Dali by jste dítě k adopci?

První příspěvky v diskuzi

reagovat 21.5.2004 14:31 - Bylinka

Zakládám toto téma jako doplněk k diskuzi o interrupcích. Odpůrci i zastánci interrupcí svorně tvrdí, že počet potratů by se snížil, kdyby legislativa umožňovala anonymní porody a rychlé adopce. Možná. Já osobně si ale neumím představit, kdybych se z libovolných důvodů rozhodla dítě nemít, že bych ho vynosila, porodila a odevzdala jako nějakou věc. Raději bych volila interrupci, než představu, že někde žije moje dítě a já nevím kde a hlavně jak. Jaký máte na to názor, slečny a paní, ale samozřejmě mě zajímají i názory mužů.

reagovat 21.5.2004 16:38 - veru

Já si myslím, že nejde ani tak o otázku, jestli bych dala dítě k adopci, jako spíš o otázku, proč jsem dopustila, abych porodila dítě, o které se nebudu starat a to z nejrůznějších důvodů. Je to důsledek nezodpovědnosti toho kterého, ale nejhorší je, že si v tu chvíli žena neuvědomuje, že tím, že své dítě nechce, ať ho k adopci dá nebo ne, tak ho od začátku staví do role nechtěného dítěte a to až do konce jeho života. Ne každý je schopný se s takovouto informací později vyrovnat.
Dle mého názoru je možnost utajených porodů jenom povelem pro další nezodpovědné ženy-matky, aby dál neřešily antikoncepci....vždyť je to jedno, otěhotníte si, porodíte v tajnosti a tichosti odejdete a po vás potopa! To, že se díky tomu dítě-člověk nedozví třeba to, že jeho rodina je zatížená jakoukoliv vážnou chorobou ..... to už je asi každému jedno. Takže se mu kupříkladu nedostane včasné a odpovídající péče.

reagovat 21.5.2004 19:55 - kapka

To je jako lepší ho rovnou zabít, když už je na cestě?

Nemyslím, že zákaz nebo povolení potratů nějak zásadně změní přístup k antikoncepci. Trest smrti taky nesnižuje kriminalitu.

Mám adoptované sourozence a nepřipadají mi v naší rodině nechtění. Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli je jejich biologické mámy chtěly. Možná to byly mladé holky po znásilnění, možná prostitutky, já nevím, beru to prostě tak, že se tehdy nemohly o ně postarat.

To, že porody nesmí být anonymní vede spíš k tomu, že se pak kojenec najde spíš v popelnici nebo zanedbaný podvyživený sám doma bez pomoci, než sice v cizí, ale milující náruči. To, že není možné dát do adopce kojence odsuzuje spoustu dětí ke strávení dlouhé doby v sice bezpečném, ale přece jen nerodinném prostředí kojeňáku a domova.
Proč musela má sestra ležet šest měsíců v kojeňáku než ji naši směli dostat domů? Miminko je nejradši, když pořád cítí teplo mámy, a když není máma, aspoň někoho jiného, ségra to strávila v postýlce s dotykem pouze pro přebalování nebo krmení a to dělal samozřejmě pokaždé někdo jiný. Brácha lítal po děcáku celé tři roky.

Vztekám se nad rodiči, kteří občas zatelefonují a tím dítě drží jakoby v šachu, jako hračku kterou nechci ale nedejbože by měl zájem někdo jiný, sorry to přirovnání k hračce.

Obdivuju rodiče, kteří přijdou do domova, řeknou, je to sice těžké, ale jsem nemocný, nemám rodinu, dítě je malé, se mnou strádá, jsem starý, najděte mu prosím jinou rodinu. Brečím, když to vidím, ale myslím, že to je fakt láska. Vlastně jsem to viděla jen jednou, párkrát o tom slyšela. Osamělý smrtelně nemocný otec naposledy objímal svého ročního synka a říkal mu, měj se dobře, nikdo ho nenutil, mohl za ním chodit víkend co víkend (doma ho fakt nemohl mít) ještě rok, dva, možná tři, nevím, kdy opravdu umřel, ale roční dítě se samozřejmě adoptuje lépe než čtyřleté. Byla jsem hodně mladá, vlastně malá, když jsem to viděla, ale moc to na me zapůsobilo.

Bohužel většině rodičům, kteří mají děti po domovech je to úplně jedno.

Bylo by fajn, kdyby si zákonodárci uvědomili, že geny jsou jedna věc, a jistě velmi důležitá, ale stejně důležité jsou hlavně první tři roky života každého z nás a co tehdy propásneme, těžko kdy dohoníme.


reagovat 22.5.2004 16:22 - Kačka

Určitě by pro mě bylo snazší nechtěné dítě potratit (ať už uměle nebo normálně) než ho dát po porodu k adopci. To už bych měla pravděpodobně tak silnej pocit mateřství, že bych se ho prostě nedokázala vzdát.
I když je vážně hodně smutný, jak to chodí v dětských domovech. Psala jsem před dvěma lety práci z dětské psychologie a běhala jsem po děcácích. Pak jsem vždycky celou noc probrečela.
Dítě prostě potřebuje mámu (jednu a svojí) a to mu několik "tet", který maj v děcáku plný ruce práce, fakt nenahradí!
Takže kdybych porodila děcko a byla na tom tak špatně, že by ho to třeba ohrožovalo na životě, kdybych si ho nechala, dala bych ho k adopci. (s tím, že bych se pokusila postarat se co nejvíc, aby moje dítě přišlo bez problémů a co nejdřív do nové rodiny) Jen tak bych to nikdy neudělala!
A pro "matky", který záměrně blokujou adopci jejich dětí, tím, že jim do děcáku každej rok pošlou blbej pohled na Vánoce, pro ty bych zřídila speciální novelu adopčního zákona o nutnosti pravidelných návštěv, dárků a procházek s dítětem - a pouze v případě rodiče, kterej o dítě vážně jeví zájem zablokovat dítě pro adopci.

reagovat 22.5.2004 16:31 - Kačka

A propos: Mám kamaráda, kterýmu je dnes 25 a od miminka vyrostl po děcácích. Když ho v devatenácti pustili, věnoval rok pátrání po svý rodině a dostal se k nim přes jednu ženu (údajně teta- která ho v děcáku párkrát navštívila). No jel tam s ideálama, že obejmě svojí mámu a několik dní si budou povídat...Nikdo s ním nemluvil, žena o které si myslel, že je to jeho matka mu zabouchla před obličejem a když odcházel, fluslo na něj nějaký dítě z okna. Prostě vulgární rodina žijící evidentně na pokraji životního minima.
Když jsme si o tom povídali, řekl mi, že kdyby ho nedali do děcáku, těžko by dodělal gympl a byl takovej jakej je.

Je fakt, že dítě potřebuje mámu, ale občas může být teplo dětskýho domova o něco hřejivější než náruč opilý a neschopný biologický matky.

Pokračovat na prvních deset příspěvků v diskusi

Poslední příspěvky v diskuzi

reagovat 4.4.2017 11:08 - Petra

Vy které tady tak bravůrně...

přesně v podobné situaci jsem já.Je mi 46,nechtěně jsem otěhotněla a ze zdravotních důvodů vím,že bych to už nezvládla.Proto jsme se rozhodli dát dítě k adopci.Bohužel tchýně to absolutně nepochopila a roznášínás na kopytech.Přesně souhlasím,kdo nebyl v takové situaci nemůže soudit

reagovat 4.4.2017 15:36 - A

přesně v podobné situaci...

co manžel? Jinak,s tím bych se já nikdy nesrovnala,už jenom to,že denně bych myslela,že někdo cizí má moje dítě,ale dokážu tě pochopit,pokud máš zdr.problémy,jen se moc divím,že raději pak nevolíš potrat? Myslíš,že by jsi to ve skutečnosti dala,aby jsi své vlastní dítě dala někomu cizímu?

reagovat 4.4.2017 18:40 - riziko postižení

přesně v podobné situaci...

V tvém věku je velká pravděpodobnost, že se dítě nenarodí zdravé. Zástup chtivých mamin asi před tebou stát nebude a co pak s dítětem uděláš? Když víš, že bys zdravotně nezvládla ani zdravé? Měla jsi jít na potrat, jsi nezodpovědná a tchyně má pravdu

reagovat 4.4.2017 18:43 - Smradi

Já ne,ale jedno už jsem dal do babyboxu,fakan,skoro se tam nevešel v 3-letech,takovej grázl se z něj stal a to jsem všichni slušná rodina,včetně dědy,který v kriminály nebyl víc než průměr rodiny.Jenže on byl undermench jak řekla tchyně a šel,začal hnědnout na kůži a blonďatět a to nešlo,jsem árijci.

reagovat 4.4.2017 18:44 - Aha

Já ne,ale jedno už jsem dal...

Alespoň vidíte lidi co tu diskutuje a co z slušného člověka udělá internetová diskuse,zločinec co své dítě dá k adopci.

Pokračovat na poslední stránku příspěvků v diskusi

Přidat příspěvek

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *