Vnitřní svět anorektiků
To pak způsobí, že oběť anorexie si všechno, co jí kdo řekne, vysvětluje jako odsuzující osobní komentáře, kterými ji ostatní obviňují ze všeho, co se stalo.
Například rodiče, kteří žádají svého anorektického syna, aby jim pomohl hlídat malého sourozence. „Musíme jít nakoupit. Pohlídáš zatím Tommyho?“
Anorektik bude uvažovat: „Proboha, oni chtějí o něčem mluvit za mými zády a jenom předstírají, že potřebují pomoci s hlídáním Tommyho.“ Oběti Negativní mysli předpokládají, že jsou ze všeho vynecháváni, protože se považují za méněcenné. Přirozeně si pak myslí, že je všichni ostatní pomlouvají.
Nebo si představme situaci, kdy si matka stěžuje na bolest hlavy. Dítě s poruchou příjmu potravy se bude obviňovat z matčiny bolesti a uvažovat, čím ji způsobilo. Nebo když někdo řekne ženě trpící anorexií: „Tyhle šaty ti opravdu sluší!“, ve svém stavu odpoví nebo si pomyslí: „Ale ne! Takže ty, co jsem měla včera, byly strašné.“ Na to není možné říci nic.
Být nestranný a objektivní naproti tomu znamená posuzovat danou událost realisticky, bez přehnaných výčitek svědomí.
Jedinec, který je schopný vnímat věci takto objektivně, by si mohl na žádost svých rodičů o pohlídání sourozence pomyslet: „To je skvělé. Máma s tátou budou mít hodinu pro sebe a já se pobavím s Tommym. Už jsem si s ním dlouho nehrál.“ Nebo (a to je u dospívajících chlapců asi typičtější): „Proč ho vždycky hoděj na krk mně? Mám taky svůj život!“ Na bolest hlavy by normální reakce byla: „Je mi líto, že se necítíš dobře. Přinesu ti aspirin.“ A na pochválení šatů: „Díky, jsou nové a taky se mi líbí.“
Kvůli odmítavému a negativnímu vnitřnímu světu ano-rektiků je pro jejich rodiny a ostatní okolí velice těžké nalézt tu správnou řeč, kterou lze s nimi mluvit. S každou větou, jakkoli zjevně nevinnou, oběť získává další potvrzení o své méněcennosti a špatnosti.
Lidé s anorexií se stávají stále více nerozumní a neschopní jakýchkoli rozhodnutí. Budou vyčkávat, až co udělají ostatní, a budou také mimořádně opatrní, ze strachu, že rozhodnutí, které učiní, bude špatné. Jak má dcera Kirsten napsala deset let po svém uzdravení: „Byla jsem váhavá a vystrašená, pořád jsem o všem pochybovala. Byla jsem téměř neschopná vidět jakékoli souvislosti.“
Zdroj: Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy, nakladatelství Pragma
Komentáře