Jak dále žít ???

První příspěvky v diskuzi

reagovat 22.3.2003 10:29 - Miloš

Obracím se na Vás s problémem pro mě dost
velkým.
Trpím depresemi již několik let.
Jsem již ve středním věku a neustále svobodný.
Žiju dlouho sám, a vidina nalezení partnerky je téměř
mizivá. Čím jsem starší začíná mi ta samota dost
silně vadit. Já vidím příčinu svého neúspěchu částečně
ve svém vzhledu a z velké části v mojí dosti komplikované
povaze. Nevím co si počít dál ?????
Když vidím, že by o mě nestály ani takové šeredy, chce se mi
brečet.
Nedokážu si představit žít s člověkem, který je mi odporný!!!
Co byste mi doporučila pani doktorko ?

reagovat 22.3.2003 19:20 - Alena

Miloši nezoufej, ta tvoje někde určitě je. Nevzdávej to a hledej. Když máš přístup na internet, zkoušej seznamky, chaty a hlavně si nedělej žádné velké iluze, že to hned musí vyjít. Třeba půjdeš desetkrát na první rande a nebude nic dál. Ale těch deset schůzek tě posune někam dál, budeš lépe rozumět ženám a příště už to bude zase o něčem jiném :-).
Alena

reagovat 24.3.2003 18:53 - Tina

Já úplně souhlasím. Žila jsem dlouho v zahraničí a když jsem se vrátila nikoho jsem neměla, ani přátele, kteří by mě s někým seznámili, nebo se mnou někam šli. Zkoušela jsem proto na seznamce najít aspoň někoho, kdo by se mnou zašel občas do kina a tak, prostě radši jsem si nedělala velké naděje. Poznala jsem tam pár lidí, byla první a taky poslední rande. Ne vždy to vyjde. Ale já jsem hledala dál. A ono to vyšlo. Mám přítele, teď už vlastně snoubence, jsme oba štíři narození ve stejný den, jen on je o 2 roky starší (to jen že někdo by rovnou řekl, že se k sobě hodit nebudem). Jsme spolu šťastní i přesto, že já také trpím depresemi a i jsem byla už hospitalizovaná a on to se mnou všechno prošel a nebylo to leckdy jednoduchý (a to se o mužích říká, že nemají trpělivost). Moje terapeutka říká, že málokdo to s takto nemocným člověkem vydrží, je to náročné, ale že prý ženy jsou v tomhle trpělivější - TO JE PRO TEBE VELKÝ PLUS.
Když si vzpomenu na naše první schůzky, měla jsem pocit, že ho musím určitě odradit svými zdravotními problémy. Byla jsem tak nervozní, že mě při každé schůzce strašně bolel žaludek a břicho, že jsem skoro nemohla chodit. Takže jsme toho moc nenarandili, vždy jsme skončili kvůli mě někde na cole. Po pár setkáních a hodně povídání se to zlepšilo a teď se tomu oba smějem.
Nesmíš to vzdát, někde tam čeká. Přijde, až to budeš nejmíň čekat.

reagovat 13.4.2003 11:56 - Regina

Ahoj Miloši. Myslím, že to, co holky tady napsaly, je pravda. Ale kde vzít tu odvahu něco podniknout?! Taky jsem sama, mám chvílemi pocit, že nemůžu nikoho pro sebe vhodného najít, ale jindy si zase říkám, že nemůžu chtít od života vše, co mají jiní. Tak se mi lépe žije. Nejsem moc společenský tvor a taky někdy propadám silným pocitům značné osamělosti. Jindy jsem ale zase šťastná. Někdy si povídám s klukama na chatu a sem tam se přihodí i moc příjemná debata. Někdy zajdem i na kafe, někdy to je fajn, někdy ne. Člověk hlavně nesmí lpět na výsledku, což je, pochopitelně, v závislosti na délce života bez partnera, čím dál těžší. Ale za pokusy, které je potřeba brát odlehčeně, to stojí. Z chatu mám jednoho moc příjemného kamaráda, do kterého, bohužel, nejsem zamilovaná, ale i tak díky za něj. Když se mi chce (nebo jemu) někam jít a nemáme s kým, jdeme spolu. Dnes už bez ostychu. Nemůžeš chtít vlítnout rovnou do finále. Tomu vždycky musí něco předcházet. A s tou ošklivostí se taky neber moc vážně. Pro někoho jsme hezcí pro někoho oškliví či odpudiví. Neřeš to a zkus nabízet něco ze sebe nejen za požadovanou garanci. Hodně lásky přeje Regina. P.S.: A měj se rád. Nebo Tě budu mít ráda já!

reagovat 21.4.2003 23:38 - Josef

Můžeš přispět svými neotřelými názory a pozitivními životními zkušenostmi do Managerské školy života a osobnostního seberozvoje ? Http://www.pandora.cz/part/2002/10/49663 Tě TAM dovede.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 24.3.2003 18:53 - Tina

Já úplně souhlasím. Žila jsem dlouho v zahraničí a když jsem se vrátila nikoho jsem neměla, ani přátele, kteří by mě s někým seznámili, nebo se mnou někam šli. Zkoušela jsem proto na seznamce najít aspoň někoho, kdo by se mnou zašel občas do kina a tak, prostě radši jsem si nedělala velké naděje. Poznala jsem tam pár lidí, byla první a taky poslední rande. Ne vždy to vyjde. Ale já jsem hledala dál. A ono to vyšlo. Mám přítele, teď už vlastně snoubence, jsme oba štíři narození ve stejný den, jen on je o 2 roky starší (to jen že někdo by rovnou řekl, že se k sobě hodit nebudem). Jsme spolu šťastní i přesto, že já také trpím depresemi a i jsem byla už hospitalizovaná a on to se mnou všechno prošel a nebylo to leckdy jednoduchý (a to se o mužích říká, že nemají trpělivost). Moje terapeutka říká, že málokdo to s takto nemocným člověkem vydrží, je to náročné, ale že prý ženy jsou v tomhle trpělivější - TO JE PRO TEBE VELKÝ PLUS.
Když si vzpomenu na naše první schůzky, měla jsem pocit, že ho musím určitě odradit svými zdravotními problémy. Byla jsem tak nervozní, že mě při každé schůzce strašně bolel žaludek a břicho, že jsem skoro nemohla chodit. Takže jsme toho moc nenarandili, vždy jsme skončili kvůli mě někde na cole. Po pár setkáních a hodně povídání se to zlepšilo a teď se tomu oba smějem.
Nesmíš to vzdát, někde tam čeká. Přijde, až to budeš nejmíň čekat.

reagovat 13.4.2003 11:56 - Regina

Ahoj Miloši. Myslím, že to, co holky tady napsaly, je pravda. Ale kde vzít tu odvahu něco podniknout?! Taky jsem sama, mám chvílemi pocit, že nemůžu nikoho pro sebe vhodného najít, ale jindy si zase říkám, že nemůžu chtít od života vše, co mají jiní. Tak se mi lépe žije. Nejsem moc společenský tvor a taky někdy propadám silným pocitům značné osamělosti. Jindy jsem ale zase šťastná. Někdy si povídám s klukama na chatu a sem tam se přihodí i moc příjemná debata. Někdy zajdem i na kafe, někdy to je fajn, někdy ne. Člověk hlavně nesmí lpět na výsledku, což je, pochopitelně, v závislosti na délce života bez partnera, čím dál těžší. Ale za pokusy, které je potřeba brát odlehčeně, to stojí. Z chatu mám jednoho moc příjemného kamaráda, do kterého, bohužel, nejsem zamilovaná, ale i tak díky za něj. Když se mi chce (nebo jemu) někam jít a nemáme s kým, jdeme spolu. Dnes už bez ostychu. Nemůžeš chtít vlítnout rovnou do finále. Tomu vždycky musí něco předcházet. A s tou ošklivostí se taky neber moc vážně. Pro někoho jsme hezcí pro někoho oškliví či odpudiví. Neřeš to a zkus nabízet něco ze sebe nejen za požadovanou garanci. Hodně lásky přeje Regina. P.S.: A měj se rád. Nebo Tě budu mít ráda já!

reagovat 21.4.2003 23:38 - Josef

Můžeš přispět svými neotřelými názory a pozitivními životními zkušenostmi do Managerské školy života a osobnostního seberozvoje ? Http://www.pandora.cz/part/2002/10/49663 Tě TAM dovede.

reagovat 22.6.2003 17:59 - Nick

Ahoj Miloši, myslim, ze pokud te to hodne trapi, mel bys navstivit psychologa nebo pripadne psychiatra, at ti napise prasky proti depresim, nevahej a zkus to, budes zase fit...

reagovat 10.10.2012 00:44 - aaaa

Já jsem se zbavil stressu a obav diky meditaci například :-) a funguje to ...vypoustet nesmyslný krávoviny co vymejšlí mysl , ste pak takový svobodnejsí

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *