim se ho zbavit, všichni su na mna hnusní a strašne zle to znášám. Poradte mi, žádám o pomoc

reagovat 14.7.2009 08:04 - jedna z vás

Taky jsem si tím prošla, naštěstí jen s panickou poruchou, což proti jiným psychickým nemocem je legrace. Léčím se AD a tak tomu bude i nadále.Nestydím se za to. Cchci aby mi bylo dobře a nechci trápit svoje okolí. Bohužel se v naší rodině vyskytuje i bipolární afektivní porucha. Je to onemocnění nejen hrozné pro dotyčného, ale velmi traumatizující i pro rodinu.Někdy mám pocit, že je to nemoc infekční, protože nakazí i celou rodinu.Největší problém je v její nevyzpytatelnosti, dlouho trvá a ty vedlejší účinky léků. Moc a moc si přeju, aby konečně věda postoupila a opravdu hodně zmírnila duševní utrpení nemocných i jeho okolí. Soucítím s Vámi všemi a držte se, fakt nejste sami......

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 10.3.2017 13:31 - Jak ničí

jeden druhého,to je fakt.I...

ten zdravý toho nemocného když jeden druhého ničí? Asi možná tím, že od něj zdrhne. Hrdina!!!!

reagovat 10.3.2017 14:06 - Ja

Se zase bojim abych více nepředklonil z okna a nevypadál. Co se má stát nechť se stane.

reagovat 10.3.2017 15:52 - teoreticky

bych navrhoval, aby se...

by to bylo přínosné - ale prakticky k ničemu
anonymní by nebyli anonymní - ale předem mezi sebou domluvení

reagovat 10.3.2017 15:55 - jedná především o spekulativni obor medicíny

Uvědom me si ,že se jedna...

to je slabé slovo
když lékaři někoho nedokáží vyléčit - pak z něho udělají blázna - protože lékaři jasou všemocní

reagovat 25.3.2018 13:34 - Michal 735987108

Dobrý den. Mám vsechny priznaky toho vseho co se tu mluvi . Jsem narušeny clovek, nejen ze na smrt myslim kazdy den ale uz i jako dite jsem citil ze tu nechci byt a ze se mi nedostava ani z pidi mala stesti co by melo. Vzal jsem si zivot , a nepovedlo se..Kdyby jste me videli nikdy by jste neverili ze kluk - ted uz chlap 36 co neco malo v zivote dokazal ma v sobe tohle vse co se tu pise .. za hnus . mam v sobe ty nejvezsi hruzy muj mozek nepretrzite strili ustavicne mnozstvi otazek na ktere nemam odpovedi. Jsem zivouci mrtvola a boly to at jsem byl kde jsem byl nikdo mi nepomuze a ted vim ze ani nepomuze...
A tak se dostavam po letech opet do stavu kdy si rikam ze odpojit - odejit vzit si zivot je vazne pro me to nejlrpsi vychodidko. Drive me bolela i myslenka ze nybyt tu neni spravne ? Jenze co je spravne? Ted jsem smireny uz me neboly myslet na to vse, boly me uz jen zit ...? Prosím jeli tu nekdo kdo si mysli ze by mohl muj zivot zvratit a muj zbytek zivota udelat stastnym,jsem presne ten subjekt s kterym by chtel pracovat , bxl bych mu nadmiru vdecny. Dal bych vse zato abych se mohl smat a citit hezky. Jediny duvod proc tu jeste jsem je jen ten ze odejit je vlastne jeste vice bolestnejsi ... i kdyz nevim kdyz se i k memu psychickemu razu prida jeste klasicke onemocneni jsem uz ve zminivsnxch 15 procentech a zasunout di kudlu do srdce by bylo i hrejive vysvobozeni ... svet lidi jako jsem ja nepotrebuje... chtel bych udnout a nikdy se neprobudit ...735987108

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *