Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

První příspěvky v diskuzi

reagovat 2.11.2005 00:52 - ÚPLNÁ NULA

Zdravím vás.Rozhodl jsem se vám napsat svůj příběh. Píše vám člověk, který chce brzy ukončit život vlastní rukou. Proto vás prosím o alepoň trochu ohleduplné odpovědi a ne jen o nesmysly. Bohužel,deprese je nejhorší nemoc na světě a nikomu nepřeji,aby jí byl postižen. Kdo to nezažil,takovým lidem nerozumí.
Řeknu vám o sobě to,že jsem se narodil v 70.letech a bydlím ve městě. Jako mnozí z vás. Když mi byl rok, rodiče se rozvedli. Otec prý byl velmi šikovný člověk ale jinak sobec,zamykal si před mámou věci i peníze.Často chodil na pivo.Několikrát prý mámě nafackoval.Když už byli rozvedení a on si mě bral,vodil mě do hospody.Máma dělala na směny,tak se o mě střídaly s babičkou.Děda chodil do práce a byl málo doma.Moc ráda mě měla prababička,hrála si se mnou a dokonce mě naučila číst,ještě než jsem šel do školy.
Jako dítě si mě lidi pletli s holčičkou.Snad proto,že jsem měl růžové dupačky.Kolegyně řekli mámě,že budu holčička,tak mi je připravila.Jezdil jsem na nákupním vozíku v krámu a lidi říkali,že jsem pěkná holčička.
Na jesle si nepamatuju,na školku ano.Učitelka prý říkala,že jsem si držel od ostatních dětí odstup a chtěl být stranou a sám.Když měl děda volno,omluvil mě ve školce a vozil autem na výlety,do lesa.Byly to krásné chvíle.
Dodnes si pamatuji na mou první cestu do školy.Na děti s taškami,které rodiče vedli za ruku.Houf dětí před školou.Do školy jsem se celkem těšil,bylo to pro mě něco nového.Nevím proč,ale seděl jsem v lavici s jednou holčičkou.Nebavily mě klučičí hry s míčem,neznal jsem je.Snad mi doma chyběl "chlapský model" chování.Ale nic mi neříkaly ani panenky.Šroubky,plechy,dráty-prostě Merkur,to byla nejmilejší hračka mého dětství.Když jsem pak na Vánoce dostal Merkura s motůrkem,a postavené autíčko se konečně rozjelo po pokoji,byl jsem štěstím bez sebe.Jinak učení mi nedělalo problémy.Jedničky,semtam dvojka,když jsem dostal trojku,už bylo co říct.Měl jsem několik kamarádů,nosil jsem jim jablka ze zahrádky a i jim občas poradil s učením.Mimochodem ta učitelka z první třídy si mě pamatuje dodnes.Proč,vždyť musela učit tolik dětí.
Největší kouzlo měly pro mě tehdy Vánoce. Kapr v koupelně, dával jsem mu do vany kusy rohlíků a vydržel u něj celé dopoledne.Strojení stromečku,večer slavnostní večeře a pak dárky.Sedět pod stromkem,v jehličí a rozzářenýma očima prohlížet ty krabice se stavebnicemi a hračkami.Vydržel jsem s nimi dlouho do noci.Byl to večer splněných přání.Věděl jsem,že ta přání neplní Ježíšek,ale všichni dospělí.A druhý den sáňky, ven,na .......(nebudu psát kam,abyste mě neodhalili), sáňky na kopec a šup dolů! Sníh, mráz štípal do obličeje.Plno dětí se sáňkami. Sněhulák a koulování.Jak málo takovým dětem stačí k radosti.A večer jít s mámou po městě a dívat se do oken, kde svítily stromečky.Nekonečná radost každého dítěte.
Moji rodiče se rozhodli že půjdu na jinou,výběrovou školu.Jenomže já se nedokázal zařadit do tamního kolektivu.Snažil jsem na sebe upozornit,vymýšlel jsem nesmysly,pitomosti.Postupně jsem se stal třídním šaškem.Neměl jsem tam kamarády,byl jsem za šaška.Ale učení mi pořád nedělalo problémy.Ale prázdniny! Jezdili jsme na chatu,na výlety,chodili se koupat a blbli s klukama u potoka. Nebo honili formule po autodráze. Holky nás nezajímaly a my si přísahali,že se nikdy nebudem ženit.
Jenže v páté třídě jsem se poprvé zamiloval.Spolužačka byla o hlavu větší než já a moc se mi líbila. Chodil jsem kus za ní a nedokázal jí říct jediný slovo. Platonická, dětská láska. Tajně jsem ji miloval a nedokázal jí říct ani slovo. V 11 letech je to normální. Jenže, milí moji, já se od tohoto stupně už nedostal nikdy dál.O tom dále.
Rok nato si moje matka našla nového partnera a odstěhovala se i se mnou do jiného bytu. Byl to téměř šok. Najednou v cizím bytě, pryč od dědy a cizí člověk, který mě nikdy moc rád neměl. Mámě nikdy neřekl jménem a nevzal ji za ruku. Chodil vedle ní a kouřil. Nebil mě,ale měl na mě narážky.Pořád mi říkal, že jsem jako když nemám rozum.S dědou se několikrát pohádali-kvůli mě.I ty Vánoce najednou úplně jiné.Ale stejně jsem k dědovi a babičce jezdil. Na chatu a na prázdniny.Ale mého nevlastního otce jsem neměl rád.Byl to člověk bez citu. Často nám dával kázání, ať máma uvařila cokoliv,tak mu to nikdy nechutnalo.Nechápal vůbec legraci.Sice nepil, ale byl divnej.
V osmé třídě jsem se opět zamiloval a zrovna do té spolužačky co v páté.Zmohl jsem se na to, že jsem jí dal pár žvýkaček.Kamarádi měli za sebou první polibky,zkoumali,která spolužačka již má menstruaci. Já se styděl jak desetiletej kluk.Puberta u mě probíhala nějak divně, nenápadně, bez hádek s rodiči, bez problémů ve škole. TADY SE ASI STAL TEN MALÉR!
Pak matka a nevlastní otec rozhodli že půjdu do učiliště.Bez ohledu na dobrý prospěch.Ale na čtyři roky.Během té doby jsem se moc nezměnil.Hned v prváku,na lyžích jsem se opět zamiloval.Nedokázal jsem jí to říct.Chodil jsem jak v horečce,v hlavě spřádal plány, že našetřím peníze a koupím jí co bude chtít.Spolužáci měli za sebou první lásky, první sex, já byl zamilovaný jako tehdy v páté třídě. To se mi do maturity povedlo ještě několikrát,měl jsem z toho jen depresi a nic víc. Nic se nezměnilo ani do maturity.
Odmaturoval jsem a měl si hledat práci. Najednou mi došlo,že doba prázdnin definitivně končí. Najednou jsem moc chtěl je mít ještě jednou. Žádná radost z dospělosti, zaměstnání. Jako bych se chtěl vrátit do dětství. Byl to začátek toho,co mělo teprve přijít. Zůstal jsem dva měsíce doma a pak nastoupil do práce. Vystřídal jsem několik firem.Postupně si našel práci, kde se mi líbilo a kde jsem se mohl seberealizovat. Ta práce mě bavila. Jenže jsem potkal kolegyni a opět se zamiloval.Jako tehdy v 5.třídě.Nedokázal jí to říct ani s ní mluvit. Přišla těžká deprese, dva měsíce jsem se trápil,chodil po městě a snažil se dostat na jiné myšlenky.
Jenomže deprese se začaly stupňovat. To už jsem dělal u té firmy pár let. Když jsem pracoval,dalo se na to zapomenout.Ale doma! Přišly takové deprese,při kterých se člověk schoulí do klubíčka, drkotá zuby a po těle mu běhá zimnice. Kromě toho myšlenky na smrt. Ještě horší byly neustálé myšlenky na návrat do dětství. Začal jsem se pořád vracet na ta místa, kde jsem jako dítě sáňkoval, kam jsem jezdil na prázdniny. Měl jsem jeden-dva dny za měsíc,kdy mi bylo trochu normálně. To jsem měl takovou radost, že jsem vyrazil na nákupy, nakoupil plno nesmyslů,které se mi kupily v pokoji. Koupil jsem si třeba deset videokazet s filmy-a ty filmy jsem si nikdy nepustil.Plno nepotřebných věcí,které jsem začal skladovat po šuplíkách.Když přišla deprese,proseděl jsem odpoledne na židli a koukal do stěny.Myšlenky na smrt a na návrat do dětství. Jakmile se deprese tak vystupňovaly,už jsem se nikdy takhle nezamiloval. Ale předtím jsem se vždy zamiloval do vysoké štíhlé blondýny,která se mi líbila, ale nepřitahovala mě sexuálně. V sexuálních fantaziích jsem si vždy představoval malou boubelatou brunetu, tak o deset let starší než já. Proč,to nevím.
Léta přibývala a já postupně viděl, jak se začínám svým spolužákům vzdalovat. Oni se oženili, mají své rodiny, děti. Jednou jsem šel po ulici,pomalu jak tělo bez duše.Najednou proti mě kluk na kole a slyším-pozor,ať tě nezajede! Byl to můj spolužák, na tom kole jeho syn. Stal se z něj šťastný, spokojený táta. Přišel jsem domů a rozbrečel se. Vždyť je to pár let....Deprese mi postupně začala brát veškerou chuť k životu, moji zábavu. Ještě loni jsem si občas pustil CD, video, zašel si v létě k vodě. Letos už nic. Mít aspoň tu sílu začít nějakou práci,nebo pustit tu televizi! Ne, sedím na židli, zimnice, třes rukou. Konec. Neustálá touha po návratu do dětství.
Již před lety jsem si začal 30.června brát v práci dovolenou. Ten den, na který jsem se těšil jako školák. Den, kdy začínají dětem prázdniny. Ať bylo jakkoliv, ráno jsem vstal, umyl se, vzal si svůj obal na vysvědčení, který mám schovaný doma. A šel jsem s nimi, s těmi dětmi, ke "své" škole. Nikdo, ani moji rodiče to neví. Díval jsem se na ty děti, s květinami a obaly, jak jdou do školy. Sledoval jsem okny učitelky, jak dávají dětem vysvědčení, jak hraje školní rozhlas. Pak zvonění a rozzářené oči dětí s vysvědčením, jak vybíhají ze školy. Hurá, prázdniny! Prožíval jsem to s nimi. Snažil jsem být mezi rodiči, kteří čekali na své děti. Někdo by si mohl myslet, že jsem nějaký úchylák, pedofil. Ne, nejsem. Mám jiný problém. Prázdniny! Milí moji, tohle magické slovo na mě působí více než slovo sex. Když děti odešly, vyběhl jsem na ty schody a dolů! Hurá, prázdniny, prázdniny začínají!
Nebo v zimě. Skončím v práci, ale nejdu domů. Jdu tam, kde jsem sáňkoval. Dívám se, jak děti staví sněhuláky, jezdí s kopce, prostě na tu nekonečnou dětskou radost, kterou s nimi prožívám i já. Kolikrát jsem se díval z toho kopce dolů a brečel. Pak deprese, domů, schoulil jsem se do klubíčka a zimnice. Začal jsem ta místa často navštěvovat. Nakonec to přišlo. Koupil jsem si takový ten "pekáč", na kterém se jezdí. A pozdě večer, když děti odešly, začal jsem tam jezdit já. Jednou, podruhé, nahoru-a pozóór-jedůůůů! Nekonečná radost. Těžká deprese najednou pryč. Párkrát jsem spadl, vyválel se ve sněhu. A znovu nahoru a dolů! Hurá, zima, zima je tady! Ano, jak málo stačí někdy ke štěstí. Jenže, milí moji, mně je 31 let. Bydlím u rodičů, neoženil jsem se, splnil jsem to, co jsme si přísahali jako děti. Můj nevlastní otec mě stále jen sráží, říká mi že nemám rozum, téměř se s ním nedá lidsky domluvit. Často jsem přemýšlel o vraždě tohoto člověka-za to co mi udělal. Naštěstí jsem se udržel. Máma půjde za 3 roky do důchodu. Děda i babička ještě žijí, občas s nimi mluvím. Ve svém věku jsem stále panic, protože jsem se nikdy nedostal dál, než k té dětské, platonické lásce. Mám svou práci. A té dávám všechno, protože mě až dosud odváděla od myšlenky na smrt. Jenže teď to asi skončí úplně.
Loni mě tak během půl roku přestaly bavit moje koníčky. Většinu času prosedím na židli a koukám do zdi, nebo ležím v posteli a třesu se jak v horečkách. Nemám sílu pustit ani to CD. Začaly se mi klepat ruce. Pak přišla bolest celého těla, lupance v kloubech. Den, kdy deprese ustoupí a já mám radost ze života, to je jednou za půl roku. Už ani nenakupuji. Zato často pláču. Měl jsem doma nějaké věci, nebudu říkat o co jde (odhalili byste mě), hlídal to jako oko v hlavě. Rozhodl jsem se dát to kamarádovi z práce. Jako by mi něco říkalo-hele,tam to bude v dobrých rukou, ty už to nebudeš potřebovat.

Nevím jak hodnotit moji poruchu. DEPRESE, MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA, SCHIZOFRENIE? Všechno souvisí se vším. Jako bych žil dvojí život. Jako bych žil životem dospělého člověka, který pracuje, musí řešit různé komplikované situace, jednat s lidmi. A chtěl by lásku, sex i vlastní rodinu. To ale nechce "ten druhý", to malé dítě. To chce chodit do školy, radovat se z prázdnin, sáňkovat a prostě blbnout. Ten dospělý pracuje-a tomu dítěti musí občas něco splnit, vzít ho do školy pro vysvědčení, nebo ho nechat vyválet se na sněhu. Myslím, že zdroj mých depresí je právě v tomhle! Má to původ v dětství, neudělá s tím nikdo nic! Prášky nepomůžou, leda oblbnou. Když si dám pár piv, deprese na chvíli ustoupí. Pak se vrátí s takovou silou, že se schoulíte do klubíčka, drkotáte zuby, pláčete, klepete se jak osika a po těle běhá mráz.

Milí moji, končím, to je život na pytel, tohle nemá cenu! Mějte se hezky. Nikomu, ani svému nejhoršímu nepříteli tohle nepřeju! Nejhorší je, že nikdo okolo vás vám nerozumí. Neví čím trpíte a proč. Moji rodiče mi nikdy nerozuměli. Můžu ale mámě tohle udělat? Jsem její jediný syn a ona se utrápí. Jediná myšlenka, která mě ještě drží při životě.Chtěl bych pro ni něco udělat, než to tady zabalím. Aby se tak netrápila. Pak jsem si probral různé záhady. Proč lidi třeba trpí fóbiemi, panickým strachem z něčeho? Jako by už NĚKDY něco takového zažili. Proč mají někteří lidé zvláštní nadání? Jako by už NĚKDY něco takového dělali. Ne, jinak se není třeba bát. Smrtí život nekončí. Jen se něco stane, třeba něco krásného, a člověk jako malé dítě znovu vstoupí do života. Třeba bude šťastnější, než byl tenhle. Postup už mám. Nepotřebuji žádné kyanidové kapsle, ani dělat lidem hrůzná divadla, skoky pod vlak či z domů. Mám už postup. Člověk odejde v ústraní, někde na poli či v lese a nešokuje lidi. A když to nezblbne, netrvá to déle než vteřinu.
Anebo je nějaká možnost s tím ještě něco udělat? Snad, aspoň do Vánoc tu ještě chci být. Pak napsat dopis na rozloučenou. Kontakty s kamarády ze školy jsem již půl roku přestal udržovat. Nebo předtím něco udělat, hlavně aby byla velká škoda, ale abych přitom nikomu neublížil. Aby mě máma přestala mít ráda, aby jí došlo, že jsem byl vlastně hajzl, podrazák a zloděj, póvl, kterej si žít nezasloužil a dobře mu tak. Aby se tak netrápila. Potom konec.

reagovat 2.11.2005 02:15 - frantiska

Drzim palce, at se z depresi dostanete. Na sebevrazdu zapomente!!

reagovat 2.11.2005 08:26 - P.

Tak otřesnou sebelásku člověk jen tak nevidí. Již ta délka mluvy o sobě, chudáčkovi nemilovaném, je charakteristická. Přestaň se litovat, konečně dospěj, staň se chlapem a potlač svůj narcisizmus. Je velikou škodou, že nemáš sourozence. To by si se musel o lásku rodičů i prarodičů s někým dělit. Takhle sobecky čekáš, že ti kolem zadku bude lítat celý svět. Pomoci si můžeš jenom sám. Nikdo se kvůli tobě nepo... Z které višně jsi upadl?

reagovat 2.11.2005 09:09 - Tina

Ty máš dost těžkou depresi,já bych ti doporučovala dát si ještě šanci.Nech se zavřít na pár týdnů do blázince(bez ironie)a tam poznáš,čím vším lidé trpí.Oni tě tam zase nakopnou do života,uvidíš a není to jen o lécích.(vlastní zkušenost)Dají se tam najít přátelé na celý život,i partneři se tam dají najít,protože se tam lidé poznají až na dřeň.Zajdi na psychiatrem a řekni mu,že to nezvládáš a on tě tam doporučí.Víš,já dobře vím, o čem mluvíš a sám fakt nenáš šanci se z toho vyhrabat,Držím palce a napiš,co jsi v tom podnikl.

reagovat 2.11.2005 09:09 - Šárí

Najdi si dobrého psychoterapeuta, který dokáže provést člověka hlubokou vnitřní léčbou. Mám pocit, že je to pro tebe jediná šance, protože jinak by to k té sebevraždě mohlo časem dojít. A marné je i si myslet, že se to třeba zlepší samo, takovýhle stav ne.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 27.9.2012 16:06 - raději anonym

Zdravím vás.Rozhodl jsem se...

To je vážně směšné. Zkus si tyhle stavy prožívat od dětství, myslím "to léto, kdy už jsi nebyl schopný jít k vodě" a třicet let tak vydržet,... chceš se zabít ? zabij se.. kdybys to chtěl, nepsal by si sem..

reagovat 27.9.2012 20:34 - D

Jano, teď už chápu tvůj...

Kazda psychiatricka ma sve vlastni zajmy, a ty se mohou maximalne jen castecne prekryvat se zajmy jejich pacientu (respektive obeti). Rict, ze lekari maji pomahat svym pacientum, je jako rict, ze by nemely byt valky, ze by se nemelo plytvat vodou a ze vsichni lide by meli zpusobne stolovat.

reagovat 28.9.2012 08:59 - Sára

O vybočování z davu mi...

Souhlasím s pati, jsem na tom stejně.
Bohužel povinnosti, vztahy a ohledy
mi dovolí udělat jen nepatrné změny, ač tolik potřebné a zoufale chtěné!




reagovat 30.1.2013 00:26 - Milan

Tak otřesnou sebelásku...

vsyk ty o tom nemas ani paru, co takova deprese znamena.. tak drz zobak.

reagovat 22.3.2013 01:38 - Jarka

Vím o čem píšeš, nevzdávej to .Najdi dobrého psychologa.Sama s tím to problémem bojuji.Držím palce!

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *


Posílání novinek

Nechte si posílat novinky o dění na našem serveru.

SOLGAR
   
Kde jste: Hlavní stránka > Diskuze > Psychické problémy a psychologie > Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

registrace | přihlásit se




Vyzkoušejte nový, výrazně rychlejší Internet Explorer 10 Stáhnout Internet Explorer 10

Zavřít