Afektivnĺ poruchy: mánie, bipolární afektivní porucha, depresivní epizoda - komentáře

reagovat 10.12.2002 08:08 - Jelly

Nevím,zda tento problém patří do této rubriky,ale jednání člověka,kterého jsem poznala,mi někdy docela "vyrazí dech".Myslím si,že se jedná o nějakou poruchu.Většinou je úplně normální,veselý,pohodový člověk.Stane se,že dojde k výměně názoru-k menší hádce.V tu chvíli,jako by se přestal kontrolovat a dokáže slovně ublížit,ponížit,ztrapnit.Potom jako by se uzavře do sebe,přestane mluvit a vypadá jako úplně klidný člověk.To trvá někdy hodinu,někdy celý den.Pak mi zavolá a řekne:Promiň,vím,že jsem ti ublížil,ale už jsem se potrestal.To potrestání se znamená,že si způsobí nějakou bolest./přirazí ruku mezi dveře apod./
Neumím si představit,jak daleko je člověk při takovém sebepoškození dojít.Nebo proč to vůbec dělá?Na mé otázky proč?,odpoví-to bys nepochopila.Má pravdu.Tohle opravdu nechápu.

reagovat 14.12.2002 19:37 - Monika

Ahoj Jelly!
Já si taky někdy ráda ulevím jako tvůj přítel.A myslím,že má pravdu,to nepochopíš.,,Normální" lidi si neumí představit,že by si někdo mohl úmyslně ubližovat.(Kdo nezažil, nepochopí.)Ale jakmile si ublížíš,cítíš velkou úlevu,ne z bolesti,ale z toho,že jsi se potrestala za něco,co jsi udělala špatně.Samozřejmě,že tu bolest vnímáš,ale jinak.Máš z ní takovou zvláštní ,,radost".Prostě potřebuješ na chvíli cítit jen tu fyzickou,protože ta psychická se už nedá vydržet.Respektive myšlenky na věc,pro kterou se trestáš jsou nesnesitelné.Tvůj přítel si asi způsobuje bolest proto,že tím co řekl,ranil někoho,koho má rád. Píšeš,že se třeba i den neozve.Ale to on nemůže,dokud si sám neublíží.Jedině tak si připadá vyrovnaný s člověkem,kterého ranil. - Pak už se ti může omluvit a chovat se,jako by ani k žádné hádce nedošlo.Taky se ptáš,jak daleko je takový člověk schopen dojít? Odpovím ti stručně - až na dno.Já sama jsem začínala s jehlou,špendlíkem,pak žiletkou.No a teď jsem objevila zápalky.(Zapálím sirku,uhasím ji a ještě rozžhavenou si ji přiložím na kůži.Někdy ji přikládám tak dlouho,až se objeví krev - to je potom ještě větší psychická úleva.)Je to jako droga.Musíš si zvyšovat dávky.Když už nestačí jehla ani špendlík,tak sáhneš po žiletce.(Když se píchneš špendlíkem fyzická bolest není tak velká,aby ti přinesla tu úlevu,to potěšení.Musíš si proto vzít něco,co způsobí silnější bolest a přinese tu známou úlevu.)Tvůj přítel si dává ruku do dveří.No to už pěkně bolí,a proto si myslím,že tím určitě nezačal.Už zvyšuje dávky a to je moc špatné.Ale psala jsi,že ti zavolá a řekne ti,co si udělal.Možná chce,aby ses cítila provinile,za to co si dělá.Možná je to ale volání o pomoc.Za jeho sebepoškozováním bude asi i něco jiného než jen konflikt s jinou osobou. Konfliktem ten problém jen ventiluje.Třeban jen na ten problém už zapomněl nebo si ho nepřipouští,ale ten problém tam někde hluboko uvnitř bude stále.Zkus si s ním promluvit.I když tě z počátku bude zavrhovat jako normální.Svěřit se ale musí chtít sám.Nesmíš ho nutit.Když už ti řekl o tom,co si dělá, znamená to, že tu bolest uvnitř sama sebe nemůže déle snášet a naznačuje ti, aby si mu pomohla.Možná chce,aby si ho ,,násilím" dovlekla k psychologovi,i když bude odporovat. (Představa, že budu mluvit s cizím člověkem o mých problémech, mě taky vůbec neláká, a proto jsem začala jehlou, pokračovala žiletkou a teď jsou to zápalky.) Nenech ho,aby pokračoval v hledání dalších způsobů,jak si ubližovat,tak jako já. (Dříve jsem si i já přála najít u někoho pomoc,najít někoho,kdo by mě k tomu psychologovi dokopal,ale nenašla jsem.A teď už nemám odvahu ani sílu s tím bojovat. - Je to silnější než já.) Doufám,že jsem ti trochu pomohla.Je lepší dozvědět se o sebepoškozování od někoho, kdo to sám dělá,než od lidí,kteří o tom jen četli.Jestli si chceš ještě promluvit,tak napiš.

reagovat 19.12.2002 08:02 - Jelly

Moniko přeju hezký den!
Moc ti děkuji za velice otevřené psaní.Přítel,se kterým se známe skoro rok,si opravdu o tom nechce moc povídat.Je pravda,že za tu dobu co se známe,použil takové ulevení si,asi 5x.Přiznám se,že když se to stalo poprvé,moje první myšlenka byla-"je to cvok,přeci se s ním nebudu scházet".To totiž vůbec nereagoval na mé otázky-proč?,co z toho máš?-úplně je ignoroval a přesně jak to píšeš,choval se a jednal,jako by se nic nedělo,jako by se mu nic nastalo.A já,jako "normální" člověk jsem nechápala.
A zase to byl ten milý,roztomilý,úžasný člověk.A to mi prostě nedalo,abych se sebrala a řekla-sbohem.
Začala jsem trošku jinak.Možná to mé jednání odsoudíš nebo si řekneš není to fér.Je moc rád,asi jako každý člověk,když ho někdo pochválí,třeba jen za maličkost,za běžnou věc.A protože je to moc milý člověk,chválou nešetřím.A vždy k tomu ještě přidám nějakou otázku,týkající se problému.A představ si,ono to funguje.Je pravda,že na všechny otázky zatím neodpoví,/třeba ze čtyř odpoví na dvě/,ale i v tom vidím úspěch.Nebo během dne otázku zopakuji a stane se,že odpoví.Taky jsem chtěla trošku "zlehčit"situaci a řekla jsem mu- "až zase budeš něco takového chtít udělat,zavolej mi,já prijedu a místo toho ti dám pořádnou ránu nebo pusu - výběr nechám na tobě."A ten jeho smích od srdce,ten mi zní v uších pořád. Je jasné,že ze dne na den s tím nelze přestat,nevím,zda se s tím dá přestat vůbec,ale mám pocit,že by to mohlo být na cestě ke zlepšení./I když se říká-na pocity nedej./Chci mu prostě pomoci v tom chaotickém životě.Tobě Moniko ještě jednou děkuji.Napiš kdykoliv.
Přeju Ti do nového roku,aby tě v životě potkávalo jen to nejlepší.

reagovat 20.12.2002 19:57 - Monika

Ahoj Jelly,už jsem ani nedoufala,že odepíšeš.
Asi jsi mě špatně pochopila,protože nevím,za co bych tě měla odsuzovat,vždyť jsi tu situaci vyřešila naprosto báječně.Určitě je dobře,že svého přítele pochválíš,a pak se ho zeptáš na to,proč si ubližuje,ale do ničeho ho nenutíš,když se chce svěřit,svěří se,když ne,nenaléháš na něho.Nakonec stejně tu bolest uvnitř nevydrží a pokud zjistí,že v tobě našel člověka,který mu to nebude vyčítat,ale bude ho mít i přesto rád,člověka,který ho vyslechne,povzbudí a vždy podrží,svěří se ti určitě později.V tobě ho našel,protože jinak by s tebou o tom vůbec nemluvil.A to je přesně to,o čem jsem minule psala.
Když jsem si přečetla,že si tvůj přítel ublížil za rok 5x,tak si myslím,že to společně zvládnete i bez psychologa.Já mám dávkování bolesti trochu jiné-asi 6x za měsíc.Mám strach,aby na to někdo nepřišel,a tak si zápalku přikládám na ta samá místa.To znamená méně jizev.
Chci tě moc poprosit,kdyby jsi mi napsala,kolik let je tvému příteli a co dělá.A hlavně,co ti řekl o svých pocitech,o tom proč si to dělá.Píši si s tebou ráda,ale přece jen jsi "normální" a já bych se chtěla dozvědět o pocitech někoho,kdo prožívá to co já.Samozřejmě jestli nechceš,nemusíš mi na to vůbec odpovídat,i když bych byla moc ráda.
P.S.Tvůj přítel je určitě úžasný člověk,a proto si myslím,že je dobře,že jsi se nesebrala a neřekla mu sbohem.Věř mi,že kdyby jsi ho opustila,trestal by se ještě hodně dlouho.I ty musíš být báječný člověk,když se mu s takovou trpělivostí snažíš pomoc.Má štěstí,že tě potkal,protože ne všichni lidé by to dokázali.
Vám oběma přeji krásné Vánoce a vše nejlepší v novém roce.

reagovat 23.12.2002 12:37 - Jelly

Ahoj Moniko,
nejdříve,než ti trošku příblížím náš vztah přiznávám,že přítel neví o tom,že jsem se někam a někomu svěřila s problémem.A zatím nemám v úmyslu mu o tom říkat.Myslím,že by to ode mne bral jako podraz.A to nechci,protože mi na něm záleží.Příteli je 24 let a pracuje jako kuchař.Já jsem starší-je mi 29let.Začal s tím v 19letech na vojně.Protože zrovna nepatří mezi lidi,jak se říká "korba"/180cm/71kg/,stával se středem takových pokynů - "udělej,přines,sežeň" apod./Teď popisuji,co mi přítel svěřil./Prý se vždy cítil strašně ponížený,zoufalý a zároveň strašně vzteklý.Doslova mi řekl-"tím vztekem jsem se úplně dusil,nemohl jsem ani dýchat a vždy jsem sáhl po cigaretě."A pak jednoho dne přiložil cigaretu k ruce a držel.Zase cituji-"V tu chvili jsem cítil,jako by mi ta zlost vyprchávala,unikala z těla a ztrácela se.Cítil jsem strašný pocit úlevy.Necítil jsem tu bolest.Skončila vojna a nastoupil do zaměstnání.Cituji-"Vojna skončila a začal běžný život.Začaly diskotéky,zábava,většinou pohoda a žádný stres.Po třech letech nastoupil do zaměstnání nový kolega-právě ta "korba".A začalo znovu to známé-"podej,přines".A opět ten vztek.A stane se,že v práci se dostane do toho stavu ponížení nebo vzteku a zase-cituji-"musím ten vztek ze sebe dostat-přišly na řadu dveře,protože v práci se bojím prozrazení,tak jsem schopen vyprovokovat konflikt mezi námi.Ale vnitřně vím,že tím ubližuju člověku,s kterým je mi dobře.Proto se musím nějak potrestat za to,že svůj vztek ventiluju na někom,který s tím mým vztekem nemá nic společného.Nevím,pro "normálního" člověka je to nepochopitelné.Já jen vím,že pokud se snaží přítel vyvolat konflikt /a to poznám velice dobře/,nereaguju tím,že bych se začala dohadovat,ale spíš se vyptávat jaký byl den,co vařili,koho potkal známého a takové běžné otázky.Pohladím,pochválím.Prostě se nenechám vyprokovat k hádce.Je pravda,že si někdy v duchu "počítám",ale ta trpělivost určitě stojí za to.Jen si někdy položím otázku-"Když v něm potlačím to ulevení si,nemůže se stát,že někdy dojde k tomu,že může "potkat" někoho,kdy k ulevení si bude potřebovat něco horšího než dveře?
Pokud budeš chtít,ozvi se.Nejsem sice psycholog,ale ráda si vyslechnu tebe,třeba ti pomůže jen to svěření se člověku.
Hezký den.

reagovat 7.6.2009 19:06 -

spím dobře,najel jsem na zyprexu:)

reagovat 23.11.2009 10:13 - Zuza

jsi bezva pozitivní...taky bych chtela být...mám taky bipolárku

reagovat 17.3.2010 09:56 - iveta.sedlackova

Hledám rodiny pacientů s...

Dobrý den,
můj přítel onemocněl bipolární poruchou v září 2009, a já jsem to velice těžko snášela. Ale napíšu vám to začátku. Vloni v lednu byl můj přítel stále nějaký smutný, nic ho nebavilo, neusmál se. NAstoupil do nové práce tak jsem si myslela že to je tím. A on mi moc toho jak se cítí neřekl. Na jaře jsem otěhotněla a tak se vše začalo točit kolem budoucího miminka.Jenže člověk míní osud mění. A tak jsem ve třetím měsíci potratila, bylo to jako rána do srdce. A bolí to o po roce. Ale nás dva, to kupodivu dalo více dohromady, více jsme se k sobě upnuli. A to mě drželo nad vodou a těšila jsem se na to co přijde. Jenže pak jsem přišla o práci. A přítel začal podnikat při zaměstnání a pak to přišlo. Byl celý den pryč, osm hodin byl v práci a pak jezli po celé republice jako dealer ovoce zeleniny. Spal tak čtyři hodiny denně, někdy ani to ne, nepotřeboval jíst, ani pít, spát prostě nic. Najednou jako by to nebyl člověk ale robot. A co je hlavní, změnil se ve všem. MYslím tím v mluvení, z introvertního, veselého, nekonfliktního člověka byl najednou ptoritvný morous, který vyhledával problémy, sám je způsoboval, celou rodinu vyděsil svým jiným chováním. Všichni si mysleli že se zbláznil. Já jsem si myslela že je v nějaké sektě nebo co. Změnil se i v sexu a nechápala jsem co se děje. Tak to trvalo asi dva týdny, kdy jsem byla v naprostém napětí, stresu a vyčerpání z toho co se děje. Aby nic nevyváděl, jezdila jsem všude s ním, takže obchodoval, čemu já nerozumím, a co jsem tehdy nemohlan ijak ovlivnit, nadělal dluhy, a řídil auto jako blázen. Jezdili jsme po dálnici stočtyřicet zs hodinu ve starém favoritu, a já byla strachy bez sebe. Nechtěla jsem ho opustit, nechtěla jsem aby se mu něco stalo, ale také jsem nechtěla riskovat svůj život. Bylo to hrozné, takový tlak jsem niukdy nezažila a nikdy už zažít nechci. A tak po dvou týdnech to dospělo k tomu, že jsme za pomocí rodiny dostali mého přítele do léčebny. Jel tam dobrovolně s tím, aby nám všem dokázal, že on je normální a my jsme blázni. Ale vzhledem k tomu, že byl agresivní, tak si ho tam nechali. A musím vám říct, že horší než ty dva týdny před tím bylo vidět svého muže, svojí lásku jak leží přikurtovaný na posteli a prosí a brečí že už mu je dobře, že chce domů. A pak začal křičet že za to můžu a tak. Teď zpětně když se ohlížím do minulosti, a musím říct že občas to dělám ani nevím proč, prostě to přijde samo, tak nechápu jak jsem to mohla přežít ve zdraví. A tak byl skoro měsíc a půl v léčebně. Trvalo měsíc než zaraly léky, bral vysoké dávky Depakine, Zyprexa. Po měsíci kdy jsem za ním jezdila denně, a stále jen křičel že mu nic není, že chce domů, se to konečně změnilo. A takovou úlevu jsem ještě nezažila. Po měsíci napětí, stresu, byla jsem doma, bez práce, každý den usínala se skleničkou, jinak to nešlo, a teď najednou byl zpátky mezi lidma. BYlo to prostě nevím jak to popsat. A od té doby je sice zpátky, ale není to už on. A bojím se že už nebude. Když se vrátil z léčebny domů, starala jsem se o něj, vařím mu, pečuju o něj, nechci po něm nic náročného, nechávám ho ať se léčí a odpočívá. Jenže stále nemám práci, jsem už půl roku doma, a občas mi z toho jaksi hrabe. A někdy jsem na něj protivná, vyjedu po něm kvůli maličkosti a pak je mi to líto. Ale víím že si to tak nebere. Nikdy jsem mu nevyčítala to co bylo. Vím že za to nemůže, prostě to je život. Mimochodem, jeho matka, která se neléčí, má stejnou nemoc, kvúli tomu s ní není normální řeč a vyhýbám se kontaktu s ním. Až moc mi připomíná to jak bylo pro mě hrozný tím vším projít. A nechci aby mi to něco připomínalo. Ikdyž vím že se to bude muset nějak vyřešit, nějak mi to je jedno. Pro mě je důležitý můj přítel, a nic víc. Nevím co bude do budoucna, nepřemýšlím o tom, od nemoci už ne. Nechci se vdát, ani mít děti, moc se bojím nemoci. Přítele miluju, ale nevím jestli zvládnu žít s jeho nemocí a s téím jak se změnil po celý život. Zamilovala jsem se do veselého bezstarostného člověka a ten tu teď není. A asi už nikdy nebude. Neustále se mi hlavou honí co bude a co mám dělat. Potřebuju slyšel někoho, kdo ví jaké to je, mít někoho nemocného. Odepíšete mi?

reagovat 18.3.2010 17:07 - Jiří

Milá Iveto,
to co momentálně prožíváte, je velmi náročná situace. Pojala jste ji však dobře a rozumně. Mám zkušenosti s depresivními stavy, o mániích něco málo vím od svého známého. Na deprese jsem se léčil, už jsem v pohodě.
Pokud si chcete vyměnit zkušenosti, můžete napsat svůj e-mail? Můžu Vám něco poradit.

reagovat 18.4.2010 23:39 - handa

Doporučuji nechat si zjistit hladinu vitamínů B5 a B12. Po 10 letech stále častěji se projevující nemoci se problém metabolismu těchto vitamínů ukázal být hlavní příčinou bipolární poruchy u mého příbuzného. Jeho organismus nebyl schopen využít tyto vitamíny z potravy ani při podávání vysokých dávek v tabletách. Injekční podávání vitamínů B5 a B12 v pravidelných měsíčních intervalech odstranilo mánie i deprese. Při vysazení injekcí (mezera na trhu) po 7 letech bez potíží se do půl roku problém vrátil. Po opětovném zajištění pravidelné měsíční dávky problém znovu zmizel (již další 3 roky bez projevů nemoci). Vyzkoušejte - pokud nepomůže, ani neublíží, jak vám lěkař jistě rád potvrdí. Kdo to peklo zažil, ví své a nejspíš už vyzkoušel mnohé "zaručené" metody léčby, nicméně se vyplatí hledat dál. Hodně zdraví vám všem.