Gamblerství

První příspěvky v diskuzi

reagovat 11.1.2001 11:34 - Andy

Dobrý den, před týdnem se můj přítel konečně odjel léčit. Je to gambler. Toto zjištění pro mě bylo šílené, ale podezření jsem měla. Postupně jsem začala prožívat to, o čem jsem do té doby jen četla, a nemohla jsem uvěřit, že se mi to doopravdy stalo. Došlo to tak daleko, že přítel bral peníze, které patřily mým rodičům, ve finále vzal mou kartu do bankomatu. Celou dobu našeho vztahu mi lhal. Kdykoliv měl peníze, vždy je prohrál. Někdy nepřišel celý den a noc domů, protože prohrál. To léčení je pro mě poslední naděje. Přes všechno to hrozné, co způsobil, ho mám moc ráda. Ale uvědomuji si, že pokud by mu léčba nepomohla, nemůžu s ním zůstat. Nechci strávit život splácením dluhů, které si přítel udělal. Pro informaci, do dnešní doby mi přítel dluží 140 000! Je to všechno šílené. Může být léčba vůbec účinná? Může někdo pomoci mně? Při představě, jak přítel trávíval svůj volný čas, mě mrazí. Jak je vůbec možné, že dokázal celé hodiny prostát u těch stupidních automatů a házet tam všechny své peníze (a posléze i peníze jiných lidí). Když jdu kolem nějaké herny, chce se mi zvracet, je mi na omdlení. Všechny tyhle herny a podniky, kde jsou automaty bych pozavírala. Ale dnes je automat skoro v každé hospodě, a bodejť ne. Jejich majitelé mají dobře spočítáno, jak na tom vydělají. Každý zdravý člověk ví, že právě proto tam ty automaty jsou - aby na nich vydělal jejich majitel. Jen ti nemocní, ti hrozní gambleři, věří, že můžou něco vyhrát.
Paní doktorko, já se cítím hrozně zoufalá. Mám na všechno vztek. Přítel se odjel léčit, kdykoliv mu jen naznačím něco z toho, co udělal, vyčítá mi to a cítí se dotčen. Nevím, jak se mám chovat. Nemám mu nic připomínat? Ale to by z toho přece vyšel moc lehce. Tolik toho spáchal! A já o tom nemůžu mlčet. Chci vědět, PROČ. Proč mi lhal, v jednom kuse mi lhal? Nepochopím to. Snažila jsem se přečíst o tomto problému nějakou literaturu, ale nedokážu to prostě pochopit. I já jsem několikrát hrála automaty. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych na tom mohla vydělat, bylo to pro zábavu. Tak jak to, že tomu někdo dokáže tak propadnout? Tak moc, že dokáže milovanou osobu tak zranit?
Co mám dělat dál? Léčení trvá 6 týdnů. Pak se vrátí, a co? Bude už v pořádku? Bude domů nosit výplatu, bude mi splácet dluh? Mámho kontrolovat, nebo se s ním na to téma nikdy nebavit. A vůbec, má cenu sním po léčbě zůstat? Nevím NIC. Věřím, že existují i další dívky a ženy, které si prožily, to co já. Asi bych si s nimi o tom potřebovala promluvit. Najdu je prostřednictvím tohot e-mailu?
Dekuji kazde z vas, ctenarek, ktera mi napisete a podelite se se mnou o sve zkusenosti ze souziti s gamblerem.

Dekuji.
A. Sklenarova

reagovat 29.1.2001 15:05 - Alena

Mila Andrejko,
Vis, gamblerstvi je uplne stejne, jako kazda jina zavislost. Je to zavislost a je to jen a jen na tom postizenem, jestli se rozhodne v sobe posbirat posledni kousek rozumu a sil a zacne na sobe tvrde bojovat. A ze to neni boj jednoduchy, je vic nez jasne. Tady nepomuze domlouvani, vyhrozovani, slibovani......nic. Jen on sam musi chtit. A musi to delat kvuli sobe. Kvuli komukoliv jinemu....vetsinou to dlouho nevydrzi...
Co se tyce Tvych penez. Jen se zeptam, to si vse pujcil najednou, nebo po castech ? A kdyz, to Ti to nebylo divne a ze jsi mu napujcovala az tak moc?
Muj muz je vyleceny alkoholik. Pil od detstvi, ve 30 letech prestal sam, kdyz videl, kolik problemu si tim nadelal a kolik let sveho zivota tim vlastne zahodil, plus ztraty v osobnim zivote od vztahu po praci a tak. Ja ho poznala, kdyz nepil asi tri roky. Myslim, ze je z toho venku. Vi ale ze alkoholikem bude do smrti a tak taky vi, ze kdyby to jen jednou zkusil, byl by v tom zpatky. Tak to proste je.
Ja se z jiste zavislosti prave snazim dostat. Ocenuji jeho podporu, ale take vim, ze to musim delat pro sebe, ne pro neh. Byla jsem kdysi na leceni, ale v te dobe jsem vlastne nechtela , nebo nebyla pripravena neco vazne delatt. Delal jsem to kvuli rodicum, na kterych mi moc zalezi. Fungovalo to na chvili...
Az dnes, par let po te jsem si uvedomila, ze musim skoncit, protoze to chci JA sama, pro sebe a svuj zivot. A tim pak vazne ucinim stastnou nejen sebe, ale i lidi, kterym na me zalezi... Jde o to, roumne zhodnotit, co mi to prineslo a co od zivota chci. Se zavislosti toho nebude moc, ceho dosahnu. To je mi dnes jasne, proto vim, ze i kdyby me zavreli nekam na leceni, nic to nepomuze, kdyz ja nebudu doopravdy, smrtelne vazne chtit. A to, jak moc chci, ukaze ostatnim, kteri mi uz v tom take po 10 letech neveri, ukaze az cas, kdy uvidi, ze jsem z toho venku, ze makam, co to jde. A po prvnim mesici vim, ze delam dobre a ze mam snaci zase zit jako clovek. Vim, co chci a co ne. Co me ceka. Na to myslim, kdyz mam slabsi chvilku a rikam si: "Mas na vyber..." Myslim, ze to zvladnu...Vlastne....VIM to, protoze chci, at to boli, jakkoliv, po case se mi moje prace a namaha a bolest zaplati stonasobne.
A TY ? V prvni rade mu rekni, ze ho mas moc radan ( o dluhu....je to dost, ale ted o tom nemluv, on o nem vi, ale ted se musi soustredit na sebe, protoze kdyz se z toho nedostane, bud si jista, ze z nich neuvidis ani halir...)( kdyz, se z toho dostane...nejspis budes mit aspon jeho, ted se sama rozhodni, co chces vic...).
Dal mu ale taky dej jasne najevo, ze at ho mas rada sebevic, ze Tvoje laska ma take jednu trpelivost a to definitivne. Ze je ale pouze na nem, co v zivote chce mit- hry, dluhy nebo byt stastny. ( sam- ci bez Tebe...ale stastny...nevydirej ho, to nepomaha, jen to zhorsuje...)
Bud pri nem, projde si tezkym dlouhym obdobim, protoze lecba po tech 6 tydnech zdaleka nekonci. Je to jen prvni krok, berlicka do zacatku, ale pak musi sam a na cely zivot, vzdy uz tam bude toriziko, a ze kdyz prijde pokuseni, ze nesmi podlehnout. Uspesne vyleceni, -o tom se da mluvit az, kdyz je ten clovek bez...tak kolem dvou let. Takze ted budes muset byt silna i Ty. Ty jsi totiz zdrava a se zdravym rozumem. Nevzdavej to!, ale take bud pripravena, ze on jeste nemusi byt tak na dne, jak si mysli, ze je, aby se vazne probudil. ( Ja si myslela, ze jsem tam byla milionkrat...) Bude se tedy snazit, ale... -Je to na nem Andrejko.
Drzim Ti vic nez vsechny sve palecky - Vam oboum.

reagovat 30.1.2001 11:10 - Andy

Milá Alenko,

Děkuji Ti moc za Tvůj mejlík. Už jsem ani nedoufala, že se mi někdo ozve.
Přítel má za sebou první polovinu léčby. O víkendu přijel na dovolenou. Z toho, co povídal, i z jeho dopisů a telefonátů to vypadá, že si už uvědomuje tu hrůzu, kterou jeho hraní způsobilo. Ví, že si všechny finanční nesrovnalosti musí dát nějak do pořádku. Kromě toho, co dluží mně, má ještě nějaké "drobnosti" vůči úřadům, spořitelně, kamarádům. Nejsou to naštěstí velké částky, takže by se to postupně dalo splatit. Mluvil o tom, kdy a jak by to splácel. Já jsem před ním o tom mém dluhu vůbec nemluvila. On sám první řekl, že spolu musíme vymyslet nějaký splátkový kalendář, jak mi to bude splácet. Já jsem (a pořád mám) sto chutí zeptat se ho přímo: Máš pocit, že toho dokážeš nechat, že už nidky nebudeš hrát? Ale nedokážu to. Ale zdá se mi, že on si všechna rizika uvědomuje. Pracuje jako číšník - výplatu dostává v hotovosti (takže mě poprosil, abych si tam každý měsíc, kdy peníze dostane, pro ně ten den hned přijela, aby je neměl u sebe). Ale problém je, že si vydělá i peníze "mimo", ty si rozdělují večer, po zavírací době. A to nemůžu uhlídat. V té oblasti, kde pracuje, je kolem spousta non stop heren, takže to riziko je tam obrovské. Přítel řekl při jedné terapii doktorům (a pak to řekl i mně), že kdyby cítil, že má potřebu hrát, že by z té práce odešel a našel si něco jiného. A to i přes to, že ho tato práce baví! (Jinak je vyučený truhlář, ale řemeslo dělal jen krátce, pak dlouho - asi 6 let dělal u bezpečnostní agentury). Léčba probíhá asi stejně jako léčba každé jiné závislosti, od manžela asi víš, jak. Tvrdý a pravidelný režim (každodenní úklid, ráno rozcvička, černé křížky za každý prohřešek vůči řádu, ...), terapie, sezení se skupinou, relaxace, psaní deníku, atd... Při sezení ve skupině všichni o svém problému mluví. Nemají před sebou žádné tajnosti, všichni jsou na tom stejně. Přítel říkal, že mu tohle hodně dává, protože když někdy slyší ty příběhy druhých hráčů, jsou hrozné. Někteří mluví o svých sebevražedných pokusech, další o prohraných částkách, které se pohybují kolem několika milionů, mnoho z nich všechno ztratilo (práci, manželky, děti...). Já doufám, že si uvědomuje, jaké má štěstí, že poznal mně a mou rodinu, my všichni jsme se rozhodli mu pomoci, i přes to, že on nám ublížil, my mu nabídli pomocnou ruku. Snad pochopí, že má nějaké zázemí a kdyby se z toho dostal, může začít konečně normální život. Život bez heren, kamarádíčků, pití... Začít se zajímat trošku o svou budoucnost, o to, že třeba by mohl jednou být tátou, manželem, starat se o rodinu... Takže teď zbývají 3 týdny do konce léčby. A pak se uvidí. Mám z toho děsný strach, miluji ho, ale jakmile jedinkrát sklouzne, neudrží se, tak to s ním budu muset bohužel skončit, protože by další život s ním neměl cenu.
Co se týče těch peněz, půjčila jsem mu to postupně. Ze začátku jsme mu půjčila větší částku najednou (cca 50 000,-), to mi řekl, že má nějaké dluhy, že si je chce všechny splatit, a pak už to bude dlužit jenom mně... Jenže pak se to pořád nějak nabalovalo, pořád jsem za něho něco platila, pak jsem za něj dokonce zaplatila i to, co vzal mým rodičům (z obálky, kde jsou peníze na domácnost - ze svých peněz jsem to tam vracela, aby se moji rodiče nic nedověděli). Já už jsem věděla, že to přítel hraje. A hned jsem ho prosila, aby se léčil, že je nemocný, ať si to přizná. Copak zdravý člověk by vzal peníze, co mu nepatří a šel je naházet někam do mašiny? Tohle se stalo v dubnu 2000. Takovéhle podobné epizody se pak opakovaly, stupňovaly se, ale až letos v lednu teda přítel uznal svou nemoc a rozhodl se podstoupit léčení. Jo, a ještě v těch penězích, co jsem mu půjčila je vlastně půjčka od spořitelny (50 000,- kč), kterou jsem si vzala na své jméno, protože přítel měl u spořitelny už nějaký "škraloup" a půjčku by mu nedali. K tomuto kroku mě právě taky přemluvil přítel. Bylo to v době, kdy se k nám nastěhoval, a řekl mi, že je mu blbý nastěhovaqt se tam bez peněz, že to vyřešíme takhle. Že ty peníze, které mi bude spořitelna strhávat, mi on bude posílat na účet, takže se to vlastně vyrovná. Jenže to taky samozřejmě nefungovalo. Peníze z půjčky mi sice spořitelna pravidelně strhává, ale přítel nic neposílá (jak by mohl, když nemá z čeho!). A ani nechtěj vědět, jaký byl osud té půjčky! Všechny peníze spolykal automat - byly pryč během pár týdnů, ne-li dnů!... Tolik tedy z té jedné velké hrůzy zvané gamblerství. Mnoho lidí si myslí, že se tento problém zveličuje, říkají si, no a co, tak si někdo "občas rád zahraje" (takto to komentují i někteří ti přítelovi kamarádíčci). Takoví lidé jsou podle mně strašně hloupí. Neuvědomují si, a asi ani neumějí domyslet, kam až takovéhle občasné hraní může vést... Z přítele to udělalo trosku. Mám také strach z toho, až se přítel vrátí a zase začne chodit právě s kamarádama... To vždycky byly tahy, ze kterých právě nakonec vyplynulo to, že si půjdou něco hodit... Vsadila bych se, že nidko z těch jeho pitomých kámošů nemá ani ponětí, jak na tom můj přítel je. A určitě by mi nevěřili, kdybych jim to všechno vyprávěla... Já nechci, aby se s nima stýkal. Ale vím, že on se toho svého posezení u piva s klukama neobejde... Bude záležet na něm, jestli si řekne: Dost, měl jsem tři piva, pokecal jsem a půjdu domů... Anebo se nechá strhnout...
Ach jo, Alenko, je to všechno hrozné. Neumíš si představit, jak bych byla šťastná, kdyby mě nikdy nic takového nepotkalo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A jak je to s tou tvou závislostí? Bohužel jsi nenapsala nic konkrétního. Ale líbí se mi, že jsi se k tomu takhle postavila, že to děláš kvůli sobě, a ne kvůli tomu, že jsi třeba někomu něco tou závislostí provedla, a chceš to napravit! Takhle to ze začátku chápal přítel. Prý že za to musí nějak pykat, když natropil tolik zla. Jenže to je blbost. Nedělá to proto, aby něco napravil, dělá to pro to, aby někdy v životě mohl něco mít, založit si rodinu a být šťastný. Je to pro jeho dobro...
Pro tvého manžela skončení léčby znamenalo to, že v životě už nesmí ani kapku alkoholu? A on to dokázal? Víš, já se utěšuji trochu právě tímto - existují lidé, kteří svou závislost zvládli. Dokázali se tomu, na čem byli závislí, postavit. A nakonec jsou i bez toho spokojeni a šťastni.
Jak jsem napsala, nevím, co trápí Tebe, ale moc na Tebe budu myslet, abys to zvládla, překonala to, poprala se s tím...
Řeknu Ti, že vážně nechápu, proč je život tak těžký! Žijeme ho přece jen jednou. Tak proč musí být ještě takhle nešťastně zkomplikovaný?

Držím všechny pěsti!!!! Jestli budeš chtít, dej vědět, jak se daří, a jestli budeš mít zájem, napíšu Ti, jak to bude vypadat, až se přítel vrátí z léčby.

Ahoj Andy

reagovat 30.1.2001 15:41 - Alena

Mila Andrejko,
Ja zaprve nejsem zadny odbornik a mam nejmene pravo radit.
Prvni bych rekla, ze muj muz na zadnem leceni nebyl a pit zacal asi v deseti, kdy mu tata daval pivo, kdyz si sam dal. Jako ze uz je chlap. Ale nevinim ho, tim mu prece nerikal: bud alkoholik. Ne, pritel na leceni nebyl, i kdyz moc chtel, protoze si myslel, jako kazdy zavislak, ze to sam nikdy nedokaze. Tak za prvy, tady se vsechno hrozne draze plati, lekarska pece je draha neumorne. Ne, ze by mu ho rodice nezaplatili, ale nakonec mu vlastne neverili. Tata je moc hodny chlap a oba rodice mu moc v zivote pomohli, at kdyz jeste pil, ze ho tahali z bouracek, kdy ridil opily, aby neprisel o ridicak, protoze ten je tu snad zivotni nutnosti, tak ale take kdyz prestaval. Tenkrat Terry o ten ridicak prisel, coz pry bylo stesti v nestesti pro nej, chytli ho podruhy ridit pod vlivem... A tady se to velmi prisne tresta a tak o nej soudne prisel na dva roky, polali ho zase soudne na skupinovou lecbu, to znamena dojizdet denne na terapii spolu s dalsima, kam se dostavit musel. Plus musel si odsedet 45 dni ve vezeni natvrdo. Jediny, co mu povolili, bylo, ze kdyz bude mit nekoho, kdo ho tam bude dovazet, ze mohl chodit do prace, ale odtud zase spatky do vezeni. Vezeni tady, kde byl, tedy toho nejtvrdsiho kalibru, to znamena, ze nevis, kdy se na Tebe vrhne beztrestne nejakej 120-ti kilovej cernoch sedici tu za nekolikanasobnou vrazdu, kterej Te bude chtit....slusne receno znasilnit. Tak ze byl Terry rad, ze mohl do te prace, navic, ze neztratil dobre misto, kde uz peknou chvili delal. Rikal, ze prace mu pomohla. Mel hrozny abstinencni priznaky, ale aspon v te praci se mohl drit k smrti, aby se presto dostal, a ze i ostatni lidi mu rikali, at zpomali, ze nestihaj.
No, jo pak ale sel domu. Bez ridicaku se nikam nedostal, kdyby to risknul, cekala by ho nekolikaleta sazba v tom pekle. Do prace a z prace ho vozili rodice. Dela na smeny. Po praci tedy prijel domu....a nic. Co tu na venkove za mestem mohl delat ? A ani to pivo nemel, aby zahnal nudu po svem, jak znal dosud.
V te dobe snad, nastoupil ty terapie. Nejdriv vazne chtel na leceni. Terapie nebylo nic jineho, nez skupinove sezeni lidi, kteri na tom byli stejne jako on a kteri tam taky vetsinou byli donuceni byt soudne. Casto z nich nekteri byli opili....Dalsi, co mu pru pomohlo, bylo slyset ty trosky, kam az se dostali, ale hlavne pak sam pred temi lidmi take on musel povidat o svem pribehu. Bylo mu hrozne se verejne muset priznat, ze je tim, cim byl a je.
Dal, tedy tata mu rekl, ze jestli se z toho chce dostat, pomuze mu jedine a jedine jeho vlastni silna vule. Tu ze mu zadny doktori nenaockujou. Takze nakonec tedy vazne na zadnou hospitalizaci nesel. Byl tedy jen mezi praci a svym malickym pokojem a to cele dva roky, bez tech 45 dni. Vztah v te dobe snad se rozpadl, nebo sam ho ukoncil, ze to stejne nebylo nic, co by chtel a stalo za to dotahnout dal. Takze postupem casu se tu kousal nudou. K smrti. A ja vim o cem je rec, ted jsem tu zavrena ja, ale je to jen proto, ze jeste jsem nedostala prac. povoleni, nicmene to vidim. Tak si nakonec nasel neco, aby to tu prezil. Co mohl delat ? No, moc toho neni. Sice mu to nic nerikalo, ale byla to jedina vec vedle televize, ktera ho napadla, a tou byl pocitac. Jak se s nim seznamoval, postupne ho urcite veci zacaly zajimat a ucil se a hledal zdroje informaci, aby pocitaci vic rozumel a mohl si prizpusobit ke sve potrebe. Nakonec tedy si nasel tohle a stalo se to jeho konickem , do ktereho je blazen , az moc do dnes, ale ja si rikam, ze je to za prve lepsi, nez piti, a za druhe, tim se uci a to doslo tak daleko, ze se chce dalkove vratit do skoly a udelat si nejaky pocitacovy vzdelani a mit to jako praci.
Tolik jen kratce k alkoholismu meho muze. Ne z Ti reknu, co je mym problemem, ja jsem to zamerne hned nerekla, protoze lidi vetsinou maji sklony to nehazet do jednoho pytle jenom proto, ze to neni o stejne veci, jako piti, drogy....Pravda ale je takova, ze vsechny zavislopsti jsou stejne, nezalezi na co jsou, vsechny jsou pricinou destrukce osobnosti a jejiho celeho zivota. A to bez rozdilu na stupen inteligence. Vlastne s erika, ze lidi vzdelani a chytri maji sklony k zavislostem jeste vetsi, nez lidi prumerni.
K me dlouholete zavislosti...je to pribeh na knihu, tu bych mimo jine chtela zacit psat a uz na tom tak trochu pracuji. Reknu jen to, ze je to zavislost, ktera je take nemoci, ktera se od jinych zavislosti ani trochu nelisi. Delala jsem ty same kopance, jako Tvuj pritel, jako muj muz, jako vsichni zavislaci. Muj problem je neco, c je zvano poruchou prijmu potravy. Vi c tu psat nebudu, stav se, pokud chces vedet vic, jak o me tak o mem problemu, ytak o mem boji s tim tady v sekci o hubnuti s nazvem pruchy prijmu potravy - anorexie - bulimie. Prosla jsem si obojim, prosla jsem si peklem, ktereho ale uz mam plne zuby a ten Tvuj prispevek mi prisel, ze je uplne stejnym peklem.
Taky. Povazuji se vzdelanou a pomerne chytrou holku, ale i ja jsem diky vlivu sve zavislosti delala to, co Tvuj pritel - kradla, pouzila penize druhych, co mi byly v praci svereny, lhala, slibovala, podvadela.No vsechno. To si nikdo neumi predstavit. Ale moje zavislost mela nademnou moc a ja se ji neumela a snad dostatecne nechtela branit. Delala jsem veci, nad kterymi rozum zustava stat a za ktery se stydim, ale nejvic az dnes, kdyz si to uvedomim. Je hrozny zjisteni, ze ja, jinak snad silna osobnost jsem se takhle nechala ovladnout blbou bulimii. Blbou zavislosti. Snad ani nema cenu hledat priciny problemu. Problem tu uz je a je treba horesit, at uz zacal z jakehokoliv duvodu. Ta doba je pryc, kdyz se to zrodilo a ja ji nezmenim, tak proc ztracet prilis mnoho casu hledanim pricin. Ty mi k lecbe uz nepomuzou.
I ja se chtela lecit, pak ale manzel rekl, co mu rekl tata a ze dnes sam vi, jakou pravdu ten tata mel.Plus nas by moje lecba v nemocnici take stala sileny penize, ktery by jsme splaceli asi do smrti. A me, a i nas uz to stalo penez dost. Je cas neco delat a ne se schovavat za to ze nemuzu sama. Muzu. Musim chtit. To staci. Vazne chtit. To je jediny lek, ktery mi muze pomoct.A ja CHCI!!! Dnes uz vim, ze chci...
Ja vlastne na lecbebyla, o tom je tam take vic, ale jak uz jsem rekla je nutne chtit a chtit pro sebe. Tam jsem to delala pro rodice a slo to chvili. Po dobu tam jsem si vedla skvele, slibovala, ze nikdy vic...jak vim, co jsem to vsechno zpusobila.....jo, to jsem sice vedela, i pred tim, ale jeste jsem proste nemela to sve "chci". Vratila jsem se do toho, ani jsem nevedela jak....
Docela me rozesmalo, jak pises o svem priteli, ze co vyvadel, jak lhal a...a...Ne, ze je to legrace, to ne, ale ja sama vim, co jsem byla schopna delat a vymyslet, jen abych si mohla delat to svy. NEVERIL by nikdo na svete, kdo tim neprosel, jak muze zavislost ucinit lidi vynalezavymi a napaditymi, jen kdyz se dotanou k tomu svemu.
To mi pripomina. Vis, ja jsem taky delala primo v herne. Nikdy jsem k tomu sklony nemela, ale nakonec i ja podlehla tomu pokuseni. Taky jsem si nadelala par slusnych dluhu. a pak i zproneverila penize, protoze jsem chtela vyhrat zpet to svy. Pak jsem padala hloubeji a hloubeji. Nakonec jsem si to uvedomila a sama radeji skoncila, protoze to pokuseni, to tam proste je, tak proc ram zustavat, kdyz jinak jsem si k automatu ani necuchla? Tim to ale pro me skoncilo. Nepotrebuju to, nevzpomenu si a ni mi to nechybi, ani to ale nevyhledavam. Mym stestim v tom bylo snad jediny, mela jsem uz jinou silnejsi zavislost. Mozna ze to a financni tisen plynouci z meho prvotniho problemu me dohnaly k automatu, kdyz jsem tam delala a videla par lidi mit kliku. Nastesti je to pryc, ale delat bych to asi vic nesla. vsichni lidi, co znam a co to delaji, jsou nemocni, vsichni tomu proadli. A ze je jich dost. Jediny, co vim, ze par z nich zachranilo a tim bylo to samy...skoncili tu praci.
Takze nevim, ale myslim si, ze pokud pritel nevycleni jakykoliv kontakt a sanci ke styku s automaty, asi skonci tam kde byl. je to smutny, ale je to tak. Musi si vybrat; bud on a normali zivot, nebo zamestnani, ktery ho bavi a troska. tady neni misto na vymluvy, omluvy, nic, to je fakt, kterym prosli mnozi jini. Musi skoncit a k autpomatum se ani nepriblizovat. Ani nechodit na mista, kde jsou jist, pit, nic.
Pak, smam taky vim, ze si rada dam sem tam sklenku dve vina, ale uz taky vim, jak me troska alkoholu v krvi cini slabou vuci memu problemu, jak snadno pak mam sklony k tomu svemu. Je dobre na cas piti take vymezit a to hlavne kdyz je s lidmi, kterym je jedno, co pak dela.
Vlastne bych mu rekla, at si vybere. Mezi kamosema tomu pokuseni neodola nejit si hodit. Ne, pokud chce zit jako clovek, musi ted zacit tvrde makat a vynecht zcela vsechny ty veci, ktere delaval, vcetne toho svyho piti. Jestli chce tolik to pivo (bacha at nenahradi jednu zavislost za druhou...) tak at si jedno dve da doma s Tebou. Na pokec ? Bud s tebou, jestli na nej platis, nebo radeji at vubec sma nechodi.
Pisu, radim, ale sama vim, co to boj je, co to je ale i boj prohrany uz milionkrat, prave proto, ze jsem se urcitych veci nechtela vzdat, protoze by to bylo ne zrovna prijemne nebo pohodlne. Ale zavislost a upadnuti do ni take nebylo nicim prijemnym, tak ze logicky, kdo chce neco delat, nemuze cekat ze to bude prochazka ruzovym sadem, nebo ze mu to nekdo jakkoliv ulehci. Je treba se tomu dat a to bez vyhrad a vymluv. Na zaliby a veci mily ted neni cas, ty jsou casto zavadejici.
A tak, drzim Ti pesti, Andrejko, budes potrebovat vic nez maximum trpelivosti a sily. Lecici se zavislost je peklo. Bud trpeliva, a nsad jen to, ze ho mas rada muze byt Tvou utechou a nadeji, ze i on bude chtit neco delat a casem dokaze, ze to mysli smrtelne vazne. Ze jen neslibuje, protoze ted je zahnan v koute. Posilam Ti neco ze sve sily...pa pa, urcite se taky ozvi. Ja ted mam za sebou prvnich 27 dni, co makam na sobe, co to jde,z toho jsem tu prevazne sama a mam tedy nekonecnou moznost na to svy....Ale rozdil je v tom, ze ja vim sama, ze ja uz to NECHCI DELAT DAL...
A tak jediny, co popreji Tvemu priteli, je to, at brzo najde to opravdove chci, ne jen to vyplasene a brzy se ztracejici Chci. Pak uz ma pul vyhrano. Ale to jestli ho ted uz ma.....to ukaze bohuzel jen cas, az se vrati domu a......nikdy na hrani nesahne. Muze slibovat, uvedomovat si, vypravet, ale jen cas mu muze pomoci si zpet ziskat duveru, kterou diky sve zavislosti ztratil a tim casem neni jen par tydnu... Mej se otatko, a drzte se oba. at vam to vyjde....

reagovat 1.2.2001 16:24 - Andy

Ahoj Alenko,
celé včerejší dopoledne jsem v práci strávila čtením příspěvků v rubrice, týkající poruch příjmu potravin. Tak jsem se začetla, že jsem nevnímala okolí a práce šla mimo mě. Tak mě to čtení strhlo (ještě, že mám fajn kolegy, kteří mi neřekli ani slovo). K tomu problému jsem měla kdysi blízko i já. Poznala jsem to a také jsem se dostala k psychiatričce. Nevím, jestli mi pomohlo, že jsem k ní nějakou dobu docházela, nebo jak to vlastně všechno skončilo, ale jsem šťastná, že jsem se nedostala až tak daleko, jako mnohé z vás, které do rubriky píšete. U mě to probíhalo všechno naprosto stejně. Zjistila jsem, že když přes den málo nebo vůbec nejím, jde váha dolů. A tak jsem to praktikovala. Líbíl se mi v práci jeden kolega (byl také podstatně starší, mně v té době bylo 20, jemu 38) a jemu se líbily štíhlé holky, modelky... A tak jsem hubla vlastně kvůli němu. Líbilo se mi, jak mě pak chválil, jak se se mnou "vytahoval" (protože jsme si spolu samozřejmě začali románek, přesto, že byl ženatý...), když jsme někam přišli. Opravdu hodně jsem zhubla, strašně se mi líbilo, že si můžu kupovat sexy věci, těsné džíny, že se do všeho vejdu. Takhle to probíhalo většinou v pracovní dny. Postupem času ale stalo, že jakmile nastal víkend, začala jsem se doma cpát. Jedla jsem opravdu nezřízeně. Sice jsem to pak nevyzvracela, ale měla jsem jiné postupy. Když začal běžný pracovní týden, nasadila jsem projímadla a zase skoro nejedla - navíc vídala jsem se přece s NÍM a nechtěla jsem být tlustá. Pak zase přišel víkend a já se natláskala. V pondělí v práci jsem se pak cítila hrozně, nechtělo se mi s nikým se vidět, byla jsem nafouklá a nervózní z toho, kdy už půjdu na záchod a dostanu to ze sebe (tedy v té stolici, na zvracení jsem si netroufala). Byl to začarovaný kruh, začala jsem si to uvědomovat. Upozornil mě na to hlavně i ten fakt, že po běžném víkendovém obědě, kdy ostatní měli dost, mně připadalo, že bych dokázala sníst ještě třikrát tolik. Když nebyl nikdo v kuchyni, jedla jsem tam potajmu, na co jsem narazila (sušenky, piškoty, pečivo,... prostě všechno...) Končilo to takovými stavy, že jsem se kroutila na zemi bolestí břicha a s myšlenkami, co jsem to zase udělala. Prostě ale nebylo možné si říct DOST! Prostě v tom mozku nebyla ta záklopka, co by zaklapla. Máma o mých stavech věděla. Sama zná takovou tu žravost, a i ona dokázala stláskat najednou moc věcí!! Jednou už jsem tedy mámě řekla, že to nezvládám, že si myslím, že mám bulimii, a chtěla bych vyhledat odborníka. Máma mi sehnala doktorku. A jak jsem psala na začátku, začala jsem k ní chodit na nějaká sezení, vždy jsem s sebou musela přinést seznam toho, co jsem kdy snědla, kolik toho bylo, jestli jsem měla hlad, chuť, jakou jsem vykonávala činnost atd. A prostě pak najednou přešlo všechno do normálu. Začala jsem dělat v jiné práci (táta si tehdy vzal do pronájmu hospodu, pracovala jsem tam, dokonce v kuchyni - tam bych měla příležitost vymetat lednice - ale prostě vše bylo jinak). Nevím, zda to bylo tím, že tam bylo opravdu hodně práce, makali jsme tam od rána do večera, opět jsem si tam našla známost (opět ženáče a kolegu - teď mě napadá, že s těmi mými vzahy bych se taky měla někde svěřit, protože to bylo až do července 1999 jedna velká hrůza), a myšlenky na jídlo šly nějak mimo mně. Jo, ten vztah s tím předchozím ženáčem vlastně skončil tak nějak sám od sebe. Skončila jsem v té práci, takže i s ním jsem se přestala vídat. Když jsem potom o všem uvažovala, došlo mi, že jsem vlastně všechno dělala kvůli němu. A on přesto, že byl o tolik starší, neupozornil mě na to, že se ničím. Naopak se mu to líbilo. Samozřejmě, že i já potom měla problémy s menstruací, chodila jsem na injekce. Když si představím, že to mohlo dojít tak daleko, že bych třeba už nikdy nemohla otěhotnět, je mi hrozně. I když stejně budu mít asi problémy, protože mám pravý vaječník nějaký nefunkční. Před 3 lety mi praskla cysta, musely mě ihned řezat, jinak by bylo pozdě... ale to je taky taková epizoda na delší psaní a bohužel se to týká také jednoho nepovedeného vztahu... A k tomu mému (zaplaťpánbůh) dobře skončenému příběhu bulimičky: řekla bych, že ten konec je fakt paradoxní. Bylo to někdy kolem vánoc v tom roce, kdy už jsem dělala u táty. Byla jsem pozvaná na vánoční besídku do té bývalé práce. A byl tam i ON, ten kvůli kterému jsem se málem zničila. A víš, co jediné byl schopen mi říci (po tom všem, kdy jsme to spolu vlastně rok "táhli")? Jen: No, Andrej, ty jsi teda ztloustla! V ten moment, jako by mě opařili. Samozřemě, že už jsem nebyla to vyžle, co dříve. Byla jsem tlustčí, ale naštěstí se mi vrátila menstrace a byla jsem psychicky v pohodě. Po chvilce zaváhání jsem mu jen odpověděla: Ale mému příteli to nevadí (to byl kec, neměla jsem žádného, ale chtěla jsem mu naznačit, že někomu nezáleží jenom na vzhledu). A on prý: To se mu divím... To mi stačilo. Už nebylo třeba se s s ním dál bavit. Udělala jsem si o něm obrázek. A kvůli takovému "zmetkovi" jsem málem skončila jako troska...
Na svůj problém s jídle jsem už nějak pozapomněla, ale čtením rubriky jsem si to všechno vrátila zpátky. Bylo to děsné. Strašně moc Ti držím palce, ať to zvládneš. Víš, když jsi mi poprvé odpověděla na můj problém s hráčstvím přítele, připadalo mi, že jsi starší než já. Pak jsem si četla všechny tvé příběhy a opravdu mě mrazilo. A ve finále zjistím, že jsi stejně stará jako já (vlastně o půl roku mladší). A kolik hrozných věcí tě už potkalo. Vůbec si to nedokážu představit. Musíš být hrozně silná (proto si mylím, že svůj problém zvládneš). Už to, že teď žiješ v úplně jiné zemi, nemáš tam asi ještě moc kamarádů, práci,... Taky jsi už podruhé vdaná, příběh s tvou prací v herně, tvé zážitky z dětství... Je toho taková spousta. Opravdu Tě obdivuji. A hlavně za to, jak i přes to, co všechno sis prožila, dokážeš být ostatním (i mně!) oporou! Díky Ti za to. Moc díky!!!!
Přítel, říkejme mu třeba "S." se za 14 dní vrátí domů. Dnes jsem mu psala dopis. Víš, pro mě je daleko lehčí vyjadřovat se písemně, než mluvit... A v tom dopise jsem začala psát o tom, že do budoucna bude muset skončit s kamarádíčkama, udělat za tou minulostí (za těmi jejich "tahy", chlastačkami, diskotékami atd.) tlustou čáru. Letos mu bude 28. Myslím si, že je nejvyšší čas začít uvažovat jako normální mužský. Vždyť jiní v jeho věku jsou tátové třeba dvou dětí. Jak já bych chtěla mít rodinu, děti, domácnost. Zatím žiju (i se S.) u mých rodičů. To všechno chci ale je s S., protože ho přes všechno moc miluju. Poprvé v životě jsem se do někoho zamilovala (po všech těch ženáčích předtím...) A nejhorší je, že to se S. asi nikdy nebudu moci mít. On vůbec nic nemá! Pár kousků oděvů, jedny tenisky, toť vše. Mínusový účet, v hotovosti ani kačku, velké dluhy. Čím víc se blíží den jeho příjezdu, utápím se v beznaději. Přitom jsem si říkala, že ta léčba je pro mě jedinou šancí. Ale teď už tomu přestávám věřit. Ne tomu, že se neuzdraví, ale tomu, že bychom spolu mohli plánovat budoucnost. Třeba na bydlení si v životě nemůžeme našetřit. Asi víš, jaká je u nás bytová situace! Všechny mé kamarádky mají nějaké, řekla bych "smysluplné vztahy". Když se s nimi vídám, tolik jim závidím. Také a tom třeba nejsou finančně nějak skvěle. Ale oba dva se snaží. Na něco si třeba spoří, plánují si, kdy si co koupí. Nedávno jsem potkala spolužačku a prý: Tak zítra si jdeme kupovat za 800 000 byt na Vinohradech. Další kámoška už s klukem bydlí v baráku (v krásném baráku), zařizují se (z obou výplat si šetří postupně na různé vybavení)... Já jim nezávidím, že mají prachy na byt nebo drahý barák. Ale to, že mají partnera, který přemýšlí o budoucnosti, plánuje, spoří. A ne takového, kterému jsou přednější kamarádi, hospoda a hazard... Já jsem přesvědčená, že jakmile s těma kámošema někam vyrazí, neovládne se a bude to hrát. Znám ho, cokoliv mu kluci řeknou, udělá. I když třeba nechce. Ale prý by to vypadalo blbě.
Jsem tak zoufalá. Vím, že mě má rád. Ale dlouho žil takovým životem (kamarádi, hospoda, holky, automaty) a neumí si asi představit, že se dá žít i jinak. Možná mu to připadá nudné mít spokojenou domácnost, nosit domů peníze, starat se, aby bylo co do pusy, co na sebe... Jenže o tom to bohužel celé je. Život není o tom, že ho prosedím při pivu s kamarády v hospodě. Co když se toho nikdy nevzdá? Je to jinak milý kluk, šikovný a hodný, ale kamarádi jsou pro něho asi bohužel stále na prvním místě.
Je mi z toho tak smutno. Před chvílí mi telefonoval. Ale nemůžou to být moc dlouhé hovory, takže jsme si toho moc ani neřekli. Já se toho všeho tak bojím!!!
Při to všem hrozném, co Tě potkalo, je aspoň jedna věc (a asi ta nejdůležitější) pozitivní. A to ta, že jsi potkala svého současného manžela. Podle toho, co píšeš, máte moc hezký vztah. To je strašně důležité. Je to odrazový můstek pro všechno ostatní. Mně bohužel někdy připadá, že ten náš vztah je citově hrozně nevyvážený. Že já do něho dávám více citu. A taky pořád nedokážu pochopit a nesmířím se s tím, jak mi celou dobu lhal, jak si vymýšlel, do očí mi říkal, že to nehrál a přitom pár hodin předtím ještě u té zatracené bedny stál... I když se všemožně snažím pochopit to, o gamblerství jsem si přečetla hodně materiálů, prostě to nejde. Chápu to jako zradu. A také jako to, že mě jen zneužil, aby se dostal k penězům. Přemýšlím, že zajdu na nějakou konzultaci. Vím, že pro partnery gamblerů něco takového existuje. Potřebuji mluvit s ostatními ženami a přítelkyněmi gamblerů. Už jsem volala jednomu psychologovi, a prý ta možnost je - v Bohnicích. A kdyby to bylo nutné, můžu tam i pár dní zůstat. Já to potřebuji. Protože jakmile o tom začnu znovu přemýšlet, jsem na tom psychicky zle. Říkám si: Proč zrovna já? Vždyť já tu jeho závislost prožívám pomalu víc než on. Kvůli němu se snažím být silná, aby v těch hrozných podmínkách léčebny vydržel, abych ho při každém telefonátu podržela, v každém dopise mu napsala, jak moc mu věřím a myslím na něho. Jenže on nemá ani tušení, co se děje uvnitř mě!!!
Je to peklo!
Napíšeš mi zase? Ahoj Andy

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 11.12.2017 10:18 - Fortuna - kasino

Vklad 1500kc

reagovat 11.12.2017 15:39 - Fortuna - kasino

Výběr 3600kc a zustatek účtu na zitra 2000kc

reagovat 11.12.2017 20:25 - Koblih

Uz je to moc v prdeli, uz jsem prohrál skoro vše.
Zitra uz nesmím hrát.
Někdo kdo je na tom podobně?
Sakra!
Hezký večer těm co nehrají
Koblih

reagovat 11.12.2017 22:54 - :)

Asi tak milion lidí je na tom podobně...

reagovat 12.12.2017 11:05 - Tragik

Ahoj,

Jelikož mám dnes den s magickým číslem 777 co jsem na nové cestě tak jsem si řekl že sem to číslo napíšu.

Snad to někomu přinese štěstí.. nebo ho to popostrčí ke správnému kroku jak z toho ven.

Když se ohlédnu za rokem 2017 který pomalu končí jsem velmi šťastný. Povedlo se zase spustu dobrého a pozitivního. Už se těším na další rok kdy mám velke plány jak se zase o kus posunout.

Mějte se fajn :)

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *