Jak se chovat k cloveku, ktery byl v detstvi zneuzivan?

První příspěvky v diskuzi

reagovat 10.12.2006 04:24 - martina

mam pritele kterymu je 30,a nedavno jsem se dozvedela ze byl v detstvi sexualne zneuzivany jeho otcem.velice nerad o tom mluvi,rekl mi to az po dlouhe dobe.nektery veci mi na nom vadily,a nechapala jsem to,napriklad je chvilkama detinsky,jindy se zda byt ze ma navrch,a to me driv docela matlo.ale ted jsem si uvedomila ze clovek se musi k takove osobe chovat tolerantne a byt mu oporou.jen nevim,zda to zvladnu,a jak se k takovemu cloveku chovat.vim,ze on to podvedome nosi v sobe,navenek dela ze nic,ale si myslim neni reseni.mate s tim nekdo zkusenosti?vim,ze sama to asi nezvladnu,a tak bych ho chtela nejak dotlacit k psychologovi na terapii.

reagovat 11.12.2006 08:03 - Moina

Ahoj Martino, tohle je hodně moc citlivé téma a velký problém. Sama jsem ve stejné pozici jako Tvůj přítel a dovedu si představit, jak mu je. Jestli můžu poradit ze svého pohledu, tak rozhodně s ním nejednej jako s "postiženým". Samozřejmě, že určitá ohleduplnost je na místě, zejména co se týče sexuálního života - zbytečně neřešit a hlavně nevyčítat případnou nechuť, malou náruživost, neochotu experimentovat apod. Na druhou stranu není vhodné s ním zacházet jako kdby měl nevyléčitelnou nemoc, nebo ho litovat - přesně tohle se mi dělo a občas ještě děje od mých nejbližších a v takových situacích nevím jak reagovat a cítím se jako ocejchovaná. Martino, nápad s psychologem je samozřejmě výborný, ale pouze pokud chce přtel spolupracovat a nějak se svým stavem pracovat. Rozhodně ho nenuť, spíše bych to pojala jako nabídku. Prostě přijít a říct mu - vím, že máš problém, který Tě trápí, jestli chceš, pomůžu Ti najít terapeuta, můžu s Tebou docházet na terapie - zkrátka, partner by měl vědět, že ho miluješ i s jeho problémem, neštítíš se ho (tohle není výmysl, postižený člověk se často cítí ponížený, špinavý a má strach, že se bude svým nejbližším hnusit) a jsi s ním v dobrém i zlém. Ale chtít musí on sám a někdy trvá hezky dlouho, než se člověk odhodlá pohnout se z místa.

Marti, je to běh na dlouhou trať a není to snadné. Chce to hodně pochopení, tolerance a lásky, tak držím palce a kdybys chtěla, napiš, jak se vede. Zdravím vás oba. M.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 10.12.2006 04:24 - martina

mam pritele kterymu je 30,a nedavno jsem se dozvedela ze byl v detstvi sexualne zneuzivany jeho otcem.velice nerad o tom mluvi,rekl mi to az po dlouhe dobe.nektery veci mi na nom vadily,a nechapala jsem to,napriklad je chvilkama detinsky,jindy se zda byt ze ma navrch,a to me driv docela matlo.ale ted jsem si uvedomila ze clovek se musi k takove osobe chovat tolerantne a byt mu oporou.jen nevim,zda to zvladnu,a jak se k takovemu cloveku chovat.vim,ze on to podvedome nosi v sobe,navenek dela ze nic,ale si myslim neni reseni.mate s tim nekdo zkusenosti?vim,ze sama to asi nezvladnu,a tak bych ho chtela nejak dotlacit k psychologovi na terapii.

reagovat 11.12.2006 08:03 - Moina

Ahoj Martino, tohle je hodně moc citlivé téma a velký problém. Sama jsem ve stejné pozici jako Tvůj přítel a dovedu si představit, jak mu je. Jestli můžu poradit ze svého pohledu, tak rozhodně s ním nejednej jako s "postiženým". Samozřejmě, že určitá ohleduplnost je na místě, zejména co se týče sexuálního života - zbytečně neřešit a hlavně nevyčítat případnou nechuť, malou náruživost, neochotu experimentovat apod. Na druhou stranu není vhodné s ním zacházet jako kdby měl nevyléčitelnou nemoc, nebo ho litovat - přesně tohle se mi dělo a občas ještě děje od mých nejbližších a v takových situacích nevím jak reagovat a cítím se jako ocejchovaná. Martino, nápad s psychologem je samozřejmě výborný, ale pouze pokud chce přtel spolupracovat a nějak se svým stavem pracovat. Rozhodně ho nenuť, spíše bych to pojala jako nabídku. Prostě přijít a říct mu - vím, že máš problém, který Tě trápí, jestli chceš, pomůžu Ti najít terapeuta, můžu s Tebou docházet na terapie - zkrátka, partner by měl vědět, že ho miluješ i s jeho problémem, neštítíš se ho (tohle není výmysl, postižený člověk se často cítí ponížený, špinavý a má strach, že se bude svým nejbližším hnusit) a jsi s ním v dobrém i zlém. Ale chtít musí on sám a někdy trvá hezky dlouho, než se člověk odhodlá pohnout se z místa.

Marti, je to běh na dlouhou trať a není to snadné. Chce to hodně pochopení, tolerance a lásky, tak držím palce a kdybys chtěla, napiš, jak se vede. Zdravím vás oba. M.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *