Gamblerství

Archiv příspěvků

reagovat 6.10.2017 17:44 - :-)

fake = david má normálně...

On ma vymazání hlavy, už neví, ze má registraci, chápeš :-)
Nemůže si vzpomenout :-))))))

reagovat 10.10.2017 10:17 - Další vyhrabanej gambler, jako vy vsichni zde!!!!!!!!!!!!!!!

V noci hraju, ve dne spím. Jsem největší hráč pokeru na světě, tvrdil o sobě vrah z Las Vegas
obrazek
Stephen Paddock
FOTO: Uncredited, ČTK/AP
dnes 09:23 V noci hrál, přes den spal. Stanice CNN získala otevřenou zpověď vraha Stephena Paddocka, který rozpoutal masakr na country festivalu v Las Vegas. O svém gamblerství, úzkostech a vztahu k alkoholu i tlumicích lécích se Paddock rozhovořil před čtyřmi roky u soudu. Žaloval tehdy lasvegaský hotel Cosmopolitan, protože tam uklouzl na chodbě a údajně si trvale poškodil zadní stehenní sval. Soud žalobu zamítl.
„Hrál jsem v průměru 14 hodin denně, 365 dní v roce. Prohrál jsem 200 miliónů dolarů,“ odpověděl Paddock u soudu v roce 2013 na dotaz advokáta, jak strávil rok 2006. Podobně tomu bylo v následujících letech. Kde k takovým penězům přišel, není jasné. Mohly pocházet z jeho investic do nemovitostí.

Z Paddocka se stal noční tvor, pro něhož byl hazard hlavní náplní života. [celá zpráva] Pokládal se za největšího hráče video pokeru na světě. Zásadně ale chodil v černých teplákách a žabkách. Do kasin si nosil vlastní nealkoholické pití, aby nemusel dávat spropitné. Do hotelových bazénů zásadně nechodil, protože se nerad vystavoval slunci.

Přehrát
BEZ KOMENTÁŘE: Nové záběry lidí prchajících z koncertu při útoku v Las Vegas
Nealko prý vrah z Las Vegas pil proto, aby neztratil koncentraci. „Když hrajete na úrovni, na jaké hraju já, chcete zůstat co nejvíc při smyslech. Zcela při smyslech ale soudě podle výpovědi prostitutek, které si najímal, a valia, jež užíval proti úzkosti, nezůstával pořád. Valium mu předepisoval lékař, Paddock mu za to platil paušální poplatky.

Přehrát
BEZ KOMENTÁŘE: Někteří návštěvníci koncertu v Las Vegas nejdříve považovali střelbu za rachejtle či ohňostroj.
Stephen Paddcok u soudu prozradil také to, že tři týdny v měsíci pendloval mezi Kalifornií, Nevadou, Texasem a Floridou. Většinu času trávil v kasinech hotelů, kde se ubytovával. Vybíral si ty, kde gamblery hostí zadarmo, a často zbytečně využíval bezplatné služby. Hoteliérům se nicméně vyplatil vzhledem k astronomickým částkám, které utrácel v jejich kasinech. Za jednu noc utratil i milión dolarů. Že je to moc? „Ne, není,“ odpověděl podle CNN v roce 2013 na dotaz advokátka.

Motiv důkladně připraveného masakru, jenž Stephen Paddock rozpoutal 1. října na country festivalu v Las Vegas, zůstává nejasný. Z hotelového pokoje postřílel 58 lidí a stovky dalších zranil. [celá zpráva]

reagovat 12.10.2017 18:43 - Jack-Jackeee

351 :-)

Full Spectrum kurkumin

reagovat 13.10.2017 09:18 - Jack-Jackeee

352 :-)

reagovat 13.10.2017 09:18 - Jack-Jackeee

352 :-)

reagovat 14.10.2017 10:16 - Jack-Jackeee

353 :-)

reagovat 15.10.2017 10:52 - Libor

Zákon nestačí. Obejít se dá vždy. Bohužel. Sám jsem toho svědkem, kdy jsem totálně posral život nejen sobě, ale v podstatě i mým nejbližším.

reagovat 15.10.2017 13:39 - Libor

Říct, že prohrál svou duši s ďáblem, mu přišlo moc patetické. Skutečnost byla totiž jen banální a ubohá. Byl gambler a v šestačtyřiceti letech se ocitl úplně na mizině, ztratil skoro vše, zadlužil se po uši a netušil, co s tím.
Po třiadvaceti letech se mu rozpadalo manželství a on už ani nevěděl, jestli kdy stálo za něco. Když se ohlédl zpět, připadal mu jeho život promarněný a před sebou viděl cestu, která se podobala srázu do propasti. Čekal před kanceláří příjmu do léčebny a neodbytně si uvědomoval velkou kabelu u své nohy. Měl v ní všechny věci, které tady bude potřebovat. Moc toho nebylo a zároveň to představovalo vše, co vůbec měl. Z celé procedury přijímání mezi pacienty psychiatrické léčebny mu utkvěla v hlavě jen slova patologický hráč. Léta pachtění a teď je pouze chorobným hráčem a je jím víc než čímkoli jiným.
„Chcete přestat hrát na automatech?” ptala se ho doktorka na oddělení, kam ho přidělili.
„A proč bych se jinak nechal zavřít do blázince?” vykulil oči.
„Dobrá. Pokusíme se s tím něco udělat. Ale mějte na paměti, že to záleží hlavně na vás, jestli se z toho dostanete,” usmála se doktorka povzbudivě.
Skupinová psychoterapie byla hlavní formou léčby. Když se jí zúčastnil poprvé, sešlo se při ní sedm patologických hráčů. Seděli společně s doktorkou v křeslech do kruhu a líčili si své příběhy, pocity, obavy, někdy radosti, kladli si navzájem otázky a hodnotili, co slyšeli.
„Jako nováček nám napřed povězte, co předcházelo tomu, než jste sem přišel,” vybídla ho doktorka.
„No mé rozhodnutí jít se léčit,” moc nechápal, co se po něm chce.
„Nemusí to tak být vždycky. Někteří gambleři sem přijdou přímo z herny. Utečou třeba před věřiteli, nebo před hněvem rodiny. Ale mě spíš zajímá, kdy jste naposledy hrál a zda jste se pro léčení rozhodl třeba přímo u automatu poté, co jste prohrál,” vyložila.
„To ne. Je to zhruba týden, kdy jsem hrál naposledy.”
„A kolik jste prohrál?” zeptala se doktorka.
„Patnáct set?”
„A to je nejvíc, co jsi kdy prohrál?” zajímal se jeden gambler.
„Prohrál jsem už mnohem víc,” mávl rukou.
„Tak proč jsi přišel zrovna teď ?” divil se jiný.
„Před tímto excesem...”
„Před čím?” přerušil ho další.
„No před těmi prohranými patnácti stovkami jsem několik měsíců na automaty nesáhl a myslel jsem, že už to mám za sebou.”
„Kolik měsíců?” upřesňovala si doktorka.
„Skoro tři,” řekl a čekal, co ona na to.
„No jen pokračujte. Nebudu hodnotit, jestli je to dlouhá nebo krátká doba,” usmála se.
„Tak jsem asi tři měsíce nehrál a pak jsem byl s ženou a mladší dcerou na dovolené...”
„Kde že jste byl?” zabrzdila ho doktorka.
„Na dovolené s manželkou a dcerou,” opakoval a netušil, co je na tom zajímavého.
„Vy jste byl s rodinou na dovolené?” ujišťovala se.
„Jezdíme každý rok,” řekl poněkud znejistělý.
„Tak na tom s hraním buď nejste tak zle, nebo je vaše žena svatá,” objasnila doktorka.
„Jak to?” nerozuměl už ničemu.
„Řekněte, byli jste v poslední době někdo na dovolené s rodinou?” obrátila se doktorka na všechny přítomné.
Šest mužů různého věku, vzhledu i založení sedících v kruhu záporně a smutně kroutilo skloněnými hlavami.
„Jste naprostá výjimka. Jen málokterá žena je ochotná trávit dovolenou s mužem, který prohrává všechny peníze v automatech,” vysvětlovala doktorka. „Tady kolega dokonce musel nějaký čas přespávat po čekárnách, neboť ho žena vyhodila. Ale on si přesto myslí, že má to svoje hraní pod kontrolou, že,” obrátila se na muže vedle ní.
„Ale já to mám fakt pod kontrolou. Nemusím hrát, můžu klidně přestat, když budu chtít,” prohlásil oslovený vzdorovitě.
„Ale vy nechcete. Vám se to líbí takhle žít, že,” komentovala ironicky doktorka.
„Tak proč jsi tady, když můžeš klidně přestat?” namítl jeden z účastníků sezení.
To je neskutečné, co jsou si někteří gambleři ochotni namlouvat; žasl. Zmocnilo se ho dojetí, jaká je jeho žena báječná. Hned ho ale vystřídal stud, co jí provádí a jak jí ubližuje.
„Takže vás donutil jít se léčit fakt, že jste po třech měsících hráčské abstinence znovu zasedl k automatu a prohrál?” vytrhla ho doktorka ze sebemrskačských úvah.
„Přesně tak,” souhlasil.
„A teď nám prozraďte, jak jste se k hraní vůbec dostal,” vybídla ho.
„Dlouho jsem ty automaty vůbec neuznával a divil se, že to může někdo hrát. Měl jsem ty lidi za úplný blbce. Bylo mi jasné, že i když párkrát vyhrají, v konečném důsledku musí zákonitě prohrát,” rozvykládal se.
„Tohle všechno jste si uvědomoval a přesto jste začal hrát a stal se na tom závislým?” divila se doktorka.
„Přesto. Kdysi jsem si šel koupit cigarety do baru, kde byly automaty a u jednoho z nich seděl známý. Teď už nežije. Spáchal asi sebevraždu. Nejspíš kvůli dluhům. Ze zvědavosti jsem přišel k němu a divil se, že to hraje a řekl jsem také, že já bych ani nevěděl jak. On mi ochotně vysvětlil, kde se co mačká. A já tam strčil jen tak stovku, ani jsem si nevšiml, že hraju nejvyšší hru. Prvních čtyřicet korun zmizelo, podruhé jsem vyhrál sázku, napotřetí se to ale rozblikalo a ten známý mi překvapeně a se závistí oznámil, že jsem právě vyhrál šestnáct tisíc,” odmlčel se.
„Takže jste hned napoprvé vyhrál šestnáct tisíc? Pane jo,” hvízdla doktorka.
„Sedmnáct, protože jsem to pak ještě párkrát zmáčkl a ono mi to dalo ještě tisícovku.“
„Ostatním stačila mnohem menší výhra, aby se chytli,” konstatovala doktorka.
„Myslím si, že na tom nezáleží, kolik člověk vyhraje,” usoudil. „Záludná je ta snadnost, několikrát zmáčknu tlačítko a naráz mám spoustu peněz. Nikdy jsem nebyl nijak bohatý, léta jsme museli se ženou škudlit. A teď jsem měl za tři minuty sedmnáct tisíc,” zasnil se.
„Tak teď už vám věřím, že jste skutečně závislý hráč. Když tady slyším, s jakou láskou na to vzpomínáte,” podotkla doktorka.
„Ale poslyšte,” oslovila všechny. „Jste tady jak přes kopírák. Každý z vás přišel poprvé k automatu a hned vyhrál. Ony ty automaty snad vytuší, že přišel nováček, a tak ho nalákají výhrou,” přemítala nahlas.
„Spíš se ten, kdo napoprvé prohrál, nedostane sem,” mínil jeden pacient.
„To je také pravda, ale ne zase každý, kdo si jednou zahraje, do toho spadne jako vy. K tomu musí mít člověk dispozice a my se je tu musíme pokusit společně překonat,” vrátila se doktorka zpět do role terapeutky.
Cítil se po tom výslechu kupodivu docela dobře, jakoby vnitřně propláchnutý. Ale trvalo to jen chvíli. Pak se zase dostavily výčitky svědomí a obavy z budoucnosti. Nepochybně bude spojena s problémy. Věděl, že když se tady zbaví hraní, dluhy mu nikdo neodpáře.

Nuda v léčebně, kterou po většinu času prožíval, jen umocňovala jeho pocit beznadějné tuposti. Šlo to říct i naopak – otupění z beznaděje. Otupění se občas změnilo ve zhnusení sebou samým a cítil se pak jako v bažině, z níž není úniku.
Ačkoli na automatech hrál už plných šest let, stále nemohl uvěřit, že to postihlo právě jeho. Vždycky měl o sobě dost vysoké mínění. Viděl sebe jako kultivovaného člověka, co má styl, je inteligentní, schopný. Než sám hraní propadl, měl gamblery za primitivy a hraní na automatech považoval za zábavu blbců, což zmínil i na skupinové terapii. Jak si někdo může myslet, že přelstí počítač, zkonstruovaný k tomu, aby hráče obíral o peníze? říkal si vždycky. A teď je sám v řadách takových debilů.
„Máte zodpovědné povolání. Jste vedoucí. Řídíte lidi. To je přece velmi náročné a každý to dělat nemůže. Jak to, že takový člověk sedne pak k automatu a je do něj ochoten strkat peníze? Přece musíte vědět, že nemáte šanci trvale vyhrávat,” říkávala psycholožka, k níž docházel, než se rozhodl pro léčebnu.
Věděl to dobře, a přesto pokaždé znovu hrál. Hecoval se jako pitomec, že dnes to musí vyjít. Budu mít prachy, něco splatím, něco koupím manželce, budu si moct něco dopřát; opájel se. Kolikrát i vyhrál a někdy i dost, ale málokdy dovedl peníze vybrat a odejít s nimi. Chtění a vůle, v tom to je; říkal si. Prosté a zároveň složité, zaříct se a už nikdy do bedny nestrčit ani korunu. Nejhorší je, že nikdo nechápe princip závislosti na hře; dumal.
„Kdybys chlastal, chápala bych to spíš,” kroutila hlavou jeho matka. „To může někomu chutnat. Je mu pak blbě, má kocovinu, ale je slaboch a tak pije dál. Ale co ti přináší tohle?” divila se. „Když jdeš hrát, máš snad jasný rozum a víš, že děláš blbost. Proč ti nedojde, že zase prohraješ a budeš bez peněz? Nebo ti to dojde a je ti to fuk. Spoléháš se, že ti někdo půjčí a vyřeší to za tebe. Jsi slaboch a sobec a nevadí ti, že tím ubližuješ nejen sobě, ale i ženě, dcerám, mně a vůbec všem dokola,” přešla matka z filozofických úvah do výčitek.
Ani ožralu k flašce od vystřízlivění do nového napití nic neváže; namítal matce v duchu. Jen touha se napít, jako jeho jít hrát, to je ta závislost. Do očí to matce ani nikomu jinému však nikdy neřekl. Hádat se o tom by jeho trápení, co si stejně způsobil sám, neulehčilo a vypadal by, že jen omlouvá své zavrženíhodné jednání.
Co jsem to za člověka? Proč hraju? A když hraju, proč nejsem radši tupec, který ani pořádně neví, co činí? ptal se někdy zoufale.
„No jen se lituj. To ti pomůže,” říkávala mu na to žena. „Měl by ses někdy odpoutat sám od sebe, přestat myslet jenom na sebe a rochňat se v sebelítosti a myslet víc na mě a na holky a pak bys nemohl jít a prohrát všechny peníze v automatech. Jenže ty jsi absolutní sobec a v tom to je,” soudila manželka.
Co je vůbec patologické hraní? Neřest? Slabost? Nemoc? přemýšlel. Většině lidem je to jedno. Ať je to, co chce, výsledek je vždy stejný. Na pojmenování nezáleží; říkají si.
„Nevím, jestli ti to pomůže,” přijala žena rozpačitě zprávu o jeho nástupu do léčebny.
„Já taky ne, ale mně už nezbývá nic jiného. Pokud nepomůže tohle, tak pak už nevím. Pak už mi zbývá jen pád až na úplné dno,” řekl jí.
„Měl jsi tohle zapotřebí?” podívala se na něj manžela upřeně a on by přísahal, že měla slzy v očích, ale možná to byl jen nějaký odlesk světel.

Po čase se v léčebně cítil jako v pasti. Věděl, že nemá smysl mučit se tím, co prováděl, ale zase mu bylo jasné, že stále musí rekapitulovat, co vše hraním ztratil a jak jeho život pozbyl na hodnotě. Třeba nerad chodil domů a před ženinými výčitkami utíkal do hospody, takže i víc pil. Před lidmi předstíral, že je v pohodě, vymlouval se věřitelům. Duševně ho to deptalo. V léčebně se jeho psychika zlepšila, ale úzkost z budoucnosti nemizela. Chmurné myšlenky mu táhly hlavou i tehdy, když cestou zpátky do oddělení nečekaně potkal svého známého. Když se otřepali z údivu, že se vidí tady, vyprávěl mu známý následující příběh.

»Poslední dobou chodil hrát na automaty pokaždé, když měl peníze, anebo když je sehnal. A sháněl je intenzivně, půjčoval si, kde to šlo a od koho to šlo. Snažil se pokaždé vyhrát, aby mohl vrátit dluhy, někdy se mu to i podařilo, ale vzápětí zase prohrál, zase si půjčil, a tak pořád dokola. Ale většinou prohrával. To se pak svým věřitelům vymlouval, nebo se před nimi schovával. Poštěstilo se mu dokonce získat úvěr u jedné banky. Něco z takto nabytých peněz padlo na splacení některých dluhů, větší část však skončila opět v hladových automatech. Neměl tudíž ani na splátky úvěru, tak mu začaly chodit upomínky a výhrůžky, a to rovněž od bývalé manželky, neboť neplatil ani alimenty na svou dceru. Každý den se děsil otevřít schránku na dopisy, aby tam nebylo oznámení o uložení zásilky na poště, a když je tam našel, tak si dopis ze strachu nevyzvedl. Domů chodil oklikami, aby se vyhnul místům, kde by mohl potkat nějakého věřitele. Při hraní dost pil, což ještě víc podlamovalo jeho vůli a ochromovalo soudnost. Tím snáze prohrával. Když nehrál na automatech a dostal se domů bez problémů, byl tam zalezlý, nikomu neotvíral, telefon se naštěstí nemusel bát zvednout, protože mu ho pro neplacení odpojili. O elektřinu, vodu a topení přijít nemohl, bydlel totiž v ubytovně firmy, kde pracoval, a ta si peníze za bydlení strhávala přímo z jeho výplaty. Stále víc propadal zoufalství. Připadal si jako zajíc na honu – kličkoval, zdrhal, ale ze všech stran se na něj hnali lovečtí psi. Už to nebylo k vydržení. Byl už tak na dně, že chtěl všechno skončit a mít už konečně klid. Opatřil si prášky, koupil flašku, zalezl domů, vychlastal to a spolykal a doufal, že usne a už se neprobudí. Jenže se ráno probral a bylo mu strašně zle... Nakonec šel do nemocnice a teprve tam se zhroutil. Vypumpovali mu žaludek. Řekl doktorovi, co udělal a proč a teď je tady.«

Z toho příběhu jej obestřela hrůza. Jejich osudy byly sice odlišné, zároveň ale podobné, až to děsilo. A pak se mu vybavil vlastní příběh, jenž byl co do rozsahu v jeho gamblerské kariéře asi nejobludnější a obsahoval všechny aspekty jeho závislosti na automatech. Stal se v době, kdy by se jeho dluhy daly vyřešit dvaceti pěti tisíci korunami, ale on je neměl. Když vstupoval do herny, vězely mu v peněžence tisíce tři.
Sedl si k hrací skříni, z níž na něj modře svítil displej s nabídkou her, vsunul do štěrbiny tisícovku a zvolil hru. Objevilo se hrací pole s devíti symboly. Zvedl sázku na pětikorunu a stiskl tlačítko startu. Políčka se rozběhla a zastavila se tak, že si připsal stokorunovou výhru. To ho navnadilo a tak roztáčel automat ostošest. Za pár minut vyhrával čtyři stovky, tak zvedl sázku, ale vyhrávající kombinace přestaly padat, výhra v bance se scvrkávala, až zmizela úplně, pak začalo ubývat i z kreditu, až se vypařil a automat poněkud pohasl.
Vztekle vylovil z peněženky další litr a štěrbina jej nezúčastněně vsála. I tahle tisícovka zmizela, jen se zaprášilo. Musel do bedny strčit další portrét Palackého, jestliže chtěl hrát dál, a to on chtěl. A už se zas točily fiktivní válečky, kombinace padaly, vyhrával i prohrával a když už mu zbývaly jen dvě stovky, přišla větší výhra, brzy ještě větší a pak znovu. Zvedl sázky a přicházely větší výhry. Automat mu dělal blbce, jak se říká. Brzy měl vyhrány čtyři tisíce, tedy tisíc čistého, zvedl sázku na maximum a vzápětí přišla nejvyšší možná výhra. Nakonec vytáhl z bedny třináct tisíc korun.
Deset uložil do peněženky, dva litry strčil do vedlejšího automatu, objednal si ballantinku a colu, camelky a řízek s chlebem, zaplatil to a zbytek peněz z tisícovky nacpal do kapsy u džínsů. Jedl, pil, kouřil a vyhrával, dokud nevytáhl také ze druhého automatu dvanáct tisíc. Byl v euforii. Objednal si ještě řízek, ballantinku a colu a zasedl ke třetímu automatu, dal do něj dva tisíce a brzy je prohrál. Znechuceně vytáhl z peněženky jiné dva papíry a opět jimi nakrmil tentýž automat, co mu tentokrát nevzdoroval dlouho a otevřel se mu jako žena oddávající se rozkoši. Tak se mu jevilo, ale ten, kdo se tu oddával rozkoši, ne nepodobné sexuální, byl on. Vybral z bedny deset tisíc korun. Vyplatila je servírka a tvářila se přitom neutrálně, ale on měl přesto dojem, že ji štve, jak mu musí pořád sázet na dřevo peníze. Ucítil škodolibou radost a ztratil veškerou soudnost.
Do čtvrtého automatu vložil dva tisíce korun, po tisíci do dalších dvou beden a pustil na nich automatickou hru. Zatímco on se věnoval stroji se dvěma tisíci, nechal zbývající dva činit s jeho penězi, co samy chtějí. Hrál potom několik hodin jako pominutý, v jedné fázi dokonce na čtyřech automatech naráz. Vyhrával, prohrával, ale víc vyhrával, potom zase něco prohrál, ale teď už mu o to ani nešlo, neboť byl ve svém živlu. Hladina adrenalinu stoupala, cítil se jako v jakési bitevní vřavě, ale máchal bankovkami místo mečem, místo zášlehů z výstřelů blikaly automaty, zářily, hrály vítězné fanfáry místo polnic a byly potichu nebo jen neosobně vrčely, když nepřicházely vyhrávající kombinace.
Svět za zdmi herny neexistoval a byl tady jen tento iluzorní, v němž se střídala barevná a mihotavá světla s potemnělostmi, vzestupy s pády, svět, co se mimo zářící displeje topil ve stínech, v němž peníze ztrácely hodnotu – hned několik tisíc, hned zase nula – a mezi tím jen pár minut. A ty sumy měly většinou podobu pouhých červeně svítících číslic. A když se objevila nula, to byl konec a smutek, a když čísla směnil v bankovky, to byl také konec a smutek, totiž byl to konec hry.
Vtom se zahleděl do zářící skříně automatu a pochopil, že hra už ztratila smysl. Nebylo už proč hrát a on se cítil prázdný. Měl ovšem vyhráno a tak byl spokojený, že uhradí dluhy a všechno, co do včerejška hrozilo, zmizí. Vybral, co bylo v bednách a než strčil peníze do peněženky, spočítal je a měl třicet tři tisíce korun, a to ještě zaplatil skoro dva tisíce za pití, jídlo a cigarety. Povzdechl si a zamířil k východu z herny. Než ale vyšel, přišlo mu líto, že skoro všechny peníze schlamstnou dluhy a jemu moc nezbude.
Má mi zůstat osm litrů nebo pět, vždyť je to jedno. Za tři tisíce, co jsem měl na začátku, to ještě zkusím; rozhodl se a vrátil se k automatům. Tisícovku prohrál hned, druhou taky, ale moc ho to nevyvedlo z míry. Myslel si, že se to nakonec poddá. Samolibě vložil další tisícovku do hladové štěrbiny. Automat sice chvíli vzdoroval, ale pak dal šestnáct stovek a on pookřál a zvedl sázku na maximum. Jenže nic a zase nic a znova a opět a tak stále a litr i výhra byly pryč. Uplynula sotva čtvrthodinka a on byl lehčí o tři tisíce, které se rozhodl ještě riskovat. Takhle to nemůže skončit; říkal si zaraženě. Okamžik váhal, pak ukrojil dva litry z třiceti, co stále měl a dal je do bedny s tím, že bude ještě na svém, i když prohraje a ze zbytku zaplatí dluhy.
A tak se také stalo. Nemusím splatit všechno naráz; pomyslel si a hrál dál. Za hodinu se pevně rozhodl, že splatí deset tisíc a tři tisíce, co si přinesl, mu zůstanou. Splatí pět a dva mu na útratu stačí a z další výplaty splatí zase tři a ženě to nějak vysvětlí; umínil si za další hodinu. Ještě později se zařekl, že si dva tisíce nechá a splácet začne za měsíc. Za nějaký čas to znovu přehodnotil s tím, že dva tisíce beztak nic neřeší, ale tady se mohou rozmnožit. Nemůže přece pořád prohrávat. Stroj ty poslední bankovky nelítostně pozřel a bez účasti na jeho osudu a zoufalství mu brzy vystavil hrůzný účet v podobě krutě červeně svítící nuly v kreditu. Vstal a v panice zastrčil ruce do kapes a nahmatal nějaké bankovky a mince. Dělalo to 323 korun. Tři sta strčil do automatu a věděl, že je ztrácí, ale s nepatrnou jiskřičkou naděje, že mu přece jen dostane milosti výhry, aspoň nějaké.
„Prosím,“ zašeptal. „Alespoň pět stovek,“ modlil se.
Automat peníze bezcitně sjel. Cloumal jím nevýslovný vztek a nejradši by tu hnusnou bednu roztřískal, ale opanoval se, tolik síly ještě měl a pak se jeho duše zhroutila sama do sebe a on jako v horečce, naprosto sklesle odešel z herny. Zastavil se za dveřmi, rozhlédl se, cítil se jako mátoha, hadr, nechtělo se mu žít, po tomhle nočním šílenství měl v kapse 23 korun a stál tam jak hromádka neštěstí.

Od té doby uplynula už spousta let a on po návratu z léčebny už nikdy na automatech nehrál. Přemýšlel, jestli mu pomohla opravdu léčebna, nebo spíš žena, která mu navzdory všemu věřila a když se vrátil domů, byla to ona, kdo se v rozhodující míře postaral o to, aby se veškeré jeho dluhy opravdu splatily. A měl kliku, že jeho věřitelé byli slušní, rozumní lidé, co se spokojili s tím, že jim peníze postupně vrátí a nechtěli ho zničit. Každopádně měl obrovské štěstí, že se mu podařilo vrátit do normálního života.
Byl pošmourný den, ale jemu připadal nádherný, jako všechny jeho dny od gamblerské doby. Vyšel z lesa a pěšinou mezi poli se blížil do vesnice. Když tam dorazil, dostal žízeň, tak si zašel do místní hospody na džus a dal si i kávu. V místnosti stály také tři automaty, co se jim říká výherní. U jednoho z nich hrál jakýsi mladík a dva ho pozorovali od piva u stolu. Měl půl kávy vypito, když mladík u automatu začal jásat, zvedat ruce a poskakovat nad velkou výhrou.
Vyhrávat na automatech? To nejde. Nad nimi někdy snad; útrpně se usmál.

reagovat 16.10.2017 10:47 - Tragik

Ahoj..

Libore, díky za ty příběhy. Nevím zda tvoje nebo to odněkud bereš ale pro mě osobně byli dycky příběhy přínosem.

Za deset dnů to budou dva roky.
Nevím jeslti se sem dostanu to napsat.

Tak zese jako vždy přeju těm co přestali ať si to užívají. A těm co jsou v tom kruhu šílenství aby se jim podařilo vystoupit co nejdříve.

Stojí to za to. Už zítra Vám bude mnohem líp.

Mějte se.

Tragik

reagovat 16.10.2017 21:29 - Radim, tady je můj příběh, jsem tom az po uši

Blikající tlačítka hracích automatů mě přitahovala jako magnet. Poprvé jsem si šel zahrát jen tak pro zábavu. S výhrou však roste chuť a já jsem tomu naprosto propadl! Byl jsem v herně denně, ale štěstěna mě rychle opustila. Nakonec jsem prohrál střechu nad hlavou i životní úspory mé matky!
Sedět v zakouřené herně někde v rohu a dávat do automatu jednu papírovou bankovku za druhou s vidinou výhry, to mě nikdy nelákalo. Můj nejlepší kamarád si tím však vydělával na živobytí. Měl silnou vůli, když se mu nedařilo, tak jednoduše odešel a zkusil do o pár dní později. Dařilo se mu. Nemusel pracovat a byl za vodou.

Jednou jsem se od něj nechal zlákat, ať to zkusím taky. „Hodíš tam pár stovek a uvidíš. Možná budeš v balíku,“ smál se Pavel a sedl si vedle mě. Ten večer se mi neskutečně dařilo. Do herny jsem přicházel s pětistovkou v kapse a odcházel s osmnácti tisíci korunami! Zařekl jsem se, že už tam nevkročím, abych peníze neprohrál. A přesně to jsem, já hlupák, udělal. Druhý den jsem se tam vypravil znovu a štěstí bylo na míle daleko. Vyhrané peníze z předchozího večera zůstaly v útrobách automatu.

Celou noc jsem nemohl usnout. Omluvil jsem se z práce a hned ráno se vydal k bankomatu, kde jsem vybral dvacet tisíc. Byl jsem totiž rozhodnutý peníze vyhrát zpět. Naivně jsem je házel do té prokleté mašiny a představoval si, že peníze zdvojnásobím. Hluboce jsem se mýlil. Opět jsem odcházel švorc. Automatům jsem zcela propadl. V padesáti letech se ze mě stal regulérní závislák.

Proseděl jsem u nich celé dny. Když jsem vybrakoval své konto, na kterém bylo sto padesát tisíc, rozhodl jsem se prodat vlastní malý domek a odstěhovat se k matce. Za dům jsem dostal milion. Ze začátku se mi v herně dařilo a já jsem prohrané peníze pomalu získával zpět. Netrvalo to však dlouho. Za pouhý měsíc jsem byl na mizině. Touha po výhře mě dohnala k rozhodnutí, kterého budu do konce života litovat.
Věděl jsem, že matka žila skromným životem a má naspořený milion a půl. Nestydatě jsem jí tvrdil, že mám nabídku, která se už nebude opakovat a můžeme si díky ní přijít na pěkné peníze. Vymyslel jsem si, že mám známého, který její peníze výhodně investuje a vrátí se nám se ziskem dvě stě tisíc korun. Mluvil jsem tak přesvědčivě, že jsem sám vymyšlené historce uvěřil.

Matka byla velmi důvěřivá. Za pár dní jsem měl peníze na stole. Nezamířil jsem s nimi nikam jinam než k automatům. Peníze jsem do něj házel jako pominutý. Nedařilo se mi. S velkým přemáháním jsem odešel domů, abych to zkusil druhý den znovu. Doma jsem matce lhal, že už jsou peníze dobře investované. Přitom část už byla prohraná v automatu. I zbytek tam skončil. Nyní si půjčuju po známých, aby se pokusil prohrané miliony vyhrát zpět. Matce zatím pravdu tajím. Doufám totiž, že při mě bude štěstí stát, tak jako první den. Nic jiného mi totiž nezbývá.

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *